Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od března 1947 do května 1947

[Chronicles]

(pdf)

-

3. března 1947. Jindřich Honzl: K filosofii divadelního znaku. Otištěno ve 4. ročníku Otázek divadla a filmu, str. 82-99.

 

10. března 1947. Josef Vachek: Anglický vokalický systém podle amerických badatelů. Uveřejněno v Slovu a slovesnosti pod titulem Yaleská škola a strukturalistická fonologie (11, str. 36 n.)

 

31. března 1947. Václav Polák: Poznámky k západoevropskému svazu jazykovému. Jazykové systémy evropské jsou v svém celku budovány ve vztahu k jednomu ze dvou antinomních jazykových typů evropských, jak se nám jeví při synchronickém rozboru příslušným jazykovým materiálem, tak i při rozboru diachronickém, pokud lze tak soudit na základě předběžného studia. Tento dvojí typ evropské jazykové synchronie je dán postavením sémantického jádra v strukturálně fonologické výstavbě slovní jednotky. Projevuje se navenek autonomností slova nebo její ztrátou ve větném celku. Proti eurasijské jazykové asociaci charakterisované v morfologicko-sémantickém plánu jazykové výstavby autonomností slova, stojí západoevropské jazykové společenství, pro něž — zdá se — může platit naopak ztráta slovní autonomnosti za dominantní rys jazykové stavby. Vhodnější však by zde byl snad název jazykový svaz atlantický, poněvadž tu jde o jazyky ležící při Atlantickém oceáně na evropské straně a termín sám je — zdá se — vhodným protějškem k jazykovému svazu eurasijskému, jak o něm mluví R. Jakobson. Tento jazykový svaz v svém strukturním modelu jazykovém je charakterisován v syntakticko-sémantické výstavbě morfologického plánu důsledky plynoucími ze ztráty slovní autonomnosti. Na prvním místě je to analytická výstavba jazyková, jevící se ztrátou flexe. Projevuje se to nejen analytickou deklinací, nýbrž i analytickou konjugací některých jazyků členských. Pevný slovosled v angličtině stejně jako v jazycích keltských nebo románských je konec konců jen projevem těchto vnitřních strukturních rysů asi stejně jako tendence k monosyllabismu. Jazykový model atlantického svazu vzniká konvergenčním vývojem členských jazykových typů v kooperaci se strukturním typem starých jazyků západoevropských. S to[143]hoto hlediska syntaktický typ slovesné perifráze, charakteristický ve výstavbě slovesa některých jazyků románských (zejména franštiny), keltských a angličtiny, jevící se rozložením sémantického celku slovesného na sloveso pomocné a sémantém, nabývá zvláštní aktuálnosti ve spojení s verbální perifrází baskickou typu goze izan „hladověti“, při čemž ani latinská perifráze typu facere se substantivem jako triviální rys hovorové latiny není bez zajímavosti pro historii tohoto jevu. Ze stejného strukturálního modelu by pak vyrůstal i velmi produktivní typ atlantické aposice (srov. fr. ce fripon de valet, la ville de Paris), rozlišené různou měrou afektivnosti ve srovnání s latinským typem scelus viri, flagitium hominis, monstrum mulieris a pod. Se zřetelem na přestavbu i na strukturní uspořádání jazykového modelu atlantického ukazuje se, že k strukturní přestavbě členských jazyků docházelo za vzájemné konfrontace jejich typů. Přitom nejsilnější tlak by ovšem byl se strany nadstavby strukturního modelu svazu, jehož variantami do jisté míry jsou všechny členské jazyky každého svazu jazykového. V tom smyslu v kontext jazykového svazu atlantického jako nejčistší vypracování realisace jeho strukturního modelu náleží — jak se zdá — některé mezinárodní umělé jazyky pomocné, pokud jsou tvořeny z latinského nebo románského materiálu jazykového, jak syntaktického, tak i morfologického a lexikálního. Ukazují jasně strukturní ideál společného jazykového modelu, pro nějž kdysi byl ražen termín die Sprache des Abendlandes, a stálo by za to prozkoumat jejich strukturní výstavbu s tohoto aspektu.

 

Z těchto poznámek už dosti jasně plyne, z jakých vztahů a v jakém sepětí se formoval a formuje jazykový svaz atlantický, je-li pojat zároveň jako protiklad k východoevropskému jazykovému bloku eurasijskému, který v těchto souvislostech jest ovšem poněkud jiného zeměpisného dosahu, než jaký měl na mysli R. Jakobson, přestože se v základním pojetí od něho neliší. Taková by snad byla základní strukturální problematika atlantického svazu v evropské jazykové situaci.

 

18. dubna 1947. Prof. S. C. Ross (profesor angličtiny na birminghamské universitě): The Phoneme. V přednášce byl podán výklad, jak lze dojíti číselnou metodou k přesnému statistickému zjištění slov lišících se jedním fonématickým protikladem (na př. pin : tin). Tuto číselnou metodu lze posoudit také podle přednášky Philologica mathematica, kterou prof. Ross proslovil v Praze 21. dubna a jež vyšla v Časopisu pro mod. filologii 31, 1948, str. 102—108. Tuto druhou přednášku uspořádal Pražský linguistický kroužek společně s Mathematickým ústavem Karlovy university 21. dubna 1947.

 

5. května 1947. Dr L. Cejp: Umění a žurnalistika v díle H. G. Wellse. Jde o pokus stanoviti rozhraní prvků uměleckých a žurnalistických v tvorbě H. G. Wellsově. Jsou tu dvě řady elementů, jež poukazují do dvou různých struktur: jsou však spojeny společným mediem řeči.

Shrneme-li Wellsovo životní dílo, vidíme, že je spojeno jen volně kritickým úsilím Wellsovým: v pamfletech, románech či odborných pracích vystupuje jako společný jmenovatel Wells-kritik a konstruktivní reformátor.

Při rozboru Wellsových románů a thesí ze současného dění i utopií, jež mají za cíl rozvinouti některé t. zv. disregarded possibilities, jde o konfrontaci tří řad: 1. Wellsových názorů theoretických a estetických, vyjádřených hlavně v úvodech k Atlantskému vydání, dále 2. Wellsovy praxe, to jest způsobu, jakým staví námět a jakým jej rozvíjí v jazykovém mediu se zřetelem na tradice anglické prózy, a konečně 3. názorů, jež vyslovují osoby jeho děl, pokud mají theoreticko-estetické zaměření. Při shledání vzájemných vztahů těchto tří řad, při sledování časového postupu vydávání jeho prací a jiných okolností, shledáme, že díla publicistiky vědně zaměřená předcházejí vždy díla románová a že mísí dvě metody: publicistickou, nebo přesněji žurnalistickou, a uměleckou. Wells v podstatě nešetří vnitřní zákonitosti uměleckých genrů, nýbrž sleduje zákonitosti jiné, to jest zákonitosti ideje intelektuální, rozvinuté konkretním způsobem. Zejména pěkné důkazy pro tyto Wellsovy postupy poskytují rozbory dvou řad, románu — utopie a románu sociologicky zabarveného. Rozbor ukazuje, že tu je zásadní obdoba Wellsovy práce v obou oblastech, jež zůstávají zásadně, až na výjimky obrazů ze života obchodních příručí, ve sféře mimoumělecké, jež může býti v širším smyslu opsána pojmem žurnalisty nebo publicisty.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 3, pp. 142-143

Previous Karel Hausenblas: Proti agnosticismu v jazykovědě

Next BHk (= Bohuslav Havránek): Slepý o barvách