Julius Fučík a literární výchova

Jaroslava Tlustá

[Chronicles]

(pdf)

-

Státní nakladatelství dětské knihy uvědoměle pečuje o popularisaci děl českých klasiků starých i novějších vydáváním výborů pro mládež z jejich spisů. Zatím tam vyšly výbory z Nerudy, Neumanna, Tyla, Čecha, Arbesa, Sládka, Majerové, Pujmanové, Jilemnického, Hory, Jiráska a Fučíka. Zcela zvláštní místo při řešení otázek literární výchovy má mezi nimi výbor z díla Julia Fučíka Lidé, bděte!, který uspořádala a předmluvou opatřila Gusta Fučíková (1950, str. 382.).

Předně výbor sám není chápán jen tak, že by měl přehlédnout dílo Fučíkovo, neklade si za cíl jen literárně historické zhodnocení Fučíkova díla prostřednictvím výboru, který je přizpůsoben čtenářským možnostem mládeže a požadavkům dnešní doby, nespatřuje svůj cíl jen ve výchovném a čtenářském užitku, jaký plyne přímo z obsahu knih Fučíkových, ale hlavním výchovným podnětem a příkladem se stává sama osobnost Fučíkova. Gusta Fučíková se v předmluvě zmiňuje o touze mládeže být lidmi stejně statečnými, jako byl Fučík, a říká: „Hrdinou se člověk nestává nějakým zázrakem nebo kouzelným slovem. Julius Fučík se stal hrdinou těmi velkými myšlenkami, které ho naplňovaly, a tím, že za jejich uskutečnění tak statečně celý život bojoval. A proto k vašemu hrdinství, mladí přátelé, je nejprve třeba, abyste ještě více a hlouběji poznávali to, co Julius Fučík miloval. Dějiny naší vlasti, její krásnou kulturu, hrdinský boj pracujících celého světa za lepší život a především Sovětský svaz.“ Výchovný význam výboru spočívá tedy nejen v díle samém, ale i v postavě autorově, která působí jak příkladem svého života, tak i výběrem a hodnocením faktů. Toto hledisko činí z výboru významnou pomůcku při vytváření charakteru mládeže v socialistické společnosti.

[106]Pro literární výchovu má nadto výbor „Lidé, bděte!“ význam přímo aktivní účastí Fučíkovou při řešení jejích úkolů. Ve výboru jsou totiž otištěny články o významných českých básnících nebo divadelnících, které Fučík psal na počátku okupace pod různými pseudonymy do dětského časopisu „Roj“. Fučík tu vyplňoval jakýsi kulturní kalendář literárně historickými výklady, přizpůsobenými znalostem dětí, které představují významný přínos v tomto oboru literatury. Jinak dosud pozorujeme, jak výklady o literatuře, které jsou určeny mládeži, nepřihlížejí zpravidla při výběru faktů ke znalostem dětí, ke srozumitelnosti, po případě zanedbávají výchovný úkol literárně historického poučení nebo tento úkol vnášejí do poučení násilně a nepřirozeně. Fučík nepodceňoval výchovné úkoly literární historie a věnoval jí aktivní péči obdobně jako B. Václavek, který právě v téže době koncipoval svou knihu literární výchovy „Deset týdnů“.

Zatím co Václavek v „Deseti týdnech“ seznamoval mládež se současnou literaturou, s autory většinou žijícími, Fučík se obrací do minulosti. Minulost pro něho není mrtvá. Tradice se stává hybnou silou současnosti. Stále připomíná, čím se postavy minulosti staly velkými a proč si zasluhují naší pozornosti. „Každičký den v roce připomíná, že se v něm před mnoha či málo lety stala významná událost, že se narodil nebo zemřel člověk, který svou prací pomohl posunout vývoj lidstva kupředu. Jen takový člověk, který pomáhá lidskému pokroku a pracuje na něm, je skutečně velký.“ — „Každý velký básník, každý velký umělec touží po tom, aby svět byl lepší a aby v něm žili lidé šťastnější a pravdivější. Ten, který nemá takové touhy, nemůže být velkým básníkem. Každý básník pak svým způsobem slouží této velké touze.“ A tyto rozličné způsoby boje za lepší budoucnost ukazuje Fučík dětem. Ukazuje jim, že dílo, ať je to již báseň, román, povídka, nebo divadelní hra, je básníkovi prostředkem boje. Toto hledisko dává jeho poučení jednotnou linii.

Všimněme si nyní alespoň na dvou příkladech, na Máchovi a Erbenovi, jak pracuje Fučík ve svých výkladech, aby si zajistil srozumitelnost a zájem mladých čtenářů.

V případě Máchově nevychází z díla, které děti neznají a které jim nemůže být zcela srozumitelné. Navazuje na životní realitu dětem pochopitelnou. Vypravuje o Máchově narození: „Takhle se rodí všichni velcí lidé a narodí se jich více než jich svět potom pozná, protože k jejich růstu je třeba zvláštních podmínek.“ Básník, jak ukazuje Fučík, je závislý na společnosti a v kapitalistické společnosti vyrůstá velmi těžce. Jako hlavní Máchovu vlastnost ukazuje lásku k lidem a jeho osamocení vykládá jako důsledek toho, že nemohl okolo sebe najít lidi stejně dobré, upřímné a schopné lásky. Vykládá takto podstatu Máchova pesimismu, ukazuje jeho poměr k přírodě. Všechno přirozeně a srozumitelně, nepoužívá jediného cizího slova, jediného odlehlého pojmu. Stále ukazuje na Máchovo společenské postavení, na sociální podmínky jeho života a smrti. Pracuje s Máchou člověkem, který miluje zemi a lidi, chce jejich dobro. Těžko přístupný Mácha básník je v pozadí. Čtenář se seznámil jen se základní myšlenkou Máchova díla a se dvěma stručnými ukázkami. Přesto vytvořil Fučík předpoklady pro porozumění Máji, po kterém mladý čtenář sáhne až později.

Jinak pracuje tam, kde předpokládá, že děti znají určité autorovo dílo; tak je tomu ve stati o Erbenovi. Připomíná jednotlivé básně Kytice i pohádky a používá jich k tomu, aby dětem ukázal smysl Erbenova díla. Vykládá o době vzniku Erbenových pohádek a dodává: „Jen si je znovu přečtěte a uvidíte, že dobré v nich nakonec přes všechna protivenství zvítězí nad zlým, že pravdě a spravedlnosti nejde navěky odpírat a že největší síla, která jim pomáhá k vítězství, vychází z chudého, pracujícího lidu.“ Umožňuje tedy hlubší a správnější pochopení toho, co děti již znají.

Tyto příklady ukazují, jak promyšleně přistupoval Fučík k literárně historickému poučení pro mládež. V knize jsou články o Nerudovi, Němcové, Fričovi, Havlíčkovi, Zeyerovi, Matěji Kopeckém, J. J. Kollárovi, Tylovi a Národním divadle, které všechny jsou psány tak, že dovedou na sebe strhnout pozornost mládeže, dovedou vybrat podstatné z obsahu daného thematu, ale navíc dovedou získat pro pokrokové tradice minulosti stejně jako pro boj za socialistickou společnost přítomnosti. Literární výchově poskytuje Fučík příklad, od něhož je třeba se učit.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 2, pp. 105-106

Previous Karel Horálek: Český překlad staroruského cestopisu

Next Jiří Hrubeš: Společnost a kniha