Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi

Josef Hrabák

[Discussion]

(pdf)

-

Tak je nadepsán sborník vydaný k jubileu dvou předních slavistů Masarykovy university, kteří se dožili v létě 1948 šedesátin[1]. Pořadatelé sborníku chtěli ukázat, jak oba jubilanti vytvořili ve svých seminářích tvůrčí ovzduší a založili tradici slavistické práce v Brně; proto do sborníku nebyly pojaty jen práce dnešních i bývalých brněnských kolegů, ale k účasti byli pozváni i žáci a vědečtí odchovanci obou učenců. Tím se ovšem sborník velmi rozrostl: vedle studií o obou jubilantech (A. Kellner, Vědecké dílo prof. dr. Františka Trávníčka, str. 9; A. Grund, Osobnost Franka Wollmana, str. 39) a bibliografie (str. 483; Trávníčkovu sestavil A. Kellner, Wollmanovu Sl. Wollman) přináší kniha neméně než 39 příspěvků. Tato bohatost má sice svůj klad v tom, že ukazuje, jak široký byl vliv obou oslavenců, ale její nevýhodou je jistá nepřehlednost.

V krátkém referátě nelze ovšem zhodnotiti jednotlivé příspěvky každý zvlášť. Proto posoudíme sborník jako celek, při čemž se zamyslíme jednak nad thematy příspěvků, jednak nad metodou, kterou jsou příspěvky zpracovány.

 

Příspěvky jsou skoro vesměs věnovány oborům, které oba jubilanti pěstují. Z okruhu slovanského jazykozpytu a dějin slovanských literatur vybočují vlastně (vedle studie R. Konečného Některé problémy theorie vědy, str. 225) jen příspěvky historiků Zd. Hájka (Zapomenutý rusofil Fr. Ott, str. 130) a Jos. [182]Macůrka (K otázce česko-ukrajinských styku v 2. pol. 16. stol., str. 310), jež však dobře zapadají do sborníku svými slovanskými náměty, a pojednání O. Nováka K otázce francouzského literárního baroka (str. 332). Příspěvky z oboru obecného jazykozpytu (M. Rostohar, Logický a psychologický postoj ve skladbě vět, str. 350; J. Vachek, K theorii jazyka tištěného, str. 425), jakož i příspěvky obecného rázu, věnované literatuře (M. Hájek, K otázce slovesné konsumpce, str. 122; K. Svoboda, Obsah, námět a látka slovesného díla, str. 382), souvisí těsně se zájmy jubilantů i s jejich pracovním polem.

Přihlédneme-li k jádru sborníku, které tvoří příspěvky z oboru slovanského jazykozpytu a slovanských literárních dějin, překvapí nás šíře podnětů, které svým žákům jubilanti dovedli dát. Jedna věc však poněkud ruší; je to nahodilost ve výběru themat, která je ještě zdůrazněna tím, že příspěvky jsou seřaděny abecedně podle jmen autorů. Podobná pestrost je ovšem nevýhodou většiny podobných jubilejních sborníků a stálo by za uvážení, zda by nebylo možno pokusit se i při oslavném sborníku o dílo v pravém slova smyslu kolektivní, soustřeďující se na jeden problém, nejlépe časový, aktuální. (Škoda, že náš sborník nebyl soustředěn na př. na Jungmanna nebo Puškina!)

Příspěvky pochopitelně velmi mnoho čerpají z přímých i nepřímých podnětů obou jubilantů a pěkně se v nich obrážejí jejich vědecké zájmy. — Pokud jde o práce filologické, v popředí stojí práce o slovesných videch a o dialektologii. O videch psal M. Dokulil (Modifikace vidového protikladu v rámci imperativu v spisovné češtině a ruštině, str. 71) a Fr. Kopečný (Morfologické prostředky vidové v nynější češtině, str. 240); studie z dialektologie sledují nářeční problematiku jednak v terénu (Jar. Bělič, Slovesné tvary třetí osoby pl. praes. v moravské slovenštině, str. 54; V. Křístek, K otázce ostravského hovorového jazyka, str. 276; Fr. Svěrák, Výklad jména Lhota Rapotina a tamních jmen pomístních, str. 377), jednak v slovesném díle (Al. Jedlička, Spisovný jazyk a nářečí v Mrštíkově Roku na vsi, str. 186). Rozpravami z oboru slovenštiny přispěli E. Pauliny (Slovesný čas v slovenčine, str. 343) a J. Stanislav (K chronologii změny g-γ-h v slovenčine, str. 368). Dva články jsou věnovány staroslověnštině (K. Horálek, K otázce staroslověnského infinitivu, str. 159; A. Mátl, Staroslověnská hapax legomena, str. 325) a dva staré češtině (J. Hrabák, O významové stránce adjektivního a adverbiálního živlu v Roudnickém Umučení a v legendě o sv. Kateřině, str. 166; K. Janáček, Dvě poznámky k staročeským evangeliářům, str. 182). Z Trávníčkových universitních kolegů přispěli jazykovědnými studiemi B. Havránek (Staropolské szto, str. 155) a V. Machek (Některé slovesné přípony všední češtiny, str. 317). Z poměrně úzké problematiky vychází P. Trost v článku K dvojjazyčnosti Vojny a míru (str. 405), ale dochází k některým vývodům rázu obecného. Zajímavý námět zpracovává O. Králík ve studii Humanismus a počátky českého mluvnictví (str. 253), ukazuje na nejstarší českou mluvnici z r. 1533 a staví ji proti gramatice Blahoslavově. Celá studie je nesena tendencí zrevidovat Blahoslavův význam. Jistě neříká poslední slovo a bylo by dobře podívat se na problém ještě s hlediska celkového zaměření Blahoslavova kulturního snažení a s hlediska ohlasu jeho díla v naší literatuře. — Konečně jsou v jazykovědné části ještě dvě práce rázu programového: Al. Gregor píše o Některých úkolech moravské a české dialektologie (str. 111) a Jos. Kurz podává podrobnou zprávu Můj návrh na pokračování v přípravných pracích o staroslověnském slovníku (str. 286). Spíše slavistický než bohemistický [183]je příspěvek Fr. Váhaly, K historii národních jmen Jihoslovanů ve staročeské literatuře, str. 414.

V příspěvcích literárně historických obráží se Wollmanova vědecká osobnost stejně zřetelně, jako se obrážely v příspěvcích filologických badatelské zájmy Trávníčkovy. Wollman byl vždy v popředí našeho metodologického ruchu. Ve svých seminářích neseznamoval posluchače jen s výsledky své práce, ale především jim ukazoval cestu, kterou se k výsledkům dochází; proto věnoval mnoho času metodologickému školení a čtení nejnovějších prací, věnovaných metodologii. Při četbě příspěvků našeho sborníku nelze však bohužel říci, že by Wollman měl mezi svými bývalými posluchači opravdového žáka, jenž by dovedl jako on hledat, nacházet a domýšlet nové metody a problémy. Ale snad právě to je výmluvným svědectvím Wollmanovy výjimečné osobnosti.

Celkem lze říci, že autoři literárně historických příspěvků otištěných ve sborníku zůstávají stát na metodické basi, kterou našli, když opouštěli vysokou školu. Je vidět stupnici od metody hlásící se asi do dvacátých let (A. Kellnerová, Mickiewiczův Pan Tadeáš a Eliška Krásnohorská, str. 203) až k formálnímu rozboru, navazujícímu na motto ze Šklovského (A. Závodský, K tajemství v uměleckém díle, str. 460). Marxismus se v pracích sborníku dosud neuplatňuje (platí to stejně pro příspěvky literárně historické jako filologické). Pochopitelně: pováleční žáci dosud nedorostli a příspěvky otištěné ve sborníku vznikly nejednou již před lety. Sborník byl ostatně připravován již dávno, a tak nepředstavuje vlastně současné snažení.

Látkový okruh literárně historických příspěvků sahá od literatury staročeské (L. Zatočil, K staročeské Alexandreidě, str. 446; A. Škarka, Poslední básně J. A. Komenského, str. 393) přes studii o divadle (O. Vašek, Nerudův boj o české divadlo, str. 430) ke studiím z oboru mezislovanské slovesnosti a srovnávacích slovanských literárních dějin (K. Ruiber, Vítězslav Hálek a Slovanstvo, str. 360; R. Havel, Několik poznámek k puškinovskému kultu u nás, str. 148; J. Dolanský, Masarykův „ruský mnich“, str. 89). Jsou tu i studie z dějin literatury ruské (J. Jirásek, Základní ideje ruské publicistiky, str. 194; S. Vilinský, Autor Životopisu sv. Vasilije Nového, str. 438), z poválečné literatury české (L. Žilka: Devětsil a Literární skupina, str. 473) a z literatury tradiční (M. Kolečányi, Počiatky tradicionalistiky na Slovensku, str. 213). Literárně historickým pracem vadí to, že jsou podány často jen zkratkově, jak si to vynutilo omezení na co nejmenší počet stran; nejvíc to vadí tam, kde jde o výtahy z rozsáhlých disertačních prací, které byly napsány již za první republiky a nemohly být v celku dosud vydány.

Pokud jde o hodnotu příspěvků literárně historických na jedné straně a příspěvků jazykovědných na straně druhé, nelze nevidět, že příspěvky literárně historické jsou méně hodnotné než příspěvky z oboru jazykozpytu. Je to způsobeno patrně technickými činiteli, totiž vynucenou krátkostí příspěvků. Literárně historický příspěvek omezený na malý počet stránek nutně vyzní jako nehotový, jako paběrek — kdežto linguista může i na malém počtu stran s úspěchem řešit a rozřešit s konečnou platností daný problém. A jistě zde hraje úlohu i otázka publikační: jazykovědec má méně příležitosti k publikování kratších prací než literární historik, a proto počítá mnohdy již předem s publikací ve sbornících. Literární historik publikuje naproti tomu kratší práce poměrně snadno v časopisech, a tak pro sborníky často píše ad hoc nebo čerpá prostě ze starší zásoby, zvláště z rozsáhlých prací, které nebylo lze v celku vydat.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 3-4, pp. 181-183

Previous Felix Vodička: Olomoucký sborník o Palackém

Next Zdenka Horálková: Živá lidová píseň