O marxismu v jazykovědě (Článek J. V. Stalina v moskevské Pravdě 20. VI. 1950)

Josif V. Stalin

[Articles]

(pdf)

-

Skupina mladých soudruhů mne požádala, abych vyslovil v tisku svůj názor o otázkách jazykovědy, zejména pokud jde o marxismus v jazykovědě. Nejsem jazykovědec, takže nemohu soudruhům plně vyhovět. Co se týče marxismu v jazykovědě, právě tak jako v ostatních společenských vědách, k tomu mám přímý vztah. Proto jsem odpověděl na několik otázek, které mi soudruzi položili.

 

Otázka: Je pravda, že jazyk je nadstavbou nad základnou?

Odpověď: Ne, není to pravda.

Základna je hospodářský řád společnosti v dané etapě jejího vývoje. Nadstavba — to jsou politické, právní, náboženské, umělecké, filosofické názory společnosti a jim odpovídající politické, právní a jiné instituce.

Každá základna má svou nadstavbu, která jí odpovídá. Základna feudálního řádu má svou nadstavbu, své politické, právní a jiné názory a jim odpovídající instituce, kapitalistická základna má svou nadstavbu, socialistická základna — také svou. Mění-li se nebo likviduje-li se základna, pak se ihned za ní mění a likviduje její nadstavba, rodí-li se nová základna, pak se hned za ní rodí jí odpovídající nadstavba.

Jazyk se v tomto ohledu zásadně liší od nadstavby. Vezměme si na příklad ruskou společnost a ruský jazyk. Během posledních 30 let byla v Rusku likvidována stará, kapitalistická základna a vybudována nová, socialistická základna. V souhlase s tím byla likvidována nadstavba nad kapitalistickou základnou a vytvořena nová nadstavba, odpovídající socialistické základně. Byly tedy staré politické, právní a jiné instituce zaměněny novými, socialistickými. Přesto však zůstal ruský jazyk v základě právě takový, jaký byl před říjnovým převratem.

Co se za toto období změnilo v ruském jazyce? Do jisté míry se změnila slovní zásoba ruského jazyka, změnila se v tom smyslu, že byla doplněna značným počtem nových slov a výrazů, jež vznikly v souvislosti se vznikem nové socialistické výroby, se vznikem nového státu, nové socialistické kultury, nového společenského života, morálky, a konečně v souvislosti s růstem techniky a vědy. Změnil se smysl některých slov a výrazů, jež nabyly nového smyslového významu. Ze slovníku vymizelo jisté množství zastaralých slov. Co se pak týče základního slovního fondu a gramatické stavby ruského jazyka, které tvoří základ jazyka, ty po likvidaci kapitalistické základny nejen nebyly likvidovány a nahrazeny novým základním slovním fondem a novou gramatickou stavbou jazyka, ale naopak, zachovaly se cele a zůstaly bez jakýchkoli vážnějších změn — zachovaly se právě jakožto základ současného ruského jazyka.

Dále. Nadstavba je vytvářena základnou, to však vůbec neznamená, že jen obráží základnu, že je pasivní, neutrální, lhostejná k osudu své základny, k osudu tříd, [58]k charakteru zřízení. Naopak, nově zrozená nadstavba se stává obrovskou aktivní silou, aktivně napomáhá své základně, aby se zformovala a upevnila, činí veškerá opatření k tomu, aby pomohla novému řádu zničit a zlikvidovat starou základnu a staré třídy.

Jinak tomu ani nemůže být. Nadstavba je vytvářena základnou právě proto, aby jí sloužila, aby jí aktivně pomáhala zformovat se a upevnit se, aby aktivně bojovala za likvidaci staré, odumírající základny s její starou nadstavbou. Jestliže však nadstavba odmítne takto sloužit základně, jestliže přejde s posice aktivní ochrany své základny na posici lhostejného poměru k ní, na posici lhostejného poměru k třídám, ihned ztratí svou kvalitu a přestane být nadstavbou.

Jazyk se v tomto ohledu zásadně liší od nadstavby. Jazyk není vytvořen tou nebo onou základnou, starou nebo novou, uvnitř dané společnosti, nýbrž celým chodem dějin společnosti a dějin základen po staletí. Jazyk není vytvořen nějakou jednou třídou, nýbrž celou společností, všemi společenskými třídami, úsilím mnohých set pokolení.

Je vytvořen k uspokojení potřeb nikoli nějaké jedné třídy, nýbrž celé společnosti, všech tříd společnosti. Právě proto je vytvořen jako celonárodní jazyk, jednotný pro společnost a společný všem členům společnosti. Proto tento úkol jazyka sloužit jakožto prostředek styku lidí nespočívá v tom, aby sloužil jedné třídě na úkor jiných tříd, nýbrž v tom, aby stejně sloužil celé společnosti, všem společenským třídám. Tím se vlastně vysvětluje, že jazyk může stejně sloužit jak starému, umírajícímu řádu, tak i novému, nastupujícímu řádu, jak staré základně, tak i nové, jak vykořisťovatelům, tak i vykořisťovaným.

Pro nikoho není tajemstvím, že ruský jazyk sloužil stejně dobře ruskému kapitalismu a ruské buržoasní kultuře před říjnovým převratem, jako slouží nyní socialistickému řádu a socialistické kultuře ruské společnosti.

Totéž platí o ukrajinském, běloruském, uzbeckém, kazašském, gruzínském, arménském, estonském, lotyšském, litevském, moldavském, tatarském, azerbajdžanském, baškirském, turkmenském a jiných jazycích sovětských národů, které stejně dobře sloužily starému, buržoasnímu řádu těchto národů, jako slouží novému, socialistickému řádu.

Jinak tomu ani nemůže být. Jazyk existuje právě proto, právě proto je vytvořen, aby sloužil společnosti jako celku, jakožto nástroj styku lidí, aby byl společný členům společnosti, aby byl jednotný pro společnost, aby stejně sloužil členům společnosti, nezávisle na jejich třídním postavení. Jestliže však jazyk sejde s této všenárodní posice, jestliže vstoupí na posici favorisování a podporování nějaké sociální skupiny na úkor jiných sociálních skupin společnosti, ihned ztratí svou kvalitu, přestane být prostředkem styku lidí ve společnosti, stane se žargonem nějaké sociální skupiny, degraduje se a sám sebe odsoudí k zániku.

Po této stránce se jazyk zásadně liší od nadstavby, neliší se však od výrobních nástrojů, na příklad od strojů, které jsou právě tak lhostejné k třídám jako jazyk a které mohou stejně dobře sloužit jak kapitalistickému, tak i socialistickému řádu.

Dále. Nadstavba je produktem jedné epochy, během níž žije a působí daná hospodářská základna. Proto nadstavba nežije dlouho, je likvidována a zaniká s likvidací a zánikem dané základny.

[59]Jazyk však je naopak produktem celé řady epoch, v jejichž průběhu se formuje, obohacuje, rozvíjí a vybrušuje. Proto jazyk žije mnohem déle než jakákoli základna a jakákoli nadstavba. Právě tím lze vysvětlit, proč zrod a likvidace nejen jedné základny a její nadstavby, nýbrž i několika základen a jim odpovídajících nadstaveb — nevede v historii k likvidaci daného jazyka, k likvidaci jeho struktury a ke zrodu nového jazyka s novým slovním fondem a novou gramatickou stavbou.

Od Puškinovy smrti uplynulo více než 100 let. Za tu dobu byl v Rusku likvidován feudální řád, kapitalistický řád a vznikl třetí, socialistický řád. To znamená, že byly likvidovány dvě základny s jejich nadstavbami a vznikla nová, socialistická základna se svou novou nadstavbou. Vezmeme-li však na příklad ruský jazyk, vidíme, že za tento dlouhý časový úsek nedošlo u něho k nijakému zlomu a že soudobý ruský jazyk se svou strukturou málo liší od jazyka Puškinova.

Co se za tu dobu změnilo v ruském jazyce? Za tuto dobu se významně doplnil slovník ruského jazyka; velké množství zastaralých slov ze slovníku zmizelo; změnil se smysl značného množství slov; zdokonalila se gramatická stavba. Pokud jde o strukturu puškinského jazyka s jeho gramatickou stavbou a základním slovním fondem, ta se zachovala ve všem podstatném, jakožto základ současného ruského jazyka.

To je také zcela pochopitelné. A skutečně — nač je třeba, aby se po každém převratu existující struktura jazyka, jeho gramatická stavba a základní slovní fond ničily a nahrazovaly novými, jak tomu obyčejně bývá u nadstavby? Komu je zapotřebí toho, aby se „voda“, „země“, „hora“, „les“, „ryba“, „člověk“, „chodit“, „dělat“, „vyrábět“, „obchodovat“ atd. nenazývaly vodou, zemí, horou atd., nýbrž nějak jinak? Komu je zapotřebí, aby se v jazyce slova měnila a spojovala ve větě nikoli podle nynější gramatiky, nýbrž podle naprosto jiné? Jaký užitek by měla revoluce z takového převratu v jazyce? Dějiny vůbec nedělají nic podstatného, když to není zvlášť nutné. Naskýtá se otázka, proč by bylo zapotřebí takového jazykového převratu, je-li dokázáno, že nynější jazyk se svou strukturou v podstatě plně uspokojuje potřeby nového řádu? Zničit starou nadstavbu a nahradit ji novou je možné i nutné během několika let, aby se otevřelo pole rozvoji výrobních sil společnosti, avšak jak je možno zničit nynější jazyk a vytvořit místo něho nový během několika let a nezpůsobit anarchii ve společenském životě a nevyvolat nebezpečí, že se společnost rozpadne? Kdo — kromě Don Quijotů — by si mohl dávat takový úkol?

A konečně je tu ještě jeden základní rozdíl mezi nadstavbou a jazykem. Nadstavba není bezprostředně spjata s výrobou, s výrobní činností člověka. Je spjata s výrobou jen nepřímo, prostřednictvím ekonomiky, prostřednictvím základny. Proto nadstavba neobráží změny v úrovni vývoje výrobních sil ihned a ne přímo, nýbrž až po změnách v základně, až když změny ve výrobě se odrazí ve změnách v základně. To znamená, že sféra působnosti nadstavby je úzká a omezená.

Jazyk je naopak spjat s výrobní činností člověka bezprostředně, a nejen s výrobní činností, ale i s každou jinou činností člověka ve všech oblastech jeho práce, od výroby k základně, od základny k nadstavbě. Proto obráží jazyk změny ve výrobě ihned a bezprostředně a nečeká na změny v základně. Proto je sféra působnosti jazyka, který zahrnuje všechny oblasti lidské činnosti, mnohem širší a všestrannější než sféra působnosti nadstavby. A nadto — tato sféra je skoro neomezená.

[60]Tím se dá především vysvětlit, proč se jazyk, vlastně jeho slovní zásoba, téměř neustále mění. Nepřetržitý růst průmyslu a zemědělství, obchodu a dopravy, techniky a vědy vyžaduje od jazyka doplňování jeho slovníku novými slovy a výrazy, nezbytnými pro jejich činnost. A jazyk, bezprostředně obrážeje tyto potřeby, doplňuje svůj slovník novými slovy, zdokonaluje svou gramatickou stavbu.

Tedy:

a) marxista nemůže pokládat jazyk za nadstavbu nad základnou;

b) směšovat jazyk s nadstavbou — znamená dopouštět se vážné chyby.

 

*

 

Otázka: Je pravda, že jazyk vždy byl a zůstává třídní, že neexistuje beztřídní, celonárodní jazyk, společný a jednotný pro společnost?

Odpověď: Ne, to není pravda.

Není těžké pochopit, že ve společnosti, kde není tříd, nemůže být ani řeči o třídním jazyku. Prvobytně pospolný rodový řád neznal třídy — nemohl tam tedy být ani třídní jazyk. Jazyk tam byl společný, jednotný pro celý kolektiv. Námitka, že pod pojmem „třída“ je nutno chápat jakýkoli lidský kolektiv, tedy i prvobytně pospolný, není námitkou, je to slovní hříčka, kterou není třeba ani vyvracet.

Co se týče dalšího vývoje — od rodových jazyků ke kmenovým jazykům, od jazyků kmenových k jazykům národností a od jazyků národností k jazykům národním — tu všude, ve všech vývojových etapách byl jazyk jakožto prostředek společenského styku lidí společný a jednotný pro společnost, sloužil stejně členům společnosti nezávisle na jejich sociálním postavení.

Nemám tu na mysli říše z období otrokářského a ze středověku, jako byla řekněme říše Kyrova či Alexandra Velikého, nebo říše Caesarova či Karla Velikého, které neměly svou hospodářskou základnu a byly jen prozatímními a nepevnými vojensko-administrativními svazky. Tyto říše nejenže neměly, ale také nemohly mít jazyk jednotný pro celou říši a srozumitelný pro všechny příslušníky říše. Byly konglomerátem kmenů a národností, jež žily svým životem a měly své vlastní jazyky. Nemám tedy na mysli takové a jim podobné říše, nýbrž ty kmeny a národnosti, které byly součástí říše, měly svou hospodářskou základnu a měly své jazyky, které se zformovaly v dávných dobách. Dějiny říkají, že jazyky těchto kmenů a národností nebyly třídní, nýbrž že byly společné pro všechny, společné pro kmeny a národnosti a srozumitelné pro ně.

Ovšem, zároveň s těmito jazyky existovaly dialekty, místní nářečí, avšak jednotný a společný jazyk kmene nebo národnosti převládal a podřizoval si je.

Později, s příchodem kapitalismu, s likvidací feudální roztříštěnosti a s vytvořením národního trhu se národnosti vyvinuly v národy a jazyky národností se vyvinuly v jazyky národní. Dějiny říkají, že národní jazyky nejsou třídní, nýbrž že jsou celonárodní, společné pro příslušníky národa a jednotné pro národ.

Jak jsem již výše uvedl, jazyk jakožto prostředek styku mezi lidmi slouží stejně všem společenským třídám a projevuje v tomto ohledu určitou lhostejnost k třídám. Avšak lidé, jednotlivé sociální skupiny, třídy, nejsou vůbec k jazyku lhostejní. Snaží se využít jazyka ve svém zájmu, vnutit mu svůj zvláštní slovník, své zvláštní termíny, své zvláštní výrazy. V tomto ohledu zvláště vynikají nejvyšší vrstvy majetných tříd, [61]jež se odtrhly od lidu a nenávidí jej: šlechtická aristokracie a nejvyšší vrstvy buržoasie. Vytvářejí se „třídní“ dialekty, žargony, salonní „jazyky“. V literatuře se často tyto dialekty a žargony neprávem kvalifikují jako jazyky: „šlechtický jazyk“, „buržoasní jazyk“, jako protiklad k „proletářskému“ a „rolnickému jazyku“. Na tomto základě — ať se nám to zdá jakkoli podivné — došli někteří naši soudruzi k závěru, že národní jazyk je fikce, že reálně existují jen třídní jazyky.

Myslím, že není nic chybnějšího než takovýto závěr. Cožpak můžeme pokládat tyto dialekty a žargony za jazyky? V žádném případě ne. Nelze tak činit předně proto, že tyto dialekty a žargony nemají svou vlastní gramatickou stavbu a základní slovní fond — přejímají je z národního jazyka. Za druhé nelze tak činit proto, že dialekty a žargony mají jen úzkou sféru uplatnění mezi příslušníky horních kruhů té nebo oné třídy a naprosto se nehodí za prostředek styku mezi lidmi, nehodí se pro společnost jako celek. Co tedy dialekty a žargony mají? Mají soubor specifických výrazů, jež obrážejí specifické zájmy aristokracie nebo vyšších vrstev buržoasie. Mají jistý počet výrazů a slovních obratů, které se vyznačují uhlazeností a vytříbeností a které jsou prosty „hrubých“ výrazů a slovních obratů národního jazyka. Konečně mají jistý počet cizích slov. — To základní pak, t. j. převážná většina slov a gramatická stavba, je převzato ze společného jazyka všeho lidu, z národního jazyka. Z toho plyne: dialekty a žargony jsou odnožemi společného národního jazyka, které jsou zbaveny jakékoli jazykové samostatnosti a které jsou odsouzeny k pozvolnému odumírání. Domnívat se, že se dialekty a žargony mohou vyvíjet v samostatné jazyky, jež by byly schopny vytlačit a nahradit národní jazyk — to znamená ztratit historickou perspektivu a opustit stanovisko marxismu.

Někteří se odvolávají na Marxe a citují pasáž z jeho článku „Svatý Max“, kde se praví, že buržoa má „svůj jazyk“, že tento jazyk je „produktem buržoasie“, že je proniknut duchem merkantilismu a koupě-prodeje. Tímto citátem chtějí někteří soudruzi dokázat, že prý Marx zastával „třídnost“ jazyka, že odmítal existenci jednotného národního jazyka. Kdyby tito soudruzi zaujali k věci objektivní stanovisko, museli by uvést také jiný citát z téhož článku „Svatý Max“, kde Marx, mluvě o tom, jak se jednotný národní jazyk tvoří, hovoří o „koncentraci dialektů v jednotný národní jazyk, podmíněné koncentrací hospodářskou a politickou“.

Marx tedy uznával nutnost jednotného národního jazyka jakožto vyšší formy, jíž jsou dialekty podřízeny jakožto formy nižší.

Čím tedy v takovém případě může být jazyk buržoasie, který podle Marxových slov „je produktem buržoasie“? Zdalipak jej pokládal Marx za takový jazyk, jako je jazyk národní, s jeho zvláštní jazykovou strukturou? Mohl jej pokládat za takový jazyk? — Ovšem, že ne! Marx chtěl jen říci, že buržoové zaneřádili jednotný národní jazyk svým kramářským slovníkem, že buržoové tedy mají svůj kramářský žargon.

Z toho vyplývá, že tito soudruzi překroutili Marxovo stanovisko, a to proto, že necitovali Marxe jako marxisté, nýbrž jako školometi, aniž vnikli do podstaty věci.

Někteří se odvolávají na Engelse a citují z brožury „Postavení dělnické třídy v Anglii“ Engelsova slova o tom, že „… se anglická dělnická třída stala postupem času zcela jiným národem, než je anglická buržoasie“, že „dělníci mluví jiným dialektem, mají jiné ideje a představy, jiné mravy a morální zásady, jiné náboženství a politiku než buržoasie“. Na základě tohoto citátu někteří soudruzi vyvozují, že [62]Engels popíral nutnost existence společného národního jazyka, že tedy zastával „třídnost“ jazyka. Pravda, Engels tu nemluví o jazyce, nýbrž o dialektu, neboť plně chápe, že dialekt jakožto odnož národního jazyka nemůže nahradit národní jazyk. Ale tito soudruzi zřejmě necítí příliš rozdíl mezi jazykem a dialektem …

Je zřejmé, že tento citát je uveden nevhodně, neboť Engels zde nemluví o „třídních jazycích“, nýbrž hlavně o třídních idejích, představách, mravech, mravních zásadách, náboženství, politice. Je zcela správné, že ideje, představy, mravy, mravní zásady, náboženství, politika jsou u buržoů a proletářů přímo protikladné. Ale co s tím má společného národní jazyk nebo „třídnost“ jazyka? Cožpak může existence třídních rozporů ve společnosti sloužit jako argument ve prospěch „třídnosti“ jazyka, nebo proti nutnosti jednotného národního jazyka? Marxismus praví, že společenství jazyka je jedním z nejdůležitějších znaků národa, jsa si přitom dobře vědom, že uvnitř národa jsou třídní rozpory. Uznávají tito soudruzi tuto marxistickou thesi?

Odvolávají se na Lafarguea a poukazují na to, že Lafargue ve své brožuře „Jazyk a revoluce“ uznává „třídnost“ jazyka, že prý popírá nutnost společného národního jazyka. To je nesprávné. Lafargue skutečně mluví o „šlechtickém“ nebo „aristokratickém jazyce“ a o „žargonech“ různých společenských vrstev. Tito soudruzi však zapomínají na to, že se Lafargue nezajímá o rozdíl mezi jazykem a žargonem a nazývá dialekty hned „umělou řečí“, hned „žargonem“ — a zřetelně prohlašuje ve své brožuře, že „umělá řeč, jíž se vyznačuje aristokracie …, se oddělila od celonárodního jazyka, jímž mluvili i buržoové i řemeslníci, město i vesnice“.

Lafargue tedy uznává existenci i nutnost celonárodního jazyka a plně chápe podřízenost a závislost „aristokratického jazyka“ a jiných dialektů a žargonů na celonárodním jazyku.

Z toho vyplývá, že odvolávání se na Lafarguea se míjí cíle.

Někteří lidé se odvolávají na to, že svého času angličtí feudálové „po celá staletí“ mluvili francouzsky, zatím co anglický lid mluvil anglicky, že tato okolnost je argumentem pro thesi o „třídním charakteru“ jazyka a proti nutnosti celonárodního jazyka. To však není argument, spíše jakýsi vtip. Za prvé tenkráte nemluvili mezi sebou francouzsky všichni feudálové, nýbrž jen nepatrná horní vrstva anglických feudálů u královského dvora a v hrabstvích. Za druhé nemluvili žádným „třídním jazykem“, nýbrž celonárodní francouzštinou. A za třetí — je známo, že toto pohrávání si s francouzským jazykem vymizelo později beze stop a ustoupilo celonárodnímu anglickému jazyku. Což se tito soudruzi domnívají, že se angličtí feudálové „po celá staletí“ dorozumívali s anglickým lidem prostřednictvím tlumočníků, že vůbec nepoužívali anglický jazyk, že celonárodní anglický jazyk tehdy vůbec neexistoval, že francouzský jazyk byl tenkráte v Anglii něco více než salonní jazyk, jehož se užívalo jen v úzké horní vrstvě anglické aristokracie? Jak lze na základě takových anekdotických „důvodů“ popírat existenci a nutnost celonárodního jazyka?

Ruští aristokraté svého času také rádi žvatlali francouzsky, jak u carského dvora, tak i v salonech. Vychloubali se, že mluvíce rusky, pletou do řeči francouzská slova, že umějí mluvit rusky jen s francouzským přízvukem. Znamená to snad, že v Rusku tehdy neexistoval celonárodní ruský jazyk, že celonárodní jazyk byl tehdy fikcí, kdežto „třídní jazyky“ skutečností?

[63]Naši soudruzi se zde dopouštějí při nejmenším dvou omylů.

První chyba spočívá v tom, že směšují jazyk s nadstavbou. Domnívají se, že má-li nadstavba třídní ráz, pak i jazyk nesmí být celonárodní, nýbrž třídní. Řekl jsem již výše, že jazyk a nadstavba jsou dva různé pojmy, že marxista nemůže připustit jejich směšování.

Druhá chyba spočívá v tom, že tito soudruzi chápou protikladnost zájmů buržoasie a proletariátu, jejich urputný třídní boj jako rozpad společnosti, jako přerušení veškeré spojitosti mezi nepřátelskými třídami. Mají za to, že ježto se společnost rozpadla a neexistuje již jednotná společnost, nýbrž jen třídy, pak také není zapotřebí ani jednotného jazyka pro společnost, není zapotřebí národního jazyka. Co tedy zbývá, rozpadla-li se společnost a není-li již všemu lidu společného, národního jazyka? — Zbývají třídy a „třídní jazyky“. Je pochopitelné, že každý „třídní jazyk“ by měl svou třídní gramatiku — „proletářskou“ gramatiku, „buržoasní“ gramatiku. Ve skutečnosti sice takové gramatiky neexistují, to však tyto soudruhy nikterak neuvádí do rozpaků: věří, že se takové gramatiky objeví.

Svého času jsme měli „marxisty“, kteří tvrdili, že železnice, které zůstaly v naší zemi po říjnovém převratu, jsou železnice buržoasní, že my, marxisté, jich nemáme používat, že se to nesluší, že je musíme zbourat a vystavět nové, „proletářské“ železnice. Tito soudruzi za to dostali přezdívku „troglodyti“ …

Je pochopitelné, že tak primitivní anarchistický názor na společnost, třídy a jazyk nemá nic společného s marxismem. Tento názor však nesporně existuje a žije dosud v hlavách některých našich popletených soudruhů.

Není ovšem pravda, že v důsledku urputného třídního boje se prý společnost rozpadla na třídy, které nejsou navzájem spjaty hospodářsky v jedné společnosti. Naopak. Dokud existuje kapitalismus, budou buržoové a proletáři spjati všemi nitkami ekonomiky jakožto součásti jediné kapitalistické společnosti. Buržoové nemohou žít a obohacovat se, aniž disponují námezdními dělníky, proletáři nemohou žít, aniž se dávají najímat kapitalisty. Přerušení veškerých hospodářských svazků mezi nimi znamená zastavení veškeré výroby, a zastavení veškeré výroby vede ke zkáze společnosti, k zániku tříd samých. Je pochopitelné, že žádná třída se nebude chtít dát zničit. Proto nemůže třídní boj, byť by byl jakkoli ostrý, vést k rozpadu společnosti. Jen neznalost otázek marxismu a naprosté nepochopení povahy jazyka mohly vnuknout některým našim soudruhům bajku o rozpadu společnosti, o „třídních“ jazycích, o „třídních“ gramatikách.

Dále se někteří lidé odvolávají na Lenina a připomínají, že Lenin uznával existenci dvou kultur za kapitalismu — buržoasní a proletářské, že heslo národní kultury za kapitalismu je nacionalistickým heslem. To vše je správné a Lenin zde má úplně pravdu. Ale co to má společného s „třídností“ jazyka? Odvolávajíce se na Leninova slova o dvou kulturách za kapitalismu, chtějí tito soudruzi — jak je vidět — vsugerovat čtenáři názor, že existence dvou kultur ve společnosti — buržoasní a proletářské, znamená, že by tu měly být také dva jazyky, neboť jazyk je úzce spjat s kulturou. Lenin tedy prý popírá nutnost existence jednotného národního jazyka, Lenin je tedy pro „třídní“ jazyky. Omyl těchto soudruhů spočívá zde v tom, že ztotožňují a směšují jazyk s kulturou. Zatím však jsou kultura a jazyk dvě různé věci. Kultura může být jak buržoasní, tak socialistická. Jazyk však, jakožto prostředek styku, je [64]vždy jazykem celonárodním a může sloužit jak buržoasní, tak i socialistické kultuře. Cožpak není faktem, že ruský, ukrajinský, uzbecký jazyk slouží nyní socialistické kultuře těchto národů právě tak dobře, jako sloužily před říjnovým převratem jejich buržoasní kultuře? Tito soudruzi se tedy hluboce mýlí, tvrdí-li, že existence dvou různých kultur vede k vytváření dvou rozdílných jazyků a k popírání nutnosti existence jednotného jazyka.

Když Lenin mluvil o dvou kulturách, vycházel právě z názoru, že existence dvou kultur nemůže vést k popírání jednotného jazyka a k vytvoření dvou jazyků, že jazyk musí být jednotný. Když bundovci začali Lenina obviňovat, že popírá nutnost národního jazyka a vykládá kulturu jako „beznárodní“, Lenin, jak je známo, ostře proti tomu protestoval a prohlásil, že bojuje proti buržoasní kultuře, nikoli proti národnímu jazyku, jehož nutnost pokládá za nespornou. Je podivné, že se někteří naši soudruzi nyní dostali do šlépějí bundovců.

Co pak se týče jednotného jazyka, jehož nutnost prý Lenin popírá, je zde třeba citovat tato Leninova slova:

„Jazyk je nejdůležitějším prostředkem styku lidí. Jednota jazyka a jeho nerušený vývoj jsou jednou z nejdůležitějších podmínek skutečně svobodného a rozsáhlého, současnému kapitalismu odpovídajícího obchodního styku, svobodného a širokého seskupení obyvatelstva podle všech jednotlivých tříd.“

Z toho vyplývá, že vážení soudruzi překroutili Leninovy názory.

A konečně se mnozí odvolávají na Stalina. Uvádějí citát ze Stalina o tom, že „buržoasie a její nacionalistické strany byly a zůstanou v této době hlavní a vedoucí silou takových národů“. To vše je správné. Buržoasie a její nacionalistická strana skutečně řídí buržoasní kulturu, právě tak jako proletariát a jeho internacionalistická strana řídí proletářskou kulturu. Ale co to má společného s „třídností“ jazyka? Cožpak těmto soudruhům není známo, že národní jazyk je formou národní kultury, že národní jazyk může sloužit jak buržoasní, tak i socialistické kultuře? Cožpak nejsou naši soudruzi obeznámeni se známou formulí marxistů o tom, že nynější ruská, ukrajinská, běloruská a jiné kultury jsou socialistické svým obsahem a národní svou formou, t. j. jazykem? Souhlasí vůbec s touto marxistickou formulí?

Omyl našich soudruhů spočívá zde v tom, že nevidí rozdíl mezi kulturou a jazykem a nechápou, že kultura se svým obsahem mění v každé nové etapě vývoje společnosti, zatím co jazyk zůstává v základě zcela stejný po několik etap a stejně slouží jak nové kultuře, tak i staré. Tedy:

a) jazyk jakožto prostředek styku byl vždy a zůstává jednotný pro celou společnost a společný pro všechny její členy,

b) existence dialektů a žargonů nepopírá, nýbrž potvrzuje existenci celonárodního jazyka, jehož jsou odnožemi a jemuž jsou podřízeny,

c) formule o „třídnosti“ jazyka je mylná a nemarxistická.

 

*

 

Otázka: Jaké jsou charakteristické znaky jazyka?

Odpověď: Jazyk patří k společenským jevům, působícím po celou dobu existence lidské společnosti. Jazyk vzniká a vyvíjí se se vznikem a s vývojem společnosti. Odumírá současně se zánikem společnosti. Mimo lidskou společnost není jazyka. [65]Proto jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, zkoumá-li se v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti, s dějinami lidu, kterému zkoumaný jazyk patří, a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka.

Jazyk je prostředek, nástroj, jímž se lidé navzájem dorozumívají, sdělují si své myšlenky a dosahují vzájemného pochopení. Jazyk, který je bezprostředně spjat s myšlením, zaznamenává a ustaluje ve slovech, slovních spojeních a větách výsledky činnosti myšlení, úspěchy poznávací činnosti člověka, a umožňuje takto výměnu myšlenek v lidské společnosti.

Výměna myšlenek je neustálou a životní nutností, neboť bez ní nelze uspořádat společné počínání lidí v boji proti přírodním silám, v boji za výrobu nutných materiálních statků, nelze dosáhnout úspěchů ve výrobní činnosti společnosti. Z toho plyne, že bez ní je nemožná sama existence společenské výroby. Bez jazyka, pochopitelného pro lidskou společnost a společného pro její členy, zastaví tedy společnost výrobu, rozpadá se a přestává existovat jakožto společnost. V tomto smyslu jazyk, který je dorozumívacím prostředkem, je současně i nástrojem boje a vývoje společnosti.

Jak je známo, všechna slova, jimiž disponuje jazyk, tvoří dohromady t. zv. slovní zásobu jazyka. Nejdůležitější je v této slovní zásobě základní slovní fond, kam spadají veškerá základní slova, jakožto jeho jádro. Tento fond je mnohem užší než slovní zásoba jazyka, žije však velmi dlouho, po celá staletí a poskytuje jazyku základnu k tvoření nových slov. Slovní zásoba obráží stav jazyka: čím je slovní zásoba bohatší a mnohostrannější, tím je bohatší a rozvinutější jazyk.

Slovní zásoba však sama o sobě ještě netvoří jazyk — je spíše stavebním materiálem pro jazyk. Právě tak jako stavební materiál při stavbě netvoří ještě celou budovu, přestože se bez něho vůbec nedá budova stavět, stejně tak slovní zásoba jazyka netvoří ještě jazyk, ačkoli bez ní je jakýkoli jazyk nemyslitelný. Ale slovní zásoba jazyka nabývá velikého významu, když jí může disponovat gramatika jazyka, která určuje pravidla pro přeměňování slov, pravidla spojování slov ve věty a dává tak jazyku soulad a smysl. Gramatika (morfologie, syntax) je souhrnem pravidel o změnách slov a o způsobu jejich spojování ve větě. To znamená, že jedině díky gramatice jazyk získává možnost dát lidským myšlenkám materiální jazykovou formu.

Charakteristický rys gramatiky spočívá v tom, že obsahuje pravidla o měnění slov, nemajíc přitom na zřeteli konkretní slova, nýbrž vůbec slova bez jakékoli konkretnosti. Gramatika obsahuje pravidla tvoření vět, majíc na zřeteli nikoli jakékoli konkretní věty, jako na příklad konkretní podmět, konkretní přísudek atd., nýbrž vůbec jakékoli věty bez zřetele ke konkretní formě té či oné věty. To znamená, že gramatika obstrahuje od zvláštního a konkretního jak ve slovech, tak ve větách a zabývá se tím společným, co je základem měnění některých slov a spojování slov ve větách, a z těchto poznatků vytváří gramatická pravidla a gramatické zákony. Gramatika je výsledkem dlouhé, abstrahující činnosti lidského myšlení, ukazatelem ohromných úspěchů myšlení.

Gramatika nám v tomto ohledu připomíná geometrii, která vytváří své zákony, abstrahujíc od konkretních předmětů a zkoumajíc předměty jako tělesa bezkonkretnosti a určujíc vztahy mezi nimi nikoli jako konkretní vztahy jakýchsi konkretních předmětů, nýbrž jako vztahy mezi tělesy vůbec bez jakékoli konkretnosti.

[66]Na rozdíl od nadstavby, která je spojena s výrobou ne přímo, nýbrž prostřednictvím ekonomiky, je jazyk bezprostředně spjat s výrobní činností člověka, právě tak, jako s jakoukoli jinou činností ve všech oblastech jeho práce bez výjimky. Proto se slovní zásoba jazyka, která je velmi citlivá k jakýmkoli změnám, neustále mění. Jazyk přitom na rozdíl od nadstavby nemusí čekat na likvidaci základny — mění svou slovní zásobu ještě před likvidací základny a bez zřetele k jejímu stavu.

Slovní zásoba jazyka se však nemění tak jako nadstavba — nemění se zrušením všeho starého a vytvořením nového, nýbrž doplňováním existující slovní zásoby novými slovy, jež vznikla v důsledku změn sociálního řádu, vývoje výroby, kultury, vědy atd. Nehledě na to, že ze slovní zásoby odumírá také určitá část zastaralých slov, přibývá k ní mnohem více nových. Co se týče základního slovního fondu, ten se udržuje ve všem podstatném a používá se ho jako základny slovní zásoby jazyka.

To je zcela pochopitelné. Není vůbec zapotřebí rušit základní slovní fond, jestliže tohoto fondu bylo s úspěchem používáno v celé řadě historických etap, nemluvě ani o tom, že zrušení základního slovního fondu, vytvářeného po staletí, by znamenalo úplné ochromení jazyka, úplné porušení vzájemného styku lidí, neboť není možné vytvořit za poměrně krátkou dobu nový slovní fond.

Gramatická stavba jazyka se mění ještě pomaleji než základní slovní fond. Gramatická stavba vypracovávaná po staletí, která se stala neodlučnou součástí jazyka, se mění ještě pomaleji než základní slovní fond. Mění se ovšem také během doby, zdokonaluje se, zlepšuje a zpřesňuje svá pravidla a obohacuje se novými pravidly. Základ gramatické stavby se však zachovává po dlouhou dobu, neboť může, jak dokazují dějiny, s úspěchem sloužit společnosti po řadu epoch.

To znamená, že gramatická stavba jazyka a jeho základní slovní fond tvoří základ jazyka, podstatu jeho specifiky.

Dějiny zaznamenaly neobyčejnou vytrvalost a ohromnou odolnost jazyka proti násilné asimilaci. Někteří historikové, místo aby důkladně vysvětlili tento jev, omezují se na údiv. K údivu tu však není žádný důvod. Odolnost jazyka je vysvětlitelná odolností jeho gramatické stavby a základního slovního fondu. Turečtí asimilátoři se po staletí snažili zkomolit, vyhladit a zničit jazyky balkánských národů. Za tuto dobu se slovní zásoba balkánských jazyků značně změnila, bylo přejato mnoho tureckých slov a výrazů, došlo ke „shodám“ a „neshodám“, avšak balkánské jazyky obstály a udržely se. Proč? Protože gramatická stavba a základní slovní fond těchto jazyků se v základě zachovaly.

Z toho všeho vyplývá, že jazyk, jeho strukturu, nelze pokládat za produkt nějaké jedné epochy. Struktura jazyka, jeho gramatická stavba a základní slovní fond jsou produktem řady epoch.

Je nutno mít zato, že prvky současného jazyka mají svůj původ už v šerém dávnověku, před epochou otroctví. Byl to jazyk jednoduchý, s velmi chudým slovním fondem, měl však již svou gramatickou stavbu, sice primitivní, avšak přece jen gramatickou stavbu.

Další vývoj výroby, vznik tříd, vznik písemnictví, zrození státu, který potřeboval pro svou správu více méně soustavný písemný styk, rozvoj obchodu, jenž soustavný písemný styk ještě více potřeboval, vynález tiskařského lisu, rozvoj literatury — to vše vneslo velké změny do vývoje jazyka. Během této doby se kmeny a národnosti [67]drobily a rozcházely, mísily se a křížily, a tak později vznikly národní jazyky a státy, došlo k revolučním převratům a staré společenské řády byly vystřídány novými. To vše vneslo ještě více změn do jazyka a jeho vývoje.

Bylo by však hluboce chybné domnívat se, že vývoj jazyka se dál právě tak jako vývoj nadstavby, t. j. likvidováním toho, co dosud bylo, a budováním nového. Ve skutečnosti se vývoj jazyka dál nikoli likvidováním dosavadního jazyka a budováním nového, nýbrž rozvíjením a zdokonalováním základních prvků dosavadního jazyka. Přitom se přechod od jedné kvality jazyka ke druhé kvalitě nedál násilným zvratem, okamžitým rozbitím starého a vybudováním nového, nýbrž postupným a dlouho trvajícím hromaděním prvků nové kvality, nové struktury jazyka, postupným odumíráním prvků staré kvality.

Říká se, že theorie stadiálního vývoje jazyka je marxistická theorie, neboť uznává nezbytnost náhlých násilných zvratů, jako podmínky přechodu jazyka od staré kvality k nové. To je samozřejmě nesprávné, protože v této theorii se těžko dá najít něco marxistického. A jestliže theorie stadiálnosti skutečné uznává náhlé násilné zvraty v historii vývoje jazyka, pak tím hůře pro ni. Marxismus neuznává náhlé násilné zvraty ve vývoji jazyka, náhlou smrt dosavadního jazyka a náhlé vytvoření jazyka nového. Lafargue neměl pravdu, když mluvil o „náhlé jazykové revoluci, k níž došlo v letech 1789—1794“ ve Francii. (Viz Lafargueovu brožuru „Jazyk a revoluce“). Žádná jazyková revoluce, a k tomu ještě náhlá, se tehdy ve Francii neudála. Samozřejmě slovní zásoba francouzského jazyka se za toho období doplnila novými slovy a výrazy, vypadlo jisté množství zastaralých slov, změnil se smysl některých slov — a to je také všechno. Takové změny však nikterak nerozhodují o osudu jazyka. Tím hlavním v jazyce je jeho gramatická stavba a základní slovní fond. Avšak gramatická stavba a základní slovní fond francouzského jazyka nejenže nezmizely v období francouzské buržoasní revoluce, nýbrž se zachovaly bez podstatných změn, a nejenže se zachovaly, nýbrž dále žijí v současném francouzském jazyce až do dneška. Nemluvím již o tom, že k likvidaci dosavadního jazyka a k vytvoření nového národního jazyka („náhlá jazyková revoluce“) by byla lhůta 5—6 let směšně krátká. K tomu je třeba staletí.

Marxismus má za to, že přechod jazyka od staré kvality k nové se neděje násilným zvratem, likvidací existujícího jazyka a vytvořením nového, nýbrž postupným hromaděním prvků nové kvality, tedy postupným odumíráním prvků staré kvality.

Vůbec je nutno říci pro informaci těch soudruhů, kteří si potrpí na násilné zvraty, že zákon přechodu od staré kvality k nové násilným zvratem neplatí nejen pro historii vývoje jazyka, nýbrž neplatí vždy ani pro jiné společenské zjevy, ať již patří k základně nebo k nadstavbě. Tento zákon nutně platí pro společnost rozdělenou na nepřátelské třídy. Vůbec však nemusí platit pro společnost, v níž nejsou nepřátelské třídy. Za osm až deset let jsme uskutečnili v zemědělství naší země přechod od buržoasního individuálně rolnického zřízení k socialistickému, kolchoznímu zřízení. To byla revoluce, která likvidovala staré buržoasní hospodářské zřízení na vesnici a vytvořila nové, socialistické zřízení. Avšak tento převrat neproběhl jako násilný zvrat, t. j. nikoli svržením dosavadní moci a vytvořením nové moci, nýbrž postupným přechodem od starého buržoasního zřízení na vesnici k novému. Podařilo se to [68]provést proto, že to byla revoluce shora, že převrat byl uskutečněn z iniciativy existující moci za podpory základní masy rolnictva.

Říká se, že četná fakta míšení jazyků, k nimž v dějinách došlo, dávají důvod k předpokladu, že při míšení se utváří nový jazyk násilným zvratem, náhlým přechodem od staré kvality k nové. To je úplně nesprávné.

Na míšení jazyků se nelze dívat jako na ojedinělý akt, který se vyřeší naráz a který přinese své výsledky během několika let. Míšení jazyků je dlouhodobý proces, který trvá po celá staletí. Proto se zde nedá mluvit o žádných náhlých zvratech.

Dále. Bylo by zcela nesprávné myslit, že v důsledku smíšení řekněme dvou jazyků vzniká nový, třetí jazyk, který se nepodobá žádnému ze smíšených jazyků a kvalitativně se liší od každého z nich. Ve skutečnosti vyjde při míšení obyčejně jeden z jazyků jako vítěz, zachovává si svou gramatickou stavbu, zachovává si svůj základní slovní fond a vyvíjí se dále podle vnitřních zákonů svého vývoje, kdežto druhý jazyk ztrácí postupně svou kvalitu a postupně odumírá.

Míšení nedává tedy nějaký nový, třetí jazyk, nýbrž zachovává jeden z jazyků, zachovává jeho gramatickou stavbu a základní slovní fond a umožňuje mu dále se vyvíjet podle vnitřních zákonů jeho vývoje. Při tom sice dochází k jistému obohacení slovní zásoby vítězného jazyka na úkor poraženého jazyka, to jej však neoslabuje, ale naopak posiluje.

Tak tomu bylo na příklad s ruským jazykem, s nímž se během historického vývoje mísily jazyky řady jiných národů a který vždy vítězil.

Slovní zásoba ruského jazyka se při tom ovšem doplňovala ze slovní zásoby jiných jazyků, avšak to nejen neoslabilo, ale naopak obohatilo a posílilo ruský jazyk.

Co se týče národní svébytnosti ruského jazyka, nijak neutrpěla, neboť ruský jazyk, tím, že si zachoval svou gramatickou stavbu a svůj základní slovní fond, vyvíjel se dále a zdokonaloval se podle vnitřních zákonů svého vývoje.

Nemůže být pochyby, že theorie míšení nemůže přinést sovětské jazykovědě nic významného. Je-li pravda to, že hlavním úkolem jazykovědy je studium vnitřních zákonů vývoje jazyka, pak musíme přiznat, že theorie míšení jazyků nejen neřeší tento úkol, nýbrž si jej dokonce ani neukládá — prostě si ho nevšímá nebo jej nechápe.

 

*

 

Otázka: Postupovala Pravda správně, když zahájila svobodnou diskusi o otázkách jazykovědy?

Odpověď: Postupovala správně.

Jak budou řešeny otázky jazykovědy, to se ukáže až po skončení diskuse. Avšak již nyní můžeme říci, že tato diskuse byla velmi užitečná. Diskuse nám především ujasnila, že v jazykovědných orgánech jak v centru, tak i v republikách vládl režim, nepřístojný ve vědě, ani u vědců. Sebemenší kritika stavu sovětské jazykovědy, dokonce i nejnesmělejší pokusy o kritiku t. zv. „nového učení“ v jazykovědě byly pronásledovány a potlačovány vedoucími jazykovědnými kruhy. Pro kritické stanovisko k dědictví N. J. Marra, pro sebemenší nesouhlas s učením N. J. Marra byli zbavováni funkcí nebo degradováni cenní pracovníci a badatelé v oboru jazykovědy. Jazykovědní pracovníci byli dosazováni na odpovědná místa nikoli podle kvalifikace, nýbrž podle toho, zda bezvýhradně uznávají učení N. J. Marra.

[69]Je všeobecně známo, že žádná věda se nemůže vyvíjet a dosahovat úspěchů bez boje názorů, bez svobody kritiky. Toto všeobecně uznávané pravidlo bylo ignorováno a popíráno beze všech okolků. Utvořila se uzavřená skupina neomylných vedoucích, kteří se zabezpečili před jakoukoli možnou kritikou a začali svévolně řádit.

Zde je jeden příklad: tak zvaný „Bakinský kurs“ (Marrovy přednášky, pronesené v Baku), který sám autor stáhl a zakázal znovu vydat, byl však na příkaz kasty vedoucích (soudruh Měščaninov je nazývá Marrovými „žáky“) znovu vydán a zařazen bez výhrad mezi pomůcky doporučované studentům. To znamená, že oklamali studenty tím, že jim dali do rukou zamítnutý „kurs“ jako hodnotnou pomůcku. Kdybych nebyl přesvědčen o čestnosti soudruha Měščaninova a jiných jazykovědných pracovníků, řekl bych, že takové jednání se rovná záškodnictví.

Jak se to mohlo stát? Došlo k tomu proto, poněvadž arakčejevský režim,[*] který byl vytvořen v jazykovědě, pěstuje neodpovědnost a vyvolává takové zlořády.

Diskuse se ukázala velmi užitečnou především proto, že vytáhla na světlo boží tento arakčejevský režim a rozdrtila jej na padrť.

Avšak užitek diskuse tím není vyčerpán. Diskuse nejenže rozbila starý režim v jazykovědě, nýbrž odhalila ještě onen neuvěřitelný zmatek názorů v nejdůležitějších otázkách jazykovědy, jaký vládne mezi vedoucími kruhy tohoto vědeckého oboru. Před zahájením diskuse mlčeli a tajili neutěšený stav v jazykovědě. Avšak po zahájení diskuse se již nedalo mlčet. Byli přinuceni vystoupit na stránkách tisku. A co se ukázalo? Ukázalo se, že v Marrově učení je celá řada vad, omylů, nevyjasněných problémů a nerozpracovaných pouček. Vyvstává otázka, proč začali o tom hovořit Marrovi „žáci“ až nyní, po zahájení diskuse? Proč se o to nepostarali dříve? Proč o tom včas nepromluvili otevřeně a čestně, jak se sluší na vědecké pracovníky?

Marrovi „žáci“ přiznali „některé“ Marrovy chyby, a teď si snad myslí, že sovětskou jazykovědu lze rozvíjet dále jen na základě „zpřesněné“ Marrovy theorie, kterou považují za marxistickou. To tedy ne! Zbavte nás Marrova „marxismu“. N. J. Marr opravdu chtěl a snažil se být marxistou, avšak nedokázal se jím stát. Byl pouze zjednodušovatelem a vulgarisátorem marxismu jako „proletkultovci“ nebo „rappovci“.

N. J. Marr vnesl do jazykovědy nesprávnou, nemarxistickou formuli, jako by jazyk byl nadstavbou, a popletl sebe, popletl jazykovědu. Není možné rozvíjet sovětskou jazykovědu na základě nesprávné formule.

N. J. Marr vnesl do jazykovědy jinou, rovněž nesprávnou a nemarxistickou formuli, jako by jazyk byl „třídní“, a popletl sám sebe, popletl jazykovědu. Na základě nesprávné formule, jež odporuje celému průběhu dějin národů a jazyků, není možné rozvíjet sovětskou jazykovědu.

N. J. Marr vnesl do jazykovědy marxismu cizí, neskromný, chvastounský a povýšený tón, vedoucí k striktnímu a lehkomyslnému odmítání všeho toho, co bylo v jazykovědě před N. J. Marrem.

N. J. Marr halasně znevažuje historicko-srovnávací methodu jako „idealistickou“. A zatím je třeba říci, že historicko-srovnávací methoda je přes své vážné nedostatky přece jenom lepší než opravdu idealistická čtyřelementová Marrova analysa, neboť [70]první podněcuje k práci, ke studiu jazyků, avšak druhá vede jen k tomu, aby se leželo za pecí a hádalo z kávové ssedliny kolem smutně proslulých čtyř elementů.

N. J. Marr povýšeně pohrdá každým pokusem o studium skupin (rodin) jazyků jako projevem theorie „prajazyka“. Avšak zatím nelze popírat, že jazyková příbuznost na př. takových národů, jako jsou slovanské, je nepochybná, že studium jazykové příbuznosti těchto národů mohlo by jazykovědě přinést velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka. Nemluvím už ani o tom, že theorie „prajazyka“ nemá s touto věcí nic společného.

Posloucháme-li N. J. Marra, a hlavně jeho „žáky“, je mnoho si myslit, že před N. J. Marrem nebylo žádné jazykovědy, že jazykověda začala objevením se „nového učení“ N. J. Marra. Marx a Engels byli o mnoho skromnější: měli za to, že jejich dialetický materialismus je produktem vývoje věd, mezi nimi i filosofie, za uplynulé období.

Takto diskuse pomohla věci také v tom smyslu, že odhalila ideologické poklesky v sovětské jazykovědě.

Myslím, že čím dříve se naše jazykověda, oprostí od Marrových omylů, tím dříve ji bude možno vyvést z krise, kterou nyní prožívá. Likvidace arakčejevského režimu v jazykovědě, zřeknutí se Marrových chyb, uplatnění marxismu v jazykovědě — taková je podle mého názoru cesta, na níž by bylo možno ozdravit sovětskou jazykovědu.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 2, pp. 57-70

Previous Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od května 1947 do prosince 1948

Next Josif V. Stalin: K některým otázkám jazykovědy (Odpověď J. V. Stalina na otázky J. Krašeninnikové, uveřejněná v časopise Bolševik č. 12)