Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Měnit či neměnit jazyk klasiků? (K otázce textových úprav starších spisovatelů)

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

-

V nakladatelství ‚Československý spisovatel‘ vyšel jako 44. svazek Knihovničky Varu péčí Rudolfa Havla soubor statí Ivana Olbrachta O jazyce a literatuře (Praha 1953, 46 stran). Kromě článku o Haškově Dobrém vojáku Švejkovi obsahuje tato publikace Olbrachtovy projevy k otázkám kultury jazyka a k otázce textových úprav starších spisovatelů. K Olbrachtovým projevům o otázkách jazykové politiky vyšel také důležitý protějšek v článku S. K. Neumanna „Mezi brusiči a linguisty“, který byl pojat do souboru Umění a politika I (Praha 1953). Jde tu o projevy, které neztratily dosud na aktuálnosti, a bude dobře se k nim vrátit samostatnou úvahou. Zatím se omezujeme na několik poznámek na okraj Olbrachtových statí o vydávání starých textů.

[49]Zde jde především o kratší příspěvek, jímž se Olbracht zúčastnil v r. 1939 ankety časopisu Hovory o knihách.[1]

Olbracht se tu rozepsal o svých zkušenostech s úpravou Staškových „Blouznivců našich hor“, jež připravoval pro vydání v Evropském literárním klubu. Na tento projev pak navazuje v předmluvě k „Blouznivcům“, z níž jsou v souboru O jazyce a literatuře otištěny právě části věnované otázkám úpravy knih.

Olbrachtovy důvody pro úpravu byly dvojí, jazykové a umělecké. Jazykovou úpravu zakládá Olbracht na zjištění, že se spisovná čeština od doby, kdy „Blouznivci našich hor“ vznikli (šlo asi o půl století), dosti změnila. Vymizela nebo zastarala mnohá slova i mluvnické tvary; Olbracht uvádí jako mrtvý prostředek předminulý čas, o přechodnících a jejich adjektivních tvarech říká, že ztratily hodně na své životnosti. Jazykovou úroveň starší literutury snižovala podle Olbrachta také okolnost, že nebyly dostatečně prozkoumány zákony češtiny, spisovatelé nedodržovali na př. správná pravidla o slovosledu, protože o tom nepodávaly mluvnice náležité poučení. Za rušivou složku u starších českých realistů považuje Olbracht také přemíru dialektismů, zvláště tam, kde jich není funkčně využito jako prostředku charakterisačního.

S hlediska estetického nevyhovují podle Olbrachta dnešnímu čtenáři starší autoři hlavně proto, že se změnilo chápání přírody, společenských vztahů atd. Neužívá se již na př. tolik deminutiv (jako sluníčko, měsíček, růžička), protože dnešní člověk se nestaví k přírodě tak sentimentálně jako naši otcové a dědové.

Olbracht sám si byl vědom toho, že úprava starších textů podniknutá na takových zásadách není věc snadná. Počítal také s tím, že se setká s nesouhlasem. Kritický ohlas jeho pokusu nebyl však silný, Olbrachtova úprava Staškova textu byla považována do značné míry za záležitost rodinnou. Ale také nenašel Olbracht následovníky; starší čeští realisté, vrstevníci Staškovi (na př. Světlá, Rais, Nováková a j.), jsou stále vydáváni ve znění původním. Byli tu sice již také předchůdci Olbrachtova pokusu; k těm patří na př. Fr. Bartoš se svými smutně proslulými úpravami Babičky Boženy Němcové, ale to dnes již patří nenávratné minulosti. Je tu sice stále potřeba zvláštních školských vydání, ale u těch bychom dnes kladli důraz spíše na správné jazykové komentáře než na textovou úpravu. Při vydávání klasiků, jako je Němcová a Mácha, je dnes vydavatelská práce zaměřena hlavně na to, aby byly texty zbaveny tiskových chyb a zásahů neodpovědných vydavatelů.[2]

Vydavatelská praxe ovšem není dosud u nás jednotná a také úroveň ediční práce není vždy stejná. S pevnými vydavatelskými zásadami se u starších autorů pracuje hlavně v Národní knihovně a v Knihovně klasiků. Při vydávání původních děl, nepostupuje-li se podle ustálených pravidel, uplatňuje se individualita vydavatele jen drobnými zásahy do textu. Tak na př. Jaroslav Seifert ve svém výboru z básní Jaroslava Vrchlického[3] opravuje nejen „starší tvary, jako tvorčí, světloška, květla, podle dnešního znění“ (to má zčásti svou oporu v novějších vydáních autorových), ale odstraňuje také „básníkovo pověstné juž“, jež je prý dnes již „spíše groteskní záliba než obohacení řeči“. Seifert klade za juž buď již, nebo „podle potřeb verše“. Zůstává však nejasné, proč nahradil původní již v 3. sloce balady Lomnický ze Lkouše[4] tvarem (II. díl, s. 314).

Domníváme se, že v Seifertově hodnocení tvaru juž je jistá dávka osobního zaujetí. Tento tvar je dosti rozšířen u některých starších spisovatelů, a to i v těch pracích, jež [50]vyšly v době novější. Sem patří na př. A. Stašek, který ještě v knize s náměty z první světové války „Když hlad a bída zuřily“ (1924) užívá tohoto tvaru napořád. V poslední knize Staškově „O ševci Matoušovi“ (knižně 1932) se vyskytuje tvar již, vedle juž jen ojediněle a snad ani nepochází od autora.

Tyto knihy jsou pro nás ostatně poučné také tím, že jsou zhruba psány stejně archaickou češtinou jako Staškovy práce starší. Stašek sám také vydával své starší práce ještě v posledních letech svého života (zemřel 1931) bez podstatných jazykových změn a sotva by byl s Olbrachtovou úpravou plně souhlasil.

Je ostatně zajímavé, že Olbracht sám své starší spisy psal také jazykem výrazně archaicky zabarveným a že se rozhodl pro důkladnější revisi pro nová vydání až v letech třicátých. V jeho úpravách vlastních spisů převládá sice hledisko estetické, ale zásahů, motivovaných spíše mluvnickým hlediskem, je tu také dost.[5]

V Olbrachtově postoji se projevuje ta skutečnost, že se v období mezi oběma světovými válkami dovršoval proces demokratisace spisovné češtiny a některé knižní prostředky byly zřetelně zatlačovány do pozadí. Potřebu textových úprav svých starších děl pociťovali i jiní autoři, mezi nimi na př. také F. X. Šalda. Ten na př. zrevidoval pro 4. vydání (1935) text svého románu „Loutky a dělníci boží“ (začato před první svět. válkou, I. vyd. vyšlo 1917) velmi důkladně, zvláště tu byly proškrtány kvetoucí řady epithet. Zní tedy slova doslovu (byl ponechán v revidovaném vydání beze změny), že je kniha psána s matematickou přesností a není v ní myslitelné ani o slovo méně ani o slovo více, trochu ironicky.

Vyskytují se i případy, jež připomínají upravovatelskou práci Olbrachtovu. Sem patří na př. nové vydání Holečkova překladu Kalevaly (vyšel 1953 ve Státním nakladatelství literatury, hudby a umění). Nové vydání pořídila Jelena Holečková-Dolanská, je tedy v příbuzenském poměru obdoba k Olbrachtově úpravě Staška. Situace je tu však jiná potud, že jde o překlad a nikoli o dílo původní, jako tomu bylo v případě se Staškem. Jde tu tedy spíše o obdobu k úpravě, jakou provedl na př. J. Hořejší na Vrchlického překladě Rostandova Cyrana z Bergeracu. Úprava textu Kalevaly byla však provedena opatrně a s rozvahou; týká se hlavně slovosledu, pak několika málo tvarů mluvnických a slovníku. Při slovosledu byla uplatňována zásada „logičnosti“, celkem bylo usilováno o snadnější srozumitelnost. Lexikální zvláštnosti, pro Holečkův překlad charakteristické, byly však v nové úpravě ponechány. Jak se při úpravě postupovalo, je vidět z těchto příkladů: za pův. pojdiž bylo voleno pojďme (s. 9), za kouzedlných je čarodějných (11), verš se vřesínek sodrhal jsem byl nahrazen veršem s proutků vřesu otrhal jsem (11), za nastíral je v novém vydání nasbíral (11), za sezdvihal je posbíral (11), za zdaliž, mám-liž je zdali, mám-li, za pův. ze vznešené matky velmi je z velmi urozené matky (12), trčí nebes pilířové je upraveno na nebes pilíře se tyčí (18), za verš kdežto není luny svitu je v novém vydání kde nebývá luny svitu (18). Pro slovoslednou úpravu je charakteristická také obměna dvojverší

Na větru li sdělám bydlo,
na vlnách li zvolím sídlo

na znění

Sdělám-li na větru bydlo,
zvolím-li na vlnách sídlo
(15).

Jak už to u takových úprav bývá obvyklým zjevem (a u veršovaných textů je to pochopitelné), nebyla úprava provedena úplné důsledně.


[1] Hovory o knihách 3, 1939, č. 18, s. 5. Kromě Olbrachta a jiných přispěl do ankety i Fr. Trávníček. Odmítl úpravu starších textů, maje na mysli texty 19. stol., upozornil také na zvláštní problematiku školních vydání, u nichž se má jazykovou úpravou čelit nebezpečí, že by četba textů s odchylkami od dnešní normy brzdila jazykovou výchovu.

[2] Jak složitá a živá je problematika textu děl Máchových, ukazuje dobře průkopnická práce O. Králíka Historie textu Máchova díla (Sborník filologický I, 3, Praha 1953, nakl. Československé akademie věd).

[3] Básně I-II, Praha 1953, naklad. Československý spisovatel.

[4] Selské ballady, II. vyd., 1896, s. 29.

[5] O Olbrachtových úpravách psal O. Králík v Slově a slovesnosti 3, 1937, s. 199—211 (Rozbor tekstových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším) a 14, 1953, s. 102—115 (Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi).

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 1, pp. 48-50

Previous -ař (= Jaroslav Kuchař): Druhý výběr jazykových koutků

Next Ladislav Dvonč: Bibliografie české linguistiky za léta 1945—1950