K šedesátinám akademika B. Havránka

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

[*]V dějinách naší jazykovědy se najde málo postav, které by uskutečňovaly požadavky vědy životné, národní a pokrokové takovou měrou, jako se daří akademikovi Havránkovi. Přehlížíme-li v den jeho šedesátin všecko to, co dosud vykonal, udiví i nás, kteří jej známe již dlouho a kteří jsme studovali pod jeho vedením, jak mnohostranné a mnohotvárné je jeho vědecké dílo. Přitom je to dílo téměř v celém rozsahu stále aktuální a živé, ať již tím, že přináší poznatky dosud platné, nebo tím, že podněcuje a nabádá k novému promyšlení a k novému řešení otázek, jimiž se Havránek zabýval a jež u nás často i po prvé kladl.

Žijeme v době zvýšeného zájmu o jazyk a jazykovědné otázky. Náš lidově demokratický stát pečuje o naše národní jazyky a o jazykovou výchovu způsobem dosud nebývalým a ukládá tím i naší jazykovědě čestné a odpovědné úkoly. Prof. Havránek těchto úkolů plní tolik jako nikdo jiný. Přednáší, publikuje v časopisech i knižně, organisuje práci na školách i ve vědeckých ústavech, pečuje o výchovu vědeckého dorostu a zastává přitom také řadu různých funkcí v našem veřejném životě. K tomu všemu je potřebí nejen velikých schopností a životní energie, ale také obětavosti a smyslu pro potřeby našeho státu a našeho lidu. K velikosti a síle vědeckého díla Havránkova patří i velikost a síla jeho osobnosti.

*

Akademik Havránek je pražský rodák a v Praze vystudoval. Za studijní obor zvolil si češtinu a latinu s těžištěm zájmu v bohemistice či spíše v slavistice, a to hlavně pod vedením profesorů Zubatého, Polívky, Pastrnka a Hujera. Ještě za svých universitních studií stal se r. 1915 spolupracovníkem kanceláře Slovníku jazyka českého při České akademii věd a umění, což vytvořilo příznivé podmínky pro jeho odborný růst. Měl tu příležitost k tomu, aby si důkladně prohloubil své znalosti češtiny v celém jejím rozsahu a vývoji, ujasňoval si tu v pracov[24]ním kolektivu složitější otázky a prohluboval své theoretické znalosti přímo při práci s jazykovým materiálem. Paralelním působením na střední škole (od r. 1917) získal pak potřebné zkušenosti pedagogické, jež později dobře uplatnil jako učitel na universitě.

K rozšíření a prohloubení svého jazykovědného vzdělání využíval Havránek i studijních pobytů v slovanských zemích. Jazykovědné zájmy i theoretické nadání jazykové i důkladné všeobecné vzdělání předurčily jej záhy pro vědeckou dráhu, mnohostrannost zájmu i pracovní svědomitost a důkladnost a v neposlední řadě i dvojí zaměstnání, škola a Slovník, však způsobily, že se habilitoval poměrně pozdě (roku 1928). Jako vysokoškolský učitel se Havránek hned od počátku dobře uplatnil a byl již r. 1929 jmenován mimořádným profesorem slovanské jazykovědy na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně.

Působení na universitě v Brně, kde bylo poměrně klidné pracovní prostředí, přispělo podstatnou měrou k urychlení Havránkova vědeckého zrání. Přátelský i pracovní styk s pokrokovými vědci brněnských vysokých škol, z nichž někteří zaplatili za války svou pokrokovost životem (Helfert, Uher a j.), pomáhal Havránkovi také v jeho růstu politickém. Významnou událostí jeho života v době působení v Brně byla také cesta do Sovětského svazu (1936). Nebyla to jen cesta čistě studijní, byl to i projev přesvědčení, že nás Sovětský svaz povede v politice i ve vědě. Spolu se svými brněnskými přáteli pracoval Havránek také v politických organisacích, a to zejména ve vedoucí funkci ve Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se Sovětským svazem.

Roku 1939, po smrti prof. M. Weingarta, byl povolán na filosofickou fakultu do Prahy, ale zavření vysokých škol za okupace oddálilo tento přechod až do r. 1945. Za okupace byl také činný v politické ilegalitě a zůstával v těsném styku se svými žáky. Vedl je v jejich odborné práci, pokud se jí za těžkých podmínek mohli věnovat, a staral se také o jejich existenční zabezpečení právě tak obětavě a statečně jako o zabezpečení rodin popravených nebo uvězněných profesorů fakulty. Hned po osvobození Brna vítěznou Rudou armádou ujal se Havránek svého úřadu děkanského (vykonával děkanskou funkci na podzim 1939 do zavření vysokých škol a staral se neohroženě po celou okupaci, aby byl fakultě zachován všechen majetek, hlavně knihovny). Pod jeho vedením se na filosofické fakultě v Brně začalo na jaře 1945 rychle pracovat v duchu nových zásad a potřeb.

Po příchodu do Prahy v létě 1945 stal se Havránek jedním z hlavních organisátorů naší jazykovědy. Stavěl se energicky jak na universitě, tak ve vědeckých ústavech a společnostech za požadavek marxistické orientace jazykovědné práce a prosazoval při každé příležitosti spolupráci s vědou sovětskou. Seznámil se s ní důvěrněji novými cestami do Sovětského svazu — byl pozván r. 1946 do Leningradu, 1948 přednášel jako hostující profesor na universitě moskevské — a také při návštěvách sovětských učenců u nás, z nichž některé se uskutečnily přímo z jeho podnětu a jeho přičiněním.

[25]Vědecký růst Havránkův byl především určován celkovou situací jazykovědy v druhém desítiletí 20. století. Do tohoto období spadá příznačně první světová válka; je to období těžké krise buržoasního myšlení. Známky této krise v období první světové války neprojevují se v jazykovědě tak ostře jako v některých jiných disciplinách společenských věd (na př. ve filosofii a v historiografii, jež se namnoze nezastřeně dává do služeb imperialistického šovinismu), ale i zde je živě pociťována opotřebovanost a nespolehlivost metodických základů.

Ve vývoji české jazykovědy se obrážela tato krise dosti dlouho jen v ztlumených formách, pracovalo se většinou osvědčenými metodami na novém materiále. Tak lze charakterisovat v období universitních studií Havránkových také českou slavistiku, ať již jde o její představitele pražské nebo o V. Vondráka, který do založení university v Brně působil ve Vídni. Srovnávací indoevropský jazykozpyt měl u nás v té době vynikajícího představitele v Josefu Zubatém, kterého metodická skepse, kritický a přemýšlivý postoj k rozsáhlému materiálu vedly k dobrým výsledkům hlavně v otázkách syntaktických. Zubatý také vedle mnohostranného Jiřího Polívky na Havránka nejsilněji působil.

K utváření vědeckého charakteru Havránkova přispělo samozřejmě i studium odborné literatury, později také osobní styky se zahraniční vědou. Někdy to byly i vlivy negativní, celkem tu však převládaly podněty kladné, to potvrzuje celková vývojová linie Havránkova. Ta má své retardační výkyvy, celkově je však pokroková, stejně jako Havránkův vývoj politický.

Velmi příznivě působilo na rozvoj vědeckých schopností Havránkových studium pokrokové vědy ruské a brzy také sovětské. Havránek byl jeden z prvních, kdo u nás sovětskou jazykovědu sledovali, těžili z ní a propagovali ji. Na práce sovětských jazykovědců navazoval hlavně v úvahách o spisovném jazyce a jeho funkcích. Byly to na př. práce Vinokurovy, Jakubinského, Vinogradovovy a hlavně akad. Ščerby, s nímž si dopisoval a kterého ještě i osobně poznal.

Někdy by byla bývala i zde na místě větší kritičnost, v sovětské jazykovědě let dvacátých se v otázkách theorie spisovného jazyka uplatňovalo dosti silně formalistické chápání básnické funkce jazyka. Celkem však styk se sovětskou vědou napomáhal Havránkovu vědeckému růstu příznivě. V době první republiky je třeba kladně hodnotit také již sám zájem o sovětskou vědu a seznamování české veřejnosti s jejími výsledky.

Rozhodně kladný poměr k sovětské vědě a poctivá snaha uplatňovat v jazykovědné práci marxistické chápání jazyka a společenského dění přivedly Havránka na krátkou dobu také do blízkosti marrismu, který byl u nás znám hlavně v umírněné podobě prací Meščaninovových a Kacnel’sonových. Přijmout marrismus do všech důsledků nebylo při celkovém založení vědecké práce Havránkovy, neodtržené od jazykové empirie, dobře myslitelné, třebaže tu jisté předpoklady vytvářel strukturalismus, k němuž se Havránek hlásil předtím. Tím vřeleji však uvítal Havránek osvobodivé slovo Stalinovo a jeho hluboké poznatky o jazyce, jimiž byly položeny spolehlivé základy k vybudování jazykovědy skutečně marxistické.

[26]Dnes je u nás akademik Havránek jedním z hlavních propagátorů a vykladačů Stalinových myšlenek o jazyce a pracuje také s úspěchem na jejich tvořivém rozvíjení a na jejich aplikaci při řešení konkretních jazykovědných otázek. Dokladem toho je nové zpracování stručné mluvnice češtiny, Česká mluvnice (1951), brožura Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárních děl a překladů (1952) a několik statí časopiseckých. Ukáže to také jistě nové zpracování vývoje spisovné češtiny, jež Havránek připravuje do tisku.

O vědeckou práci na marxistickém základě usiluje akademik Havránek důsledně také při své činnosti universitní a ve vědeckých ústavech. K charakteristice jeho vysokoškolské práce je třeba říci, že se vždy zasazoval o studium skutečně odborné, že vždy kladl důraz na vědeckou přesnost a materiálovou dokumentovanost a odchovával skutečné vědce i v dobách, kdy na marxistických posicích ještě pevně nestál. Důležité také je, že své žáky nikdy nenutil k mechanické reprodukci svých myšlenek, i když byl o jejich správnosti pevně přesvědčen. Usiloval vždy o to, aby se k správným poznatkům propracovali vlastní silou a aby byly jejich vědomosti také jejich osobním přesvědčením.

 

Hlavní zásady pracovní — metodická promyšlenost, kritičnost a snaha po přesné dokumentovanosti — uplatňují se již v prvních pracích Havránkových, publikovaných časopisecky.

Raná publikační činnost Havránkova již také ukazuje zřetelně, ke kterým úsekům jazykovědy směřuje jeho hlavní zájem. Je to především bohemistika, bádání o češtině v jejím celém rozsahu, staré i nové, o mluvě lidové i o jazyce slovesnosti ústní i knižní, o jazyce děl básnických i o jazyce odborné literatury. V popředí tu stojí od počátku zájem o otázky kultury spisovného jazyka, výzkum lidových nářečí a otázky lexikální a terminologické (k tomu dávala podněty hlavně účast na přípravných pracích k akademickému slovníku jazyka českého). Dále je to slovanská jazykověda v širokém záběru, problematika společného východiska slovanských jazyků, staroslověnština a církevní slovanština, srovnávací slovanská morfologie a syntax, vývoj spisovných jazyků a jejich vzájemné styky, vzájemné vztahy slovanských i neslovanských jazyků balkánských.

Třetím posléze okruhem jazykovědných otázek, k nimž se Havránek natrvalo již od mladých let zaměřil, byly jazykovědné otázky obecného a metodického rázu spolu s problematikou historickou (dějiny jazykovědy atd.). Tento zájem vyplynul přirozeně ze základního postoje Havránkova ke všem odborným otázkám, byl pak časem posilován spoluprací na českých naučných slovnících, pro něž napsal značný počet důležitých příspěvků.

Pro vědecké počátky Havránkovy je také příznačné, že si byl od počátku vědom nezbytnosti dobré organisační základny pro vědecké styky mezislovanské, potřeby budování studijních ústavů a knihoven, prací bibliografických atd. Významnou položku v jeho slavistickém bádání tvoří od počátku práce rusistické. Zabýval se také otázkami metodiky vyučování ruštině a nepřestával již [27]za první republiky usilovat o to, aby se ruština stala povinným jazykem na středních školách.

Od samých počátků odborné činnosti publikační lze u Havránka sledovat také uvědomělou pokrokovou linii. Ta se projevuje nejen úsilím o pokračování v nejlepších tradicích české vědy i kultury vůbec, ale také na př. živelným zájmem o lidovou tvořivost jazykovou i slovesnou. V jeho prvních časopiseckých příspěvcích zaujímá přední místo recense o edicích lidových povídek a pohádek. Havránek se také brzy vypracoval na skutečného znalce jazyka našich nejlepších spisovatelů, především Aloise Jiráska a Boženy Němcové. Již v jubilejním Jiráskově roce 1921 vyšla Havránkova stať „O dobovém zabarvení jazyka u Jiráska“ (ve sborníku studií a vzpomínek Alois Jirásek, Praha 1921, str. 348—361), jež je dosud nejlepším pohledem do jazykové dílny velikého křisitele české minulosti. Havránek se tu nespokojil jen povšechným popisem jazykových archaismů Jiráskových děl, ale dal si také práci s vyhledáním jejich pramenů. Podařilo se mu tak pěkně rekonstruovat důležitou stránku tvůrčího postupu Jiráskova. Z Havránkovy studie je dobře vidět, jak Jirásek i tím, jak pracuje s jazykem, míří k historické pravdivosti a autentičnosti.

Z novější doby pocházejí Havránkovy příspěvky o jazyce Máchově (ve sborníku Torso a tajemství Máchova díla, 1938) a Boženy Němcové (v Slově a slovesnosti 1943). V obou případech tu Havránek uplatnil jak svou erudici a všestrannou znalost češtiny obrozenské, tak své vřelé zaujetí pro vrcholné zjevy české literatury. O jazyce Němcové Havránek pěkně ukázal, jak tkví svými nejhlubšími kořeny v kraji, kde Němcová vyrůstala a kde se začala okouzlovat krásami lidové tvořivosti básnické.[*]

K poznání češtiny přispěl Havránek především svými pracemi dialektologickými a svými pracemi o spisovné češtině.

O českých nářečích napsal Havránek synthetické dílo pro Československou vlastivědu (1934). Na základě veškeré dosavadní literatury a také na základě prací svých žáků i vlastního pozorování podal tu přehled českých a moravských nářečí v promyšleném a poutavém podání, raze tu cestu novému způsobu dialektologické práce. Česká marxisticky orientovaná dialektologie má v Havránkově díle cennou oporu.

Skutečně průkopnickou prací je Havránkův Vývoj spisovné češtiny, který vyšel rovněž v Československé vlastivědě (1936). Závažnost tohoto díla spočívá zase v dobrém rozvrhu látky, v autentické dokumentovanosti a v důsledném sledování vztahů vývoje spisovné češtiny s vývojem společnosti, s dějinami českého národa. Nové vydání tohoto díla, přepracované na základě Stalinových jazykovědných prací, připravuje akademik Havránek do tisku.

[28]K práci na dějinách spisovné češtiny přistoupil Havránek vyzbrojen důkladnou znalostí materiálu a také promyšlenou a o sovětskou literaturu opřenou theorií spisovného jazyka. Na theoretických otázkách spisovného jazyka pracoval Havránek také v souvislosti s problematikou současného stavu spisovné češtiny. Vycházeje z funkčního pojetí spisovného jazyka a opíraje se o svou praxi slovníkářskou i školskou, byl nad jiné povolán k tomu, aby rozhodně a tvrdě vystoupil proti českému brusičství, jež bylo živeno reakčním šovinismem a stávalo se brzdou růstu spisovné češtiny. Poplatnost idealistickému strukturalismu jak u Havránka, tak u ostatních účastníků protibrusičského tažení způsobila, že se nedosáhlo takových výsledků, jaké byly žádoucí. Ostrá oposice proti šovinisticky orientovanému brusičství vedla k tomu, že se upadalo do opačné krajnosti, do kosmopolitického podceňování národní svébytnosti jazyka. K chybným závěrům vedlo také přeceňování funkční diferenciace spisovného jazyka, ztrácela se se zřetele jeho jednota a celonárodní platnost.

Rozpoznat nedostatky svých starších prací v době, kdy vyřešil zásadní otázky theorie národního a spisovného jazyka J. V. Stalin, nebylo Havránkovi nesnadné. Theoretická výzbroj marxistická spolu s dobrou znalostí vývoje spisovné češtiny a jazyka našich nejlepších spisovatelů umožňuje dnes Havránkovi zasahovat rozhodným způsobem všude tam, kde se vyskytnou v naší jazykové politice nějaké nejasnosti a nesrovnalosti. Zamýšlí se s opravdovým zaujetím nad otázkami naší nejnovější umělecké literatury, sleduje pečlivě kvalitu nových překladů a přispívá svou radou i odbornými výklady všude tam, kde se toho ukáže potřeba. Přednáší o potřebách jazykové kultury na pracovních konferencích spisovatelů a kulturních pracovníků, zabývá se problematikou spisovného jazyka ve svých universitních čteních a seminářích, organisuje ve vědeckých ústavech práci, jež směřuje k prohloubení poznání spisovné češtiny, k aplikaci i popularisaci získaných poznatků.

Hlavním Havránkovým spisem z oboru srovnávací slovanské jazykovědy je spis Genera verbi v slovanských jazycích (I, 1928, II, 1937), věnovaný spletité otázce rodových kategorií slovanského slovesa. Metodická promyšlenost spolu s filologickou propracovaností umožnila tu vytvořit bohatě dokumentované dílo takových hodnot, že má jen málo obdob v novější slavistické literatuře. A v žádné jiné monografické jazykovědné práci slavistické nebylo použito tak obsáhlého a přitom původního pramenného materiálu s takovou kritickou obezřetností o spolehlivostí. Výsledky, k nimž se tu dochází, jsou cenným obohacením slovanské jazykovědy v úseku morfologickém i syntaktickém.

Dobře založené a kriticky uvážené jsou i jiné slavistické práce Havránkovy, uveřejněné v různých časopisech a sbornících. Obírají se různými otázkami mluvnice, hláskosloví i lexikálního složení slovanských jazyků. Najdou se tu také cenné příspěvky k otázkám mezislovanských jazykových vlivů i spolehlivě informující a uváženě hodnotící příspěvky k dějinám slovanské jazykovědy, na prvním místě práce o Dobrovském, jehož je Havránek vynikajícím znalcem.

[29]Zásadní význam pro slavistiku má nová stať Havránkova, uveřejněná v posledním čísle časopisu Slavia, Srovnávací slovanská jazykověda ve světle Stalinových prací. Je tu pronikavým způsobem zhodnocena dnešní situace srovnávací slovanské jazykovědy a zároveň se tu vytyčuje program další práce.

Opravdový zájem a smysl pro potřeby našeho školství projevuje Havránek svou prací na učebnicích češtiny a ruštiny. To, co vykonal na tomto poli v posledních letech ve službách našich nových škol všech stupňů, je práce úctyhodná již svým rozsahem.

Významnou složku Havránkovy odborné činnosti tvoří práce redakční. V nynější době pracuje redakčně především na Příručním slovníku jazyka českého, na Velkém rusko-českém slovníku, z časopisů rediguje dnes vedle Slova a slovesnosti, jehož je spoluzakladatelem, ještě Slavii, Byzantinoslavica a Naši řeč. Jako redaktor Slova a slovesnosti usiloval vždy Havránek o to, aby tento časopis plnil dobře úkoly informační i kritické. Třebaže Slovo a slovesnost jako orgán Pražského linguistického kroužku zůstávalo dlouho zaměřeno ke strukturalismu, vykonalo pod Havránkovým vedením mnoho jak pro poznání a kulturu spisovné češtiny, tak vůbec pro zvýšení úrovně jazykovědné práce u nás.

Přes svou mnohotvárnost a rozmanitost tvoří Havránkovo dílo celek, který sjednocuje především poctivé úsilí o správné poznání. I když ještě dnes nedovedeme zhodnotit do všech podrobností jeho význam, není pochyby o tom, že bude vždy uznáváno za cenný přínos v dějinách naší vědy i kulturního snažení vůbec. Je to jistě v neposlední řadě proto, že stále rostlo z potřeb našeho kulturního života a že se v něm vždy projevovala snaha sloužit a prospívat národnímu celku.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 1, pp. 23-29

Previous Josef Hrabák: Poučení z prací Zdeňka Nejedlého o starší domácí tradici

Next Jaromír Bělič: Poměr mezi češtinou a slovenštinou