Z nové anglické literatury o problémech obecné linguistiky

Vilém Mathesius

[Discussion]

(pdf)

Nouveaux livres anglais traitant des problèmes de linguistique générale

Vzrůst zájmu o problémy obecné linguistiky, který jsem konstatoval v přednášce před Královskou českou společností nauk již před více než devíti roky, pozorujeme i v Anglii. Tato země má starou tradici linguistického myšlení, ale jako ve filosofii není to tradice vázaná na universitní odborníky. Nehledíme-li k humanistickým hlasům 16. století o podstatě dobré angličtiny, můžeme sledovat zájem o problémy jazykové v jednotlivých studiích zejména prof. bernské university O. Funke, setkáváme se s jmény velmi dobrého zvuku. Uvádím jen Jeremy Benthama a Herberta Spencera. V 18. století, kdy v Anglii nebývale rozkvetl zájem o teoretické otázky básnictví, přidružuje se v anglickém myšlení linguistickém k proudu filosofickému proud estetický, a v století 19. posléze přibývá jazykozpytců, kteří od poznání konkretního jazyka, ať mrtvého nebo živého, postupují k otázkám obecného jazykozpytu. Hlavním representantem této skupiny byl na konci 19. a na počátku 20. století Henry Sweet, jehož vědecký význam neskonale převyšoval mimořádnou profesuru fonetiky na universitě oxfordské, kterou se musil spokojit. Po smrti Sweetově našly následovníky jeho práce ve fonetice a v historii angličtiny, ale nikdo z anglických jazykozpytců nepokračoval v jeho úsilí o obecné osvětlení jazykových problémů. Teprve v posledních letech se zase situace mění a výsledkem toho je to, že mohu upozornit naše čtenáře na dvě anglické publikace, z nichž každá se svým a originálním způsobem staví k problémům obecného jazykozpytu.

 

První je dílem soukromého učence, egyptologa světového jména, A. H. GARDINERA a jmenuje se The Theory of Speech and Language (Oxford 1932). Je to statný svazek o 342 stranách a přece v něm autor vyložil jen asi polovinu toho, k čemu dospěl přemýšlením o jazyku a mluvě. Píši úmyslně přemýšlením, neboť vlastní myšlení, opřené o zkušenosti s jazykem mateřským, je základem Gardinerových výkladů. Bez obecné orientace v odborné literatuře se ovšem ani Gardiner neobešel a vlastním východištěm jeho knihy je, jak už název ukazuje, rozdíl stanovený v obecných rysech F. de Saussurem mezi langue a parole, jazykem a mluvou.[1]

Jak to u Angličanů bývá, nalezl Gardiner pro vyjádření tohoto rozdílu populárně jasnou formulaci. „Mluva,“ praví, „je obecně provozovaná činnost, jejíž cíle jsou v základě jasně utilitářské. Chceme-li popsat tuto činnost, shledáme, že záleží v aplikaci obecně rozšířené vědy, té vědy, které říkáme jazyk.“ Označením jazyka jako vědy zdůrazňuje Gardiner jeho systémovou povahu, a to v originále ještě více, než naznačuje překlad, protože anglický termín science vyjadřuje systémovost zřetelněji nežli české slovo věda. Sám ovšem zůstal Gardiner zcela vězet v rozboru mluvy a nedovedl se od konkretních promluv natolik odpoutati, aby si teoreticky dost ujasnil rozdíl mezi jazykem a mluvou. Správně praví, že pro mluvu je charakteristická její souvislost se situací, s posluchačem a s věcí, která je míněna, její závislost na vůli mluvčího, a že na druhé straně jazyk zahrnuje v sobě všecko vědění, které umožňuje mluvčímu aktuální použití slovních značek, ale nemá pravdu, dovozuje-li z toho, že jednotkou jazyka je slovo a jednotkou mluvy je věta. Slovo a věta jsou sice [43]produktem dvou různých jazykových aktů, slovo výsledkem aktu pojmenovávacího a věta výsledkem aktu usouvztažňujícího, ale jak slovo, tak věta náleží po stránce obecné jazyku a po stránce individuální mluvě. Gardiner chybuje tím, že slovo pojímá hlavně po stránce obecné jako část slovní zásoby registrovatelné ve slovníku a větu zas hlavně po stránce individuální jako konkretní promluvu, vázanou na určitou situaci.

Tím vylučuje vždy jednu stránku, která se při správném posuzování problému ovšem vylučovat nesmí. U slova se nesmí zapomínat, že při konkretním jeho užití v promluvě je kontextem aktualisován jen úsek jeho obecného významu a že tomuto úseku je situací dána platnost zcela individuální, takže slovo jako značka tvořící část konkretní promluvy je zcela něco jiného nežli slovo jako značka tvořící část jazykového systému. U věty zase je třeba dobře dbáti toho, že jenom taková promluva je skutečnou větou, jejíž forma je ve shodě s jazykovým usem, takže tvoření vět zcela závisí na povaze jazykového systému. To je fakt, který jsem ve své funkční definici věty[2] zdůraznil slovy „způsobem zanechávajícím po stránce formální dojem obvyklosti“, a který přiznává i sám Gardiner, když připouští, že do jazyka patří také intonace a po případě i slovosled. Jinde dokonce do jazyka zařazuje celou syntax, kterouž rozumí studium formy větné a formy volných spojení slov, která bývají částí věty. Tak poráží vlastně Gardiner sám sebe, ale přes to neupouští od lákavého dělení jazyk — slovo, mluva — věta. Odmyslíme-li si tuto teoretickou neujasněnost, najdeme v knize Gardinerově mnoho cenných postřehů, neboť je psána bystrým pozorovatelem a jemným analytikem. Vychází vždy od velmi konkretní představy skutečného mluvení a je si proto dobře vědom úlohy, kterou má při něm mluvčí, věc, která je míněna, situace a posluchač. Tu přichází k dobrému zejména jeho pojetí věty. Definic věty podává Gardiner v různé souvislosti několik. Pořadem první je ta, v níž praví, že věta je slovo nebo řada slov (ukončená pausou), v nichž lze poznat srozumitelný úmysl. Jinými slovy vyjadřuje totéž o něco dále řka, že označení věta třeba reservovat pro ta jednotlivá slova nebo taková spojení slov, která jako celek sama pro sebe vzbuzují uspokojení tím, že naznačují srozumitelný úmysl mluvčího. Jindy opět říká, že skutečnou větou je jednotka mluvy, jazyk aplikovaný na nějaký stav věcí tak, aby tím nabyl určitého významu, a záměrně řízený na nějakého posluchače. Za kvantitativní definici věty prohlašuje konečně zjištění, že věta je promluva, podávající sdělení tak dlouhé, jaké mluvčí zamýšlel podati dříve, než se odmlčí. Všecky tyto definice velmi zřetelně zdůrazňují úmysl mluvčího. Gardiner přímo praví, že věta je akt volní a že žádná definice, která s tím nepočítá, není správná. Toto stanovisko, výslovně stavěné proti stanovisku H. Paula a W. Wundta, shoduje se s tím, které jsem zastával v pojednání shora citovaném. Gardiner ovšem myslí, že o povaze věty rozhoduje jedině úmysl mluvčího, a výslovně prohlašuje, že její podstatu určuje funkce. Je prý to opak ke slovu, jehož podstata je určována formou. „Nepopírám,“ praví doslovně dále, „že každá věta musí mít nějaký formální prvek, ale není to forma, která činí větu větou.“ Osudné podceňování větné formy, které zavedlo Gardinera v jeho výkladech o rozdílu mezi jazykem a mluvou, pramení asi z toho, že jediným materiálem jeho zkoumání je vlastně angličtina a že si neuvědomuje z nedostatku materiálu srovnávacího pravý význam formy ve své mateřštině. Velmi názorně lze to vidět na jeho výkladu o větách neslovesných. Gardiner rozlišuje slovní větnou formu (locutional sentence-form) a výslovnostní větnou formu (elocutional sentence-form). Slovní větná forma je speciální ráz konkretní věty určený slovy, jichž bylo užito, a upoutává posluchače na nějakou věc slovy vyjádřenou. Výslovnostní forma věty je speciální ráz konkretní věty daný intonací (tím Gardiner rozumí nejen výškový pohyb hlasu, nýbrž i důraz) a odhaluje nebo napovídá zvláštní záměr mluvčího, t. j. chce-li něco zvolat, něco konstatovat, na něco se ptát nebo něco žádat. Toto rozlišování, v základě správné, ale označené termínem nikoli zvlášť šťastným (jde přece spíše o stránku obsahovou nežli o stránku formální), uvádím proto, abych mohl ukázat, jak je Gardiner aplikuje na věty neslovesné. Praví, že věty o jednom slově nebo vůbec krátké věty bez slovesa mají (jistě tím myslí, že v angličtině) jen formu výslovnostní, nikoli však formu slovní. To ovšem není pravda ani podle toho, co Gardiner rozumí slovní formou, neboť i takové věty záleží ze slova nebo ze slov, která — podle jeho formulace — upoutávají pozornost posluchačovu na nějakou věc. Není to ovšem pravda ani podle toho, co se obyčejně rozumí větnou formou, t. j. podle gramatického způsobu, kterým se věta tvoří, ať záleží z jednoho slova nebo ze skupiny slov. Kdyby si byl Gardiner stejně pozorně jako angličtiny všímal ještě některého [44]jiného živého jazyka, byl by poznal, že i neslovesné věty o jednom nebo více slovech mají v různých jazycích různé formy a že strukturu obvyklou v jazyce jednom není vždy možno beze všeho přenášet do jazyka druhého. Chceme-li se o tom přesvědčit, stačí jen srovnat s českým usem ty typy dvojčlenných anglických neslovesných vět oznamovacích, které jsem zjistil před více než dvacíti lety[3]. Mimo nedoceňování větné formy trpí Gardinerovo pojetí věty také přílišným zdůrazňováním významu posluchačova. Gardiner se dal správně poučit Ph. Wegenerem[4] o důležitosti všech složek situace, v níž vzniká konkretní promluva, ale přepíná, praví-li, že ze dvou důležitých stránek věty, zamířenosti na sdělení a vztahu k posluchači, je důležitější stránka poslední. Je pravda, že věta musí být mluvčím zamířena na určitého posluchače a míněna pro určitou situaci, ale větou se nestává teprve pochopením posluchačovým, nýbrž úmyslem mluvčího říci větu a jeho schopností ji utvořit. Proto mluvím ve své definici věty o dojmu subjektivní úplnosti, neboť normální ukončení věty, zřetelně naznačené intonací, závisí — jak ostatně uznává i Gardiner svou kvantitativní definicí věty — jedině na přesvědčení mluvčího, že vyslovil už všecko, co chtěl větou říci, a nikoli na uspokojení posluchače z postačitelného sdělení. Je přirozené, že funkční stanovisko Gardinerovo ho přivedlo k náležitému ocenění významu, který má v řeči predikace, a jeho bystrý dar pozorovatelský a anglická schopnost jasné formulace vynesly také po té stránce hojnost zajímavých poznámek i o věcech jinak již dávno známých. Nejprostší definice predikace na př. je podle něho věta, že predikace záleží v tom, že se něco říká o něčem. Zajímavě také vykládá o psychologickém subjektu (tématu) a psychologickém predikátu (vlastní výpovědi) a o jejich poměru k subjektu (podmětu) a predikátu gramatickému (přísudku). Aby i z těchto a podobných pozorování a úvah Gardinerových plynul pravý zisk pro jazykozpyt, bylo by zase zapotřebí soustavně přihlížeti k poměru, který je mezi jazykovou funkcí a jazykovou formou, a to, jak se zdá, není možné bez pečlivého a na vlastní jazykové zkušenosti založeného srovnávání alespoň dvou jazyků.

I Gardinerovy výklady o predikaci však opět ukazují, že se mu ani toho ani onoho nedostává. Není přece možné prostě říci, že ve větách, v nichž se neshoduje psychologický predikát s predikátem gramatickým (v mé formulaci: aktuální členění věty s jejím členěním gramatickým), vyjadřuje se predikace jen formou výslovnostní, tedy intonací a důrazem. To platí sice pro angličtinu, ale nikoli třeba pro češtinu, kde se aktuální členění v takovém případě zpravidla projevuje v slovosledu.[5] Tak se v knize Gardinerově, jinak bystré a poctivě myšlené, téměř krok za krokem setkáváme s nedostatkem rozhledu po konkretním linguistickém materiálu a s neujasněností v otázce jazykové formy. Hodnota knihy, opravdu cenné pro soustavné zdůrazňování hlediska funkčního, tím ovšem podstatně trpí a bohaté výklady autorovy se z jasného ukazatele cesty mění jen v průvodce, který podněcuje k přemýšlení i vydražďuje ke kritice.

 

Druhá z obou publikací, které jsou předmětem mého referátu, je knize Gardinerově po všech možných stránkách nepodobná. Není to statný svazek, nýbrž knížka malé osmerky o pouhých 79 stránkách, nevyznačuje se přes to, že byla sepsána Angličanem a že vyšla v sbírce popularisační, žádnou zvláštní urovnaností a jasností výkladů a na řeč se dívá se stránky docela jiné. Je to spisek Speech, který pro sbírku Sixpenny Library londýnského nakladatelství E. Benna napsal mimořádný profesor fonetiky na londýnské University College, J. R. FIRTH; po prvé vyšel r. 1930. Spisek si zaslouží naší pozornosti, protože v něm autor nedbá popularisačního úkolu, který by spíš byl vyžadoval jasného výkladu věcí odborníkům obecně známých, nýbrž se pokouší bez zřetele k chápavosti průměrného čtenáře vyložit více méně soustavně své názory na řeč. Firth se zajímá jen o živou řeč a jeho zásadní jazykozpytné stanovisko je jasně určováno dvěma fakty: přistupuje k řeči jako fonetik a jako behaviourista. Fonetiku pojímá ovšem hodně ze široka a značně jinak než na př. experimentální fonetikové. Řadí ji dokonce k vědám sociálním, z nichž je prý nejblíže k praktickému životu, a nejraději by do ní zahrnul všecko studium řeči. „Studium toho, co lidé říkají a slyší, a souvislostí situačních [45]a zkušenostních, v nichž to činí, je po právu obor fonetiky.“ Fonetika nedoplňovaná fonologií se vždycky dívala na řeč hodně zvenčí a proto se nedivíme, že se fonetik, rozšiřující svůj zájem na živou řeč v celém jejím rozsahu a hledající, oč by se při tom opřel, přimkl právě k behaviourismu, který se vůbec na všecko dění duševní dívá jen zvenčí. Behaviourismus Firthův je odvozený a proto se v něm vady původního směru jeví velmi zřetelně. Bylo by jistě se stanoviska metodického zcela možné a snad i výhodné pokusit se jednou o rozbor řeči jen jako souhrnu mluvních návyků (speech habits), které jsou přístupné přímému pozorování, ale toto metodické vylučování vnitřních procesů se nesmí zvrtnout v popírání jejich existence. Toho se právě Firth dopouští a z behaviouristické horlivosti a snad i jako východisko z nouze popírá na př. pro řeč význam syntaxe. Je to asi proto, že se mu nepodařilo promítnout problémy syntaktické do sféry mluvních návyků. Jejich vyjadřovací funkce je si ovšem mnohem více vědom než průměrní fonetikové. Řeč je mu tělesný návyk, založený na fyzické basi a její funkci vidí v sociální kontrole a koordinaci jednání. I ve vlastních výkladech Firthových o výslovnosti lze pozorovat stopy pojetí funkčního. Fonéma pojímá sice podle D. Jonese jako souvislou skupinu fonetických variantů nebo řadu zpřízněných hlásek (phones),[6] ale zásoba fonémat v daném jazyce je mu systémem. „Systém samohlásek je stupnice kvalit vzájemně na sobě závislých. Odstraní-li se nebo změní-li se jedna z nich, celý systém se vyšine z rovnováhy a přestává být stupnicí.“ Od rozboru výslovnosti postupuje Firth k rozboru významové stránky řeči vůbec, ale — jak už vyplývá z jeho výše citovaného úsudku o důležitosti syntaxe — nedostává se vlastně přes problém slova. Jeho definice mluvené věty — „mluvená věta je souvislá řada direktivních podnětů v podobě fonetických struktur (phonetic patterns), které se kombinují, aby vzbudily přiměřenou a návykem danou reakci (response)“ — nemůže mu být metodickým východištěm, protože, podobně jako shora uvedené definice Gardinerovy, se vedle látky, z níž se věta tvoří, spokojuje jen vytčením větné funkce, ale zcela pomíjí to, co je specifické pro větnou strukturu. Firth rád operuje pojmem verbalisace — na př. v definici promluvy: „Normální promluva (a normal complete act of speech) je způsob kolektivního jednání, v němž se účastní dvě osoby nebo více osob tím, že obvyklými slovy vyjadřují (by means of common verbalisation of) společný svůj kontext situační nebo zkušenostní“ — ale pojem ten se zřejmě týká jen aktu pojmenovávacího, nikoli aktu větotvorného. I slova jsou Firthovi ovšem jen návyky a jako fonetické návyky vázané na určitou zkušenost označuje také jejich části, „etymémata“ a morfémata. Toto základní hledisko by samo o sobě ještě nebylo závadou, ale vadí, že si Firth neuvědomuje, že i slova a jejich části tvoří v jazyku systém, jako jej tvoří fonémata. Ze všech možných problémů, které se tu naskýtají, všímá si Firth pouze jednoho, zajímavého tím, že se mu věnovalo dosud jen málo pozornosti. Jde o jev, který můžeme nazvat hláskovou nebo skupinovou homofonií, a který se zakládá v tom, že celé řady slov podobného významového zabarvení se vyznačují přes nestejný etymologický původ týmž rysem ve své fonologické skladbě. Sám jsem před několika lety upozornil na podobný zjev v češtině, při čemž mi šlo o fonologické kombinace nezvyklé v domácí slovní zásobě intelektuální povahy a proto tím charakterističtější pro slova emocionální a slova cizí.[7] Firth takového rozdílu mezi jednotlivými druhy slov nedělá, nýbrž jenom na velmi hojných příkladech ukazuje, že anglická slova počínající se třeba skupinou sl, nebo končící se třeba skupinou mp nebo oop mají zvláštní významové zabarvení. Je zcela zřejmé, že podle výkladu autorova tu jde o nabyté návyky fonestetické (termín Firthův), které ovšem u příbuzných národů mohou být podobné, tedy o něco jiného, než je třeba vnitřní symbolická platnost samohlásky i, kterou se zabýval Jespersen.[8] I Jespersen ovšem říká, že postupem času hláskového symbolismu v jazycích přibývá tím, že se slovům se symbolickou hláskou dává přednost nebo že se podle takových slov tvoří nová. Jistě tu Firth narazil na problém, který si zaslouží podrobného studia především v jazycích dnešních. Zmínkou o podobných fonetických návycích u různých národů germánských jsme se dotkli problému jazykové příbuznosti, které Firth také věnuje celou zvláštní kapitolu. Jako jinde (s výjimkou první kapitoly o vzniku řeči) jde mu i v ní jen o poměry dnešní, nikoli o příbuznost zjistitelnou historicky.

Synchronické srovnání různých jazyků, t. j. jejich srovnávání podle stavu existujícího v dané době beze [46]zření k tomu, co předcházelo, je metoda, které se moderní linguistika důrazně zastává a které může být užíváno k různým vědeckým účelům. Srovnával-li jsem na př. v kritice knihy Gardinerovy angličtinu s češtinou, činil jsem to proto, že čeština má jinou strukturu než angličtina a že srovnávání jazyků o rozdílných strukturách může jejich strukturální povahu vzájemně osvětliti. Jindy zase se srovnávají synchronicky jazyky téže oblasti, třeba různého původu, a ukazuje se, jak se v nich jeví vliv oblastní sounáležitosti. Hledá se tak jazykový typ oblasti balkánské, středozemní, eurasijské atd.[9] Firth k těmto dvěma typům synchronického srovnávání jazyků připojuje typ třetí a snaží se synchronicky ukázat příbuznost dnešních jazyků germánských. I tu ovšem zůstává dalek vší soustavnosti, kterou by se problém teprve řádně vytkl a osvětlil. Podrobněji vykládá jen o fonetické příbuznosti germánských jazyků, dané stejnými fonestetickými návyky, a toliko několika slovy se dotýká příbuznosti „etymemické a morfemické“ (t. j. příbuznosti kořenů a přípon odvozovacích a flektivních). Charakteru syntaktického si vůbec nevšímá. Firth by nebyl směl být ani anglickým fonetikem, kdyby ve své knize nebyl věnoval zvláštní kapitolu problému Standard English. I tu zůstává věren svému krajně realistickému nazírání na řeč a je důsledně protipuristický i ve věcech výslovnosti, v nichž Angličané bývají tak choulostiví. Řeč, kterou důsledně pojímá jako návyk kolektivní, je mu něčím, co neustále roste a neustále se vyvíjí podle místních a sociálních podmínek. Proto nelze podle jeho mínění nic namítat proti vývoji zvláštního typu angličtiny australské nebo jihoafrické a proto souhlasí také s H. L. Menckenem v jeho hodnocení američtiny.[10] Firth dobře cítí dvojitý problém jazykové politiky. Jde jednak o jazyk jako prostředek pro vzdělání mas a tím může býti jedině mateřština, i když u národů malých to znamená kulturní omezení. Jednak jde o jazyk spojující různojazyčné celky, tedy o jazyk ve funkci nadnárodní, ať jde jen o jednotlivé oblasti s různými jazyky (na př. o Indii), nebo o celý svět. Řešení těchto problémů podle Firtha je konečným úkolem linguistiky jako vědy sociální a výzvou k světové organisaci linguistické práce v tom smyslu končí se jeho nesoustavná, nesouměrná, jednostranná a přece v mnohém nabádavá knížka.

---

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 1, pp. 42-46

Previous Jindřich Honzl, Vladislav Vančura: K diskusi o řeči ve filmu

Next Roman Jakobson: K časovým otázkám nauky o českém verši