Nový polský příspěvek k otázce českého vlivu na spisovnou polštinu v době humanismu

Miloš Dokulil

[Chronicles]

(pdf)

-

Podíl českého jazyka na vypracovávání spisovné polštiny ve středověku byl jak známo nemalý. U nás byly otázky s tím souvisící pronikavě osvětleny zejména v pracích Havránkových (ve sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu, I. díl 1939, II. díl 1940, a v souborné práci Vývoj spisovného jazyka českého v Čs. vlastivědě, řada II, 1936), se strany polské vykonal pro jejich objasnění vedle Al. Brücknera nejvíce E. Klich (Polska terminologia chrześcianska, 1927), W. Taszycki (Czechizmy w języku Reja, Prace Filologiczne XII, 1927), S. Urbańczyk (Z dawnych stosunków językowych polsko-czeskich, I. díl 1946) aj.

I když v základních rysech máme dnes již v otázce českých vlivů na polštinu jasno, přece jen zbývá ještě mnoho vykonat, zejména pokud jde o rozbor a zhodnocení jazyka jednotlivých literárních děl a osobností polských s tohoto hlediska. Je proto třeba přivítat i drobný příspěvek Janiny Loretové (v 2. svazku Rozpraw komisji językowej, které vydává Łódzkie Towarzystwo naukowe, Łódz 1955, s. 201—214) „Czechizmy w Żywotach filozofów i w pierwszym wydaniu Kroniki świata Marcina Bielskiego“, věnovaný rozboru českého jazykového vlivu v dvou významných překladových dílech polského středověkého učence samouka Martina Bielského. Jde jednak o polský převod (z r. 1535) českého zpracování díla Waltera Burleye, pořízeného Mikulášem Konáčem z Hodištkova v r. 1514 s názvem „Životové i mravná naučenie mudrcuo přirozených a mužuov ctností osvícených krátce vybraní“, jednak o kompilaci z různých středověkých pramenů latinských, českých a německých „Kronika wszystkiego świata“ (z r. 1551), jejíž českou předlohou byla „Kronika česká“ Václava Hájka z Libočan, vydaná v Praze 1541.

Po období uvedení křesťanství do Polska, prostřednictvím českým, s nímž přichází do Polska i celá téměř česká terminologie náboženská a církevní, po vládě Václavů, kdy se v Polsku ujímá česká terminologie právní, administrativní a vojenská a po oživení styků česko-polských na přelomu 14. a 15. stol. za vlády Kazimíra Velikého, Jadvigy a Vladislava Jagella znamená 1. polovina 16. století již čtvrtou vlnu českého vlivu, který se obrazil v spisovném polském jazyce. Tímto obdobím, které uvádí do spisovné polštiny velké množství výrazů z literatury theologické, polemické, jež se začíná šířit v době reformace, i řadu výrazů obecně kulturních, dosahuje český vliv na polštinu svého vrcholu. Značná část těchto výpůjček se zachovala v polštině dodnes.

Slovní zásobu obou zkoumaných prací, [127]u níž lze zjistit český vliv, utřiďuje autorka do 3 skupin: do 1. skupiny řadí slova cizí, původu německého, latinského, zřídka jiného, přejatá do polštiny prostřednictvím českým ještě před Bielským, do 2. skupiny řadí vlastní čechismy uvedené do polštiny rovněž už před Bielským a užívané v 16. stol. a konečně 3. skupinu tvoří čechismy uvedené do spisovné polštiny Bielským samým (k nim řadí i čechismy užívané tehdy jen zřídka). Nejpočetnější z těchto skupin je skupina 1., zahrnující 220 slov. Nepřekvapuje to, uvážíme-li, že jde z velké části o europeismy, jejichž přejetí z prostředí českého si vynutila potřeba pojmenovat nové instituce a pojmy života politického, hospodářského i kulturního. Uvedeme aspoň několik zcela nepochybných příkladů přejetí tohoto druhu: anioł (č. anděl), apostoł (č. apoštol), arcybiskup, bakałarz, baszta, bawełna, biskup, deka (stč. déka, nč. dýka), dziekan, dziękować (č. děkovat), fałeszny, grabia (č. hrabě), hakownica, hawerz, herb (č. erb), hetman, jałmużna, jedwab (č. hedvábí), kacerz, kaplica, kapłan, kielich (č. kalich), klasztor, kmotr, komża, koszula, kościół (č. kostel), krzest, krześcijanin, krzyż, krzyżmo, ksiądz (č. kněz), kucharz, lenny (č. lenní), małżonka (stč. malženka, nč. manželka) a małżonek (stč. malžen, nč. manžel), mary, mistrz, mnich, modła, morderz, msza, ofiara, ołtarz, opat, opłatek, papież, poganin (stč. pohanin, nč. pohan), post, prałat vedle prełat, puszka, róża, rycerz, rzesza (stč. řieša, nč. říše), sobota, szkoła, szlachta, szlachcic (č. šlechtic), tabor, taras, żak, żegnać się (č. žehnati se), żyd.

Dosti početná je i 2. skupina, zahrnující vlastní slova česká zdomácnělá v polštině již před Bielským: autorka jich zjišťuje v obou dílech Bielského přes 100. Jsou mezi nimi jednak čechismy fonetické, na př. s h místo g: hańba, hard(y) (č. hrdý), hojny a jejich odvozeniny, výrazy s u místo nosovky, jako: kus, okrutny, pokuta, poruczać (stč. porúčati), rusznica (č. ručnice); slova s hláskovými skupinami -ra-, -la- místo -ro-, -lo-, jako brana, władać, własny, zwłaszcza a j.; řídké jsou čechismy morfologické, k nim řadí autorka užívání částice -to u zájmena ten a zájmenného příslovce tu (tento, tato …, tuto), slova s odvozovací příponou -eństwo (č. -enství), jako duchowieństwo, poruczeństwo, a užívání stažených tvarů zájmen přivlastňovacích, jako ma, twego, swemu, swej atp., kterých užívá Bielski vedle tvarů nestažených.

Čechismy lexikální označují zejména pojmy abstraktní: błazen (a odvozené výrazy błazeński, błazeństwo, zbłaźnić, zblaźnienie), dufać (dufanie), jakmiarz, kratochwila vedle krotofila (krotofilny), łupiestwo, łupieżnik, niestocie (č. nastojte), niezbedny, nowotny, obiadwać, obiata (č. oběť), oblicze (stč. obličie, nč. obličej) (oblicznie, obliczność), opatrzny (opatrznie, opatrzność), psota (psotliwy), społu, starosta (starościn, starostwo, podstarości) (úřad starosty byl uveden do polské státní správy spolu s názvem za vlády českých Václavů), szata (č. šat), szkarady (szkaradość, szkaradny, poszkaradzenie, zeskaradzić), twarz (potwarz), uprzejmy (uprzejmo) (č. upřímný), więzień (więzienie), władyka, wstyd (wstydać się, wstydzić się, wstydliwy, niewstydliwy, niewstydliwie, niewstydlivość), wystroić się; złotogłow (złotogłowowy — podle č. zlatohlav). Sem lze přiřadit i běžná tehdy česká jména vlastní, jako Irzy, Irzyk, Karzeł, Ładzisław, Wacław, Władysław, Władzisław atp.

V 3. skupině je pouze 17 slov obecných a z nich ještě 5 užil Bielski při tlumočení Hájkovy kroniky záměrně pro vystižení místního koloritu (druhy, hrad, hruby, kral a prah). Z výrazů ostatních - błaźniwy, bradacica (č. bradatice = široká sekera), ożrałstwo, pirchliwość, pirszeć (č. pršet), podstata, spaniłość, świadomie, udatny, złup, zwoleniec (stč. zvolenec = vyvolenec), zwoleństwo (stč. zvóla = svoboda) - neudržel se do dnešního dne ani jediný.

I když výsledky rozboru děl Bielského nepřinášejí podstatnějších korektur do obrazu, který o působení češtiny na polštinu v 1. polovině 16. stol. již známe, především z díla vynikajícího současníka Bielského Mikuláše Reje z Nagłowic, zůstává nicméně cenným příspěvkem k poznání, jak hluboký a rozšířený byl vliv českého písemnictví a českého jazyka na polskou kulturu a na slovní poklad polštiny v této době.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 2, pp. 126-127

Previous Redakce: K referátu o příručce „Tschechische Grammatik“ od R. Fischera

Next Jan Svoboda: První slovanský časopis pro studium vlastních jmen