Neznámý dopis Boženy Němcové

Zdeněk Urban

[Chronicles]

(pdf)

-

Při shromažďování materiálu ke své kandidátské práci, zabývající se některými otázkami dějin československo-bulharských styků, byl jsem počátkem letošního roku upozorněn v archivu Náprstkova musea dr. Boh. Lifkou i na rozsáhlou korespondenci Vasila D. Stojanova, jejíž valná část nebyla tehdy ještě nijak roztříděna ani zpracována. V této korespondenci (AR XXIX), která obsahuje několik desítek dopisů, psaných většinou bulharsky, rusky, srbocharvátsky nebo česky a pocházejících převážně ze šedesátých let XIX. století, jsem nalezl kromě některých jiných velmi důležitých dopisů — na příklad dopisu významného revolucionáře G. S. Rakovského (1821—1867) a dvou listů spisovatele Rajka Žinzifova (1839—1877) — také dosud neznámý, azbukou psaný dopis Boženy Němcové. Protože jde o dopis poměrně značně závažný, o nějž bude mít jistě zájem řada pracovníků, uveřejňuji jej předběžně již nyní, ačkoliv se k němu ještě podrobněji vrátím ve své kandidátské práci a ve stati o poměru Boženy Němcové k Bulharsku a o jejích překladech z bulharštiny, připravované pro časopis „Slavia“. Dopis otiskuji bez úprav, i s některými charakteristickými zvláštnostmi (j, p̌, н̌, á, é a j.) a s ojedinělými záměnami písmen azbuky literami latinskými (na př. бuдеме s latinským u místo у, додины s lat. g místo г), běžnými při rychlém psaní u těch, kteří píší azbukou poměrně zřídka:

 

„Василови Димитровu!

Пp̌ujдy к вáм зитра по десате године рáно, зустан̌те дома. Я мусим ту сватбу пp̌еложити; Небескы до стp̌еды. A кдыж бидеме пp̌еклáдат а кдыж будеме рáно а одполедне неб к веч̌еру двѣ додины а в утеры тaкé, удѣламе то, я jсем ci то иж двакрáт пp̌ечетла а розумим скоро вшецко, мимо нѣктерых выразу. Пyjde нáм то теды рыхле. —

Удѣлеjте мнѣ к вуолi.

Божена H.“

„Vasilovi Dimitrovi!

Přijdu k vám zítra po desáté hodině ráno, zůstaňte doma. Já musím tu svatbu přeložiti; Nebeský do středy. A když budeme překládat a když budeme ráno a odpoledne neb k večeru dvě hodiny a v úterý také, uděláme to, já jsem si to už dvakrát přečetla a rozumím skoro všecko, mimo některých výrazů. Půjde nám to tedy rychle. —

Udělejte mně k vůli.

Božena N.“

 

A nyní ještě alespoň několik poznámek na okraj dopisu.

[96]Vasil D. Stojanov (1839—1910), jemuž byl dopis adresován, je znám jednak jako jeden ze spoluzakladatelů první bulharské učené společnosti (Bălgarsko knižovno družestvo), která byla utvořena v roce 1869 v Braile po vzoru Královské české společnosti nauk a která se pak r. 1911 přeměnila v Bulharskou akademii věd, jednak jako mnoholetý redaktor časopisu této společnosti („Periodičesko Spisanie“), v němž také uveřejnil řadu svých článků, zpráv i rozsáhlejších studií. Pravda, nemalá část jeho vědecké i popularisační práce trpěla roztříštěností autorových zájmů, jeho sklonem k povrchnosti a leckdy i konservatismem, skutečností však zůstává, že Stojanov patřil k nejvzdělanějším Bulharům své doby, že měl v některých vědních oblastech — zvláště v historii a v národopisu, částečně i v jazykovědě a v literární historii — znalosti poměrně dosti široké. Výraznou měrou k nim ovšem koncem let padesátých a v letech šedesátých přispělo jeho studium u nás, na našich středních a vysokých školách, avšak četné zprávy a články o Bulharsku, jež Stojanov tehdy uveřejňoval v českém periodickém tisku, svědčí o tom, že k nám přišel již do jisté míry připraven a že nesporně mohl platně pomáhat těm, kteří měli hlubší zájem o bratrské Bulharsko, o jeho život a jeho boje, o jeho kulturu.

Jak hluboký byl tento zájem právě u Boženy Němcové, zejména nedlouho před její předčasnou smrtí, jak vřelé byly sympatie autorky „Babičky“ k porobenému a bojujícímu bulharskému lidu, víme dobře ze spisovatelčiny korespondence. Vždyť vážně uvažovala a také jednala o tom, že by do Bulharska poslala dceru Doru jako učitelku, syna Karla jako zahradníka a že by tam dokonce jela i sama, aby získala nový materiál ke svým „národopisným obrázkům“! Ne náhodou se proto Němcová rozhodla přistoupit — za pomoci Vasila Dim. Stojanova a jiných bulharských studentů v Praze, na př. V. D. Markova — k hlubšímu studiu bulharského jazyka a později — opět především za pomoci Stojanovy — k několika velmi závažným překladům z bulharštiny z knihy G. S. Rakovského „Pokazalec ili rǫkovodstvo, kak da sja iziskvǫt i izdirjǫt najstari čьrti našego bytija, jazyka, narodopokolěnija, starago ni pravlenija, slavnago ni prošestvija i proč“ (d. I; Oděsa 1859). A v této souvislosti je třeba také chápat jádro významu nově nalezeného dopisu; spolu se třemi navštívenkami B. Němcové, které před časem nalezl Bohumír Lifka[1] a které dosud zůstaly plně nedoceněny, je nám nejen novým dokladem poměru naší vynikající spisovatelky k Bulharsku a rozsahu její znalosti bulharštiny, nýbrž nám i ukazuje cestu k některým jejím dosud neznámým pracím.[2]

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 2, pp. 95-96

Previous Miloš Helcl: Naši jazykovědci o Dobrovském

Next Poznámka redakce