Za profesorem Kellnerem

Arnošt Lamprecht

[Articles]

(pdf)

-

Českou jazykovědu postihla 31. května 1953 veliká ztráta. Odešel významný představitel střední vědecké generace jazykovědné, univ. profesor Dr Adolf Kellner, žák našich předních linguistů akad. Fr. Trávníčka a akad. Boh. Havránka. V jeho osobě ztrácí naše věda obětavého a zasloužilého pracovníka v oblasti dialektologie, plného tvůrčího rozmachu a velikých plánů do budoucna. Jeho odchod je velikou ztrátou i pro brněnskou universitu, na níž profesor Kellner působil jako vzorný učitel. Všichni, kdo se s ním blíže stýkali, v něm ztrácejí člověka vzácných osobních kvalit.

Profesor Kellner pocházel z proletářského prostředí. Narodil se dne 27. března 1904 ve Štramberku v rodině zámečníka, pracujícího v továrně Tatra v Kopřivnici. Už z domova si přinášel vřelý poměr k lidu a ten si zachoval po celý život. Studoval na gymnasiu v Příboře a v letech 1923—1927 na filosofické fakultě v Brně. Stal se tu žákem profesorů Trávníčka, Vondráka a Hujera. Na směr jeho další vědecké práce měl vliv zejména jeho učitel akad. Trávníček a bez vlivu nezůstal jistě ani jeho studijní pobyt v Polsku u předního dialektologa prof. K. Nitsche. Na odchodu z fakulty se dostal do styku i s druhým naším význačným jazykovědcem akad. Havránkem, který tehdy přišel do Brna, a účastnil se práce v jeho semináři již jako absolvent. Láska k slovanské jazykovědě a zejména k bádání dialektologickemu, kterou si odnášel od svých učitelů na fakultě, provázela ho pak v celé jeho další práci. Nevzdal se jí ani za svého dlouhého působení na gymnasiích v Brně v letech 1929—1945.

Kromě zkoumání svého rodného nářečí štramberského, jímž se zabýval už za svých studentských let, obrátil se profesor Kellner na počátku své vědecké činnosti ke studiu nářečí slovenských, která sám v terénu poznával. V r. 1932 uveřejňuje v časopisu Bratislava Příspěvek k bližšímu poznání nářečí lučivňanského a zjišťuje v něm, že se toto podtatranské nářečí svou starší vrstvou řadí k dialektům středoslovenským, v mladších jevech však se shoduje s dialekty východoslovenskými. Studii doplnil vydáním nářečních textů ve Sborníku Matice slovenské. — Východoslovenskými nářečími se zabývá v Příspěvku k jazykové charakteristice Plavnice (Sb. Mat. slov. 13, 1935, str. 73—81) a v Nářečích severozápadního Šariše (Sb. Mat. slov. 16/17, 1938/39, str. 35—39). V hláskoslovných výkladech vychází ještě z pračeského stavu a metodicky se opírá o Trávníčkovu [98]Historickou mluvnici. — Západoslovenským dialektům je věnován článek K charakteristice čadeckých nářečí z r. 1939/40 (Linguistica slovaca 1/2, 1939/40, str. 220—229). Přesvědčivým rozborem nářečního materiálu zde autor dokazuje, že západní Čadecko bylo původně osídleno slovenským obyvatelstvem a že polonismy jsou pozdějšího původu.

V r. 1939 vychází Kellnerova monografie Štramberské nářečí. Autor v ní podal všestranný gramatický popis svého rodného nářečí. Na rozdíl od svých některých předchozích prací zde autor podává hláskosloví s dvojího aspektu, s hlediska systému hlásek i s hlediska vývojového. Tento dvojí pohled je velmi důležitý, neboť nám umožňuje srovnávací studia a nezastírá nám přitom dnešní jazykový stav. Práce má veliký význam jak svým bohatým materiálem, tak zejména metodicky a byla vzorem pro další nářeční monografie.

Vrcholem badatelské činnosti prof. Kellnera jsou jeho Východolašská nářečí (Brno 1946, 1949).[1] První díl nám podává úplný obraz gramatického systému nářečí, doloženého četným, pečlivě utříděným novým materiálem, který autor nasbíral s akribií při práci v terénu v letech 1937—1948; představuje tedy stav nářečí těsně před velikými přesuny za světové války. V duchu nových jazykovědných metod autor jednotlivé doklady přesně lokalisuje, takže je možno si učiniti obraz o jejich geografickém rozšíření. Je to důležité zvláště u těch dokladů, které mají význam pro správné pochopení a zařadění nářečí. Druhý díl práce obsahuje celkovou charakteristiku nářečí, přehled jejich zeměpisného rozrůznění, jejich klasifikaci, stanoví nářeční hranici východolašskou a podává nám přehled vývoje těchto nářečí, doložený jak jazykovým, tak i historickým materiálem. Podstatnou část tvoří i četné ukázky lidového jazyka a zejména obsáhlý slovník. Při rozboru autor přihlíží jak k jevům gramatickým, tak i k jevům lexikálním, na které se dříve nekladl takový důraz, a zjišťuje přitom četné shody těchto dialektů s nářečími lašskými. V gramatické stavbě je to na př. typ umřił proti polskému umarł. V lexikálních shodách dovedl prof. Kellner jasně odlišit různé vrstvy, na př. slova spojená bezprostředně s životem lidu (terminologie zemědělská, názvy z přírody, názvy pro oděv a jídlo) od slov obecně kulturních i náhodných přejetí. Z Kellnerova lexikálního rozboru je jasně vidět, že ve většině případů jde o shody, které se týkají samého jádra slovníku, jeho základního slovního fondu, a to často i jeho vrstev velmi stálých. Kellnerovo pojetí je tak v plném souladu s dnešním názorem na složení slovní zásoby po Stalinových statích O marxismu v jazykovědě. Práce má veliký význam jak svými závěry, v nichž autor na základě hlubokého rozboru jazykovědného i jazykovědně historického přesvědčivě dokazuje původní příslušnost západního Těšínska i Čadecka k jazykovému souboru československému, tak i svou metodou, neboť se tu podařilo ukázat, jak je třeba při interpretaci jazykového materiálu přihlížet [99]k faktům historickým a jak právě z úzkého sepětí historie a jazykovědy je možno velmi mnoho vytěžit pro poznání dějin národa.

Slezskem se zabýval prof. Kellner i v dalších statích Slezsko po stránce jazykové a Jazykové poměry v levém horním Poodří. První studie, uveřejněná v knize „Slezsko, český stát a česká kultura“ (Opava 1946), má značný význam teoretický. Autor v ní na základě vlastních zkušeností dovozuje, že „na územích, kde se střetají dva slovanské jazyky původem si tak blízké, nářečí není podstatným znakem příslušnosti k určitému národnímu celku“ a že tímto znakem je národní uvědomění, jež není určováno nářečím, nýbrž „činiteli jinými, a to především tradicí danou vědomím rodové sounáležitosti, poměry kulturně politickými, náboženskými a v neposlední řadě potřebami a výhodami hospodářskosociálními“. Autor tím nechce negovat vliv jazyka, upozorňuje však na to, že při blízkosti jazykové mohou mluvčí se svého osobního hlediska klást důraz na ty nebo ony jevy jazykové a svůj dialekt považovat za místní variantu toho nebo onoho národního jazyka. Takové pojetí bylo ještě snazší v minulosti, kdy si oba jazyky byly ještě bližší a kdy se čeština odchylovala od ryzí domácí mluvy slezské větší měrou jen svou stavbou hláskovou a shodovala se s ní zejména lexikálně a frazeologicky, a byla proto považována za vytříbenou kulturní podobu jazyka domácího. Místní nářečí mohlo být tedy považováno za dialekt češtiny. Další sbližování však bylo přerušeno úpadkem našeho kulturního jazyka. Dále se autor v této stati zabývá dnešním rozrůzněním Slezska i jeho historickým vývojem a přihlíží přitom v hojné míře k dějinám společnosti. I když tato studie vyšla v r. 1946 a v podrobnostech by ji bylo lze dnes doplnit, na jejích zásadních výkladech lze stěží něco měnit.

Nový jazykovědný materiál z obcí na sever od Opavy přináší druhá jmenovaná studie, Jazykové poměry v levém horním Poodří, publikovaná ve sborníku „Naše země, náš lid“ (Opava 1946). V historické interpretaci jazykovědné se autor opírá v podstatě o názory Trávníčkovy a van Wijkovy, podpírá je však fakty z historického vývoje společnosti. Po stránce materiálové by bylo možno tuto práci nyní doplnit novými výzkumy, které prof. Kellner konal v posledních letech na pohraničí česko-polském na Hlučínsku.

Teoretický význam má i Kellnerova studie Stav a úkoly české jazykovědy na Slezsku (Opava 1950), v níž podává přehled dosavadního stavu bádání o lašských nářečích a nastiňuje hlavní úkoly jak pro bádání o současném stavu jazyka, tak i pro bádání historická. Hlavní úkol historického bádání vidí v rekonstrukci lašského nářečního vývoje, dále v určení starých hranic polštiny a češtiny a ve zjištění vzájemného poměru češtiny jako jazyka kulturního a úředního k místnímu nářečí.

Problematice vztahu češtiny a slovenštiny k ostatním jazykům slovanským je věnován Kellnerův článek Dialektické prolínání češtiny a slovenštiny se slovanskými jazyky ve sborníku „Slovanství v českém národním životě“ (Brno 1947). Shrnuje zde a s jednotného hlediska vykládá jazykové míšení a přechodné jevy [100]na hranicích slovanských jazyků ve Slezsku, na Čadecku i na východním Slovensku. Téže otázce je věnována velmi cenná studie o pomezních jazycích, která právě vyšla v 2.—3. čísle 21. roč. Slavie. Touto statí vrcholí hluboce přemýšlivé úsilí Kellnerovo dobrat se jasného řešení složité a široké problematiky vývoje nářečí a národního jazyka, vztahů a vzájemného působení jazyků těsně příbuzných. Toto úsilí bylo tím cennější, že vynikající teoretik vyrůstal nám zde na podkladě široké empirické přímé znalosti nářečních faktů.

Ani při těchto pracích teoretického významu, opřených ovšem vždy o bohatý materiál, nezapomínal prof. Kellner na práce materiálové. Chtěl v celé serii článků ve Slezském sborníku zachytit stav nářečí na Opavsku a především ukázat na jeho zeměpisné rozrůznění. Bohužel se mu podařilo napsat jen úvodní článek Jazykový zeměpis a jeho význam pro studium vývoje jazyka a z materiálové části uveřejnit jen menší část o úžení é > í a o t. zv. přičiskání neboli splynutí sykavkových řad (Slezský sborník 49, 1951, str. 55—61 a 50, 1952, str. 103—112.

Dosud neznáma širší vědecké veřejnosti zůstala i jeho skripta z dialektologie. Kromě základů dialektologie, jejího vymezení, vztahu k ostatním linguistickým disciplinám, přehledu dialektologického bádání atd. jsou zde v souvislosti s poměrem jazyka a dialektu řešeny základní otázky obecně jazykovědného dosahu. Jen churavostí prof. Kellnera v posledním půldruhém roce a jeho úzkostlivou snahou nevydávat předčasně věci, jež je třeba důkladně promýšlet, bylo způsobeno, že tyto plodné myšlenky zůstaly omezeny jen na brněnský kolektiv jazykovědný a že nebyly dosud plně zveřejněny. Byly by mohly plodně přispěti k diskusím o národním jazyce. Nesplněna zůstane i Kellnerova touha doplnit první díl skript částí druhou, v které by se základní věci podrobněji osvětlily na vývoji českého národního jazyka.

Prof. Kellner měl veliké plány. Chtěl se účastnit práce na rozsáhlém výzkumu našich nářečí, na sestavení jazykovědného atlasu a Slezsku chtěl dát nářeční slovník lašský. Výsledků této vědecké práce pak hodlal užít k synthetickým pracím, které by obohatily teorii vývoje jazyka.

Kellnerova činnost se nevyčerpávala jen v původních pracích. Prohlížíme-li jeho bibliografii, vidíme, že se zabýval slovanskou jazykovědou v celé její šíři. Mezi recensemi můžeme najít nejen práce dialektologické, na př. recensi Stanislavových Liptovských nářečí, nýbrž i práce bohemistické, na př. recensi Flajšhansova vydání Hájkovy kroniky, Profousových Místních jmen, dále práce polonistické i obecně slavistické. Svědčí to o veliké šíři vědeckých zájmů prof. Kellnera, o tom, že se nikterak neuzavíral do svého užšího oboru badatelského. Mnohé z jeho recensí přinášejí i nové, dosud nepublikované výsledky vědeckého bádání.

Ačkoli nebyl přítelem polemického tónu a snažil se vždy o věcné podání, dovedl se odhodlaně a bojovně postavit za věc, bylo-li toho v zájmu pravdy třeba, jak o tom svědčí jeho polemická stať Aby bylo jasno ve Slezském sborníku 49, 1951 (str. 548—565).

[101]Při hodnocení prof. Kellnera nesmíme zapomínat ani na jeho činnost učitelskou, neboť ta je u něho stejně významná. Od r. 1929 působil jako středoškolský profesor na gymnasiu na Starém Brně a od r. 1938 na reálce na Antonínské. Vychoval tam mnoho mladých lidí k svědomité a poctivé práci i k úctě člověka k člověku. Svých pedagogických zkušeností využíval v plné míře i na filosofické fakultě v Brně, kde působil od r. 1945 jako mimořádný a od r. 1948 jako řádný profesor. Dovedl si najít přátelský poměr k mladým lidem, dovedl je vést jak v práci vědecké, tak mnohdy i v jejich věcech osobních. Za svého působení na fakultě vychoval mnoho mladých a schopných učitelů a dovedl je pro práci na škole ve svých proseminářích a seminářích velmi dobře připravit. Nespokojoval se však jen s přípravou dobrých a schopných učitelů. Ve svých dialektologických seminářích vedl své žáky k hlubšímu porozumění jazyku; jeho semináře nebyly zaměřeny jen k dialektologii, nýbrž se v nich řešily i obecně jazykovědné otázky, vztah jazyka ke společnosti, k myšlení, problematika míšení jazyků atd. V posledním semináři, který prof. Kellner vedl, zabýval se vývojem našeho jazyka, chtěl zkoumat souvislost jeho vývoje s vývojem české národnosti. Výsledků tohoto zkoumání chtěl použít v druhém dílu svých dialektologických skript. Při své výchovné práci se nespokojoval s teoretickými výklady. Na četných kolektivních zájezdech do terénu učil své žáky styku s lidem a seznamoval je se svými bohatými zkušenostmi. Jeho práce totiž nevznikaly jen v jeho pracovně. Materiál k nim si vždycky přinášel ze svých badatelských cest po moravském, slezském i slovenském venkově.

S Kellnerovou učitelskou činností těsně souvisí i jeho činnost organisační. Jako ředitel slovanského semináře se staral o všechny zaměstnance i posluchače a jako vedoucí katedry českého jazyka a literatury hned od počátku zdůrazňoval sepětí činnosti učitelské i badatelské. Při katedře českého jazyka a literatury zřídil z dřívější dialektologické komise Matice moravské, jejímž jednatelem byl, dialektologické oddělení a snažil se v něm vychovat pro vědeckou práci co nejvíce mladých kádrů. Velmi úzce spolupracoval s ostatními vědeckými ústavy, se Slovanským ústavem, zejména však s Ústavem pro jazyk český, jehož byl místoředitelem. Když se Slovo a slovesnost stalo časopisem Československé akademie věd, vydávaným Ústavem, byl jmenován členem jeho redakční rady. Ve shodě s novým uspořádáním vědecké práce v Československé akademii věd vzniklo v Brně z dialektologického oddělení katedry brněnské pracoviště Ústavu pro jazyk český, které jako pobočku základního Ústavu vedl. Velký význam měla i Kellnerova spolupráce se Slezským studijním ústavem; v jeho Slezském sborníku uveřejnil značnou část svých studií z poslední doby.

Nelze nevzpomínat ani na Kellnerovu činnost veřejnou. Zájem o člověka, o jeho výchovu ho zavedl do předních řad budovatelů socialismu. Pro tuto práci si přinesl už z domova hluboké sociální smýšlení. To se projevovalo i v jeho krásném poměru k lidem. Vyrovnával se se všemi problémy marxistické vědy a ve své vědecké práci vycházel vždy z konkretní skutečnosti, snažil se vniknout do [102]podstaty věci a pracovat metodou dialektického materialismu. Profesor Kellner byl typem konstruktivního, tvůrčího člověka. Nikdy nerozděloval, vždy spojoval. Jeho předčasný odchod je proto velikou ztrátou jak pro brněnskou fakultu, tak i pro celou naši vědeckou a kulturní veřejnost. Je to ztráta tím větší, že opustil veliké vědecké dílo ve chvíli, kdy se chystal k dalšímu tvůrčímu rozmachu, a že opustil své četné žáky v době, kdy jeho pomoci ještě velmi potřebovali.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 3, pp. 97-102

Previous Redakce: Dr Adolf Kellner

Next Oldřich Králík: Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi