Neumannova povídka o Krásné Mageloně a její předloha

Josef Hrabák

[Články]

(pdf)

-

R. 1913 otiskl S. K. Neumann v brněnských Večerech, které vycházely jako příloha Lidových novin, povídku Krásná Magelona s podtitulem Povídka velmi stará, ale k potěšení milujících panen a jinochů znova sepsaná a mnoha krásnými naučeními opatřená Stanislavem K. Neumannem, spisovatelem osvědčeným.[1] Je to parafráze starofrancouzského románku La belle Maguelonne, známého též pod názvem Pierre de Provence.[2] Tento románek, vzniklý v třicátých letech 15. stol., byl přeložen na počátku 16. stol. do němčiny[3] a pak do češtiny, kde se stal jednou z nejoblíbenějších lidových knížek.[4] Magelona byla vydávána v nových a nových vydáních až do nové doby; ještě r. 1879 vyšla v Uh. Skalici u Škarnicla. Je to typický příklad produkce, která se rozrůstala s rozvojem knih a s rostoucím zájmem širokých čtenářských vrstev o zajímavou četbu. Takové knížky, tištěné na bídném papíře v nedbalé grafické úpravě a lacino prodávané, nacházely rychle cestu k lidovému čtenářstvu a jejich obliba byla tak veliká, že jejich motivy často pronikaly i do ústního podání. Tak tomu bylo i u Magelony, pro jejíž oblibu je charakteristické i to, že látka byla zpracována v 17. stol. jako kramářská píseň.[5]

Povídka vypravuje o tom, jak se syn hraběte z Provence Petr vypravil ke dvoru neapolského krále, protože se dozvěděl o kráse jeho dcery Magelony. Petr se proslaví v turnajích, zamlčuje však svůj stav a vydává se za chudého zemana. Zamiluje se do Magelony a ona do něho a oba tajně ujedou. Cestou jsou však milenci od sebe odloučeni, když Petr pronásledoval na lodičce ptáka, který odnesl spící Mageloně šperk. Zažijí pak mnohá dobrodružství, ale všechno dobře skončí, milenci se zase setkají a spojí manželským svazkem.

Neumann ve své parafrázi zachovává přesně děj původní povídky, ale přibližuje své vypravování modernímu čtenáři tím, že odstraňuje takové prvky, které by modernímu čtenáři staré dílo vzdalovaly (dělení na kapitoly, dlouhé a statické přímé řeči, rozvláčnost, náboženskou motivaci), snaží se však zachovat archaický ráz jazyka. Přidává jen „krásná naučení“, jako: „Neboť tajemství nejsladší také nejtěžší bývá, a zejména ženy klesají pod jeho břemenem, pokud se nenajde někdo, komu by se mohlo svěřiti“ a pod. Naskýtá se otázka, zda Neumann vycházel při svém zpracování z textu české lidové knížky nebo zda se jeho verse [210]zakládá na textu francouzském nebo německém. Zodpovědění této otázky je důležité i proto, že nás uvádí do Neumannovy spisovatelské dílny.

Při podrobnějším srovnání textu Neumannova s textem české lidové povídky[6] narazíme na několik drobností, které nás uvádějí v pochybnost, zda Neumann vycházel z textu českého. Jsou to v první řadě vlastní jména Jindřich z Crappany (české lidové knížky mají Jindřich z Kaprány)[7] a Bedřich z Koruny (české lidové knížky mají Fridrich z Krom)[8] a dva číselné údaje: po dvě neděle skvěl se dvůr krále neapolského na počest knížat (v lidových knížkách je: držel král těm knížatům, kteříž se byli sjeli, ku poctivosti ten dvůr patnácte dní)[9] a dále i vrátili se jedni po šesti dnech, druzí po čtrnácti s nepořízenou (v lid. knížkách je: někteří z nich zase v šesti, a někteří v patnácti dnech).[10]

Všimněme si uvedených údajů blíže ve vztahu k textu německému a francouzskému. — Všechny staročeské prozaické texty, které znám, mají jméno Kaprána a stejně má i text starofrancouzský (Henry de Caprana),[11] ale v německém textu bylo jméno změněno na Crappana[12] — tak jako u Neumanna. To by ukazovalo, že Neumann měl před sebou text německý. Jméno Bedřich z Koruny se dá vyložit stejně z textu francouzského (Ferrier de la Couronne)[13] jako německého (Friedrich von der Krone).[14] Naproti tomu číslovky se zdají ukazovat na text francouzský (známý gallicismus quinze jours = dva týdny = čtrnáct dní). Přihlédneme-li však ke kontextu, je zřejmé, že když Neumann opravoval gallicismy textu své předlohy (o němž věděl, že se zakládá na francouzském originále), francouzský text před sebou neměl. Ve francouzském znění sice první místo zní „Quinze jours tint le roy court ouverte pour l’honneur des princes qui estoient venus …”,[15] zato však v druhém případě jde o mechanickou opravu domnělého gallicismu, což je vidět ze srovnání s francouzským originálem: „Et les uns retournoient au bout de dix jours, les autres de quinze, les autres de vingt et n’eurent rien fait.“[16] V originále nemůže jít o význam ‚dva týdny‘, protože se zřejmě připočítává prostě po pěti dnech.

[211]Podle toho se zdá, že Neumann francouzský text před sebou neměl, ale že se opíral o text německý. Přitom však není vyloučeno, že jména mohla být zkomolena i v některém dnes zapadlém textu staročeském. (Výše zmíněná jarmareční píseň na př. má podobu Hendrych z Krapány.)[17] Pro souvislost s německou předlohou se mi však zdá rozhodující pravopis jména Crappana. Dodávám ještě, že v letech 1911—1913 vyšlo několik německých publikací o Mageloně, které mohl Neumann znát a z nichž mohl pro svou práci čerpat.[18] Pro dobový kontext je příznačné, že i nové vydání starofrancouzské Magelony je z r. 1913. Podle toho se zdá, že byl Neumann stržen zájmem, který se projevil o Magelonu v letech 1911—1913.[19]

Jsou ještě jiné neshody ve jménech mezi Neumannovým textem a texty staročeskými, ale ty nejsou tak průkazné. Tak na př. některé tisky mají jméno Jan Cerse, kdežto Neumann — ve shodě s francouzským originálem a s německými texty — Jan Cerise. Tato podoba je však i v některých textech českých, ovšem s pravopisnou změnou; tak čteme Jan Ceryse nebo Jan Cerys.[20] — Lancelot z Malois opravuje Neumann na správné Lancelot de Valois, ale při běžném jménu lze tuto opravu vyložit bez prostřednictví textu francouzského nebo německého.[21] — Pro komolení jmen v lidových knížkách je příznačné i to, že se v textu P píše o rytíři v zemi Komandii, což odpovídá francouzskému un chevalier du pays de Romanie, kdežto v mladším textu H je to opraveno na Romanyi [Neumann má „ze země románské“[22]].

Je otázka, zda můžeme vůbec zjistit, zda Neumann opravdu vycházel z textu české lidové knížky. Domnívám se, že ano, a to na základě stylistického rozboru. Jsem si ovšem vědom, že tento rozbor nemůžeme provádět do podrobností, protože se jednotlivé texty lidových knížek zcela nekryjí, Jestliže se tedy omezíme jen na obrysy, můžeme dojít k závěrům bezpečným. Ty pak svědčí o tom, že Neumann měl před očima text český, o něj se opíral a k textu německému přihlížel jen druhotně. Domnělé gallicismy opravil patrně bez francouzského textu, protože věděl, že původní povídka byla francouzská.

Nejnápadnější shodu textu Neumannova s textem lidové knížky je vidět ve slovníku. Slovní zásoba obou textů je (necháme-li stranou zjevné archaismy) vlastně táž, i když se některých slov užívá v obou textech promiskue, a to tak, že si na stejných místech tytéž výrazy vždycky neodpovídají (komnata — komora — pokoj; postel — lůžko; atp.). Abychom však mohli přesvědčivě dokázat, že Neumann z českého textu opravdu vycházel a tento český text obměňoval, musíme provést poněkud podrobnější srovnání jazykové výstavby.

[212]Již při letmém pohledu na oba texty vidíme, že Neumann přejímá ze staročeské povídky celé obraty. Právě takovéto shody nemohou být náhodné a nemohou vyplývat ze stejné předlohy, zejména ne tam, kde jde o podobu větné konstrukce nebo kde bylo možno volit mezi synonymy. Shody jsou prostě stopou po tom, že Neumann měl před sebou českou památku a její text předělával. — Uvedu několik příkladů. Pro lepší srovnání uvádím vždy v levém sloupci text Neumannův a v sloupci pravém text pražského tisku; první číslice u citátu z Neumanna znamená stránku, druhá sloupec, číslice u stč. textu označují stránky. V závorce uvádím též stránku a varianty tisku jindřichohradeckého.

 

… ke dvoru hraběte z Provincie, kterýž Jan Cerise slul a za manželku měl dceru hraběte Alvara z Dalbary (169, 1—2)	… nejaký hrabě z Provincie, jménem Jan Cerse, kterýž měl manželku dceru Alvara z Dalbarie (P 1; H 2; nejaký-nějaký; z Dalbarie — z Dalbary)
A paní, matka jeho, odvedla jej stranou a darovala mu tří drahocenné a krásné prsteny (170, 1)	… paní mátě jeho odvedouc se s ním soukromí, obdarovala ho třemi drahými a velmi pěknými prsteny (P 6; H 7; odvedouc — vedouc)
jel tak dlouho, až přišel do města Neapole, kde vládl král Magelon, otec Krásné Magelony (170, 1)	jel tak dlouho, až přijel do města Neapolis, kdež král Magelon, krásné Magelony otec, dvůr s královnou, manželkou svou, držel (P 6; H 7; kdež — kde)
ráda by byla věděla, kdo jest a kterak se jmenuje (170, 2)	byla by ráda věděla, kdo jest a kterak mu říkají (P 14; H 15; byla by ráda — ráda by byla; kterak — jak)
neboť srdce jeho a mysl nedaly mu prodlévati (173, 1)	neb již jeho ušlechtilé srdce a mysl nemohlo více prodlívati (P 42; H 42; již — není v H; nemohlo — nemohl)
I srazili se tak mocně, že koně pod oběma padli (173, 1)	I potkali se oba tak tůze, že koně pod nimi padli (P 42; H 42)
Pan Jakub uslyšev to, velmi se rozhněval, neboť byl dobrý rytíř (173, 1)	Čemuž když pán Jakub porozuměl, rozhněval se velmi, neb byl dobrý a smělý rytíř (P 43; H 43—44)
Jen Krásná Magelona rozuměla brzy, proč Petr to učinil (173, 1)	Ale krásná Magelona rozuměla tomu dobře, z které příčiny to Petr učinil (P 44; H 44)
změnila se veškera barva její, takže byla bledá (173, 1)	proměnila se všecka barva její, takže byla převelmi zbledla (P 48; H 48)

 

Dalších příkladů bych mohl uvésti mnoho, ale myslím, že to, co jsem citoval, je dosti průkazné. Z citovaných příkladů je také vidět, jak Neumann odstraňoval archaismy (mátě — matka; dvůr … držel — vládl; kterak mu říkají — kterak se jmenuje; potkali se — srazili se; z které příčiny — proč) a že mu při slovníkových změnách nešlo jen o otázku srozumitelnosti. — Dále ještě ukáži na několika příkladech, jak Neumann ponechává charakteristické obraty staročeské skladby i tam, kde převádí přímou řeč své předlohy v řeč nepřímou:

 

[213](chůva k Petrovi) pravila, kterak podivuje se mu, že v takové tajnosti chová stav svůj a jméno. Neboť král, pán její, i manželka jeho a zvláště Krásná Magelona velikou radost by měli, kdyby zvěděli, kdo a odkud jest (170, 1)	„Šlechetný a ctný rytíři, nemálo se tomu divím, že rod svůj a jméno vaše tak tajně chováte. Vím dobře, že král, pán můj, a královna, manželka jeho milosti (a vzláště pak krásná Magelona) velkou radost by z toho měli, kdyby mohli zvěděti, odkud a kdo jste vy (P 18; H 19; velkou — velikou)
ale poněvadž ona jest osoba, které přeje to nejlepší na světě a jí sloužiti a jí poslušen býti chce (171, 1)	Ale poněvádž ona jest stvoření, kteréž já všeho nejlepšího na tomto světě přeji, jsem jí k službě ve vší poctivosti vždycky hotový (P 18; H 19; Ale — a; kteréž — které; nejlepšího — dobrého)
… to že jest onen prsten, o kterémž se jí zdálo (172, 1)	Toto jest ten prsten, o kterémž se mi zdálo (P 27; H 28)
a on rozhodnut jest ve svém srdci, nikoho nemilovati více než ji, až do své smrti (172, 1)	Také jsem se na tom jistotně ustanovil, že v srdci svém žádné milejší míti nechci, jediné vás, až do mé smrti (P 34; H 34; jediné-jedině)
A poněvadž jí vyjevil srdce své a mysl svou (172, 1)	A poněvádž srdce a oumysl váš mně zjevujete (P 34; H 35; mně — mne)

 

Srovnání Neumannova textu s textem lidové knížky není však důležité jen proto, že nás přesvědčuje o tom, že lidová knížka byla skutečně jeho pramenem a že při práci přihlížel ještě k textu německému, kterým text předlohy opravoval, ale je poučné i proto, že ukazuje, jak Neumanna nevedla při zpracovávání pouze snaha text zkrátit a zmodernisovat, nýbrž dodat mu více plynulosti. Ukáži to aspoň náznakem na výstavbě jazykové. Omezím se ovšem jen na několik málo markantních příkladů, a to z oblasti slovosledu, neboť úpravy slovosledu jsou nejčastější i nejnápadnější.

Neumann jimi sleduje buď odstranění neobvyklých vazeb nebo mu jde o to, aby slova, která k sobě významově patří, nebyla od sebe oddělována rozličnými vsuvkami, nýbrž aby stála co nejblíže u sebe. Tím dosahuje větší plynulosti vyprávění. Uvedu dva příklady:

 

a pohlédla na něho tak líbezně, že raněn byl v srdci svém hlouběji než kdy před tím (170, 2)	a velmi líbě naň vzhledla, z kteréhož vzhlednutí on mnohem více na srdci svém raněn byl (P 13; H 14—15; vzhledla — rozhlédla; z kteréhož — z kteréhožto)
I rozhodla se, že svěří se s láskou svou, kterouž ve veliké tajnosti chovala, své chůvě, kteráž neobyčejně oddána a věrna jí byla (170, 2)	I umyslila sobě u veliké tajnosti tu lásku, kterouž k tomu rytíři měla, starostě své oznámiti, kteráž jí obvzláštně tajná a věrná byla (P 15; H 16: umyslila — pomyslila; jí — již)

 

V prvním příkladě šlo Neumannovi o odstranění dnešnímu čtenáři cizí konstrukce vzhlédla, z kteréhož vzhlédnutí, v druhém mu šlo o to, aby slovo starosta (= chůva) nebylo odtrženo slovesem od relativní věty, která se k němu vztahuje. V obou případech je Neumannův slovosled pro současného čtenáře přirozenější než slovosled staré památky. — Jindy Neumann pro větší přehlednost ubírá relativních vět:

 

[214]Když pak se rozešli, spěchala chůva rovnou ke Krásné Mageloně, kteráž velmi nemocna byla velikou láskou svou k rytíři a ležela v posteli, nenalézajíc nikde pokoje (171, 2)

Když pak starosta s rytířem v kostele se rozešla, přišla k krásné Mageloně do její komory, kteráž velmi nemocná byla pro velkou lásku, kterou k tomu rytíři měla, ležící na lůžku svém, nebo na žádném místě nemohla odpočinutí míti (P 25—26; H 26; k — ke; kteráž — která; nebo—neb)

 

Protiváhou těchto případů, kde Neumann změnil slovosled pro větší plynulost a přibližoval k sobě slova, jež k sobě významově patří, jsou časté případy, kdy naopak odtrhuje relativum od slova, k němuž se vztahuje. Na př. ve větě „Tu vypravovala chůva, kterak rytíř k ní přišel, a se svou láskou ke Krásné Mageloně se jí svěřil, kteráž jest počestná a věrná“[23] bychom čekali slovosled „… svěřil se jí s láskou k Mageloně, kteráž jest počestná a věrná“. Tento slovosledný prostředek je v uvedeném případě tím nápadnější, že v originále takové inverse není: „I počala starosta povídati, že jest ten rytíř k ní přišel a oznámil jí velikou lásku, kterouž k ní má, že skoro div, že velikou milostí neumře“.[24] Neumannovi šlo zřejmě o to, aby nápadným syntaktickým prostředkem dodal vyprávění archaického rázu. Plynulost, o kterou při své úpravě hlavně usiloval, nijak se tím však nápadně nenarušila.

Další příklady:

V krátku po té vyhledal sám rytíř chůvu Krásné Magelony v kostele, kteráž ihned jala se mu vypravovati, jakou radost měla Krásná Magelona z prstenu, kterýž jí poslal (171,2)

I nalezl Krásnou Magelonu o samotě čekající, kteráž zlata a stříbra vzala s sebou podle potřeby (173, 2)

… a prsten dal jí na památku, kterýž třetí byl z těch, které mu dala jeho matka (172,2)

Do této kategorie patří i případy, jako:

… tím raději byla by jej viděla, kterýž kvůli ní přišel ke dvoru (170, 2)

… čím déle kdo na něj hleděl, tím více jej v lásce měl, kterýž tak sličný byl a bílý jako lilie (173, 1)

V žádném z uvedených příkladů se inverse neopírá o předlohu[25] mimo příklad druhý, kde je však daleko méně nápadná:

I nalezl krásnou Magelonu samotnou, kteráž byla s sebou nabrala zlata a stříbra a což jí potřebného bylo (P 51; H 51—52).

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 209-214

Předchozí Petr Zima: Otázka dynamického přízvuku

Následující Lubomír Doležel, Viera Budovičová: K teoretickým a praktickým otázkám jazykové kultury