K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku (Příspěvek k diskusi)

Karel F. Svoboda

[Discussion]

(pdf)

-

Článek Františka Kopečného Kvantitativní přívlastek a určení míry v 3. čísle Slova a slovesnosti 14, 1953 (s. 115n.) nelze přejít mlčením. Tím spíše ne, že názory autorovy nejsou publikovány jen v odborném časopise, ale i v učebních textech vysokých škol, v autorových podnětných a bystrých Základech české skladby, vydaných Palackého universitou v Olomouci. Učí se z nich příští učitelé českého jazyka ve výběrových třídách našich jedenáctiletek a na školách odborných. Někteří dostanou z nich podněty k hlubšímu zamyšlení nad jazykovými jevy; u těch však, kteří nepoznají mylnost autorova výkladu kvantitativního přívlastku, vyvolají názory autorovy při nejmenším nejistotu, kterou budou šířit mezi svými žáky, až přijdou na naše školy.

Pro naši jazykovědu pak je uvedený článek výzvou, aby byla zlepšena metoda větného rozboru, aby byla dosavadní pojetí větných členů zhodnocena a znovu ujasněny zásady, podle kterých je třeba vytvářet jazykové pojmy. Není pochybnosti o tom, že rozvoji jazykovědy škodí její někdy přílišná isolace od logiky. Projevuje se i dnes na př. tím, že se studiu vztahů mezi jazykem a myšlením příliš snadno vytýká hledisko „jednostranně logické“. Je však stejně nepochybné, že pokroku jazykovědnému neprospěje ani to hledisko, které přeceňuje zřetele věcné a nedoceňuje jazykovou formu. To se projevuje tím, že se příliš snadno obviňuje z formalismu hledisko, které nepodřizuje jazykovou formu věcnému obsahu.

Ve svém polemickém článku odmítá autor v otázce, kterou se zabývá, naši gramatickou tradici. Úvaha o argumentech, kterých při tom užívá, je prospěšná proto, že může přispět k ujasnění základních pojmů a být příspěvkem k prohloubení metody větného rozboru, že může ukázat, jak ověřování zvolené hypothesy musí být uskutečňováno se vší rozvahou, bez násilného přizpůsobování domnělých důkazů.

Již první výtka, kterou autor (na s. 116) činí Vl. Šmilauerovi a jíž chce posílit domnělou správnost jednoho svého důkazu, není domyšlená. Šmilauer prý nakládá s typy pět jablek, málo jablek a p. „opačně, než bychom podle jeho definice měli právo očekávat“. Šmilauerova definice totiž praví, že „kvantitativní přívlastek udává množství, počet, rozsah, intensitu, časové rozpětí“. A Kopečný ji vykládá tak, jako by každé slovo, které udává „množství, počet, rozsah, intensitu, časové rozpětí“ mělo být chápáno jako kvantitativní přívlastek. Ve své Novočeské skladbě uvádí však Šmilauer kvantitativní přívlastek pod širší pojem Druhy přívlastku podle významu a o přívlastku říká, že je to „člen větný, který rozvíjí skladební podstatné jméno“ (s. 170). Kopečný chápe přívlastek zásadně jinak: „každé vůbec udání množství je třeba chápat jako kvantitativní přívlastek k určovanému jím substantivu, nejčastěji vyjadřujícímu látku“. U Kopečného zcela převažuje hledisko věcného obsahu nad zřeteli formálními. Jen s tohoto hlediska však přívlastek, t. j. pojem jazykový, neobjasníme, právě tak jako neobjasníme jiné pojmy jazykové.

Kopečný sám na s. 120 praví: „Nejlépe dospějeme k správnému pochopení a hodnocení formy, vyjdeme-li napřed od významu.“ To je možná, a jak dále ukážu, plodná metoda, jestliže se jí správně užívá. U Kopečného se však projevuje tak, že se podle významu vytvoří jazykový pojem či vyloží daný jazykový jev a výklad formy se jednostranně přizpůsobí výkladu významovému. Tak nelze chápat požadavek, aby byl studován, náležitě oceněn a objasněn vztah mezi jazykem a myšlením. Forma je podstatným znakem jazykových jevů a nelze ji v jazykových výkladech věcnému obsahu podřizovat, nýbrž je nutné uvádět ji s věcným obsahem v soulad.

Vždyť týž věcný obsah je často možné vyjádřit několikerým způsobem, t. j. různou [37]jazykovou formou. Právě jen formou je dán rozdíl na př. mezi výrazy po mém příchodu a když jsem přišel nebo mezi větami Slyším otcovo volání, Slyším, že volá otec, Slyším volat otce. Všechny tři věty vyjadřují touž skutečnost a rozdíl mezi nimi je formální, daný podstatně více jazykovými zvyklostmi jejich uživatelů než rozdíly myšlení.

Na druhé straně „jednotlivé myšlenkové či pojmové kategorie, jež jsou v myšlenkách nějak obsaženy, nemusí mít a často nemívají v svém jazykovém vyjádření vždy nějaké vlastní gramatické formy“ (K. Horálek, Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 140). Jazykové vyjádření na př. nečiní zpravidla rozdíl mezi větami, které vyjadřují logický důvod, a větami, které vyjadřují příčinu. Tak v souvětí Jan přišel jistě na zápas brzy po obědě, protože si chtěl sednout na tribunu pouze adverbium jistě ve větě řídící nám bez kontextu či bez situace umožňuje pochopit, že mluvčí nechtěl uvést příčinu toho, proč Jan přišel na zápas brzy po obědě, nýbrž že odůvodňuje své domnění o Janově příchodu na zápas brzy po obědě Janovým úmyslem sednout si na tribunu. A jaká rozmanitost věcného obsahu je vyjádřena větami se spojkou jestliže!

Připomeňme si, že J. V. Stalin ve své stati Marxismus v jazykovědě mluví o jazykovém materiálu. A studovat tento jazykový materiál nebo, jak pravil Engels, „bezprostřední skutečnost myšlenky“ znamená studovat její podobu, t. j. její tvar (morfologii) a způsob spojování slov v celky (syntax) a ovšem i věcný význam daného jazykového materiálu. Jestliže odsunujeme dozadu formu a mluvíme příliš snadno o irrelevantních zřetelích formálních, nestudujeme na prvém místě jazyk, nýbrž myšlenku. Jazykové pojmy neobjasníme, jestliže jednostranně na prvé místo vyzdvihneme věcný obsah. Fr. Kopečný si tak počíná, když říká, že přívlastek je „každé vůbec udání množství“. Jak zásadně jiné je pojetí, které praví, že „přívlastek je rozvíjející člen větný, který blíže vymezuje význam podstatného jména a na něm závisí“ (B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, s. 181). Tu je jasně a přesně definován jazykový pojem, jak to má být, jazykovými znaky ve spojení s jeho sdělnou funkcí.

Z nerozlučné spojitosti mezi jazykem a myšlením vyplývá, že při vědeckém objasňování jazykových pojmů nemůžeme podřizovat formu věcnému obsahu, nýbrž musíme objasňovat vzájemnost formy a obsahu, že jazykový pojem jsme vytvořili jen tehdy, jestliže jsme jej objasnili nejen po stránce věcné, ale i formální.

Nerozlučnou spojitostí jazyka a myšlení je dáno i to, že někdy věcný obsah pomůže jazykovědě správně vykládat formu, že tudíž věcný obsah může být východiskem jazykových úvah. Jako z formy nemůžeme však vysuzovat nic, co by odporovalo skutečnému věcnému obsahu, tak z věcného obsahu nesmíme dělat závěry, které by odporovaly formě, formální zákonitosti, jazykovému systému.

Prvního omylu se jazykovědec dopouští, jestliže na př. ve větách typu vody přibývalo pokládá vody za gramatický předmět, ač tu běží o gramatický podmět. Nastává tu rozpor mezi výkladem formy a věcným obsahem. Je totiž nepochybné, že genitiv vody vyjadřuje původce děje vyjádřeného slovesem přibývalo, že se tu nezamýšlí vyjádřit děj s neurčitým původcem, který by přecházel na předmět vody. Vykládáme-li ve spojení vody přibývalo slovo vody za předmět, dostáváme se ke zbytečné a škodlivé neshodě mezi výkladem formy a věcným obsahem: v jazykovém výkladu se předpokládá, že děj přibývalo přechází na předmět vody, ve věcném výkladu je zřejmé, že děj od vody vychází. Škodlivost tohoto rozporu je ještě patrnější tam, kde genitiv partitivní je vyjádřen jménem osobním, na př. ve větě Odkudž zřejmé jest, že Čechův ubývati a cizozemců do království českého zhusta přibývati musí (J. Jungmann, Historie literatury české, úvod ke IV. oddělení).

Zkoumáme-li však spojení vody přibývalo všestranněji, dospějeme k poznání, že ani po stránce jednostranně formální výklad genitivu vody jako předmětu není správný, že ubývati, přibývati jsou slovesa podmětová a že tudíž nemohou mít u sebe předmět. [38]Můžeme na př. říci Je možné dobýti města, neboť dobýti je sloveso přechodné a města je předmět; podobně na př. je možné napéci koláčů. Nemůžeme však říci: je možné přibývati Čechů, poněvadž Čechů je podmět k přibývati a v české větě se nemůže užíti podmětu ve spojení s infinitivem; ze stejné příčiny nelze rovněž říci Je možné přibývati koláčů. Jiného druhu jsou případy Bude přibývati koláčů, Vidím přibývati koláčů — v první větě je koláčů podmět k určitému slovesu bude, v druhé větě je koláčů předmět k vidím.

Tak úvaha nad výkladem vět typu vody přibývalo je příkladem toho, jak výklad věcného obsahu může přispět k správnému zhodnocení jazykové formy, jestliže usilujeme o možný soulad výkladů obsahových a formálních, aniž při tom zřetele formální podřizujeme zřetelům věcným a obráceně.

K neuspokojivým či přímo chybným závěrům dospěje jazykozpytec též z opačné příčiny, jestliže dost nezkoumá po stránce věcného obsahu ty gramatické formy, které nemají jednoznačný věcný význam, a ve svých jazykových výkladech nečiní rozdíl mezi základními pojmy důležitými ve vědě vůbec, ba přímo je směšuje.

Chyba Kopečného nezáleží tudíž v tom, že vyšel „od významu“, nýbrž v tom, že výkladu významovému násilně podřizoval výklad formy a že jednotlivé fakty, uváděné jako argumenty, nesprávně interpretoval.

Tak aby posílil svůj výklad, že ve výraze pět lidí je pět přívlastek (kvantitativní), snaží se Fr. Kopečný dokázat, že základní číslovky typu pět, šest byly adjektivisovány. Byl by to po stránce tvaroslovné patrně nový, třetí typ sklonění adjektiv. Důvody, které pro to uvádí, jsou nepřesvědčivé, či vůbec chybné. První uváděný důvod je ztráta flexe. Ztráta flexe v slovanských jazycích však nikterak není znakem adjektiv. Odvolávat se na angličtinu a na cizí výrazy typu z prima látky a z toho usuzovat, že neflektivnost (číslovky typu pět však nejsou neflektivní) je podstatným znakem i našich adjektiv, je násilné.

Všimněme si i nedůslednosti výkladu flektivnosti číslovek typu pět: na s. 117 se zdůrazňuje neflektivnost číslovek typu pět (poněvadž se v tom spatřuje důkaz jejich adjektivisace), na s. 118 se jim však přisuzují tvary prý v závislosti na určovaném substantivu (aby se tím dokázalo, že předmět počítaný je člen určovaný, řídící formu číslovky).

Je tudíž zcela neodůvodněné tvrzení (s. 117), že „ze samého faktu neflektivnosti musíme vidět, že dnešní číslovky typu pět, šest atd. mají adjektivní povahu“.

Rovněž důvod, že „také adjektivum kvalifikační a vůbec další přívlastek se shoduje s tímto počítaným substantivem“ (s. 117), nikoli s číslovkou, neobstojí: ve výraze na př. těch pět malých stromků slovo malých blíže určuje slovo stromků, t. j. říká, o jaké stromky jde (neurčuje však blíže číslovku pět), a proto se s ním shoduje. Tvar zájmena těch si vysvětlíme jako atrakci k malých, k níž byl dán podnět tím, že číslovku pět atd. nechápeme dnes jako substantivum s určitým gramatickým rodem, s nímž by se zájmeno ukazovací mohlo shodovat, jako je tomu u číslovek sto, tisíc, kde můžeme říci to sto malých stromků nebo ten tisíc malých stromků.

Ve srovnání číslovek typu pět, šest se staročeštinou tu konstatujeme určitý vývoj k atributisaci číslovky; byl však dokončen jen v nepřímých pádech, nikoli v 1. a 4. pádě. Tu číslovka zůstává členem řídícím. Nemá smyslu vytýkat české gramatické tradici, že od sebe odtrhuje spojení typu čtyři slova a pět slov, jestliže totéž nechceme vytýkat samému jazyku. A Kopečný toho není dalek, když na s. 119 praví: jde o to, „že se flektivně zařazuje do větné skladby to, co je skutečným, t. j. významově závažným jádrem výrazu a co tedy má být jádrem i po stránce formální“.

Poukaz Fr. Kopečného k nářečním tvarům typu s pětima stromama nikterak nepomáhá posoudit spojení pět stromů, neboť tu běží o jiný případ, o pád, v němž i gra[39]matická tradice vykládá číslovku jako přívlastek, o pád, v němž i spisovný jazyk provedl atributisaci číslovky, t. j. to, co Kopečný chce dokázat i pro spojení pět stromů. Avšak ani pro posouzení spojení pěti stromy se nelze odvolávat na spojení pětima stromama, neboť tu běží o jinou jazykovou formu.

Je zajímavé, že se Kopečný v uvedených případech sice zabývá formou t. zv. kvantitativních přívlastků, t. j. jejich domnělou neflektivností, aby odůvodnil jejich adjektivisaci, a tak i jejich atributivní platnost, že však jinde adjektivnost nepokládá za podstatný znak kvantitativního přívlastku. Kvantitativní přívlastky jsou podle Kopečného i vyšší číslovky sto, tisíc, i když tu, jak praví, „úplná adjektivisace dosud provedena není“ (s. 118). Překvapuje svou nepřesvědčivostí výklad, proč prý se tu drží „substantivní pojetí“: „spíš pro významové rozlišení: existují totiž stokorunové a tisícikorunové bankovky, kde jsou tvary o tom stu korun, o tom tisíci korun (= o té stovce, tisícovce) na místě“.

V rozporu s prof. Šmilauerem a akad. Trávníčkem pokládá Kopečný za přívlastek na př. i slovo tucet ve spojení tucet košil nebo slovo většina ve spojení většina lidí. Odůvodňuje to svou shora připomenutou definicí kvantitativního přívlastku. Není jasné, zda Kopečný také ve spojení pětice (pateřice) chlapců pokládá slovo pětice (pateřice) za kvantitativní přívlastek. Na s. 117 totiž říká, že tu (t. j. ve spojení pět stromků) není „totéž pojetí jako v pětice (pateřice) chlapců!“ Blíže však tento rozdíl neobjasňuje.

Fr. Kopečný se však pokouší i o odůvodnění svého pojetí kvantitativního přívlastku „formálními náznaky“: můžeme prý říci spousta lidí stáli kolem, nikoli však zeleň stromů byly osvěžující. Vysvětlení tohoto výjimečného rozdílu není však v tom, že by spousta bylo přívlastek, či dokonce adjektivum, kdežto zeleň „skutečným substantivem“, nýbrž v tom, že v prvním případě běží o řídkou tu shodu podle smyslu, vysvětlitelnou tím, že skutečně stáli lidé, v druhé větě je však výslovným záměrem mluvčího říci, že právě zeleň je osvěžující, nikoli stromy vůbec; nemůže tu být tedy shoda s množným číslem slova stromů.

Výklad atrakce ve výrazu o pěti stromech je podán na s. 119 tak, aby musil být odmítnut, neboť to vyhovuje záměrům autorovým. Ve skutečnosti tu sotva někdo tvrdil o atrakci tvaru stromech k tvaru pěti; jde tu však o atrakci, t. j. o tvarové přitažení substantiva stromy k předložce o.

Zamysleme se ještě nad výkladem Kopečného, že ve větě koupil tři soudky piva je „základem výrazu skutečný objekt piva“ a že „udání míry třeba v tomto případě[1] pokládat za kvantitativní přívlastek“. Nelze přejít fakt, že pojetí formální závislosti je tu postaveno na hlavu, že by tu nastal případ zcela jedinečný: substantivum v genitivě, t. j. typickém pádě přívlastkovém, je vyloženo jako člen určený akusativem, t. j. pádem, který přívlastkem neshodným v našem jazyce nikde není.

Neméně závažný fakt, který odporuje výkladu Kopečného, je ten, že sice říkáme koupil pět soudků, ale zmocnil se pěti soudků, že tudíž tvar pět — pěti je určován slovesem, nikoli počítaným substantivem.

Podívejme se však ještě lépe na případ koupil pět soudků piva. Podle Kopečného je piva předmětem ke koupil. Jak však vyložíme větnou platnost výrazu pět soudků? Slovo soudků je výraz udávající množství, je to tedy podle Kopečného kvantitativní přívlastek k piva, „podřízen je výraz udávající množství“ (s. 118). Pět je podle Kopečného kvantitativní přívlastek k soudků. Než pokusme se pokračovat v duchu shora uvedeného autorova výkladu spojení koupil tři soudky piva. Jsou tu snad dvě možnosti: pět soudků jako celek je rozvitý přívlastek k piva; pak by ovšem soudků bylo základem [40]rozvitého přívlastku, závislým nikoli jako partitivní genitiv na slovese, nýbrž na piva, pět přívlastek k soudků. Snad k absurdnosti ještě větší bychom dospěli, kdybychom věc chtěli vykládat tak, že soudků i piva jsou předměty ke slovesu. Dospěli bychom k tomu, že soudků i piva jsou stejného stupně závislosti a že mezi nimi není sice syntaktický vztah, že však vyjadřují celek, mezi jehož pojmy je vztah nadřazenosti a podřazenosti.

Vysvětlení těchto konců je v tom, že autor nedoceňuje význam formy a jazykový jev, na př. pět jablek, posuzuje jen s hlediska věcného významu (jablek je „významově závažným jádrem výrazu“, a tedy prý „má být jádrem i po stránce formální“ — s. 119) a „jen zdánlivě relevantní zřetele formální“ (s. 116) ve svém výkladu zcela podřizuje své výchozí thesi. Úkolem jazykovědy je však odhalovat vzájemnost formy i obsahu tak, jak tato vzájemnost existuje v jazykové skutečnosti. Jazykový jev je třeba hodnotit s hlediska jazykového, t. j. s hlediska formy, druhu slov a vztahu k jiným druhům slov, a zkoumat, které věcné obsahy, významové vztahy a myšlenkové procesy jsou jím vyjádřeny. Odhalování vzájemnosti formy a obsahu vede k uvědomělejšímu a tím i vyššímu ovládání jazyka jako nástroje myšlení a dorozumívání.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 1, pp. 36-40

Previous František Kopečný: Dvě nové práce o prostě vidových předponách v češtině

Next Josef Vachek: K jazykovědné problematice zkoušek slabikové srozumitelnosti (Námět k diskusi)