Ještě ke kvantitativnímu přívlastku

Karel F. Svoboda

[Discussion]

(pdf)

-

Ve svých poznámkách k pojetí kvantitativního přívlastku u Fr. Kopečného, uveřejněných v 1. čísle tohoto ročníku SaS (s. 36—40), jsem se pokusil ukázat na umělé přizpůsobování vztahů syntaktických ke vztahům významovým, na rozpor mezi výkladem Fr. Kopečného a přirozeným jazykovým povědomím, na neprůkaznost autorových argumentů. Tyto nedostatky v pojetí Fr. Kopečného spolu nerozlučně souvisí a jeden vyplývá z druhého. Odpověď Fr. Kopečného na můj článek, kterou přineslo 2. číslo tohoto časopisu (s. 108—110), mé námitky nikterak nevyvrátila, dává mi však podnět k tomu, abych se pokusil své stanovisko lépe objasnit.

Na počátku Fr. Kopečný zdůrazňuje, že mu v protikladu k mému tvrzení právě šlo o to, aby ukázal i v případě kvantitativního přívlastku na soulad mezi věcným obsahem a formou. Je však zřejmé, že nelze mluvit o souladu tam, kde se důkaz o shodě zakládá na umělém výkladu odporujícím systému formálního vyjadřování závislostí a na předpokladu odporujícím skutečnému jazykovému povědomí, na předpokladu, že český partitiv žije jako zvláštní pád, mající syntakticky platnost nominativu nebo akusativu, i u slov udávajících počet a míru a u všech sloves.

Předpokladem toho, aby žilo povědomí zvláštní jazykové formy pro vyjadřování zvláštního věcného významu, je to, aby zvláštní forma zvláštní význam sama o sobě produktivně vyjadřovala. Tak je tomu na př. v jazyce francouzském, kde mimo to partitivní formy tvoří zřetelně odlišný systém, jehož povědomí je založeno na užití různých jazykových forem v témže syntaktickém vztahu, na př. nous avons du pain, ale nous avons un livre, j’aime du bon lait, ale j’aime un bon livre, beaucoup d’hommes, ale les têtes des hommes. Genitiv partitivní sám o sobě (t. j. bez spojení se jménem) se však v češtině objevuje jen zřídka, a to pouze ve spojeních s některými slovesy (Fr. Kopečný jej však rozšiřuje ve spojení s kvantitativním přívlastkem ke všem slovesům). Nerozhoduje tu skutečnost, že by se hledáním dal sebrat značný počet příkladů, v nichž bylo užito samostatného adverbálního genitivu partitivního, nýbrž rozhodující je, že frekvence samostatného adverbálního genitivu partitivního v živém jazyce je zcela nepatrná. Rozhodující je i fakt, že samostatný genitiv partitivní je neproduktivní, je omezen jen na některé ustálené případy, že už od dávných dob je postupně nahrazován pády jinými a že vyjádření množství se provádí stále více prostředky lexikálními, že na př. místo natrhala květin se říká častěji natrhala trochu květin a p. Jindy se vůbec necítí potřeba vyjádřit, že běží o nějaké množství, a říká se vedle vody přibývalo i voda přibývala, vedle napekla koláčů častěji napekla koláče. Mohlo by se zdát, že je tu živý typ Tam bylo lidí! Tam bylo sněhu! Tu však genitiv označuje velké množství (nikoli též malé) a věta se cítí jako eliptická (Tam bylo množství lidí, množství sněhu).

Je podstatný rozdíl i v jazykovém vyjádření mezi napekla koláčů a napekla pět koláčů. V obou případech sice koláčů pojmenovává věc, která je mluvčím míněna v nějakém množství, ale v prvním případě tvar koláčů modifikuje lexikální význam jména tak, že vyvolává neurčitou představu množství, kdežto v druhém případě je počet jako část celku jednoznačně pojmenován slovem pět, kdežto slovo koláčů prostě pojmenovává věc počítanou. Tam, kde je genitiv spojen se slovem udávajícím množství, spojuje jazykové povědomí vyjádření množství právě s tímto slovem, nikoli s genitivem. Chápání partitivnosti ustoupilo chápání syntaktického vztahu. Tomu, aby se t. zv. genitiv partitivní chápal jako zvláštní pád, brání mimo jiné to, že věcný význam počtu nebo míry vyjadřuje číslovka, příslovce nebo podstatné jméno, že tvar počítaného nebo měřeného předmětu je totožný s ostatními druhy genitivu (jež i Fr. Kopečný pokládá za genitivy syntaktické).

Na vývoj jazykového povědomí v chápání vzájemných vztahů slov ve spojení typu pět jablek zapůsobilo i to, že se na př. při počítání vnucuje konfrontace rozdílů [176]spojení čtyři jablka — pět jablek. Rozdíl v užití čtyři a pět je dán mimojazykovou skutečností, rozdíl mezi jablka — jablek nelze si ovšem mimojazykovou skutečností vysvětlit (proč bychom při počtu čtyři chápali počítaný předmět nepartitivně, při počtu pět partitivně?), nýbrž v jazykovém povědomí uvádí se tvar jablka ve spojitost se čtyři, jablek ve spojitost s pět. Celkový systém vyjadřování vztahů mezi slovy vede k tomu, že spojení mezi čtyři a jablka chápeme jako shodu s řídícím členem jablka, spojení mezi pět a jablek jako závislost s řídícím slovem pět.

Ze srovnání spojení dva koně a pár koní (dvojice koní) je rovněž patrno, že užití tvarů koně nebo koní závisí na užití slova dva nebo pár, nikoli snad na tom, že by počet koňů byl v jednom případě chápán nepartitivně, v druhém partitivně. Proč jinak by mluvčí jednou genitivu užíval, po druhé nikoli? Východiskem je táž věcná skutečnost.

Cílem mého článku bylo ukázat, že nelze dospět k správnému výkladu jazykového jevu, jestliže se výklad jeho formy uměle přizpůsobuje jeho významu, t. j. jestliže se forma vykládá v rozporu s jazykovým povědomím, jestliže se k formě přihlíží jen s úzkého hlediska anebo se forma při výkladu mění.

Nedostatečné přihlédnutí k formě jsem vytýkal Fr. Kopečnému tam, kde jsem citoval B. Havránkův a A. Jedličkův výklad přívlastku. Fr. Kopečný můj postup nazval překrucováním jeho výkladu a nehorázností, třebaže souvislost mého výkladu jasně ukazuje, že tu nešlo o hodnocení správnosti definice přívlastku, nýbrž o zásady, na nichž je tato definice založena, šlo o zdůraznění toho, že je třeba přihlížet k významu i formě. Kdyby byl autor více a všestranněji přihlížel k formě, byl by patrně svůj exklusivní výklad změnil.

Fr. Kopečný ve své odpovědi nemá rovněž pravdu, když rozbírá větu na zahradě stálo pět stromů a praví, že věta holá je stromy stály, třebaže tvar stromy ve větě, ze které vychází, vůbec není; jde tu o nepřípustnou změnu formy. Užitečnější by bylo položit si otázku, proč není možná věta holá stromů stálo, zatím co věta stromů přibývalo možná je. Odpověď je: proto, že stromů ve větě první partitivní význam se syntaktickou funkcí nominativní nemá, kdežto ve větě druhé tento význam má. Podobně lze říci natrhala květin, neboť po natrhala je možný genitiv partitivní v syntaktické platnosti akusativu, nelze však říci viděla květin (ač je běžné viděla pět květin, mnoho květin), poněvadž na viděla genitiv partitivní přímo záviset nemůže.

Užitečné by též bylo položit si otázku, proč pět stálo není věta holá k výchozí větě. Vysvětlení vidím v tom, že podmětem děje může být jen pojmenování substance (věcné nebo myšlenkové) nebo slovo na substanci ukazující (zájmeno), avšak pět je v daném případě pojmenování číselného (kvantitativního) způsobu existence, t. j. něčeho, co v daném případě jako substanci nechápeme. Původně dvojice pętъ v podmětě a sloveso tu zajisté byla možná, neboť pętъ znamenalo pětice, t. j. seskupení, soubor pěti jednotek, tedy něco, co chápeme jako substanci. Proto bylo možné užíti základní číslovky bez počítaného předmětu na př. ve větách vol všicknu deset (t. duší) Hod. 88^a, tu pět (t. grošův) provrhu Hrad. 125^b (citováno podle Gebauerovy Hist. mluvnice IV, s. 268). Vývoj od konkrétního myšlení k abstraktnímu se projevil tak, že pět přestalo být chápáno jako soubor pěti jednotek (do té doby bylo pět základem myšlenkovým a ovšem i formálním, pojmenování druhu věci bylo výrazem určujícím) a začalo označovat číselný způsob existence počitatelných předmětů (východiskem myšlenkovým, nikoli však jádrem formálním, se stal druh věci a číslovka určením způsobu jeho existence). Protože způsob kvantitativní existence sám o sobě nemůže být původcem nebo nositelem děje, nemůže ani slovo pojmenovávající způsob existence být samo o sobě podmětem nebo předmětem ke slovesu, může být pouze součástí podmětu nebo předmětu ve spojení se slovem, které pojmenovává substanci objevující se v daném počtu.

[177]Je třeba připomenout, že tam, kde číslovkou pět atd. nemyslíme číselný způsob existence něčeho, nýbrž jen čistý matematický pojem, může na př. pět být samo o sobě podmětem věty holé, na př. pět je dělitelno (pěti), pět se násobí (pěti). Pět nemůže být samo podmětem tam, kde to nedovoluje věcný význam věty, nelze na př. z věty přišlo pět lidí abstrahovat větu holou pět přišlo, třebaže v jiném významu věta holá pět přišlo je možná, na př. je-li východiskem věta pět přišlo tedy do čitatele. Platnost slova pět tu ovšem nelze srovnávat s platností slova pátý ve větě Pátý (t. j. slovo pátý) je tu napsáno bez čárky nad a. Pátý je tu míněno jako pojmenování určitého slova, nikoli jako pojmenování pojmu samého, kdežto pět ve větě shora uvedené je míněno jako číselný pojem a jeho jazykové vyjádření je možno skloňovat, na př. pět se násobí pěti.

Z rozporu, že substantiva, zájmena, číslovky, příslovce a příslovečné výrazy označující množství, ba i věty jsou syntaktickým jádrem výrazu, třebaže udávají způsob existence, kdežto vlastní pojmenování druhu, který je jádrem myšlenky, je vyjádřeno syntakticky závislým genitivem, je možno vysvětlit i to, že pojmenování vyjádřené genitivem může předcházet před udáním množství, ba může být od něho odděleno, na př. vojáků jsem tam viděl asi pět. Z rozporu mezi obsahovým a jazykovým vztahem vyplývá totiž volnost jazykového spojení. V ostatních případech neshodného přívlastku dochází k pojmenování věci, která je jádrem myšlenky, členem syntakticky řídícím, na př. věž domu, zahrada mého otce. Je tu shoda obsahového vztahu se vztahem v jazykovém vyjádření a z toho vyplývá těsnost jazykového spojení.

S tímto rozdílem mezi pět vojáků a věž domu souvisí i rozdíl, nad kterým se pozastavuje Fr. Kopečný, když si nedovede vysvětlit, „proč je pádová atrakce omezena na případy kvantitativní“ a „proč nemáme případy typu ‚o zralosti plodech’“. K atrakci ve spojení substantiva se základní číslovkou došlo proto, že atrakcí bylo významové jádro (substantivum) i formálně výrazněji spojeno s řídícím členem vyšší dvojice, na př. slovesem, ať už přímo nebo prostřednictvím předložky. Kdyby to byl Fr. Kopečný uvážil, byl by si patrně uvědomil nevhodnost způsobu, kterým odmítá ode mne uvedený výklad atrakce.

Fr. Kopečný praví v odpovědi na mé poznámky, že „na slovese vždy přímo závisí pád počítaného předmětu“. Jak by tomu bylo v případech, kde počítaný předmět je součástí příslovečného určení, na př. zůstal tam pět měsíců? I tady genitiv měsíců závisí na slovese? Jak to uvést v soulad s výkladem, který následuje o něco dále a v kterém Fr. Kopečný potvrzuje, že podle jeho pojetí ve spojení koupil pět soudků piva je pět soudků „jako celek kvantitativní přívlastek k (partitivu) piva; soudků je při tom základním členem přívlastku“? Soudků v duchu Fr. Kopečného nelze vykládat opět jinak než jako partitiv. Je tu tedy partitiv v platnosti přívlastku k partitivu, třebaže sám je závislý na slovese koupil. Partitiv je vskutku v češtině těsně spojen s dějem slovesným, ač na něm nemusí vždy záviset, nýbrž může být též i jeho podmětem. Vyplývá však z toho, že partitiv nemůže být přívlastkem k partitivu. Jestliže piva a soudků závisí na slovese koupil, nemůže být soudků současně přívlastkem (základním členem přívlastku) k piva.

Ve své odpovědi Fr. Kopečný také nikterak nevyvrátil mou námitku proti jeho tvrzení, že „i ze samého faktu flektivnosti musíme vidět, že dnešní číslovky typu pět, šest atd. mají adjektivní povahu“ (SaS, 1953, s. 117). V češtině sice výjimkou může být adjektivum nesklonné, avšak neflektivnost není v češtině důkazem adjektivisace, neboť neflektivnost není v češtině pro adjektivum nikterak typická. Adjektiv neflektivních je v českém jazyce pouze zcela malý počet a jsou téměř omezena jen na slova původu cizího. Ale ani mezi prima látka (Fr. Kopečný uvádí měl šaty z prima látky) a pět jablek není totožnost, u slova prima v syntaktické platnosti nominativu nebo akusativu je substantivum v nominativě nebo akusativě, u slova pět je v těchto pří[178]padech substantivum v genitivě. Jestliže E. I. Meľnikov v článku, který cituje Fr. Kopečný, určuje s odvoláním na V. V. Vinogradova (Slavia 1954, s. 562) ve spojeních платье беж, цвет беж, цвет хаки výrazy беж, хаки jako adjektiva na základě nepochybných syntaktických a sématických faktů, postupuje správně a dospívá k správnému poznání. Fr. Kopečný však postupuje jinak: neflektivností (t. j. znakem zcela netypickým) chce dokázat adjektivnost (aby pak z toho dále dokazoval syntaktickou platnost).

Mimo to je třeba zdůraznit, že číslovky pět, šest atd. flektivní jsou. Neflektivnost slova je tam, kde slovo má buď pouze jeden tvar, nebo tvarů více, ale své různé tvary uplatňuje v týchž syntaktických vztazích, t. j. jeden tvar je jen variantou tvaru druhého. V případě číslovek pět, šest atd. to však není, tyto číslovky mají tvary dva, jichž jazyk užívá důsledně k vyjádření určitých mluvnických významů a určitých syntaktických vztahů; tvaru pět k vyjádření nominativu a akusativu, tvaru pěti k vyjádření pádů ostatních. Toto pravidlo nikdy neporušuje. Je zde sice flektivní chudost, nikoli však neflektivnost.

 

Diskusi mezi dr Fr. Kopečným a dr K. F. Svobodou považuje redakce za uzavřenou, protože oba dostatečně objasnili svá stanoviska. Nepovažuje však za ukončenu diskusi o věci samé a byla by ráda, aby se k ní vyslovili i linguisté jiní.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 3, pp. 175-178

Previous František Kopečný: Odpověď I. Poldaufovi

Next Josef Vachek: Odpověď na repliku Dr B. Borovičkové