Ukázkové číslo slovníku současné polštiny

Františka Havlová

[Chronicles]

(pdf)

-

Lexikografické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, pracující na normativním slovníku současné češtiny, připravilo ukázkové číslo, které má seznámit odborníky i budoucí uživatele slovníku s jeho koncepcí a metodou. Na podkladě diskuse o tomto sešitě a z odpovědí na otázky v něm položené chce redakce zjistit, jaké požadavky klade dnes na naši lexikografii nejen veřejnost odborná, ale především také široké vrstvy pracujících, kteří budou slovníku užívat. Dávat veřejnosti k posouzení ukázku práce a požadovat od ní názor na účelnost, metodu a způsob zpracování této práce, je dnes ve státech, které mají při veškeré činnosti na zřeteli jen prospěch lidu, věcí samozřejmou. V roce 1949 vydal Jazykovědný ústav při Akademii věd SSSR ukázkové číslo slovníku jazyka Puškinova, před rokem byla v Polsku uzavřena diskuse o ukázkovém sešitě Slovníku současné polštiny. Protože je naše situace podobná jako u lexikografů polských, chceme se při příležitosti vydání ukázkového čísla našeho slovníku stručně zmínit o sešitu polském a shrnout výsledky bohaté diskuse, kterou vyvolal.

Ukázkové číslo vyšlo s titulem Słownik wspolczesnego języka polskiego (stran 155 + XVII) při příležitosti 1. sjezdu polské vědy v r. 1951 nákladem Státního nakladatelství v počtu 3.500 výtisků. Sestavil jej šedesátičlenný kolektiv za vedení sedmnáctičlenné redakce s prof. W. Doroszewským v čele. Předmluva, kterou napsal prof. Doroszewski, je stručná (na necelých 2 stránkách), přesněji kusá, jak ji také zhodnotila kritika. (Cituji z projevu Dr R. M. Mayenové, členky redakční rady v časopise Nowa kultura 1952, č. 46, str. 7: „Diskusní sešit nedává žádnou představu o koncepci slovníku, nerealisuje žádnou koncepci, neinformuje ani svým obsahem, ani v úvodě, jaký má Slovník být a komu především má sloužit“.) Předmluva sama opravdu neurčila ani typ zpracovávaného slovníku, ani nestanovila jeho účel a cíl, ani neformulovala zásady, jimiž se bude kolektiv při práci řídit; a neodpověděl plně na tyto otázky Doroszewski ani v článku v časopise Nowa kultura (č. 47, str. 6—7, O pracy nad nowym Słownikem języka polskiego), třebaže si je sám klade. Opakuje neurčitě, co již řekl v předmluvě, totiž že slovník má zobrazit dnešní stav polštiny, že má být pramenem, z něhož se čtenář nejen doví, co výraz značí, nýbrž že zde také najde poučení o užívání slova, o jeho vazbách a frazeologii; má to tedy být „příruční slovník sloužící potřebám obecného uživatele, nikoli speciálním potřebám badatele, spisovatele nebo překladatele“.

V ukázkovém čísle je z různých písmen abecedy (a, b, c, d, f, g, m, o, p, w, z) zpracováno vždy několik hesel (nejméně jedno, nejvíce 14); nejsoustavněji je zpracováno písmeno a (má 170 hesel z 206 celého čísla). Tím, že bylo písmenu a věnováno tolik místa, dostala se do ukázkového čísla převaha slov cizích, zvláště když i u jiných písmen byla cizí slova také vybírána (jsou to slova typická pro socialistický řád: brigáda, marxismus, proletariát a pod.); na tento nepoměr cizích a domácích slov bylo také v diskusi poukazováno. Většinu hesel tvoří substantiva a adjektiva, domácí sloveso je zpracováno jediné [143](czuć), ostatní slovesa jsou původu cizího, předponové sloveso není vybráno žádné, vůbec není zpracována předložka.

Z ukázky je zřejmé, že podle Ščerbovy klasifikace (Pokus o obecnou lexikografickou teorii, časopis Sovětská věda — Jazykověda, 2, 1952, str. 417n.) jde redakci o vytvoření akademického normativního slovníku velkého typu a o zachycení živého, mluveného jazyka. Proto je význam hesel ilustrován často citáty z časopisů, takže u některých čtenářů vznikl dojem, jako by materiál slovníka byl čerpán převážně z novin (ve skutečnosti v uvedeném seznamu pramenů připadá podle zjištění M. R. Mayenové na 110 autorů 37 periodik). Pokud jde o časové určení pramenů, převažuje materiál z 20. stol., přihlíží se však i ke klasikům stol. 19., z nichž se uvádějí výrazy a vazby dodnes živé. Slovník chce zachycovat všechny vrstvy jazyka, čerpat ze všech druhů písemnictví kromě slovesnosti lidové; k nářečím nepřihlíží.

Diskuse, která se kolem ukázkového čísla rozvinula, byla velmi živá a ukázala velký zájem polské veřejnosti o dobrý příruční slovník. V diskusi projevili zvlášť svůj zájem spisovatelé; početně se ankety účastnili především učitelé (56%). Významnější diskusní příspěvky byly otištěny v časopisech Nowa kultura (1951, č. 46, 47, 49, 50), Tworczość (1951, č. 12) a Poradnik Językowy (1952, 2), výsledek diskuse shrnul prof. Klemenszewicz v přednášce proslovené 6. 4. 1952 na valném shromáždění Towarzystwa Miłośników języka polskiego a otištěné v časopise Język polski (1952, str. 50—60). V diskusi se zřetelně vyhranila dvě protikladná pojetí — pojetí redakční rady a pojetí spisovatelů. Hlavní body diskuse byly tyto:

1. Koncepce slovníku. Proti akademickému slovníku žádají především spisovatelé a překladatelé slovník informativní; vyslovují požadavek historičnosti slovníku, kterou však nechápou dosti správně (o historickém slovníku srov. Ščerbovu cit. studii, str. 444). Proti redakční koncepci slovníka příručního stavějí thesaurus.

2. Pojem současného jazyka. Proti původnímu názoru redakce omezit se kromě klasiků na materiál 20. stol. požadují mnozí spisovatelé posunutí termínu počátečního daleko do minulosti, nejméně k r. 1820, dovolávajíce se analogie s ruštinou na známém místě ve Stalinových pracích o marxismu v jazykovědě. (Rozlišení základního slovního fondu a ostatní slovní zásoby bylo v diskusi uplatněno celkem málo.) Pro práci na vlastním slovníku bylo nakonec rozhodnuto rozumět současností ,,období, v němž vyrostli dnes žijící Poláci, tedy nejvýše posledních 70 až 80 let“. Tato hranice se odůvodňuje také tím, že by ,,další posouvání slovníku dozadu, zvláště do poloviny 18. stol., bylo ke škodě, opozdilo by velmi vydání slovníka, zvětšilo by jeho rozměry a nadto by ztížilo orientaci ve slovníku“.

3. Prameny slovníku. Spisovatelé žádali, aby na prvním místě byla excerpována krásná literatura, zvláště také poesie, vedle toho paměti a korespondence, kdežto redakce se chce v krásné literatuře omezit na klasiky (jazykové mistrovství je zárukou vzorného jazyka) a věnovat značnou pozornost dennímu tisku, protože klade důraz na mluvený jazyk. Kolem otázky, kde a v jakých pramenech je možno zachytit mluvený jazyk, rozvinula se jedna z nejživějších diskusí.

4. Jazykové vrstvy. Spisovatelé chtějí mít zachycen v celé bohatosti jazyk literární se všemi prvky, kdežto redakce chce vytvořit slovník jazyka spisovného a hovorového; dialektismy a slova slangová, která vešla do literárních děl jako záměrný umělecký stylistický prostředek, do slovníku nemají být pojata. Složitější je otázka neologismů a neosémantismů, o jejichž zařazení má rozhodnout osobnost autorova a frekvence.

5. Normativnost slovníka. Podle pojetí redakce má být slovník normativní v tom smyslu, že bude uvádět jen tvary a vazby shodné s normou a že ani v citátech nebudou odchylky od spisovné normy; v úvodě ke slovníku budou uvedena paradigmata; proti tomu žádali někteří (na př. Sowiński, Nowa kultura 46, str. 7), aby slovník registroval s patřičným označením i slova a tvary a vazby nesprávné. Nevyřešena zůstala také otázka kriteria normy.

[144]6. Grafická úprava. Byla vytýkána především nepřehlednost.

Vracíme-li se dnes k ukázkovému číslu polského slovníku a k diskusi kolem něho, děláme to proto, že vydáváme ukázkové číslo našeho slovníku. Přitom si ovšem musíme uvědomit, že naše situace je poněkud jiná. Slovník současného jazyka velkého typu, který v Polsku začínají zpracovávat, my již máme v akademickém Příručním slovníku, který vychází od r. 1935 (je nyní u písmene v a bude do dvou let dokončen), takže řadu problémů, které se v Polsku řešily, máme již vyřešenu. Zato máme mnoho problémů jiných, které vyplývají z typu našeho slovníku, především otázku výběru hesel. Neboť náš nový slovník má být skutečně příručním frazeologickým slovníkem středního typu, zachycujícím dnešní spisovnou normu. Některé otázky máme však s Poláky společné, na př. pojem „současného“ spisovného jazyka, problém normativnosti slovníku, otázku využití krásné literatury, zachycení mluveného usu a pod. A tak přes základní rozdíly v typech připravovaných slovníků nám polská diskuse může přece jen něco říci. Především nám ukázala, že bylo správné pořádat vedle ankety o ukázkovém čísle i diskuse (v Polsku byly ve Svazu spisovatelů); bylo však velkou chybou, že diskutující nebyli dostatečně poučeni o připravovaném slovníku a že ukázkový materiál, vybraný téměř náhodně (písmeno a bylo zvoleno proto, že byl uspořádán excerpční materiál jen tohoto písmene), byl zpracován příliš narychlo (důvodem bylo rozhodnutí, aby ukázkové číslo vyšlo do sjezdu). Není možno očekávat, že veřejnost uhodne intence redakce sama a že jí stačí pouhý náznak; zásady je nutno vyložit jasně a srozumitelně. A tento nedostatek byl také příčinou, že diskusní sešit současné polštiny splnil svůj úkol jen potud, že vyvolal živou diskusi; úkol dospět na základě diskuse k jasnému stanovisku, co se týče koncepce slovníku a způsobu práce, splněn nebyl. Kladným výsledkem bylo také objasnění pojmu současné polštiny a rozhodnutí řešit jednotlivé otázky lexikografie, jež u nás byly již promyšleny na loňském lexikografickém a lexikologickém sjezdu v Bratislavě (srov. podrobnou zprávu v Slově a slovesnosti, roč. 13, 1951—1952, str. 179—191). Má tedy ukázkový sešit našeho slovníku možnosti, aby splnil svůj úkol lépe, než jak jej mohl splnit ukázkový sešit polský.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 3, pp. 142-144

Previous Pavel Trost: Nový český Hesiod

Next Jitka Štindlová: Připravuje se slovník současné spisovné češtiny