K theorii překladu (O překládání marxistické literatury)

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

V úvahách o překládání i theoretických i prakticky založených nejčastěji se vychází z literatury básnické. To má svou příčinu mimo jiné v tom, že překlady nebásnické se obyčejně považují za něco obyčejného a samozřejmého, o čem není třeba mnoho přemýšlet. Rovněž tu rozhoduje okolnost, že o technickou stránku umělecké literatury mají zájem širší kruhy čtenářské. Překlady umělecké literatury mají také pro kulturní vývoj lidstva skutečně veliký význam, který se rozvojem národních literatur nezmenšuje. Veliké národní literatury mají zpravidla velikou překladovou literaturu, velikou nejen kvantitativně, ale také kvalitativně. Ani sociální pokrok nezmenšuje význam překladové literatury umělecké, naopak zvyšuje.

Na literaturách Sovětského svazu vidíme, jak se v období socialismu dostává překladům v básnické literatuře takřka přednostního postavení. A není to snad jenom tím, že se hojněji překládají ruští autoři do jiných jazyků, protože má mezi literaturami Sovětského svazu pokroková literatura ruská vedoucí postavení, nebo tím, že na překladové literatuře do neruských jazyků Sovětského svazu mají značný podíl také ruští klasikové. Právě na překladové literatuře Sovětského svazu je vidět, jak bratrská je tu družba národů. Nejen že se více překládá z ruské literatury, ale také se nebývalým způsobem rozrůstá překladová literatura do ruštiny. Do ruštiny se překládají v době po Říjnové revoluci (hlavně v období socialistické výstavby) výtvory lidové slovesnosti nejrůznějších národů Sovětského svazu a také díla jejich starých i nových literatur.[1]

V kulturním „vývoji lidstva mají však veliký význam i překlady literatury nebásnické, hlavně překlady děl odborných. To je prostý důsledek toho, že kulturní vývoj na celém světě nepostupoval téměř nikdy rovnoměrně. Někde umožňují [75]příznivé podmínky v kulturním vývoji náskok, z něhož se pak v oblastech méně pokročilých těží. V dobách pokročilejší knižní kultury se šíří kulturní vymoženosti hlavně pomocí překladové literatury. Je na př. obecně známo, jak veliký význam měla překladová literatura křesťanská jak pro šíření nových myšlenek, tak pro rozvoj nových literatur. Z překladové literatury křesťanské rodí se celá řada národnostních literatur hlavně v oblasti východních patriarchátů, na př. v oblasti alexandrijského patriarchátu literatura koptická, v oblasti cařihradského patriarchátu literatura arménská, gruzínská a j. V kulturním ovzduší východní církve rodila se také literatura gótská a později také literatura církevněslovanská. Jistě tu působily nejen zvláštní ideologické podmínky církevních organisací, ale také staré kulturní tradice a specifické poměry sociální, především pak podmínky hospodářské. V době středověku měly pro kulturní rozvoj Evropy velký význam překlady antických filosofů, na příklad Aristotela a Platona, kteří byli nejdříve překládáni do latiny a do arabštiny.

A zase tu platí, že v pokročilejších fázích společenského vývoje význam překladů v odborné literatuře neklesá, nýbrž naopak roste, a to již v období feudalismu. Tento vývojový proces posléze vrcholí, když se v období úpadkového kapitalismu rodí mezinárodní hnutí proletářské a také vědecký socialismus. Dialektický a historický materialismus se stává nejen zbraní proletářské revoluce, ale také novou základnou vědy a myšlení vůbec. Geniální myšlenky Marxe a Engelse se stávají majetkem všeho pokrokového lidstva, a to především pomocí překladů. A význam překladů pro šíření revolučního hnutí ještě roste, když se ideologického vedení světového proletariátu ujímají ruští bolševici v čele s Leninem a Stalinem a když posléze v Rusku vítězí proletářská revoluce a v Sovětském svazu se buduje socialismus. Význam překladů starší marxistické literatury v této době neklesá, ale situace se stává složitější. Musí se překládat nejen spisy Marxe a Engelse, jež jsou psány převážně německy, ale také spisy Leninovy a Stalinovy a vůbec pokroková vědecká produkce socialistická, psaná především rusky.

Šíření marxistických myšlenek bez překladů není myslitelné a je možno říci bez nadsázky, že žijeme v období, kdy překlady hýbou světem, kdy se z překladové literatury rodí nová společnost. Velikým datem v dějinách překladové literatury, která tvoří základ mezinárodního proletářského hnutí, je již revoluční rok 1848, rok vydání Komunistického manifestu. Komunistický manifest sám vychází brzy v celé řadě jazyků, po německém originále následuje překlad francouzský (ještě r. 1848), polský, anglický, italský atd. Do některých jazyků byl Manifest záhy přeložen několikrát (na př. do francouzštiny). Po manifestu přicházejí na řadu další spisy (hlavně Marxův Kapitál), jejichž překlady mají pro rozvoj revolučního hnutí světového proletariátu rovněž význam zásadní. Velkou důležitost v mezinárodním hnutí dělnickém mají také překlady masové literatury vzdělávací. V celé marxistické literatuře dostalo se proletariátu celého světa zbraně, jež proces jeho osvobození neobyčejně urychluje. Ale proletariát nemohl se této zbraně zmocnit přímo, studiem základních spisů v originálech, nýbrž právě prostřednictvím překladů.

 

Je-li překladová literatura tak důležitou zbraní v revolučním proletářském hnutí, vyplývá z toho velká odpovědnost překladatelské práce. Toho si byli dobře vědomi [76]již Marx s Engelsem, snažili se překladatele vychovávat a vůbec dbali o to, aby překlady zásadních marxistických spisů plnily co nejlépe své poslání. Ne vždycky se jim dařilo úroveň těchto překladů udržet na žádoucí výši, ale celkem není sporu o tom, že práce zakladatelů marxismu je i na tomto poli úctyhodná. Marx a Engels mohli takových výsledků dosáhnout jen tím, že sami ovládali celou řadu jazyků a že se také zabývali intensivně jazykovědnými otázkami i theorií překladu.

Tradice dobrých překladů se uplatňovala v šíření marxistické literatury i později. Dějiny překladové literatury marxistické u různých národů dobře ukazují, jak se organisátoři dělnického hnutí snažili o to, aby se marxistické myšlenky šířily mezi lidem pokud možná v původní a nefalšované podobě. Tyto snahy narážely pochopitelně také na překážky, bylo tu také třeba překonávat různé snahy brzdicí a rozkladné. Texty marxistických překladů byly často komoleny, někdy zásahy censury, jindy zase nesprávným chápáním nebo úmyslným překrucováním. Setkáváme se tu s častým jevem, jak teprve po několika překladech do jednoho jazyka se postupným zdokonalováním dospělo k uspokojivým výsledkům. Bylo třeba hotové překlady znova a znova revidovat a zlepšovat. A tento proces stále pokračuje a ani na revisi nejlepších ruských překladů se nepřestává pracovat. Zvláště intensivně se pracuje na zpřesňování překladů marxistické literatury v Sovětském svazu od r. 1938, kdy na některé závady v tomto oboru upozornil Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany. Revisních úkolů se ujal Institut Marxe-Engelse-Lenina a bylo brzy dosaženo velmi cenných výsledků. Vyšlo se ze široce založeného studia jazyka klasiků marxismu a hlavní pozornost byla věnována místům, která dosud dělala ruským překladatelům největší potíže. Z výtěžků této revisní práce sovětských odborníků těží dnes i překladatelé do jiných jazyků. Také u nás se stále pracuje na zdokonalování překladů základních děl marxistické literatury. Je to práce nejen velice odpovědná, ale také svízelná a namáhavá.

Dnes se často volá po vyšší úrovni překladatelské práce ať již v literatuře umělecké nebo odborné. Je rozhodně zapotřebí překladatele školit a vychovávat. Překladatel musí být dobře vzdělán nejen jazykově, ale také ideologicky. Studium překladů marxistické literatury se může stát dobrou školou překladatelů jak po stránce jazykově technologické, tak po stránce ideologické. Z vývoje překladatelské literatury marxismu-leninismu je možno získat cenné informace především o tom, jak záleží často na jediném slůvku, aby byl správně vystižen smysl celé věty i celého odstavce. Několik drobných nesprávností může ideologicky celý překlad pokřivit. Nemusí to být jen chyby, vyplývající ze špatné znalosti jazyka originálu. Častěji může jít o důsledek neschopnosti postavit se na správné hledisko, o důsledek neschopnosti překonat vlivy buržoasního myšlení. Ideologické stanovisko překladatele je ovšem důležitá věc za všech okolností.

Na vývoji překladů základních děl marxistické literatury u různých národů je možno sledovat také jazykový pokrok jako důsledek revolučního uvědomování pracujícího lidu. Tak jako zakladatelé marxismu museli pro vyjádření svých nových myšlenek razit nové jazykové prostředky, tak také překladatelé nemohou převádět marxistické spisy prostě do jazyka své vlastní národní literatury. Národní jazyky se rodí v době vzestupujícího kapitalismu, a to má své důsledky pro jejich formaci. V kapitalistické společnosti není možno pracující vrstvy udržovat v úplné ne[77]vzdělanosti, je na př. třeba školit technické pracovníky, dochází tu také k proletarisaci téměř veškeré inteligence a tím se vytvářejí i jazykové podmínky revolučního uvědomování mas. Národních jazyků užívá i proletářské hnutí jako organisačního a uvědomovacího prostředku, ale pro tyto cíle musí být národní jazyky přizpůsobovány. Musí být zbaveny všeho toho, co napomáhá setrvačnosti kapitalistického chápání skutečnosti. Jazyk musí být obohacen prostředky, jež nové chápání skutečnosti umožňují a usnadňují, a musí být také demokratisován, přizpůsoben potřebám širokých mas pracujícího lidu. Toto přizpůsobení národních jazyků nelze provést naráz, je třeba často práce celých generací, než se dosáhne uspokojivých výsledků. A v důsledku toho i proces zdokonalování překladů marxistické literatury bývá procesem dlouhé a trpělivé práce, jež probíhá po etapách a závisí často na celkové povaze vývoje proletářských organisací jednotlivých národů.

Dnes již usnadňují práci překladatelů marxisticko-leninské literatury vymoženosti sovětské vědy. Tak na př. překladatel Marxových a Engelsových děl do češtiny může se opírat o ruské překlady, na kterých se pracuje kolektivně v dokonale vybavených ústavech; tak se dosahuje výsledků, jaké byly za starších poměrů nemyslitelné. Avšak školit překladatelské kádry nepřestává být ani nyní naléhavým úkolem a dějiny překladové literatury marxistické poskytují k tomuto školení bohatý a velmi instruktivní materiál. Dobré theoretické předpoklady k takovému studiu překladu marxistických děl lze pak získat přímo z klasiků marxismu a ze studií o jejich díle. Marx i Engels se problematikou překladu obírali velmi vážně, třebaže jen příležitostně. Jejich myšlenky o překládání patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co bylo z marxistického hlediska na toto thema napsáno.

O Marxových a Engelsových názorech na překládání dobře informuje stať V. Nejštadta Marx i Engels o problemach perevoda (Internacional’naja literatura 1941, č. 3, str. 140—159).[2] Nejdůležitější Marxovy a Engelsovy příspěvky k theorii překladu se najdou roztroušeny v jejich obsáhlé korespondenci. Požadavky na kvalitu překladu měl Marx i Engels velmi vysoké; dobrý překlad podle jejich pojetí měl zníti stejně dobře jako originál. Za samozřejmý předpoklad dobrého překladatelského výkonu považovali nejen bezpečnou znalost obou jazyků (originálu i překladu), ale také znalost životních podmínek, z nichž překládané dílo vyrostlo. K takovému pojetí vedlo zakladatele dialektického materialismu samo chápání jazyka. Již v „Německé ideologii“ měli příležitost vyložit, že se jazykem prakticky projevuje vědomí a v důsledku toho i základní postoj člověka ke skutečnosti, její společensky podmíněné chápání.

Marx sám velmi dbal na přesné formulace svých myšlenek a proto mu také záleželo na tom, aby překlady jeho spisů byly správné a přesné. Byl si však vědom nesnází, s nimiž se setkávají hlavně překladatelé do jazyků se ztrnulou tradicí. Marx také při různých příležitostech upozorňoval na to, jak ideologické předsudky a nesprávné chápání historických podmínek způsobují špatnou úroveň překladů. Setkával se s takovými nedostatky i u vynikajících odborníků, jako byl na př. jazykozpytec Grimm a j. Upozorňoval na př. na překládání řeckého termínu basileus slovem „král“ [78](König), jež vyplývá z nesprávného chápání poměrů v řecké společnosti, kde „basileus“ nebyl panovníkem v novodobém smyslu, nýbrž pouze vojenským náčelníkem a soudcem. Hluboce se zamýšlel nad problémy překladu Engels v době, kdy převzal úkol strážce nad Marxovým spisovatelským odkazem. Engels měl při svých velkých jazykových znalostech možnost překlady marxistických prací nejen kritisovat, ale také odbornými pokyny přispíval k jejich zdokonalování. Předpoklady k tomu měl Engels nejen jako dokonalý znalec Marxových myšlenek, ale také jako znalec jeho stylu. Engels si byl také vědom toho, že překládat Marxe není věc snadná. Marx razil ve svých pracích nové cesty literární němčině, tvořil jazykově v oblasti terminologie i v syntaxi. Musel překonávat tradici zamlžujícího stylu německé idealistické filosofie a musel také přizpůsobit německou větu potřebám dialektického myšlení. Na veliký význam Marxova přínosu pro šíření dialektického materialismu i pro rozvoj německé syntaxe nepřestával Engels upozorňovat. Jako stylistu kladl Engels Marxe v čelo všech soudobých spisovatelů. „Mezi spisovateli nové doby má Marx nejsilnější a nejhutnější styl,“ napsal Engels v kritice anglického překladu Kapitálu. O vysokých hodnotách Marxova stylu podává cenné informace na př. Marxův životopisec Mehring.[3] Engels také dovedl snadno obhájit Marxe proti výtkám puristů, jimž nezněl Marxův styl dost německy. Marx musel bořit tradice „školské“ syntaxe a německé reakci musel znít jeho styl cize i tam, kde snad revoluční myšlenky přímo ani nehlásal.

Pro obecnou theorii překladu mají zásadní význam také Engelsovy příležitostné poznámky o překladových chybách v obrazném pojmenování. Obrazné vyjadřování mívá často idiomatický ráz a dělá velké potíže hlavně těm překladatelům, kteří neovládají dost dobře jazyk originálu. Doslovným překladem takových prostředků vzniká většina hrubých chyb u překladatelů nejrůznějšího typu. Špatní překladatelé si vypomáhají často tím, že obrazné prvky a frazeologický materiál prostě potlačují. Engels si byl vědom toho, že všechny takové zvláštnosti se překládat nedají, ale dbal vždy na to, aby byl celkový ráz originálu v překladu zachován tím, že by se na vhodných místech kompensovalo stylistické zplošnění, jemuž se překladatel jinak nemohl vyhnout. Obrazné prostředky metaforické mohou mít velký význam i v textech odborných. Názorným příkladem jsou tu zase spisy Marxovy, jejichž umělecké hodnoty si byl vědom autor sám. Marx dovedl velmi účinně uplatňovat zvláště prostředky metaforické, jak upozorňuje zmíněná studie Mehringova.

Jako theoretikové překladu museli mít klasikové marxismu jasno i v otázce, proč je překlad vůbec možný a jaké jsou meze jeho možností. Východiskem i zde byla zásadní kritika idealistického pojetí jazyka jako uzavřeného systému, který nemá přímý vztah k vyjadřované skutečnosti. Marx i Engels si byli dobře vědomi těsného sepětí lidské řeči s myšlením a tedy i jejího historického, společenského podmínění. Materialistická dialektika jim však umožňovala, aby překonali nebezpečí relativismu tohoto pojetí. Poznávací schopnosti člověka i možnosti jazykového vyjádření jsou dobově i třídně podmíněny, přesto však cesta k objektivní skutečnosti je stále otevřena a na každém vývojovém stupni poznání je člověk adekvátnímu postižení reality blíže. Každé lidské poznání má za předmět tutéž materiální skuteč[79]nost a také každý jazyk je v přímém vztahu k realitě. V důsledku toho je zásadně možný i překlad, i když nemůže být nikdy úplně věrný. Cesta k dobrému překladu je velmi složitá a namáhavá, ale nikoli úplně neschůdná. Nové možnosti překladové literatuře vznikají v době, kdy se dialektikou historického procesu dospívá k překonání třídního chápání reality, t. j. k vědeckému socialismu.

 

*

 

Velmi mnoho poučení o tom, jak se má překládat, lze vytěžit již ze srovnávacího studia překladů Komunistického manifestu. Tento klasický spis se stal přes nevelký rozsah všesvětovou abecedou proletářské revoluce i základem dialektickomaterialistického světového názoru. Lenin dobře vystihl význam Komunistického manifestu těmito slovy: „V tomto spise byl s geniální jasností a silou podán nový názor na svět, důsledný materialismus, zahrnující i oblast sociálního života, dialektika jakožto nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji theorie třídního boje o světově-historické revoluční úloze proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti“ (Sočinenija, sv. 18, str. 6). Také Velká revoluce říjnová byla připravena myšlenkami Komunistického manifestu. Ruských překladů Manifestu do revoluce 1917 byla pořízena celá řada. Poučnou jejich charakteristiku i zhodnocení podal I. I. Prejs v stati Manifest kommunističeskoj partii v russkich perevodach (Vestnik Akademii nauk SSSR 1948, č. 2, str. 41 n.). Z ní je možno čerpat cenná poučení i pro studium českých překladů.

První ruský překlad Manifestu pochází od anarchistického bouřliváka Bakunina, vyšel v Ženevě 1869. Bakuninův překlad má základní vady, jež nelze vykládat jen nepřipraveností tehdejší spisovné ruštiny pro tak vysoké úkoly. Bakunin byl celým svým založením revolucionář naprosto odlišného charakteru, než byli zakladatelé marxismu. Již to mu znemožňovalo správně pochopit myšlenky Komunistického manifestu. Bakuninovi byl v podstatě cizí celý dialektickomaterialistický názor na svět, zvláště pak theorie třídního boje a vůdčí úlohy proletariátu v revolučním boji proti kapitalismu. Samy jazykové nedostatky Bakuninova překladu vyplývají hlavně z těchto okolností.

Nový ruský překlad vyšel r. 1882 opět v Ženevě a jeho autorem byl G. V. Plechanov. Je to již překlad značně vysoké úrovně a Plechanov si jím získal nesporné zásluhy o šíření marxistických myšlenek v Rusku, kam byl překlad illegálně dopravován. Plechanov, třebaže se nikdy nedopracoval úplně správného pochopení vědeckého socialismu, byl přece jen poměrně dobrý znalec marxistické literatury a tyto přednosti dovedl uplatnit i ve svém překladu Komunistického manifestu. Plechanov dovedl již překonat také terminologické nesnáze, jimž podlehl ještě Bakunin. O Plechanovův překlad opírá se terminologicky celá pozdější marxistická literatura ruská. Leccos bylo třeba postupem času upravit a doplnit (hlavní podíl na tom má Lenin), ale základy byly již položeny Plechanovovým překladem. O Plechanovově překladu Komunistického manifestu vyslovil se pochvalně již Engels, dávaje mu přednost před ostatními překlady, zvláště pak před anglickým. „Překládat ‚Manifest‘ je zatraceně těžké,“ říká v jednom svém dopise 1883, „ruské překlady jsou zatím nejlepší ze všech, s nimiž jsem se setkal.“ To se ovšem může vztahovat jen na překlad Plechanovův. Ruská překladová literatura marxistická vůbec záhy [80]dosáhla vysoké úrovně. Na vysoké kvality ruského překladu Kapitálu z r. 1872 upozornil sám Marx v předmluvě k 2. vydání originálu 1873;[4] Marx a Engels si také vysoce vážili hodnot jazyka, v němž první dobré překlady marxistické literatury vycházely. Engels se o ruštině vyslovil, že je to jeden z nejsilnějších a nejbohatších živých jazyků.

Sám Plechanovův překlad Manifestu nemohl však uspokojit trvale, a to tím spíše, že měl dost slabých míst, vedle předností měl i zjevné nedostatky. Potřeby nového překladu byl si vědom také Lenin a již v samarském období (1889—1893) pořídil nový překlad, který však obíhal v revolučních kroužcích jen jako rukopis a časem se ztratil. Z pozdějších překladů byl značným pokrokem překlad Vorovského z r. 1906. Vorovskij stál na leninském stanovisku a vedl v této době ostré polemiky proti oportunistickému Plechanovovi. Již proto se musel stavět kriticky k jeho starému překladu Manifestu, který vyšel v dvojí úpravě, a ukázat na některá jeho nedopatření a interpretační chyby. Zjistil na př., že slova Manifestu „Bildung des Proletariats zur Klasse“ nelze překládat s Plechanovem organizacija rabočego klassa, protože dělnická třída se organisovaným bojem teprve rodí. Proto navrhuje překlad prevraščenie proletariata v klass. Vorovskij ukázal také různé terminologické nepřesnosti Plechanovova překladu a vhodně je opravil. Rozlišuje na př. podle originálu častnaja sobstvennosť (Privateigentum) a klassovaja sobstvennosť (Klasseneigentum) tam, kde Plechanov překládal pouze termínem častnaja sobstvennosť. Tohoto termínu užíval Plechanov místy i v platnosti „persönliches Eigentum“, za něž Vorovskij má důsledně ličnaja sobstvennosť. S jakou vážností přistoupil Vorovskij k práci nad tímto překladem, ukazuje jeho stať „Kommunističeskij Manifest i ego suďba v Rossii“. Shodou okolností se ještě dlouho po Říjnové revoluci při přetiskování Manifestu nesahalo po překladu Vorovského, ale přetiskoval se Rjazanovem upravený překlad Plechanovovův. Teprve od r. 1932 byl vydáván nový překlad V. V. Adoratského, do něhož byly pojaty i Leninovy překlady citovaných úryvků z Manifestu. Adoratskij vytěžil z Leninových spisů hodně i pro zdokonalení překladu po stránce terminologické.

 

Nové období v dějinách ruského textu Komunistického manifestu nastává revisní prací Institutu Marxe-Engelse-Lenina počínaje r. 1939. Postupně se objevila potřeba nových formulací i na místech velmi závažných. Bylo třeba zevrubně a do podrobností prozkoumat celý text originálu a obezřetně hledat co nejpřesnější ekvivalent pro ruský překlad, který se měl stát zároveň oficiální interpretací. Jak vážně se kolektiv pracovníků v Institutu této revise ujal, je vidět již na textu předmluv.

Velká pozornost na př. byla věnována předmluvě k německému vydání z r. 1872 na místě, kde se mluví o prozatímních a historicky podmíněných formulacích Manifestu: „Die praktische Anwendung dieser Grundsätze, erkläre das Manifest selbst, wird überall und jederzeit von den geschichtlich vorliegenden Umständen abhängen, und wird deshalb durchaus kein besonderes Gewicht auf die am Ende von Abschnitt II vorgeschlagenen revolutionären Maßregeln gelegt. Dieser Passus würde heute in vieler Beziehung anders lauten.“ Bylo by naprosto nesprávné vyvozovat z tohoto omezení, že má být něco podstatného škrtnuto z revolučních opatření, [81]která se v II. části Manifestu navrhují (na př. vyvlastnění zemědělského majetku, všeobecná pracovní povinnost atd.). K takovému chápání však sváděly všechny dosavadní překlady Manifestu, v nichž se příslušné místo překládalo (s nevýznamnými odchylkami) takto: „vovse ne sledujet pridavať isključitel’nogo (važnogo) značenija.“ Bylo nutno podrobně vyšetřit zvláště význam německého obratu „besonderes Gewicht“ a tu se ukázalo, že slovo „besonderes“ má zde význam nikoli „zvláštní“, nýbrž „samostatný“, „uspokojující sám o sobě“ a pod. Tuto analysu potvrzuje i Engelsův náčrt anglického překladu této předmluvy, kde se vyskytuje výraz „special stress“. Předmluva se nesnaží na tomto místě omezit vážnost revolučních opatření, jež jsou v Manifestu navrhována, upozorňuje však na to, že je třeba při jejich uplatňování přihlížet ke všem zvláštním podmínkám, za nichž revoluční převrat probíhá. Tak bylo rozhodnuto o překladu, jehož formulace se přidržuje i nové znění české:

„Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám Manifest, bude všude a vždy záviseti na historických daných poměrech a proto se nepřikládá revolučním opatřením, navrhovaným na konci II. oddílu, naprosto žádný samostatný význam“ (vydání z r. 1946, str. 19—20).

Tím se odstraňuje nepřesnost starších českých překladů, z nichž na př. nejstarší A. Radimského (2. vyd. 1898) má na tomto místě „proto neklade se zvláštní váhy na opatření …“, překlad Olbrachtův: „proto netřeba klásti obzvláštního důrazu na revoluční opatření“.

Dřívější překlady Manifestu se dopouštěly také na př. chyby na počátku II. kapitoly, kde se mluví o charakteru a cílech komunistické politiky mezi dělnictvem. Zdůrazňuje se tu potřeba jednoty proletářského hnutí, do něhož komunisté nechtějí zasahovat nějakým stranickým partikularismem. Nemají zájmů, které by bylo možno odlišit od zájmů veškerého proletariátu — „Sie stellen keine besonderen Principien auf, wonach sie die proletarische Bewegung modeln wollen“, říká se tu přímo (německé vydání Moskva 1945, str. 31). Kritickým bodem této věty je sloveso „modeln“. V ruských překladech se vyskytují na tomto místě obraty jako pridavať formu proletarskomu dviženiju, formirovat proletar. dviženije atd. Podobně se překládalo i do češtiny. V překladě Radimského se čte: Nestanoví zvláštních zásad, jimiž by hnutí proletáře říditi chtěli, v překladu Olbrachtově Nevytyčují zvláštních zásad, podle nichž by chtěli modelovati proletářské hnutí, a stejné znění má překlad Štollův a Hochův (1946, str. 47), jen místo modelovati klade sloveso utvářeti.[5] Sovětská revise r. 1939 dospěla k formulaci: Oni ne vystavljajut nikakich osobych principov, pod kotoryje oni choteli by podognať proletarskoje dviženije. (Pod čarou se ještě upozorňuje na to, že ve francouzském a anglickém vydání se slovo zvláštní překládá jako sektářský. Tak i v nových českých vydáních.) Starší překlady mohly svádět k nesprávnému chápání úlohy komunistické strany v proletářském hnutí, mohlo se zdát, že se v Komunistickém manifestu uplatňuje názor, že revoluční hnutí proletariátu je živelné a že nepotřebuje uvědomělého vedení. Slovesem „modeln“ chtěli autoři Manifestu vyjádřit ne prostě organisační činnost, ale násilnou formaci, působící z vnějška. Z našich překladů si na tomto místě vede nejlépe slovenské znění Janotovo (Košice 1921), kde za „modeln“ je sloveso prekonavať.

[82]Leninových formulací mohlo býti použito na př. při překladu místa, kde se v Manifestu mluví o nacionálním rázu revolučního boje proletariátu proti kapitalismu. Příslušné místo v originále zní: „Obgleich nicht dem Inhalt, ist der Form nach der Kampf des Proletariats gegen die Bourgoisie zunächst ein nationaler.“ V starších ruských překladech se slovo „zunächst“ překládalo obratem prežde vsego, čímž se původní význam zkresluje; nacionální charakter proletářského hnutí se zveličuje. Lenin na jednom místě citoval právě toto místo Manifestu a přeložil správně „zunächst“ jako snačala. Do češtiny správně překládá na tomto místě nejprve již české znění Olbrachtovo. Radimský má překlad dosti podivný, z něhož převod adverbia „zunächst“ vypadl: Boj proletáře proti měšťáctvu není sice dle jádra, ale dle způsobu bojem národním.

Překlad Komunistického manifestu je tvrdým oříškem také po stránce stylistické. Těžké je na př. najít vhodný ekvivalent za lidový výraz „Bärenhäuterei“ (novější české texty překládají slovem „zahálčivost“, ale Radimský má silnější a snad vhodnější výraz povalečství). V českém překladě nezní dobře závoj za německé „Schleier“ ve větě Buržoasie strhla s rodinných vztahů jejich dojemně sentimentální závoj a převedla je na vztahy ryze peněžní. Snad by bylo lépe překládati s Radimským slovem „rouška“. Nezvyklé zní v českém překladě obrat idiotismus (resp. idiotství) venkovského života. Radimský dává za slovo idiotismus do závorky nevědomost; bylo by tu možno uvažovat o výraze zaostalost. Zvláštní německé výrazy se překládají někdy značně odlišně. Tak na př. věta „Überall muß sie (die Bourgeoisie) sich einmisten, überall anbauen, überall herstellen“ překládá Radimský: Všude se umí zahnízdit, všude umí zakládat osady a udržovat spojení s nimi. Olbracht má zde: Jest nuceno všude se zahnizďovati, všude zakupovati, všude navazovati spojení, 10. čes. vydání nahrazuje zakupovati slovesem usazovati, Štoll s Hochem překládají: Všude se umí usazovat, všude se zařizovat, všude navazovat spojení, Janota: „Všade sa musí zahniezdiť, všade sa musí usadzovať a všade naväzovať spojenie“.[6] Starší české překlady kolísají v překládání německého „Eigentum“ mezi výrazy vlastnictví a majetek (Radimský, Olbracht). Toto střídání má aspoň na některých místech své výhody proti novějšímu důslednému užívání termínu vlastnictví.

 

Před zvláštními problémy stojí český překladatel marxistické literatury ruské. Zde se naskýtají mimo jiné těžkosti a nesnáze, vyplývající jednak z příbuznosti češtiny a ruštiny, jednak ze svérázností ruské mluvnické stavby, v níž mají češtině podobné prostředky často docela jinou funkci. Tvrdým překladatelským oříškem je také zachovávání stylistických zvláštností originálu, které překladatel často hodnotí nesprávně s hlediska češtiny. V překladech marxistické literatury se častěji setkáváme s křečovitou snahou o překlad co nejvěrnější, který sleduje originál v slovosledu, ve větných konstrukcích a pod. Tak se ovšem překlad stylisticky od originálu vzdaluje, místo co by se mu přibližoval. Přitom je tu ovšem také nebezpečí věcných chyb.

Tvrdě znějící obraty i menší nepřesnosti čtou se i v českých překladech Stalinových spisů. Tak na př. v „Otázkách leninismu“ (Praha 1948) čte se na str. 113 věta: Tento citát nezanechává pochybností, že se tito lidé hluboce mýlí. Proloženým slovům odpovídá v originále „ne ostavljajet somnenii v tom“; v překladě by byl spíše na místě obrat nenechává na pochybách o tom či pod. Vlivem [83]originálu se objevují v překladech odchylky od českých pravidel o kongruenci, srov. na př. v Otázkách leninismu (str. 112): Jednak diskuse r. 1924 a jednak pečlivý rozbor Leninových prací ukázaly … Najdou se ovšem i případy, kdy si překladatel vede samostatně a přece se neuvaruje násilností. Tak je tomu v Otázkách leninismu na př. na str. 121, kde větě v sovětech jsou usnášena všechna opatření k upevnění diktatury odpovídá v originále „čerez Sovety prochodjat vse …“.

Jsou tu také potíže lexikální. Není snadné na př. najít vhodný ekvivalent za ruské sloveso „podmeniť — podmenivať“; překlad slovesem podsunouti — podsunovati je jistě málo šťastný ve větách jako: podsunuje na místo diktatury proletariátu diktaturu strany (Otázky leninismu, str. 123); kdo ztotožňuje vůdčí úlohu strany s diktaturou proletariátu, podsunuje na místo sovětů, na místo státní moci, stranu (str. 126). Na jiných místech se překládá vhodněji slovesem zaměňovati, srov. na př. na str 124: kdo ztotožňuje vůdčí úlohu strany s diktaturou proletariátu, zaměňuje vůli a akce třídy pokyny strany. Bylo by ovšem lépe užíti zde vazby zaměniti něco za něco.

 

Z uvedených ukázek je snad dostatečně jasně vidět, jak poučná je analysa překladů marxistické literatury pro obecnou theorii překladu pro praktickou překladatelskou technologii. Překládání klasiků marxismu-leninismu musí zůstat vyhrazeno speciálně vyškoleným odborníkům, ale pohled do jejich dílny je velmi poučný pro překladatele vůbec. Bylo by dobře, kdyby překladatelé marxistické literatury přispěli sami ke školení překladatelských kádrů častějším uveřejňováním svých zkušeností.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 2, s. 74-83

Předchozí Josif V. Stalin: K některým otázkám jazykovědy (Odpověď J. V. Stalina na otázky J. Krašeninnikové, uveřejněná v časopise Bolševik č. 12)

Následující Antonín Dostál: Produktivnost v jazyce