Produktivnost v jazyce

Antonín Dostál

[Articles]

(pdf)

-

1. V poslední době se v jazykozpytných pracích častěji vyskytují termíny „produktivnost“ nebo naopak zase „neproduktivnost“. Dálo se tak dříve hlavně v souvislosti s otázkami o tvoření slov nebo morfologických tvarů, nejnověji pak v souvislosti se syntaxí a frazeologií. Mluvilo se tedy dříve o produktivních slovotvorných prostředcích, na př. suffixech, dále o produktivních typech deklinačních a konjugačních nebo o produktivních a neproduktivních typech tvoření sloves a podobně, dnes se mluví také o produktivních a neproduktivních typech větných konstrukcí nebo typech frazeologických.

Setkáváme se s tímto termínem v novějších pracích dosti často, nikoliv ovšem vždy s přesně týmž pojmovým obsahem. Už jen s toho hlediska, že jde o pracovní termín v jazykozpytných pracích, bylo by nutno se jím zabývat, hlavním důvodem však je přece potřeba sledovat poněkud produktivnost samu nebo její opak v jazyce jakožto v systému i úlohu, kterou v něm produktivnost má.

Názvem „produktivnost“ se obyčejně označuje větší možnost použití jazykového prostředku, možnost napodobovat, tvořit jej častěji než prostředky jiné. Jazykovým prostředkem zde myslím v nejširším slova smyslu formální možnosti jazyka k vy[84]jadřování myšlenkového obsahu, nositele významů, ne však znaky významy rozlišující. V tom pojetí, že produktivnost je zvýšená možnost obstarávat jazyku nové prostředky, nositele významů, podle vzorového produktivního typu, termín „produktivnost“ se vyskytuje v literatuře nejčastěji. Přitom se pravidelně hledělo dříve jen k jazykovým prostředkům samým, méně často byly hledány příčiny takové produktivnosti jazykových prostředků v rámci jazykového systému.

Namátkou uvádím některé zmínky o produktivnosti, zejména z prací ruských, kterých užívám i dále ve své studii.

S. Karcevskij ve své známé knize o systému ruského slovesa[1] mluví (na př. na str. 48, 63 a j.) o produktivních a neproduktivních třídách a skupinách sloves v současné ruštině. Co myslí Karcevskij produktivností slovesných tříd v ruštině, je dobře vidět z jeho formulace na př. na str. 63, kde přehlíží neproduktivní typy ruských sloves; to jsou u něho takové skupiny sloves, jejichž „morfémata nevykonávají již analogického vlivu“ na ostatní. Je mu tedy produktivním to, co vykonává analogii a obráceně neproduktivním to, co jí již nepůsobí. Podle něho je produktivní ten jazykový prostředek, podle něhož lze jazyku opatřovat nové, analogií, obráceně neproduktivní prostředek nemůže již jazyku dalších prostředků analogií opatřovat. Zajímavé je také zjištění, kterého si Karcevskij dobře povšiml, že některá neproduktivní slovesa, na př. ta, která mají v ruštině infinitiv na -čь, jako pečь, čes. péci a pod., jsou v jazyce často velmi živá, jejich tvary mají vysokou frekvenci. V podstatě jde tedy o slovesa, která se většinou jeví jakožto anomální a neproduktivní, proti velké řadě sloves vyrovnaných, analogických, ale tato neproduktivní a většinou anomální slovesa jsou v jazyce velmi častá, často se jich užívá. V starším jazykozpytě se udržení takových anomálních jazykových prostředků vysvětlovalo právě jejich vysokou frekvencí (myslilo se na nějaké silné a proto neotřesitelné psychologické postavení takových jevů v jazyce, způsobené právě jejich vysokou frekvencí, srov. vysvětlení t. zv. nepravidelných sloves ve francouzštině, silných sloves v němčině atd.). Karcevskij ovšem použitím kriteria produktivnosti slovesných typů ukázal na systém ruského slovesa.

Také Vinogradov[2] mluví o produktivních a neproduktivních třídách sloves. Rozeznává také pět produktivních tříd slovesných, a větší počet typů sloves neproduktivních. K produktivním řadí ty třídy sloves, které jsou početnější, kde nová slovesa mohou stále vznikat, neproduktivní typy mají naopak pouze omezený počet sloves a další v nich již nevznikají. Vinogradov si všímá stejně jako Karcevskij toho, že neproduktivní slovesa vyjadřují významy běžného a nevyhnutelného lidského jednání, vyjadřují významy základní, naproti tomu slovesa produktivní vyjadřují spíše významy speciální. Vinogradov dodává, že neproduktivní slovesa jsou jakoby na přechodu mezi gramatickým a lexikálním plánem jazyka a gramatického plánu jazyka se drží ještě zbytky svých starobylých morfologických vztahů (str. 447).

Asi v témže smyslu chápe produktivnost v jazyce také A. V. Isačenko.[3] Ukazuje, že podle takových vět jako je něm. ich bin’s zufrieden nelze tvořit věty další (str. 27). Také Isačenko spojuje otázku produktivnosti jazykových prostředků s přechodem mezi jazykovými plány. Neproduktivní věty, které nazývá věty — cliché nebo repliky — cliché, stojí mimo gramatický plán jazyka, nelze jich zkoumat v syntaxi; tam patří jen syntaktické prostředky produktivní, jimiž se v jazyce vyjadřují vztahy mezi větnými členy nebo větami, dále vztahy modální atd. (str. 31 n.).

Viděli jsme tedy, že se pojmů produktivnost, produktivní a pod. v jazykozpytné literatuře užívá k označení toho, že lze jazyku opatřit podle prostředku vzorového prostředky další. Opakem je neproduktivnost, nemožnost opatřování takových dalších prostředků, t. j. jejich uzavřenost. Něco jiného je frekvence jazykových prostředků, ta může být právě opačná: neproduktivní prostředky mohou mít frekvenci vysokou, [85]kdežto produktivní třeba nepatrnou. Jestliže pozorujeme, jak se jazykové prostředky chovají v systému, vidíme, že jejich neproduktivnost souvisí také s jejich přechodem z jednoho plánu jazyka do plánu druhého; nejčastěji se myslí v souvislosti s neproduktivností na přechod z plánu gramatického, v němž systém především pozorujeme, do plánu lexikálního. V pojetí Karcevského je produktivností také působení, tendence k větší možnosti opatřovat jazyku nové prostředky k vyjádření myšlenkového obsahu analogií. Jestliže se v starší literatuře mluvilo o produktivnosti jen s hlediska jazykových prostředků samých, uvádí se v novějších pracích produktivnost již přece v souvislost s jazykovým systémem a se změnami v něm a je dnes jasné, že ji musíme spojovat důsledně s významem samým.

 

2. Karcevskij chápal produktivnost také jako možnost působit analogii, většinou byla produktivnost chápána jako možnost opatřovat jazyku nové prostředky podle prostředku vzorového, tedy tak, jak se pravidelně děje při zvyšování analogičnosti jazyka. První otázkou zde tedy také bude podstata produktivnosti a její poměr k analogii a obráceně vztah neproduktivnosti k anomalii.

Problémem analogie a anomalie v jazyce se zabýval v poslední době Vl. Skalička (v přednášce, proslovené v Pražském linguistickém kroužku, otištěné v Slově a slovesn. 11, 1949, str. 145—162). Přehlédl tam vývoj problému analogie a anomalie od dob antických, různé aspekty tohoto problému a zdůraznil, že těžiště jeho spočívá ve vztahu mezi formou a významem, t. j. mezi označujícím a označovaným. Jazyky silně analogické se mu jevily jako jazyky s menší flexivností, jazyky anomální jako jazyky silně flexivní. Toto zjištění pak je ve shodě s vývojem od typu flexivního k typu agglutinačnímu v evropských jazycích, jak na něj poukázal již v studii o vývoji české deklinace.[4] V souvislosti s jazykovými plány si analogie povšiml již B. Trnka zde v roč. 2, 221 n.

Také na produktivnost v jazyce je nutno se podívat se zřetelem ke vztahu jazykového prostředku a označovaného významu, změnu od produktivnosti k neproduktivnosti a naopak je nutno spojovat se změnami v systému jazyka. Nelze hledět na zvýšení produktivnosti jen jako na samoúčelnou tendenci, nýbrž jako na změnu, podmíněnou změnami v systému jazyka dialekticky spjatými s myšlenkami. Abychom postihli změny v produktivnosti jazykových prostředků, je nutno hledět na systém ve vývoji, v diachronických průřezech téhož systému. Naproti tomu v jednom průřezu systémem jazyka najdeme jevy produktivní vedle neproduktivních. Produktivní udávají hlavní složky jazykového systému, protože na nich je systém vybudován, neproduktivní naopak složky vedlejší, které v předchozím stadiu buď ustoupily z produktivnosti větší, nebo naopak, které v následujícím vývojovém stadiu produktivnější budou, t. j. které k větší produktivnosti teprve nastupují.

Jazykový prostředek je vzhledem k označovanému významu tím výhodnější, čím je jedinečnější, protože je výraznější a speciálnější, je silněji diferencující. Vrchol takové jedinečnosti a tudíž možnosti diferenciace od jiných prostředků by znamenal soubor jedinečných prostředků bez vzájemného vztahu mezi nimi. Tendence, která by směřovala k dosažení takového stupně jedinečnosti, by byla zároveň vrcholem neproduktivnosti jazykových prostředků již existujících, neboť ty by byly vždy omezeny na jediný případ. Takový typ jazyka by neměl patrně vůbec gramatického plánu jazyka v našem slova smyslu a jeho jazykové prostředky by představovaly [86]pouze velké množství zcela isolovaných prostředků se speciálními významy. Do jisté míry bychom mohli takové jazykové prostředky srovnat s terminologií, kde jde o zúžení významového obsahu slova na význam jedinečný. Ale i terminologická jednoznačnost je jakoby neustále nahlodávána tendencí k zevšeobecnění, což je způsobeno tím, že jde o slova uměle k jedinečnosti redukovaná, ale mimo terminologii používaná s významovým obsahem daleko širším. Odtud si také vysvětlíme nutnost hlídat neustále terminologii.

I když zatím nehledíme ke gramatickému plánu jazyka a úloze, kterou v něm lexikální prostředky dostávají, nelze na př. v indoevropských jazycích nikde nalézt takového vrcholu významové jedinečnosti jazykových prostředků. V takovém předpokládaném systému bylo by možno opatřovat nové prostředky předně jen neustálou kombinací, a to jen hláskovou. Už kombinace hotových jazykových prostředků, t. j. zde hláskových kombinací s jinými hotovými hláskovými kombinacemi, by byla porušením takového ideálního stavu významově jedinečných označujících. Jestliže bychom na př. něm. Buch, franc. jour a pod. mohli pokládat alespoň theoreticky za jazykový prostředek s jedinečným významem, t. j. vymezený jen pro jeden význam, pak by dalšími kombinacemi těchto prostředků s jinými prostředky jejich významová jedinečnost byla zároveň porušována, srov. na př. něm. Buchhandlung, franc. abat-jour atd. Takovými kombinacemi se zde jednak vytvářejí nové prostředky pro nové významy, ale zároveň se uvádí význam slova Buch ve vztah s významem slova Handlung, ve franc. abat-jour se uvádí zároveň význam slova jour s významem abattre, battre atd., neboli uvádějí se takové prostředky zároveň do vztahu s jinými významy, čímž je jejich významová jedinečnost porušována. Aby tedy jazyk mohl dosáhnout vrcholného stupně diferenční schopnosti, musil by k tomu používat neustále nových jen hláskových, nebo, lépe řečeno, fonologických kombinací. Ani v těch jazycích, kde by se k opatřování nových výrazových prostředků užívalo kombinací druhého řádu, nebylo by možno dosáhnout významové jedinečnosti, t. j. vrcholu neproduktivnosti jazykových prostředků.

Druhým způsobem k opatřování nových prostředků jazyka pro nové významy je derivace, odvozování. Tak na př. z kořene, který máme v slově říci, nebo v slově státi, jsou odvozena slova a tvary další, t. j. z jednoho výrazového prostředku je odvozen, derivován další, druhý, třetí atd. Tím je předně zvýšena produktivnost základního prostředku, ale na druhé straně je tím porušována jeho významová jedinečnost. Derivace je tedy jednak vždy snižování diferenční schopnosti prostředku, ale vždy také zároveň zvýšením produktivnosti základních jazykových prostředků. Mohli bychom si ovšem hned povšimnout nestejné produktivnosti na př. jednotlivých kořenů slov a položit si otázku, čím je způsobena? Patrně jen tím, že význam některých kořenů je jednou více schopen abstrakce, jindy méně. Tak na př. se zdá, že kořeny, které máme zároveň v substantivech i slovesích, mají významy obecnější a tudíž schopnější abstrakce než kořeny, které jsou na př. jen v substantivech nebo v substantivech a adjektivech. Tak bychom aspoň v slovanských jazycích mohli nalézt dosti takových případů: na př. staroslověnské rešti, rokъ, otrokъ, v češtině téci, tok a pod. a proti tomu takové kořeny, které jsou v slovech otec, dcera atd. Ovšem to je jen domněnka, kterou bychom musili teprve blíže dokázat. Zdá se však, že takové kořeny, jejichž význam je obecnější, širší a proto také schopnější abstrakce, [87]byly vhodnější k plodnější derivaci, odvozování, t. j. také zároveň k zvýšení produktivnosti, kdežto ty kořeny, které mají významy speciálnější, jedinečné, nebyly tak vhodné k derivaci a nestaly se tak produktivními.

Že derivace je zároveň také jistá významová abstrakce, ukazují derivační prostředky samy. Jsou to různé přípony, případně jiné prostředky, kterými se formálně odliší nový produkt derivace od jazykového prostředku základního, t. j. derivačním prostředkem je to, co odlišuje nový výrazový prostředek S₁ od základního S. Tak na př. přípony -atý je použito tehdy, když se má k základnímu označujícímu vytvořit další označované na základě obecnějšího významu, který znamená „opatřený něčím“, jako zub - zubatý, brada - bradatý. Nebo tvoření sloves 4. třídy na -i- se užívá velmi často tehdy, když se má utvořiti další výraz na základě obecnějšího významu „učiniti nějakým“, na př. černý - černiti, bílý - bíliti atd. Obecnějším můžeme nazvat tento význam, který je vyjadřován nebo aspoň spojován sekundárně s těmito příponami proto, že se v jazyce tvoří celá řada takových derivací vždy s tímto obecným významem, vyabstrahovatelným z nich, speciální významy pak jsou dány kořenem. To tedy znamená, že produktivnost, v tomto případě při derivaci, je umožňována také tím, že význam označujícího základního je širší a schopný dalších modifikací.

Jestliže je při derivaci zároveň snižována formální jedinečnost základního prostředku, ale zároveň je nutno, aby se v jazyce tohoto způsobu užívalo k vytváření dalších výrazů, je tím snižována neproduktivnost základního prostředku neboli zvyšována jeho produktivnost. Pouhou derivací téměř bez formální akomodace by byla zároveň silně snižována diferenční schopnost základního označujícího prostředku a nových výrazů, vzniklých derivací. Proto je patrně vždy při derivaci zároveň zřetelně formálně odlišováno derivované od základu, z něhož se odvozuje. Lze si tedy představit vznik takových derivačních prostředků, jako jsou charakteristické přípony atd., jakožto projev snahy zvýšit nebo napravit ono porušení diferenční schopnosti mezi členem základním a členy odvozenými v řadě derivací. Sekundárně pak patrně může docházet k tomu, že derivační prostředky stávají se výrazem pro tento obecnější význam, t. j. teprve sekundárně patrně mohly dostat takové přípony, jako -i- ve 4. třídě slovesné nebo -atý v příkladech, které byly uvedeny, význam „učiniti nějakým“, „opatřený něčím“. V takových suffixech hledají někteří původní samostatná slova, adverbia atd. s jistým významem, ale je velmi pravdě podobné, že aspoň ve velké části derivace jsou tyto významy vlastně sekundární, nikoli původní.

Tak si můžeme vyložit také vznik flexe, deklinace a konjugace v indoevropských jazycích, protože je to v podstatě derivace, kdežto zase nedostatek flexe v jazycích jiných. I deklinací a konjugací se ve větě, jak se zdá, vyjadřují abstraktnější, obecnější významy, na př. gramatické číslo, rod, osoba atd. Ve flexivních jazycích je to v podstatě také jistý druh derivace, t. j. zároveň zvýšení produktivnosti základu, ale zároveň formálního odlišování. V těch jazycích, kde k vyvinutí flexe, jak ji známe zvláště z jazyků slovanských a baltských, ze staré řečtiny, staré indičtiny atd., nedošlo, nebo v jazycích, kde flexe byla, ale zaniká, vyjadřují se tyto obecnější vztahy jiným způsobem, na př. kombinací dvou označujících, postavením ve větě atd. Tak je v podstatě také kombinace na př. v jazycích s deklinací tak zvanou analytickou, kde jsou kombinovány dva lexikální prostředky, předložka a základní slovo, k vyjádření [88]téhož, co se v jazycích s deklinací synthetickou vyjadřuje tvarem synthetickým, t. j. derivovaným z tvaru základního.

Gramatická stavba jazyků, gramatický plán nebo, jak se říká v ruských pracích, gramatický „stroj“ jazyka, není všude stejná. I v indoevropských jazycích lze snadno nalézt příklady, kde některá kategorie je v jednom jazyce v plánu gramatickém, kdežto v druhém v lexikálním a uvnitř jednoho jazyka lze většinu kategorií vyjádřit jak v plánu gramatickém, tak také v lexikálním, srov. na př. kategorii vidu, času, aktuálního děje atd. Gramatické kategorie však zahrnují významy obecnější, abstraktnější, kdežto lexikální plán vyjadřuje pravidelně významy speciálnější, jedinečnější. Tak jako zvýšení produktivnosti v oblasti lexikálního plánu je dáno obecnějším významem prostředků lexikálních, tak také prouktivnost prostředků gramatických je dána tím, že kategorie obecnějších významů jsou realisovány jakožto gramatické. Tak na př. je-li gramaticky realisována kategorie osoby, kterou bychom mohli lexikálně vyjádřit asi takovou kombinací, jako by bylo nějaké já psáti, ty psáti, on psáti atd. (srov. řeč obyvatelů francouzských kolonií, když začínají mluvit na př. francouzsky) a ovšem dalšími jinými možnostmi lexikálními, ještě neustálenými (ustálení takových spojení, jako já psáti, ty psáti atd. by vlastně nabývalo funkce stálého výrazu pro kategorii osoby), je nutno zvýšit produktivnost takových prostředků, které kategorii osoby umožňují vyjádřit gramaticky. To jsou v tomto případě nějaké koncovky. Jestliže by diferenční schopnost takových koncovek byla nějak porušena, vyžaduje systém buď úpravu těchto koncovek tak, aby jejich diferenční schopnost byla zase obnovena, nebo zavedení nových koncovek. Toto poznání je důležité pro výklad koncovek. Výklad koncovek, který by byl založen jen hláskoslovně a nepřihlížel k tomu, co bylo řečeno, by nemohl dospět k uspokojivému řešení a také v mnohých případech koncovky spolehlivě a pravdě podobně vysvětleny nebyly.

Uveďme ještě jeden příklad! Jestliže cestou abstrakce lexikální kategorie, která by vyjadřovala poměr subjektu k ději, vyjadřovanému slovesem, přechází z plánu významů speciálních do plánu významů obecnějších, t. j. do plánu gramatického, potřebuje jazyk takové formální prostředky, které by tuto gramatickou kategorii mohly vyjadřovat neboli je třeba nového prostředku pro nový označovaný význam. Označovaným je zde onen obecnější význam. To je možné jen cestou zvýšení produktivnosti prostředků, které takový význam vyjadřovaly v oblasti plánu významů jedinečných nebo akomodací prostředků již gramatických a pak zvýšením jejich produktivnosti.

Všimli jsme si zatím přechodu významů z plánu lexikálního do plánu gramatického a viděli jsme, že tento přechod je v souvislosti se změnami v produktivnosti jazykových prostředků, t. j. znamená zvýšení produktivnosti těch prostředků, které se tohoto přechodu dotýkají. Je možný také případ opačný. Některé tvary sloves, substantiv, ba dokonce celé věty přecházejí do lexikálního plánu, jsou lexikalisovány. Srov. některé imperativy (viď, franc. regarde, něm. schau a pod.), některá adverbia (večer, ve dne, rus. segodnja, něm. morgens, nachmittags), některé věty a fráze (franc. qu’est-ce que, pardessus-le-marché, něm. heutzutage a pod.). V lexikálním plánu jsou, jak jsme viděli, vedle významů zcela jedinečných, které se jeví jako naprosto neproduktivní, také významy obecnější, t. j. ty, které jsou schopny derivace. Na základě toho je pochopitelná větší nebo menší produktivnost kořenů slov. A tak i v lexikálním [89]plánu dochází k zvýšení produktivnosti některých prostředků původně gramatických. Tak pochopíme německé des Nachts, o němž psal prof. A. V. Isačenko (str. 27 v uved. čl.), starosl. dьnijǫ, které pak vypadá jako nenáležitý instrumentál substantiva dьnь a j. Takové a podobné příklady tedy ukazují, že i přechod z plánu gramatického do plánu lexikálního znamená změny v produktivnosti a to zvýšení, ale jen tehdy, když jde o prostředek, o označující s obecným, nikoli speciálním a jedinečným označovaným. Přechodu z plánu lexikálního do gramatického a s ním spojeného zvýšení produktivnosti si povšimli jak Vinogradov, tak Isačenko, jenž vymezoval oblast syntaxe (t. j. úseku gramatického plánu jazyka), jen prostředky produktivními. Produktivnost je však možno pozorovat i v plánu lexikálním. Ty prostředky jazykové, které se stanou prostředky označujícími obecný označovaný význam, jsou produktivní, naproti tomu ty, které směřují k jedinečnosti, jsou neproduktivní. Při každém takovém přechodu z jednoho plánu jazyka do plánu druhého jsou jazykové prostředky vždy ještě ve vztahu k plánu, z něhož odcházejí. Tak na př. adverbiální morgens je do jisté míry ve vztahu ke genitivům na -s, imperativ lexikalisovaný je ve vztahu k jiným imperativům atd. Toho si povšiml Vinogradov, když říká, že se neproduktivní slovesa jakoby drží okraje gramatického plánu zbytky svých starobylých morfologických (t. j. gramatických) vztahů.

Nová označující, která si jazyk opatřuje, mohou vznikat tedy kombinací, derivací, přejímáním z jiných jazyků atd. Také suppletivnost opatřuje jazyku nová označující pro nová označovaná, na př. jdu — šel jsem, dobrý — lepší atd. Těmito různými prostředky, kterými se takto rozhojňují vyjadřovací možnosti jazyka, se zvyšuje buď analogičnost nebo anomálnost jazyka. Tak suppletivností vznikají anomální jazykové prostředky, derivací častěji zase prostředky analogické atd. Anomální jazykové prostředky lépe diferencují než analogické, protože anomální tvary a slova mají více rozlišujících znaků. Tak anomální dobrý — lepší, špatný — horší atd. i formálně silněji diferencuje než analogický komparativ známý — známější, hodný — hodnější, dativ ruce, noze lépe diferencuje vzhledem k ruka, noha než ruské ruke, noge nebo slovenské ruke, nohe atd. Tak na př. v dativu ruce, noze je dativ vyznačen jednak dativní koncovkou -e, jednak druhou palatalisací k, g — c, z. Naproti tomu v analogických tvarech ruke, noge je vyznačován jen dativní koncovkou -e. Podobně v tvarech dobrý — lepší je komparativ vyjadřován jednak komparativní koncovkou, jednak utvořením z jiného kořene, kdežto v analogických tvarech známý — známější, milý — milejší atd. jen komparativní koncovkou a pod.

Přesto, že anomální tvary více diferencují než analogické, nejsou omezeny jen na významy speciální neboli označující, která jsou vytvořena cestou anomalie, nejsou omezena jen na označovaná, speciální, nýbrž také obecná. Podle Skaličkových výkladů zvyšování anomálnosti jazyka znamená zvyšování flexivnosti a naopak vzrůst analogičnosti neboli pokles anomálnosti znamená odklon od flexe. Některé produktivní změny na př. hláskové sloužily v jistém období vývoje jazyka jeho anomálnosti, na př. přehláska, palatalisace, t. j. zvyšování flexivnosti, jindy naopak zase prospívaly analogičnosti, t. j. odklonu od flexivnosti, na př. rušení přehlásky, ztráta palatalisace a pod. Je tedy podle toho ve vývoji jazyka jednou anomálnost produktivní, jindy neproduktivní a opačně vždy analogičnost jazyka.

Produktivnost se nám jevila jako možnost, jíž se jazyku opatřují výrazové pro[90]středky pro významy obecnější, kdežto neproduktivnost znamenala opatřování prostředků pro významy speciální. Jestliže byla anomálnost jazyka produktivní, znamená to podle toho, že se v takovém období anomálnosti užívalo k opatřování prostředků pro významy obecné, byla-li neproduktivní, opatřovaly se jí významy speciální.

V podstatě však se zdá, že je to jen produktivnost jazykových prostředků, která vede k zvyšování flexe, ať prostředků anomálních nebo analogických, protože znamená opatřování výrazových prostředků pro obecné významy, naproti tomu neproduktivnost anomálních nebo analogických prostředků vede k snižování flexivnosti, protože prospívá označujícím v lexikálním plánu nikoli v plánu gramatickém.

Jak by mohla produktivnost anomálních prostředků prospívat flexivnosti? Anomálními prostředky, na př. suppletivností, přechodem lexikálních prostředků do oblasti plánu gramatického a pod. jsou vyjadřovány obecné významy. Tím je umožněno zvyšování také flexivnosti. Obecné významy jsou vyjadřovány hlavně gramatickými kategoriemi. Tak na př. augment v řečtině, původně nějaké adverbium, tedy prostředek lexikální, dostává se k lexikálnímu označení minulého času. Vedle toho však jsou ještě jiné prostředky k vyjádření minulého času. Vzniká tak anomálnost v označujících pro obecný význam, kategorie časové, t. j. zařazení slovesného děje do času. Jsou ještě jiné prostředky k vyjádření minulosti: sekundární koncovky, jinak tvořený kmen, případně kmen zcela samostatný, aoristový, jenž stojí v protikladu ke kmeni praesentnímu. Jakmile je zvýšena produktivnost augmentu, stává se prostředkem gramatického plánu, stává se označujícím pro význam obecnější (dříve vyjadřoval význam jedinečný) a slouží pak vybudování flexe. Je to přesto prostředek anomální vzhledem k jiným časovým formám, ale prospívá flexivnosti.

Analogičnost na př. morfologických forem sama ještě přímo neprospívá odklonu nebo ztrátě flexe. Zdá se, že je to spíše zredukování funkcí v jazykovém prostředku. Jak známo, v agglutinačních jazycích není kumulace funkcí jako ve flexivních. Tak na př. v maďarštině je koncovka nebo lépe řečeno přípona, kterou se vyjadřuje jen množné číslo; je to přípona -k, akusativní předmět má příponu -t, dativ -nak, -nek atd. Naproti tomu ve flexivních jazycích jeden formální prostředek má kumulaci funkcí, na př. dativ, singulár, a-kmenů (určitého typu slov). Na tuto okolnost upozorňuje Skalička.[5] Tvary agglutinačních jazyků vypadají ovšem mnohem analogičtější než jazyků flexivních, ale i flexivním jazykům analogičnost neškodí. Jestliže však nastane zredukování funkcí zároveň s takovou analogičností, pak je to vlastně odklon od flexe a vývoj směrem k agglutinaci. Tak v subst. ruke místo ruce nastalo zvýšení analogičnosti, ale ještě ne odklon od flexivnosti: koncovka zde vyjadřuje ještě najednou singulár, dativ a příslušnost k jistému slovotvornému typu, k a-kmenům. Je to tedy jen náběh k agglutinaci. Naproti tomu v plurálu, v ruských koncovkách -am, -ach, -ami, můžeme již částečně mluvit o skutečné agglutinaci, protože koncovka má vlastně zredukovány funkce: označuje jen dvě z bývalých tří, t. j. dativ, lokál nebo instrumentál a plurál, ale ještě i to je v podstatě flexe, protože jsou zde funkce přece ještě kumulovány, nelze jimi na př. vyznačit stejné pády také v singuláru.

V agglutinačních jazycích je tedy vlastně, pokud můžeme soudit, zřetelněji vyznačeno a formálně vyjádřeno i označované jedinečné (to je základ slova, na př. maď. ház), i označované obecné, t. j. přípony. Produktivními se staly jen ty prostředky, [91]které vyjadřují významy obecné, t. j. na př. pády, číslo atd., kdežto prostředky, které vyjadřují jedinečné, jsou neproduktivní nebo méně produktivní.

O agglutinačních jazycích se soudívalo vzhledem k indoevropským jazykům tak, že nejsou tak vyspělé jako indoevropské. Mají však zřetelnější abstrakci než indoevropské ve významu, takže by se mohlo soudit také obráceně. Na druhé straně jsou tam vztahy, vyjadřované v indoevropských jazycích flexí, které se vyjadřují přilepováním přípon a tím vlastně vyjadřovány primitivněji, protože se jak jedinečné, tak obecné dostávají vlastně do jedné řady a nové významy se vyjadřují slepováním jich dohromady. Ovšem nelze popřít, že v jazycích indoevropských, na př. v ruštině, lze pozorovat náběh k agglutinaci a tím zároveň k ztrátě flexe, ale to, že některý jazyky jsou analogičtější ještě samo vždy ztrátu flexe znamenat nemusí, nýbrž teprve zredukování a nakonec zjednodušení funkcí vyjadřovacích prostředků. Větší analogičnost flexivních tvarů můžeme pozorovat u některých paradigmat, kde nedochází k zredukování funkcí, nýbrž naopak ke kumulaci ještě větší. Tak v českém paradigmatu paní dochází nakonec vlastně k naprosto shodným tvarům, tedy k zvýšení analogičnosti tohoto paradigmatu, ale přece je tu kumulace funkcí na koncovcen -í ještě větší, než byla v staré češtině. Zde nelze také říci, že by šlo o produktivnost koncovky -í, nýbrž je tu jen sekundární výsledek takový, že se koncovka opakuje v téže podobě. Teprve kdyby koncovka -í byla produktivnější a rozšířila se k jiným substantivům jakožto označující nějakého obecného významu, pak by se tím dospělo k agglutinaci, jestliže by nastalo zároveň zredukování funkcí této koncovky.

Tak jako můžeme mluvit o produktivnosti slovotvorných prostředků, koncovek atd., lze hledat vyšší produktivnost některých frází nebo větných konstrukcí zase v tom, že jde o stabilisování fráze nebo konstrukce v obecném významu. Na př. časová věta, věta s jistou spojkou a s jistými temporálními nebo modálními tvary slovesa, stane se produktivnější proto, že tato konstrukce se stane prostředkem pro označení obecně platného označovaného: časovost, časovost jistého druhu atd. Jedinečný význam označovaného vyjadřují pak lexikální prostředky uvnitř věty, obecnější význam označovaného se vyjadřuje také funkcí podmětu (poměr k slovesnému ději atd.) a jiných větných členů. Neproduktivní věty, jako pozdě bycha honit, my o vlku a vlk za humny a pod., dále mnohé věty neslovesné atd. se nestaly produktivními právě proto, že nebyly schopny obecnější významové abstrakce zase tak, jako některé kořeny jsou méně produktivní než jiné v oblasti slovníku.

Můžeme tedy zatím shrnout tak, že produktivností lze chápat zvýšené užití jazykových prostředků ve funkci označujících pro významy obecnější, nadřaděné významům jedinečným, neproduktivností naopak zmenšení funkce označujících pro významy obecné, nadřaděné. Jde tedy v produktivnosti o přesun označujících z funkce označovati významy jedinečné do funkce označovati významy obecné, nadřaděně jedinečným. Často lze pozorovat zvýšení produktivnosti u jazykového prostředku při přechodu z lexikálního plánu do gramatického, neboť to už samo znamená užití pro významy obecné, nadřaděné, kdežto obráceně přesun z mluvnického plánu do lexikálního je vývoj směrem k významům jedinečným. S hlediska přechodu z lexikálního plánu do gramatického by se produktivnost jevila jako gramatikalisace a naopak neproduktivnost jako lexikalisace, ale ne zcela, protože gramatikalisaci podléhají také neproduktivní jazykové prostředky, zvláště když gramatická stavba jazyka je hodně anomální. Pro[92]duktivnost se nekryje přímo s analogií ani anomálnost s neproduktivností, protože obecné významy mohou být vyjadřovány také prostředky anomálními, ale zase se s těmito pojmy blízko stýká.

 

3. Zatím jsme se zabývali produktivností s hlediska vzniku gramatického systému jazyka. Předpokládejme, že máme gramatický systém jazyka již vytvořen. Systém se vyvíjí a mění, a to tak, že systém v podobě výchozí je v následujícím období změněn ve variantu téhož systému nebo v systém již zcela nový, případně i typologicky odlišný. Ve dvou, za sebou jdoucích obdobích, vidíme pravidelně změnu systému výchozího ve variantu téhož systému v období následujícím. Čím je umožněna taková proměna? Je možná jen tím, že a) nastává přeskupení kategorií v jazyce, některé kategorie se nově ustalují jakožto gramatické, b) staré kategorie se vyjadřují novým způsobem, novými prostředky. V druhém případě jde buď o tak zvané opotřebování jazykového prostředku, je nutno hledat nový, nebo pronikají do jazyka jazykové prostředky nové, třeba i systému cizí. Jestliže nastane přesun v kategoriích jazyka, a to tak, že některé kategorie se nově stávají gramatickými, pak změna je umožněna patrně tím, že je zvýšena produktivnost těch prostředků, které tuto kategorii dosud vyjadřovaly lexikálně, nebo jiných označujících pro toto nové obecné, nadřaděné označované. Kdyby některá kategorie gramatická přestala být gramatickou a přešla do plánu lexikálního, pak by se tato změna projevila zase tím, že by byla zvýšena neproduktivnost, poklesla by produktivnost těch prostředků, které ji dosud vyjadřovaly. Pak je možný ještě třetí stupeň uprostřed uvedených dvou. Tak by tomu bylo u kategorií, které mohou být vyjadřovány jak v plánu gramatickém, tak lexikálním. Zvýšení nebo snížení produktivnosti jazykových prostředků není nikdy v systému jazyka samoúčelné, bezdůvodné, ani primární, nýbrž je vždy podmíněno onou nutností vyjadřovat významy buď obecné nebo naopak speciální. Z toho, které prostředky jazykové podléhají produktivnosti, lze tedy zřetelně zjistit, kam se ubírá vývoj jazykového systému. Vidíme z produktivnosti zřetelně přesun v kategoriích jazykových i změnu prostředků, jimiž se v systému jazyka vyjadřují. Jestliže takto chápeme produktivnost v jazyce, pak jsou pochopitelné některé změny a jejich příčiny, proč nastaly. Jinak by se na př. hláskoslovné změny v jazyce jevily jako jaksi seriové, které se dostávají jednou k většímu rozmachu, to jsou období jazykových proměn, jindy poměrně nevznikají tak rychle, to jsou období poměrného klidu. Tak na př. jazyk směřuje v svém vývoji od flexe k agglutinaci, proto rozvíjí takové prostředky, které tento vývoj usnadňují. Ani popud k takovému vývoji není samovolný, jde snad o vliv jazyka na jazyk, o styk dvou jazyků, podmíněný shodnými hospodářskými a jinými podmínkami a tudíž o rozvoj určitým směrem. Jde-li o vývoj systému v tom směru, že systém potřebuje větší počet jazykových prostředků pro významy obecné, nastává zvýšení produktivnosti jazykových prostředků v jazyce a naopak, jde-li o vývoj tím směrem, že jazyk zdůrazňuje omezení funkce označujících jen na označovaná speciální, nastává zvýšení neproduktivnosti v jazyce.

Zde je nutno připomenout, že nelze mluvit o produktivnosti nebo neproduktivnosti fonémů nebo jejich variant. Fonologické rozdíly mezi hláskami jsou jen prostředky diferencující význam slov, nikoli však samy nositeli významů, tedy ani [93]jedinečných ani obecných, kromě případů, kdy foném je na př. formantem slovotvorným a p. Thematický vokál, t. j. zde foném již v gramatickém plánu jazyka, kde má jistou funkci také významovou, podléhá produktivnosti nebo neproduktivnosti. Celkem však můžeme rozeznávat jen frekvenci fonémů nebo její opak, ale nikoli produktivnost nebo neproduktivnost fonémů.

Hledíme-li na vývoj systému, jeví se nám některé jeho složky jako produktivní v několika etapách toho vývoje, kdežto jiné se takovými jeví jen v období třeba zcela krátkém. Jestliže však produktivnost jazykových prostředků znamená jejich použití pro významy obecné, pak druhý z uvedených případů, t. j. produktivnost jazykového prostředku trvající jen krátkou dobu, je možný jen tehdy, když jazykový prostředek je nahrazen jiným pro tutéž funkci. Tak na př. v staroslověnštině se tvoří abstrakta buď suffixem -ostь i-kmenovým, dále suffixem -ije io- kmenovým, ale také -ьstvo, jako cěsarьstvo atd. Je tu tedy trojí možný slovotvorný prostředek, který se stává nositelem obecnějšího významu, zde abstraktnosti, a mezi nimi je vzájemná konkurence. Je pak zcela pochopitelné, že se v starších a mladších textech staroslověnských tyto suffixy abstrakt nejeví vždy v stejné produktivnosti.

Jakmile jazykový prostředek dosáhl velké produktivnosti, stává se již pevnou součástí jazykového na př. gramatického systému. Byl na př. po několik období vývoje produktivní, ale pak je již zcela automatisovanou součástí gramatického plánu a pod. V takovém okamžiku již sotva lze mluvit o produktivnosti jazykového prostředku, protože již nejde o zvyšování jeho použitelnosti pro obecný význam, nýbrž je již automatisovanou, téměř zmechanisovaně opakovatelnou částí systému. Tak na př. kdysi měla slovanština zvláštní deklinaci u-kmenovou, potom když byly patrně setřeny rozdíly mezi typy slov, které se dříve jevily jako různé kmeny, měl jazyk (t. j. zde deklinační systém) k disposici prostředky u většiny slov o-kmenových vyjadřované jinými koncovkami. Poněvadž zanikala příčina potřeby zvláštních koncovek pro různé druhy slov mezi o-kmeny a u-kmeny, klesala jejich produktivnost, protože šlo o omezení jen na několik případů. Pro označování obecných významů, které jsou vyjadřovány deklinací, ovšem ve větě, měl jazyk koncovky o-kmenové, a proto byly u-kmenové koncovky vlastně bez funkce. Brzy však proniká do gramatického plánu vyjadřování vztahu životnost — neživotnost u maskulinových substantiv a adjektiv a staré u-kmenové koncovky dostávají novou funkci vyjadřovat životnost. Kdybychom podrobně sledovali na př. v staroslověnštině, jak se užívá jednotlivých u-kmenových koncovek, viděli bychom, že se nejdříve vyskytují v dativech u osob nebo personifikovaných substantiv, potom také v nom. pl. atd. S hlediska produktivnosti to znamená, že jejich produktivnost musila být zvýšena, neboť šlo o vývoj směrem k vyjadřování obecnějších významů a také v mladších textech lze pozorovat vzrůst dokladů na užití v této nové funkci. Bylo tedy nejdříve u-kmenové koncovky pro tuto novou funkci použito jen jako aktualisace,[6] potom však nastalo zvýšení jejich produktivnosti, až dosáhla vrcholného bodu, totiž stala se pevnou součástí deklinačního systému. Je pak již automatisovanou ásčtí deklinace, ale už nelze u ní mluvit o zvyšování produktivnosti.

Jiné takové případy lze pozorovat na př. v genitivu-akusativu slovanském, v zániku konsonantických deklinací, v řadě frází a větných konstrukcí, srov. takové [94]vsednouti na kůň a pod., které se jeví jako přežitky staršího stavu a vývoje od automatisace až téměř k aktualisaci.

Jestliže se v starším období jazykového vývoje jazykový prostředek jevil jako produktivní a pak automatický, v mladším období jako neproduktivní až aktualisovaný, je samozřejmě příčina takové změny v přesunech, označujících obecné významy. Jsou však zase případy zvláštní. Při oslovování nějaké osoby používáme v češtině vokativu, na př. milý strýčku!, pane profesore!, pane Nováku!, ženo! atd. V hovorovém jazyce se však také slyší nominativ, na př. pane Novák!, vždy ovšem strýčku!, nikoli strýc!, ženo!, Mařko!, ale také Josef!, Alois!, Mařka! V některých slovanských jazycích nastala ztráta formy vokativu a vokativ se tam vyjadřuje nominativem, na př. v ruštině dorogoj drug!, v slovenštině pán doktor! Starší jazykozpyt sledoval v takových případech hlavně, kdy taková změna nastala, ale nezabýval se jejími příčinami. Je otázka, zda je v češtině nominativ ve funkci vokativu produktivní nebo ne a zda nastává ztráta vokativu i v češtině.

Máme-li oslovit někoho slovy pane s osobním jménem nebo jménem, které označuje jeho společenské postavení, užíváme v spisovném jazyce vokativu v obou složkách oslovení, pane Nováku! V hovorovém jazyce by se vokativ v obou složkách cítil také jako větší důvěrnost, pane Novák! je méně důvěrné než pane Nováku! Zdá se tedy, že pomíjení vokativu v druhé části oslovení se stává výrazem menší důvěrnosti oslovujícího, tedy nového vztahu, který proniká do oblasti obecných významů v systému jazyka. Vokativ tedy zde neustupuje proto, že by ztrácel funkci vyjadřovat oslovení, nýbrž proto, že ve spojení s jiným vokativem se stává prostředkem pro vyjádření důvěrnosti, nebo naopak nominativ je tu projevem zdvořilosti. Zajímavé je, že se substantiv ženského rodu užívá pravidelně i ve spojení s apelativním paní! i v hovorovém jazyce vždy ve vokativu (paní učitelko!, nelze říci paní učitelka!). Rozdíl mezi oslovováním mužů a žen je vlastně ještě dnes patrný v těchto příkladech z hovorového jazyka.[7] Zdá se, že uvedené příklady hovorového jazyka zatím nepronikly do spisovného jazyka, ale lze očekávat, že se stanou produktivními v spisovném jazyce, protože jde o proniknutí nového významového rozdílu (důvěrnosti a zdvořilosti) i do gramatického nebo syntaktického plánu jazyka.

Případy jako Josef!, Alois! místo Josefe!, Aloisi! lze snad vykládat jako vliv rodinného hodnocení osob, kde se osoby liší jen křestním jménem a z takového hodnocení pak lze užít i při oslovení nominativu místo vokativu, ale zase podle stupně důvěrnosti. V důvěrném oslovení Josífku! Lojzíčku! můžeme užít jen vokativu, nikoli nominativu, zase proto, že vokativ se stává výrazem důvěrnosti. Ustupování nominativu je tedy v češtině podmíněno potřebou vyjadřovat důvěrnost, ale příklady ruské a slovenské mají již zcela jinou povahu. Mohlo by se v těchto jazycích pomýšlet i na vliv jazyků agglutinačních, totiž vliv jazyků, které vyjadřují oslovení nominativem neboli není v nich syntakticky realisován význam, který je v slovanském nominativu proti vokativu.

Z toho plyne i jisté poučení metodické. Kdybychom na př. sledovali zánik vokativu jen chronologicky, nemohli bychom zde nic vyložit, nýbrž jen sebrat materiál [95]a za druhé vokativ ruský a slovenský případně jeho zánik nelze ani přesně srovnávat s užitím nominativu místo vokativu v češtině.

Samozřejmě, že výrazové prostředky mohou být i četnější, na př. dvojí formální prostředky pro vyjádření obecných významů ve větě. Někdy si jen zdánlivě jazyk podržuje obojí možnosti, je kolísání, ve skutečnosti však k produktivnosti rozvíjí jen ty, které jsou zase vhodnější pro obecnější a nadřaděné významy významům jedinečným.

Zjištění produktivních a neproduktivních složek jazykového systému má však také značný význam praktický, na př. pro otázky jazykové správnosti. Produktivní složky gramatického systému jsou vedle již pevných jeho součástí dominujícím ukazatelem vývoje. Neproduktivní jsou buď na ústupu z větší produktivnosti k neproduktivnosti, t. j. směrem k významům speciálním a jedinečným, nebo jsou na počátku vývoje k produktivnosti větší. Směr jejich vývoje lze zjistiti celkem snadno: jde-li na př. o lexikální prostředek, jenž se projevuje zatím jako málo produktivní ve funkci gramatické, pak patrně jde o prostředek, který k větší produktivnosti nastupuje, a obráceně. Kdybychom na př. v otázkách jazykové správnosti usilovali jednostranně vždy jen o udržení staršího stavu jazykového vývoje, t. j. na př. důsledně vyžadovali genitiv záporový, vokativ v tom smyslu, jak o něm byla řeč, starší koncovky atd., zadržovali bychom tím násilně vývoj jazyka, přesun mezi jeho plánem lexikálním a gramatickým nebo naopak. Taková praxe by se nutně rozcházela se skutečným vývojem jazyka i se skutečným jeho stavem. Nezbytně nutným důsledkem by bylo marné zápolení takové praxe jazykové správnosti se skutečným usem. Poslušné jednotlivce takových zákazů by skutečný stav jazyka a taková praxe vedla jen k rozkolísání a nejistotě v jazykovém usu. Takovou praxi bychom mohli přirovnat k praxi lékaře, který by léčil vnitřní nemoc jen se zřetelem k vnějším účinkům a nestaral by se o vnitřní příčiny nemoci, ačkoliv srovnání změn v jazykovém systému s nemocí, tedy s pathologickým stavem člověka, není dost výstižné.

 

4. Jestliže pozorujeme jazykový systém v synchronickém průřezu, jeví se nám některé jeho složky jako užívané častěji a pravidelně, jiné jako užívané řídce a výjimečně. Karcevskij, Vinogradov a j. upozornili, že na př. neproduktivní slovesa se vyskytují v řeči velmi často, jsou velmi živá a hodně častá. Neznamená tedy, že to, čeho je v jazyce často používáno, je již produktivní. Produktivní jazykové prostředky se mohou v současném stavu systému jevit zase jako poměrně vzácné. V tvoření slov je zajímavý paradox: slova, která znamenají základní významy, na př. slovesa jíti, říci, dáti atd., nejsou produktivní, ale velmi často se jich užívá, jednotlivá taková slova mají vysokou frekvenci, kdežto slova, která jsou produktivní, vyjadřují často lexikální významy speciální, proto se jich též užívá celkem daleko méně často, t. j. mají nízkou frekvenci. Tento zdánlivý paradox je však zcela pochopitelný. Produktivnost je přímo závislá na významu obecnějším, nadřaděném významům speciálním: nesouvisí proto vůbec s významem „dáti, jíti, říci“ atd., nýbrž s významy, které by takovým významům bylo možno nadřadit. Proto takové významy jako „černiti, bíliti, zlatiti“ atd. se formálně projevují jako slovotvorný typ produktivní, protože jim lze nadřadit obecnější význam „učiniti nějakým“, kdežto takové významy jako „dáti, říci, jíti“ nelze navzájem spojovati nějakým významem nadřaděným, vyabstra[96]hovatelným z nich. Tím je nám tedy jasné, proč se některé takové významy, které lze spojiti se základní a každodenní činností mluvícího, jeví formálně jako neproduktivní, kdežto významy, které ukazují na činnost spíše speciální nebo příležitostnou, jsou vyjadřovány typy produktivními. To, že se tedy některých neproduktivních sloves užívá velmi často, neboli — jak soudil Karcevskij — jsou to slovesa „velmi živá, protože častá“ nesouvisí s jejich produktivností nebo neproduktivností. Ony základní významy jsou ve skutečnosti vlastně přesně konkretně vymezeny a zřetelně odlišeny od jiných základních významů, takže je pak lze i srovnávat s významy jedinečnými. Proto také chápeme jejich neproduktivnost. Podle toho je pak pochopitelné, proč je neproduktivní na př. I. třída slovesná, kdežto silně produktivní jsou zvláště třída IV., dále III. (podle présentního kmene).

Neproduktivní typ na př. sloves by se mohl stát produktivním jen tehdy, když by mu bylo možno nadřaditi nějaký obecný význam. Tak na př. slovesa třídy II. s formantem -no/ne- se v některých jazycích jeví jako produktivní typ perfektivních sloves, na př. i v češtině: říci/řeknouti, dále lehnouti, padnouti atd. Někteří badatelé v nich dokonce viděli pramen dokonavého vidu a vykládali pak dokonavost rozborem tohoto formantu -no/ne- (tak na př. J. Kuryłowicz a j.).[8] V staroslověnštině na př. je to jen několik sloves, která k tomuto typu patří a sotva o nich lze říci, že tvoří zvláštní slovesnou třídu, nejsou tam produktivním typem perfektiv. Jestliže v některých slovanských jazycích vidíme tento typ jako produktivní pro slovesa dokonavá, je to způsobeno jen tím, že tento typ sloves, jejich významy, bylo možno podřaditi významu obecnému, zde dokonavosti, nikoli proto, že by od původu tato slovesa byla dokonavá atd.

Podobně v oblasti substantiv a adjektiv si vyložíme, proč se slovotvorné typy jednotlivých substantiv a adjektiv staly produktivními, kdežto jiné nikoli, i když někdy neproduktivní typy mohou označovat významy třeba zcela základní.

Máme-li tedy zjistit v současném systému produktivní a neproduktivní složky, nelze je hledat podle toho, jakou mají frekvenci, nebo podle toho, zda jejich lexikální význam patří k základním činnostem mluvícího nebo k činnostem vedlejším, nahodilým. Produktivní jazykové prostředky tvoří však základní část, základní složky jazykového systému, neproduktivní jsou naopak složky, stojící zatím stranou nebo již ustupující na vedlejší místo atd. Jestliže Karcevskij na př. zjistil (v uved. sp. str. 48 n.), že v systému ruského slovesa jsou produktivní typy igrať, guljať (denominativní a deverbativní derivace), beleť (derivace z kvalifikujících adjektiv), risovať, gorevať (výpůjčky a denominativní derivace), chraniť, raniť (derivace z adjektiv a substantiv) a tolknuť, stuknuť (derivace, kterou se opatřují perfektiva), představují nám tyto typy základní složky ruského slovesa; naproti tomu neproduktivni typy, jako alkať — alčuť (3. pl., vedle alkajut) a podobné typy tvoří zase typy vedlejší, nezákladní. Je velmi zajímavé, že produktivní typy jsou zde většinou slovesa, která se tvoří odvozováním, neboť to zase potvrzuje tvrzení, že derivace se užívá pravidelně tehdy, když lze odvozovat další slovotvorné jednotky, které lze spojit nějakým nadřaděným významem a že tedy produktivnost a derivace si navzájem prospívají. Naproti tomu suppletivnost stojí na opačné straně. Karcevským uvedené produktivní [97]typy sloves představují tedy, základní složky dnešního systému ruských sloves, neproduktivní stojí stranou. To zase ukazuje, že v našich jazycích je derivace silně rozvinuta, což svědčí o tom, že se tu tvořil systém výrazových prostředků pro významy obecnější, nadřaděné významům lexikálním, především derivací.

Podobným způsobem můžeme zjistiti produktivní složky na př. v morfologii, frazeologii, v syntaxi atd. a vždy tyto složky představují základní součásti jazykového systému právě zkoumaného jazyka. Má tedy poněkud pravdu A. V. Isačenko (srov. v uved. sborníku str. 27 a 32, Slovo a slov. 10, str. 207, Slovo a tvar 3, str. 32), že do syntaxe patří jen věty produktivní, kdežto tak zvané věty-cliché a repliky-cliché stojí mimo syntaktický plán, t. j. vlastně mimo gramatický systém jazyka. Poněvadž však pravidelně jazykový systém i syntaktický má vedle složek produktivních také neproduktivní, nejen tedy samy produktivní, nebylo by dobře možné, aby se syntaktické zkoumání zabývalo jen těmi prostředky syntaxe, které se již produktivními staly nebo které jimi ještě jsou, a aby ponechávalo bez povšimnutí složky neproduktivní. I s hlediska synchronického průřezu jazykovým systémem jsou vedle produktivních složek v systému i méně produktivní, takže tímto poměrem mezi nimi, poměrem daným produktivností, je nutno se zabývat. S hlediska diachronie zkoumání neproduktivních složek je ještě zajímavější.

I odtud plyne také metodické poučení, které vysvětlím na příkladě. Jestliže pozorujeme na př. v některých jazycích, že kausativnost se vyjadřuje samostatným typem tvoření, na př. formantem, kdežto v jiných jazycích nikoli, a jde-li o jazyky příbuzné v starším slova smyslu, nelze s jistotou tvrdit, že původní, výchozí stadium již proto takové tvoření pro kausativnost musilo mít, že jen v některých jazycích se tento typ tvoření zachoval, kdežto v jiných zanikl. A takových příkladů na prostředky obecných, nadřaděných významů by bylo možno nalézt celou řadu. Toto metodické poučení vlastně vyplývá z theoretických úvah o jazyce, ale bez nich a ponořeni pouze do konkretních příkladů a dokladů bychom si této methodické závady nepovšimli. Tak jako však na jedné straně můžeme pochybovat o důkazu existence prostředků pro daný obecný význam ve stadiu výchozím, tak je zase možno obráceně pochybovat o existenci takových prostředků v jazycích, jakožto v systémech předchozích, chceme-li na ni usuzovat pouze z existence těchto prostředků ve stadiu výsledném, složeném.

Kdybychom nyní tyto theoretické úvahy v plné míře aplikovali na jazykový materiál konkretního jazyka, objevil by se i s hlediska produktivnosti úzký vztah formy k významu, protože forma i význam tvoří dialektickou jednotu. Ale i tak snad bylo již zřetelné, že produktivnost nemůžeme chápat jen s hlediska formy, formalisticky, nýbrž s hlediska významů slov a tím i myšlení, které se v jazyce odráží.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 2, pp. 83-97

Previous Karel Horálek: K theorii překladu (O překládání marxistické literatury)

Next Josef Hrabák: Jubilejní žeň jungmannovská