K jazykovědné problematice zkoušek slabikové srozumitelnosti (Námět k diskusi)

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

-

[*]Při zjišťování akustičnosti sálů divadelních a kinematografických, právě tak jako při měření kvality telefonních zařízení, při klinickém vyšetřování sluchu (t. zv. vyšetřování audiometrickém)[1] atd. přísluší důležitá úloha zkušebnímu materiálu povahy jazykové. Vidí se dnes stále jasněji, že zkouška čistými tóny je průkazná pouze pro zjištění slyšitelnosti zvukových podnětů, zatím co schopnost uspokojivě přenášet jazykové promluvy — a o tuto schopnost ve všech třech vypočtených situacích běží přece především — lze spolehlivě zjistit jen t. zv. zkouškou srozumitelnosti. Je-li tomu tak, pak se nám jeví přirozeným, že takováto zkouška musí pracovat s materiálem jazykové povahy, především se slabikami a slovy.

Nutnost, aby byla srozumitelnost ve všech uvedených situacích zjišťována na materiálu jazykovém, a to především na slabikách (t. zv. logatomech), byla uznávána již delší dobu, nebylo však — a není dosud — vždy zcela jasno o tom, podle jakých zásad má být tento slabikový (po př. i slovní) materiál vybírán a sestavován. Převážnou většinou se dnes při výběru a sestavování logatomů vychází z metody, kterou vypracovali a v letech 1929—30 publikovali severoameričtí badatelé H. Fletcher a J. C. Steinberg. Jejich slabikové soubory byly určeny pro zkoušky zařízení telefonních, rozhlasových a mluvícího filmu; Vern O. Knudsen, americký akustik, však tuto metodu prohlašuje za „velmi uspokojivou i pro měření srozumitelnosti auditorií“; zcela obdobně postupuje i sovětský badatel S. J. Lifšic[2] a j.

[41]Fletcherovy a Steinbergovy soubory se skládají z položek obsahujících „meaningless speech sounds“, t. j. významu postrádající hlásky (přesněji významu postrádající slabiky; jde tu totiž pravidelně o položky skládající se alespoň ze dvou hlásek, z nichž jedna je nositelkou slabiky — ostatně i jediná hláska isolovaně vyslovená představuje slabiku). Tyto položky namluvené do mikrofonu zapisuje posluchač sedící u druhého konce telefonního vedení tak, jak je slyší. Poměrem slabik vnímaných správně k celkovému počtu diktovaných slabik je pak určeno procento slabikové srozumitelnosti pro zkoušený přístroj. Obdobně při zkouškách srozumitelnosti auditorií pronáší zkušební slabiky osoba stojící na jevišti a osoby rozmístěné na důležitých místech auditoria zapisují slabiky tak, jak je slyšely.

Nás ovšem v této souvislosti zajímá nejvíce, jak američtí badatelé docházejí k svým zkušebním slabikám. Ukázky u Knudsena svědčí o tom, že slabiky jsou složeny ze samohlásek a souhlásek v angličtině běžných, a to v kombinacích typů souhláska + samohláska, samohláska + souhláska a konečně souhláska + samohláska + souhláska (schematicky lze tato spojení označit jako ba, ab, bab). Při tom jednotlivé hlásky se prý vyskytují průměrně stejně často jako v normální řeči. Zvláště je ovšem třeba zdůraznit skutečnost, že všechny takové slabiky postrádají významu. Poznamenejme v této souvislosti, že také Lifšic, když popisuje zkoušky, které konal se svými asistenty v Miusském souboru v Moskvě r. 1932, líčí postup těchto zkoušek tak, že diktující „čital slogovyje artikuljacionnyje tablicy, sostojaščije iz nabora povtorjajuščichsja bessmyslennych slogov“ (v cit. spis. s. 88).

Dodejme ještě, že obdobné metodické stanovisko zaujímají obvykle i jiní badatelé obírající se měřením srozumitelnosti telefonních zařízení. Sem patří na př. práce J. Braunmühla,[3] která má pro nás zvláštní význam proto, že o ni opírá teoretické zdůvodnění svého postupu i nedávný pokus o stanovení českých slabikových tabulek pro měření srozumitelnosti telefonních zařízení, jehož autorkou je Dr. B. Borovičková.[4] Její slabikový materiál je sice vybírán tak, aby v něm byly zastoupeny hláskové skupiny (hlavně souhláskové), jež se v českých slovech vyskytují, ale přitom z něho byly soustavně vylučovány takové položky, jež by se rovnaly slovům v českém lexiku vskutku existujícím. Lze tedy říci, že i v materiálu Borovičkové je důsledně eliminován činitel významu.[5]

Důvod, který všechny uvedené badatele (a řadu dalších) vedl k eliminaci významu, zdá se na prvý pohled dokonale přesvědčivý: všem těmto odborníkům — zpravidla technikům — běží o to, aby se ten, kdo odposlouchává a kontroluje zkušební slabikové položky, mohl soustředit jen na zvukovou stránku dané položky a nebyl při tom rušen jakýmikoli významovými asociacemi.[6] Stojí za připomínku, že s obdobnou snahou o koncentraci pozornosti na zvukovou formu se setkáváme také u některých fonetických pedagogů. Tak na př. známý anglický fonetik D. Jones a jeho žáci kladou velký důraz na praktická cvičení, jejichž cílem je naučit správnému rozpoznávání anglických hlásek a v nichž jsou rovněž úplně eliminovány jakékoli významové asociace (jde o známou metodu umělých slov, t. zv. „nonsense words“, složených z hlásek v jazyce skutečně existujících, ale prostých jakéhokoli významu).

Jakkoli přesvědčivé se na prvý pohled může zdát zdůvodnění, jímž zastánci umě[42]lých logatomů ospravedlňují eliminaci významových činitelů při zkouškách srozumitelnosti, podle našeho názoru se toto zdůvodnění právě s hlediska jazykovědného jeví nevhodným a neoprávněným. Je třeba upozornit, že ti, kdo vyžadují eliminaci významových činitelů, neberou v úvahu jednu věc, zásadně důležitou: úkolem všech zkoušek jazykové srozumitelnosti není zjišťovat, jak telefonní zařízení, auditorium atp. reaguje prostě na zvukový materiál, ale jak reaguje na zvukový materiál zcela specifického funkčního zaměření, t. j. na materiál jazykový. A tu je nutno připomenout, že podstatou jazykových jevů je nejužší a nejtěsnější sepětí formy a významu, v našem případě jistého zvukového komplexu a významu, který je v daném jazykovém společenství s tímto zvukovým komplexem sdružen. Že tomu tak skutečně je, potvrzují i zkušenosti získané při zapisování takových umělých slov: zapisovatelé ztotožňují slova umělá zhusta se slovy v jejich jazyce skutečně existujícími, jež jsou oněm umělým slovům zvukově blízká. Zvláště zajímavé je tu svědectví pražského logopedického kolektivu prof. M. Sováka: tito badatelé pokusně sestavovali své audiologické texty i ze slabik postrádajících významu, ale zjistili, že se význam zkoušeným subjektům i v takových slabikových sestavách nezadržitelně vtírá. Pro audiologický test užili pak jen slov v jazyce skutečně existujících.[7]

Zastánci umělých slov jsou ovšem přesvědčeni, že vtírání významových asociací je argumentem v jejich prospěch, a snaží se důsledným uplatňováním umělosti ve svém materiálu tyto asociace vymýtit. Podle našeho přesvědčení jednak tato snaha nemůže dosáhnout cíle, jejž si vytkla, jednak je sám tento cíl — vymýcení významových asociací — v rozporu s vlastním účelem zkoušek jazykové srozumitelnosti. Vytčeného cíle nemůže tato snaha podle našeho názoru dosáhnout proto, že sepětí zvukové formy a významového obsahu je v jazyce tak nerozborné, že odtrhováním jedné z obou složek od druhé se porušuje to, co je na jazykovém projevu bytostně podstatné a co vnímatel, už proto, že je zaměřen na vnímání jazykových položek, od sebe odtrhnout ani dobře nemůže. V rozporu s vlastním účelem zkoušky se nám pak cíl této snahy o odtrhování zvukové formy od významového obsahu jeví proto, že se takovým odtrháváním likviduje sama jazykovost daného zkušebního materiálu a tím samým ruší jeho průkaznost pro zkoumání srozumitelnosti vskutku jazykové. Že tomu tak opravdu je, pokusíme se dovodit v následujících odstavcích.

Právem se dnes uznává, že jazyk je především prostředek myšlení a dorozumění o vnější skutečnosti (v nejširším smyslu slova, t. j. nejen o skutečných objektech vnějšího světa, ale i o duševních stavech mluvčího, o jazyce samém atd. atd.). Z toho nutně plyne, že o srozumitelnosti v pravém jazykovědném slova smyslu lze mluvit jen tam, kde jistá složka jazykového projevu odkazuje na jistou složku vnější skutečnosti (skutečnosti, jež ovšem byla — dodejme jednou provždy — zvládnuta a zprostředkována myšlením); jinak řečeno, kde jeden mluvčí porozumí, že druhý mluvčí jistou složkou projevu míní složku takové vnější skutečnosti. A tu je třeba připomenout, že nejmenšími složkami jazyka, jimž přísluší uvedená odkazovací schopnost, jsou slova, po př. morfémy (předpony, slovní základy, přípony atd.). Hlásky — přesněji řečeno fonémy — obvykle takové odkazovací schopnosti nemají (mají ji jen výjimečně, je-li morfém omezen na jediný foném, na př. s-kládal, ved-e). Proto s přísně jazykovědného hlediska nelze dobře mluvit o srozumitelnosti hlásek, resp. fonémů, [43]nýbrž jen o srozumitelnosti slov, po př. morfémů. Je ovšem pravda, že správné rozpoznání fonémů hraje při rozumění slovům a morfémům roli velmi důležitou — vždyť fonémy jsou diakritiky (rozpoznávacími složkami) morfémů; nicméně tu nejde o jejich srozumitelnost, poněvadž tu nemáme co činit s odkazováním na vnější skutečnost, nýbrž jen o jejich poznatelnost, identifikovatelnost.

Konečně je třeba ještě dodat, že samo poznání (identifikace) fonémů je nutně podmíněno jejich diakritisující úlohou, t. j., že jistému minimálnímu zvukovému úseku připisujeme fonémovou hodnotu právě jen na základě takových situací, v kterých přítomnost tohoto zvukového úseku v protikladu k jeho nepřítomnosti (nebo v protikladu k přítomnosti minimálního zvukového úseku jiného) nutně podmiňuje odkaz na jistou skutečnost vnějšího světa. Tak na př. fonémovou hodnotu české hlásky p — a konec konců vůbec samu existenci fonému p v češtině — si uvědomujeme z takových slovních dvojic jako pluk — luk, pluk — kluk atp., v nichž protiklady p — 0, p — k atp. jsou těsně spjaty s odkazem na tu nebo onu skutečnost vnějšího světa. Nelze tedy ani prosté poznání fonémů uskutečnit jen na základě skutečností „čiře zvukových“, ale vždy je tu nezbytné opírat se o těsné sepětí zvuku a významu, pro jazyk charakteristické, ba — jak bylo zdůrazněno výše — bytostně podstatné.

Skutečnosti rozvedené v posledních dvou odstavcích podle našeho názoru jasně dokazují, že zkoumání srozumitelnosti, záležitosti po výtce jazykové, si nutně žádá, aby v zkušebním materiálu bylo respektováno ono nejtěsnější sepětí zvukové formy a významového obsahu, jež je od jazykových jevů prostě neodmyslitelné. V této souvislosti zaslouží zmínky ještě jedna pozoruhodná skutečnost. Naše hořejší vývody, domyslíme-li je do důsledků, nás vedou také k tomu závěru, že logatomový materiál přestává být pro zjišťování srozumitelnosti spolehlivým tou měrou, kterou se jeho podoba oddaluje od té podoby, jež v daném jazyce přísluší slovům a morfémům, nositelům významů v daném jazykovém společenství.

Stojí za povšimnutí, že i autoři umělých logatomů, v kterých je význam eliminován, jsou si vědomi nebezpečí malé průkaznosti svých logatomů a snaží se tomuto nebezpečí čelit, ovšem jen v těch mezích, které jsou dány teoretickými předpoklady, z nichž tito autoři vycházejí. Tak na př. Steinbergovy-Fletcherovy „nonsense syllables“ jsou utvářeny tak, aby se jejich složení příliš nelišilo od složení slabik v angličtině vskutku existujících. Tak se na př. v ukázce tohoto materiálu, jak je otištěna u Knudsena, setkáváme se slabikami ΘΛη, pīš, bǝ̄v, jež se velmi podobají skutečným anglickým slovům sung, peach, nerve atp. Volba takových umělých výrazů, značně připomínajících výrazy přirozené, má tu výhodu, že umožňuje, aby byly i v tomto umělém slabikovém materiálu zastoupeny fonémové kombinace pro jazyk typické.[8] Nelze ovšem přehlížet, že snaha po průkaznosti slabikového materiálu se u Fletchera a Steinberga — a podle nich i u dlouhé řady badatelů dalších[9] — omezuje právě jen na jazykovou formu, [44]odtrženou od jazykového obsahu. V zkušební praxi se i u takových materiálů nutně dostaví interference činitelů významových, a to tím vtíravěji, čím více se forma umělých logatomů bude blížit formě slov v jazyce skutečně existujících. Stojí za upozornění, že mezi stupněm významových interferencí na straně jedné a stupněm formální podobnosti umělých logatomů skutečným slovům na straně druhé existuje přímá závislost. Důsledná snaha po maximu formální průkaznosti takových logatomů musí tedy nakonec logicky vyústit v likvidaci jejich umělosti.

Nicméně materiál Fletcherův-Steinbergův zůstává i této ryze formální průkaznosti mnoho dlužen. Lze mu na př. vytknout to, že jeho slabikový materiál se omezuje na pouhé tři typy možných fonémových kombinací (označili jsme je výše schematicky jako ba, ab, bab, kde a znamená libovolný foném samohláskový, b souhláskový). Avšak právě v angličtině by bylo třeba přihlédnout i k jiným kombinačním typům, na př. — abychom uvedli alespoň dva zvláště významné druhy — k typu bbab (jenž je zastoupen slovy j. bread, stop) a babb (j. wind, must); jde o typy v anglické slovní zásobě běžné a pro ni příznačné, takže jejich nepřítomnost v materiálu Fletcherově-Steinbergově nemůže nebýt na újmu průkaznosti tohoto materiálu. Naopak zase jsou v tomto materiálu zastoupeny některé slabikové jednotky takového druhu, který je v konkrétní anglické slovní zásobě vůbec neznámý. Máme tu na mysli ty doklady typu ba, v kterých složka a je představována krátkou samohláskou. V Knudsenově ukázce jde na př. o slabiky za (t. j. z + o ze slova hot), si (j. v slově sin), podobně da, fa, la. Je obecně známo, že se důrazné anglické slovo nikdy nekončí na krátkou samohlásku; proto přítomnost uvedených slabikových dokladů opět povážlivě snižuje průkaznost Fletcherova-Steinbergova materiálu pro skutečné poměry v anglickém jazyce. Anglický (po př. americký) posluchač bude taková slova s největší pravděpodobností zase přizpůsobovat typu běžnému, t. j. vnímat je jako slova s koncovou souhláskou, a to nejspíše s neznělou oklusivou (s chybějící explosí); tedy na př. si jako sit, da jako dak (t. j. dock) a pod.

V této souvislosti je třeba říci, že také logatomový materiál Dr. B. Borovičkové jeví ve značné míře obdobné nedostatky, jaké byly právě zjištěny v materiálu Fletcherově-Steinbergově. Kromě zásadní závady, t. j. eliminace významového činitele, lze v materiálu Borovičkové zjistit i závady jiné. Je to zvláště nedostačující míra formální podobnosti jejích logatomů skutečným slovním jednotkám českého jazyka. Je jistě pravda, že se Borovičková snažila, aby její materiál vyhovoval požadavku této formální podobnosti,[10] avšak výsledek je často neuspokojivý. Soudíme-li podle edice jejích logatomů, kterou pořídil Výzkumný ústav spojů (viz zde pozn. 4), jsou v materiálu Borovičkové zastoupeny prakticky tyto logatomové typy: bab, bba, abba, méně často aba, vzácně ba, babb, bbab (na př. ank, sle, ahma; aťa, mo, rysk, dvat). Již na prvý pohled postřehneme, že se v materiálu nepřihlíželo k některým typům, jež jsou pro češtinu příznačné a nejsou v ní nijak vzácné, na př. k typu ab, bbbab a pod. (srov. slova j. on, až, uč; stlát, strop, chvěl a mn. j.). Zvláště počáteční trojčlenné souhláskové skupiny jsou pro češtinu tak příznačné, že je nelze z materiálu vyloučit s odůvodněním, že jejich zavedením „by se celá práce nesmírně zkomplikovala“ a zvláště nelze souhlasit s tím, že by se tak stalo, „aniž by se tím praktickému provádění zkoušek přinesl zvláštní užitek“ (v. Hála v cit. čl. s. 167). Praktické provádění zkoušek musí prostě vycházet z jazykových skutečností a jejich respektování nesporně přinese i jemu největší užitek tím, že povede k spolehlivým výsledkům.

Nelze souhlasit ani s tím, že některé běžné české typy se v materiálu Borovičkové [45]vyskytují jen vzácně, jako ba, bbab (srov. slova j. na, my, co; stůl, vlak, chtít a mn. j.), a hlavně ne s tím, že souhláskové skupiny pro češtinu zvláště příznačné zůstávají v některých typech nezastoupeny, ač se skupinám méně častým zastoupení dostalo. Tak jsme v dokladech na typ babb vůbec nenašli doklad s koncovým -st (srov. velmi častá česká slova j. jíst, vést, most, dost, šest atd.), ačkoli méně časté koncové -sk a -kt zastoupeny jsou (sk dokonce v jedné skupině dvakrát, v č. 24, kde je pospolu lisk a lask).

Lze jistě schválit, že Borovičková zařadila mezi své logatomy i položky dvojslabičné; materiál jen a jen monosylabický je pro češtinu mnohem méně průkazný než pro angličtinu nebo francouzštinu, poněvadž v českých kontextech tvoří slova jednoslabičná menšinu, zatím co v kontextech anglických a francouzských jsou ve většině.[11] Na druhé straně však není možno souhlasit s tím, že se dvojslabičné typy logatomů v materiálu Borovičkové omezují jen na typy abba a aba (j. azva, ajra atp.; asa atp.), kdežto velmi běžné typy abab, abbab (srov. otec, úkol; opět, úklad atp.) jsou v materiálu bez zastoupení. Zvláště však se materiál Borovičkové odlišuje od stavu v češtině tím, že jediná konkrétní samohláska, s kterou se v typech aba a abba setkáváme, je a, ač v konkrétních českých výrazech, jež k těmto typům patří, jsou na počátku mnohem častější samohlásky o-, u- ú-, s kterými se ostatně setkáváme velmi často i na konci slova, kde bývá ovšem také -á, -e, -é, -i, -í, v materiálu Borovičkové rovněž nedoložené (srov. oba, oko, ona; ucho, učí, úly; okno, obři, utře, ústa; ohnu, ohne, ohni, ohňů, okna; utni, usne, útlé, úhlu, ušla atp.). I tyto skutečnosti ovšem značně snižují průkaznost logatomů Borovičkové, a to i s hlediska ryze formálního.[12]

Nevýhody umělých slov jako materiálu pro zkoušky jazykové srozumitelnosti jsou tak četné, že sami Fletcher a Steinberg, nejvýznačnější použivatelé metody na nich založené, pocítili nutnost doplnit svůj zkušební materiál soupravou jinou, jež se skládá výhradně z monosylabických slov v jazyce skutečně existujících. Tabulka s takovými monosylaby obsahuje vždy skupinu slov rozlišených jen prvkem samohláskovým (j. bat — bait — bet — beat — bit — bite — but — bought atp.) a obdobnou větší skupinu slov založenou na rozlišování prvku souhláskového. I tento přirozený slovní materiál má však řadu nedostatků: není tu téměř vůbec souhláskových skupin (jediné dva případy uvedené u Knudsena na s. 348, v nichž se souhlásková skupina vyskytuje, jsou sty a whist). S tím pak souvisí skutečnost, že i přirozený materiál Fletcherův-Steinbergův je stejně málo průkazný pro poměry v anglickém jazyce, jako byl jejich materiál umělý, a to proto, že je tu opět nezastoupena nebo jen velmi neuspokojivě zastoupena řada slovních typů pro angličtinu příznačných (jako právě typy bbab, babb a j.). Z toho důvodu je také třeba brát kriticky Knudsenovo tvrzení, že jednotlivé hlásky v přirozeném slabikovém materiálu jsou zastoupeny „průměrně s touže častostí, s jakou se vy[46]skytují v normální řeči“. Je tedy nutno počítat s tím, že ani přirozený materiál Fletcherův-Steinbergův nepodává definitivní řešení otázky, jak sestavit materiál pro zjišťování slabikové, resp. slovní srozumitelnosti v angličtině: z hořejších našich poznámek vyplývá, že metodická základna Fletcherova-Steinbergova je nedost důsledná, a proto neúnosná. K tomu přistupuje ještě ta skutečnost, že pořadí zkušebních položek se u Fletchera-Steinberga určuje hodně nahodile. Každé ze slov zkušební tabulky je zapsáno na kartu; karty se před zkoušením zamíchají (samohláskové a souhláskové zvláště) a v takto získaném náhodném seskupení se pak tabulka při zkoušce přednese. Z toho ovšem plyne závěr, že při každém testu je seskupení slabik jiné; při průzkumu auditorií se tím ovšem znemožňuje srovnání kvality různých prostorů zkouškami konanými týmž slabikovým souborem, poněvadž různé pořadí zkušebních položek činí zkušební situaci nestejnou.

Zcela obdobné kritice by bylo možno podrobit i novější americké zkušební slabikové soubory otištěné v knize Berankově (citované výše v pozn. 11). I tu nacházíme jednak tabulky sestavené z umělých slabik, jednak listiny slov monosylabických, po př. disylabických, v nichž k vadám souborů starších, jak tu byly vypočteny, přistupuje ještě to, že Berankovy tabulky bývají často velmi heterogenní, pokud jde o častost výskytu položek v nich obsažených (vedle výrazů velmi běžných najdeme tu i slova velmi řídká, j. lush, dill, rind a pod.).

Můžeme snad míti za to, že naše dosavadní vývody prokázaly správnost naší these, že materiál pro zkoumání srozumitelnosti slabikové, po př. slovní, nemůže být sestavován beze zřetele k složce významové a s její eliminací; naopak, že materiál, který by byl pro daný jazyk průkazný, lze získat jen racionálním výběrem ze slovního materiálu v daném jazyce vskutku existujícího, výběrem, který by bedlivě přihlížel k těm typům slabikovým a slovním, které jsou pro daný jazyk příznačné. Má-li však být náš závěr vskutku přesvědčivý, je nutno, abychom se znovu vrátili k námitce, o které byla zmínka výše v tomto článku: významové asociace by prý mohly být na závadu soustředění na „čirý zvuk“. Dovodili jsme už výše, že takové čiře formální soustředění, odtržené od významu, v jazyce jakožto prostředku myšlení a dorozumění prostě neexistuje. V reálnější podobě bývá tato námitka formulována tak, že významové asociace by nežádoucím způsobem usnadňovaly porozumění čtenému logatomu, takže by pak nebylo dobře možno rozhodnout, do jaké míry bylo logatomu porozuměno na základě uspokojivého přenosu zvukových kvalit a do jaké míry zásluhou významových asociací[13].

Na námitku takto formulovanou lze jen opakovat, že významové asociace jsou neodmyslitelným atributem každé jazykové jednotky, jež má za úkol odkazovat na vnější svět (takovými jednotkami jsou, jak bylo výše dovozeno, slova a morfémy, ale ovšem i jednotky vyšší, z nich složené, sousloví a věty). Nicméně tato skutečnost nemá nikterak ten následek, že by se nežádoucím způsobem usnadňoval proces porozumění. Takové usnadňování zprostředkované významem by totiž mohlo nastat jen tam, kde by šlo o souvislý větný kontext, který by usnadnil domyslit si některou větnou součást v tom případě, že by zvukové kvality ji zprostředkující nebyly uspokojivě přeneseny. K takovým situacím dochází zcela běžně při zkouškách srozumitelnosti větné, jsou však neznámy při zkouškách, o jaké nám běží v této úvaze a jimiž se zjišťuje srozumitelnost slabiková, resp. slovní. Mezi významy slabik, resp. slov, jež po sobě v zkušební tabulce následují, není totiž žádné významové ani syntagmatické souvislosti, [47]takže tu chybí činitel kontextu, který jedině by mohl porozumění usnadňovat.[14] Je ovšem třeba bedlivě dbát toho, aby nevhodným seřaděním zkušebních položek v tabulce nevzniklo zdání kontextu větného nebo vůbec sémantické souvislosti (tak, aby se nedostaly do bezprostředního sousedství slabiky j. ten — muž, brát — vzít, jít — stát atp.). Je-li tomuto požadavku vyhověno, zůstane při zkouškách srozumitelnosti slabikové (po př. slovní) interference významového činitele v těch přirozených nekontextových mezích, které jsou dány prostou odkazovací funkcí jazykových jednotek.[15]

Poslední otázka, která nás v této souvislosti musí zajímat, je to, zdali slabikový, resp. slovní materiál, jímž se zjišťuje jazyková srozumitelnost auditorií, může beze všech úprav sloužit za zkušební materiál pro zkoumání srozumitelnosti telefonních zařízení. I když Knudsen odpovídá na obdobnou otázku pro angličtinu kladně, nezdá se nám věc zcela nesporná. Podle našeho názoru speciální ráz promluv nejčastěji vysílaných telefonním zařízením (hovory hospodářské, politické zpravodajství, běžná sdělení osobní atd.) si nutně žádá jisté diferenciace zkušebního materiálu proti zkouškám srozumitelnosti auditorií, při kterých jde hlavně o projevy zaměření uměleckého, a tedy s hlediska jazykového charakterisované jistou svérázností.[16] Šlo by sice o diferenciaci nepříliš hlubokou, poněvadž jak v projevech uměleckých, tak v projevech věcně odborných jde jen o dvě různé aplikace jedné a téže jazykové soustavy na odlišné druhy specifických situací, přece však se zdá radno s danými odlišnostmi počítat a také při sestavování zkušebních tabulek z nich vyvodit důsledky.

Nové pojetí problematiky zkoušek jazykové srozumitelnosti, které bylo v přítomném článku vyloženo, staví ovšem jazykovědce i akustické odborníky technické i před některé speciálnější otázky, v jejichž charakteru převažují již složky technické (hlavně tu jde o vhodné disposice pro uspořádání a praktické provádění zkoušek). Těch se chceme dotknout jinde (v čl. uvedeném zde v pozn. 12); zde nám šlo jen o zásadní otázky jazykovědné, jež třeba prodiskutovat a vyřešit, má-li být získána uspokojivá metodická základna pro provádění srozumitelnostních zkoušek.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 1, pp. 40-47

Previous Karel F. Svoboda: K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku (Příspěvek k diskusi)

Next -ař (= Jaroslav Kuchař): Druhý výběr jazykových koutků