Stalinovy články o jazykovědě a pražský linguistický strukturalismus

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

-

[1]Stalinovy příspěvky do jazykovědné diskuse znamenají zásadní obrat v našem oboru, znamenají začátek skutečně vědecké, marxistické jazykovědy. To bylo řečeno už mnohokrát, ale je třeba, abychom všichni z toho vyvodili důsledky, abychom všichni aktivně marxistickou jazykovědu budovali, po vzoru sovětské vědy, která už tuto cestu nastoupila, vedena přímo myšlenkami Stalinovými.

V článcích J. V. Stalina i v dalších pracích předních sovětských jazykovědců je stavěn na přední místo boj proti theoriím N. J. Marra a jeho stoupenců, boj, který odhaluje tyto theorie jako vulgarisátorské, protimarxistické. Tím se ovšem objasnila i úloha marrismu u nás, neboť i u nás byl v poslední době před Stalinovými články marrismus rozšiřován a často jsme theorie Marrovy a jeho následovníků považovali za uplatňování marxismu v jazykovědě. Ukazuje se dnes, že neprávem, a ukazuje se také škodlivost tohoto pojetí. Jistě i u nás je dnes nanejvýš nutné vymýtit všechny dozůstatky takových vulgarisátorských tendencí.

Tím se však nemůžeme spokojit. Marrismus u nás neměl čas — přese všechno rozšiřování — zapustit hluboké kořeny; nebyla u nás vytvořena žádná samostatná jazykovědná práce, která by byla vedena marrovskou theorií. Proto si nesmíme myslit, že stačí vyvrátit marrismus a že tím už se naší jazykovědě otvírá cesta k marxismu. Byly u nás totiž zakořeněny jiné theorie, stejně nemarxistické a protimarxistické, a je potřeba, abychom se od nich dovedli odtrhnout, abychom poznali jejich chyby a očistili od nich naši jazykovědu. A především, myslím, jde tu v naší jazykovědě o strukturalismus, jehož učení se silně uplatňovalo v české jazykovědě v minulých dvaceti letech a který byl právě považován za směr pokrokový. Vždyť dosud se řady strukturalistických prací užívá jako běžných pomůcek i na našich vysokých školách (jako na př. sborníků Spisovná čeština a jazyková kultura a Čtení o jazyce a poesii) a přitom se neupozorňuje na základní chyby theorie v nich uplatňované. Strukturalismus byl sice kritisován v době, kdy se u nás rozšířil vliv marrismu, ale tato kritika, i když paušálně odmítavá, jak to bylo zvykem marrovců, nebyla konkretní a nešla do důsledků.

Proto se stal dnes už naprosto nezbytným a neodkladným úkol kriticky rozebrat theorii a metodu strukturalismu v jazykovědě — především pokud jde o pražskou školu — a možnost takového rozboru je dána právě Stalinovými články, které nám pro kritiku strukturalismu dávají pevné východisko a jasná meřítka.

Strukturalistická škola jazykovědná vznikla v Praze za předmnichovské republiky; její členové se většinou počítali k tehdejší t. zv. levé inteligenci. Poctivě se snažili o pokrokovou vědeckou a kulturní práci, ale nedovedli se přitom opřít o marxismus. [2]Buržoasie, která tehdy — uprostřed úpadkového imperialismu, po vítězství Velké říjnové revoluce a vzniku SSSR — žádala od vědy jen pomoc v násilném prodlužování svého panství a v odvádění pozornosti pracujících od třídního boje, měla a musila mít strach z poctivé vědecké práce, zvlášť v oblasti společenských věd, kde správné, neskreslující zkoumání fakt musilo znovu a znovu vést k odhalování její vykořisťovatelské úlohy. Proto měla buržoasie nejvyšší zájem na tom, aby pokrokové vědecké a kulturní pracovníky ovlivnila svou ideologií a tak přizpůsobila jejich práci svým zájmům; a proto také podporovala různé idealistické theorie, zdánlivě revoluční a jakoby přinášející nové metody vědeckého bádání, ale ve skutečnosti neplodné a nevědecké.

Veliká většina členů Pražského linguistického kroužku byla složena z vynikajících pokrokových jazykovědců, poctivých přívrženců socialistické myšlenky. Tato většina se upřímně domnívala, že i strukturalismem stojí v ostré oposici proti buržoasní ideologii, stavěla se proti fašismu a snažila se o spolupráci se sovětskou vědou. Avšak do Pražského linguistického kroužku pronikl i cizí živel, především protisovětský emigrant, kosmopolita a skrytý trockista Roman Jakobson, který naše pokrokové jazykovědce klamal a zaváděl na scestí, který v linguistice plnil podobnou úlohu, jakou v literární vědě a kritice hrál K. Teige.

Bylo to období, kdy se v jazykovědě už zřetelně ukazovaly nedostatky historicko-srovnávací metody, která v XIX. století dosahovala tak velkých úspěchů. Historicko-srovnávací metoda byla tehdy zpracována positivisticky t. zv. mladogramatickou školou, která jednostranně založila své zkoumání na vyhledávání jednotlivých hláskoslovných změn a která především pracovala na theorii prajazyka. Mladogramatického učení o prajazyce využívala pak buržoasie různých zemí, ale zejména německá, k reakčním nacionalistickým a rasovým theoriím. Mladogramatická škola už začátkem XX. století do značné míry vyčerpala své možnosti, oblast, která jí byla snadno dostupná, byla už tehdy s jejího hlediska důkladně probádána.

Proto se tehdy v jazykovědě jasně pociťovala nutnost najít nové metody vědecké práce. Za této situace někteří jazykovědci setrvávali na opakování toho, co bylo vykonáno mladogramatickou školou v minulém období; to ovšem pokrok vědy jen brzdilo. Pronikaly sem také některé nepokrytě idealistické směry západoevropského jazykozpytu. Jiní jazykovědci přešli k purismu a k nepokrytému hlásání buržoasního nacionalismu v jazykovědě. Zároveň s nacionalismem sílil v onom období i kosmopolitismus, snaha o beznárodnost vědy, přizpůsobující vědu zájmům imperialismu. Neexistoval tehdy v jazykovědě žádný směr skutečně založený na marxismu-leninismu. I pseudomarxistický marrismus se v té době teprve vytvářel.

Členové Pražského linguistického kroužku se ve své práci snažili objektivisticky o „nestranickou“ vědu, která by vycházela ze zkoumání jazykových fakt a nebyla by — jak se domnívali — ovlivněna filosofickými názory. Typická pro to je na př. snaha Viléma Mathesia překonat „období přechodu“ v jazykovědě jen a jen uvnitř „čisté“ jazykovědy, která ve skutečnosti má pak ovšem klapky na očích a je zcela odtržena od života (viz na př. Mathesiův článek New Currents and Tendencies in Linguistic Research ve sborníku Mnéma, Praha, 1926, nebo úvodní články z Mathesiova sborníku Čeština a obecný jazykozpyt).

Hlavní obecnou poučkou Pražského linguistického kroužku bylo, že jazyk je [3]systém protikladů, které jsou podmíněny jen svou vzájemnou souvislostí. Toto hledisko bylo zaměřeno především proti mechanickému rozkouskování struktury jazyka, které rozšířila mladogramatická škola. Toto „strukturální“ hledisko se projevuje ve všech pracích strukturalistické školy, to je vlastně jednotící prvek strukturalismu.

Toto pojetí jazyka jako systému vzájemně se podmiňujících protikladů se na první pohled zdá dialektické, a tím právě se naši linguisté dali oklamat ve snaze o pokrokový směr. Ve skutečnosti tu naprosto nejde o uplatňování dialektického materialismu, nýbrž spíš o prvky hegelovské dialektiky, která si našla cestu do Pražského linguistického kroužku různými oklikami, zejména přes theorii předchůdců pražské školy, švýcarského linguisty Ferdinanda de Saussure a polského badatele Baudouina de Courtenay, který působil v Rusku. Někteří členové pražské školy mluví také výslovně o aplikaci Husserlovy fenomenologie na jazyk.[2] Jindy se strukturalismus uváděl do přímé souvislosti s Carnapovou logistikou a s jinými idealistickými směry, jako s celostní psychologií a j.

Strukturalisté se správně snažili vidět jazykové jevy v jejich vzájemné souvislosti, ale nebylo správné, že příliš soustřeďovali svou pozornost jen na tyto souvislosti, jen na vzájemný poměr jazykových jevů. Přeceňovali tyto vnitřní vztahy v jazyce, kdežto souvislosti mezi vývojem jazyka a dějinami společnosti nepovažovali za podstatné. Neviděli ani těsnou spojitost jazyka s myšlením. Často považovali vývoj jazyka za „imanentní“, t. j. vyplývající především z jazyka samého a ne z t. zv. „mimojazykové skutečnosti“. (Tak chápe vývoj jazyka výslovně na př. Roman Jakobson ve svých pracích o historické fonologii.) Strukturalisté, podobně jako jejich předchůdce, F. de Saussure, prohlašovali slova a tvary v jazyce za t. zv. „arbitrérní znaky“, to znamená za značky nezávislé na myšlení a na historických podmínkách. To je zřejmě metafysické, s dialektikou neslučitelné hledisko.

Je zřejmé, že takové hledisko odporuje tomu, co říká ve svých pracích Stalin o bezprostředním spojení jazyka s myšlením a o tom, že vývoj jazyka je třeba zkoumat v nerozlučné spojitosti s dějinami lidu, který je tvůrcem a nositelem toho jazyka. Stalin právě ukazuje, že odtrhovat myšlení od jazyka mohou jen idealisté.

Strukturalistické odtrhování jazyka od myšlení a vývoje jazyka od dějin společnosti souvisí jak s de Saussurovým mechanickým rozdělováním jazyka na „langue“ (jazykový systém) a „parole“ (činnost mluvení) a s jeho oddělováním linguistiky „synchronické“ (statické, bez historického pohledu na jazyk) od „diachronické“ (zkoumající vývoj jazyka), tak se starším již oddělováním linguistiky „vnitřní“ (zabývající se přímo jazykem) od „vnější“ (zkoumající dějiny společnosti, která tím jazykem mluví). Tuto přímou souvislost a škodlivost těchto základních de Saussurových thesí je jasně vidět na př. v Kořínkově Úvodu do jazykozpytu (Bratislava, 1948). Kořínek píše o protikladu „langue“ a „parole“ a o linguistice „vnější“ a „vnitřní“: „Podľa de Saussurea nepatrí štúdium hovorovej činnosti jednotlivcov priamo do lingvistiky, rovnako ako, pravda, ani štúdium rozličných [4]externých prvkov, odzrkadľujúcich sa v jednotlivých konkrétnych jazykoch (národná kultura, história, takzvané reálie atd.). De Saussure uznáva, že sú to dôležité obory pomocné, ale najvnútornejší organismus každého jazyka je možné poznať a vysvetliť aj bez nich …“ (str. 24—25). Podobně se Kořínek také staví za de Saussurův požadavek přísného oddělování linguistiky „synchronické“ a „diachronické“: „Treba si uvedomiť, že k tejto jazykovej skutočnosti prináleží, alebo presnejšie povedané: touto jazykovou skutočnosťou sú dané dve rozdielné oblasti faktov, z ktorých jednej je adekvátne hľadisko synchronické a druhej hľadisko diachronické. Nejde tedy len o rozdiel v metóde, ale aj o rozdiel v aspekte vedeckého predmetu. Predmetom skúmania je tu, pravda, vždy určitý aspekt tej istej jazykovej reality, prakticky nerozlučnej … Ale náležite postihovať a správne analyzovať môžeme vždy len jeden z tých aspektov, a ne obidva spoločne a podľa tých istých metód“ (str. 30—31).

Ve skutečnosti vývoj jazyka není „imanentní“, t. j. „nejvnitřnější organismus“ každého jazyka, základní zákonitosti jeho struktury, není možné poznat ani vysvětlit bez znalosti historie a kultury národa, který je jeho nositelem. A nemůžeme je poznat a vysvětlit bez znalosti vývoje jazyka a jeho struktury, neboť přece neexistují žádné „dvě rozdílné oblasti fakt“ s různými jim „adekvátními“ hledisky. Naopak, chceme-li nějaký jev poznat a vysvětlit, je přece vždy nutné, abychom ho zkoumali s hlediska historického, s hlediska jeho vývoje. „… kterýkoli jev může býti pochopen a zdůvodněn, je-li zkoumán v nerozlučné souvislosti s okolními jevy, ve své podmíněnosti okolními jevy,“ říká Stalin (O dialektickém a historickém materialismu, Praha, 1948, str. 9; proloženo mnou — P. S.). A dále (str. 10) Stalin cituje Engelse o tom, že dialektika bere „věci a jejich pojmové snímky podstatně v jejich souvislosti, v jejich sřetězení, v jejich pohybu, v jejich vzniku a zániku“ (Engels, Antidühring, Praha, 1949, str. 23). Vzájemnou souvislost a podmíněnost jevů nemůžeme poznat jinak než s takovéhoto historického hlediska.

V pražské strukturalistické škole byl však jazyk podle thesí, které Kořínek uvádí, často studován staticky, bez ohledu na historický vývoj, a historické studium jazyka bylo oddělováno jako zvláštní disciplina. Proto plně platí i na pražskou školu výtka sovětského jazykovědce prof. Čikobavy[3] o tom, že strukturalismus znamená odklon od zkoumání vývoje jazyka. Pražská škola sice uznávala, že je třeba „také“ zkoumat vývoj jazyka, ale nenašla žádnou vhodnou metodu takového zkoumání. Nemohla ji najít právě proto, že zásadně oddělovala studium vývoje jazyka od „synchronického“ studia jazykové struktury. A nemohla ji najít také proto, že vývoj jazyka odtrhovala od dějin společnosti. I když strukturalisté uvažovali o jazyku jako o jevu společenském, nemohli přesto dospět k správným výsledkům, protože neviděli vývoj společnosti materialisticky, nýbrž byli pod vlivem vulgárního sociologismu, neviděli tedy správně hlavní zákonitosti vývoje společnosti.

S tímto vlivem také souvisí to, že na pražskou jazykovědnou školu silně působila estetická škola Šklovského, formalismus, přenesený do Prahy právě Romanem Jakobsonem. Vliv formalistické školy vedl ke ztotožňování metod jazykovědy s metodami zkoumání literárněvědného a estetického vůbec, tedy konec konců ke směšování jazyka s kulturou. Stalin ve svém článku O marxismu v jazykovědě [5]upozorňuje na zásadní rozdíl mezi jazykem a kulturou. Strukturalisté však tento rozdíl — podobně jako marrovci — neviděli; prohlašovali veškeré umění za systém znaků, obdobný jazyku jako systému „znaků“ jazykových. Pro zkoumání všech „znaků“ byla proklamována nová věda, semiologie. Její součásti tvořily jazykověda, estetika a vědy o jednotlivých oblastech umění.[4]

Toto směšování jazyka s kulturou bylo ovšem škodlivé jak vědám o umění, tak i jazykovědě. Toto směšování právě také vedlo k tomu, že v nedávné době naši pokrokoví jazykovědci nedovedli odhalit základní omyl N. J. Marra, který prohlašoval jazyk za součást ideologické nadstavby a tak ho také směšoval s oblastí kultury. Stalin v článku O marxismu v jazykovědě, kde odhalil Marrovo vulgarisátorství, vychází právě ze zjištění, že jazyk není součástí nadstavby, že je nepřípustné směšovat jazyk s nadstavbou a zanedbávat rozdíl mezi jazykem a kulturou. Před Stalinovými články, pokud jsme vycházeli ze strukturalismu, nemohli jsme poznat nesprávnost základní Marrovy these o nadstavbovém charakteru jazyka. Pak ovšem jsme nedovedli vyvrátit další marristické poučky, které se o tuto thesi opíraly,[5] nemohli jsme odhalit vulgarisátorskou povahu celého Marrova učení, a proto se u nás marrismus poměrně snadno šířil.

Ztotožňování jazykovědných metod s metodami vědy o literatuře a rozšíření formalismu v estetice přímo souvisí s únikovými básnickými směry, které u nás vystřídaly proletářskou poesii ve dvacátých letech, kdy se buržoasii dočasně podařilo upevnit své panství v ČSR. V tomto článku nám však nejde o rozbor škodlivých strukturalistických theorií estetických, chceme jen ukázat souvislosti důležité přímo pro jazykovědu.

Úpadek měšťácké ideologie, její odklon od skutečnosti a reakční třídní zabarvení se v období imperialismu projevuje především dvěma stránkami: jednak stoupá buržoasní nacionalismus a šovinismus, a jednak beznárodní kosmopolitismus, který přizpůsobuje vědu a kulturu zájmům imperialistů. V naší jazykovědě se tyto dvě stránky jasně projevily v oblasti péče o spisovný jazyk v boji Pražského linguistického kroužku proti purismu a brusičství, které omezovaly spisovnou češtinu nevědecky přehnaným požadavkem čistoty jazyka. Nacionalistický purismus byl v předmnichovské republice přímo spjat s pravicovými politickými stranami. Boj strukturalistů proti purismu přinesl našemu kulturnímu životu mnoho kladného při odstraňování neoprávněných brusičských zákazů a omezení.

Strukturalisté proti požadavku čistoty jazyka stavěli t. zv. hledisko funkční, t. j. chtěli založit péči o spisovný jazyk na úkolech tohoto jazyka ve společnosti a na potřebách, které z toho vyplývají. Avšak jejich stanovisko bylo nesprávné právě v otázce, co je úkolem jazyka: Nechápali, že „jazyk slouží společnosti jako prostředek styku mezi lidmi, jako prostředek výměny myšlenek ve společnosti, jako prostředek, který lidem umožňuje vzájemně se dorozumět a organisovat společnou práci ve všech sférách lidské činnosti“ (Stalin, O marxismu v jazykovědě, Praha 1950, str. 34). Neviděli, že tato sdělovací, dorozumívací úloha je hlavní a podstatnou úlohou [6]jazyka, že ostatní jeho funkce jsou jen podružné. Naopak, strukturalisté se domnívali, že funkce jazyka jsou v různých projevech různé, a proto hlásali, že není přípustné „nikdy vnášeti mezi různé účely v jednotlivých případech ani mezi různé funkce jazyka spisovného hodnotící hierarchii, která by kladla některou funkci nad jinou“. (Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha, 1932, str. 257.) Tvrdili, že v uměleckých dílech poesie i prózy má jazyk zcela jinou úlohu než v hovoru. V uměleckém díle prý nejde tolik o sdělování (!) jako o působení formou díla, hlavní funkcí jazyka tu je funkce estetická a jazyk uměleckých děl, „jazyk básnický“ se tedy zásadně liší od jazyka hovorového, „sdělovacího“. Takové theorie, jejichž nesprávnost po Stalinových článcích jasně vidíme, jsou ovšem těsně spjaty s formalismem a podporovaly i u nás úpadkové tendence po bezideovosti literatury.

Strukturalisté přehlíželi hodnoty naší mateřštiny, zdůrazňovali, že čeština jako hovorový jazyk není tak vyspělá a propracovaná jako angličtina nebo francouzština a pod. V. Mathesius říká výslovně, že v péči o češtinu „se musíme horlivě učit za hranicemi“ (rozumí se ovšem v Anglii a ve Francii) — ale přitom strukturalisty nenapadlo, aby se poučili doma, z té češtiny, jakou mluví lid, a aby svou práci na spisovném jazyce zaměřili podle jeho potřeb. Neviděli, že je třeba pečovat především o to, aby jazyk správně plnil svou úlohu jako dorozumívací prostředek, aby co nejlépe sloužil k výměně myšlenek, t. j. aby nabýval stále větší jasnosti a srozumitelnosti. Právem psal tehdy, r. 1932, náš největší básník S. K. Neumann o strukturalistech, kteří „holdují jazyku bohatému a rafinovanému“, že „jsou tu dětmi své dekadentní doby. Odpůrci této doby a této společnosti dají přednost řeči silné, řeči jasné, přesné, srozumitelné a — poctivé“ (S. K. Neumann, Mezi brusiči a linguisty, Přítomnost 1932, str. 730).

Strukturalisté místo toho připouštěli zaplavování našeho jazyka spoustou nepotřebných cizích slov, neboť jim byl příliš chudý jazyk našeho lidu, jazyk našich velkých klasiků, český jazyk tak, jak byl vytvořen v průběhu celých dějin našeho národa, úsilím mnohých set jeho pokolení. Konec konců tyto jejich, a zejména právě Jakobsonovy, theorie se nijak nestavěly proti názorům takových trockistických kosmopolitů, jako byl Karel Teige, který také mluví o „nové samostatné básnické řeči, vydělující se z komplexu t. zv. spisovné řeči“ a který se přímo dovolává Romana Jakobsona při tvrzení, že „všeobecný pojem jazyka je pouhou fikcí“, že „se příkře odlišují sdělovací jazyk s nacílením na předmět a básnický jazyk s nacílením na výraz …“ (K. Teige, Slova, slova, slova, Horizont I, 1927.) A Teige také dospívá k vyhraněnému stanovisku v otázce cizích slov, proti kterému také strukturalisté nemohli nic namítnout: „Smím-li užít internacionálního termínu tam, kde českého není, proč by mi to mělo býti zakázáno tam, kde existuje více či méně vhodné slovo české …“ (Teige, Od internacionálních slov k internacionální řeči, Odeon I, 1929, str. 38.) To vše znamená prostě popírání národního jazyka. Teige také otevřeně mluví o tom, že rozšíření mezinárodních slov v evropských jazycích je začátkem vytváření společného mezinárodního jazyka a že „je povinností kosmopolitních intelektuálů sbližovat internacionálními slovy národní řeči navzájem“. Teige ostatně v citovaných článcích dochází k závěrům ještě odpornějším.

Strukturalisté nešli výslovně tak daleko, ale jejich theorie nechává otevřené dveře takovým vysloveně protinárodním názorům, které — jako všechny snahy po „světo[7]vém“ jazyce v období imperialismu — slouží jen světovládným snahám nejsilnějších kapitalistických velmocí.

Kosmopolitismus se v práci Pražského linguistického kroužku projevoval i jinak. Předpoklady k tomu byly dány už tím, že šlo o školu národnostně hodně smíšenou. Členové kroužku se málo orientovali na plodné tradice v historii české jazykovědy — zavrhli totiž pro chyby mladogramatické školy nesprávně celou historicko-srovnávací metodu a nedbali ani o tradici z doby národního obrození; daleko více se orientovali na spolupráci se zahraniční vědou, zejména s vědou západoevropských kapitalistických zemí. Psali své práce často francouzsky, anglicky a německy, protože byly příliš úzce theoreticky zaměřeny, než aby našly dost uplatnění doma. Zabývali se totiž často problémy málo důležitými pro praxi a zpracovávali je způsobem, který nebyl srozumitelný. Tak se stala z Pražského linguistického kroužku exklusivní skupina theoretiků a jazykověda v jejich pojetí zůstala v podstatě kabinetní vědou, životu vzdálenou.

Pražská škola se z počátku soustřeďovala na práci v oblasti hláskosloví, která už předtím byla historicko-srovnávací methodou důkladně probádána a kde bylo právě nejsnadnější uplatnit novou methodu strukturalistickou proti staré mladogramatické.

Na práci pražské školy v této oblasti vidíme, jak kladné výsledky může přinášet zkoumání jazyka s hlediska jeho společenské úlohy, zkoumání jazyka jako dorozumívacího prostředku. Pražská škola právě nezkoumala jednotlivé zvuky řeči jen po stránce fysiologické a akustické, nýbrž dívala se na ně především jako na součásti jazyka sloužící vyjadřování myšlenek. Tak byla vybudována fonologie, v souvislosti s vývojem fonologie sovětské. Fonologie považuje za základní zvukový prvek jazyka foném, t. j. zvukovou jednotku sloužící k vytváření a vzájemnému rozlišování slov a tvarů. Ovšem i fonologie, jak ji pražská škola vypracovala (zejména Trubeckoj, Grundzüge der Phonologie, TCLP VII, Praha 1939), je zatížena schematičností a vytváří z hláskosloví jakýsi nehybný a neměnný systém.

Fonologie však byla jediná oblast, kde bylo možno aspoň do určité míry chápat jazyk s hlediska jeho společenské úlohy i při uvedených nesprávných názorech strukturalistů o funkcích jazyka a zároveň s protichůdnými idealistickými zásadami odtrhování jazyka od myšlení a odtrhování vývoje jazyka od dějin společnosti. Mohlo být dosaženo určitých úspěchů tam, kde jde jen o zvukovou stránku jazyka; je to však nemyslitelné v ostatních oblastech jazykovědy, kde jde o spojení jazykových zvuků s významem, o spojitost jazyka s myšlením, a stejně nemyslitelné je to při studiu vývoje jazyka.

Proto skončily bez úspěchu už pokusy R. Jakobsona o historickou fonologii (zejména jeho Remarques sur l’évolution phonologique du russe, TCLP II, Praha 1929). Jakobsonova historická fonologie se dostala do slepé uličky právě pro jeho nesprávné pojetí jazykového vývoje jako imanentního a založeného na teleologickém principu.

Nezdařené zůstaly snahy uplatnit uvedené idealistické zásady strukturalismu v oblasti tvarosloví a syntaxe. I zde je zřejmá jednostrannost a schematičnost tohoto pojetí. Tak na př. Karcevskij ve svých článcích v TCLP, Jakobson v Charisteriích G. Mathesio a jiní nevěnují — přesto, že se zabývají syntaxí — pozornost těsnému vztahu jazyka a myšlení, ani dorozumívací úloze jazyka a potřebám společnosti, která jazyka užívá. Jejich práce jsou založeny na „imanenci“ jazykového vývoje. Kromě toho se strukturalisté v takových pracích často snažili zkoumat mluvnickou [8]stavbu úplně stejným postupem, jakým pracovali ve fonologii; to jim ovšem bránilo poznat správně syntaktické vztahy a poměr jazyka a myšlení. Podobně na př. Jakobson ve svém výkladu o systému pádů (TCLP VI, 1936, str. 240) zkoumá významy ruských pádů a systém korelací, který vytvářejí, ale docela mu přitom unikají syntaktické funkce pádů, tedy právě to podstatné. A podobná schematičnost a jednostrannost se projevuje v různých jiných pracích pražské školy. Na stejném pojetí je založeno strukturalistické učení o „morfonologii“, jak je podává Trubeckoj na př. v TCLP I a v TCLP V-2. Do značné míry to platí i o Vachkově strukturalistickém pohledu na písmo (Psaný jazyk a pravopis, ve sborníku Čtení o jazyce a poesii, Praha, 1942), o Kořínkově výkladu slov zvukomalebných (Studie z oblasti onomatopoje, Praha, 1934) a částečně o Skaličkově práci Zur ungarischen Grammatik (Praha, 1935) i o dalších pracích, kterými se tu nemůžeme podrobněji zabývat, zejména také o mnoha článcích ve Slově a slovesnosti.

Idealistické východisko strukturalismu a kosmpolitické zaměření jeho theorií umožnilo, že strukturalismus se v třicátých letech rychle rozšířil do jiných kapitalistických zemí a stal se tam nepokrytě idealistickým směrem. Zejména t. zv. kodaňská škola,[6] jejíž theorie jsou dnes velmi rozšířeny v linguistice kapitalistických zemí, dovedla do důsledků thesi o jazyku jako systému protikladů podmíněných jen svými vzájemnými vztahy. Přehlíží úplně skutečné jazykové jevy a zabývá se jen kombinatorickými vztahy mezi nimi. Kodaňská škola se dále zabývá jen samoúčelným zkoumáním jazyka, požaduje t. zv. „čistou“ linguistiku, která by neměla žádné spojení s ostatními vědami. Vývoj jazyka tato škola nezkoumá vůbec, dívá se na jazyk čistě staticky.

Důležitý rozdíl mezi pražskou a kodaňskou školou je v chápání pojmu funkce. Jazykovědci pražské školy chápou pod pojmem funkce společenskou úlohu jazyka, i když ji nevidí správně, kdežto v kodaňské škole už naprosto nejde o nic takového. Tam má pojem funkce podobný obsah jako pojem funkce v matematice: funkcí se rozumí opět jen vzájemný vztah jazykových prvků. Je-li tedy i v kodaňské škole pojem „funkce“ ústředním pojmem jazykovědy, nejde tu naprosto o zkoumání společenské úlohy jazyka. Naopak, jazyk je tu chápán jako zcela uzavřený systém, zkoumají se jen vztahy uvnitř tohoto systému, a tyto vztahy jsou chápány idealisticky, jako ničím nepodmíněné, bezúčelné a samoúčelné, jako pouhá hra. Jazykověda se tu pak ovšem také stává jen zdánlivě samoúčelnou hrou bez skutečně vědeckého podkladu, vhodnou jen pro úpadkovou buržoasii. Proto se také strukturalismus v této podobě tak rychle rozšířil v linguistice západoevropských kapitalistických zemí i v Americe. (Americkou fonologii kritisuje článek J. Vachka Yaleská škola a strukturalistická fonologie ve Sl. a sl. XI, 1948, č. 1.)

Hledáme-li, kdo má hlavní podíl na rozšíření úpadkové kosmopolitické ideologie mezi našimi jazykovědci, vidíme především emigranta Romana Jakobsona, jednoho z nejvýznačnějších příslušníků formalistické školy, který také její zásady přinesl do Prahy. Rozšířil u nás právě nezdravé spojování formalistické estetiky s jazykovědou. Jakobson právě hlásal také theorii „imanence“, t. j. samostatného, historicky nepodmíněného vývoje literatury a jazyka, a s tím spojené theorie o „teleologické“ povaze jazyka, o t. zv. „statických zákonitostech“ — theorie, které popírají základní [9]význam příčinné souvislosti pro vědecké poznání skutečnosti a které místo vysvětlování fakt stavějí vedle sebe fakta nesourodá a spojují je v „systém“ metafysicky, bez ohledu na jejich vznik a vývoj.[7] (To se pak projevuje v strukturalistickém „synchronickém“ pohledu na jazyk, jak jsme o tom už mluvili.) Proto také Jakobson výslovně odmítal marxismus, neboť podle něho marxismus neřeší základní otázku „dnešní etapy“ ve vývoji vědy, totiž rozpor mezi historickou podmíněností jevů, která se projevuje jako příčinná souvislost, a mezi Jakobsonovou theorií metafysických „statických zákonitostí“, „imanence“ a „teleologie“. Ve skutečnosti, jak je známo, marxismus tuto otázku řeší zcela jednoznačně, ovšem proti theoriím Jakobsonovým.

Byl to právě Jakobson, kdo především hlásal „učení“ o zásadním rozdílu mezi jazykem „básnickým“ a „sdělovacím“, o různosti jejich „funkcí“, o tom, že básníkovi nejde o sdělování myšlenek, nýbrž že jazyk je mu samoúčelným estetickým prostředkem. A Karel Teige se v citovaném článku dovolává právě Jakobsonových vět z Pásma (r. I, č. 13—14): „Jako neexistují zákony všeobecné karetní hry platné stejně pro ‚Černého Petra‘, ‚ferbla‘ a pro stavbu domků z karet, tak rovněž jazykové zákony mohou býti stanoveny jen pro systém určený jistým úkolem. … Sdělovací jazyk s nacílením na předmět výroku a básnický jazyk s nacílením na výraz jsou dva různé, namnoze protichůdné jazykové systémy …“ A dále píše Jakobson: „Důležitou možností básnického neologismu je bezpředmětovost … vztah k předmětu může scházet.“

O působení Romana Jakobsona píše V. Sajanov v sovětském časopisu Znamja, 1951, č. 1, kde také uvádí, jak se Jakobsonovo podporování a vychvalování nesmyslných, nic neznamenajících novotvarů formalistických básníků shoduje s marrismem v přehlížení tvarů jazyka, vypracovaného lidem v průběhu tisíciletí. Takové stanovisko pak vedlo, jak ukazuje Sajanov, k vyzdvihování nesrozumitelné a lidu vzdálené poesie formalistických básníků jako Chlebnikova, jehož básněmi se Jakobson také hodně zabýval.

Charakteristický pro Jakobsona je také jeho povýšenecký postoj odborníka, postoj světoobčana chladně shlížejícího na národy Evropy. Se stejnou povýšeností a s nenávistnou jizlivostí napadl S. K. Neumanna v citovaném článku v Pásmu, jak to uvádí L. Štoll, Třicet let bojů, str. 68; k výkladu o zvláštní povaze „básnického jazyka“ zde Jakobson ještě připojuje: „To naprosto neznamená popírati sociální úlohu básnictví, znamená to pouze protest proti tomu, aby se z básnictví dělala kontrabanda, která se pašuje pod záminkou sdělení ‚pravd proletariátu potřebných‘. Tuto poctivost nelze žádati od Neumanna, … ale musí se žádati po mladých.“

Právě tak skrytě nepřátelský je Jakobsonův poměr k SSSR. Často se stavěl jako „objektivní“ pozorovatel a znalec, i jako přítel Sovětského svazu, aby si získal naše pokrokové kulturní pracovníky. Ve skutečnosti však propagoval nikoli ideologii opravdu sovětskou, nýbrž jen dozvuky buržoasní kultury, pokud ještě v prvních letech existence SSSR dožívaly. Jeho skrývané protisovětské smýšlení se jasně projevuje na př. v článku Über die heutigen Voraussetzungen der russischen Slavistik (Slavische Rundschau I, 1929).

Je zcela přirozené pro osobnost druhu Romana Jakobsona, že poslední útočiště [10]své a svých „čistě vědeckých“ theorií nalezl v přístřeší amerických imperialistů.

Jakobsonovi se ovšem nepodařilo zatáhnout naše jazykovědce na dráhu kosmopolitního odrodilství. Naopak — nejlepší členové Pražského linguistického kroužku stáli v nejostřejším protikladu jak k jeho politickým názorům, tak nakonec i k jeho linguistickým „theoriím“, jeho opovržlivému poměru ke kulturnímu dědictví a k národním tradicím. Třebaže někteří naši jazykovědci byli přechodně zmýleni strukturalismem, třebaže hned neprohlédli skutečnou tvář Jakobsonových „theorií“, vlastní jádro jejich vědecké práce bylo dílem vlasteneckým, vědecky pravdivým a našemu lidu potřebným. O Pražském linguistickém kroužku není proto možno mluvit jako o celku: Skrytý nepřítel Jakobson končí na smetišti dějin. Naproti tomu čestní naši jazykovědci prof. Havránek, Trávníček, Skalička a ostatní dali své veliké vědecké síly do služeb boje o socialismus, o světlou budoucnost lidstva. Tento diametrální rozdíl není náhodný. Existoval po celou dobu činnosti Pražského linguistického kroužku. Vyplýval z protikladného třídního stanoviska.

Nejlepší členové Pražského linguistického kroužku, i když si plně neuvědomovali škodlivost strukturalistických theorií, nepodlehli jim, při své práci s fakty jich neužívali, neboť tyto theorie skutečně z jazykových fakt nevyplývají.

Sem patří už první předseda Pražského linguistického kroužku, Vilém Mathesius, který přesto, že byl silně ovlivněn objektivismem a kosmopolitismem, jak jsme uvedli, dospěl i k význačným kladným výsledkům ve své práci s jazykovým materiálem. Zejména jeho „aktuální členění větné“ a „nauka o pojmenování“, budeme-li jich umět správně použít, mohou nám být platné při theoretickém studiu poměru myšlení a jazyka i při otázkách jazykové praxe a učení se cizím jazykům.

Sem patří také mnoho z práce strukturalistů v oblasti péče o spisovnou češtinu, t. j. zejména z prací B. Havránka a Fr. Trávníčka. Tato oblast byla vlastně jediná, kde práce strukturalistů byla ve styku s praxí a něco jí přinášela. Strukturalistická theorie spisovného jazyka se ovšem neopírala o historický materialismus a neměla tedy správný základ. Strukturalisté neměli jasný pojem národního jazyka a protikladu mezi jazykem celonárodním a nářečími, jak to obojí rozvádí Stalin ve svém článku. Proto příliš odtrhovali spisovný jazyk od ostatních složek národního jazyka, které nesprávně shrnovali pod termínem t. zv. „lidového“ jazyka. Kladli tedy příliš velký důraz na „imanentní“ složky ve vývoji spisovného jazyka a na různost jeho funkcí, zejména na zvláštní povahu jazyka „básnického“, jak jsme o tom mluvili. Takové škodlivé these o rozdílu jazyka „básnického“ a „sdělovacího“, o tom, že mají rozdílné úlohy, najdeme ještě i v nejnovějších učebnicích českého jazyka.

Havránkovy práce, v nichž zkoumá vývoj spisovné češtiny v souvislosti s dějinami národa a jeho kultury, v nichž se zabývá i jazykem našich klasiků a také tradicí naší jazykovědy, zejména z doby velkého rozmachu české filologie za národního obrození, tyto práce jistě budou ještě v mnohém prospěšné naší kultuře.

Hlavní část Trávníčkova díla je jinak jen málo zasažena strukturalismem, ale jeho theorii spisovného jazyka i Havránkovo rozvrstvení jazyka je třeba přehodnotit zejména ve světle Stalinova učení o národním jazyce, nářečích a žargonech.

A konečně V. Skalička vypracoval na základě rozsáhlých znalostí jazyků nové pojetí typologie, které dělí jazyky podle základních vlastností jejich gramatické stavby, t. j. podle toho, jakými prostředky jsou v jednotlivých jazycích spojována slova ve větách. Vidíme, že toto pojetí se v základě shoduje s tím, co říká Stalin o gramatice, která je „souhrnem pravidel o měnění slov a o způsobu jejich spojování ve větě“. Už z toho je zřejmé, že je potřeba tuto typologii, rozbor struktury jazyků, dále rozvíjet. Je třeba hlouběji rozbírat a vysvětlovat rozdíly mezi jednotlivými jazyky a zkoumat, jak vývoj struktury jazyka souvisí s vývojem myšlení, výroby a s vývojem společnosti vůbec. Skalička oprostil už typologii od zjevného idealismu, kterým v minulosti trpěla, ale je třeba dál ji zbavovat schematičnosti a příliš abstraktního zaměření, aby se mohl prakticky uplatnit její význam pro jazykové vyučování, pro studium češtiny i jiných jazyků.

[11]Tyto klady v práci nejlepších našich linguistů nevznikly tedy uplatněním strukturalistických theorií, nýbrž naopak tím, že tito jazykovědci se nedali úpadkovými kosmopolitickými theoriemi úplně zmást a odvést od zkoumání jazykových fakt. Ideologické východisko strukturalismu však, jak jsme viděli, je založeno na idealistických názorech, odpovídajících zájmům buržoasie v období imperialismu, a jeho „pokrokovost“ je úplně falešná.

Jak by také mohly být pokrokové takové zásady, odtrhující jazyk od myšlení, jako je metafysické chápání jazyka jako soustavy „arbitrérních“ znaků a s tím souvisící snaha vidět jazyk jako uzavřený systém, což vede ke schematičnosti a k idealistickým theoriím o imanenci vývoje jazyka. Nic společného s pokrokem vědy nemají metafysické these Jakobsonovy o „statických zákonitostech“ a o „teleologické povaze jazyka“, stejně jako saussurovské odtrhování studia jazykové struktury od zkoumání vývoje jazyka. Stejně škodlivé je směšování jazyka s uměním, zejména s literaturou, na základě ztotožnění metod jazykovědy a estetiky a na základě t. zv. semiologie, která nesprávně chápala jak umění, tak i jazyk. A materialistickému chápání jazyka odporují i strukturalistické poučky o rovnocennosti různých funkcí jazyka, poučky, které zabraňují vidět správně jazyk jako prostředek styku lidí ve společnosti a zabraňují pak ovšem jazykovědě, aby aktivně přispívala k tomu, aby jazyk co nejlépe vyhovoval všem potřebám společnosti.

A konečně byl stejně škodlivý i individualistický způsob práce, kterým pracovali strukturalisté. U nich byl tento způsob spojen s povýšeneckým postojem k lidu vlastní země, což se projevovalo i nepraktičností i nesrozumitelností strukturalistických theorií, která vedla k exklusivnosti této školy. To vše jen posilovalo její kosmopolitické zaměření. S kosmopolitismem v naší jazykovědě musíme skoncovat co nejrozhodněji. Nesmíme si brát příklad z jazykovědy kapitalistických zemí, kde se strukturalismus stal typicky buržoasní úpadkovou vědou. Proti takové vědě musíme bojovat se vší tvrdostí. A k tomu je nutné opustit idealistické východisko strukturalismu, postavit jazykovědu do služeb našeho lidu a učit se od sovětské jazykovědy, vycházející ze Stalinova učení o jazyce.

Přitom chceme dále propracovávat ty kladné výsledky, ke kterým naše jazykověda v minulosti dospěla. To však není možné bez důsledného uplatnění marxismu v jazykovědě. Proto musíme všichni daleko víc a lépe než dosud studovat díla klasiků marxismu-leninismu, neboť jedině vědecký světový názor a vědecký názor na vývoj společnosti, tedy jedině dialektický a historický materialismus nám může sloužit jako vědecké východisko jazykovědy.

Je však také nutné, abychom si zároveň s tím osvojili i marxistickou a bolševickou pracovní metodu, abychom se naučili i v jazykovědě pracovat v kolektivu, pracovat plánovitě a soustavně na aktuálních úkolech, a hlavně, nebát se otevřené a upřímné kritiky a sebekritiky. Důsledným uplatněním všeho, co ukázal Stalin ve svých článcích o jazykovědě, můžeme překonat chyby strukturalismu a dospět k marxistické vědě. K tomu ovšem nestačí jediný referát. Je třeba, abychom se všichni — jak bývalí strukturalisté, tak ti, proti jejichž názorům strukturalisté bojovali —, abychom se všichni zamyslili nad svou dosavadní prací, abychom pochopili její chyby a vyvodili z toho důsledky ve své další práci. Jen taková práce bude skutečně budováním marxistické, stalinské jazykovědy.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 1, pp. 1-11

Previous Oprava

Next Karel Horálek: K otázce původu indoevropských jazyků (Příspěvek ke kritice jazykovědného strukturalismu)