Pokus o dialekticko-materialistický jazykozpyt

J. Ellis

[Chronicles]

(pdf)

-

Pařížský jazykozpytec a semitolog M. Cohen, autor obsáhlejší knihy Histoire d’une langue, le français, kde též uplatňuje materialistické hledisko, pokusil se v dvacetistránkové knížce (Linguistique et matérialisme dialectique, Paříž 1948) prokázat blízkost nových linguistických škol a dialektického materialismu. Podařilo se mu z toho aspoň tolik, že ukázal dialektické principy ve vzájemné závislosti a změnách v jazykové struktuře a evoluci (což přísně odděluje). Ale dialektický materialismus je něco více než „dialektické principy“. Na druhé straně také materialismus nepotřebuje verifikaci od linguistiky. Aplikace dialektického a historického materialismu znamená úsilí o přetvoření linguistické vědy.

Škoda, že Cohen se nezmiňuje o jazycích primitivních, minulých i dnešních. Znamená to, že nevyužívá výsledků sovětských linguistů, kteří příklady z jazyků Sovětského svazu i jiných ukázali, že celá struktura jazyka, obzvláště pak syntax, odráží vývoj hospodářských poměrů. (Cohen tu ukazuje jen drobné příklady, stanovené sociologickou školou, jako zánik duálu v různých jazycích.) Místo toho se zmiňuje o sovětské „stadiální typologii“ jako o jednom z výsledků „strukturální a funkční“ linguistiky a pražské fonologie — čímž se zakrývá marrovský boj proti formalismu.

Cohen nechápe zcela dokonale podstatu jazyka. Je to vidět na tom, jak určuje jazyk: „par sa nature, un instrument de communication intellectuelle; par son rôle, une institution sociale“. Zde je třeba upozornit na rozbor složité sociální povahy jazyka, jak ji provádí anglický marxista Caudwell (v pojednání Illusion and Reality).

Je správné, že Cohen provádí náčrtek dějin linguistiky. Ale nevysvětluje buržoasní původ moderního jazykozpytu. Uvádí objev sanskrtu — a přitom nepřipomíná boj o orientální trhy ani romantickou — nacionalistickou a exotisující — ideologii. Uvádí Darwinův vliv, nepřipomínaje evoluční ideje XVIII. století. Po způsobu buržoasní linguistiky Cohen zanedbává syntax a považuje sémantiku jen za část lexika (které nespojuje úže s obecnou strukturou jazyka).

Je zřejmé, že Cohen vidí v jazyce něco samostatného (jazyk má prý svou logiku, odlišnou od umělých jazyků), nezávislého na myšlení a společnosti. Říká, že jazyk má svou inercii, setrvačnost vývoje. Je to pravda, ale přitom je tento vývoj v konečné instanci určen vývojem ekonomickým. Cohen místo toho mluví o „vnější evoluci“ — t. j. střídání rozdělování a jednoty — a „vnitřní evoluci“ struktur. K této má blíž a popisuje ji dobře. Vadí ovšem, že neuznává sociální určení gramatiky.

Můžeme říci, že knížka je užitečná jako výklad buržoasního jazykozpytu, ale že její autor musí urazit ještě velký kus cesty k dialektickému materialismu.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 4, p. 183

Previous František Kopečný: Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny

Next Petr Sgall: Katalog jazyků