Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku

Arnošt Lamprecht

[Articles]

(pdf)

-

Při studiu vývoje jazyka je třeba přihlížet jednak k dějinám jeho nositelů, jednak k vlastním vnitřním zákonitostem. A tyto vnitřní vývojové zákonitosti, vyplývající ze stavby jazyka a do jisté míry pozměňované dějinnými okolnostmi, je třeba postupně odhalovat, a to ve všech strukturních složkách jazyka, t. j. v tvarosloví, syntaxi, hláskosloví i v lexiku.

I ve vývoji našeho tvarosloví by bylo možno ukázat, jak se na př. princip životnosti, vyvolaný potřebou odlišit podmět od předmětu a projevující se z počátku nahrazením starého tvaru akusativu shodného s nominativem tvarem genitivním, začíná na základě vnitřní zákonitosti uplatňovat postupně i v jiných pádech; na př. v nom. plur. byl starý tvar potoci shodný se životným vlci nahrazen tvarem potoky, a tím byla tato systémová odlišnost ze singuláru přenesena i do plurálu; v menší míře se rozdíl životnost-neživotnost uplatnil i v jiných pádech, na př. u neživotných se ustaluje v západních nářečích konc. -u v gen. sg. anebo konc. -ovi v dat a lok. sg. jen u životných atp. — Podobně bychom mohli sledovat uplatňování principu rodového, projevujícího se v splývání deklinačních typů uvnitř jednoho rodu, nebo naopak oslabení a zánik rodových rozdílů v plur. v nářečích v Čechách a na západní Moravě, jehož odrazem jsou rodově nerozlišené nom. pl. u adjektiv (dobrý lidi — ženy — děvčata), anebo akus. typu viděl sem kluci atd. Ze všech těchto namátkou vybraných příkladů je vidět, že jazyk je opravdu systém vyvíjející se podle svých vnitřních zákonitostí a že můžeme jednotlivá fakta v jazyce lépe pochopit, když je studujeme ne isolovaně, nýbrž ve vzájemné souvislosti. Bohužel důslednému zkoumání v tvarosloví a zejména ve skladbě vadí značná neúplnost dosavadního materiálu.

Poněkud snazší je situace v hláskosloví, kde zásluhou Gebauerovou a Trávníčkovou byl sebrán a zpracován rozsáhlý materiál staročeský a dialektologický a Trávníčkem jednotně vyložen. Je třeba v této souvislosti připomenout i Havránkovy historické výklady o vývoji českých nářečí v Československé vlastivědě III, opírající se rovněž převážnou měrou o změny hláskové. Jsou tedy v hláskosloví již nyní dány všechny předpoklady pro hledání vnitřních souvislostí vývojových. Při jejich odhalování je možno ukázat na to, jak i naše východnější nářečí jsou společným jazykovým vývojem zasahována a do něho vtahována, i když ne vždy ve stejné míře.

Při srovnávání hláskového stavu celonárodního jazyka a nářečí je velmi důležité hledisko vývojové, historické. Nehistorické srovnávání totiž může vést ke skresleným názorům o vnitřních vztazích vývojových mezi jednotlivými systémy. Na př. slovenský (středoslovenský) t. [66]zv. čtyřúhelníkový systém hláskový se zdá zásadně odlišný od t. zv. trojúhelníkového systému českého, a přece s vývojového hlediska tomu tak není.

Úkolem naší práce nebude synchronní srovnávání, nýbrž odhalení těch vývojových cest, jimiž se vývoj hlásek ubíral nejen v celonárodním jazyce, nýbrž i v našich nářečích, a to zejména na Moravě a ve Slezsku. Při svých výkladech pak vyjdeme z toho hláskového stavu, jak se nám jeví na sklonku období praslovanského, a jen v úvodu se letmo dotkneme původního praslovanského stavu samohlásek.

 

I. Vývoj samohlásek

Původní praslovanský samohláskový systém se vyznačoval důsledným rozdělením samohlásek na přední a zadní:

v dlouhých samohláskách: i   y
                                   ě   a

v krátkých samohláskách: ь   ъ
                                   e   o

Toto rozdělení se reflektovalo i v systému souhláskovém jako t. zv. první palatalisace a v samém systému samohláskovém se projevilo zánikem všech ostatních příznaků u samohlásek, na př. byla odstraněna zaokrouhlenost u původních zadních samohlásek, takže y, -ъ, a jsou nezaokrouhlené (i hláska o byla v podstatě nezaokrouhlená). Později k těmto hláskám sice přibylo po monofthongisaci difthongů zaokrouhlené u, ale v dvojí podobě u (po tvrdých) a ’u (po měkkých), tedy nešlo jen o hlásku typicky zadní. (O tom, že rozdělení samohlásek na přední a zadní trvalo i v této době, svědčí t. zv. druhá palatalisace.) Tento samohláskový systém, k němuž přibyly i samohlásky nosové, jedna přední ę a druhá zadní ǫ, na přechodu k jednotlivým slovanským jazykům se přeskupil, a to tak, že původní dlouhé samohlásky se v četných posicích zkrátily a původní krátké samohlásky (e, o) v souvislosti se změnami v intonačním systému zdloužily. Tím vznikl složitý, ale ne zcela pevný systém hlásek, který si můžeme graficky znázornit asi takto:

i/y      ’u/u
ь          ъ
e          o
ě          a

Týž systém byl i v slabikách dlouhých (s výjimkou jerů). Mimo to byly ještě nosové samohlásky ę a ǫ, a to jak dlouhé, tak i krátké.

Další vývoj samohláskového systému na našem území probíhal asi takto: Hláska ě, která byla původně předním protějškem k hlásce a, začala se vyslovovat úzce a dostala se tak do řady e-ové. V polštině se naproti tomu zachovala původní široká výslovnost, reflektující se za určitých podmínek jako a (kwiat, las, siano atd.). Touto změnou se československé a lužické území oddělilo od ostatního západoslovanského. Dalšími změnami, probíhajícími jednak ve shodě s vývojem polským, jednak odlišně, vznikl na našem území koncem X. stol. nový samohláskový systém. Za nosové ę vzniká na našem území široké ä.[1] Před tvrdou [67]zubnicí vzniká zadní varianta této hlásky. Podobně mezi dvěma měkkými souhláskami vzniká přední varianta hlásky a. Máme tedy v československé skupině tyto čtyři varianty dvou nízkých samohlásek:

 

Jako střídnice za tvrdý jer vzniká zadní varianta hlásky ’e, totiž e, na př. ven, sen, obdobně e dlouhé vzniká stahováním, na př. dobré. Analogickými změnami v tvarosloví se pak dostává hláska o do některých posic po měkké souhlásce, na př. oráčovi. Máme tím v střední řadě těchto pět fonetických realisací tří základních samohlásek (’e, ě, o):

 

V hláskách vysokých zůstaly čtyři praslovanské fonetické realisace i-ové a u-ové (milý, syn, tur, pľúca), t. j.

 

Celý systém hláskový koncem X. století vypadal pravděpodobně takto:

 

Vidíme, že všechny samohlásky mají přední a zadní varianty (po měkké a tvrdé souhlásce, příp. před měkkou a tvrdou souhláskou). Jedinou výjimku tvoří hláska ě.

Dalším vývojem se tento systém zjednodušoval. Nejdříve se tak stalo v řadě a-ové. Tu splynuly nejdříve zadní varianty, tedy ä (před tvrdou zubnicí) s a, [68]na př. mäso > maso, svätý > svatý, čästo > často atd. Toto splynutí nastalo na celém území českého jazyka, a tedy i v laštině. Ve slovenštině se však ä po retnicích zachovalo.

Přední varianty (na konci slova po měkké, uvnitř slova mezi dvěma měkkými) splynuly na větší části českého území v ’ä (foneticky patrně pohybový difthong iä či eä) a tato hláska se pak ztotožnila s ě (foneticky pohybovým difthongem ie).[2] Tak vznikla tzv. přehláska a v ě, na př. duša > dušě, čáša > čiešě, noža > nožě atd. Podobný osud mělo, jak se zdá i ä před souhláskou k, za něž máme rovněž ě: měkký, pěkný, jek (ale srovnej jak, jako).

Ve východomoravských dialektech stejně jako v jádru lašského území na Opavsku a v mor. laštině nastalo splynutí jen v slabikách dlouhých, srov. na př. lašské smili se (z pův. smieli sě), přyhřył, zachvił, uviznuł, oz’ibe, západoopavské kuřytko, do staveňi, bavorovské ćeleitko nebo moravskoslovenské smíli sa, přihřéł, do zelé, do obilé, ozíbe atd. Na Ostravsku však vzniklý difthong iä v slabikách dlouhých nesplynul s ě, nýbrž přešel obdobně jako v slovenských nářečích v ia, srov. na př. smiał se, zachviał, vylał, oz’abe, uviaznuł. Týž vývoj byl i u koncového iä, a to i mimo ostravské území na jižní části Opavska a v mor. laštině, srov. jihoopav. a mor. laš. robja, młuvja, kupja atd. Podobně se vyvíjelo koncové iä ve 3. os. plur. i na východomoravském území. Na záp. Opavsku se však i koncové iä vyvíjelo stejně jako iä uvnitř slova a splynulo s ie, srov. bránické sedźie, chodźie, chvalie a jihozápadoopavské oňi, robi, młuvi, młač’y.[3] Lze předpokládat obdobný vývoj i na středním Opavsku, nyní zasutý analogickými tvary młuvju, robju.

V slabikách krátkých však v našich východnějších nářečích přehláska nenastala, máme tu tedy zjaviť, jahňa, jařab, kaša, noža atd. Za staré ’ä však i tu máme většinou stejnou střídnici jako za ě, srov. na př. vsetínské ḿeký, ṕekný, paḿeť, ṕesť, v́ec, v́ečyna, ďekovať, deťelina, ťěšký, ṕet, dev́et, deset, kňez nebo středoopavské mjeky, pjekny, vjec, vječy, svječ’yč’, svjeceny, pamječ’, pjet, devjet, deset, č’eš’ky, dž’ekovač’, š’č’eš’č’y, mje, če, se nebo bavorovské ḿeki, dev́et, često. Na části východnějšího území, na př. na Hranicku, jsou e-ové střídnice nejen v typech mjeký, pjekný atd., nýbrž i v typu kuře, tele, prase. Podobně i v Bavorově na sever od Opavy bylo ćele, hołub’e, koće. Ale jsou též doklady na a-ovou střídnici, na př. bránické pjakny, vjac, mjaky, středoopavské pjaš’č’, hovjaž’y, ž’ač’, ž’abi, západoopavské mja, č’a, sa, východomoravské mňa, ťa, sa, podlužské mjaký, pjasť, mňasť, východomoravské a laš. kuřa, koťa. Hojné doklady e-ových střídnic za pův. ’ä v západnějších úsecích a v kořenných slabikách i ve většině východnějších úseků svědčí o tom, že pův.’ä tu zcela nesplynulo s původním ’a, nýbrž se samo změnilo v ě. Doklady a-ové v koncových slabikách a v některých východnějších úsecích i v slabikách kořenných pak svědčí o obdobném vývoji, jaký byl [69]v nářečích západoslovenských, v nichž za staré ä je ja nebo a. Je tu tedy stejná střídnice jako v ostravském nářečním typu za ä dlouhé. Mohlo by to být svědectvím, že se tu ä jako okrajový archaismus drželo déle než jinde a splynulo později s a. Nebylo by to vzhledem k zeměpisnému rozložení jevů zcela vyloučeno.

Z přehledu změn je vidět, že přední varianty a-ové se ztotožnily s předními variantami ä-ovými, a to na západním území veskrze, na východnějším pak většinou jen v slabikách dlouhých, a změnily se zároveň s nimi v ě. Jen na východním okraji v ostravském nářečním typu a ve slovenštině se nově vzniklé dlouhé iä vyvíjelo směrem k ia, v západní slovenštině a místy i na východnějších okrajích českého jazyka se tak vyvíjelo i iä krátké.

Po všech těchto změnách se na českém území odstranily hláskové varianty v a-ové řadě, takže tu do nové doby zůstala jen hláska a.

V e-ové řadě zasáhly velmi významně do vývoje samohláskového systému změny v systému souhláskovém. Depalatalisací retnic před původním e, provedenou v celém národním jazyce, a tedy i v laštině, byly odstraněny varianty e-ové a vzniklo tak jediné neměkčící e. Je to velmi významná změna, jíž se celé české území oddělilo od území polského, srov. čes. bere, veze, peče, metla proti pol. bierze, wiezie, piecze atd. Na místo přední varianty e-ové se pak dostává ě. Varianty ’o a o splývají ve shodě s vývojem v moravských nářečích, srov. mužovi. V českých nářečích však podle Gebauera nastala t. zv. přehláska ’o v ě, na př. oráčovi > oráčěvi, oráčové > oráčěvé atd., přední varianta o-ová tedy i tu splynula s ě. Výsledky této změny však byly většinou morfologickými analogiemi odstraněny. Splynutí variant e-ových nastalo patrně ve stol. XIII., odstranění přední varianty o-ové nastalo ve stol. XIV. V témž století splývají hlásky ě a e po měkkých souhláskách, jde o t. zv. ztrátu jotace (ďeťi m. děti, oráče m. oráčě atd.). Rozdíl zůstává jen po retnicích: pěna, běžeti, město, vědom. Po všech těchto změnách tu zůstávají jen tyto tři hlásky: ě (dočasně), e, o.

Ve XIV. stol. dochází v jazyce i k odstranění přední varianty u-ové, totiž ’u. V Čechách toto ’u splývá s i. Jde o tzv. přehlásku ’u v i (dušu > duši, cuzí > cizí, juh > jih, čuch > čich atd.). Na Moravě splývá ’u většinou s u, přehláska se tu tedy neprovádí, srov. břuch nebo břoch, čuch nebo čoch, lúbat nebo lóbat. Poněkud jiný vývoj na Moravě než v Čechách dal by se odůvodnit tím, že Morava byla již ve XIV. stol. pevně konstituovaný feudální útvar, takže pronikání z českého centra bylo znesnadněno. Poznamenávám, že odchylný vývoj nastal jen tam, kde byla možnost dvojího vývojového směru, na př. u přehlásek ’u v i, příp. ’o v ě; v jiných případech se vývoj v Čechách i na Moravě shodoval, na př. u ztráty iotace.[4] Po těchto změnách zůstávají jen tyto vysoké samohlásky: i, y, u.

[70]Celý samohláskový systém koncem XIV. století byl v celém národním jazyce asi tento:

 

Týž systém byl i v slabikách dlouhých.

Během XV. a XVI. stol. došlo k známým změnám v tomto systému, a to především v slabikách dlouhých. Existence dvojhlásky ie jako měkkého protikladu k ó působí nepochybně ke změně ó > uo, a to na celém území československém (srov. paralelní vývoj i v jiných jazycích slovanských). Na větší části slovenského území se tato dvojice ie a uo zachovala, na území českém se však obě dvojhlásky změnily v jednoduché samohlásky í, ú (miera > míra, viem > vím, kuoň > kůň, suol > sůl atd.). Obě paralelní změny zasáhly i území východomoravské, srov. míra, víra, kúň, vúľa, i území lašské, srov. mira, vira, kuň, vula, a pronikly i na západní Slovensko.

Menší rozsah mají další hláskové změny, které probíhaly v týchž stoletích, t. j. změny ý > ej a ú > ou (pýcha > pejcha, strýc > strejc, múka > mouka, nesú > nesou). Ty se omezily v podstatě na nářečí české a hanácké a přechodný pás hanácko-východomoravský (t. j. tzv. nářečí dolská a nářečí kelečské). V okrajových nářečích východomoravských se tyto změny neprovedly. Stejně tak se tam neprovedly ani některé další změny, t. j. aj > ej, a é > í (čes. dej, volej a východomor. daj, vołaj nebo čes. dobrího a východomor. dobrého). V lašských nářečích se uvedené změny provedly jen zčásti v ostravském nářečním typu, a to změna é v í jen po měkké souhlásce (srov. ostravské mliko, chliv). Jádro nářečí opavských změny ty nezasáhly.

Všechny tyto změny způsobily přeskupení hláskového systému našich nářečí. Na celém území, a tedy i na východní Moravě, byly odstraněny dvojhlásky ie, uo. Graficky si tento vývoj dlouhých samohlásek můžeme představit takto:

 

Po splynutí í a ý v jižnější části východomoravského území — v severní části jde vzhledem k zachování měkkých retnic stejně jen o varianty — vznikl na východomoravském území tento nerovnoměrný systém samohlásek: í, é, á, ú, který byl [71]vyrovnán sekundárním dloužením v typech dójit, strójit, zvóňit na stav a) a tam, kde je široké y samostatným fonémem, jako na př. na Hranicku, na stav b):

a) 

í				ú
	é		ó
		á

 b) 

í		ý		ú
	é		ó
		á

 

Na části lašského území se vyrovnání systému dosáhlo změnou á > ó. Změna á > ó pronikla do lašských nářečí na Frýdecku a Místecku ze sousedních dialektů těšínských v době, kdy tato část lašského území tvořila politickou jednotu s Těšínskem. Systémové předpoklady její šíření ovšem velmi usnadňovaly.

Ve všech lašských dialektech systém dlouhých samohlásek splynul později po zkrácení délek se systémem krátkých samohlásek. Na tento vývoj měla patrně vliv mluvená podoba kulturní češtiny, které se užívalo na značné části Slezska a do níž se krácení dostalo z dialektů slezkopolských.[5]

V českých nářečích po změnách ý > ej, ú > ou a é > í vznikl z původního systému (a) nový stav samohlásek (b):

a) 

		ý
í		é		ú
	ie		uo
		á

b) 

í				ú
	ei		ou
		á

 

Ten se v hanáčtině dále vyvinul po změně ei > é a ou > ó v systém podobný východomoravskému a zachovaný na př. na Brněnsku: 

 

í				ú
	é		ó
		á

 

V centrální Hané a na západní Moravě byl zjednodušen zkrácením í a ú (na př. mliko, dum), v systém é á ó, po příp. í á ú v tzv. čuháckém nářečí (východně od Prostějova).

Zvláštní pozornosti si zaslouží stav ve spisovném jazyce. Tam sice dochází ke změně ú > ou v souladu s vývojem ve většině našich nářečí, změna ý > ej však sem neproniká v důsledku písařské tradice a jisté autonomnosti spisovného jazyka v souvislosti s jeho funkcí.[6] K zachování ý přispěl patrně i ten systémový fakt, že tu bylo již ej jiného původu, a to z původního aj, což u ou nebylo. Ve spisovném jazyce je zachováno ý a nemění se ani é a tak celá střední řada ý, é, á zůstává beze změny. Přihlédneme-li ke skutečným grafickým znakům, šlo v jistém časovém období o systém s dvojhláskami ei, ou, psanými ey, au. Nemůžeme jistě přeceňovat grafiku, přece však ta skutečnost, že se dvojhláska ei píše odlišně od spojení souhláska j + samohláska, po mém soudu ukazuje, že šlo o skutečnou [72]dvojhlásku. Stejně tak nelze zcela přehlížet grafiku difthongu au, zvláště přihlédneme-li k tomu, že dlouhému é odpovídá dlouhé á.

V systému krátkých samohlásek byl vývoj mnohem jednodušší. Dochází tu v západnějších nářečích k splývání i a y, a to nejdříve po sykavkách a později i po retnicích. Zbytky y se drží jen v okrajových úsecích. Podobně se odstraňuje rozdíl mezi e a ě, a to v jistých případech tzv. ztrátou jotace již ve XIV. stol. Po retnicích se ě drží déle a působí tu i k tomu, že se objevují stopy difthongisace i u krátkého o, na př. buoha, slovuo, ruosa atd.[7] Plně se však difthongisace nemohla u krátkého o rozvinout, protože ě se zatím rozložilo na skupení j + e nebo nastala na části území ztráta jotace i po retnicích, srov. východočes. meďenej, Melník, bežet atd. Vznikl tedy systém 

 

i				u
	e		o
		a

 

Podobný vývoj nastal i v nářečích východomoravských a v okrajových nářečích hanáckých. V severní části východomoravských nářečí je sice na větší části území y zachováno, je ho však třeba vzhledem k existenci měkkých retnic považovat za variantu i-ovou. Místo ě je tu měkká retnice + e, na př. ṕekňe, ḿeký, b́ežať. Na menší části severního úseku, kde se měkké retnice nevyskytují, je y samostatným fonémem. Totéž platí i o většině lašského území. Tam je stav tento: 

 

i		y		u
	e		o
		a

 

Kdybychom považovali i rozložené případy měkkých retnic, t. j. skupení bje, vje, bja, vja atd., za zvláštní případy realisace měkkosti u retnic, šlo by u y o variantu i-ovou a hláskový systém by se zcela shodoval se systémem v obecné češtině a ve většině východomoravských nářečí. Vzhledem k celkovým vývojovým tendencím v palatalisaci, jejichž výsledkem je dnešní stav, je interpretace y jako samostatného fonému po mém soudu oprávněnější.

Zvláštní pozornosti si zaslouží vývoj v jádru hanáckých nářečí. Tam y artikulačně pokleslo v široké e, tradičně označované ê, srov. rêbê, chêba, dêckê atd. Zároveň pokleslo i u, dalo široké ô, srov. bôdô, dôb, kôs atd. Původní e a o se v důsledku toho začaly vyslovovat poněkud úže. Tím se původní výchozí stav (a) změnil v stav nový (b):

a) 

i		y		u
	e		o
		a

b) 

i
	ė				ȯ
		ê		ô
			a

 

[73]Ten se v centrální hanáčtině (Prostějov, Litovel, Olomouc) upravil zkrácením dlouhého ú, í, (dum, vuz, vim) na stav 

 

i						u
	ė				ȯ
		ê		ô
			a

 

Patrně s týmž výchozím systémem je třeba počítat i u hranic českých. Tam však nastalo vlivem českého systému hláskového splynutí obojího e a o. — Na té části území, kde zkrácení nenastalo, t. j. v pásu na sever a jihozápad od Brna, tento stav se upravil tak, že zavřené ȯ (z pův. o) nejdříve akusticky a potom i artikulačně přešlo v u a otevřené ô (vzniklé z pův. u) se změnilo v o obyčejné. Dále pak splynula obě e v jedno normální e. Tak se stalo, že na místě původního o je u a na místě původního u pak o, na př. kupec „kopec“, kopec „kupec“, sochu „sucho“ atd. V plném rozsahu tato změna nastala v území na sever od Brna, v tzv. horském typu. Její stopy jsou však i na území jihozápadně od Brna (srov. u Bartoše i nověji[8]). Jiné vývojové tendence směřující k odstranění tohoto anomálního stavu (s dvěma různými kvalitami e-ovými a o-ovými, ale bez u) skrývají se v zániku krátkého i na témž území, srov. na př. Punkva < Ponikva, žl’ca, l’pa, pl’ska, sekň’ca atd. Nepravidelný systém 

 

i
	ė				ȯ
		e		o
			a

 

se tedy vyrovnával buď změnou zavřeného o v u nebo zánikem i.

Sonanty r̥, l̥ se vyvíjejí celkem shodně na celém našem území. Měkké a tvrdé r sonans splývají v jedno r, srov. vrba, krk, na rozdíl od území polského, kde se střídnice za obě hlásky dobře rozlišují, srov. wierzba, kark. Shodně s polským územím se však vyvíjí l sonans po zubnicích, srov. čes. dlouhý, laš. dłuhy, pol. długi.[9] Menší rozdíly jsou jen po měkkých zubnicích, srov. čes. žlutý, laš. žułty a pol. žółty; jak je vidět z dokladů, v laštině a polštině je průvodný vokál před l, v českých nářečích pak většinou za l. Shodný stav s laštinou má v tomto případě i severní část východomoravských dialektů. Jižní část těchto nářečí pak zachovává starší stav dłhý, žłtý ve shodě se slovenštinou. Zhruba na témž úseku východomoravských nářečí, kde je dłhý, žłtý, je zachováno i staré skupení ščr, žr, na př. ščrk, ščrbák, žrď. Všude jinde je ve shodě s celonárodním jazykem er. Zachované r, l sonans (l vlastně jen po retnicích) se vyskytovalo ve staré češtině s průvodními vokály, srov. smirt, Birdo, Brido, Turnov, vilk, vlik atd.[10] Stopy tohoto [74]stavu (přímé i nepřímé) se dosud zachovaly na okrajích našeho jazykového území, srov. východočes. terhat, herlička, jihočes. herlička, sirp, ostravské h^yrňec, hr^yňec, p^yrst, pr^yst, obecně laš. pylny, vylna, vylchky atd.[11] Zvlášť zajímavý je stav na Ostravsku, kde kolísání průvodního vokálu velmi připomíná stav staročeský.

 

II. Vývoj souhlásek

Ve vývoji souhláskového systému si všimneme především jeho zásadní přestavby. Pračeský souhláskový systém se vyznačoval nepochybně tím, že v něm byly rozvinuty měkkostní vztahy souhlásek, jako je tomu dosud na př. v ruštině a v menší míře i v polštině. Bylo tedy p - ṕ, b - b́, m - ḿ, v - v́, r - ŕ, ł - ĺ, dále t - ť, d - ď, n - n’, s - s’, z - z’. Nepárové s hlediska palatalisace byly souhlásky j (pokud ovšem lze vůbec považovat j v nejstarší době za souhlásku), ň, c, č, š, ž, k, g, ch.

Srovnáme-li některé nepárové i artikulačně blízké párové souhlásky podle místa a způsobu artikulace, vysvitne nám zřetelně jistá nerovnoměrnost mezi stavem souhlásek zadopatrových a zubodásňových; srov. 

k	g	ch
č		š	ž
c		s’	z’

Ta se vyrovnala tím, že se hláska g změnila v příslušnou třenou souhlásku, takže vznikl stav

k	ch	γ
č	š	ž
c	s’	z’

Změna g > γ (a později v h) zasáhla celé naše jazykové území, tedy i území lašské, srov. laš. noha, jahoda atd. Patří tedy k těm důležitým změnám, jimiž se čeština oddělila od území polského. V polštině změna nenastala, protože tu byl poněkud jiný stav, bylo tu zachováno dz vzniklé z g tzv. 2. palatalisací, na př. nodze, drodze, a dále dz vzniklé z dj, na př. miedza. Kromě toho řada č, š, ž na značné části území splynula s c, s, z, takže pak na tomto území byl tento stav:

k	g	ch
c	dz	s	z

Nebylo tu tedy oněch systémových předpokladů pro změnu, jako tomu bylo v češtině. Isolovanost fonému ch v polštině pak vedla naopak k různým změnám, srov. na př. změnu ch > k v Malopolsce v případech typu na tyk nogak nebo artikulační oslabování a zánik.

Ve slovenštině se změna provedla. Byly tu totiž podobné střídnice za pův. g jako v češtině. Existence dz za pův. dj však v pozdějším vývoji přispěla — po přejetí četných slov s g (jako na př. gazda) — k snazšímu zdomácnění souhlásky g v hláskovém systému slovenštiny.

Přihlédneme-li k tomu, že ž vzniklo v četných případech ze staršího dž a že toto dž se ve skupině zdž > ždž zachovalo (srov. na př. Ždžár > Žďár, Dráždžany > Drážďany nebo staroslověnské iždeng > iždženg proti jednoduchému ženg), můžeme se domnívat, že se podobným způsobem mohlo zachovat i g ve skupině zg. Staročeské kolísání mezh//mezk, miezha//miezka, rózha//rózka, vozhřivý//voskřivý[12] svědčí o tom, že ve skupině zg změna g > γ pronikla jen částečně nebo někdy vůbec nepronikla, srov. na př. mozg > mozk (moz[75]ku) > mozek. Zachovaná skupina zg se po zániku g jako samostatného fonému ztotožnila se skupinou sk, z nařečních dokladů srov. na př. prostějovské mliska < mizga. Ve východnějších nářečích se zg zachovalo beze změny, srov. na př. slavkovsko-bučovské, přerov., mor. slov. a laš. mizga, laš. a mor. slov. mozg (mozga), slov. modzog a slov. rázga. Obdobný vývoj ve skupinách ždž a zg vysvitne dobře z hláskového systému:

k	(zg)	ch
č	(ždž)	š	ž

Nejde tedy v slovech mizga, mozg, rázga o přejetí z polštiny nebo o vliv maďarštiny, nýbrž o domácí jev, vyplývající z vnitřních zákonitostí hláskového vývoje.

Po tomto odbočení, týkajícím se významné změny g > γ > h, vrátíme se k celkovému souhláskovému systému, vyznačujícímu se, jak již bylo řečeno, měkkostními vztahy mezi souhláskami. Tyto měkkostní vztahy byly rozrušovány depalatalisačními procesy, které nakonec vedly k vytvoření dnešního souhláskového systému.

T. zv. I. depalatalisace[13] se provedla na celém území našeho národního jazyka, a to v dvojí podobě: a) bezprostředně před zubnicemi, b) v slabice předcházející před tvrdou zubnicí. Jako příklady prvního typu můžeme uvést slova plátno, pekárna (proti pekař), starček, dráti, orla, pekarce, rci. Tento typ depalatalisace nastal nejen před tvrdými zubnicemi včetně r, l, nýbrž i před c, č, š a dokonce i před měkkými dentálami, na př. brněti.[14] Před retnicemi depalatalisace nenastala, srov. spis. dveřmi, hřbet a laš. svaďba, haňba, ťma, proz’ba atd. Stejně se vší pravděpodobností nenastala ani před zadopatrovými souhláskami, jak o tom svědčí spis. řku, hořký, dvířka, pekařka a přední střídnice samohlásková v laš. kuřytko, pras’itko a stč. čelédka.

Závažný je zejména druhý typ I. depalatalisace, který nastal před tvrdou zubnicí v slabikách obsahujících samohlásku ä a e. V slabikách se samohláskou ä pak došlo k splynutí ä s a, na př. mäso > maso (o tom viz výše). Tento typ depalatalisace nastal na celém území, tedy i v laštině, srov. laš. maso, masař, paty, patek, spatkem, hovado, vazať, devaty, pamatať, řetaz. Před jinými hláskami depalatalisace nenastala, srov. pias’c’, hoviaz’i, viec, sviec’ic’, mieky, piekny, dz’ekovac’, deviet atd. Případy piata, piatro, viadnuc’, v nichž není depalatalisace, ač by býti měla, vysvětlují se analogicky podle na piac’e, na piatře, viadňe. Vyskytují se nejen v laštině, nýbrž na celé severovýchodní Moravě. V slabikách s te nastala depalatalisace v těchto lašských případech: patero, devatero, kosteł, koteł, tesař, desaty, přateły (akus. plur., podle toho i nom. sg. přateł). Je tu shoda laštiny s celonárodním jazykem. Z uvedených dokladů na depalatalisaci je patrno, že již v nejstarší době se jazyk na celém území vyvíjel v podstatě shodně. Pokud jsou zde místní odchylky, dají se uspokojivě vyložit analogií.

Ještě závažnější dosah měla t. zv. II. depalatalisace.[15] Patrně již během XIII. [76]stol. nastalo ztvrdnutí retnic před pův. e, na př. beru, peče, veze, a ve stejné době nebo v době jen o něco málo pozdější ztvrdnutí s’, z’ před e, na př. sedlák, veze, země. Oba jevy se provedly i v laštině. Ztvrdnutí s’, z’ pak svědčí o tom, že tyto hlásky měly stejnou kvalitu v laštině jako na ostatním území a že názory Dejnovy v tomto směru nelze pokládat za správné.[16] Svědčí ostatně proti nim i dnešní fonetický charakter těchto hlásek na většině lašského území.[17] Ve XIII. stol. se provedla i změna ŕ > ř, patřící rovněž svým celkovým rázem do depalatalisačních procesů.

Ve XIV. stol. nastává depalatalisace ve skupinách de, te, ne. Tato změna nezasáhla okrajové území lašské, stejně jako se neprovedla ani ve většině nářečí slovenských. Neprovedení změny lze hodnotit s hlediska vnitřních zákonitostí českého jazyka jako okrajový archaismus, mající ovšem i své odůvodnění v politických poměrech (ve sbližování Opavska se slezskými knížectvími, dostávajícími se v té době do téhož širšího státního útvaru českého). Ve XIV. století nastává rovněž depalatalisace i u s’, z’ před i, ě, jejímž projevem je i tzv. ztráta jotace, srov. kozě > koze, sěno > seno. V laštině — s výjimkou moravské laštiny — tato depalatalisace nenastává, srov. na př. koz’e, s’eno, z’ima, je tu tedy obdobný vývoj jako u d, t, n v nářečích ostatních. Tam ve skupinách dě, di, tě, ti, ně, ni byly souhlásky jen změkčeny a staly se plně měkkými během XIV. stol., takže místo d’ět’i vzniklo vyslovované ďeťi, jak o tom svědčí konečně i Husova grafika. Vzniklé ď, ť, ň není už změkčeným protějškem k d, t, n, jak tomu bylo dříve a jak je tomu dosud v ruštině, nýbrž jde o samostatnou souhláskovou řadu, podobně jako tomu bylo dříve u ň vzniklého z pův. nj (srov. vůně < vóňa < vonja). Rovněž u retnic se ztrácela postupně měkkost. Jejím důsledkem bylo i splývání i a y, ukončené v jádru našeho území v XV. stol. Jen v okrajových úsecích se měkké retnice zachovaly déle, a to buď v původní podobě, jako dosud na Valašsku nebo místy v jižních Čechách (srov. val. ḿeł, ṕekňe, v́adne, hříb́a), nebo častěji v rozložené podobě (srov. jihočes. pjivo, bjič, okrajové zábřežské pjísňe, jihozápadoopavské střevjyky, spálovské střevjyky atp.). Tyto doklady rozložených retnic stejně jako výslovnost bě, pě, vě, mě jako bje, pje, vje, mje nebo mňe svědčí o tom, že měkkostní vztahy byly i tu zrušeny.

To platí v plné míře i o valné většině lašských nářečí (s výjimkou některých okrajových úseků, ale ani tu nejsou většinou čisté měkké retnice valašského typu), neboť pokládáme-li výslovnost bja, pja, vja, bje, pje, vje (příp. bia, pia, bie, pie atd.) za doklad měkkostní korelace, museli bychom ji přiznat nejen hanáčtině, srov. holóbjata, pópjata atd., hojně i pjátro, a jižnější části moravské slovenštiny, srov. vjadne, hříbjata, nýbrž i spisovnému jazyku, srov. spis. pjal — pal, zapjal — zapal, objal — obal, pěl — pel, vjel — vel, věta — veta, vědro — vedro.

Z přehledu depalatalisačních procesů je patrno, že se prováděly na celém území našeho jazyka v podstatě stejně od dob nejstarších. Jen na okrajích se [77]jako archaismy udržely stopy staré měkkosti retnic (nikde však před e). V laštině pak — mimo mor. laštinu — uchovaly se jako archaismus změkčené s’, z’ a c’, dz’ (se slabou asibilací jako v staré češtině).[18] Že tu jde opravdu jen o archaismus, svědčí vývoj v centru opavských nářečí, v nichž došlo ke splynutí řady s’, z’, c’ s řadou š, ž, č,[19] a tedy i k odstranění tohoto zbytku měkkostní korelace. Podobně se na okrajích našeho území drží jako zbytek měkkostních vztahů dvojice ł - l.

Depalatalisačními procesy byl tedy přestavěn celý souhláskový systém staročeský, založený na měkkostních vztazích,[20] a vznikl tak dnešní stav, výrazně se odlišující od stavu v polštině, v níž měkkostní vztahy dosud většinou existují, ač ne v té vyhraněné podobě jako v ruštině (srov. na př. i v polštině rozklad této měkkostní korelace projevující se v dialektických jevech jako bjić, bźić atp.).

Z našeho přehledu hláskového vývoje vyplývá, že je nutno se dívat na dnešní stav v nářečích s hlediska historického. Jistého omylu se proto dopustil polský jazykovědec K. Dejna, když ve své jinak materiálově velmi cenné práci Polsko-laskie pogranicze językowe[21] srovnával stav lašský se stavem polským a na základě tohoto synchronního stavu (přitom ne vždy zcela správně interpretovaného) snažil se docházet k historickým závěrům. A přece s historického hlediska se v lašských nářečích jako celku (nemluvíme tu o okrajových úsecích, které vyžadují zvláštního detailního zkoumání) projevovaly tytéž vývojové tendence jako v ostatních nářečích českého jazyka. To, že nepřihlíží k historii, dává ovšem Dejnovi možnost mluvit o různých navrstveních českých na polský podklad a pod., ač by se všech těchto dohadů, založených na některých ne zcela překonaných starších polských názorech, mohl nepochybně zbavit, kdyby přihlédl jak k historii jazyka, tak i k ostatním historickým faktům, které se ve vývoji v tom nebo onom směru mohou obrážet.[22] Pokud jde o lašská nářečí, pokusil jsem se přihlédnout k těmto faktům aspoň zčásti v článku K otázce lašských nářečí.[23] Náš přehled, v němž nám šlo o zachycení hlavních vývojových cest našeho hláskoslovného systému, ovšem nemohl jít do všech podrobností a nemohl proto vždy v dostatečné míře mít na zřeteli společenské faktory a obdobné jevy v sousedních jazycích (srov. na př. difthongický charakter y v polských dialektech i v polabštině, monofthongisace a difthongisace v německých dialektech, připomenuté ř po p, t, k v lužičtině, ze společenských faktorů pak na př. dvojjazyčnost městského obyvatelstva i pražského dvora ve XIV. stol. atd.). Bude třeba v budoucnu ke všem těmto věcem přihlížet, ne ovšem mechanicky, nýbrž se zřením k historickým okolnostem a vnitřním zákonitostem vlastního jazyka.

[78]Nejdůležitější literatura:

Gebauer J., Historická mluvnice jazyka českého I, Praha 1894.

Trávníček F., Historická mluvnice československá I, Praha 1935.

Havránek B., Česká nářečí. Československá vlastivěda III, Praha 1934, s. 84 n.

Horálek K., Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1955.

Stanislav J., Postavení slovenského jazyka medzi slovanskými jazykmi, Slovenská reč 20, 1955, 3, s. 133—144.

Dále se vývoje českého hláskového systému týká i studie R. Jakobsona, věnovaná vývoji systému hláskového v ruštině, Remarques sur l’évolution phonologique du russe, Travaux du Cercle Linguistique de Prague 2, Praha 1929.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 2, pp. 65-78

Previous Rd. (= Redakce): Oznámení

Next Miloš Noha: K výslovnosti souhláskových skupin v češtině