K otázce češtiny jako národního jazyka

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

I.

 

Termínu národní jazyk se u nás užívá od obrození do dneška především ve významu jazyk domácí neboli — jak se říkalo v starších dobách — jazyk přirozený, a to hlavně v protikladu k latině, jež od raných dob naší historie, necháme-li stranou údobí staroslověnské, vedle kultické sféry dlouho více nebo méně vládla také v širokých odvětvích vědy, administrativy a zčásti i krásné literatury. Jak známo, latina byla postupně a s různými retardacemi vytlačována češtinou v dlouhém zápase, jehož pozadí tvoří pozvolný proces vzniku a rozvoje české národnosti a českého národa se všemi svými ekonomicko-sociálními příčinami. Zvláštní dramatičnosti dodávají tomuto zápasu speciální poměry v českých zemích, totiž silná infiltrace Němců [72]a v souvislosti s tím v jistých údobích pronikání němčiny i do vládnoucích tříd české společnosti, ba vlivem politických poměrů hlavně v době pobělohorské přímo germanisace těchto tříd.

Uvedeným termínem označuje však většina badatelů češtinu hned v počátečních stadiích tohoto zápasu. Na př. Jungmann píše o nejstarších divadelních hrách, že byly provozovány „nejprve latinským, později v XIV. věku také národním jazykem“[1]. Z nejnovější doby máme podobný doklad na př. v předmluvě Frant. Svejkovského k novému vydání staročeského Milionu z XV. století, v které se praví, že „dříve než se dostalo českému prostředí cestopisných prací v jazyce národním, kolovala na našem území celá řada (!) cestopisné literatury latinské“.[2] Z obou příkladů je zřejmé, že se tu užívá označení „národní jazyk“ pro dorozumívací nástroj v údobí, kdy český národ v moderním smyslu, t. j. užíváme-li slova „národ“ jako ekvivalentu ruského marxistického termínu „nacija“, ve skutečnosti ještě neexistoval. Víme, že J. V. Stalin v proslulé stati „Marxismus a národnostní otázka“ ukázal, že národ (nacija) je historická kategorie teprve z epochy rozvíjejícího se kapitalismu; proces likvidace feudalismu a rozvoje kapitalismu je podle Stalina zároveň procesem konstituování lidí v národy[3] a s tohoto hlediska můžeme mluvit o českém národě v našem smyslu až v době obrozenské.

Je ovšem jasné, že český jazyk tu existoval už dříve a procházel dlouhým vývojem, stejně jako už dříve tu byly a vytvářely se jiné nezbytné atributy pozdějšího národa, zejména pospolitost území a pospolitost psychického založení, jejímž výrazem je pospolitost kultury.[4] Ale teprve s utvářením pospolitosti hospodářského života za rozvíjejícího se kapitalismu, v boji proti přežitkům feudalismu a v národním hnutí, vedeném nově vznikající drobnou českou buržoasií proti poněmčené a hospodářsky silnější buržoasii starší, opravdu vzniká český národ.

I na českém případě můžeme sledovat, jak ze skupiny příbuzných kmenů, jež dožívají ještě v prvních stoletích doby historické, s postupnou organisací feudálního státu se vytváří národnost, jejíž uvědomovaná existence se výrazně projevuje na př. protiněmeckým antagonismem v Dalimilově kronice a j., a pak s opožděním, způsobeným v celé střední Evropě hospodářským rozvratem po třicetileté válce, obtížněji než na evropském Západě s ústupem feudalismu národnost se vyvíjí v národ. Paralelně s tímto vývojem společnosti se dostávalo nového postavení i dnešnímu českému národnímu jazyku, který se opírá svými počátky snad dokonce až o kmenový jazyk původního středočeského kmene Čechů, jenž se po zániku říše Velkomoravské stává konsolidačním jádrem v naší oblasti. Se značnou pravděpodobností lze ovšem předpokládat, že se tento kmenový jazyk jen velmi málo odlišoval od jazyků ostatních kmenů na našem území, třebaže nevíme vlastně nic o rozdílech, které zde snad v předhistorické době byly, avšak právě v důsledku stmelování kmenů ve vyšší celek vývojem zanikly. Ostatně ani předpoklad původní úplné jazykové jednoty nikterak není na překážku našim vývodům. Neboť jako dnes je sice nutný „společný jazyk pro každý jednotlivý národ, ne však nezbytně různé [73]jazyky pro různé národy“,[5] tak tomu bylo zajisté v minulosti i s jazyky kmenovými.

Z jazykového vývoje našeho území víme naopak o nářečních rozdílech, které vznikaly teprve v historické době. Tato nářeční diferenciace byla ve feudální epoše umožňována a vyvolávána roztříštěností území na země a kraje a na drobné i větší jednotky dominiální, žijící značně autonomním životem, dále byla podporována pohyblivostí hranic různých těchto územních jednotek, přesuny obyvatelstva a pod. Ve feudálním českém státě však nad touto nářeční rozmanitostí stále zřetelněji vystupuje jako nadřaděný útvar onen středočeský jazyk, jenž nabývá funkce jazyka vznikající národnosti a jistě i proto se postupně do jisté míry přestává opírat toliko o jazykový vývoj českého centra, takže do něho nepronikají všechny změny výlučně české a zčásti se drží archaističtější formy shodné s nářečími moravskými nebo dokonce slovenskými. Nadnářeční tvářnost tohoto jazyka je pak zvláště vítána v první polovině minulého století, kdy se z národnosti, po bělohorské bitvě hluboce upadlé, s nástupem buržoasie v t. zv. obrozovacím procesu formuje novodobý český národ. Jazyková theorie i praxe této doby se uvědoměle odvrací od úpadkové češtiny doby barokní, rozleptané po mluvnické stránce nesystematicky pronikajícími dialektismy, různými v různých částech území, a sahá zpět k propracované a stabilní normě předbělohorské, k jaké se dospělo v 2. polovině 16. století zejména v bibli Kralické. Tato podoba jazyka znova oživuje, stává se základem nového vývoje, v boji proti „reformátorům“, kteří do ní chtěli vnášet různorodé prvky regionální, pomáhá překonávat názorová residua feudální roztříštěnosti a svým dílem i přispívá k vytváření národa: stává se jednou z jeho jednotících pásek, uznávaným nástrojem celonárodního jazykového styku, opravdu jazykem národním. Se vzrůstající aktivitou lidových mas ve veřejném životě, souvisící s hospodářským rozvojem, proniká pak nejen pasivní přijímání, nýbrž i aktivní užívání celonárodního jazyka do stále širších vrstev; a tento proces se zřetelně zrychluje od okamžiku, kdy český národ nastoupil cestu k socialismu a kdy se z třídně rozrůzněného národa buržoasního počíná stávat jednolitý, beztřídní národ socialistický.

 

II.

 

Je zajímavé, jak historie českého slova národ, měnícího svůj rozsah i obsah v průběhu staletého vývoje, i jiná fakta u nás potvrzují správnost Stalinova učení o vzniku národů.

Slovo národ je ovšem velmi staré, žije ve všech slovanských jazycích zřejmě již z doby předhistorické, ale dnešní svůj význam v češtině ustaluje plně až od obrození. V staré době má význam velmi proměnlivý, znamená hned narození, početí, původ, na př. nejsa … z národu pravého, ale cizoložného (KorMan., skl. 15. stol.[6]), hned všechno, co se narodilo, všeliké tvorstvo, na př. nebesa i země i vešcek národ, jenž v nich jest (ŽKlem., 1. pol. 14. stol.), a to živočišstvo, na př. všeliký národ rybí (Štít. ř., 1392), i lidstvo, na př. národ člověčí (Bel., 1. pol. 15. stol.); [74]dále znamená jen lidstvo, na př. Ježíš mřieti jmějieše za národ[7] (EvZimn., 14. stol.), resp. nějakou část lidstva, na př. žádný národ tak nepřestupuje proti vieře a zákonu božiemu jako křesťané (KorMan.), pohlaví, na př. najvýše oslavena z národa ženského (Modl., 14. stol.), potomstvo, na př. k Abrahamovi a jeho národu (= semini; EvTřeb., 1. pol. 15. stol.), pokolení, na př. do třetieho a do čtvrtého národu (HusE I, poč. 15. stol.), rod, na př. Josef bieše ot národa Davidova pošel (Krist., 14. stol.), z národa králového (Pass., 14. stol.)[8], kmen, na př. národóm z pohanstva (= gentium; Štít. ř.) a pod., a celkem jen zřídka se přibližuje k dnešnímu významu, jako na př. pracoval o to, aby v učení pražském Čechové nad jinými národy vyššie právo ke všemu měli (Muč. čes., 15. stol.).

U posledního dokladu si však musíme uvědomit, že na pražské universitě před dekretem kutnohorským se počítají k českému národu (natio) všichni studenti pocházející z celých tehdejších Čech, tedy i čeští Němci, a k nim se druží všichni posluchači z Moravy a z Uher, k národu polskému patří také Litevci, pak Němci ze Slezska, Pruska, Míšně a vůbec ze severovýchodních částí Německa, vedle nich ovšem též Lužičtí Srbové; dále se rozeznával národ saský a bavorský.[9] Je zřejmé, že tu nešlo vlastně o vymezení opravdu nacionální, nýbrž politicko-geografické. Za národ se považuje obyvatelstvo jisté země nebo státu, resp. přímo země nebo stát, bez ohledu na jednotu jazyka. Tak můžeme chápat doklady, jako na př. ve všelikém národu Pán ustanovil kníže neb vladaře (Chelč., Kroft. 142). Toto feudální, teritoriální pojetí národa je zvláště zřetelné u latinsky píšících českých humanistů, kteří svou otevřenou nechuť k češtině spojují s projevy lásky k vlasti a národu. A táhne se toto pojímání až hluboko do doby obrozenské, kdy s likvidací feudalismu skutečně už vzniká český národ. Je patrno i u poněmčených českých feudálů a příslušníků buržoasie, u nichž se rovněž vyskýtá ještě v první polovině minulého století. Je to ovšem v této době již pojímání zastaralé, s ústupem feudalismu přímo reakční, v našich poměrech protičeské, proto je právem pranýřuje již roku 1803 Josef Jungmann ve svém prvním rozmlouvání „O jazyku českém“, v němž takový „Čech“ v záhrobním rozhovoru s Danielem Adamem z Veleslavína říká: „Ja Šech je a v Šechy narotil.“ Avšak hned dále: „Muj jazyk je němesky.“[10]

Reakčnost teritoriálního chápání národa v době obrozenské se projevuje tím, že jeho hlasatelé odsuzují tehdejší národní hnutí, t. j. vystupují proti konstituování moderních, skutečných národů. Falešná objektivita tohoto pojetí uprostřed bojů za práva českého národa je zřejmá na př. z brožury hraběte Matyáše Thuna „Der Slavismus in Böhmen“ (1845), v níž autor, předseda Českého národního musea, svou mateřštinou o sobě prohlašuje, že není ani „ein Čeche“, ani „ein Deutscher“, nýbrž jen „ein Böhme“.[11]

Mimochodem je zajímavé, že v němčině právě od této doby uvědoměleji počíná pronikat označení Tscheche (Čeche) pro příslušníka českého národa a starý výraz Böhme, jehož význam nebyl jednoznačný, postupně mizí; v souvislosti s tím ustupuje i název böhmische Sprache, kterého se oficiálně užívalo stejně [75]jako výrazu Böhme až do konce rakouské monarchie, a nahrazuje se označením tschechische Sprache.[12] Výrazy böhmisch a tschechisch se staly v minulém století předmětem sporů, jež pronikaly i na půdu rakousko-uherského parlamentu. Ještě roku 1917 vznikla o ně polemika mezi českými germanisty Arnoštem Krausem a Antonínem Beerem,[13] v níž Beer snesl proti Krausovi obsáhlý materiál na obhajobu slova böhmisch jako označení národního, avšak ve svých vývodech nepřihlíží k vývoji společnosti, proto jsou jeho závěry mylné a vývoj mu nedal za pravdu: již po první světové válce v němčině zcela zvítězily jako národní označení pro Čechy výrazy tschechisch a Tscheche.

Na dokladě z Jungmanna jsme ostatně viděli, že ani v češtině název Čech a pod. i český nebyl zcela jednoznačný a nemusil vždy znamenat příslušníka české jazykové pospolitosti, resp. přímo už označení příslušnosti národní. Právě proto zdůrazňuje Palacký roku 1848 ve svém odmítnutí účasti na všeněmeckém sněmu frankfurtském: „Jsem Čech rodu slovanského …“[14]. A snad více z tohoto důvodu nežli z příčin jiných se objevují na počátku XIX. století složeniny Čechoslovan, českoslovanský, překlady starších už latinských výrazů Bohemoslavus nebo Slavobohemus a bohemoslavicus nebo slavobohemicus, jež jsou doloženy, pokud je známo, od počátku století osmnáctého. B. Havránek ve stati „K názvům lingua sclavonica, boëmo-slavica …“ vtipně poznamenává, že není asi nahodilé, že kompositum bohemoslavicus, vytýkající příbuznost s jinými Slovany, vzniklo v době českého úpadku[15]; tehdy totiž zajisté častěji než kdy jindy pouhé Bohemus, bohemicus se vztahovalo na příslušníky jiné národnosti. Uvedené složeniny mají konečně svůj protějšek v starším už latinském kompositu Germanobohemus, doloženém již ze XVI. století,[16] a v německé spřežce Deutschböhme, objevující se asi od posledních desítiletí století osmnáctého.[17] A. Kraus upozornil, že se roku 1781 vyskytlo též slovo Samočechové, označující zřejmě obyvatele, kteří nemluvili německy;[18] slovo Čechové, jak říká Kraus, patrně prý nestačilo, aby to vyjádřilo. Později, s postupujícím procesem konstituování českého národa, nabývá ovšem jméno Čech s národního hlediska jednoznačnosti.

Vraťme se však zase k slovu národ. Je možné, že ve feudálním pojetí označením národ se někdy ani nemyslilo všechno obyvatelstvo jisté země, nýbrž jen jeho vládnoucí třídy, jako na př. v bývalých Uhrách uherský národ (gens hungarica nebo natio hungarica) tvořila pouze šlechta a zemanstvo, zase ovšem bez zřetele na jazykovou rozmanitost. Nepodařilo se mi však nalézt v češtině jasný doklad pro takový význam.

V boji buržoasie proti feudálům, po třicetileté válce téměř úplně poněmčeným, národ naopak leckdy znamená lid, třídou porobenou, jak je patrno na př. i z termínu národní píseň, jímž se myslí píseň lidová, hlavně píseň venkovského, zemědělského, feudálního lidu. Tento význam slova národ zřetelně vymezuje na př. Havlíček, když říká, že v Rusku podléhala neblahým vlivům cizozemským „jenom šlechta …, národ sám … skoro nic“.[19] A je otázka, zdali se v tomto významu neobráží obrozenský [76]vliv ruského slova narod, jehož významové rozpětí je podnes poněkud jiné než u českého slova národ.[19a]

V souvislosti s pouhým teritoriálním, nejazykovým chápáním národa je také fakt, že Moravané dlouho nejsou pokládáni, ani se sami nepokládají za Čechy. Zřejmě je za ně plně nepovažuje autor Dalimilovy kroniky, jehož vlastenectví zdánlivě má charakter už moderní, neboť píše, že Metoděj na dvoře velkomoravského krále Svatopluka „v Velehradě křstil Čecha prvého, Bořivojě, knězě českého“.[20] V Dalimilovi se dokonce ještě objevují stopy starého kmenového chápání jména Čech, na př. když se mluví o boji Přemysla Otakara I. asi r. 1216 proti Děpoltovi, knížeti zlickému (kouřimskému), ostatně rovněž Přemyslovci:

„Zlickov město dobré bieše,
nad ním tvrdý hrad stojieše;
Čechy přěd (Z)lickov přijidu
a valem u přiekop vnidu …“[21]

Ani mnohem později, Komenskému, ještě zcela nesplynuli Čechové a Moravané vjedno, neboť ve svém Kšaftu umírající Matky Jednoty bratrské (1650) invokuje „národ český a moravský“; ale jakousi jednotu Komenský zřejmě již cítil, neboť mluví o tomto „dvojjediném“ národě v jednotném čísle a dále užívá jen označení „Čechové“ a „lid český“.[22] Naproti tomu ještě v době obrozenské měl na př. časopis Květy jistě nikoli bez příčiny až do roku 1847 podtitul „Národní zábavník pro Čechy, Moravany, Slováky a Slezany“, poněvadž celonárodní uvědomění na Moravě a ve Slezsku bylo ještě poměrně slabé, nehledíme-li ani na Slovensko, kde probíhal proces konstituování zvláštního národa slovenského. Nezkonsolidovanost českého národa se projevila ještě roku 1848 i politicky, v boji o státoprávní spojení Moravy s Čechami, jehož vyvrcholením bylo negativní rozhodnutí moravského sněmu (14. dubna 1848), odhlasované nikoli bez účasti poslanců české národnosti. V publicistických polemikách kolem této otázky, i když se často zdůrazňuje těsná spojitost Moravanů a Čechů, mluví se mnohde o zvláštním „moravském národě“.[23] Stopy tohoto „moravského separatismu“ táhnou se pak ještě dále.

Ovšem poměrně malá roztříštěnost nářeční i vytváření jednotného nadnářečního a postupem doby značně stabilisovaného jazyka spisovného, který bezpochyby už v staré době existoval i v podobě mluvené, vedlo zajisté velmi záhy k vytváření vědomí sounáležitosti uživatelů tohoto jazyka a zároveň odlišnosti od jiných jazykových společenství. Toto vědomí bylo nepochybně podporováno, ba přímo vyvoláváno — stejně jako samo vytváření jednotného jazyka — příslušností Moravy a Slezska k feudálnímu českému státu.

Pro jazykovou blízkost pociťuje se ostatně od nejstarších dob mocně i spojitost s ostatními Slovany; Čechové se vždycky ani neodlišují od příslušníků jiných slo[77]vanských celků. B. Havránek v citované již studii upozornil, že v církevněslovanské legendě o sv. Václavu, překladu Gumpoldovy latinské legendy asi z počátku 11. století, je o obyvatelích Čech užito dativu žiteľcem Slověnem (v lat. orig. incolis … Sclavanicis), též v Kosmově kronice názvy sclavonicus, Sclavi několikrát označují Čechy a v některých latinských listinách z poloviny XII. století sclavonice a slavice prostě znamená „česky, jazykem českým“. I v českém znění výrazy Slověnín, slovenský (= slovanský) se vztahují na Čechy; často se uvádí na př. doklad z legendy o sv. Prokopu z 1. pol. XIV. století: „Svatý Prokop jest slovenského roda, nedaleko ot Českého Broda.“[24] K tomu Havránek připojuje ještě doklad „Slověnín jsem a Vojtěch mně dějí“ (Pass., XIV. stol.) a zvláště pasáž ze sborníku hraběte Baworowského (1472):

„Což v těchto kniehách, poviete,
že jest to tak nalezeno,
v latinských kniehách zjeveno,
jakž latině bylo psáno,
slovensky vykládáno.“[25]

Výrazem slovensky zřetelně se tu míní čeština. Havránek však správně upozorňuje, že nelze klást úplné významové rovnítko mezi výrazy Sclavi a Bohemi atd., neboť název Sclavi měl „jen význam obecně národní“ (řekli bychom raději, že označoval jazykové příbuzenství), kdežto název Bohemi znamenal už jistou jednotku dílčí, ovšem, jak již víme, „spíše geograficko-politickou“.[26] Tento významový poměr jasně vysvítá na př. ještě z Balbínovy Obrany (asi z r. 1672), v které již v obšírném titulu je čeština označena jako „jazyk český čili slovanský v Čechách“.[27] Poněvadž pak Moravané se v tomto díle několikrát řadí jako samostatná jednotka mezi ostatní, nečeské Slovany, musilo by se zde podobně mluvit o „jazyce moravském čili slovanském na Moravě“ atd.

Doklad z Balbína ukazuje, jak feudální, teritoriální chápání národa vedlo i k označování jazyka podle názvu jednotky geograficko-politické, i když běželo o jazyk společný několika zemím. Názvu moravský jazyk pro češtinu na Moravě se skutečně užívalo. Na př. v předmluvě k svému Předchůdci Moravopisu (1663) Tomáš Pešina z Čechorodu praví: „Že pak v jazyku českým tuto mou práci na světlo vydávám …, to činím ku poctivosti … jazyka svého českého, jako i moravského, jenž se od našeho nemnoho dělí“.[28] Rozdíly v jazyce Pešina bezpochyby míní rozdíly nářeční, které ovšem nemohly být, zvláště v době pobělohorského úpadku spisovné češtiny, považovány za podstatné, nehledíme-li ani na jejich rozsah; rozhodující bylo politické rozčlenění. Jaký mělo význam, je patrno z Havlíčkova postesku ještě roku 1846: „Naše Čech značí výhradně obyvatele království,[29] a Moravan, Slovák, již nenazve sebe Čechem, aniž jazyk svůj českým, nýbrž moravským, slovenským.“ Přitom spole[78]čenství jazyka pro Moravu a Čechy bylo mimo jakoukoli pochybnost a v době, ze které je tento citát, i na Slovensku se ještě ve značné míře užívalo ve funkci domácího spisovného jazyka češtiny. I ona sama ostatně bývala na Slovensku označována jazyk slovenský.

Jednota spisovného jazyka byla ovšem fakt příliš zřejmý, než aby bylo možno si jej neuvědomovat. Již před Balbínem se ví, že „slovanský jazyk v Čechách“ a „slovanský jazyk na Moravě“ je totožný a zároveň odlišný od jiných slovanských jazyků. Na př. Jan Blahoslav ve své Gramatice české r. 1571, i když uvádí různé nářeční rozdíly, přímo říká, že „Moravané … českým jazykem mluví“.[30] Dochází tedy, jak jsme viděli už i na výrazech Böhme, Čech atd., v době feudální k jisté interferenci mezi geograficko-politickým chápáním národa a jazykovou jednotou obyvatelstva větších nebo menších oblastí.

Na označení společenství nebo i příbuzenství jazykových užívá se pak v staré době velmi často výrazu jazyk. Na př.: Svatý Prokop, vida jiného jazyka (= německé mnichy), povědě jim … (Hrad.); O počátcě našeho jazyka v Čechách (DalC); v sboru byli sú Francúzi, Vlaši, Engliši, Hišpani, Němci a jiní jiných jazykóv (HusE); v ta doby padne deset mužóv ze všech jazykóv pohanských (BelB); takoví sú křesťané svedení, že nechtí těch za bližní mieti, kteří sú jiných jazykuóv (ChelčPost.); aby jinak nižádný lid ani jazyk nemohl kněží mieti (ChelčSíť). Podobně jako v posledním dokladu pojem lid, tak často i pojem národ se přitom odděluje od pojmu jazyk, a kdežto národ, jak jsme si řekli, znamená pak obyvatelstvo jisté země, jazyk ve feudálním pojetí značí zpravidla asi tolik, co náš termín národnost; na př.: po zemích, po národích i po jazycích (Chelč.); jiné národy a jazyky (Provolání kališnických Čechů z r. 1469). Někdy se ovšem názvy národ a jazyk významově ztotožňují, na př.: národ neb jazyk německý hledali zlehčenie našeho (ArchČ IV, z r. 1490); o podobném ztotožnění svědčí doklad aby byli Čechové a ne jiného jazyka (tamt., z r. 1471). Takové doklady však nelze vykládat tak, jako by byl již tehdy opravdu vznikl český národ v dnešním smyslu; stejně se nevytvořil skutečný národ moravský, i když se mluvilo, jak jsme viděli, o moravském národě i o moravském jazyce.

Společenství jazyka vedlo též ke vzniku jisté solidarity mezitřídní, zahrocené proti jiným národnostem, zvláště když k tomu byly i hospodářské příčiny. Snad nejvýrazněji se to projevuje v Dalimilově kronice, několikrát již uváděné. Dobře to charakterisuje Josef Hrabák: „Neznámý autor Dalimilovy kroniky … je feudál …, myslí a cítí třídně; zájmy jeho třídy jsou však ohroženy a Dalimil hledá oporu. Nachází ji v lidu … Český pán si uvědomuje, že jej Němci vytlačují z hospodářských posic. Ve své kronice často na to naráží a často mluví přímo.“[31] Dodali bychom k tomu: V odporu proti Němcům stává se pak mluvčím vzniklé české národnosti (nikoli ještě národa v našem pojetí).

Zvlášť výrazné je překročení třídních přehrad v Dalimilově kronice a zdůraznění národnostního uvědomění v pasáži, kde kníže Oldřich obhajuje svůj záměr vzít si za ženu selskou dívku: „Raději sě chciu s českú sedlkú smieti než královnu Němkyniu za ženu mieti.“[32]

[79]S národnostním uvědoměním souvisí také názor, že v každé zemi má vládnout jen jeden jazyk, v Čechách tedy jazyk český. Země, v níž obyvatelstvo mluví několika jazyky, pokládá se za zkaženou. Tento názor můžeme rovněž doložit už z Dalimila, na př. hned z pokračování místa právě citovaného:

„Němkyně bude němečskú čeled mieti,
němečsky bude učiti mé děti;
proto bude jazyka rozdělenie
a inhed země jisté zkaženie.“

Názor o zkaženosti země rozdělené jazykem objevuje se pak častěji a setkáváme se s ním na př. ještě i u Havlíčka, v jednom jeho dopise ze Lvova r. 1842: Němci prý by se chtěli pod ochranou rakouského císaře vetřít i do jiných slovanských zemí, „da es ihnen nicht genug daran ist, das Böhmenland verdorben zu haben“.[33]

Dvojjazyčnost nebo vícejazyčnost jedné země se pokládá za stav nepřirozený a Němci i příslušníci jiných národností, pokud mluví svým mateřským jazykem, prohlašují se v staré době napořád za cizozemce (Dalimil) nebo za hosty (Alexandreis), často se brojí proti jejich stěhování do Čech a na př. v sněmovním artikulu „O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho“ z roku 1615 se žádá, „aby všickni ti, kteříž z cizích zemí … do království tohoto … přijati jsou, děti své ihned z mladosti jazyku českému povinni byli učiti dáti, tak aby, jsouce zde rodilí a zrostlí, toho, že Čechové jsou (poněvadž jeden národ od druhého ničím tak vlastně jako jazykem rozeznán býti nemůže) skutkem dokazovali.“[34] Z tohoto citátu je zároveň patrno, co bylo naznačeno výše, že za Čechy se pokládají všichni obyvatelé české země a tito obyvatelé, třeba rozdílného jazyka, v pojetí feudálním tvoří národ. A z tohoto názoru plyne pak též vysvětlení hořejšího ztotožnění významu výrazů národ a jazyk. Podobně z Moravy je znám na př. list Karla st. ze Žerotína z 12. října r. 1610, jímž jako zemský hejtman odmítá německé úřední podání měšťanů olomouckých, poněvadž „v této zemi jazyk svůj obzvláštní a vlastní máme“, který prý i Olomoučanům jakožto Moravanům je „přirozený“, a prohlašuje, že na německé dopisy jim nebude odpovídat, aby „nezapomenul na lásku, které vlasti své povinen jsa, tak i aby novoty škodlivé do země neuvozoval“.[35]

Ideálu jazykové homogennosti feudálního „národa“ nebylo ovšem na našem území nikdy v minulosti plně dosaženo, třebaže čeština byla v Čechách i na Moravě zákonitě prohlašována za „jazyk zemský“ a v předbělohorské době jako takový i vynucována, jak je patrno z obou posledních citátů. Proto se zpravidla „národ“ a „jazyk“ rozlišuje (i v citovaném sněmovním artikulu) a stopy toho nalézáme ještě mnohem později, opožděně na př. až u Palackého.[36]

Naproti tomu z interference obou pojmů na jedné straně vyplývá užívání názvu jazyk moravský a pod., jak jsme o tom mluvili, a na druhé straně stálé vědomí jazykové spojitosti Čechů nejen s Moravany, nýbrž i s ostatními Slovany vede až ke Kolláro[80]vým theoriím o jednotném národě slovanském, rozděleném v kmeny, a k obrozenským i pozdějším ještě pokusům spojit všechna slovanská „nářečí“ jedním společným, třeba umělým jazykem. Sama Kollárova koncepce slovanské vzájemnosti byla ovšem v podstatě reálná a z velké části tu běží jen o zvláštní dobovou terminologii: kmen znamená u Kollára vlastně totéž, co naše národ, a nářečí totéž, co dnešní termín jazyk. V rozpravě „O literarnéj vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými“ (1836) Kollár naprosto nežádá likvidaci jednotlivých „nářečí“, nýbrž naopak naznačuje cesty jejich rozvoje. Koncepce však zapadla právě do procesu konstituování slovanských národů a důsledky, které z ní byly vyvozovány, svědčí jen o probíhajícím kvasu a neujasněnosti problematiky, s níž souvisela také terminologická labilnost. I když tu vlivem okolností nesporně bylo jisté slovanské hnutí, podobné hnutím národním, t. j. jistá vůle k vytvoření jednotného národa slovanského, musely všechny takové snahy neodvratně ztroskotat, poněvadž Slovanstvo jako celek nemělo nezbytné atributy národa a nebylo možno je vcelku ani uměle vytvořit. Jasně si to uvědomil Karel Havlíček, když po praktickém seznání poměrů polských a ruských dospěl k závěru, že „Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové atd. nejsou jedním národem“, a všechny naděje, že se z nich „jediný národ v takovém smyslu, jako jsou Francouzi atd.,“ časem stane, prohlásil za liché. Místo toho žádal, aby se každý raději staral „o vznik svého národu“.[37] Třebaže slovo vznik v obrozenské době znamená také „prospěch“, vidíme z tohoto výroku, že Havlíček si dobře uvědomil proces, který se v té době u nás dovršoval. V době obrozenské také už opravdu můžeme mluvit o češtině jako o jazyku národním.

 

III.

 

Zásluhu, že podal první definici národního jazyka, má u nás František Trávníček. Ve svém Úvodu do českého jazyka (Brno 1948) Trávníček říká (str. 12), že národní jazyk je „soubor všech výrazových prostředků, kterých užívají příslušníci jednoho národa“. Speciálně o češtině pak praví (str. 20): „Český jazyk jako jazyk národní je soubor všech výrazových prostředků, kterých užívají všichni příslušníci českého národa, mluví-li svou mateřštinou.“

Obě definice mají tu kladnou stránku, že vymezují národní jazyk již jako jazyk národa; o jazyce kmenů, kmenových svazů a národností, které se dosud neustavily v národ, nelze zajisté, jak jsme již upozornili, terminologicky přesně mluvit jako o jazycích národních, i když mnohé ony jazyky mají v dnešních národních jazycích své pokračování. Obě definice bude však třeba v duchu učení J. V. Stalina o národě a hlavně v duchu jeho vynikajících příspěvků k sovětské jazykovědné diskusi z r. 1950 poněkud zpřesnit, ba přímo opravit, poněvadž plně neodpovídají skutečnosti.

Nejprve poznámka formálního rázu: Narazili jsme už na poučku, že společný jazyk je jedním z nezbytných znaků národa; je tedy pojem „národní jazyk“ součástí pojmu „národ“. Český národ se mimo jiné vyznačuje českým jazykem, proto je možno ve spojitosti s ostatními nezbytnými znaky národa podle českého jazyka určit český národ. Není však možno vědecky přesně určovat naopak český národní jazyk podle českého národa, neboť tak vytváříme zvláštní případ t. zv. definice kruhem: [81]národ se vymezuje mimo jiné pomocí jazyka a zde chceme jazyk vymezovat pomocí národa. Řekneme si proto prozatím, že národní jazyk musíme obecně definovat jako dorozumívací prostředek historicky vzniklého stabilního společenství, které se vyznačuje pospolitostí území, hospodářského života a psychického založení, s nimiž dohromady pospolitost jazyka pak danou společnost charakterisuje jako národ. V konkretních případech, při definici jistého národního jazyka, bylo by třeba ony pospolitosti blíže určit; zdá se mi však, že stačí stanovit, který jazyk je národním jazykem příslušného národa: národním jazykem českým je čeština, naproti tomu však za národní jazyk irský, jak uvádí už J. V. Stalin v citované práci o národní otázce,[38] můžeme snad dnes považovat angličtinu, třebaže se dosud zachovaly zbytky irských nářečí keltského původu a je silné hnutí oživit s jejich pomocí starý domácí jazyk, který by byl vlastní jen národu irskému.

Dále je otázka, jak máme národní jazyk chápat. Trávníček ve svých definicích říká, že je to soubor všech výrazových prostředků daného kolektiva, a tímto souborem nerozumí gramatickou stavbu a slovní zásobu nějakého jednoho jazykového útvaru, nýbrž řadu takových souborů, jak vyplývá z jeho formulace, že v rámci národního jazyka „rozeznáváme jeho tři základní útvary, zvané nářečí (dialekty), a to lidová, společenská a nářečí spisovné“.[39] Nářečí místní (lidová), t. zv. nářečí společenská a spisovný jazyk jsou přitom v této formulaci kladeny jakoby na stejnou rovinu jako svébytné složky národního jazyka a národní jazyk sám se pak vlastně stává fikcí, útvarem nejednotným a ve skutečnosti jako útvar neexistujícím, pouhým součtem útvarů dílčích, i když se předtím zdůrazňuje jejich vzájemná skloubenost.

Na str. 30 a n. svého Úvodu však Trávníček sám praví, že „společenská nářečí mají osobité výrazivo skoro vesměs jen po stránce slovníkové. Jejich příslušníci mluví co do výrazových prostředků mluvnických buď nářečím lidovým nebo spisovným … Nářečí společenská jsou tedy vlastně jen slovníkové obměny nářečí lidových nebo nářečí spisovného, obměny lidové nebo spisovné normy.“ A neříkám nic nového, jestliže poznamenám, že i lexikální výlučnost „společenských nářečí‘, se týká vcelku jen nepatrné části slovní zásoby. Na př. v t. zv. studentské mluvě je pouze jistý okruh speciálních výrazů studentských, a to ještě většinou jde o slova obecně známá, užívaná zde pouze s přeneseným významem (na př. koule = nedostatečná, bouda = školní budova); jinak běží zpravidla o slova tvořená více nebo méně zákonitě na základě obecného jazykového materiálu anebo jeho záměrnou deformací (na př. tahák = lístek, z něhož se potají opisuje při úloze, paní Rohlíková = žena, která o přestávkách prodává ve školním bufetu; prófa = profesor, čenina = čeština atd.). Naprostá většina veškeré slovní zásoby je přitom společná s jazykem spisovným nebo s příslušným místním nářečím. Je to zcela ve shodě s tím, co napsal J. V. Stalin v dopise soudruhu Sanžejevovi o t. zv. třídních dialektech (žargonech): „ ‚Třídní‘ dialekty,“ praví Stalin, „… nemají svou vlastní gramatickou stavbu a základní slovní fond.“[40] Z toho plyne, že „společenská nářečí“ nelze vůbec považovat za samostatné útvary a nelze je tedy klást do stejné roviny s místními nářečími nebo dokonce se spisovným jazykem: jsou vlastně sou[82]částí těchto útvarů, jsou jim podřízena, nebo lépe, řečeno výrazem Stalinovým, jsou jejich nesamostatnými odnožemi.

Naproti tomu, jak známo, místní nářečí mají své osobitosti hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické i lexikální, zpravidla ovšem těsně příbuzné s jazykem spisovným. Trávníček ve svém Úvodu (str. 31) správně říká: „Lidová nářečí se od sebe odlišují nejen slovníkově, nýbrž i mluvnicky, hláskově, tvarově …, a nářečí spisovné má rovněž osobité výrazivo po obojí stránce.“ Je to zase ve shodě i s tím, co praví v citovaném dopise s. Sanžejevovi o místních nářečích J. V. Stalin: „Místní (‚teritoriální‘) dialekty … mají svou gramatickou stavbu i základní slovní fond.“[41] Podle mého názoru to však neznamená, že bychom je mohli klást po bok spisovnému jazyku jako rovnovážné komponenty jazyka národního.

Místní nářečí samo o sobě nemusí ani vždycky znamenat příslušnost k jistému národnímu jazyku, jak svědčí na př. dialekty na národní hranici česko-polské u Těšína a v přilehlém pohraničním úseku v Polsku směrem k Ratiboři. Na př. v Doubravě u Karviné patří obyvatelstvo k národu českému, třebaže v místním nářečí nejsou základní znaky, jimiž se odlišuje čeština od polštiny, ba naopak jsou zde charakteristické znaky polské, na př. podoby jako głova, krova proti čes. hlava, kráva, jsou zde zachovány nosovky, je zde g proti českému h, je tu dz v případech jako medza proti českému mez atd.[42] Nehodí se tedy na toto nářečí a na celý okolní úsek charakteristika, kterou uvádí Trávníček na 21. str. svého Úvodu na odlišení českého jazyka od ostatních jazyků slovanských. Naproti tomu na př. v Tworkowě, Bieńkowicích a jiných obcích v Polsku jsou základní nářeční znaky českého typu, avšak obyvatelstvo se hlásí k národu polskému.[43] V některých obcích v Československu i v Polsku pak jedna část obyvatelstva se považuje za Čechy (Moravce) a druhá, mluvící týmž místním nářečím, pokládá se za Poláky; v oné části tohoto území, která od roku 1742 do roku 1918 nebo až do konce druhé světové války patřila k Německu (Prusku), bylo místy dokonce národní uvědomění německé, třebaže se stále udržovala stará domácí nářečí slovanská.[44]

Jiný případ máme při národní hranici česko-slovenské. Nářečí moravskoslovenská s jedné strany a západoslovenská se strany druhé zde tvoří plynulý přechod, stupňovité rozmezí, a neexistuje žádný nářeční jev, jehož hranice by se po celé délce shodovala s hranicí národní. Přitom však hranice mezi národem českým a slovenským je pevná a tvoří ji politická hranice mezi bývalou zemí Moravskoslezskou a Slovenskem, částí bývalých Uher. Tato hranice zde byla již dříve, než se konstituoval český a slovenský národ, rozdělovala území, její staletá existence byla příčinou odlišného vývoje obyvatelstva s obou jejích stran, jehož výsledkem je i vytvoření dvojí kulturní pospolitosti; v kritické době pak zabránila tato hranice vytvořit pospolitost života hospodářského. Nářečí se ovšem utvářela v dobách, kdy politická hranice nebyla ještě pevná nebo neměla takový význam jako později, proto různé nářeční jevy přesahují oběma směry. Ale v době konstituování národů, kdy se v naší oblasti spolu se vznikem národa českého a slovenského rozhodovalo též o vytvoření dvojí [83]pospolitosti jazykové, stala se tato hranice přirozeně též rozmezím v užívání spisovné češtiny a slovenštiny.

Na česko-polském pomezí na Těšínsku neexistovala v době konstituování národů tak významná politická hranice jako mezi Moravou a býv. Uhrami, proto se rozhodujícím momentem, určujícím národní zařazení, stávaly faktory jiné, jako na př. začlenění do jedné nebo druhé kulturní pospolitosti, jež bylo na tomto území často podmíněno příslušností k náboženství katolickému (u Čechů) nebo evangelickému (u Poláků).[45] Souvisí to jistě též s jazykem, jehož jedna nebo druhá církev tehdy užívala při náboženských úkonech a ve svém školství, a snad i s krajovou proveniencí duchovních obou církví. Prolínání obou náboženství v jednotlivých obcích této oblasti vedle jiných činitelů má za následek i roztříštěnost národní hranice. Konečně pak příslušnost k německému národu v severnějších částech tohoto úseku byla nesporně podmíněna politickou příslušností k Německu právě v době, kdy se středoevropské národy konstituovaly.

Tyto případy skvěle potvrzují Stalinovu thesi, že národ je kategorie historická;[46] proto jsme i v naší předběžné definici národního jazyka zdůraznili tuto okolnost tím, že tam mluvíme o stabilním společenství historicky vzniklém. Zároveň jsou uvedené případy potvrzením, že místní nářečí nemusí být rozhodující pro příslušnost k jisté národní pospolitosti, která však přesto mimo jiné předpokládá i pospolitost jazyka. V případě německého národního uvědomění na česko-polském pohraničí a konečně i v případě irském, o kterém jsem se zmínil dříve, stará domácí nářečí dokonce ani nebyla příbuzná s příslušným jazykem národním. Jsou to ovšem případy výjimečné; ale i ony svědčí o tom, že nářečí nelze považovat za plnoprávné složky národního jazyka a že je nelze tímto způsobem s národním jazykem prostě ztotožňovat.

Zcela jiné je postavení moderního jazyka spisovného. Trávníček na str. 31 svého Úvodu sám říká: „Spisovné nářečí je mluva všech příslušníků národa ve společných věcech hmotné i duchové kultury …“ Nepřihlížíme-li v této formulaci, stejně jako ve formulacích dřívějších, k neobvyklému u nás degradování spisovného jazyka termínem nářečí, jež Trávníčkovi vyplynulo z jeho chápání národního jazyka jako souboru rovnovážných útvarů trojího druhu, a uvážíme-li, že s mizením regionálních rozdílů ve způsobu života, jež je přirozeným následkem hospodářského rozvoje, podmiňujícího konstituování i upevnění národů, vlastně všechno se stává „společnými věcmi hmotné i duchové kultury“, pak s Trávníčkovými slovy lze zcela souhlasit. Vyplývá z nich ovšem to, co chceme dokázat, že národním jazykem ve vlastním smyslu je pouze obecně uznávaný útvar, kterého příslušný národ mimo jiné užívá v písemných projevech. Označení spisovný jazyk má s historického hlediska jisté oprávnění, poněvadž k jeho vytváření i šíření silně přispívala skutečnost, že se ho užívalo v písemnostech příslušného společenského celku. S dnešního hlediska ovšem název spisovný jazyk poněkud svádí k nesprávnému chápání významu tohoto útvaru, jak se to projevuje i v Trávníčkově pojetí, totiž v kladení jej po bok a vlastně na roveň nářečím místním, nemluvíme-li již o „nářečích“ sociálních.

Nemusím snad rozvádět, že samozřejmě ne každý spisovný jazyk má charakter jazyka národního. A ne každý národní jazyk podržuje svůj charakter za všech okol[84]ností. Vyplývá už z našich dřívějších vývodů, že spisovné jazyky starších společenských celků, které se neustavily v národ v našem pojetí, nemůžeme pokládat za jazyky národní. Nebyla tedy národním jazykem latina ve starém Římě; a tím méně zajisté jím byla u nás, když se k nám rozšířila jako jazyk kultický a do jisté doby i jako jazyk vědecké a zčásti i jiné literatury. Nebyla národním jazykem také staroslověnština, třebaže v bohoslužbách substituovala jazyk domácí. Řekli jsme si, že nebyla národním jazykem ani spisovná čeština starších údobí. Nebyla konečně národním jazykem ani němčina v českých městech, jež se místy udržovala v jistých kruzích české buržoasie vlastně až do konce první světové války. Tyto otázky jsou tuším jasné a není třeba se o nich šířit.

V našem pojetí není tedy národní jazyk souborem řady útvarů dílčích, nýbrž je to konkretní útvar jeden, jednotný pro celý národ. Užil jsem proto již v předběžné definici jednotného čísla „dorozumívací prostředek“ místo Trávníčkovy formulace „soubor všech výrazových prostředků“, při čemž slovem „prostředek“ rozumím ovšem celý příslušný útvar, jeho gramatickou stavbu i slovní zásobu. Adjektivum „výrazový“ jsem zároveň nahradil slovem „dorozumívací“, aby byl zdůrazněn skutečný smysl jazyka, jeho sociální účelnost, jeho komunikativní funkce. Nyní si doplníme naši předběžnou definici zdůrazněním oné jednotnosti: Národní jazyk je jednotný dorozumívací prostředek historicky vzniklého stabilního společenství, které se vyznačuje pospolitostí území, hospodářského života a psychického založení, s nimiž dohromady pospolitost jazyka danou společnost charakterisuje jako národ.

Mám za to, že chápání národního jazyka jako útvaru jednotného pro celý příslušný kolektiv zcela odpovídá pojetí J. V. Stalina. Ve stati „O marxismu v jazykovědě“ Stalin praví: „Dějiny říkají, že jazyky … kmenů a národností … byly společné pro kmeny a národnosti a srozumitelné pro ně. — Ovšem, zároveň s těmito jazyky existovaly dialekty, místní nářečí, avšak jednotný a společný jazyk kmene nebo národnosti převládal a podřizoval si je. — Později, s příchodem kapitalismu, s likvidací feudální roztříštěnosti a s vytvořením národního trhu se národnosti vyvinuly v národy a jazyky národností se vyvinuly v jazyky národní. Dějiny říkají, že národní jazyky … jsou celonárodní, společné pro příslušníky národa a jednotné pro národ.“[47]

Svými vývody nechci ovšem dokazovat, že mezi místními nářečími a jednotným jazykem národním neexistuje zpravidla těsný vztah. Z citovaných slov Stalinových ostatně tento vztah, t. j. podřízenost nářečí jazyku vyššího společenského útvaru, zcela zřetelně vyplývá. Můžeme jej doložit i konkretními příklady.

Ve zmíněných nářečích polského typu na Těšínsku i v přilehlých oblastech pozorujeme velké kvantum prvků českých, zejména po stránce lexikální. Tyto české jevy se dokonce objevují ještě v nářečích daleko na východ od česko-polské národní hranice, a to nejen jako důsledek míšení obyvatelstva v tomto přechodném území, nýbrž zajisté i proto, že v dřívějších dobách sféra češtiny jako uznávaného jazyka vyššího společenského celku zde sahala dále.[48] S jistou konsolidací národního rozdělení české jevy u obyvatelů hlásících se k polskému národu ovšem ustupují [85]a jsou nahrazovány jevy polskými, kdežto u Čechů se naopak české jevy množí a vytlačují polské.

O vývoji nářečí moravskoslovenských pod vlivem celonárodního jazyka českého svědčí mimo jiné takové případy jako české názvy měsíců, rozšířené až po národní hranici česko-slovenskou (proti slovenskému január, február atd.), nebo šíření českých slov a názvů nově tvořených v souvislosti s budováním socialismu, na př. pětiletka, JZD a j. proti slovenskému päťročnica, JRD atd.

Také po stránce mluvnické se místní nářečí mění směrem k jazyku národnímu, i když tento proces je dosti spletitý a často jde vývoj přes různá „obecná nářečí“, dosti labilní interdialekty krajové i mezikrajové, jež tvoří plynulý přechod od nejdrobnějších nářečí místních až k jednotnému útvaru, který je společný pro celý národ.[49] Na př. v moravské slovenštině postupuje české ř, jež zde dříve nebylo ve větším geografickém rozsahu než dnes, zvolna na východ až k národní hranici česko-slovenské, mizejí genitivy-akusativy v případech jako viděl sem dvoch vojáků a nahrazují se obecným viděl sem dva vojáky a pod. Tento proces tuším nejvýstižněji charakterisují slova Marxova, která cituje i Stalin, jako „koncentraci dialektů v jednotný národní jazyk, podmíněnou koncentrací hospodářskou a politickou“.[50]

Z Marxových slov ovšem vyplývá, že nářečí také naopak působí i na utváření jazyka národního. Je to v souhlase s tím, co jsme si řekli už na počátku, že totiž český spisovný jazyk přímo vyrůstal z útvaru regionálního. A obdobně tomu bylo i u jiných národních jazyků. Výstižně proto Stalin praví, že „se mohou některé místní dialekty v procesu utváření národů stát základem národních jazyků a vyvinout v samostatné národní jazyky“.[51] Zmínili jsme se také, že souběžně s tím, jak se spisovná čeština stávala jednotným dorozumívacím nástrojem vyššího společenského celku, vyvíjela se odchylně od svého regionálního základu a uchovává si na rozdíl od něho některé prvky shodné s jinými nářečími, spadajícími do jeho sféry. V tom se rovněž projevuje ona „koncentrace dialektů“.

Dnes můžeme pozorovat ve spisovné češtině na př. silný ústup infinitivních tvarů na -ti, zanikání přechodníkových vazeb a j. lze v tom také vidět vliv většiny našich nářečí, jež působí zpravidla nejprve na t. zv. hovorovou podobu spisovného jazyka, a to ještě přes přechodné útvary zmíněných nářečí „obecných“.

Mezi obecnými nářečími zaujímá zvláštní místo t. zv. obecná čeština. Je to svou podstatou interdialektický útvar regionálně český v užším smyslu slova a s tohoto hlediska je na stejné rovině s obecnou hanáčtinou, obecnou laštinou a obecnou moravskou slovenštinou. Pro větší geografický rozsah vlastních nářečí českých a také proto, že je nářečím politického, hospodářského a kulturního centra, má ovšem „obecná čeština“ jistou převahu nad ostatními interdialekty a zčásti proniká i do moravských měst. Přesto však by podle mého názoru bylo nesprávné vidět v ní a nikoli ve spisovné češtině vlastní jazyk národní, neboť na rozdíl od spisovné češtiny není jako celonárodní útvar národem opravdu uznávána.[*] Její tlak na hovorovou [86]formu spisovného jazyka je z naznačených příčin sice větší než působení jiných obecných nářečí, ale přece jen její vliv není jediný.

Z hovorové podoby spisovného jazyka pronikají pak příslušné jevy i do spisovné řeči v užším smyslu, do jazyka psaného, knižního. Vcelku jsou ovšem všechny tyto dnešní vlivy nepatrné ve srovnání s působením spisovného jazyka na vývoj nářečí. Je to potvrzením Stalinova poznatku, že místní nářečí po vzniku národních jazyků „ztrácejí svou svébytnost, vlévají se do těchto jazyků a mizí v nich“.[52] Podobně jako t. zv. nářečí společenská nelze je tedy klásti na roveň spisovnému jazyku jako svébytné složky jazyka národního. Vznikem národních jazyků stala se místní nářečí, která patří do jejich sféry, rovněž pouhými jejich odnožemi, útvary nesamostatnými, třebaže jejich význam je přece jen poněkud jiný než význam „nářečí“ společenských.

Odlišný význam je dán tím, co jsme si uvedli, že místní nářečí mají svou vlastní gramatickou stavbu i základní slovní fond a že se proto mohou vyvinout v samostatné národní jazyky. J. V. Stalin v dopise s. Sanžejevovi upozorňuje, že existují i případy, „kdy jednotný jazyk národnosti, která se ještě nestala národem, protože nemá nezbytné hospodářské podmínky vývoje, zaniká následkem státního rozpadnutí této národnosti, kdežto místní dialekty, které se ještě nerozplynuly v jednotném jazyku, ožívají a vytvářejí základ vzniku jednotlivých samostatných jazyků“.[53]

Je otázka, do jaké míry bychom tento citát mohli aplikovat na vznik národního jazyka slovenského. Tento problém se však již vymyká z rámce našeho thematu. Zde nám běželo hlavně o národní jazyk český a v souvislosti s tím o upozornění na potřebu upravit Trávníčkovu definici národního jazyka, jež je jinak záslužná tím, že je to definice první. Trávníček ji uveřejnil již před sovětskou jazykovědnou diskusí a v některých jeho statích z poslední doby se ostatně již projevují náznaky, že své dřívější pojetí národního jazyka vlivem Stalinových vývodů reviduje.[54] K našemu pokusu o korekturu Trávníčkovy definice je třeba připojit též další poznatek, rovněž zcela shodný s učením Stalinovým, že jednotnému národnímu jazyku jakožto formě vyšší jsou dialekty příslušného společenského celku podřízeny jakožto formy nižší.[55]

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 2, s. 71-86

Předchozí Bohuslav Havránek: Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury

Následující Josef Hrabák: Spisovatel a skutečnost