Práce o zvukové stránce těšínských nářečí

Pavel Jančák

[Discussion]

(pdf)

-

Stálý zájem o přechodová a smíšená nářečí ve Slezsku, vyvolaný příkladným životním dílem prof. Adolfa Kellnera, podnítil Milana Romportla k tomu, aby prozkoumal východolašská nářečí také po stránce zvukové, a to tím spíše, že základní Kellnerovo dílo o této oblasti (Východolašská nářečí, díl I. 1946, díl II. 1949), na něž při tom navazoval, se této otázce věnuje jen v míře omezené (viz s. 115—119) a melodií se nezabývá vůbec. Romportl podnikl do východolašské nářeční oblasti dvě výzkumné cesty (v červnu 1952 a v září 1953) a jejich výsledky zpracoval ve dvou nedávno vyšlých studiích: Přízvuk, kvantita a melodie v nářečí na Jablunkovsku, příloha Slezského sborníku 52; 1954 (48 s.), a Přízvuk a melodie v nářečí na Těšínsku, sborník Adolfu Kellnerovi, 1954, s. 53—78.

Zvukovou stránkou této oblasti se zabýval už Stanislav Petřík v práci Zur Satzintonation der mährisch-schlesischen Mundarten (Slavia 17, 1939/40, 481—548), věnované ovšem většímu území. Jeho materiál, který je soustavnější zejména při popisování poměrů přízvukových, není však vždy spolehlivý a jeho závěry jsou často nesprávné. Romportlovy nové práce tyto nedostatky odstraňují, a to nejen proto, že Romportl mohl postupovat již moderními metodami (získával záznamy pomocí magnetofonu), ale také proto, že na rozdíl od Petříka, který se soustřeďoval spíše jen na zaznamenání zvláštností (především při popisu melodie), snaží se Romportl postihnout celý systém přízvukových a melodických jevů a při jeho hodnocení je opatrný a střízlivý.

V prvé studii zpracoval autor po stránce zvukové mluvu všech 12 obcí nářeční skupiny jablunkovské, k nimž pro srovnání připojil ještě dvě sousední obce ze skupiny těšínské (Bystřice a nýdecký úsek); druhá studie, kterou věnoval ostatnímu východolašskému území s výjimkou západního okrajového pásu, přináší materiál z 25 rovnoměrně vybraných obcí ze skupiny těšínské (12) a karvínské (11) s úsekem bohumínským (2). Protože se na zkoumaných oblastech projevily zjevné shody v melodickém systému, pomíjí autor v obou studiích jazykově zeměpisné uspořádání materiálu. Tento postup však někde ztěžuje čtenáři detailnější zeměpisné sledování materiálu.

Je obecně známým faktem, že přízvuk je v laštině vždy na předposlední slabice [190]slova nebo mluvního taktu. Jen v ojedinělých a zcela vzácných případech objevuje se i na slabice první (na nejčastějším místě přízvuku vedlejšího). Proto jistě překvapuje zjištění, že na celém Jablunkovsku (Kellner tento stav zachytil zde jen v obci Návsí) se vedle těchto zvláštních případů a vedle přízvuku na první slabice vlivem důrazu, které autor nepokládá za systémové (Jabl. 8, Těš. 56), vyskytuje přízvuk na první slabice i ve zcela neutrální platnosti; je buď slabý (nepůsobí ani vychýlení klesavé melodické linie), nebo je dokonce i v obvyklé síle normálního lašského přízvuku na penultimě (a zvlňuje melodickou linii), takže už můžeme mluvit o přesunu přízvuku z předposlední na prvou slabiku taktu (srov. Studie a práce linguistické I, s. 79). Kdežto na ostatním východolašském území (především na severním Těšínsku a Karvínsku) se tento přízvuk vyskytuje jen velice vzácně a omezuje se zejména jen na případy specialisované (kulturní slova přejatá ze spisovné češtiny, číslovky, záporná slovesa, automatisované výrazy a pod.; viz Těš. 55),[1] je naproti tomu na vlastním Jablunkovsku poměrně častý a jeho uplatnění je mnohem širší. Přesto se však Romportl neodvažuje — na rozdíl od Petříka — tvrdit, že je to jev systémový (Jabl. 8) a že hranice mezi oběma přízvukovými typy vede samým Těšínem (Těš. 54, zvl. též pozn. 4); potvrzuje však Petříkovo zjištění (Petř. 502), že případů s přízvukem na první slabice směrem k severu plynule ubývá. Přesnou hranici přízvuku na první slabice se mu však zatím nepodařilo zjistit. Vzhledem k tomu, že u týchž osob a často i za týchž situací jsou paralelně možné oba druhy přízvuku, nepůjde zde ani tak o to soustřeďovat se na hranice existence jevu samého (jsou tu i doklady z nejsevernější obce Skřečoně), ale spíše vysledovat meze jeho frekvence a funkce. Zjištění takové bude pro toto území dosti důležité — třebaže značně obtížné —, neboť se jí bude řídit i výskyt některých melodicko-rytmických typů rozdílně se uplatňujících ve zvukovém systému obou zkoumaných oblastí. Už teď se však ukazuje, že se jejich výskyt nebude patrně krýt se žádnou z význačných isogloss, podle nichž Kellner klasifikoval východolašská nářečí.

Na dvojí přízvuk v laštině upozornil už Petřík, ale mylně tento jev vykládá. Jeho názor, že v laštině má t. zv. „slovo o sobě“ vlastně přízvuk na prvé slabice, správně Romportl odmítá a ukazuje, že „přízvuk je v povědomí příslušníků nářečí … pevně spojen s předposlední slabikou“ (Těš. 54). Uvážíme-li však, že přízvuk na první slabice se objevuje i jinde na lašské oblasti,[2] ukazuje se, že otázka přízvuku v laštině je poměrně složitější, než se obyčejně za to má.

Romportlova pozorování o kvantitě zkoumané oblasti rozmnožují důkladný, historicky opřený materiál Kellnerův o jevy rázu čistě fonetického; při tom autor přirozeně neregistruje každé prodloužení hlásky, ale zachycuje jen ty případy, které mají platnost funkční. Tyto poměry v kvantitě (kvantita je nefonologická a využívá se jí pro vyjádření určité míry i kvality citového zabarvení) jsou patrně společné celé lašské oblasti.

Nejvíce pozornosti věnuje Romportl melodickému systému. Uvádí příležitostně i paralely z jiných systémů, zejména ovšem ze spisovného jazyka; zde plně využil své práce K tónovému průběhu v mluvené češtině. Škoda, že se při tomto srovnávání nemohl přímo opřít o podobnou studii, která by popisovala melodický systém jazyka (nebo nářečí), kde je přízvuk pravidelně konstituován na penultimě. Přízvuk takový [191]mění totiž podstatně i uspořádání jednotlivých typů melodie, neboť dynamické zesílení předposlední slabiky vynucuje si obvykle i odpovídající zvýšení melodické linie.

Autor musel však při své práci volit daleko složitější, ale za daných možností jedinou cestu: nejprve důkladně a všestranně rozebrat melodický systém jedné oblasti (vybral si k tomu nářečně nejvýraznější Jablunkovsko) a potom zjišťovat a srovnávat poměry v nářečích sousedních (na Těšínsku a Karvínsku). Teprve toto srovnání ukázalo nejen na důležité shody ve všech těšínských nářečích, nýbrž umožnilo i zpřesnit některé otázky metodické a obecné.[3]

Zjišťování jednotlivých typů melodie je v lašské oblasti obtížnější než v oblasti s přízvukem na první slabice. Vzhledem k přízvuku na penultimě nemůže se zde totiž melodie samostatněji rozvinout a její průběh, kterým se vyjadřuje určitá funkční platnost, je vlastně soustředěn převážně jen na posledních dvou slabikách, takže postřehnout jednotlivé typy není vždy snadné; vedle toho musí se ve větném úseku více přihlížet i k průběhu před hlavním přízvukem závěrečného taktu (soutaktí).

Základním typem melodie v ukončené větě je i ve východolašských nářečích průběh klesavý, ať už jde o větu vypovídací, žádací, zvolací, či o otázku doplňovací. Dokonce se někdy stává, že ani přízvuk na penultimě nemusí v neutrální situaci způsobovat vybočení této plynule klesavé linie (Jabl. př. 2 a 103). Pravidelně si však lašský přízvuk, který je silnější než český, vynucuje zvýšení tónu na každé výrazněji přízvučné slabice (Jabl. př. 17 i vedlejší přízvuk), při čemž nejvýše je ovšem slabika důrazová. Hlavní modifikací základního tvaru je při důraze melodie stoupavo-klesavá. U jednotlivých druhů vět není ovšem frekvence typů stejná; tak u vět žádacích, kde důraz bývá vzdálen od konce věty, se základní tvar klesavý vyskytuje jen vzácně (Jabl. př. 104—110).

Nové v Romportlových pracích je také to, že věnují větší pozornost i citovému zabarvení projevu. Podobně jako jinde vyskytuje se zde tvar se stoupáním na přízvučné (předposlední) slabice a s klesáním na nepřízvučné (poslední). Myslím, že snad není ani nutné charakterisovat jej jako „melodické vytýkání“ (Romportl tak činí zřejmě proto, že průběh druhé slabiky zde zpravidla klesá jen do střední hlasové oblasti a že při jednoslabičném tvaru je nápadnější jeho stoupavý průběh); vytýkání se zde na dvou slabikách nemůže ani výrazně uskutečnit a tvarově se tu stýká s melodickým průběhem při prostém zdůraznění (zvl. ve větách žádacích, Jabl. 28), takže zde ani nemusí jít o jiný melodický typ (jímž na př. středočeské melodické vytýkání po přízvučné slabice víceslabičného tvaru nesporně je), nýbrž o obměnu základního typu augmentací melodické linie. — Zcela samostatnými a nápadnými typy citově zabarvené věty vypovídací (a zvolací) jsou dva blízce příbuzné tvary, v nichž poslední dvě slabiky s průběhem vodorovným nebo mírně stoupavým jsou umístěny v hluboké (někdy i ve střední) poloze. Na oba typy upozornil už Petřík, nedovedl je však ještě bezpečně analysovat. Pokud jde o melodické útvary speciální platnosti, vyskytuje se zde vlastně jen hluboká rovná melodie vyjadřující smutek. Ostatní typy, jak je známe z češtiny, vyskytují se vzácně (průtažná melodie varování) nebo vůbec ne (vysoká rovná melodie vyjadřující údiv).

Také v nářečích východolašských jsou věty tázací (otázka zjišťovací) a neukončené části souvětí charakterisovány melodií s tendencí stoupavou. U otázky je v neutrální situaci toto stoupání na poslední slabice, za citového zabarvení vyskytují se dva příbuzné typy s oběma závěrečnými slabikami na melodickém vrcholu věty; je zajímavé, že oba typy jsou vlastně zrcadlovým obrazem typů citově zabarvené věty vypovídací.

[192]U neukončené věty je stoupání plynulé, i když poměrně prudké, a provádí se na obou slabikách závěrečného taktu. Vedle toho vyskytuje se tu i typ neutrální s oběma slabikami rovnými nebo mírně klesavými, umístěnými v střední poloze, který se často uplatňuje i při výčtu. Při zdůraznění některého slova dále od konce věty setrvává melodie až do větného konce na výši přízvučné slabiky nebo mírně klesá.

Srovnáme-li melodický systém Jablunkovska a Těšínska, nezjistíme vlastně mezi oběma oblastmi ani v jednotlivostech žádné rozdíly; snad jsou malé diference ve frekvenci některých typů (na př. na Těšínsku je „melodické vytýkání“ častější, viz Těš. 64), ovšem údaje tohoto druhu se dají na jednom zájezdu dost těžko spolehlivě postihnout. Protože se zde vedle pravidelného přízvuku na penultimě objevuje tu více, tu méně také přízvuk na první slabice, jde v této oblasti o zřejmé prolínání dvou samostatných systémů. Tu pak mohou nastat vlastně tři případy:

1. jevy, které jsou vlastní jen systému s přízvukem na penultimě;

2. tvary, v nichž se oba systémy stýkají (tvary sice náležejí do systému lašského, ale zcela se kryjí se systémem ve spisovné češtině; na př. dvouslabičné takty a pod.);

3. jevy, které jsou vázány na systém s přízvukem na první slabice a jsou odlišné od systému lašského. Tyto případy (jsou to zejména tříslabičné takty) musíme proto od lašského systému oddělit.

Jediný výrazný rozdíl, který se mezi oběma oblastmi projevuje, je ve frekvenci těchto tříslabičných taktů. Po stránce melodické jeví se i u závěrečných tříslabičných taktů převážnou většinou zjevná shoda s linií dynamickou: nejčastější je tedy základní tvar klesavý. Jen zcela vzácně vyskytne se i typ se samostatnějším pohybem melodie (melodické vytýkání — Jabl. 92, Těš. 62; samostatný typ věty tázací se stoupnutím po přízvuku — Jabl. 161—164, Těš. 113). Jinak, v případech náležejících lašskému systému, vyskytuje se tříslabičný takt jen při zdůraznění (No ja, ’’tag byu̯o, Jabl. 51 a j.) nebo častěji u dvouslabičného slova s přidanou příklonkou.

Jen v několika málo případech (nepočítáme-li ovšem stoupavé melodie signalisující neukončenost) má ve východolašském systému melodie samostatnou, od dynamického průběhu odlišnou linii. Jsou to oba zvláštní typy citově zabarvené věty vypovídací, s mírně stoupavou melodií závěrečného taktu v hluboké poloze. Nevyskytují se na celé lašské oblasti (na př. v okolí Studénky jsou neznámé); bylo by proto zajímavé zjistit jejich zeměpisný rozsah; možná, že je to jev omezený na zkoumanou oblast a není vyloučena shoda s některým typem polského melodického systému.

A že všestranné probádání přízvukových a melodických poměrů by mohlo dovést k výsledkům nemalým, naznačil Romportl už v článku K otázce ustálení západoslovanského přízvuku (Studie a práce linguistické I, Praha 1954, 73—80), v němž — podporuje tak již starší názor Havránkův (Česká nářečí, 1934, 115—116) — usuzuje (vzhledem k přízvukovým poměrům na Jablunkovsku) na možnou spojitost mezi penultimovým přízvukem lašským se zbytky tohoto jevu na Chodsku. Ukazuje se, jak důležitým úkolem bude získání zevrubného jazykově zeměpisného obrazu hlavních přízvukových a melodických jevů ve všech českých nářečích. S tohoto hlediska i současný terénní výzkum v Čechách, prováděný řadu let dialektologickým oddělením Ústavu pro jazyk český, přinesl už mnoho cenného materiálu. Až bude možno vedle zjištěných zbytků penultimového přízvuku na Stříbrsku, Manětínsku, Chodsku, Doudlebsku a na Blatech vysledovat stav i v ostatních okrajových oblastech, až bude dále možno zjistit zeměpisné rozložení různých melodicko-rytmických typů oblastních (na př. západočeských), přibudou další důležité znaky umožňující srovnávací a historický pohled na velké nářeční celky i po této stránce. Na tomto úseku nás tedy čeká ještě mnoho úkolů a důkladné práce. Romportlovy studie jsou významným přínosem na této cestě.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 189-192

Previous Zdeňka Sochová: Monografie o středoopavském nářečí

Next Stanislav Králík, Jaroslav Voráč: Dialektologická konference 1954 v Brně