Za Ivanem Olbrachtem

rh (= Rudolf Havel)

[Chronicles]

(pdf)

-

Jazykové mistrovství národního umělce Ivana Olbrachta, velikého básníka a bojovníka, zemřelého 30. prosince 1952, zdůrazňovalo se od prvních jeho knih. Láska k rodnému jazyku, tak patrná z celého díla Olbrachtova, projevovala se však také živým jeho zájmem o vědecké řešení aktuálních jazykových otázek. Dokazuje to především celým svým dílem, prokázal to i přímo, a to nejen jako člen pravopisné komise Ústavu pro jazyk český, kam pravidelně docházel, pokud mu to zdraví dovolovalo, ale i několika články o „jazykovém zmatku“, uveřejňovanými v Literárních novinách 1931 a 1932, a především předmluvou k 3. vydání své knihy O zlých samotářích (1939) a k výběru z Blouznivců našich hor od Antala Staška (1940). Ivan Olbracht byl bojovníkem i zde. Nebál se ukázat na neudržitelný stav české vědy o jazyce brzděné purismem a na jazykovou anarchii, která následkem toho vznikla. Uznávaje plně zákonnost v jazyce, stavěl se proti jeho násilnému sešněrovávání, které brzdí spisovatelovu práci, proti všemu, co z jazyka, spisovatelova nástroje (už r. 1931 mluví Olbracht o jazyku jako nástroji), činí mrtvý materiál, co jej omezuje a ochuzuje: „Jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) … psáti dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformulovati svou myšlenku, výhružně vztyčený prst filologův: ‚Nesmíš! Germanismus! Galicismus! Pozor! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!‘, chápal-li se úzkostlivě každého Brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat …“ (v předmluvě ke knize O zlých samotářích 1939). Význam a výsledky skutečné vědy o jazyce Olbracht ovšem uznával a oceňoval: „A že jest naše řeč živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná, to jsme snad vždy tušili, ale vědět nás to naučila teprve nejnovější filologie“ (tamže). Správně ovšem ukázal Fr. Trávníček (Spisovatelé, jazyk a jazykozpyt v knize Nástroj myšlení a dorozumění, 1940, str. 192 a n.), že „jazykozpytec a spisovatel se navzájem doplňují ve dvojici činitelů důležitých pro rozvoj řeči“, a vzdal právě Olbrachtovi, jako přednímu jazykovému klasikovi, dík za to, že filologům pomáhá. To bylo v třicátých letech, kdy se za názory Olbrachtovy postavila mladá, pokroková filologie a vědecky dokázala to, co Olbracht jen cítil a nadhodil.

A dnes, kdy nově řešíme otázku úpravy českého pravopisu, mohl by Olbracht opět pomoci filologům; proto je jeho ztráta citelná i zde. Dnes již jinak rozumíme jeho slovům [47]o těchto problémech než r. 1931, kdy byla pronesena: „Nedovedu si ji [nápravu jazykových zmatků] představiti jinak, než že bude v pravopise odstraněn rozdíl mezi z a s, mezi délkou a krátkostí, mezi i a y, mezi ie, je a ě a mezi souhláskami zdvojenými a nezdvojenými všude tam, kde v jazyce dorozumívacím již vymizel a kde ho není potřebí pro srozumitelnost.“ (Literární noviny 1931, č. 12.) Právě poslední část citované věty dává — i když ne v podrobnostech — zásadní směrnici pro řešení dnešní pravopisné úpravy: odstranit z pravopisu vše neživé, co bylo udržováno pouze tradicí filologickou a co není odůvodněno potřebou srozumitelnosti.

S těmito názory Olbrachtovými souvisí těsně vývoj Olbrachtova jazyka, jak se jeví v různých vydáních jeho knih, jeho vlastní jazyková praxe. To bude předmětem delší studie, kterou přineseme v některém z příštích čísel Slova a slovesnosti.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 1, pp. 46-47

Previous Jaromír Bělič: Poměr mezi češtinou a slovenštinou

Next K. Sr. (= Karel Sochor): První krok k terminologickému slovníku hornickému a hutnickému