Sovětská literární věda

Jiří Hrubeš

[Chronicles]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšel v říjnu 1949 v nakladatelství Orbis v Praze stosedmdesátistránkový sborník překladů vybraných metodologických studií, věnovaných problémům literární vědy a literární kritiky v době, kdy u nás usnesení ÚV VKS(b) o ideologických otázkách obrátila pozornost odbor[47]níku i široké veřejnosti k problematice sovětské literární vědy a literární kritiky. Výsledky obou disciplin a jejich úspěchy jsou posilou a pomocí pro výstavbu socialistické literární vědy a kritiky. Z omylu a chyb některých pracovníků získáváme cenné poučení i možnost jít rychleji kupředu.

Význam usnesení ÚV KVS(b) o ideologických otázkách, problematiku i přínos sovětské literární vědy nemůžeme pochopit bez znalosti východiska těchto disciplin, učení Marxe a Engelse o materialistickém chápání dějin kultury a umění, jejich učení o úloze práce v procesu vzniku a vývoje umění, o nerovnoměrnosti vývoje různých forem kultury (vědy, umění) za kapitalismu, jejich názorů na literární dědictví třídní společnosti, jejich učení o realismu i o umění v komunistické společnosti. S názory zakladatelů vědeckého socialismu se může náš čtenář seznámit již četbou spisu: Marx — Engels O umění (Československý spisovatel, Praha 1949).

S názory představitelů nejvyššího stadia ve vývoji marxismu, Lenina a Stalina, se prozatím můžeme obeznámit pouze z časopiseckých překladů (originály jsou v našich knihovnách skoro nedostupné), s názory Leninovými ještě pak z obšírných citací v překladu významné knihy B. Mejlacha: Lenin a kultura (Mladá fronta, Praha 1948).

Sborník „Sovětská literární věda“ je proto také krokem vpřed.

Obsahuje především v dobrých překladech tři Leninovy studie: Stranická organisace a stranická literatura, Lev Tolstoj jako zrcadlo ruské revoluce a L. N. Tolstoj a jeho doba,[1] které byly u nás pronikavě a výstižně zhodnoceny na př. J. Zikou v článku Lenin a literární dědictví (Kulturní politika, roč. IV, č. 3 ze dne 21. I. 49) a Zd. Kirschnerem, v témž časopisu ve studii, nazvané Lenin a kultura (číslo 26 ze dne 1. VII. 1949). Proto na jejich okraj připojuji jen několik poznámek s hlediska problematiky naší literární vědy.

Pro našeho literárního historika je obsaženo v prvé studii theoreticky, v ostatních dvou studiích prakticky aplikováno na materiál učení o základním principu socialistické literární vědy a kritiky, principu stranickosti, který je podle Ždanova jedním z nejdůležitějších přínosů Leninových do vědy o umění. Obě studie o Tolstém ukazují našemu literárnímu historiku osvojujícímu si teprve metodu literární historie marxistické, k jakým výsledkům lze její aplikací dojít.

Rozbor Tolstého je proveden s hlediska charakteru ruské revoluce a jejích hybných sil. Stejný postup zvolí i pracovník o dějinách literatury jiného národa; bude chápat literární vývoj s hlediska zájmů a ideologie nejprogresivnější třídy. Dějiny literatury jsou tedy podávány jako dějiny třídního boje. Z dědictví „národní kultury bereme pouze její socialistické a demokratické elementy, bereme je pouze a bezpodmínečně v protikladu k buržoasní kultuře a buržoasnímu nacionalismu každého národa“, říká Lenin (sv. 17, str. 137).

Obě Leninovy studie o Tolstém ukazují jasně, jak odhalovat v díle autora prvky reakční nezávisle na tom, zda tato reakčnost byla vyvolána uvědomělým ztotožněním se autora s vládnoucí třídou a jejími zájmy anebo nepochopením společenského vývoje oné doby. Staví se tedy svým dílem buď po bok literatury vládnoucí třídy nebo do řady literatury pokrokové, demokratické.

Leninskou linii důsledně sleduje i do sborníku zařaděný známý programový proslov Goŕkého[2] na sjezdu sovětských spisovatelů roku 1934, jedinečným způsobem podávající analysu literárního vývoje od prvobytné společnosti až po socialismus. Nejvíce pozornosti věnuje Gorkij epoše kapitalismu. Cenné jsou i zmínky o folkloru. Pak se Goŕki kriticky vypořádává s nedostatky mladé sovětské literatury, zejména s její námětovou problematikou a metodou zachycování skutečnosti. Hodnotíme-li tuto řeč s hlediska literárně vědného, užasneme nad množstvím literárně historických postřehů a nad jistotou, s jakou řeší literární problémy.

V diskusích, které probíhají v sovětských revuích, jsou velmi často citovány právě zmíněné studie. VKS(b) střeží leninské učení o literatuře, zmnožené přínosem Stalinovým, jeho učením o kultuře socialistické obsahem a národní formou, o socialistickém realismu jako základní metodě sovětského umění a kritiky a účastní se aktivně řízení vývoje sovětského umění, literární theorie i vědy a rozvíjí tak talenty spisovatelů, kritiků a vědců. Za této podpory se vymanila proto sovětská literární věda z vlivů buržoasně menševické vulgárně sociologické metodologie i z kantovsko formalistického pojímání literárního vývoje, jež je spjato [48]těsně s reakční theorií umění pro umění. Bilance třiceti let je právě bojem za bojovnou, stranickou marxisticko-leninskou literární vědu. Zevrubnou informaci, jak tento proces probíhal, přináší další přeložená stať, stať Plotkinova, Strana a literatura,[3] také již u nás známá a komentovaná, na př. S. Machoninem v článku Příklad nejpokrokovější literatury světa (Lidové noviny dne 23. X. 49). Pro naše vykladače sovětské literatury přináší tedy požadavek vykládat a hodnotit vývoj vždy v souvislosti s politikou strany a jejími usneseními. Tento požadavek má zásadní význam i pro periodisaci třicetiletého vývoje sovětské literatury. Ze studia této stati vysvitne také, jak třeba hodnotit překlady některých literárních pojednání, přeložených z ruštiny mezi oběma světovými válkami v našich časopisech.

Přes nesporné úspěchy, kterých dosáhla sovětská literární věda i kritika, existují i dnes přežitky kapitalismu ve vědomí některých sovětských vědců a v jejich dílech se projevují jako kosmopolitismus, apolitičnost, formalismus, „jako poklonkování před buržoasní kulturou západu“, tedy jako podceňování světového významu ruské literatury. Proti těmto zjevům vede v současné době VKS(b) ostrý boj. Z usnesení strany vycházejí zásadní stati v mnoha vědeckých a literárních časopisech, které podrobují současnou produkci kritice. Tohoto zaměření je studie Jermilovova Za bojovou theorii literatury a Demenťjevova stať Za bolševickou stranickost literární vědy.[4] Zatím co se Jermilovova studie týká diskuse o některých otázkách estetiky socialistického realismu a odhaluje nesprávné názory některých kritiků o revoluční romantice, Demenťjevova stať, navazující na významný projev A. A. Fadejeva na XI. plenu sovětských spisovatelů, rozebírá učení A. Veselovského, známého ruského komparatisty kapitalistické epochy. Odhaluje buržoasně kosmopolitický charakter jeho učení i škodlivý vliv na sovětskou literární vědu, kritiku, literární historii a folkloristiku. Práce, které vznikly pod vlivem tohoto učení, jsou kosmopolitické, apolitické (popírají de facto leninský princip stranickosti), objektivistické, formalistické. Místo třídního rozboru objevuje se v těchto pracích liberální frazeologie, zapomíná se, jak vytkl Ždanov na svých projevech, „že jedna a táž idea může být za různých historických podmínek jak reakční, tak pokroková“. Literární věda ztrácí tak svůj vědecký základ, mění se v úzce speciální disciplinu, zjišťující formalisticky literární analogie. Takové práce také vlastně popírají, že ruská klasická literatura je jednou z nejvýznamnějších literatur světa.

Sborník ukazuje, že usnesení ÚV VKS(b) vyvolala nejen kritiku a sebekritiku, nýbrž i plodně oživila theoretické myšlení o estetice socialistického realismu, zejména o principu stranickosti. Dokladem jsou obě posledně jmenované studie i Trofimovův a Berestkovův návrh na program kursu Základy marxistické estetiky.[5]

Sborník Sovětská literární věda, redigovaný M. Drozdou a vyšlý jako dar kolektivu překladatelů Mathesiova semináře k IX. sjezdu KSČ, není tedy jen cenným přínosem pro seznámení se sovětskou literární vědou, nýbrž také důležitým poučením pro literárního historika a literárního vědce českého pro správný výklad i literárního vývoje českého, hodnocení literárního díla a pobídkou k revisi učení Vlčkovy školy o literárních vlivech západu, z nichž rostla prý česká slovesnost zejména v XIX. století, — učení, jemuž je více nebo méně poplatna celá tradice české literární historie.

Překlady většiny studií jsou pečlivé. Lze jim vytýkat jen některá nedopatření a omyly. Sborník splní zajisté své poslání.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 1, pp. 46-48

Previous CBL. (= Ctirad Bosák, Oldřich Leška): Návštěva akademika I. I. Meščaninova v ČSR

Next Karel Horálek: Murkovy Paměti