Jazyková kritika u Josefa Dobrovského

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

-

Dvousté výročí narození Josefa Dobrovského spadá do doby, kdy oživený zájem o domácí jazykovědnou tradici, podmíněný osvobozujícími statěmi Stalinovými o marxismu v jazykovědě, je příznivý důkladnému poznávání vědeckého díla Dobrovského a přehodnocování jeho významu. Dílo Josefa Dobrovského, zakladatele moderního jazykozpytu a autora soustavných děl mluvnických o jazyce českém a staroslověnském, jeví se nám dnes aktuálnější, živější než kdykoli předtím. Odhalování pokrokových tradic v našem snažení kulturním a vědeckém vede nás k tomu, abychom právě dílo Dobrovského podrobili důkladnému rozboru nejen v těch otázkách, které už zkoumány byly, ale i v řadě dalších, jež při šíři činnosti Dobrovského i jeho zájmů nevystupovaly dosud dostatečně do popředí.

Nelze tvrdit, že by se česká věda a jazykověda nebyla Dobrovským zabývala. Velikost jeho vědecké osobnosti a jeho vůdčí postavení v prvních obdobích národně obrozenského českého úsilí přímo podněcovaly k takovým pracím o jeho díle. Studií těch je velmi mnoho, ať statí životopisných, počínajíc hned životopisnou studií Palackého, nebo monografií o jednotlivých vrcholných úsecích jeho činnosti. Převažují však stati orientované literárně historicky; i v nich ovšem je věnováno jazykovým otázkám dosti místa, ale jsou probírány především ve formě podrobných informací o díle a názorech Dobrovského s příslušným histo[168]rickým hodnocením.[1] Speciálně linguistické studie byly věnovány vrcholným dílům mluvnickým (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache a Institutiones linguae slavicae dialecti veteris)[2] a v obecnějším osvětlení hodnocení celého slavistického díla Dobrovského.[3] Nebyly však dosud v dostatečné míře probrány otázky všecky, a to ani ne otázky zásadního významu. Sborník prací, který připravila a vydává k letošnímu výročí Československá akademie věd, doplní naše poznání o Dobrovském jak zásadními studiemi a články hodnotícími nově význačné úseky Dobrovského činnosti, tak materiálovými pracemi o jednotlivých otázkách.

Česká jazykověda se však bude vracet k dílu Dobrovského nejen příležitostně, nýbrž i přímo programově. Půjde o to začlenit jeho dílo náležitě do vývoje české kultury a českého jazyka, ukázat, jaká byla úloha Dobrovského v převratném obrozenském dění společenském, kulturním a vědeckém a jak Dobrovský viděl a pokoušel se řešit problémy, které vyvstávaly s měnící se společenskou základnou. Tento rozbor nám také ukáže, v čem jsou Dobrovského názory živé i dnes a v čem můžeme i dnes vycházet z Dobrovského a hledat v něm příklad a vzor. Je přitom potřebí klást důraz na přímé studium a soustavné poznávání jeho díla. Nebylo by ovšem správné, kdybychom při novém hodnocení významu Dobrovského přijímali bez výhrad vše, co Dobrovský napsal, kdybychom nekriticky viděli — zvláště bez náležitého zřetele k historickým podmínkám a k historické situaci — jen klady (jak se to už v některých jubilejních příspěvcích stalo) a nepřiznali, že při řešení některých otázek nezaujímal Dobrovský stanovisko zcela správné a že mu další vývoj nedal za pravdu. Nebylo by to správné ani s hlediska marxisticky orientované jazykovědy, ani proto, že jde o Dobrovského, který za hlavní zásadu své kritické práce určil říkat neohroženě „pravdu, prostou, holou, nezkrášlenou“.[4]

Řekli jsme již, že speciálně linguistické práce byly věnovány především vrcholným mluvnickým dílům Dobrovského, jeho podrobné mluvnici české a základům jazyka staroslověnského. Nebyly však dosud s hlediska linguistického a s uplatněním nových názorů na jazyk a jeho kulturu soustavně probrány Dobrovského názory na český jazyk jako nástroj soudobého literárního tvoření a s tím souvisící otázky normy spisovného jazyka českého, jejího vytváření, ustalování, respektive stanovení, jakož i závažné otázky jazykové kultury, tak jak se projevovaly přímo i nepřímo v Dobrovského pracích i v drobných kritických příspěvcích.

[169]A přece je to soubor otázek velmi důležitý jak pro pochopení jazykového vývoje obrozenského, tak místa a úlohy Dobrovského v něm. Úloha Josefa Dobrovského v jazykovém vývoji obrozenském byla leckdy skreslována tím, že byl stavěn do příkrého názorového protikladu k Josefu Jungmannovi a mladší generaci obrozenské a že byly zdůrazňovány rozdíly mezi jejich stanovisky. Není pochyby o tom, že takovéto názorové rozdíly mezi oběma představiteli dvou etap obrozenského literárního a jazykového vývoje byly a že na př. při řešení některých otázek pro vývoj českého jazyka a literatury životně důležitých, na př. v bojích o prosodické principy českého básnictví, stáli na opačných stanoviscích. Byly ovšem i otázky, na něž se dívali shodně, resp. v nichž mladší generace obrozenská přijala zcela za své stanovisko Dobrovského. Tak na př. probojovávali tito mladší pracovníci velmi důsledně Dobrovského úpravu pravopisu (t. zv. analogickou) a přijímali a vymáhali bez výhrad Dobrovského kodifikaci mluvnickou. Než nejde o tyto shody nebo rozdíly v názorech, nýbrž o osvětlení celé jazykové problematiky obrozenské a o určení, jak určité problémy byly v té době řešeny vzhledem k dobové skutečnosti a společenským vývojovým podmínkám a jakou úlohu zastávali vůdčí představitelé našeho národního obrození. Příspěvkem k osvětlení jazykové problematiky obrozenské a celého souboru otázek české jazykové kultury té doby má být i tato studie, vycházející z Dobrovského díla jazykově kritického a soustřeďující se na rozbor zásad, jimiž byla tato kritika Dobrovského určována a jež se v konkretních případech při kritice jednotlivých děl projevovaly.

Dobrovského činnost jazykově kritická svědčí o kritickém založení osvícenského racionalisty. Kritické je hned první vědecké vystoupení Dobrovského, jeho podrobný filologický rozbor zlomku evangelia sv. Marka, a tato kritičnost, ať už na poli dějezpytu, studia biblického textu nebo české literatury a jazyka, doprovází jej po celý život. Je pak tato kritičnost zaměřena jednak do minulosti, na odhalování skutečného stavu historického dění, zastřeného často pozdějším vývojem, jednak ji určuje živý vztah k současnému dění s cílem vidět a zachytit věci tak, jak jsou, jejich skutečný stav. Obojí toto zaměření, kritické zkoumání minulosti, ale také stálý a pozorný zřetel k přítomnosti, určuje i Dobrovského činnost na poli české literatury a českého jazyka. Bohemistické práce Dobrovského vyplňují především počátky a první polovinu jeho vědecké dráhy s plným soustředěním na otázky základní. Výsledkem tohoto soustředěného zájmu jsou také Dobrovského časopisy věnované české literatuře.[5] V těchto časopisech sleduje Dobrovský soustavně také literární tvorbu přítomnou na rozdíl od podobných literárně historických shrnujících děl předchůdců, Balbína a Voigta, jejichž souhrny jsou zcela zaměřeny do minulosti. Cílem těchto literárních časopisů Dobrovského je zachytit stav literárního dění v Čechách takový, jaký skutečně je. Třebaže [170]v druhé polovině života se těžiště vědeckého zájmu Dobrovského přesouvá na otázky slavistické, jak o tom nejvýznamněji svědčí časopisecké sborníky se slavistickou thematikou, Slavín a Slovanka, přece i tehdy pečlivě sleduje současnou českou literární produkci a hodnotí ji především po stránce jazykové. Uveřejňuje pak tyto své posudky ve vídeňských vědeckých kritických časopisech vycházejících od roku 1802 s různými obměnami základního názvu Annalen[6]. Především posudky, recense a kritické poznámky z těchto dvou období bohemistické jazykově kritické činnosti Dobrovského činím východiskem pro určení charakteru jazykové kritiky Dobrovského a pro stanovení jejích zásad. První období, období literárních časopisů, popsal a rozebral velmi podrobně i s přihlédnutím k jazykovým otázkám J. Hanuš v rozsáhlé stati Dobrovského časopisy v časopise Bratislava (III, 1929, str. 373—493). Kritiky a drobné články Dobrovského ve vídeňských časopisech vycházely anonymně a autorství Dobrovského není u všech dosud bezpečně určeno. Rozebral je, zčásti i s připomínkami o spornosti autorství v některých případech, M. Hýsek v přehledu Dobrovského činnosti kritické v souborné stati Jungmannova škola kritická (Listy filologické 1914) a B. Jedlička v čl. Články Josefa Dobrovského v Thomayerově Archivu r. 1824 (Listy fifologické 47, 1920) a pracoval s nimi podnětně při stanovení zásad jazykové estetiky Dobrovského Felix Vodička ve své práci Počátky krásné prózy novočeské (Praha 1948, str. 19—29).

Kritiky jazyka české literární tvorby týkají se v prvním období téměř veškeré tvorby psané českým jazykem, a to jak děl odborných, zvláště mluvnických nebo populárně odborných, souvisících s osvícenským úsilím o povznesení lidu, tak lidové prózy i prvních pokusů básnických, v druhém období pak už význačnějších děl nové české literatury. Připomínám z tohoto druhého období zejména kritiku Nejedlého Iliady a Numy Pompilia, Puchmajerova Chrámu gnídského, Nejedlého mluvnice, jakož i posudky mluvnice Thamovy a Tomsova pojednání o českém slovese.[7] Ale kritické postřehy Dobrovského o jazyce literární tvorby jsou zahrnuty na druhé straně i do pojednání mluvnických. Tak na př. slovotvorná studie Bildsamkeit der slavischen Sprache ilustruje často některé jevy kritickými poznámkami o novotaření některých současníků Dobrovského i o jejich předchůdcích, lexikografech a gramaticích období pobělohorského.

Vyjadřování kritického stanoviska je pro Dobrovského naléhavou potřebou. V předmluvě k časopisu Böhmische und mährische Literatur se rozhoduje pod tlakem výtek svých odpůrců pro to, že nebude psát recense, nýbrž pouze zaznamenávat literární tvorbu, aby tak zachytil obraz soudobé české literatury. Vyhra[171]zuje si však přesto právo kriticky se zabývat díly týkajícími se české jazykovědy, aby ukázal vlasteneckým čtenářům na nebezpečí hrozící jazyku od škůdců jazyka („Sprachverderber“). Jasně je tu patrný zásadní ráz kritiky Dobrovského: kriticky rozebírá především otázky životně důležité pro tehdejší literární a jazykový vývoj. Nekritisuje na příklad Pohla, Šimka nebo Zlobického, nýbrž zásady, které vyslovují, nebo dílo a jeho jazyk, kterým působí. Není tedy Dobrovského kritika osobní, samoúčelná, jak mu to bylo leckdy ostře vytýkáno vrstevníky jeho kritikou zasaženými nebo následovníky a jak tento pohled skresloval názor na Dobrovského leckdy i v pracích pozdějších. Velmi jasně a výrazně vyslovuje Dobrovský povahu svých kritik, když odpovídá na antikritiku, na dopis adresovaný mu jako recensentovi Nejedlého překladu Numy Pompilia a uveřejněný v Annálech 1812. Proti osobně útočnému a věcně skreslujícímu tónu zaslaného dopisu stojí věcný, byť polemicky vyhraněný charakter Dobrovského odpovědi, soustřeďující se ve zkratce na zásadní sporné otázky[8].

Kritické recense dávají tedy Dobrovskému příležitost, aby vyjádřil své názory na zásadní otázky českého jazyka a jeho soudobé kultury. Je si vědom, že nepromlouvá jen za sebe, nýbrž i za své přátele, kteří jsou s ním shodných názorů (BL I, 329). Jazyková kritika Dobrovského neomezuje se jen na jevy úzce jazykové, lexikální nebo gramatické. Středem stálého zájmu Dobrovského jsou i otázky obecnější povahy, jejichž základ je jazykový. V kritikách drobných básnických výtvorů i v pozdějších obsáhlých posudcích, na př. Nejedlého Iliady, bohatě doložených příklady i pokusy o konkretní úpravu textu, vykládá Dobrovský na konkretním materiálu své názory na otázky prosodické. Není naším úkolem blíže se těmito názory zabývat. Přece je však nutné zdůraznit, jak z těchto kritických poznámek Dobrovského stále zaznívá vázanost prosodických pravidel na jazykovém materiálu, jak se v nich stále zdůrazňuje jejich závislost na charakteru daného jazyka. Přihlížení k charakteru jazyka, k jeho osobitosti a svérázu vyznačuje Dobrovského jazykového kritika i jindy. Ze zdůraznění osobitosti jazykové stavby vychází i jeho zásadní stanovisko k překladům a k překládání. Dobrovský si všímá ve svých kritikách i jednotlivých nedostatků překladů (a většina posuzovaných děl byly překlady), vytýká chyby jazykové, nevhodné výrazy, neologismy a pod., tak jak o těchto jevech ještě promluvíme, ale klade si i zásadní otázku: co vyplývá pro jazykovou stránku překladu ze srovnání povahy obou jazyků, jazyka, z něhož se překládá, a jazyka, do něhož je dílo přeloženo. Tak na příklad Nejedlého překlad Numy Pompilia jej vede k tomu, aby srovnal oba jazyky, francouzský a český; vidí přitom rozdíly v stupni kultivo[172]vanosti obou jazyků a v jejich stylistických vlastnostech a možnostech. Lehkému a plynulému stylu francouzského originálu není adekvátní styl českého překladu, zvolené jazykové prostředky jazyka v podstatě veleslavínského působí ve srovnání s jazykem originálu jako slohově těžkopádné, drsné.

Jazykové kritiky Dobrovského nezanedbávají ani formální stránku projevů, způsob jejich pravopisného zaznamenávání. Ba v období recensí v literárních časopisech je tento zřetel k pravopisu velmi intensivní, takže by mohl vzniknout dojem jednostranného přeceňování vnějšího grafického obrazu jazyka proti jeho vnitřní podstatě a specifičnosti, především v mluvnické stavbě. Dobrovský stíhá ostrou kritikou, ba i posměchem ty, kteří se odklánějí od vžitého, tradičního pravopisu. Má na mysli změny navrhované Václavem Pohlem v jeho Neuverbesserte Grammatik 1773 (zavedení jednotného psaní ú, psaní ou místo au, psaní ďe, ťe, ňe místo dě, tě, ně a jiné) a uplatňované v některých knihách tehdy vycházejících. Dobrovský se kromě jednotlivých kritických odsudků zabývá touto úpravou důkladně a podrobuje ji podrobnému rozboru ve stati Apologie für die alte, einmal angenommene … böhmische Orthographie (BML 111). Tento prudký odpor proti pravopisným změnám je třeba chápat v dobovém kontextu a se zřetelem ke konkretní situaci. Je u Dobrovského těsně spojen s odporem proti novotaření v oblasti lexika, tak jak je samoúčelně a často bez znalosti jazyka, jeho vývoje a zákonitostí prováděli pobělohorští gramatikové a slovnikáři, počínajíc Rosou až do vrstevníků Dobrovského, Thama a jiných. Staví tedy tyto pravopisné úpravy do stejné roviny, vidí je vyrůstat z týchž kořenů jako pochybené novotářství lexikální a hodnotí je stejně vzhledem k soudobé situaci literární a jazykové. Odtud táž argumentace Dobrovského ve věcech pravopisných jako v otázkách neologismů: český pravopis je už od dob Kralické bible v podstatě ustálen a není důvodu odklánět se od tradičního způsobu psaní zděděného po předcích. „Dělá-li někdo změny v přijatém pravopise, musí k tomu mít vážné důvody; n snad jen ten, protože je možno psát dobře i tak, jak si myslí.“ (BML 111.) Toto spojení vnějšího, grafického obrazu jazyka, požadavku jeho ustálenosti a neměnnosti s požadavkem poměrné neměnnosti lexika, bez zbytečných změn a neologisování, prudké odmítání změn pravopisných spolu s odporem ke změnám v přijatém lexiku, opakuje se znovu v pozdější vývojové fázi obrozenské v měřítku ještě zvětšeném, ale s jiným přeskupením sil: stoupenci Dobrovského analogické úpravy pravopisu musejí houževnatě bojovat s četnými odpůrci; tento prudký spor pravopisný, zacházející až do osobních osočování, je však jen nejzřejmějším projevem názorových rozdílů mezi starší a mladší generací právě v otázce lexika a jeho obohacování.

Všechny tyto otázky jsou v těsném vztahu k vlastní obrozenské problematice jazykové a mají zásadní význam. Nejožehavější a nejzávaznější s hlediska dobového jazykového vývoje byla otázka společenského určení literární tvorby: Komu, kterým společenským vrstvám jsou určeny projevy psané českým jazykem a v jaké šíři má být česká literatura pěstována. V této souvislosti je třeba ujasnit si [173]společenské ovzduší, v němž Dobrovský žil, a historické podmínky, v nichž jeho dílo vznikalo a působilo. Sklonek 18. a počátek 19. století je určován rozkladem feudalismu. V českých zemích mají proměny hospodářské, politické a sociální specifický charakter. Není tu česky mluvící a cítící vládnoucí vrstvy, není tu ani česky mluvící buržoasie. Nositelem českého jazyka a jeho dalšího vývoje je venkovský lid a drobné měšťanstvo. Osvícenské úsilí o hmotné a kulturní povznesení tohoto lidu podporuje literární tvorbu psanou českým jazykem. Zrušení nevolnictví přináší volný pohyb obyvatelstva a zvláště jeho přesun z venkova do měst. Zdravé síly venkovského lidu, pronikajícího do měst, jsou zárodkem nově vznikající české buržoasie a inteligence. Tato česká inteligence se staví do čela českého národního hnutí, které je předpokladem k utvoření novodobého českého národa. Dobrovský je svědkem tohoto počínajícího národního hnutí, svým dílem stává se jeho podporovatelem, ale sám nepatří ještě k tomu proudu české inteligence, která spatřuje cíl svého snažení ve vytvoření vědy psané českým jazykem. Vidí jesně společenskou situaci na sklonku 18. století a kriticky se zamýšlí nad literární i dobovou jazykovou problematikou. Klade si při posuzování literární tvorby psané českým jazykem vždy otázku, komu je určena, kterým třídám, zda vrstvám lidovým nebo čtenářům z kruhů měšťanských nebo vzdělaným čtenářům české inteligence. Tak uvažuje takto konkretně na př. v posudku překladu Numy Pompilia: snad je jen pro několik málo čtenářů z měšťanské třídy; vzdělanci sáhnou raději po originále nebo po německém překladu, poněvadž ti čtou v Čechách již téměř obecně německy. Literatura psaná českým jazykem je v pojetí Dobrovského určena především čtenářům lidovým, a tím je dána i thematika této literatury a její jazykový charakter. Pro tento omezený okruh konsumentů a pro přeryv ve vývoji a kultuře spisovného českého jazyka, způsobený likvidací vrstev, které v té době mohly být nositelkou literární jazykové tradice, neodvažuje se Dobrovský myslit na další plný rozvoj českého jazyka a vidí hlavní úkol v tom, navázat na přerušenou tradici veleslavínskou, bránit jazyk proti zbytečným a ničím neodůvodněným změnám a novotám. Toto zúžené pojetí české literatury naráželo na prudký odpor už u mladších vrstevníků Dobrovského a výrazněji za změněné situace společenské v generaci pozdější.

Základem literární řeči je Dobrovskému norma veleslavínská, existující v nejlepších dílech 16. století, zlatého věku našeho jazyka. A jako vzor této normy jmenuje Daniela Adama z Veleslavína, jehož jazyk charakterisuje jako úsporný, hutný, zřetelný a zvučný (Ann. 1804, str. 498). Díla tohoto období jsou klasickou autoritou, k nim musí současní autoři přihlížet. Jazyk své doby měří Dobrovský v podstatě srovnáváním s jazykovou normou veleslavínskou. Každý odklon od této normy, který není dosti odůvodněn, stíhá Dobrovský prudkou kritikou. Odtud jeho časté odsudky všeho novotaření, nejen v dílech pobělohorských gramatiků a slovnikářů, nýbrž i v pokusech jeho vrstevníků o uvedení češtiny do některých oblastí vyjadřování odborného (Zlobický, Šimek). Dobrovský se staví především proti novotaření lexikálnímu. Takovéto neologismy ohro[174]žují srozumitelnost jazykových projevů a „obecná srozumitelnost je a zůstává stále jediným cílem všeho mluvení a psaní“ (LM 112). Důraz na srozumitelnost je častý, ať jako kladné ocenění srozumitelnosti, zřetelnosti projevů nebo ve formě výtky nesrozumitelnosti. Tak při posudku Puchmajerova Chrámu gnídského chválí Dobrovský, že je překlad až na několik temných míst lehce srozumitelný. Srozumitelnost projevů, která vyplývá ze společenské úlohy jazyka, je ovšem nutno chápat se zřením ke konsumentům, k čtenářům literárních projevů. A těmi konsumenty jsou — jak už řečeno — především vrstvy lidové a drobné měšťanstvo. Zdůraznění srozumitelnosti projevů určuje zpětně také požadavky na jazykovou normu. Přestože základem této vytvářející se normy literární češtiny obrozenské činí Dobrovský v podstatě normu veleslavínskou, a to gramatickou i lexikální, přece jen není toto jeho pojetí nikterak strohé a nelze je chápat zjednodušeně. Shodně s německými jazykovědci Adelungem a Fuldou považuje Dobrovský za nejvyššího rozhodčího v jazyce jazykový obyčej. Jazykový obyčej klade v pořadí kriterií jazykové správnosti na první místo před analogii a etymologii: „… avšak obecný jazykový obyčej je v gramatice prvním zákonodárcem, jemuž jsou podřízeny jak analogie, tak etymologie“ (L M I, 97). Jazykový obyčej je pro Dobrovského především významným činitelem v boji proti individuálnímu novotaření a proti jazykové libovůli jednotlivců. Kdežto obecný jazykový obyčej jazyka, jímž mluví ještě miliony lidí má platnost zákona, odmítá Dobrovský v jeho jménu individuální zásahy jako nápady a rozmary jednotlivců, „gramatických břídilů a řezbářů slov“ (LM I, 98). Tento jazykový obyčej má platnost celonárodní, celospolečenskou. „Kdo chce, aby mu bylo v Čechách rozuměno, musí se řídit jazykovým obyčejem celého národa (der ganzen Nation)“ (BML 108).

Toto vrcholné kriterion jazykového obyčeje se v některých případech dostává do kolise s normou veleslavínskou, třebaže ji Dobrovský nechce nikterak považovat za neměnnou a bez výhrad závaznou (připomíná na př., že není potřebí přijímat slepě vše, co zavedli moravští bratří ve svém vydání Kralické bible (LM I, 99). Tak na př. slova žízeň, žízniti, psaná takto v bibli Kralické, ale vyslovovaná v Čechách se ž (žížeň, žížniti), přijímá Dobrovský pod tlakem jazykového obyčeje v této podobě se ž. Nebo v kritice Nejedlého mluvnice z r. 1805, obsahující jako přídavek příklady praktických rozhovorů, doporučuje Dobrovský podobu počta,, kterou jedině zná jazykový obyčej. V lexiku se rozchází klasická norma veleslavínská s usem na př. u slova lahvice; tak píší klasikové, ale živý jazykový obyčej už zná jen flaše (BML 102). Současný jazykový obyčej je ovšem vlivem oslabeného jazykového vývoje v období předchozím, pobělohorském, rozkolísán. Dobrovský je si toho vědom a proto především v gramatické kodifikaci v jevech systémových k němu nepřihlíží a zdůrazňuje závaznou normu veleslavínskou. Střetání obou činitelů, jazykového obyčeje v podstatě lidového a veleslavínské normy literární, knižní, si Dobrovský uvědomuje velmi záhy; později se jeho stanovisko v té věci vyhraňuje a Dobrovský vidí meze [175]jazykového obyčeje. Vystupuje zde už zřetelně přesnější pojetí literárního jazyka jako požadavek pro soudobou literární tvorbu. Tak na př. Rulíkovi vytýká Dobrovský jako neliterární („unschriftstellerisch böhmisch“) užití tvaru moje kapsa místo má kapsa nebo akusativní tvar zájmenný místo genitivního po předložce, bez něj místo bez něho.[9] Přitom ovšem se už pojem literárního jazyka zcela nekryje s pojmem veleslavínské češtiny a její normy. Zvláště ve srovnání s kultivovanými jazyky cizími, zejména s franštinou, která prošla obdobím klasicistické jazykové kultury, si Dobrovský uvědomuje meze této veleslavínské normy a přeryv, který oslabil jazykový vývoj český. Zdůrazňuje, že prostředkem k dosažení jazykové kultury je stálé pěstování jazyka, jeho užívání jako nástroje literárního tvoření. Dobrovský se tak dostává do blízkosti stanoviska školy Jungmannovy, třebaže se neodvažuje z tohoto poznání vyvodit skutečné důsledky. Zůstává na tom, že chápe veleslavínskou češtinu jako stylisticky nevyhovující v dílech takového rázu a takového určení, jako je Florianův Numa Pompilius.

Složitost a mnohotvárnost jazykového vývoje své doby, závislého na dění společenském, viděl Dobrovský jasně a výrazně, ale toto vidění problematiky mu přesto neumožňovalo přijmout zcela a bez výhrad řešení, které se ukázalo jako životné a vývojově nutné, jak je v praxi později uskutečňoval Jungmann a jeho škola. S mladší generací obrozenskou, představovanou Jungmannem a jeho školou, se Dobrovský rozcházel v otázce obohacování slovní zásoby, zvláště v otázce tvoření nových slov. Kritiky Dobrovského však dosvědčují, že také stanovisko Dobrovského k tvoření nových slov nebylo nikterak nahodilé a přímočaré, jak se soudívá. Dobrovský se staví proti tvoření nových slov tam, kde má jazyk pro určitý pojem slovo obecně přijaté a každému srozumitelné; staví se proti tomuto tvoření jako proti zbytečným jazykovým změnám, které znamenají nesprávný zásah jednotlivce. Tak odmítá na př. výraz písmena proti vžitému litera (LM I, 94), líbí se mu vžité obsažení a nikoli nové obsah (LM I, 119), nedoporučuje ani správně tvořené učírna místo vžitého škola (LM II, 128). Hlavním kriteriem je mu potřeba nových slov. Ale právě toto kriterion potřeby nového pojmenování je příliš volné, příliš široké. Je zřejmé, že bez potřeby tvořili nová slova pobělohorští lexikografové a gramatikové. Lexikografům a gramatikům Dobrovský vůbec odmítá právo tvořiti nová slova; jejich úloha záleží v tom, aby zjišťovali a zaznamenávali slovní zásobu a vyvozovali z ní pravidla. Ale už úsilí některých vrstevníků Dobrovského, a zvláště pak programové obohacování lexika, jak je prováděla škola Jungmannova, vycházelo z potřeby učinit český jazyk způsobilým vyjadřovat ve všech oblastech pojmy a myšlenky jako vyspělé jazyky, které vyrůstaly v příznivějších vývojových podmínkách. Dobrovského stanovisko k tvoření nových slov je velmi kritické, neodmítá je však zcela. Jeho připomínky k slovům nově tvořeným pak ukazují, jaké požadavky na taková tvoření klade. Dovolává se slov Konstancových v jeho Lima linguae bohemicae, [176]že je při tvoření a vymýšlení nových slov třeba postupovat šetrně a střídmě (BL 4, 329). Slovům nově tvořeným vytýká libovůli, neshodu se zákonitostí tvoření v češtině (na př. když se slovo hvězdnatost bere ve významu německého Gestirn), doslovné přidržování německých způsobů tvoření, na př. pokud jde o složeniny. Je třeba vyjádřit vhodně tvořeným slovem pojem věci, nikoli napodobit cizí formu.

Zároveň s vytčením zásad náležitého tvoření upozorňuje Dobrovský na jiné prameny obohacování slovní zásoby. Nejčastěji je to poukaz na slova zastaralá, jejichž obnovení Dobrovský doporučuje (v konkretních návrzích na příklad při kritickém probírání novotvarů v slovníčku Šimkově[10]) spolu s četbou starých knih. Pramenem je také přejímání slov z jiných slovanských jazyků, které jsou lépe kultivované, ale zde připomíná velmi zřetelné omezení: „Nemohu neschválit, přejímají-li se do češtiny dobrá slova z jiných slovanských jazyků, avšak je třeba obměňovat je podle analogie jazyků, jinak vznikne jen zmatek“ (LM I, 94). K jinoslovanskému lexiku přihlíží Dobrovský při kritice některých slov nově tvořených důsledně; na př. při odmítnutí neologismu člýna za cizí materia odůvodňuje svůj odsudek takto: „Za prvé není v žádném slovníku; za druhé nerozumí mu žádný Čech; za třetí nevyskytuje se v žádném slovanském jazyce“ (BLM 98). A rovněž při posuzování náhrady za německé Schildkröte dochází k zjištění slovanského ekvivalentu: „Spisovatelé nazývají želvu (Schildkröte) žába střepnatá; v běžném užívání se říká šilkrota. V ostatních slovanských jazycích je želv ‚Schildkröte‘“ (BML 105). Důležitým kriteriem slov nově tvořených je také lidová mluva. Při velmi mnoha příležitostech ukazuje Dobrovský, jak je třeba seznamovat se s lidovým slovníkem a brát jej za vhodný pramen tam, kde chybí vhodná pojmenování. V konkretních kritických připomínkách nezapomíná Dobrovský ani na možnost doslovných překladů, na pramen, který byl i programově vyzdvižen Jungmannem a jehož se vydatně užívalo v konkretní jazykové a terminologické praxi v druhé fázi obrozenské. Není spokojen s českou náhradou za německé Gegenstand, ale připomíná možnost utvořit nové slovo podle latinského obiectum, které by jistě bylo srozumitelnější (LM 113). Tyto prameny pro obohacování lexika, vytčené Dobrovským také proto, aby bylo brzděno vymýšlení nových slov, přijímá a přímo programově vyhlašuje v dalším období Josef Jungmann. Jak nová slova vznikají bez skutečné potřeby a proti vžitému jazykovému obyčeji, ukazuje Dobrovský na jejich brzkém zániku. Jako příklady uvádí české náhrady za latinské termíny mluvnické (jmenovatel, roditel, davatel)[11].

Nová slova, která vytvářeli pobělohorští gramatikové a lexikografové a někteří spisovatelé-vrstevníci Dobrovského — a proti nimž se Dobrovský ve svých kritikách především obracel —, byly náhrady za cizí slova, nejčastěji rázu odborného. Je věcí běžně známou, jak tyto náhrady byly často voleny za slova domněle cizí, nebo vžitá a zcela zdomácnělá (na př. oko, nos a pod.) a jak to byla slova [177]tvořená samoúčelně, neústrojně, bez znalosti jazyka a jeho zákonitostí. Proti tomuto nemístnému a výstřednímu purismu pobělohorskému a jeho doznívání na prahu obrození se Dobrovský v souvislosti s bojem proti novotaření v lexiku velmi ostře stavěl. Jeho poměr k cizím slovům je určován opět týmiž hledisky, která jsme už dříve vytkli; jde-li o slova vžitá, obecně užívaná, celou národní společností přijatá, je zbytečné nahrazovat je umělými, nově tvořenými slovy. Cizí slova jsou Dobrovskému odrazem změn v životě společenském, jsou mu svědectvím kulturních styků a pramenem poznání a odhalování těchto skutečností v minulosti. Dovolává se přitom jazyka starého, který se cizích slov nevzdával, dovolává se gramatika Konstance a jeho hodnocení cizích slov, dovolává se příkladu jiných jazyků, řeckého a latinského. A tak v konkretním případě odmítá Šimkovu náhradu štítlice za přejaté slovo, užívané v běžné mluvě, šilkrota; nepřijímá navrhované bodec za staré už vžité slovo tulich, dýka; dovolává se mluvy kuchařek a obchodnic s rybami, aby odůvodnil přejaté názvy štokvíš, štokfiš za německé Stockfisch; již v minulosti byla přejata slova plech a plíšek a žije také pojmenování hák; atd. Vidíme, že tu jde vlastně o dvě vrstvy cizích slov, jež Dobrovský posuzuje bez rozlišení: vžitá přejatá slova běžného jazyka a cizí slova odborná. Nacionalisace slovníku, především odborného názvosloví, jak je programově a často v přebujelé míře prováděla Jungmannova škola, byla součástí uvědomělého úsilí o vytvoření vědecké literatury psané českým jazykem, úsilí, které už přesahovalo úkoly, jež Dobrovský spisovnému jazyku českému přisuzoval. I jeho stanovisko k cizím odborným názvům je toho výrazem.

 

Probrali jsme základní hlediska, jež Dobrovský uplatňoval ve svých kritikách jazyka soudobé literární tvorby české. Dotkli jsme se přitom složité otázky jazykové normy, jak se zračí v pojetí Dobrovského v jeho kritikách. Toto pojetí normy bylo určováno zřetelem společenským, vědomím o sociálním určení, zaměření jazykových projevů a jeho specifikováním vzhledem k dobové situaci české; jazykově bylo určováno zdůrazněním jazykového obyčeje, usu. Zjistili jsme přitom kolísání a ne vždy jasné vyhranění knižní, literární normy a lidového, běžného usu. Výraznou součástí jazykové kritiky Dobrovského je kritika lexikálního novotaření. Dobrovský se přitom opírá o pevná hlediska a teoreticky vytváří vlastně předpoklady pro programové obohacování lexika mladšími příslušníky generace obrozenské: nejen tím, že dává teoretické základy tvoření nových slov stanovením slovotvorných zákonitostí češtiny, ale také vytčením základních, hlavních pramenů tohoto obohacování, jak je později ve 2. vydání Slovesnosti rozpracoval J. Jungmann.

Zbývá nám probrat v podrobnostech některá obecná kriteria, jež můžeme vyabstrahovat z Dobrovského činnosti jazykově kritické. Na první místo je třeba položit stálé přihlížení k významové stránce jevů, především lexikálních. Dobrovský se nespokojuje jen formální stránkou slov, nýbrž posuzuje [178]vždy i jejich význam, zvláště jejich významovou přesnost. I slova, proti nimž s hlediska jejich formálního tvoření nemá námitek (temnice), odmítá ve významu, v němž je jich užito (Abendstern), protože v tomto významu nejsou běžná, živá (BML 107). Zjišťuje přitom častou neshodu mezi významem, v němž je slova užito, a tím, v kterém žije slovo v usu (na př. LM I, 113). Tak je třeba pečlivě významově lišit slova běl, bělmo, bílek, třebaže mají společné významové jádro (BLM 93). S odkazem na slovníky Veleslavínův a Komenského koriguje význam slova povaha („die natürliche Beschaffenheit, Neigung, Gemütsart und nicht Erwägung“ (BML 103)). Velmi výstižně se dotýká Dobrovský otázky mnohovýznamnosti slova; význam slova, které je dvojznačné, vyplývá vždy ze souvislosti a z konkretního významového užití a není proto správné tvořit nová slova jen proto, aby se tato dvojznačnost odstranila (LM I, 107). Jemný smysl Dobrovského pro vyjadřovací potřeby jeví se v tom, jak nepodceňuje úsilí pisatele o zřetelnější, přesnější vyjádření významových odstínů. Odmítá sice jako zbytečný nečeský kalk spisoskladatel za německé Schriftsteller, poněvadž dostačí skladatel, ale tam, kde se objeví významová potřeba, snaha po přesnějším vyjádření, doporučuje opis skladatel toho spisu, té knihy (LM II, 138). Opisy doporučuje Dobrovský často, nelze-li jednoslovný název vytvořit bez újmy srozumitelnosti. Nepřihlíží přitom ovšem v dostatečné míře k tomu, že je potřebí pojmenování, ať už jednoslovného nebo víceslovného, nikoli však opisu větného. Není na př. spokojen s pojmenováním udalá věc za faktum a doporučuje nesprávně opis „věc, která se stala, to, co se stalo“ (LM I, 113). V kritice Puchmajerova Chrámu gnídského (Ann. 1805) odmítají se některá slova a některé výrazy jako nelibozvučné. Tak na př. neschvaluje Dobrovský půvab od vábiti, tklivý, třebaže jsou běžné důtklivý a nedůtklivý, tvary jako přeubožští, bohužel, nevokalisované předložky v, s, z ve spojení s vším, v všem, z všech. Toto kriterion libozvučnosti je ovšem velmi neurčité tam, kde jde o slovní podoby (půvab, tklivý); v konkretních vytýkaných případech jde vlastně o přejetí z polštiny. Je to ovšem hledisko zřídka uplatňované; lze je vysvětlit v daném případě tím, že jde o projev básnický.

Tak jako už v recensích starších, pojatých do literárních časopisů Dobrovského, objevují se i v posudcích uveřejňovaných v Annalech, a to ve větší míře, kritické glosy k jednotlivým jevům. Často je to na př. upozornění na chybnou vazbu, jíž autor užil; na př. se odmítá předmětové zodpovídati okolostojičnosti (!) místo správné předložkové vazby odpovídati na okolostojičnosti (LM I, 113), nebo akusativní vazby po slovese neužívati místo genitivní dobroty hospodářovy neužívej (Ann. 1804). Na správnost vazeb klade Dobrovský značný důraz, v nich jako idiotismech obráží se vlastní svéráz i osobitost jazyka. Vytýkají se v kritikách některé odchylky od normy mluvnické, na př. instrumentál maskulin na -ami, vokativ feminin na -a místo -o a pod. Shrnout podrobně všechen kritický materiál nespadá už do rámce této práce.

Nebylo by správné, kdybychom zastírali, že tak jako leckdy v zásadních otáz[179]kách, nebylo stanovisko Dobrovského vždy správné ani v konkretních jednotlivostech. I zde mu v některých případech další vývoj nedal za pravdu, i zde stanovisko příslušníků mladší generace se ukázalo životnější, reálnější. Tak na př. odmítá v posudku Puchmajerova překladu Chrámu gnídského (Ann. 1805, str. 62) termín sloh ve významu ‚styl‘, protože rus. slog tento význam nemá, a rovněž slabika za sylaba; ale další vývoj přijal oba tyto názvy velmi záhy a jejich potřeba byla mimo jakoukoli pochybnost.

Recense a kritiky literární tvorby české, týkající se především jejich jazykové stránky, jsou ve svém celku dosud nedoceněnou a poměrně málo známou složkou díla Dobrovského. Obsahují však často velmi závažné a v kritickém a někdy i polemickém tónu velmi přesně a výrazně formulované názory autorovy o zásadních otázkách českého jazyka a literatury. Rozbor těchto názorů nám ukázal, jak Dobrovský píše tyto kritiky z živelné potřeby vyjádřit své stanovisko k životně důležitým jazykovým otázkám své doby. I když leckdy v tónu nedovede skrýt rozhorlení nebo zaujetí přecházející v posměch, nejsou kritiky osobní, subjektivní, nýbrž v plné míře věcné. Tato jejich věcnost je určována širokým rozhledem linguistickým, chápáním podstaty jazykových jevů, vědomím o jejich sociální, společensky dorozumívací platnosti, podrobnou a obdivuhodnou znalostí jazykových fakt. Všechny kladné vlastnosti Dobrovského jazykovědce, jež zjišťujeme v jeho soustavných dílech o českém jazyce, uplatňují se a projevují i v jeho činnosti jazykově kritické.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 4, pp. 167-179

Previous Zdeněk Tyl: Julius Fučík o jazyce a jazykové kultuře

Next Miloslav Krbec: Dobrovský o českém přízvuku