Sovětská jazykověda a jazykovědná diskuse v „Pravdě“

Jaroslav Moravec

[Articles]

(pdf)

-

Jazykovědná diskuse v „Pravdě“ odhalila příčiny stagnace sovětské jazykovědy a dala základní směrnice pro její další vývoj. Stati J. V. Stalina znamenají počátek nové etapy nejen sovětské, ale i světové linguistiky, a mají rozhodující význam i pro vývoj naší vědy o jazyce. O dalekosáhlém mezinárodním významu těchto prací svědčí živý ohlas za hranicemi Sovětského svazu. Sovětská jazykověda jde novou cestou, kterou jí ukázal J. V. Stalin, a „nové učení“ N. J. Marra patří již minulosti. Jeho dědictví se musí sovětská linguistika zbavit a zbaví se ho právě tak snadno, jak nesnadno byla tato „věda“ vštěpována. Čím dříve se tak stane, soudí prof. Bulachovskij, tím lépe.

Stalinovy stati tvoří hranici mezi včerejškem a dneškem. Dosud se sovětští linguisté přeli o to, jak datovat počátky sovětského jazykozpytu. Za začátek byl považován rok 1917 nebo 1920-24-27-29-30 podle toho, jak N. J. Marr údajně přecházel k marxismu. Nyní je zřejmé, že vývoj ruské vědy o jazyce se bude datovat od děl jejího zakladatele Lomonosova po Stalinovy stati o jazyce. Pracemi J. V. Stalina začíná nové období, nový rozkvět sovětské linguistiky na marxistické základně.

 

I.

 

J. V. Stalin odhalil hlavní příčiny stagnace v sovětské jazykovědě: ideologické nedostatky a arakčejevský režim. Vedoucí jazykovědné kruhy zamlčovaly tyto nedostatky, takže byly odhaleny teprve během diskuse a po ní. Diskuse, uspořádaná na stránkách „Pravdy“ i v široké sovětské veřejnosti, shromáždila o tom bohatý materiál.

Arakčejevština se projevovala v tom, že malý počet Marrových stoupenců si osoboval právo mluvit za celou sovětskou linguistiku. Prohlásili svou theorii a své práce za jedině správné, marxistické. Širokému rozšíření působnosti jejich theorie napomáhala rappovská vulgarisátorská hesla a zdánlivě marxistická these, jako na př., že jazyk je nadstavba, že jazyky jsou třídní, že stadiální vývoj jazyků se děje revolucí a revolučními skoky, že společenské formace se odrážejí v mluvnické struktuře jazyků a j. Stoupenci N. J. Marra původně nevystupovali s požadavky plného uznání Marrova učení jako jedině správné sovětské linguistické theorie, a tak většina význačných sovětských jazykovědců se na Marra prostě neohlížela (Ščerba, Peškovskij, Ljapunov, Obnorskij a j.). Vyvrcholení arakčejevštiny je možno datovat rokem 1948, kdy po diskusi v biologii vedoucí jazykovědné kruhy přímo již vyžadovaly bezpodmínečné uznání „nového učení“ jako jedině marxistického. Marně ukazoval akad. Vinogradov, že sovětskou jazykovědu je třeba pojímat šíře než „nové učení“. Byl za to ostře kritisován a zbavován funkcí. Hlavní zbraní marristů v boji s protivníky „nového učení“ bylo především obviňování z „formalismu“. Jako [114]„formalisté“ byli ostře napadáni význační sovětští jazykovědci jako Vinogradov, Bulachovskij, Ačarjan, Endzelin, Peterson, Avanesov, Frejman, Bubrich a j. (Nelze ovšem o nich tvrdit, že jejich dřívější posice byly skutečně marxistické, což konečně sami sebekriticky přiznávají.) Zamítalo se vydávání prací, které dostatečně nepropagovaly N. J. Marra. Tak byla zamítnuta na př. jedna z nejcennějších současných prací „Očerki po istorii russkogo jazyka“ L. P. Jakubinského z r. 1941. Knihy, které třeba nesměle polemisovaly s Marrem, byly kritisovány a diskreditovány (na př. „Osetinský jazyk a folklor“ V. S. Abajeva, který byl sám stoupencem N. J. Marra, práce Bubrichovy a j.).

Nedostatečná theoretická a ideová příprava kádrů jazykovědců a nedostatečné rozvinutí kritiky a sebekritiky způsobily, že vulgarisátorská a rappovská hesla marrovců se stala nebezpečnou zbraní, vážně ohrožující rozvoj sovětské linguistiky. Ve jménu boje za marxistické učení o jazyce odmítali „stoupenci nového učení“ přesně podle receptu rappovců všechny práce, napsané před vystoupením Marrovým, všechno to, čemu Marr nepřikládal zvláštní důležitosti. Ignorovaly se práce Buslajevovy, Sreznevského, Fortunatovovy, Sobolevského, Baudouina de Courtenay, Šachmatovovy a j., t. j. učenců, kteří vydobyli ruské vědě o jazyce světovou slávu. Téměř úplně byla umlčena historická srovnávací jazykověda a místo ní byl propagován nejasný, neplodný a nabubřelý paleontologický rozbor podle čtyř elementů. Z vysokých škol byly odstraněny kursy srovnávací gramatiky příbuzných jazyků. Strašák prajazyka a jazykové příbuznosti znemožňoval jakoukoliv práci, vztahující se k problémům historické gramatiky. Sovětská jazykověda podle slov akademika Vinogradova v této oblasti jen čekala na výsledky nových archeologických a ethnografických studií sovětských historiků. Souvisí s tím i přezírání problémů slovanských jazyků, na něž musel tak důrazně upozornit J. V. Stalin.

Všechno to přivedlo sovětskou linguistiku ke stagnaci, jež je však dnes zásluhou strany a přímo s. Stalina překonána. Stalinova slova, že „… žádná věda se nemůže vyvíjet a dosahovat úspěchů bez boje názorů, bez svobody kritiky“, potvrzují neudržitelnost pojímání „nového učení“ jako vědy již proto, že potlačovalo každou kritiku. Pravdivost těchto slov byla plně potvrzena i v ostatních diskusích, které proběhly a probíhají i v jiných vědních oblastech, jako ve vědě o literatuře, ve fysiologii, v agronomii a jinde.

Ústřední orgán VKS(b) „Pravda“ zahájil 9. května 1950 svobodnou diskusi, aby „cestou kritiky a sebekritiky byla překonána stagnace ve vývoji sovětské jazykovědy a byl udán správný směr v další vědecké práci v této oblasti“. J. V. Stalin ukázal cestu k obrodě sovětské vědy o jazyce: zlikvidovat arakčejevský režim v jazykovědě, zbaviti se omylů N. J. Marra a aplikovat marxismus v jazykozpytu. Tvůrčí propracování jazykovědných otázek na základě marxisticko-leninského učení „umožní sovětské jazykovědě zaujmout první místo ve světové jazykovědě“ (J. V. Stalin).

Sovětská jazykověda má k tomu již dnes předpoklady. Přes škodlivý a nebezpečný arakčejevský režim stoupenců „nového učení“ a nezávisle na něm byla vytvořena nebo připravena řada prací, jež znamenají veliký úspěch sovětské linguistiky. Jsou to zejména: netušený rozkvět dialektologie; příprava rozsáhlého dialektologického [115]atlasu ruského, ukrajinského a běloruského, dále jazyků ugrofinských a jiných, na nichž pracují velmi početné kádry vědců, studentů i učitelů; desítky velkých slovníkových prací; na př. akademický slovník současného ruského jazyka a slovník historický, akademický slovník ukrajinský, slovník rusko-ukrajinský, rusko-azerbejdžanský, armenský, rusko-kirgizský a j.; množství popisných mluvnických prací jazyků desítek národů SSSR a učebnice pro střední školy; propracování dějin spisovných jazyků, práce o jazyce současných spisovatelů a j. Nejslibnějším předpokladem brzkého rozkvětu sovětské marxistické vědy jsou ovšem kádry linguistů, kteří s nadšením uvítali diskusi a začali v duchu základních Stalinových thesí o jazyce pracovat s neobyčejnou intensitou na problémech svého oboru.

 

II.

 

Již v diskusi v „Pravdě“, která měla velmi vysokou úroveň, dokázali sovětští linguisté svou vůli i možnost překonat stagnaci a vybojovat si první místo ve světové linguistice. Diskuse byla nejen záležitostí linguistů, ale i nejširších vrstev, zvláště však inteligence a studentů. Do redakce „Pravdy“ se sešlo více než 200 článků. Stať J. V. Stalina byla nadšeně přijata. Diskuse svědčí o hlubokém zájmu sovětských lidí o úspěchy sovětské jazykovědy a zavazuje sovětské vědce k úpornému a vytrvalému boji za nové úspěchy.

Uvedeme stručný přehled nejdůležitějších statí, uveřejněných v Pravdě. Diskuse byla zahájena článkem A. Čikobavy, prof. tbilisské státní university, který ostře zaútočil proti celé řadě „neochvějných“ zásad „nového učení“. Po dlouhém výsadním postavení „nového učení“ v sovětské vědě zapůsobila stať neočekávaností, temperamentem a tvrdostí úderu. Prorazila cestu ostré a nekompromisní kritice Marra.

V dalším týdnu uveřejnila „Pravda“ stať akademika I. J. Meščaninova, vedoucího představitele „nového učení“, žáka Marrova. Přestože Meščaninov kritisoval některé Marrovy these, znovu obhajoval these základní: pojetí jazyka jako společenské nadstavby, z toho vyplývající třídní pojetí jazyka, stadiální vývoj jazyka kvalitativními změnami, skoky, při čemž rozhodujícím činitelem při vzniku nových jazyků je křížení, míšení, kdy ze dvou jazyků jakoby vznikal třetí, kvalitativně nový. Kritisuje, že vývoj všech jazyků světa se chápal primitivně od mnohosti k jednotě v podobě pyramidy a že metodou jazykovědného bádání byla paleontologická analysa podle čtyř elementů, z nichž prý je možno vyvodit všechna slova a všechny jazyky světa. Na obhajobu čtyř elementů vystoupil F. P. Filin, téměř do krajnosti obhajující Marra.

S významnou statí v diskusi vystoupil akad. V. Vinogradov. Přes ostrou kritiku se strany Marrových žáků dovedl se vyhnouti druhé krajnosti, totiž absolutnímu zamítání celého Marrova díla. Zaútočil mimo jiné na jedno z nejslabších míst „nového učení“, které se obcházelo všeobecnými frázemi: na problém příbuznosti slovanských jazyků. Je nutno objasnit fakta příbuznosti jazyků a nikoli se jim vyhýbat. Je nutno na základě tvůrčí aplikace Marxova, Engelsova, Leninova a Stalinova učení vytvořit při konkretním studiu všech jazyků světa v jejich genesi, sociální historii, historických vztazích a v jejich vzájemném spolupůsobení marxistickou [116]linguistiku. V. Vinogradov ostře odsoudil anarchistický poměr marrovců k jazykovědnému odkazu. Sovětské vědce pak roztřídil podle jejich poměru k Marrovi do tří skupin: První a nejpočetnější skupina tvrdila, že marxistická linguistika již byla vytvořena N. J. Marrem a že je ji nyní třeba jen aplikovat na materiál (F. P. Filin). Druhá, jako I. I. Meščaninov, soudila, že N. J. Marr položil základy marxistické jazykovědy, která se může dále vyvíjet na základě tvůrčího rozpracování Marrova učení. V. Vinogradov jako představitel třetí skupiny soudil, že marx-leninská linguistika se nemůže omezovat na Marra. Je třeba řešit nové, dosud opomíjené problémy, na př. jazyk socialistického národa a jeho základní zákonitosti, spisovné jazyky v předkapitalistických formacích a j.

O tom, jak chybně, až groteskně manipuluje Marr s materiálem ukrajinského jazyka, uvádí přesvědčivé důkazy prof. L. A. Bulachovskij. L. Bulachovskij hodnotí kladně snahu I. Meščaninova o vytvoření srovnávací gramatiky jazyků různých systémů. Ukazuje zároveň na nový problém, dnes tak aktuální pro mnohé národy SSSR (hlavně pro Ukrajince a Bělorusy) — bilinguismus. Sovětská věda se musí rozvíjet na marxistických základech a prof. Bulachovskij sám uvádí řadu odkazů k pracím klasiků marxismu-leninismu, o něž je možno se opřít při další práci.

Menší stati pojednávaly o dílčích otázkách. Všechny stati v diskusi, ať již psané s posic „nového učení“ nebo s posic kritisujících marrovce, dotýkaly se jen částečných problémů a neřešily situaci v linguistice v základních otázkách. To dokázal ve svém geniálním článku „O marxismu v jazykovědě“ největší vědec naší doby J. V. Stalin. On dokázal najít a vyhmátnout nejdůležitější článek celého jazykovědného problému a odhalil příčiny stagnace v sovětské jazykovědě. Znovu dokázal sílu, životaschopnost a neporazitelnost marxisticko-leninského světového názoru.

J. Stalin podal základní a naprosto přesvědčivé rozřešení nejdůležitějších otázek, z nichž hlavním článkem byla otázka jazyk a v poměru ke společenským formacím, vykládaná dosud tak, že jazyk je nadstavbovou kategorií, což přijímali všichni sovětští jazykovědci a považovali za nesporný přínos Marrova učení. J. Stalin učí: „Jazyk není vytvořen tou nebo onou základnou, starou nebo novou, uvnitř dané společnosti, nýbrž celým chodem dějin společnosti a dějin základen po staletí. Jazyk není vytvořen nějakou jednou třídou, nýbrž celou společností, všemi třídami společnosti, úsilím mnohých set pokolení … Je vytvořen jako jediný jazyk společnosti a jako jazyk celonárodní, společný všem členům společnosti.“ Stalin tu zdůrazňuje vlastnost jazyka, že je „společný pro celý národ“. These ihned prověřuje na materiálu. Tím jsou dány odlišné vlastnosti jazyka od nadstavby:

1. Nadstavba se mění a likviduje se změnou a likvidací ekonomické základny, kdežto jazyk je zrozen a vytvářen celým vývojem společnosti a společenských základen.

2. Nadstavba je produktem jedné epochy, kdežto jazyk je produktem řady epoch, jejichž průběhem se formuje, obohacuje, rozvíjí a tříbí.

3. Nadstavba slouží své základně, pomáhá jejímu rozvoji, kdežto jazyk slouží všem společenským třídám stejnou měrou, je společný všem členům společnosti, nezávisle na jejich sociálním postavení. To ovšem neznamená popření vlivu tříd na jazyk, ale naopak celá tato otázka se stává nyní mnohem složitější a její řešení mnohem odpovědnější.

[117]4. Důležitým znakem, odlišujícím nadstavbu od jazyka, je tato vlastnost nadstavby, na niž ukazuje J. V. Stalin: Nadstavba má jen nepřímý vztah k výrobě prostřednictvím ekonomické základny, kdežto „jazyk je … spjat s výrobní činností člověka bezprostředně, a nejen s výrobní činností, ale i s každou jinou činností člověka ve všech oblastech jeho práce od výroby k základně, od základny k nadstavbě“. Problematika jazykovědné práce se zde na rozdíl od marrovského pojetí jazyka jako nadstavby velmi rozšiřuje, poněvadž „sféra působnosti jazyka … je skoro neomezená“ (J. Stalin).

Vytyčiv základní rozdíly nadstavby i základny od jazyka, ukazuje J. V. Stalin na specifický ráz jazyka jako společenské kategorie. „Jazyk slouží společnosti jako prostředek styku lidí, jako prostředek sdělování myšlenek ve společnosti, jako prostředek, který dává lidem možnost dorozumět se navzájem a organisovat společnou práci ve všech sférách lidské činnosti“ (J. V. Stalin).

Problematiku jazyka a společnosti vyložil marxisticky J. Stalin. Vytyčil s geniální prostotou a přesvědčivostí základní znaky jazyka a podal tak první marxistickou charakteristiku jazyka. „Jazyk patří k společenským jevům, působícím po celou dobu existence lidské společnosti. Jazyk vzniká a vyvíjí se se vznikem a s vývojem společnosti … Mimo lidskou společnost není jazyka. Proto jazyk a zákony jeho vývoje je možno pochopit jen tehdy, zkoumá-li se v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti“. J. Stalin zdůrazňuje jednotu jazyka a myšlení a z ní vyplývající funkci jazyka — „nástroje dorozumění“ jako „nástroje boje a vývoje společnosti“. Jeho rozhodující úlohu v boji za společenský vývoj J. Stalin nejednou zdůraznil ve svých dílech, řešících otázky národnostní politiky a bojů národů za svébytnost. J. Stalin ukazuje závažnost správného řešení jazykové otázky pro vítězství dělnické třídy přímo na dějinách zápasu českého národa. Ve spise „Marxismus a národnostní otázka“ a „Národnostní otázka a leninismus“ odhaluje J. Stalin pseudovědeckost theorií o „asimilaci“ a „pohlcování“ jazyků. Odmítá vývody Kautského, že Češi jsou již téměř poněmčeni díky „asimilační činnosti“ Němců v Čechách. V stati „O marxismu v jazykovědě“ Stalin praví: „Dějiny zaznamenaly neobyčejnou vytrvalost a ohromnou odolnost jazyka proti násilné asimilaci“.

Vývoj jazyka je těsně spjat s celým historickým vývojem národa, s těmi společenskými okolnostmi, které podmiňují jeho rozkvět, odumírání nebo zánik. Přivedou-li historické podmínky národnosti nebo národy k zániku, pak míšením dvou jazyků nevzniká jazyk třetí, „kvalitativně nový“, jak tvrdil Marr, ale vítězí jazyk jeden, který „zachovává si svou gramatickou stavbu, zachovává si svůj základní slovní fond a dále se vyvíjí podle vnitřních zákonů svého vývoje, kdežto druhý jazyk postupně ztrácí svou kvalitu a postupně odumírá“ (J. Stalin). Toto vysvětlení postupného vývoje, směřujícího k postupným kvalitativním změnám, vysvětlení vývoje jazyků ne skokem, ale „postupným hromaděním prvků nové kvality a postupným odumíráním prvků staré kvality“ je velmi významné nejen pro linguistiku, ale pro všechny vědy, a je vzornou školou tvůrčího chápání marxismu, výstrahou všem dogmatikům, školometům a „talmudistům“, kteří „považují marxismus za … sbírku dogmat, jež se »nikdy« nemění, nehledě na změny podmínek vývoje společnosti“ (J. Stalin, Odpověď soudruhům).

[118]Přínosem jsou i připomínky J. Stalina ke stavbě jazyka. Za hlavní úkol linguistiky považuje J. Stalin „studium vnitřních zákonů vývoje jazyka“. Nejde ovšem o nějaké imanentní vnitřní zákony vývoje jazyka, ale o zákonitosti vývoje, stanovené studiem jazyka „v jeho bezprostředním vztahu k dějinám národa“ (J. Stalin). K tomu je zapotřebí, abychom si uvědomili, že „základem jazyka, podstatou jeho specifiky je mluvnická stavba jazyka a jeho základní slovní zásoba“ (J. Stalin). „Všechny prvky jazyka, jediného pro společnost a společného všem členům společnosti a všem třídám, jsou dorozumívacími prostředky a jsou v podstatě společné celému národnímu celku. Jsou to: mluvnická stavba, slovníkový fond a sémantika, t. j. významový obsah jazyka“. (V. Vinogradov, „Bolševik“ č. 15, 1950, str. 12.) Gramatiku i slovníkový fond vytvářejí v průběhu věků lidé. Nejdůležitější úlohu v jazyce má mluvnická stavba: „dává jazyku soulad a smysl.“ Jedině „… díky mluvnici je umožněno dát lidským myšlenkám materiální jazykovou formu“ (J. Stalin). Ve vztahu k mluvnici je slovní zásoba jazyka jen stavebním materiálem. Přitom hlavní, produktivní a nejméně se měnící její součástí je základní slovníkový fond, který je doplňován téměř neustále proměnnou slovní zásobou. J. Stalin tak zdůrazňuje tu rozhodující jazykovědnou problematiku, kterou marrovci téměř úplně opomíjeli, přestože právě ona je klíčem ke studiu všech otázek jazyka. Tak se znovu oživuje zájem o mluvnici, o propracování lexikálních otázek podle stalinských zásad a rozšiřuje se jazykovědná problematika, zúžená marrovci a odmítaná umělými zábranami.

Novým důkazem Stalinova živého zájmu o úspěšný rozvoj sovětské vědy jsou jeho odpovědi na otázky, jež obdržel v průběhu diskuse. J. V. Stalin v odpovědích „Soudružce Krašeninnikové“ („Pravda“, 4. 7. 1950) a „Soudruhům“ („Pravda“, 2. 8. 1950) objasňuje některé jazykovědné otázky, současně hluboce rozvíjí marxismus-leninismus, učí správnému nedogmatickému chápání marxistické filosofie a jejímu úspěšnému metodologickému využití. Stalinovy odpovědi jsou ponaučením všem „školometům a talmudistům“, kteří sice „vidí literu marxismu, ale nevidí jeho podstatu, učí se nazpaměť textům závěrů a formulím marxismu, ale nechápou jejich obsah“ (J. Stalin, „Pravda“, 2. 8. 1950).

J. Stalin zpřesňuje některé problémy jazykovědy. Zdůrazňuje, že „není pochyb, že třídy mají vliv na jazyk, vnášejí do jazyka svá specifická slova a výrazy a někdy i různě chápou tatáž slova a výrazy“. Jde zde tedy o třídní využití jazyka. Nesmíme však zveličovat jeho úlohu ve vývoji společného národního jazyka.

V poznámce, že „v některých pracích N. J. Marra lze najíti mnoho cenného“ a že toto cenné „má být od Marra převzato a použito“, znovu zdůraznil kritický a rozvážný postoj ke každému vědeckému odkazu a ukázal na nutnost jeho kritického využití.

S velikou pozorností zpřesnil J. Stalin důležité problémy místních dialektů a žargonů (dialektů „třídních“), a položil tak základ marxistické dialektologii, která si ještě musí vymezit svůj poměr k obecným dějinám jazyka.

J. Stalin se znovu vrací k otázce jazyka a myšlení, zdůrazňuje jejich jednotu a vzájemnou závislost. V odpovědi s. Cholopovovi podává hluboký marxistický rozbor zákonitostí křížení jazyků před vítězstvím a po vítězství socialismu ve světo[119]vém měřítku. V třídní společnosti mohou být jen jazyky vítězné a poražené. Jazyk vítězný pohlcuje jazyk poražený, při čemž se poněkud obohacuje slovníkově. Jinak bude vypadat křížení a vývoj jazyků v jejich vzájemném vztahu po vítězství socialismu ve světovém měřítku, kdy ze stovek národních jazyků budou „v důsledku dlouhé ekonomické, politické a kulturní spolupráce národů vystupovat do popředí nejprve nejvíce obohacené jednotné pásmové jazyky, a později se pásmové jazyky slijí v jeden společný mezinárodní jazyk, který ovšem nebude ani německým, ani ruským, ani anglickým, ale novým jazykem, jenž do sebe načerpá nejlepší prvky národních a pásmových jazyků“ (J. Stalin). Článek je vyvrcholením důsledně sledované linie prací J. Stalina o národnostní otázce již od roku 1913 („Marxismus a národnostní otázka“). V dnešní době, kdy vrcholí národnostní a koloniální útlak, prováděný imperialisty, význam těchto Stalinových prací daleko přesahuje meze linguistiky, rýsuje bohaté perspektivy jazykového a národnostního vývoje celého světa do budoucnosti, je posilou a zbraní utlačených národů.

Stati J. V. Stalina o jazyce kladou základy marxistické sovětské linguistiky. Svým významem však obohacují i jiné vědní obory. Filosofii přinášejí nové osvětlení otázky nadstavby a ekonomické základny, kvalitativních a kvantitativních změn, obecného a jedinečného, otázky myšlení, psychologie a j. Stanou se beze sporu nezbytnou četbou při studiu základů marxismu-leninismu. Prohlubují marxistické pojetí národnostní otázky; zdůrazňují rozkvět národních kultur a přitom ukazují perspektivy daleké budoucnosti. Zvláštní pozornost věnuje Stalin otázkám slovanské jazykové jednoty. Přináší nový materiál i pro politickou ekonomii. Stati každým svým vývodem znamenají úder scholastickému chápání marxismu, úder všem, kdo marxismus v jakémkoliv oboru zplošťují, vulgarisují nebo ho dogmaticky zneužívají … „Marxismus je nepřítelem každého dogmatismu“ (J. Stalin). Není souborem hotových řešení, nýbrž návodem k řešení všech problémů, které praktický mnohotvárný život přináší.

 

Zhodnocení statí J. Stalina přinášejí poslední dvě diskusní čísla „Pravdy“. Profesor moskevské státní university T. Lomtev nazývá 27. června 1950 Stalinovu stať „O marxismu v jazykovědě“ bojovým programem marxistické linguistiky, který znamená novou epochu ve vývoji vědy o jazyce. Rozsáhlá bojovná stať prof. tbilisské university G. Avchledianiho podává obžalobu arakčejevštiny v jazykovědě, ukazuje na škody a nesnáze jí zaviněné a současně vytyčuje úkoly, stojící před sovětskou jazykovědou: „Již sama formulka ‚rozkvět kultur, národních svou formou a socialistických svým obsahem‘, jež v sobě obsahuje celý platný program naší kulturní výstavby, dává jazykovědě nejbohatší vědeckou i vědecky-praktickou thematiku …“

Význam a nadšené přijetí Stalinovy stati se obráží již v titulcích článků v „Pravdě“ ze dne 4. 7. 1950: „Jasná perspektiva“ (Sauranbajev), „Program marxistické jazykovědy“ (V. Vinogradov), „Příklad tvůrčího marxismu“ (S. Tolstov), „Jen vpřed“ (Galkina-Fedoruk). V závěru diskuse sebekriticky vystoupili akad. I. I. Meščaninov, prof. S. Tolstov, prof. N. Čemodanov, prof. N. Jakovlev a jiní, kteří současně spolu s akad. Vinogradovem, akad. S. Obnorským, akad. V. Šišmarovem, prof. L. Bulachov[120]ským a dalšími vyjádřili své přání pracovati k novému rozvoji sovětské linguistiky a dopomáhati jí k novým úspěchům. Diskusi zakončuje dopis prof. A. Garibjana, dopisujícího člena Armenské akademie věd, díkůvzdáním J. Stalinovi, který jazykovědcům pomohl zbavit se starých chyb a nastoupiti správnou cestu: „Ať žije a dlouhá, dlouhá léta nám k radosti zůstane zdráv náš otec a učitel, největší maják světové vědy, soudruh Stalin“.

 

III.

 

Po první stati J. Stalina byly zahájeny rozsáhlé diskuse na vysokých školách v jazykovědných ústavech, v organisacích strany, komsomolu, v nejširší veřejnosti. Současně se sebekritickým vystoupením a čestným doznáním chyb si jazykovědci uvědomili závažnost úkolů, které před nimi nyní stojí. Korekci jejich dosavadních chybných názorů jim ulehčila jasná a přesvědčivá argumentace Stalinova. Uvědomili si, že za den se nelze přeorientovat. Dívají se však s optimismem a radostí vpřed, k těm obrovským perspektivám, které se otevřely pádem Marrova učení.

Svobodná diskuse vědeckých názorů je hlavním předpokladem rozvoje sovětské vědy. „Otevřené diskuse rozvíjejí velmi důležité vlastnosti sovětského vědce jako principiálnost, smělost, dovednost bránit svůj názor, bojovat za pravdu bez ohledu na osobnosti …“ („Bolševik“, č. 11, 1950). „Vědec nemůže zamlčovat nebo schvalovat to, s čím nesouhlasí“ (tamtéž). Podle těchto principů byla zahájena a provedena všesvazová konference o otázkách jazykovědy ve dnech 21. až 30. srpna 1950 v Moskvě. Ministerstvo vysokých škol SSSR uspořádalo seminář pro učitele a profesory jazyků z universit, pedagogických a učitelských ústavů Sov. svazu, kde byly přečteny a prodiskutovány přednášky o základních problémech jazykovědy ve světle Stalinových jazykovědných prací: Akad. V. Vinogradova o významu diskuse pro jazykovědnou práci a o novém zpracování jazykovědných přednášek na školách; prof. A. S. Čikobavy o stalinském učení o jazyce, prof. A. I. Avanesova o dialektologii, prof. G. A. Kapacjana o genealogické klasifikaci jazyků; B. A. Serebrennikova o srovnávací historické metodě; prof. P. J. Černycha o slovníku jazyka; doc. N. S. Pospelova o mluvnické stavbě jazyka, prof. G. A. Sanžejeva o vzniku a vývoji národních jazyků; prof. L. Bulachovského o historickém vývoji jazyků. Konference se zúčastnil ministr osvěty Kairov, ministr vysokých škol Kaftanov a jeho zástupce A. M. Samarin, který konkretně naznačil způsoby a prostředky, jak zvýšit úroveň vědecké a pedagogické práce na vysokých školách. O každé přednášce bylo velmi živě diskutováno.

Na zvláštní třídenní poradě (21.—23. 8. 1950) byly projednány učební programy a učební plány jazykovědných disciplin. Výsledky diskuse znamenají především veliký rozkvět slavistiky na vysokých školách. Zintensivňuje se vyučování slovanským jazykům a znovu se zavádějí přednášky ze srovnávací slavistiky. Na základě nového zhodnocení historie jazyka se zavádějí přepracované kursy staroslověnštiny jako základ pro studium slovanských jazyků, přehodnocují a rozšiřují se kursy historie jazyků a dialektologie. Bude se přednášet obcený kurs o jazykovědných pracích J. V. Stalina (20 hod.) a rozšířený úvod do jazykovědy (2 sem.).

Připravuje se vydání řady knih a učebnic, školních pomůcek, které by vyhovovaly [121]úkolům leninsko-stalinského učení o jazyce. Urychleně a ve velkém nákladu budou vydány přednášky, pronesené na konferenci v Moskvě; bude vydáno zvláštní číslo „Přednášek a zpráv Moskevské státní university“ o nejdůležitějších otázkách marxistické jazykovědy a je připravena učebnice současného ruského jazyka v redakci akad. V. Vinogradova a prof. T. Lomteva. Kolektiv Ústavu jazykovědy vydá řadu děl, jako „Mluvnice, její předmět a úkoly“, „Vnitřní zákonitosti vývoje jazyka“, „Význam jazyka pro theorii poznání“ a j.

Po skončení diskuse v „Pravdě“ bylo přikročeno k reorganisování dosavadních jazykovědných center: Ústav jazyka a myšlení a Ústav ruského jazyka byly sloučeny v jediný Ústav jazykovědy v Moskvě pod vedením akad. V. Vinogradova. Ústav má osm sektorů: spisovného ruského jazyka (akad. V. Vinogradov), dějin ruského jazyka a dialektologie (akad. Obnorskij), ruského slovníku (S. Barchudarov), románských jazyků (akad. Šišmarev), germánských jazyků (Smirnickij), severských jazyků (I. Meščaninov), kavkazských jazyků (Žirkov), tureckých jazyků (Dmitrijev). Skupina obecné linguistiky se skládá z představitelů jednotlivých sektorů a její práci řídí B. A. Serebrennikov. Slovanskými dějinami, literaturou i jazykovědou se bude i nadále zabývat Slovanský ústav.

Nová jazykovědná střediska při plném uplatnění svobody, tvůrčího propracování základů marxistické jazykovědy, položených Stalinem i ostatními klasiky marxismu-leninismu, mají nyní všechny nutné předpoklady k tomu, aby pomohla co nejdříve vyzdvihnout sovětskou linguistiku na první místo ve světě. Stati J. V. Stalina marxisticky osvětlují nejdůležitější problémy jazykovědy (mluvnice, lexikologie, sémantika, dějiny jazyka, historická dialektologie, spisovný jazyk, problém stylu a žánru, jazyk a myšlení, jazyk a společnost, zákonitosti vývoje jazyka, charakter jazyka a j. a j.). Bohaté plodné odkazy k nejdůležitějším jazykovědným otázkám jsou obsaženy v pracích Marxe, Engelse i Lenina. Materialistickou theorii původu jazyka vysvětluje Engelsovo dílo „Podíl práce na polidštění opice“. Vzorem podnětné práce z oboru historické dialektologie je Engelsův „Francký dialekt“, v němž Engels ukazuje na význam historické srovnávací metody. Rovněž v dopisu Lassalovi z r. 1859 se Engels zabývá těmito otázkami a mimo jiné píše, že měl „v úmyslu propracovat srovnávací gramatiku slovanských jazyků“. Vzdal se však tohoto „smělého záměru“, poněvadž „tuto práci se skvělým úspěchem vykonal Miklosich“. Vznik národních jazyků a jejich úlohu za kapitalismu popisuje V. I. Lenin (Sočinenija, d. 20, str. 368). U klasiků marxismu-leninismu najdeme kromě toho četné poznámky o problémech slohu, jazyka publicistiky, čistoty jazyka a j. K obecně linguistickým otázkám nalezneme odpovědi v „Německé ideologii“ Marxově a Engelsově a v Leninově theorii odrazu; především o problémech jazyka a vědomí, poznání. Na řešení obecného a jedinečného v jazyce poukazuje Leninův odkaz ve „Filosofických sešitech“ (rus. vyd. 1938, str. 281).

Kromě těchto prací a děl J. Stalina mohou přispět k propracování materialistické jazykovědy některé myšlenky v dílech P. Lafarga, F. Meringa, a také ruských revolučních demokratů, hlavně Černyševského (který se původně zabýval linguistikou), dále Dobroljubova a Pisareva. Neocenitelnou theoretickou i praktickou pomoc poskytl sovětské jazykovědě A. M. Goŕkij.

[122]Tento jazykovědný odkaz, většinou dosud zanedbávaný, je pevným základem pro zdárný rozvoj marxistické jazykovědy. Jeho tvůrčí využití jí pomůže vyřešit všechny problémy. Některé z nich naznačil již v průběhu diskuse prof. G. Achvlediani: „Zákonitosti vývoje daného jazyka v socialistických i bývalých buržoasních podmínkách“. Osud dialektů daného jazyka (vzájemné vlivy, proces slévání dialektů jako prototyp slévání jazyků v daleké budoucnosti, mizení dialektů); státní jazyk a národní jazyky v socialistických a buržoasních podmínkách a j. Bohatství problematiky sovětské jazykovědy s novým marxistickým řešením uvádí akad. V. Vinogradov („Bolševik“, č. 15, 1950); na př. jazyk a výroba, jazyk a ekonomická základna, jazyk a různé druhy nadstavby; jazyk a sloh, vzájemný vztah třídních prvků a prvků společných celému národu ve slohu, v umělecké literatuře; nové řešení jazykové politiky a normalisace jazyka; jazyk a myšlení v jejich vývoji, jazyk jako prostředek vyjádření ideologie, světového názoru; poměr jazyka k vědě, kultuře, umělecké literatuře; prohloubení studia jazykově příbuzných skupin (na př. slovanských jazyků), zdokonalení srovnávací historické metody; řada otázek o historicko-metodologickém slovníku jazyka. Toto všechno jsou základní úkoly, k jejichž řešení sovětští linguisté přikročili již dnes.

S konkretními úkoly přichází i ukrajinská jazykověda: studium vnitřních zákonů jazyka, pozornost otázkám intonace (prof. Bulachovskij píše velkou práci ze slovanské akcentologie; českou akcentologii již dokončuje), osvětlit základní problémy mluvnice. S těmito rámcovými úkoly souvisí práce Institutu movoznavstva, většinou již rozpracované: dějiny ukrajinského spisovného jazyka, dějiny ukrajinské lexikografie, dialektologický atlas ukrajinského jazyka, dějiny rusko-ukrajinských jazykových vztahů, toponymika oblasti středního Dněpru, kvalitativní změny v jazycích zemí lidových demokracií na podkladě socialistické výstavby. Zvláště důležitým úkolem je podle L. Bulachovského povznést k rozkvětu slavistiku. (Raďjanska osvita, 29. 7. 50.)

Zpracování těchto problémů na základě marxisticko-leninské filosofie si vynutí širokou spolupráci s jinými společenskými vědami (dějiny, historie literatury, národopis, archeologie a j.).

 

Hluboké tvůrčí zhodnocení a zpracování Stalinových statí, upřímně kritická analysa dosavadních chyb, živý enthusiasmus, s jakým se sovětská jazykověda pustila do nové práce s dalekými perspektivami, které se před ní otvírají v době růstu socialistického státu a za starostlivé péče vlády, strany a J. Stalina — to vše je důkazem toho, že sov. jazykověda překonala stagnaci, že vyšla na širokou cestu bohatého a tvůrčího rozvoje a že spolu s celou sovětskou marxistickou vědou dobude vedoucího místa ve světové vědě.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 3-4, pp. 113-122

Previous Pozn. red.

Next Jan Mukařovský: Ivan Olbracht