Sovětské akademické směrnice pro nový třídílný slovník ruského spisovného jazyka

Jitka Štindlová

[Chronicles]

(pdf)

-

Naše veřejnost měla možnost seznámit se se způsobem, jakým bude zpracován náš třísvazkový Slovník současného spisovného jazyka českého, v ukázkovém sešitě, který loňského roku připravil kolektiv pracovníků v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Také slovenští lexikografové podali v 3.—4. čísle letošního ročníku Slovenské reči ukázku své práce na třísvazkovém slovníku současné spisovné slovenštiny. (Vedle této ukázky je v čísle i řada článků osvětlujících problematiku i způsob zpracování tohoto slovníku.)

Současně, jako odpověď na Ukázkový sešit Slovníku současného spisovného jazyka českého, dostal ÚJČ důležitý dokument o práci slovnikářů sovětských. V Jazykovědném ústavu Akademie věd SSSR připravují totiž také třísvazkový normativní slovník současného spisovného jazyka ruského a Ústav vydal (jako neprodejný tisk) koncem loňského roku „Návod k zpracovávání »Slovníku současného ruského spisovného jazyka« (ve třech svazcích)“.[1]

„Návod“ překvapuje svou detailní propracovaností. Není jen popisem pracovní techniky, ani neobsahuje jen lexikografickou a lexikologickou teorii, ale spojuje obojí a představuje nám přesně vypracovanou metodu, jak zpracovávat normativní střední slovník současného spisovného jazyka. Jeho detailní propracovanost je jistě dána především tím, že sestavovatelé tohoto „Návodu“ (S. G. Barchudarov, A. P. Jevgenjevová, I. I. Matvejev, E. G. Kovalevská, L. L. Kutinová, M. N. Sudoplatová, B. B. Zamková, G. P. Kňaźková, S. F. Gekker) navazují na tradici takových metodických návodů. V předmluvě se přímo říká, že při sestavování tohoto „Návodu“ užili autoři všech dřívějších zkušeností při sestavování slovníků, a tedy i podobných návodů starších.[2]

Vedle poměrně rozsáhlého Úvodu obsahuje „Návod“ osm thematických kapitol: I. Výběr slov, II. Struktura slovníku, III. Homonyma, IV. Významová a stylistická charakteristika slov, V. Frazeologie, VI. Dokladový materiál ve slovníku, VII. Mluvnická charakteristika slov, VIII. Pravopis a přízvuk.

Třebaže u nás takovéto přesně vypracované instrukce pro práci na chystaném třísvazkovém slovníku nemáme, museli se i naši lexikografové — v úvodu k „Ukázkovému sešitu“ a v interní „Technice práce“ — teoreticky i prakticky vyrovnat se vší problematikou, kterou probírá sovětský „Návod“. Shodným typem těchto slovníků je jistě dáno to, že většina problematiky je také opravdu shodně řešena. Shodná je celková struktura [141]slovníku, shodné je chápání normativnosti a jejího úkolu v tomto typu slovníku, shodná jsou i hlediska výběru slov, a to i pokud jde o zařazování slov lidových, hovorových, oblastních, nářečních i slov z odborné terminologie i z klasické literatury. Shodné je i hledisko normativního charakteru stylistických poznámek u slov; shodné je i zpracovávání vidových dvojic a jejich vzájemné odkazování a shodné je i řešení řady otázek techniky práce.

Od našeho způsobu práce se však přece jen sovětský způsob na několika úsecích liší.

Především je to širší chápání homonymity slov v ruském slovníku, neboť jako homonyma jsou označována i slova, která patří k různým slovním druhům (na př. teplo, -a s. a teplo příslovce), zatím co v naší praxi jako homonyma neoznačujeme ani taková slova jednoho slovního druhu, která se liší v některých ohýbacích koncovkách. (Jako dvě samostatná hesla bez jakéhokoliv indexu uvádíme na př. podstatná jména, u kterých je různou koncovkou dán rozdíl životnosti, na př. kozlík, -a m. a kozlík, -u m.)

V sovětském zpracování je uplatněn zajímavý, důsledně promyšlený způsob vřazování frazeologie do hesel. Vzhledem k úspornosti, o kterou v tomto typu slovníku vždy jde, vypracovali sovětští lexikografové přesný návod, kde frazeologické jednotky zařazovat a vykládat, aby se nemusely uvádět a vykládat u všech svých členů. Významová i gramatická různotvárnost frazeologie vynucuje si však také nejrůznější způsoby vřazování frazeologie do hesla. Kde je významové jádro jasné, zřetelné, zařazuje se frazeologie podle významového principu. Kde toto jádro je nejasné, zařazuje se podle gramaticky vedoucího slova, jindy podle prvního slova s plným lexikálním významem. Otázka rozmístění frazeologických jednotek nebyla dosud v slovnících vyřešena a sovětský způsob je vlastně prvním pokusem o rozmístění, které by ulehčilo hledání jednotek ve slovníku při co nejmenším jeho zatížení.

V sovětském slovníku bude provedeno detailnější dělení na významové odstíny uvnitř jednoho významu slova. Grafickým znaménkem budou odděleny významové odstíny, na př. je-li význam v některém případě zúžen nebo přenesen ap., zatím co v našem zpracování zvláštního grafického znaménka pro vydělení významových odstínů neužíváme, i když většinou tyto významové odstíny zachycujeme buď poznámkou nebo výkladem, který následuje za uvedeným příkladem. Rozdílnost našeho a sovětského způsobu práce se projevuje i v ilustrování, dokládání významů slov. Náš slovník nebude (až na řídké výjimky) užívat citátů z autorů a děl, ale bude význam především ilustrovat typickými a běžnými spojeními. I v ruském slovníku budou takováto typická a běžná spojení, která vytvářejí zpracovatelé na základě archivního materiálu, ale vedle nich budou jako ilustrační materiál sloužit i citáty (a to nejen s uvedením autora, ale i díla, z kterého je citát vzat). Bude ovšem užito jen citátů, které skutečně napomáhají odhalení významu, které význam jistým způsobem definují nebo hodnotí. V některých případech, kdy jde o přesné vědecké určení termínu, mohou tyto citáty i zastupovat výklad (na př. u hesla národ bude jako výklad Stalinova definice národa).

V kratičké informaci o „Návodu k zpracovávání »Slovníku současného ruského spisovného jazyka« (ve třech svazcích)“ jsme se jen v hrubých rysech dotkli především některých rozdílů v pojímání slovnikářské problematiky i způsobu zpracování. Důkladnost a detailnost tohoto sovětského „Návodu“ nelze ovšem vystihnout v kratičké zprávě. S ní se musí vyrovnat především lexikografové, neboť i přes odlišnou jazykovou situaci může být právě tato detailní propracovanost jednotlivých úseků slovnikářské problematiky zdrojem poučení a příkladem pro zpracování podobného metodického návodu, ke kterému jistě i u nás jednou přistoupíme.

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 3, pp. 140-141

Previous Lumír Klimeš: Jak vydávati staročeské texty? (K Šimkovu vydání Sítě víry)

Next Jiří Damborský: „Język polski“ k osmdesátinám prof. K. Nitsche