O jazyce Bohumila Říhy

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

-

Spisovatele Bohumila Říhu znají čtenáři jako autora venkovských románů a povídek, v nichž zobrazuje českou vesnici dnes i v období kapitalismu. Říhovým přínosem do literatury je snaha umělecky zobrazit život nejnižších vesnických vrstev, zemědělského proletariátu, jeho postupné uvědomování a třídní boj, který vrcholí dnes v procesu socialisace vesnice. Předností Říhovou, kterou mu nemohla nepřiznat žádná kritika, je dokonalá znalost prostředí a charakterů venkovských deputátníků a drobných zemědělců, jejichž zápas o chléb Říha od mládí sledoval, neboť sám z těchto vrstev vyšel, a ani jako venkovský učitel se životu drobného zemědělského lidu neodcizil. Spisovatel se snaží podávat osudy svých hrdinů lidově a realisticky a v souhlase s tím vybírá i jazykové prostředky. Jisté jazykové nedostatky, neujasněnost některých otázek uměleckého stylu a leckteré slohové chyby vytkla Říhovi jazyková a literární kritika už dříve. V literární recensi posledního Říhova románu Venkovan vytkl kritik autorovi také „příliš malou ctižádost jazykově tvárnou“.[1] Podrobnější studium jazykového vývoje Říhova tento soud zcela nepotvrzuje. Jednotlivá díla Říhova, a rovněž Venkovan, trpí jazykovými a stylistickými nedostatky, avšak studium jazykového vývoje celého dosavadního díla Říhova ukazuje, že autor má dobrou vůli a snahu z chyb se učit a nedostatky v dalších dílech odstraňovat.

Říhova díla mají většinou charakter kronikářský (Země dokořán, Venkovan) nebo jsou to povídky (Setkání pod lesem). Říha používá nejčastěji dvou slohových postupů, vypravování a popisu. Vlastních dějových složek je v jeho dílech málo, zápletky jsou dílčí, nejsou nositelem komposiční výstavby celku. Dějové gradace autor nepoužívá, děj plyne kupředu s časem, chybí mu jednotné dramatické vy[140]vrcholení. Říha je tedy svou uměleckou metodou typ vypravěče kronikáře. Z toho plyne typická Říhova popisnost. Děj u Říhy projevuje sklon k rozpadu na jednotlivé episody, skloubené jen volně časovou posloupností (zvláště v Zemi dokořán a ve Venkovanu).

Do jazykového rozboru Říhova díla nezahrnujeme autorovy starší práce z oboru dětské literatury, ani jeho reportáže z Maďarska, neboť jde o žánry s tematikou odlišnou. Jádrem Říhovy tvorby jsou čtyři práce s tématy vesnickými: Země dokořán (1950), Dvě jara (1952), Setkání pod lesem (povídky, 1953), Venkovan (1955).[2] Říhovo dílo vzniklo v poměrně krátkém časovém úseku a je proto tím pozoruhodnější jeho jazykový vývoj, který svého vrcholu dosáhl prozatím ve Venkovanovi.

Bylo již řečeno, že jedním z nejobvyklejších slohových postupů Říhových je popis. Ve vlastním vyprávění využívá autor hojně detailního popisu zevnějšku lidí i věcí, i popisu prostředí. Kdykoliv vstupuje na scénu nová osoba, popisuje autor její vnější podobu, což působí stereotypně a popisy samy jsou málo výrazné. Nadmíru podrobně jsou popisovány také předměty a jednotlivé i málo významné děje. Ve Venkovanu přibylo také hojně popisů krajinných. Dojem popisnosti je zvyšován nadměrným popisováním detailů, které často nemají žádnou funkci ve výstavbě celku.

Bureš ztichl a odhodil oharek cigarety na plochý kámen zápraží. Ten tam chvíli doutnal a pak, přimáčknut špičkou Burešovy boty, konečně zhasl. (SL 14)

Říha rozvádí a vysvětluje každou maličkost, i to, co je obsaženo implicite v ději a nepotřebuje být proto vysvětlováno. Na příklad v Zemi dokořán po sblížení babičky s Frankotou se vytvořilo veselejší ovzduší. Autor znovu a zbytečně, poněvadž je to známo z celého předcházejícího děje, vysvětluje proč: „Snad také proto, že starý, téměř zkamenělý chlad, který odděloval babičku od Frankoty, se právě úplně ztratil.“ (ZD 205) Tato popisnost prostupuje celé dílo Říhovo.

Tendence k popisnosti se dostává až do samé stavby větné. Nadměrná popisnost se projevuje tím, že věta je přetížena detaily.

V oknech stála ranní tma, oddělená jen kousky plátna od světla petrolejky, umístěné na zeleném kachloví kamen. (V 12)

Popisnost větné stavby se projevuje velkou frekvencí vedlejších vět vztažných a s tím souvisí stylisticky nevhodné opakování vztažných zájmen, zvláště zájmena který.

Nová voda byla vržena na trávu, která ještě nehořela, a slabé syčení ohně, který se o tuto trávu pokoušel, se neslo vzduchem. (ZD 223)

Červeň, kterou viděl zavřenýma očima, mu potemněla a celé jeho tělo se počínalo tiše houpat na hebkých vlnách spánku, který se k němu znovu kradl. (DJ 225)

[141]Velká frekvence vedlejších vět vztažných je charakteristická pro celé dílo Říhovo. Ve Venkovanu, který je jazykově nejlépe propracován, se vztažná zájmena neopakují.

Říhova věta směřuje, byť neuvědoměle, od dějovosti k popisnosti. Tam, kde bychom očekávali spíše věty dějové, nacházíme u Říhy popis určitého aktu, jak se jeví vnějšímu pozorovateli. Ve značnější míře se tato popisnost ve větě vyskytuje v Zemi dokořán a ve Dvou jarech.

Ruka mu vsunula opět špičku dýmky mezi zuby, jazyk ji spokojeně olízl, ústa vtáhla drobet zakouřeného vzduchu z troubele a ohýnek, který se chystal už zhasnout, se opět na voňavém tabáku vzňal. Duchnova ústa po paměti vypustila obláček dýmu a pak druhý. (DJ 113)

V povídkách a ve Venkovanu je větná popisnost tlumena, ale i odtud lze uvádět četné příklady. Projevuje se zvláště užíváním dativu přivlastňovacího místo genitivu: oči mu netrpělivě přejížděly rozveseleného tatíka (SL 32), Oči mi hleděly vyjeveně do tmy (SL 75), Oči mu v zarostlém obličeji potměšile blýskaly (V 11).

Příznak popisnosti Říhova jazyka vidíme i v analytickém způsobu pojmenování. Pro Říhu příznačné je rozkládání pojmenování na dvě složky. Místo: V rané mladosti mu vůz přejel nohu, čteme u Říhy ve Dvou jarech: V rané mladosti mu dvě kola vozu přejela nohu (DJ 45). Některé takové rozložené výrazy, které byly v prvním, časopiseckém vydání Dvou jar (Nový život 1951, č. 2—7) autor pro knižní vydání zjednodušil: pohybem očí sledoval (NŽ 177) — očima sledoval (DJ 6), se plížením hrabal (NŽ 238) — se plížil (DJ 74). Časté je rozkládání pojmenování i ve Venkovanu: uhodil do prkna lavice (V 27), dupal beze slova na cihlách chodby (V 182), nachýlil znepokojenou tvář nad deskou stolu (V 213).

Říha usiluje o jazyk prostý, přesný a přitom co možná lidový při celkovém zachování spisovné normy. Za tím účelem vybírá ze zásoby spisovného jazyka slovníkové, frazeologické a tvaroslovné prostředky hovorovější a živější. Ale i v této věci jsou mezi jednotlivými díly patrné rozdíly. V Zemi dokořán se hojně užívá hovorovějších tvarů zejména u adverbií (spíš, víc, nejdřív, nejlíp, moc, prvně), ale i ve slovníku a frazeologii (neměla kdy, pomyslil si jen tak). Z dubletních tvarů je užito vždy hovorovějšího: chleba m. chléb, brejle m. brýle, pramínek m. pramének atd. Tendence k jazykové živosti a lidovosti se projevuje i v mnoha jiných jevech, na př. ve výběru slov, ve skladbě věty, v použití vět eliptických a pod. Při snaze o lidovost jazyka proniklo do spisovně zaměřeného textu i několik slov a tvarů lidových, nespisovných: fošna, čuník, ládovat, gen. toliko lidu a j. Zřetelně se projevuje úsilí o vypravěčskou prostotu ve skladbě věty. Ve větné výstavbě se typické Říhovo rozkládání dějů projevuje prostým přiřaďováním krátkých nesložitých vět spojovaných s převahou paratakticky, při čemž většinu tvoří dvojčlenná slučovací souvětí se spojkou a. Naproti této tendenci ke zživotnění knižního jazyka se však objevují v Zemi dokořán i četná slova ryze knižní: poklid (= klid), poryv (= poetismus, z ruš.), natož pak, leč; kobylku [142]opatřil tuhou přikrývkou 155 a j. Zvláště často se opakuje knižní slovo jal se (jala se pít 93).

Proti Zemi dokořán je jazyk Dvou jar mnohem více knižní. Vyskytují se sice prvky zaměřené hovorově i prvky lidové (hláskové: Pánbu, tvarové: fašisti, neměla splněný svůj úkol, lexikální: bachratý, ždibec, uondati, fald, frazeologické: kdepak byl nadlesnímu konec), ale jsou poměrně nečetné a v obsáhlém románě zanikají. Nejvíce je lidových prvků lexikálních. K lidovosti se hlásí také užívání křestních jmen v domáckém tvaru (Lojzek, Honzík, Francek, Pepča), užívání zkrácených příjmení ženských (Pazderka, Nešetřilka, Nedělka) a kladení příjmení do tvaru adjektiva přivlastňovacího (Honzík Mazáčů, Vojta Komorů).

Naproti tomu knižních a někdy neživotných a papírových prvků je nadměrně mnoho, takže na sebe čtenáře brzy upozorní. I v textu zcela spisovně zaměřeném, o jaký usiluje Říha ve Dvou jarech, by mělo být více dbáno o jazykovou živost. Přemíra knižních prvků je i závadou stylistickou. Nejčastěji se knižnost projevuje ve způsobu připojování vět (musil odevzdat pušku, aniž si jen jedinkrát vystřelil 12, sledovala, kterak mléko stéká 19, Nicméně šla i ona 53), v lexikálním výběru (jal se pozorovat 61, ubírali se ke stodole 40, nalezl Vojtu 79) a ve stylisticky těžkopádném výrazu (který se k tomu účelu uvolnil 284, V tom smyslu dělala také pohyb rukou 323 atd.).

Postup od oproštěného výrazu směřujícího k lidovosti k výrazu knižnímu je tedy charakteristickým rysem pro Dvě jara. Tomu nasvědčují i změny ve skladbě věty, zvláště nápadný vzrůst hypotaxe. Ze souvětí opět nejčastějším typem jsou souvětí dvojčlenná, ale na rozdíl od Země dokořán převahu mají dvojčlenná souvětí podřadná, nikoli souřadná. Jsou obvykle nejčastěji se vyskytujícím typem v monologických partiích.

Jazyková kritika[3] právem vytkla Dvěma jarům nivelisovanost, nevýraznost jazyka. Říha pro svou další práci stál před úkolem rozšířit rejstřík výrazových prostředků a oživit autorský jazyk. Příznaky takové snahy pozorujeme už v jazyce povídek Setkání pod lesem a ještě důsledněji ve Venkovanu.

I v povídkách se najdou ještě knižní a málo životné jazykové prostředky (na druhé straně pole se rozvinovala práce 38, mezi hochy se ujal vedení Stáňa Kovář 54), ale těchto prvků zřetelně ubývá a autor i při snaze o spisovné vyjádření používá mnoha prostředků hovorových, a ojediněle i lidových, aby přiblížil monolog dialogu.

Větší živosti dosahuje zde spisovatel ne tak lidovými slovy, jichž je v textu velmi málo (ráce, jupička, žďuchnout, dělat ve významu pracovat a j.), ale spíše hovorově zabarvenými výrazy, lidovými frázemi a zvýšenou citovostí (a hajdy do stáje 21, ukrutná tma 24, vypálil ze stavení 77, něco si blumlali pod vousy 99 a j.). Nespisovné prvky gramatické jsou jen sporadické. Častěji, stejně jako v předcházejících dílech, se vyskytuje jen krátký tvar zájmena 1. osoby po před[143]ložce (Lidé se na mě dívali 20), jímž čelí autor nežádoucímu dojmu knižnosti. Několikrát se objevuje také lidový tvar tolika místností místo tolik. Zlidovění jazyka má sloužit i velká frekvence ukazovacího zájmena tenhle, čehož bylo využito ještě ve větší míře už v Zemi dokořán. Také syntaktická stavba věty je prostší a plynulejší než ve Dvou jarech.

Ne zcela novým, ale mnohem intensivněji využívaným prostředkem k zlidovění jazyka jsou v povídkách a ještě více ve Venkovanu přirovnání. Přirovnáním Říha jednak zvyšuje názornost, jednak napodobuje lidový jazyk. Už ze Dvou jar můžeme citovat několik názorných přirovnání (Jednání první schůze jednotného družstva v Kolesově se klikatilo jako had 249), v povídkách je jejich výběr bohatší (dupala jako pár koní 13, oči jako jehly 96 a j.).

Jako základní a stálý rys Říhova jazyka nutno uvést emocionálnost, a to jak v částech popisových, tak v dialozích. Emocionálnost dialogu v Zemi dokořán je dána už samým použitím dialektu. V částech popisných je emocionálnost projevem důvěrného vztahu k lidem a také ke zvířatům. Zvláštností Říhovou je blízký vztah ke zvířatům. Podle vztahu lidí k nim měří i lidský charakter. Jinak zachází s koňmi ve Dvou jarech čeledín Komora nebo Lejsek a jinak statkář Meztek. Expresivně laděnými slovy naznačuje autor citový postoj jednajících osob i mimo přímou řeč. Na př. citový vztah Pultarových k nežádoucímu nájemníku jejich chalupy Matějusovi, který se při jejich příchodu právě holil, je v Zemi dokořán vyjádřen větou Škrábal se právě pod nosem 73. Ve Venkovanu záporný vztah Standův ke špatnému koni je vyjádřen výrazem shnilá herka 75.

Užitím slova ve významu expresivním zvyšuje autor intensitu děje a vlastnosti (mrňavý kluk ZD 35, zatraceně se líbit ZD i DJ, Silnější vítr by ji jistojistě odvál SL i V, prastarou babku SL 114, olezlý človíček V 214), často expresivity využívá pro stylistické účely; expresivní výraz bývá současně smyslově názornější (Začal pražit [t. j. střílet] do papíru téměř bez míření DJ 41, přihalasila k němu Zlatka Kudrnová SL 34, honem pajdal k správcovi V 260), nebo je expresivním výrazem někdy vyjádřen i citový postoj autorův (Padla koníčkovi jako dobře ušitá vesta DJ).

Tyto způsoby využívání citovosti v jazyce se táhnou celým dílem Říhovým. Expresivita je však současně projevem jazyka lidově zabarveného. Expresivity jako prostředku k zlidovění jazyka využívá spisovatel zvláště ve svém posledním díle.

Ke snaze o lidovost jazyka se hlásí neobvyklý způsob užívání řečnických otázek v textu. Hojně tohoto prostředku bylo použito, ne však šťastně, v Zemi dokořán.

Za velikým stolem tam seděl muž a co jim řekl? Nic 73. Horské traviny jsou sladké, voda ze Skrejšky příjemná a lehnout? To si mohla koza kdekoliv 85. Byl zvyklý na nerovnou zem a o vystouplé kořeny lesních stromů? O ty neklopýtal 96.

Několik takových řečnických otázek v textu lze pak uvést ještě z Venkovana. (A vzdálený rovinatý kraj, z něhož bylo cítit smutnou úsměvnost podzimu? Ten neviděli vůbec V 16.) V ostatních pracích se vyskytují jen ojediněle.

[144]Autorská řeč je oživena i tím, že je prokládána polopřímou řečí, vnitřním monologem, který se svými jazykovými kvalitami blíží hovorovému dialogu. Vyskytují se v něm hovorové i lidové prvky (Tolika lidu, pomyslil si, to budu dnes prodávat ZD 47, a mít za hlavou tolika peněz! V 416, Že budu škemrat, aby se na mě usmála? V 171) a velmi často, zvláště ve Venkovanu, je charakterisován živými zvolacími větami, neboť spisovatel vnitřního monologu používá nejčastěji k vyjádření prudkých duševních hnutí.

Dojem popisnosti jazyka, o němž jsme již mluvili, ještě více zdůrazňují jazykové a stylistické nedostatky. Všimli si jich i literární kritikové, kteří obvykle jazyku velkou pozornost nevěnují.[4] Při zkoumání slovního materiálu uměleckého díla základním momentem je způsob, jakým spisovatel vybírá slova. Dobrá znalost a pečlivý výběr synonym je nezbytný k výraznému slohu. Opakuje-li naproti tomu autor totéž slovo často za sebou, má k tomu zpravidla zvláštní stylistické důvody (na př. paralelní stavba vět nebo silnější důraz), jinak takové opakování zní rušivě. U Říhy se nápadně často, zvláště v prvních románech, setkáváme s opakováním slov a větných typů stylisticky neodůvodněným. V Zemi dokořán přes míru se opakuje spojení mimo to, jal se a věta a tak se stalo, že … I jiné případy opakování slov působících stylisticky rušivě jsou zde velmi časté. (Honzík byl nerad, když mu někdo viděl do mísy. Vítal hosty raději na dvoře. Rád se stavěl jako nuzák 17.) Také ve Dvou jarech nalézáme tento stylistický nedostatek. (V další chvíli Lojzkův zrak mezi nimi zaznamenal další pohyb 348.) V Zemi dokořán se nadto stereotypně opakují tytéž větné typy, zvláště slučovací souvětí se spojkou a.

Honzík Lavců zastavil před domem, kde ještě dnes naposled spali Pultarovi, a zatroubil. Tú, tú, ozvala se houkačka a první vyběhl Filípek. Měl už všechno na sobě a chtěl jet. Za ním vyšel Pultar a v oknech se objevilo několik hlav 28.

V posledních dílech spisovatel opakování slov odstraňuje, avšak ještě v Setkání pod lesem tu a tam stylistické závady tohoto typu jsou. Na př. dost často se opakuje nápadné sloveso zpozorněl, v povídce Na Prvního máje blízko za sebou třikrát (s. 86, 89 a 90).

Jednou ze závad je nepřesný a nevhodný výběr slov, který vyplývá z nepřesného myšlení. Nevhodně volené slovo buď úplně skreslí představu nebo ubírá představě na konkrétnosti. Na př. v Zemi dokořán čteme: ženy opět nasedají na stoličky 93, musela zadek hodně ponížit 76, pod ním není jen samotná země (m. samá) 180. Chybně užité slovo vede někdy až k logické vadě: Vydrápal se nahoru a sundal koze hlavu o něco níž 30. Ještě i ve Dvou jarech je takových jazykových nepřesností dost.

Základní vlastností slovníku uměleckého díla je výběr slov konkrétních, názorných a významově plných, vystihujících co nejpřilehavěji představu. Velký mistr slova Ivan Olbracht radil mladým spisovatelům: „Pište o skutečnosti [145]se vší určitostí. Nepište nikdy — dejme tomu: pták zpíval na stromě. Ale vždy — na příklad: kos zpíval na olši …“[5] Najít slovo názorné, významově plné vyžaduje pečlivou a záměrnou jazykovou práci. I z Říhova jazyka lze uvést pěkné konkrétní výrazy, ale většinou v literatuře už vyzkoušené, ba i otřelé. (Pod nohama jim ubíhala pěšina ZD 69, světlo prořízlo lesní temnotu DJ 8, zaštěkal kulomet DJ 8, začaly mu v srdci hlodat obavy SL 24 a j.).

Naproti tomu však ve všech Říhových dílech je dost výrazových prostředků významu příliš širokého, ale současně obsahově chudých. Nejčastěji bývá postiženo sloveso, avšak nekonkrétnost zasahuje i jiné druhy slov. (Do Staré Huti se dostali až v hodinách hodně popoledních ZD 59, řekl potom hlasem o moc lepším ZD 104, připevnily si je k botám ZD 228). Ve Dvou jarech mnoho takových nekonkrétních výrazů bylo v původním časopiseckém vydání (Nový život 1951, č. 2—7), v knižním vydání některé z nich autor nahrazuje slovy přesněji vystihujícími představu: na zádi hlavy (NŽ 394) — na temeni hlavy (DJ 147), Nešetřil ponížil svou hlavu (NŽ 691) — Nešetřil svěsil hlavu (DJ 270).

Ani povídky a Venkovan se úplně nevyhnuly těmto stylistickým nedostatkům (Bylo mi pěkně SL 96, Večer zasedl Standa po prvé k čeledínskému stolu, umístěnému v chodbě obytného domu V 152, v střevících zhotovených zřetelně na větší nohu V 173, A ještě jedna příhoda Standovi ukázala nesnadnost lidské lásky V 185).

Z obecnějších jazykových znaků autorského jazyka je třeba promluvit ještě o t. zv. básnických prostředcích, t. j. o obrazných pojmenováních, metaforách. Spisovatel s oblibou tvoří metafory, v nichž spojuje představu konkrétní s abstraktní: ohrada pýchy, křídlo světlé budoucnosti, hladina klidu (Země dokořán), cívka myšlení, útek myšlení (Dvě jara), oblak štěstí, plamínek očí (Setkání pod lesem), uzlík nedůvěry, klubíčko paměti (Venkovan). Autorovi „přizdobování“ jazyka metaforami zřejmě nehoví, metafory jsou hledané a neorganicky zapojeny do textu. V posledních dílech je jich méně.

V tvoření metafor není autor příliš vynalézavý a tytéž obrazy v různých obměnách procházejí celým jeho dílem nebo několika knihami. Na př. trsy tmy (ZD 210), třásně radosti (DJ 166), trsy nadávek (V 292); pramínek sladkého toužení (ZD 148), pramínek obav (DJ 369), pramínek řeči (SL 89). Některé metafory se vyskytují příliš často v jednom díle. Ve Dvou jarech je to na př. nit myšlení, cívka myšlení, útek myšlení, v Zemi dokořán síťky myšlenek, v Setkání pod lesem se podobné obrazy znovu opakují (nit vyprávění, s. 28, 89), ve Venkovanu týž obraz opět nalézáme v málo pozměněné podobě. (Tak se tedy začala příst nitka známosti mezi Standou a Žofkou 174.) Některé z těchto stereotypních obrazů (hřebínek zlosti, hřebínek odpůrců atd.) jsou v posledních dílech tlumeny.

Básnické obrazy jsou u Říhy naroubovány na prostý text a svou hledaností se od něho nápadně odlišují a tím na sebe příliš upozorňují a působí samoúčelně [146]a formalisticky: Kladívko rozčilení se chystalo oklepávat jeho vědomí (ZD 20), Kvetly v něm barevné květy touhy a zářila jasná duha usmíření (SL 78), Obestlal tuto hubenou dívku svým citem (V 170). Už v knižním vydání Dvou jar tlumil autor nejbujnější básnické obrazy, které byly ještě v časopiseckém otisku v Novém životě: Úhledný ptáček údivu mu v jeho hlavě tiše zpíval (NŽ 680) — Divil se tolik, že se ani nezmohl na odmítnutí (DJ 258). Také rozmanité třásně přátelství či srdečnosti vzaly většinou za své. V posledních dílech je těchto obrazů mnohem méně a nejsou tak nápadné.

V rozboru autorského monologu bychom mohli mluvit ještě o mnoha drobnějších jazykových vlastnostech a osobitých jevech, jako je na příklad autorova záliba v instrumentálu příslovečném nebo o některých zvláštnostech a odchylkách v pořádku slovním (postposice přívlastku, kladení příklonek), ale je nutno ještě probrat hlavní jazykové znaky dialogu.

 

Jazyk dialogu je mnohem živější. Mezi jeho základní vlastnosti patří snaha o realistický a jadrný výraz, neboť jadrnost je vlastností jazyka venkovského lidu. Úsilí o přesnou jazykovou charakteristiku venkovanů vedlo autora v Zemi dokořán k užití dialektu. Dialekt sám sice působí na uživatele spisovného jazyka svou jadrností a expresivitou, ale má také řadu nevýhod, ztěžuje porozumění čtenářům z jiných jazykových oblastí, nedává autorovi takové možnosti individualisace postav jako spisovný jazyk a hlavně, je-li ho užíváno téměř důsledně jako v Zemi dokořán, budí dojem jazykového naturalismu. Základní rozpor v Zemi dokořán je pak v tom, že tematika významu celonárodního (osidlování pohraničí) je zobrazována mluvou regionální. Tyto okolnosti si autor později uvědomil a v druhém svém románě Dvě jara stylisoval dialogy téměř důsledně do spisovné češtiny.

Kromě nevelkého počtu lidových nespisovných prvků (poměrně nejvíce je jich ve slovníku: kuráž, zmerčit, kalup, moresy, nátura, méně v tvarosloví: fašisti, civilisti, komunisti, obecně česká koncovka u sloves 3. třídy: varuju, potřebuju, nelituju, užívání krátkého tvaru osobního zájmena mě po předložce a ojediněle jiné nespisovné tvary a fráze: nevěš hlavu, přijde mi šlápnout atd.) připustil autor pro dialog jen spisovnou normu, a tím se dostal do nebezpečí nevýraznosti dialogu neboli podle slov akademika Havránka k nivelisovanosti jazyka.[6] Dialog vystihuje vcelku ráz mluveného jazyka, hlavně zásluhou větné skladby. Je stavěn hovorově, dobře jsou odposlouchány zvukové kvality mluveného jazyka. Jednotlivé věty jsou kladeny většinou nespojitě za sebou v takovém sledu, jak v hovoru jedna za druhou následují, obyčejně bez spojek, odděleny několika tečkami nebo vloženými větami uvozovacími. Ale k dojmu nivelisovanosti přispívá hlavně nedostatek jazykové individualisace jednotlivých hrdinů. Ve Dvou jarech jsou jen nepatrné zárodky charakterisace osob jazykem. V jednom případě naznačuje Říha lidovou výslovnost prosté ženy: Jdu na akitaci (243). [147]Zdařile charakterisuje figurku hostinského, kde náznak jazykové individualisace je v opakování slov: že ano, že ano, pánové (zač. 4. kap. 2. dílu).

K oživení dialogu užívá Říha v rámci spisovné normy hovorovějších a živějších slov a tvarů. Má-li možnost vybrat mezi dvěma variantami, užije zpravidla hovorovější („Jen aby jich nebylo moc!“ šeptal Vojtovi Sháněl. „Moc?“ vydechl Vojta a celý přitom ztuhl. Co budou dělat, když jich bude mnoho? 82). Kdežto v autorském vypravování užívá zpravidla tvaru brýle (102), v dialogu naopak tvaru hovorového brejle (130). U sloves typu maže užívá obyčejně tvaru hovorového (píšu, nedopíšu atd.). Důsledně používá hovorových tvarů radši, nejradši a jiných tvarů a frází hovorových a lidově znějících. Stejnými prostředky v rámci spisovného jazyka pracuje i v Setkání pod lesem. Nespisovných slov a tvarů i tam je málo (brácha, tolika síly, komunisti, pamatuju se atd.), k vystižení jadrnosti venkovské mluvy sahá autor častěji po hovorových a někdy i lidových prostředcích frazeologických (chtějí se vytáhnout 14, Takový lán řepy — a ještě na něj nesáhli! 34) nebo používá hovorových elips: Mé nejstarší bylo tehdy třináct 8, S mojí jsme se vzali 7 a j. Ještě důsledněji všech těchto prostředků využívá ve Venkovanu, kde se neomezuje už jen na spisovný jazyk, ale pracuje i s prostředky lidového jazyka.

Lidová řeč bývá citově zabarvena. Říha využívá hojně expresivity pro vzbuzení dojmu lidovosti a k vyjádření citů jednotlivých hrdinů a jejich postoje. Expresivita dialogu je vlastností všech Říhových děl, v posledních pracích se spíše stupňuje na prospěch lidového rázu dialogu. (Ty svoje křápky si dej na almaru DJ 152, chtěl upláchnout DJ 98, paličák SL 19, cupali jsme SL 30, vaši haranti V 23, Co tu chceš smrděnko? V 82.) Nevyhýbá se místy ani vulgarismům (Jedna naše krůta už je sežraná DJ 52, dostal přes kušnu V 338, vy jste srabaři V 340 a j.).

Ne zcela správně pochopenou lidovostí, jak upozornila i jazyková kritika, je nadměrné užívání lidových rčení a přirovnání ve Dvou jarech. Ve spisovném textu na sebe příliš upozorňují svou hojností a místy jsou soustředěna tak, že dialog činí dojem montáže. Rčení pak neslouží dokonalejšímu prokreslení dialogu, ale jsou samoúčelná. To autor sám asi cítil, neboť považoval za nutné možným výtkám ulomit hrot tvrzením, že „lidová rčení nejsou formalistická ozdoba, ale že mají své výrazové oprávnění“, poněvadž venkovští lidé si ve rčeních libují.[7] Některá rčení jsou běžně používaná, jiná jsou vybrána ze slovníku lidových rčení (Nebere před hubu servítek 22, Leze ti do zelí 283, Hrách na peci rozsíváš 199, Ta byla v místech, kde ocasy liškám svazovali 199). Po kritice akademika B. Havránka omezuje autor v dialogu knižního vydání méně obvyklá lidová rčení: Musíš mít trpělčí sádlo (NŽ 657) — Musíš mít trpělivost (DJ 233), Je jako prskavec na jeřábu (NŽ 679) — tolik se vzteká (DJ 258). Některá vypouští vůbec, na příklad Havránkem kritisované rčení Však ona se mu pánvička propeče (NŽ [148]1000). Autor v dalších dílech lidová rčení ještě více omezil, ponechal však přirovnání. Zvláště ve Venkovanu je jich velmi mnoho. Nejsou už přímo lidová, nýbrž častěji autorem na způsob lidových uměle tvořená a jsou většinou součástí autorského monologu, nikoliv dialogu.

 

Načrtli jsme vývoj jazyka Říhova v monologu i dialogu a zbývá povšimnouti si ještě výsledku tohoto vývoje ve Venkovanu.

Viděli jsme už, že v poměru monologu a dialogu docházelo od Země dokořán přes Dvě jara k Venkovanovi postupně ke změnám. Monolog nepodlehl tak velkým výkyvům jako dialog. Nevybočuje z mezí jazyka spisovného, ale později v povídkách zživotňuje a ve Venkovanu se blíží místy až k živému hovorovému jazyku. Dialog se v prvním díle zřetelně odlišoval od monologu svou nářeční formou, ve Dvou jarech a v povídkách byl stylisován do podoby spisovné, čímž se obě vrstvy sblížily, ale k neprospěchu živosti dialogu.

Ve Venkovanu se projevuje v obou vrstvách zřetelně tendence k většímu zživotnění jazyka. Dialog ustupuje od výlučně spisovné formy a používá také prostředků obecné češtiny a nedialogické části nabyly větší rozmanitosti i tím, že jsou prostoupeny polopřímou řečí, která tvoří mezi oběma plány přechod.

Při rozboru jazyka Říhova nešlo vždy o charakteristické jazykové znaky, častěji jen o tendence, které bývají zastřeny četnými nahodilostmi nebo přímo protiklady. Na příklad přesnost popisů jednotlivých situací narušuje užívání nekonkrétních, všeobecných slov, na prostý, k věcnosti zaměřený a někdy až nevýrazně působící jazyk jsou kontrastně naroubovány jednotlivé básnické aktualisace, které na sebe příliš upozorňují, a pod. V posledním díle pracuje spisovatel s jazykem promyšleněji. Uvědoměle a záměrně používá jazykových prostředků a dosahuje tak většího básnického účinu. Jako příklad můžeme uvést přirovnání, jichž používá autor k zlidovění jazyka. Jen menší část je jich skutečně lidových (chodí jako hastroš 245, řvala, jako když ji na nože bere 15, vylétl, jako když ho vystřelí 123), většinou jsou umělá a lidová přirovnání jen napodobují. Tvořena jsou jednotně, mají všechna stejný ráz, vycházejí z představového okruhu venkovského člověka (Dojmů měl v sobě jako snopů na patře 84, Děvčátko jí leželo v dlaních jako pšeničný snopek 34, Selka … se klátila jako přelomené stéblo 412, jeho tvář pod stříškou tvrďáku vyhlížela jako kus hladce ohoblovaného dřeva 13, Coufal kolem něho kroužil jako štika okolo mřenky 242 a pod.). Na některých místech je jich však ve Venkovanu příliš mnoho.

Základní zobrazovací metodou Říhovou je popis. A to platí také o Venkovanu. Říhovu zálibu popisovat detaily můžeme ukázat ve Venkovanu na příklad na tomto úryvku na s. 305.

Standa přišel domů jako jindy. Malá Lidka už spala, drobná ústa pootevřená, v nich dva veliké zuby, ruce zaťaté v pěstičky … Na kamnech svítila petrolejka, pod pláty praskal oheň, vůni pryskyřice bylo cítit až do chodby. Na plotně převářeli mléko, už začínalo při povrchu varhánkovatět.

[149]Důsledkem popisnosti je ve Venkovanu velká frekvence přívlastků a vztažných přívlastkových vět. Popisnost má i jiné záporné stránky, na něž jsme už ukázali dříve. Popisnost je vytýkána vůbec naší nejnovější literatuře jako vážný nedostatek.[8] Avšak Říhovu popisnost, pramenící z autorovy pozornosti k nejdrobnějším věcem a dějům je nutno hodnotit s jiného hlediska, ne vždy záporně. Říha má v současné literatuře a v celé naší venkovské próze své osobité místo. Vnáší do literatury zkušenost venkovského proletáře, a to nejen tím, že zachycuje život nejnižších vesnických vrstev, zemědělského proletariátu, ale hlavně tím, že celý život vesnice vidí a soudí očima těchto lidí. Na rozdíl od starší naší venkovské literatury, která se k zuboženým vrstvám venkovského lidu většinou jen filantropicky skláněla, Říha myslí a cítí mozkem a srdcem venkovských proletářů. Z toho vyplývají dva příznačné rysy Říhova způsobu zobrazování. Za prvé, není u něho žádné sentimentality jako u starších venkovských realistů, za druhé, rád si všimne i drobného detailu, neboť vztah venkovského člověka k realitě je založen právě na takovém bezprostředním a citovém vztahu ke všem, i nejdrobnějším předmětům života, který ho obklopuje. Domníváme se, že právě snaha o umělecké vyjádření takového lidového způsobu nazírání na svět vedla autora k užití popisné metody.

Nelze ovšem přehlédnout ani ve Venkovanu, že popisné metody je užíváno místy šablonovitě. Zejména trpí šablonovitostí a nevýrazností, i jazykovou, většina popisů osob. Plastičtější a konkrétnější než popisy osob bývají ve Venkovanu popisy krajinné. Zejména dějově komponované popisy a popisy zabarvené náladově jako líčení jsou živé, zpestřují text a připomínají někdy krásná líčení z Babičky. Jsou svědectvím pozorovatelského talentu autorova. Začátek líčení, které uvádíme jako ukázku, je bez slovesa. Popisů, v nichž je vynecháno sloveso, je ve Venkovanu více, jejich úkolem je zpestření výrazových prostředků.

V polích vlahý podzimní klid: žluté lodyhy dozrávajících brambor, natrpklý dech čerstvých oranic, mračna vůně podzimních otav. Na mezích už uschly třezalky, jejich stonek zrudl jako krev, ale červené hvozdíky, šedobílé řebříčky a žluté jestřábníky nechtěly o podzimu ani slyšet. Zato vysokým osikám zelená suknice odspodu už žloutla, osamělým dubům sytá zeleň listů znenáhla nabíhala do červena a modříny na kraji lesa vyhlížely jakoby zavinuté do pavučiny — lehké jehlice jenjen se oddělit od větvičky a letět teplým vzduchem do neznámé dáli. (V 127)

Ve Venkovanovi jsou podány dynamicky a výrazně i některé popisy osob. Všimněme si dynamického popisu zedníka Chrpy, nenápadně zasazeného do vypravování.

Její rodiče — otec, podobný pokroucenému habrovému kmeni, i nábožná matka — Chrpovi nepřáli. Ani pořádně nevěděli, odkud je. Pro ně už sousední vesnice zaváněly cizinou, natož pak východočeská rovina. Připadalo jim, že Chrpova Liteň je někde na konci světa. Mimo to nevelkému zedníkovi, který k nim přicházel s nemytými kapičkami vápna v koutcích očí a na ušních boltcích, příliš nevěřili. Nelíbil se jim jeho načechraný vousek pod nosem, ani jeho [150]malé oči, třebaže se ustavičně leskly měkce a vesele. Hrál taky na klarinet jako nějaký komediant. Je to asi světoběžník, něco jako cikán, myslili si ustaraně a za bezesných nocí rozmlouvali Anežce podivného nápadníka. (V 9)

Právě v těchto dynamických popisech osob a krajin, jsou skryty možnosti jak v rámci Říhova spisovatelského typu lze slohové a jazykové monotonnosti předejít.

V rozporu se zájmem o reálný svět venkovského člověka ve Venkovanu je užívání nekonkrétních a papírových slov (Jeho psaní sice po každé obsahovala několik zlatek … 12, Jarolím ji trpělivě přemisťoval 384, Chrpová porušila své nepohnuté postavení teprve za chvíli 30, Litenští domkáři … zrudli v tváři a jen okolnost, že mohli zadarmo pít, je pozdržela 128. Atd.). Aby spisovatel mohl plně vystihnout lidový vztah k realitě, musí odstranit i tyto zbytky starších jazykově slohových nedostatků.

Snahou spisovatelovou bylo zvětšit ve Venkovanu rejstřík výrazových prostředků a odstranit dojem nevýraznosti a nivelisovanosti jazyka. V dialogu tak činí pokusem o jazykovou individualisaci některých postav, v monologu jeho přiblížením k mluvené řeči dialogu. Už různá míra využití obecné češtiny v dialogu dává možnost jazykově názorněji diferencovat postavy. U hrdinů dělnických (Brandejs, Holousek a j.) je prvků nespisovných nejvíce a zdá se nám, že někdy až zbytečně mnoho. Není sice třeba se úzkostlivě nespisovným prvkům v literárním jazyce vyhýbat, i z naší současné tvroby bychom mohli připomenout díla, která jich využívají plně, na příklad Ptáčníkův Ročník jedenadvacet, kde jazyk Kovandův je typická obecná čeština, ani nijak netlumená, ovšem musí mít tyto prvky v díle svou funkci. Ptáčníkův román chce působit otřesností skutečnosti, jejím někdy až naturalistickým zpodobením a k tomu napomáhá velmi výrazně i stránka jazyková. Ve Venkovanu o působivost tohoto druhu nejde, a Říha proto prostředků obecné češtiny jazykově přesně ani nepoužívá (je to většinou ý > ej — lidovej, é > í, ý — dýl, slovesné tvary můžu, nepotřebuju a pod.), ale přece jen lze spisovatelům podle akademika Havránka[9] doporučit jen náznakové užití nespisovných prvků, a to spíše prostředky lexikálními a syntaktickými než hláskoslovnými a tvaroslovnými. Ve Venkovanu je právě hlavnímu hrdinovi ponecháno jen velmi málo možností, aby mohl být plastičtěji jazykově charakterisován, avšak zdá se, že v jeho jazyce nespisovné prvky jsou značně omezeny. Mnohem výrazněji jsou ve Venkovanu jazykově charakterisovány některé postavy okrajové, na příklad učitel spisovnou češtinou, poněkud knižní.

„Ano zákon“, kýval starý řídící šedivou hlavou a vyčítavě hleděl na vyjevenou hospodyni. „A také svědomí, milá paní. Proč neposíláte svého pomocníka Stanislava Chrpu do školy? Proč zdržujete tohoto chudobného, ale jinak bystrého chlapce od školní docházky?“ S. 88.

„Stanislave“, pochválil ho starý řídící, „tvá píle nese ovoce: písmena mají tvary velmi ladné. Kladu tě ostatním žákům jako příklad, hodný následování.“ S. 95.

[151]Nebo faráře charakterisuje jazykem, který připomíná barokní kázání překypující líčením pekelných trestů hříšníkům. Žákům ve škole farář Zelený hrozí takto:

„Vy pekelníci“, křičel sípavým hlasem, „oheň věčný je přichystán pro každého, kdo zneklidňuje sluhu božího!“ … „Po boku každého z vás vidím sedět ďáblíky, kteří se ohavně ušklibují. Mají radost, že se jim podařilo přiblížit vás kotlům pekelným, v nichž červ neumírá a oheň nehasne!“ „Běda vám, mocnosti pekla: satanáši, ďáblové a služebníci Belzebubovi! Světlo slova božího nad vámi vítězí!“ S. 97 Atd.

Jak je vidět z této ukázky, jsou někdy tyto charakteristiky až přeexponovány. Jazykem charakterisovány jsou i jiné postavy, ale vesměs postavy vedlejšího plánu. Poddůstojník Siebert chybnou výslovností a německými slovy, chalupnice Ludvíková opakováním slov „buchmilejví“, statkářka, slečna Melanová papírovým, vyumělkovaným jazykem a pod. Inženýr v lomu, který je k dělníkům často tvrdý a jedná i proti jejich zájmům, ale přece je v jádře čestný a snaží se zachovat si nezávislost vůči svým nadřízeným, kapitalistickým podnikatelům, je charakterisován někdy jazykem prostoupeným lidovými výrazy (s. 367), jindy zase korektní a úsečnou spisovnou mluvou (s. 402). Ani ve Venkovanu nenalezneme sice tak jemného charakterisačního umění jako na příklad u Řezáče nebo Pujmanové, ale správná cesta byla Venkovanem již nastoupena.

Také autorský monolog ve Venkovanu projevuje zřetelnou tendenci k větší živosti. Přechody od dialogu k monologu jsou nenápadné, monolog je prosycen hovorovými a lidovými výrazy, zejména frazeologismy a přirovnáními. Autor jako by se ztotožňoval se svými lidovými hrdiny a nechce se odlišovat od nich ani jazykem. (Těšili se, že selské furii natrhli hubu 129, nadávky Bechného mu šly jedním uchem tam a druhým ven 168, Mluvil na Standu, jako by se nechumelilo 168, Správce se začal znovu handrkovat 241). Hlavní složkou tohoto úsilí je emocionální zabarvování autorského jazyka.

Rozpětí jazykových a stylistických prostředků ve Venkovanu je větší než v kterémkoli předcházejícím Říhově díle. Působí-li přesto Venkovan na některých místech nevýrazně a vyžaduje od čtenáře trpělivost, není to způsobeno ani tak jazykem, jako spíše jednotvárností po stránce literárně stylistické. Nevýraznost vyplývá z klidného kronikářsky popisného děje, mozaikově skládaného z drobných episod, který postrádá gradace a dramatického vyvrcholení.

Pro chystanou druhou část románu, v níž mají být vylíčeny hrdinovy osudy od začátku okupace až po dnešek, stojí před autorem úkol více dramatisovat děj, aby dramatické události byly vyjádřeny přiměřenou, dramatickou formou.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 3, pp. 139-151

Previous Jaroslav Porák: Aposiopese v současné češtině

Next Oldřich Králík: Nad novým překladem ze Słowackého