Nový pohled na české básnictví

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

-

podává Ladislav Štoll ve studii Třicet let bojů za českou socialistickou poesii (vydal Orbis v Praze 1950, str. 155). Je to knižní vydání referátu, který Štoll přednesl dne 22. ledna 1950 na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů v Praze. Přesto, že knížka vyšla ve vysokém nákladu 20.000 výtisků, byla velmi rychle rozebrána, takže vyšlo již druhé vydání. Svědčí to nejenom o nebývalém zájmu širšího publika o otázky naší poesie, ale také o potřebě kritického zhodnocení nové české literatury. Štoll ve své studii podal první pokus o přehodnocení našíi nové poesie, podložený pečlivým studiem a důkladným prozkoumáním materiálu.

Snad se zdá zvláštním, že na pracovní konferenci činných spisovatelů referoval Štoll o poesii epochy minulé, historický pohled byl však jedině správný pro pochopení básnického dneška a jeho úkolu, neboť dnešek pochopí správně jen ten, kdo si uvědomí jeho kořeny. Je třeba vystopovat pokrokovou linii v naší literatuře, aby se mohli spisovatelé správně orientovat v dnešku a aby bylo možno narýsovat linii vedoucí k zítřku.

Účelem studie nebylo podat schematický a „vyčerpávající“ obraz, ani monograficky zkoumat jednotlivé isolované zjevy, nýbrž Štollovi šlo o synthetický pohled na dané období. Proto neunavuje čtenáře spoustou jmen, ale omezuje se jen na několik nejvýznamnějších zjevů, na několik „uzlových momentů“, jak sám říká, které ilustrují úsilí za vytvoření socialistické poesie.

Vývoj naší poesie zkoumá Štoll ve spojitosti se zápasy o nový společenský řád, a proto základním objektivně platným kriteriem pro pravdivé posuzování jednotlivých básnických projevů a směrů v naší poesii je mu to, jak podporovaly grandiosní zápolení dělnické třídy. Důsledná aplikace tohoto kriteria umožňuje mu správné hodnocení, jeho referát je smělý a otevřený, pravý vzor bolševické kritiky bojující.

[192]Štoll si klade napřed otázku, kde začíná v naší literatuře opravdu socialistická poesie. Ostře odlišuje poesii socialistickou od t. zv. poesie „sociální“ a jako prvního socialistického básníka správně označuje S. K. Neumanna. Neumannovi byl od počátku zcela cizí maloměšťácký licoměrný „humanismus“ universální dobroty srdce, který tolik poškodil naši kulturu v době první republiky: skutečný a čestně domyšlený humanismus naší epochy vede chtěj nechtěj na posice proletářského třídního bojovníka, a to byl právě lidský a básnický vývoj Neumannův. Zásadní přerod Neumannův ke komunismu se odehrává v letech 1918-21 a v té době vyvstává v naší poesii celá plejada nových básníků.

Vedle Neumanna zabývá se Štoll podrobně jen třemi básníky, Wolkrem, Halasem a Nezvalem. Každý z nich představuje vlastně jednu cestu naší poesie. Ostatních básníků, jako Biebla, Hory, Hořejšího, Seiferta atd. dotýká se jen letmo. — Wolker je typ uvědomělého proletářského básníka-bojovníka dělnické třídy. Štoll pak ukazuje, jak po dočasné porážce dělnické třídy na počátku dvacátých let upadala proletářská poesie, a podrobněji se zabývá t. zv. bojem o Wolkra, který po prvé vypukl při prvním výročí Wolkrovy smrti anonymním článkem Dosti Wolkra v Pásmu. Kořeny protiwolkrovských tažení byly v souboji dvojího pojetí poesie: poesie formalistické a dekadentní na jedné straně a bojové poesie proletářské na straně druhé. Jinými slovy šlo o souboj pojetí pokrokového a reakčního. (Na věci nic nemění, že tažení proti Wolkrovi byla podnikána jakoby zleva.)

V období po pokusu o zlikvidování Wolkrova odkazu vystupuje do popředí Halas a stává se postupně nejvýraznějším a také nejupřímnějším vyjadřovatelem nálad a emociálních stavů rozkolísané části inteligence, která se dala kdysi strhnout proletářskou poesií, avšak pro nedostatek socialistické ideovosti „vystřízlivěla“ a žila ve stavu mučivého vnitřního antagonismu. Zvláštní pozornost věnuje Štoll Halasově sbírce Staré ženy a jejímu protějšku, Neumannovým Starým dělníkům. Tato veršovaná polemika mezi Halasem a Neumannem byla jednou z nejvýznamnějších událostí novodobé české poesie vůbec. V Halasově sbírce shledává Štoll první stopy existencialismu, který pak poznamenal část naší poesie v prvních letech po osvobození.

Pokud jde o Nezvala, Štoll ukazuje, že se Nezval dal strhnout — jako i jiní básníci z proletářské generace — módním poetismem a surrealismem, ale neutonul v něm, protože cizí importované směry byly jeho naturelu zcela cizí: podstatou jeho poesie je radostný smyslový život, historický optimismus, láska k lidu, kladný vztah k sovětské zemi a přesvědčení o historickém poslání dělnické třídy. Proto také Nezval procitl ze svého opojení pod otřásajícím dojmem praktické kritiky dějin v době moskevských procesů.

Štollova studie není vědecky samoúčelná, ale směřuje k praxi: retrospektivní pohled vede Štolla k tomu, aby ukázal, jak nesmírnou sociální odpovědnost má poesie i kritika. Poesii, která nežije současným ideovým životem a není hluboko zakořeněna v lidu, hrozí nebezpečí: „Básník, který v první polovině dvacátého století, uprostřed grandiosního zápasu mezi starým nelidským a novým lidským světem, nepochopil dějinné poslání dělnické třídy, komunistické strany, Sovětského svazu, nepostavil se rozhodně na jejich stranu, který nepochopil, že vskutku stojí na největším předělu lidských dějin, takový básník na to musí nezbytně doplatit nejen svým dílem, ale někdy i tragicky svým osudem“ (str. 134). To je jistě významné poučení pro všechny současné básníky.

Štollova studie má dvojí význam, pro literární historiky a kritiky, a pro básníky. Literárním historikům ukázala, jakou methodou je třeba přehodnocovat naši literaturu, básníkům dala jasnou perspektivu, kterou se mohou ve své básnické praxi řídit.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 3-4, s. 191-192

Předchozí Rudolf Havel: Souborné vydání K. H. Máchy

Následující Oprava