Řeč na jevišti Klementiny Rektorisové

Petr Sgall, Ludmila Švestková

[Chronicles]

(pdf)

-

Tato kniha doc. dr. K. Rektorisové, vydaná Orbisem (1955, 139 s.), chce dát našim divadelníkům souhrnné poučení z několika různých oborů, které mají vztah k otázkám jazyka a jeho uplatnění v dramatické tvorbě. Nemůžeme zde rozbírat a hodnotit tuto práci po všech stránkách, zůstaneme jen u toho, co se týká přímo otázek jazykovědných.

Autorka uplatňuje zkušenosti ze svých [121]dosavadních prací v tomto oboru i ze své pedagogické činnosti; opírá se tu o výsledky naší i sovětské vědy v otázkách divadla a jazyka v divadle, i v širší problematice jazykovědné, v uplatnění Pavlovova učení o vyšší nervové činnosti i marxisticko-leninské filosofie.

Úvodem probírá autorka otázky společenské povahy jazyka a jeho vztahu k národu; slibuje však přitom čtenáři víc, než je možno splnit v takovéto knížce (viz otázky na s. 8). Pak shrnuje hlavní these a výsledky Stalinových statí o jazyce a v jejich světle načrtává stručnou charakteristiku vývoje češtiny v souvislosti s dějinami našeho národa a jeho kultury — od staročeské literatury přes národní obrození až k jazyku současných spisovatelů. Další kapitola je věnována obecným otázkám jazyka jako nástroje umělecké literatury; probírá se tu vztah národního jazyka k třídním kulturám, jsou tu ukázány hlavní požadavky kultury jazyka a zejména požadavky kladené na jazyk literárních děl, jak je formuloval Maxim Gorkij.

Jádro knihy tvoří výklady o jazyce divadelní hry, zaměřené k otázkám tvůrčí metody autora i herce a zdůrazňující zejména požadavky logičnosti, přirozenosti a přesvědčivosti řeči, jak je vyslovili přední čeští dramatikové i M. Gorkij a K. S. Stanislavskij. Jsou tu i stati věnované otázkám lidovosti jazyka a zvláštním podmínkám řeči v hrách historických a veršovaných. Teoretické poučení o jazyce, které autorka dále podává, opírá se zejména o Stalinovo osvětlení podstaty jazyka, o Engelsův materialistický výklad jeho vzniku a také o výsledky sovětské psychologie; zde se autorka snaží zvlášť o uplatnění Pavlovova učení o dvou signálních soustavách. Závěrem pak jsou probrány ještě některé technické stránky jevištní řeči; přitom autorka upozorňuje na potřebu srozumitelnosti a výrazné, orthoepicky správné dikce. Ke knize je připojen pěkný přehled literatury.

Domníváme se, že autorčina snaha podat přístupné souhrnné poučení z tolika různých oborů nedosáhla plně svého cíle. Příliš velký rozsah probírané problematiky způsobil, že některé otázky jsou tu poněkud zjednodušeny. Tak na př. otázka tzv. obecné češtiny není tak jednoduchá, jak ji autorka staví na s. 76 a dalších. Spisovné tvary se v češtině v některých případech liší od tvarů běžně mluvené řeči; tento stav má své příčiny v historii češtiny a v dějinách našeho národa, a nemůžeme ho nějak jednoduše odstranit.[1] Proto by nebylo správné chtít tu dávat nějaký jednotný návod pro všechny autory, jakých jazykových prvků mají užívat a jakým se mají vyhýbat. Spisovné tvary jsou tu ovšem základní, těch se v literatuře užívá především; ale mezi spisovnou češtinou (její hovorovou formou) a tzv. obecnou češtinou není nějaká zásadní, nepřekročitelná hranice,[2] a dále, tvary obecné češtiny (tvary jako velkej, velkýho, stolama, píšou a pod.) naprosto nejsou nějaké znaky „vulgárního jazyka“. Jsou to tvary, kterých většina našeho národa v běžném hovoru stále užívá; nejsou vůbec omezeny jen na území středočeské.[*] Jejich užívání sice může do určité míry snížit účinnost hercovy řeči v těch oblastech, kde se dosud mluví nářečím (ne jen „někde na slovácké dědině“), ale jinde zase může často působit přirozeněji. Nebylo by jistě správné žádat od autorů, aby bez ohledu na thematiku a určení hry užívali vždy jen těch tvarů, které jsou připuštěny podle kodifikačních pravidel spisovné češtiny. Nesmíme ovšem také zapomínat, že lidovost a účinnost hry záleží především v její ideovosti, v tom, jak svou náplní odpovídá potřebám života.

Poněkud zjednodušeně je podán také vztah učení I. P. Pavlova k otázkám v knize pro[122]bíraným (na s. 115 n). Pavlovovské učení je tu příliš přímočaře spojováno s otázkami herectví, někde jsou jeho základní pojmy nevhodně „ilustrovány“ úseky z dramat (zejm. na s. 116). Je ovšem velmi správné, že autorka ukazuje na význam Pavlovova objevu dvou signálních soustav a že se snaží uplatnit jeho výsledky v dané oblasti, ale toto učení, které vychází z poznatků materialistické fysiologie a má převratný význam především pro psychologii, má k jazykovědě poměr složitější. Druhá signální soustava je fysiologickou základnou jazyka; už proto má její objev pro jazykovědu nesmírný význam, avšak k tomu, abychom mohli výsledků pavlovovského učení přímo užívat při řešení dalších jazykovědných problémů, je třeba nejdříve zodpovědět řadu dosud nevyjasněných otázek zejména v psychologii. Autorka správně zdůrazňuje jednotu obou signálních soustav člověka (na př. s. 118), ale někdy sama tuto thesi dost důsledně nezachovává a dospívá tak i k takovým nepřesným formulacím jako na s. 104: „Čím více člověk s vývojem společnosti vyspíval …, tím více onen přímý styk s věcmi je zatlačován (podtrhl P. S.) vyšší soustavou procesů v jeho vědomí, myšlením o věcech a mluvením o věcech.“

Další nepřesnosti můžeme najít i na jiných místech knihy: tak na s. 17 v datování „vzniku“ češtiny a praslovanštiny, na s. 14, kde nevhodnou formulací jsou místní dialekty postaveny na roveň žargonům, na s. 9, kde se leninská teorie poznání považuje za rozvinutí Marxovy these o jednotě jazyka a myšlení, dále na s. 110, kde se neprávem mluví o „stejných formách stavby vět“ ve všech jazycích a j. Taková tvrzení, vzniklá zřejmě ne dost pečlivým vyjadřováním při snaze o stručné shrnutí velkého množství poznatků, mohou čtenáře jen mást a desorientovat. Jinde zase vidíme výklady ne dost promyšlené, kterými se obsah knihy zbytečně rozmělňuje (na př. úvahu o tom, proč se slov divadlo, komediant a p. užívá jako pohany, s. 39).

Kniha K. Rektorisové má značné klady, velká část odborných otázek (i když ne všechny) je tu podána svěžím způsobem, který dovede čtenáře upoutat; odborné výklady jsou osvětlovány četnými úseky z divadelních her i výroky významných spisovatelů o jazyce. Účinnost knihy je však velmi snížena tím, že odborné výklady často nejdou dost do hloubky a jsou pak pro čtenáře podány buď málo přesvědčivě anebo příliš zjednodušeně.

Petr Sgall

 

Nelze pochybovat o potřebě vhodné příručky o mluvní technice pro herce. Většinou totiž bývá právě tato stránka herecké mluvy opomíjena. Z jisté bezradnosti herců pramení pak nestejná výslovnost na různých scénách. Za této situace by byla příručka, která by dovedla být herecké praxi oporou, velmi vítána; podívejme se tedy, co s tohoto hlediska přináší nový spis K. Rektorisové.[1]

Podle hojných citátů poznáváme, že autorka bohatě čerpala ze sovětských pramenů. To se ostatně zračí i v jejím pojetí jevištní řeči, kterou neprobírá odtrženě, nýbrž v souvislosti s celkovým uměleckým výkonem herce. Pro své pojetí herecké řeči vychází z předpokladu, že správné chápání určité role dopomůže také k vhodnému využití hlasu. Z tohoto důvodu není věnováno zvukové stránce řeči mnoho místa.[2] Zdá se, že autorka ze snahy po odstranění chyb, které vytýká českým hercům A. D. Popov,[3] zaměřila svou [123]příručku hlavně na prožívání role. To by bylo zcela správné, kdyby však přitom nepotlačovala výklady o zvukové stránce řeči na minimum, zcela v rozporu s tím, co bychom od příručky tohoto druhu právem očekávali.

U příručky o jevištní řeči bychom také předpokládali daleko více výkladů o řeči na jevišti než o jazyce obecně. To neznamená, že jsou četné kapitoly zbytečné; jsou jen zbytečně obšírné a svým založením méně potřebné pro hereckou praxi. K. Rektorisová, která má tak velké zkušenosti herecké i režijní, mohla by nám jistě daleko více a zajímavěji povědět, než zde učinila. Na literaturu obecně známou by přece postačily odkazy místo nesčetných i nadbytečných citátů a jejich analysy.

Některé užitečné zmínky o zvukové stránce řeči najdeme ve třetí a čtvrté kapitole; souhrnně o ní pojednává teprve kapitola pátá. Tak se na př. správně upozorňuje, že nejen herec, ale i dramatik nemá zůstat při pouhém ovládání obecných pravidel gramatických, že se nesmí spoléhat jen na svou stylistickou obratnost, nýbrž že musí znát jazyk ve všech jeho formách, jimiž se projevuje v životě společnosti, tedy má především znát, jak autorka říká, „mluvené projevy jazyka“. Správně také doporučuje rozlišovat v divadelní hře společenské třídy, vrstvy i jednotlivce jazykovými prostředky rázu lexikálního, frazeologického, syntaktického a někdy i tvaroslovného. Zamítá ovšem archaismy, dialektismy a prostředky vulgárního argotického rázu, zejména v tvarosloví a v hláskosloví.

Důležitým a zároveň nesnadným problémem divadelní hry je užití dialektu. Je jisté, že by diváci, jejichž dialektem byla hra napsána, sotva příznivě přijímali výkon herce, který by jejich nářečí (nebo také obecnou češtinu) vyslovoval spisovně, po případě užíval intonace svého rodného kraje. Nejde o naturalistické napodobení dialektu, avšak hlavní náznaky by neměly být zanedbávány, a to ani náznaky fonetické. Tak zejména by se měli herci zajímat o intonaci užitého nářečí (autorka správně nabádá ve čtvrté kapitole herce, aby obohacovali svou zásobu emocionálních prostředků také studiem řeči své i řeči druhých). To jsou ovšem požadavky někdy neproveditelné; jde alespoň o to, aby herec neužíval na př. v historické hře intonace pražské otázky nebo „plzeňského zpívání“. Na to upozorňovali již E. F. Burian[4] a L. Petříková.[5]

Dále nalezneme v knize poznámky o významu slovosledu, interpunkčních znamének a citoslovcí, která jsou, jak autorka správně soudí, pro herce jen náznakem, neboť vhodnou zvukovou linii dává větám již sama slovní podoba dialogu. Z tohoto důvodu je nutno roli prožívat, nikoli ji charakterisovat jen vnějšími znaky. Vhodně též Rektorisová kritisuje a odsuzuje herce, kteří se spokojují pro určitý druh postav určitým neměnným, navyklým způsobem mluvy.

Mnoho stránek věnuje autorka otázce verše na jevišti. Vhodně připomíná, že studování veršované hry nutí herce, aby se více zajímal o otázky jazyka. Své vlastní zásady o přednesu veršů shrnuje do deseti bodů, z nichž některé platí pro mluvu na jevišti vůbec. Tato pravidla by si měli vštípit zvláště členové ochotnických souborů.

V páté a poslední kapitole, nazvané „Technické základy kultury jevištní řeči“, jsou všechny tyto porůznu uložené připomínky shrnuty a rozhojněny dalšími dobrými postřehy. Vyzdvihuje se tu zvláště srozumitelnost řeči na jevišti. Autorka proto zdůrazňuje bezpečné zvládnutí artikulace, kárá „nedoříkávání“ posledních slabik a nesprávné spojování slov (podobně jako už v předcházejících svých příručkách); doporučuje též zřizování stálých kroužků pro cvičení dechové gymnastiky i pěvecké výchovy (toto poslední [124]platí jistě především pro ochotnické soubory). Pamatuje-li přitom na s. 134 i na spolupráci s logopedickými středisky pro nápravu vad řeči, měla by tím spíše zdůrazňovat hercům potřebnost spolupráce s fonetiky, kteří mohou divadlu prospět snad ještě více.

V knize je mnoho míst nejasně formulovaných (s hlediska terminologie) a stylisovaných spíše patheticky než odborně.[6] Příručka napsaná též se zaměřením pro širokou obec dnešní lidové tvořivosti v oblasti divadelnictví by měla být stručnější, přehlednější a po stránce výkladové přesnější. Vykonala by tím daleko lépe svůj úkol nežli ve své nynější formě. Lecčemu by bylo možno se vyhnout předchozím odborným recensním řízením; řeč na divadle není a nemůže být jenom záležitostí divadelníků.

Ludmila Švestková

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 2, pp. 120-124

Previous František Kopečný: Příspěvek k problému raně středověké německé kolonisace a poněmčení Polabských Slovanů

Next Ján Horecký: Príručka o českom odbornom názvosloví