Etymologické práce Jos. Zubatého

Václav Machek

[Articles]

(pdf)

-

Ve vědeckém díle Zubatého jsou sice zastoupeny všechny oblasti mluvnického (hláskosloví atd.) a slovníkového výzkumu, ale dvě oblasti se těšily jeho pozornosti nejvíce: bádání syntaktické a lexikologické v nejširším smyslu, v něm pak obzvláště etymologie. Pravím „bádání“, osvětlování záhad; naproti tomu dělati souborné práce mluvnické nebo lexikografické ho nelákalo. A jako v bádání syntaktickém jeho práce znamená veliký přínos, tak je tomu i v práci etymologické. O tu měl živý zájem již od počátku: již v druhém roce jeho publikační činnosti (1885) vychází v Listech filologických článek „Příspěvky etymologické“ s thematikou staroindickou. A ten zájem provázel Zubatého od té doby stále a projevil se řadou prací (vesměs časopiseckých, neboť knihu Zubatý žádnou nevydal), které imponují už svým rozsahem: v souborném vydání vyplňují dvě knihy,[1] úhrnem 805 stran.

Universitní (tehdy tříleté) studium Zubatého bylo věnováno klasické filologii. Vedle toho však byl oddaným posluchačem srovnávacího jazykozpytu, tehdy spojeného s indologií. Tyto dvě spojené discipliny byly na pražské universitě (ještě před rozdělením) zastoupeny Alfredem Ludwigem, který je znám především jako autor rozsáhlého díla o Rgvédě, méně už jako badatel o původu jistých flexivních koncovek a jistých slovesných tvarů. Ludwigovy glottogonické práce neměly u „mladogramatické“ školy náležitého ohlasu, naopak zase Ludwig zachovával reservu vůči jejímu učení. Mladý Zubatý získal od Ludwiga především důkladnou přípravu indologickou; ta byla v oněch dobách zároveň základem přípravy komparatistické. Proto vycházel i Zubatý ve své vědecké práci zprvu z Ludwigovy školy. Jeho habilitační práce má ještě thema s látkou především indickou, i literární jeho činnost prvních šesti let má rovněž převahou themata indická nebo řecká a latinská. Ale záhy dostává se Zubatý — asi zásluhou J. Gebauera a jeho okolí — též na jiné pole, a to baltoslovanské. R. 1891 se objevují tři etymologické příspěvky ze slovanské zásoby slovní: o slovech pastorъkъ, modrъ a pasti. R. 1894 se v Jagićově Archivu objevuje stať obsahující 84 čísel s výklady výrazů slovanských. O rok později předložil Zubatý Královské české společnosti nauk práci [194](vyšla 1896) o jistých baltoslovanských kořenech začínajících se st-, obsahující rovněž velký počet nových výkladů. Z dalších let vystupují nejvýrazněji rozsáhlé, v šesti ročnících „Sborníku filologického“ vycházející „Výklady etymologické a lexikální“. A potom — články v Naší řeči. Neuvedl jsem tu články vyšlé jinde; vše lze najít v uvedených už „Studiích a článcích“.

Řekli jsme, že Ludwig stál stranou od mladogramatiků. To se projevilo i na prvních pracích Zubatého. Ale velmi záhy si Zubatý uvědomil cenu a význam mladogramatického učení. Nestal se sice mladogramatikem přísné observance lipské, ale jeho tvorba je — s výjimkou asi prvních dvou let — nesena novým duchem. Nezávislost Ludwigova má však jakési pokračování v nezávislosti Zubatého: je přívržencem nového směru, ale nepřijímá slepě vše, cokoli z Lipska přijde; zachovává si právo kritiky, právo neuznávati tu nebo onu poučku. Tato jistá samostatnost mu umožnila dopracovati se znamenitých úspěchů jak na poli syntaxe, tak i na poli etymologie. My si všimneme jen tohoto druhého pole.

Co přivedlo Zubatého právě k studiím etymologickým? Jaký byl tu podíl přednášek Ludwigových, nevíme. Zdá se, že etymologický zájem byl u Zubatého vznícen hlavně vyjitím těchto prací: Fickova srovnávacího slovníku, etymologického slovníku Miklosichova, Matzenauerových prací v Listech filologických a knihou O. Kellera (Lat. Volksetymologie und Verwandtes).[2] Ale zájem vlastně nepotřeboval být „probouzen“. Přirozená touha viděti u každého slova do všech podrobností jeho stavby a vývoje a kritický duch přijímající tvrzení odjinud přišlé s náležitou dávkou nedůvěry — to jsou první činitelé takového zájmu. Když pak se Zubatý blíže seznámil s jazykovými oblastmi baltskou a slovanskou, nemohl nevidět, jak tyto oblasti jsou po všech stránkách málo prozkoumány, jak přímo volají po tom, aby se jich ujala ruka vycvičená již jinde. Baltská oblast lákala už proto, že na první pohled vidíme tam vzdálenějšího příbuzného slovanštiny, patriarchálně uchovalého ve stavu úctyhodné starobylosti, příbuzného, který ještě nemůže se pustit do výzkumu vlastními prostředky. Již první baltologové byli si vědomi toho, že na té oblasti čeká práce na půdě dosud nezorané, ale slibující dobré výsledky. A do jisté míry to platilo rovněž o půdě slovanské; a platí dosud. Srovnáme-li, jak je celá baltoslovanská oblast prozkoumána linguisticky v poměru k oblasti řecké, románské, indické, uvědomíme si snadno, že práce je před námi ještě mnoho. V oblasti etymologie slovanské měl Zubatý jako pracovní východisko etymologický slovník Miklosichův, pro baltštinu jen obecná kompendia. Miklosichův slovník je dílo záslužné, ale je to právě jen východisko. Miklosich sestavil slovanskou zásobu slov v články, připojil příslušná slova litevská, maďarská, rumunská, albánská, turecká atd., pokud mu byla známa, ale málokdy se odvážil říci něco podrobněji a určitěji, takže nebývá jasně řečeno, které slovo je domácí a které je přejaté a jakým směrem šlo přejímání. Zkrátka historie slova chybí. To není řečeno jako výtka, ale takový byl tehdy [195]stav vědy. Naopak budiž Miklosichovi přičteno za zásluhu, že se takto omezil. Jeho zdravý smysl si neliboval v stavění domněnek, ale takto aspoň ukazoval, kde je třeba přiložit ruku k dílu.

Kromě tohoto ukazatele vědeckého hlásil se Zubatému i zájem nefilologů, čtenářů knih a časopisů. Ten se projevil také záhy, ale nejsilněji v době Naší řeči. Je to zájem každého inteligenta o to, odkud pochází a co „vlastně“ znamená to a to slovo nebo spojení. Zubatý sám vypravuje, jak se ho Ant. Dvořák (jemuž Zubatý dělal — v mladších letech — v cizině překladatele) jednou ptal na původ slova mamlas a jak on — nedovedl odpověděti. Nebo zase dotaz jiné osoby dal vznik skvělé a vzorné práci Zubatého „Kmochta pták“. Toto jsou jen dva příklady; další by se našly v Naší řeči. Je samozřejmé, že takovéto dotazy a podněty přitahovaly Zubatého stále víc a víc k domácí půdě a k výkladům o původu domácích slov; tak jako podle marxistické teorie „objednávka veřejnosti“ může být podnětem literárního díla, tak tomu bylo i zde. Tak na př. skvělý článek o „zástupných“ (nebo „náhradných“) slovesích ondati, vyndati, sundati atd. vznikl na základě dotazu spisovatele K. Klostermanna. Zubatý se tak přesvědčil, že je o jeho výklady zájem, a rád vykládal, našel-li původ daného slova. Pomáhala mu při tom jeho rozsáhlá četba starých památek i nové beletrie. Ta byla vedena především zřetelem syntaktickým (sbíráním dokladů o původně deiktické funkci jistých slov s funkcí nyní už jen formální a dokladů na jisté útvary větné), ale rozumí se samo sebou, že z ní Zubatý vytěžil, co se dalo, i pro výklady významoslovné a etymologické.

Uvedená již stať v Jagićově Archivu 1894 má 84 čísel, ale obsahuje jich vlastně více (tak pod číslem 16 s. v. gatka se mluví též o slově korvajь). Zajisté je to výtěžek několika roků. Badatel bývá skromný, je rád, podaří-li se mu třeba jen jediné slovo nově (a jak se domnívá, správně) vyložiti. Uvažme, že tady bylo však nově vykládáno mnoho desítek slov slovanských a zároveň i mnoho slov baltských. Představme si to úsilí, které dalo mladému badateli žeň tak hojnou. Toto bylo možné právě jen na poli dosud málo prooraném.

Již těmito příspěvky mladých let se ukázala obeznámenost Zubatého v baltoslovanské oblasti i zahraničním jazykozpytcům. Tato reputace způsobila, že r. 1900 jej požádal H. Hirt, tehdy redaktor heidelberské Wintrovy sbírky Indogermanische Bibliothek, aby pro tu sbírku napsal litevský etymologický slovník. Hirtův dopis se odvolává na sdělení Streitbergovo, že Zubatý již před delším časem pojal úmysl napsati takový slovník. Zubatý souhlasil, podepsal i smlouvu s nakladatelem Wintrem, ale nevalný zdravotní stav mu v té době bránil soustředit se energicky na tuto práci (Hirt mu píše 3. 1. 1903: ultra posse nemo obligetur).[3] Když pak se zotavil, zaujaly jej problémy zase jiné, hlavně syntaktické, a tak se slovníku sešlo, k veliké lítosti všech komparatistů.[4] Zato se pro[196]hloubila práce Zubatého na poli slavistickém, a když pak r. 1910 začala vydávati své plody ve Sborníku filologickém, byl Zubatý pracovník již velmi zkušený, všestranný a vyzrálý. Postupem doby se totiž soustředil v oboru etymologickém na materiál slovanský (v něm zaujímá čeština ovšem přední místo) a jeho metoda se zdokonalila tak, že dosáhla v pozdějších pracích skutečného mistrovství. Kdežto v prvních letech jsou jeho výklady poměrně krátké, mohutnějí časem: přibývá dokladů ze slovníků i z vlastní četby, významy slov se osvětlují se všech stran, vykládají se nejasná místa ze starých autorů atd. V starších pracích vykládal — pokud máme na mysli slovanskou látku — to, co je zachyceno u Miklosicha. Naproti tomu mnohé pozdější práce si berou za themata i slova, která bychom u Miklosicha marně hledali, a právě těm se dostává zasvěceného výkladu, který činí četbu skutečným potěšením. Toto není fráze; české články Zubatého byly u nás čteny bedlivě a mívaly živý ohlas. Je těžké v tomto krátkém článku ukázati bohatství myšlenek a metodických jemností, které jsou v těch pracích uloženy. Čtenáři nezbývá než pomalu vychutnávati umně sestavené plody veliké učenosti, podané však nikoli suchopárně, ale svěže a poutavě. Již dlouhá léta procházejí mýma rukama etymologické práce z různých dob a různých per; ale mohu prohlásiti, že jsem se nesetkal s pracovníkem, který by se v tom Zubatému vyrovnal. Říkám to po zralé úvaze; nadnesený styl nekrologický byl mi vždy cizí.

Práce Zubatého se vyznačuje tím, že s postupem času si více a více všímal případů, které se nějak vymykaly z běžné zásoby. Buďto jejich hláskový nebo tvarový stav byl neočekávaný nebo vůbec podivný, anebo to byla slova jaksi opovržená, jazykovědou do té doby nepovšimnutá nebo špatně vykládaná. Tu k překvapení čtoucích nalézal temné body a ovšem usiloval je osvětliti. Byl si na př. vědom toho, že jistá slova, zhusta opatřená „citovým přízvukem“, nedají se beze zbytku vyložit pomůckami do té doby běžnými; že slova, kterým říkáme dnes „emocionální“ a „expresivní“, vyžadují jemnější interpretace, nežli byla ta, kterou podávala tehdejší běžná praxe vládnoucího směru mladogramatického. Čteme-li jeho „Etymologický příspěvek“ ve sborníku Gebauerově (1898), vidíme, že už tehdy Zubatého znepokojovala právě tato slova, která dnes nazýváme „expresivními“, a jak se úsilně namáhal přijít na kloub hláskovým „nesrovnalostem“, jaké se v nich jeví, A zároveň vidíme, jak už byl blízko tomu, aby vyřkl větu, že slova tohoto rázu se prostě nemusí řídit pravidly platnými pro slova, kterým dnes říkáme „intelektuální“. Vlastně narazil Zubatý na ten problém už o dva roky dříve v stati „Über gewisse mit st anlautende Wurzeln im Baltisch-Slavischen“. Dnes ovšem máme interpretačních prostředků více, než měl Zubatý: zásluhou Th. Siebse, M. Grammonta, J. Otrębského a jiných dostáváme do rukou rozličné možnosti vsuvných konsonantů (na př. r: frangit láme — stind. bhanakti), rozličné alternace a přesmyky. Na některých místech je u Zubatého vidět, jak si byl vědom toho, že běžné prostředky nestačí a že mnohá slova lidová, hovorová, neliterární skrývají v sobě ještě jisté x; takovým [197]slovům se nevyhýbal, naopak citoval a rozbíral je s oblibou. V tom ve všem byl a dosud je pro nás mladší vzorem a učitelem, i když se marně snažíme přiblížiti se jeho výši v nejednom bodě, především ale v bohatství filologické dokumentace. My máme po ruce již více slovníků než on, ale vidíme s žalem, že slovník daleko nestačí (vyjma takový Thesaurus linguae latinae): nic nenahradí vlastní četbu, vlastní sbírání dokladů. V tom je nám Zubatý nedostižným vzorem. I modernímu požadavku, aby se zjistila územní oblast slova, snažil se Zubatý vyhověti, pokud to bylo možné; kladl stran toho i příslušné otázky čtenářům Naší řeči (v. na př. Studie a články I, 2, 249), žádaje od nich zprávu, žije-li dané slovo v jejich kraji a v jaké podobě.

Pro etymologickou práci měl Zubatý nejen potřebnou píli na sbírání látky, ale i potřebnou fantasii. Sám říká o tom: „Každý filolog by měl být umělcem, aby měl fantasii. To je to, fantasie, ta je počátek všeho. Fantasie vám ukáže v dálce světélko, a to vás vede“ (Naše řeč 15, 1931, 97). Rozumí se, že fantasie je zároveň i ten činitel, který badatele někdy zavede nesprávným směrem. Toho se neuchránil ani Zubatý, na př. celý článek o slově kretka je toho důkazem: ačkoli se Zubatý přímo dotýkal jisté možnosti výkladové (sám cituje jméno Markéta), dal se svésti; správný výklad (od něm. Grete) podal pak J. Š. Kubín. Ale s možností omylů musí počítat každý etymolog: jeho práce je cesta do předhistorické mlhoviny, do doby, kde badatel nemá už opory v psané tradici. Chyb se uvaruje jenom ten, kdo nepracuje. I Zubatý si byl později vědom toho, že některé z jeho výkladů se neudrží. Nevíme sice, které on sám pokládal za „hříchy své mladosti“ (jak se ústně vyjadřoval), ale v mladých jeho výkladech takové hříchy jsou. To viděl už Brückner, když psal (v studii Die Erforschung der indogermanischen Sprachen III, 1917, s. 35), že výklady Zubatého nestojí vždy „unter einem glücklichen Stern“. Nový materiál někdy usvědčí etymologa z omylu. Tak na př. Zubatý měl za to, že slovo vrše (válcovitá nebo kuželovitá past z proutí, na chytání ryb) je odvozeno od vrch (od podoby); když se však ukáže, že vedle vrše je v češtině také vrže, což dokonce odpovídá litevskému virže, je nutno od vrch ustoupiti. Zásada „Wörter und Sachen“ byla pro Zubatého samozřejmostí; příkladem uveďme článek o namšívati. Tehdy však nebylo dokonalých národopisných a podobných pomůcek. To pak může ovšem zaviniti omyl. Kdyby byl Zubatý 1894, kdy nadhodil svou domněnku o slově korvajь (viz Studie a články I, 2, 98), tehdy věděl, že kravaj je nikoli nějaké všední a běžné pečivo, ale slavnostní veliký koláč se závažnou funkcí rituální a magickou (je rozdělován na konci svatební hostiny; peče se i tomu, kdo odchází navždy z domova) a že je reliktem, jemuž odpovídá u starých Indů jistá oběť pro ochranné božstvo rodinného krbu, byl by ty dva řádky o tom slově vůbec nenapsal. To byly sice jen dva řádky, ale omylem může býti i celý článek (na př. o slově zoun). Na neštěstí je jisté procento omylů převážně v starších pracích, publikovaných německy a v rozšířených časopisech. To mělo za následek, že ty starší výklady jsou často citovány v cizí literatuře s projevy pochybností nebo nesouhlasu. Naproti tomu o pozděj[198]ších mistrovských pracích Zubatého, které byly psány česky, cizí jazykovědná literatura téměř neví. Zahraniční linguistika má tedy možná o Zubatém představu snad méně příznivou, nežli máme my, jeho krajané. To je však způsobeno právě tím českým rouchem jeho pozdějších prací. Je jakási ironie osudu v tom, že práce mistrovské jsou pro mimočeskou obec filologickou (s výjimkou Bernekera a Trautmanna) jakoby zapadlé. Žel, že v této věci do té „mimočeské obce“ patřili i ostatní Slované — s výjimkou Poláka Brücknera. V Slavii na uv. m. jsem citoval průkazný doklad: „skvělá studie o ř. ϰουρίδιος z Listů filologických XXXI je u Boisacqa, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, sice zaznamenána, ale jenom asi z druhé ruky: její bohatý materiál zůstal nevyužit, o průkazné a velezajímavé paralele staroindické (pro niž má Zubatý rovněž bohaté doklady a rozbory dokladů) není tu ani zmínky“. Teprve nejnovější doba to možná napraví: akademické vydání (Studie a články; viz nahoře) nemůže býti přehlédnuto. Právě vycházející polský slovník Fr. Sławského z toho vydání už vydatně čerpá, rovněž tak Fraenkelův etymologický slovník litevštiny.

O bohatství látky Zubatým vykládané lze si udělati představu prohlédnutím rejstříku Studií a článků I, 1-2. Jaké je tu množství slov, domácích i cizích! A lze při tom zažíti i nečekaná a příjemná překvapení. Totiž Zubatý se často dotkl i slov vzdálenějších od slova heslového (nebo nadpisového); to nám odhalí buď podrobná četba nebo ovšem až rejstřík. Nuže, ukáže se nám, že Zubatý někdy naznačil správnou cestu už dávno, kdežto pozdější badatelé se celými články usilovně namáhali rozluštiti tutéž záhadu, jenže marně. Takové překvapení jsem zažil sám nedávno, když jsem uvažoval o třímati. Je známo, že tomu slovu, vlastně polskému trzymać, bylo jinak věnováno pozornosti dost, ale bez úspěchu. Zubatý má I, 2, 167 to slovo v rodině, kde je na počátku str, a to stačí ukázat cestu, ačkoli on tomu slovesu věnoval jediný řádek; pokusím se (na jiném místě) tento podnět Zubatého propracovat. A tak i všude jinde četba prací Zubatého může být nabádavá: někdy vzbudí pochybnosti, velkou většinou však vzbudí pocit pevné důvěry.

Snad to bylo konečně dobře, že se Zubatý neuvázal do úlohy napsati litevský slovník. Kdyby byl jej psal, byl by se musil potýkat se sterými omyly a nedostatky a byl by ztrácel drahocenný čas. Takto však jeho duch „flat, ubi vult“, dává se vésti tam, kam ho láká zajímavá látka. Jsem přesvědčen, že takto prokázal Zubatý etymologickému bádání větší službu, než kdyby se byl (na dlouhé roky, možná že na celá desítiletí) uvázal na slovník. Takto dělal objevy a otvíral nové průhledy především na naší domácí půdě.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 4, pp. 193-198

Previous Rd. (= Redakce): Oprava

Next Petr Zima: Otázka dynamického přízvuku