K teoretickým a praktickým otázkám jazykové kultury

Lubomír Doležel, Viera Budovičová

[Rozhledy]

(pdf)

-

Ve všech zemích socialismu obrací veřejnost stále větší pozornost k otázkám kultury spisovného jazyka.[1] Potěšitelné je, že jazykovědci vycházejí tomuto zájmu vstříc jak promýšlením teoretických otázek jazykové kultury, tak zpracováváním praktických jazykových příruček, sloužících potřebám uživatelů spisovného jazyka. Máme dnes možnost posoudit dvě knihy o jazykové kultuře: sovětský sborník Voprosy kuľtury reči,[2] věnovaný především teoretickým otázkám kultury spisovné ruštiny, a slovenskou knihu J. Horeckého Kultúra slovenského slova,[3] určenou jazykové praxi.

Sborník Voprosy kuľtury reči je první z neperiodické serie publikací, které budou vycházet péčí Jazykovědného ústavu AV SSSR a budou věnovány „jednomu z nejdůležitějších prvků socialistické kultury — kultuře řeči“. Sborníkem se vlastně představuje nedávno zřízený úsek kultury jazyka Jazykovědného ústavu AV SSSR, jemuž byla svěřena péče o kulturu spisovné ruštiny.[4] Publikace je sice určena širší veřejnosti, ale přesto si musí klást a řešit, úplněji či neúplněji, základní obecné otázky jazykové kultury vůbec a kultury spisovné ruštiny zvlášť.

První otázka, která se vynořuje nad recensovaným sborníkem, je otázka, co rozumět kulturou jazyka a jak přistupovat s hlediska jazykovědy ke zpracování problémů jazykové kultury. Zdá se nám, že na tuto otázku nedává sborník odpověď zcela uspokojivou a že zařazením některých statí překračuje meze kultury jazyka. Po teoretické úvodní stati S. I. Ožegova Očerednyje voprosy kuľtury reči[5] (s. 5—33) následuje článek E. J. Nurma Iz praktiki normalizacii estonskogo literaturnogo jazyka (s. 34—51), v němž je obecná problematika „normalisace“ spisovného jazyka zkoumána na materiálu současné estonštiny. Pak následují čtyři stati s thematy stylistickými: otisk řeči V. V. Vinogradova na 2. všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů Zametki o jazyke sovetskich chudožestvennych proizvedenij (s. 52—66), zaměřené k jazykové kritice; teoretická studie V. D. Levina O meste jazyka chudožestvennoj literatury v sisteme stilej nacionaľnogo jazyka (s. 67—99); příspěvek N. G. Korteljanu K voprosu o sinonimach i ich stilističeskoj roli v sovremennom moldavskom jazyke (s. 100—114) a obecná úvaha I. I. Koftunové O sintaksičeskoj sinonimike (s. 115—142). Otázkám orthoepie jsou věnovány další studie, a to: I. S. Iljinskaja a V. N. Sidorov, O sceničeskom proiznošenii v moskovskich teatrach (s. 143—171), A. A. Reformatskij, Reč i muzyka v penii (s. 172—199) a recense knihy L. Zaljaletdinova „Orthoepické základy tatarštiny“ z pera N. A. Baskakova (Nekotoryje voprosy orfoepii tatarskogo jazyka, s. 200—207). V závěrečné části posuzují V. L. Voroncovová a A. I. Sumkinová tři praktické příručky jazykové kultury (recense byla po prvé otištěna v časopise Voprosy jazykoznanija 1954, č. 2, s. 141—146); v oddíle Kratkije zametki si se zájmem přečteme několik drobnějších úvah [216]normativní povahy, připomínajících naše „jazykové koutky“ a poučných zejména po stránce metodické.

Z tohoto přehledu je patrné, že sborník nemá jednotné zaměření thematické, že jsou v něm příspěvky z různých oblastí jazykovědného bádání. To samo o sobě nelze vytýkat. Kulturu jazyka jistě nelze pěstovat jako zvláštní linguistickou disciplinu; naopak, všechny oblasti jazykovědného zkoumání spisovného jazyka mohou přispívat k řešení otázek jazykové kultury. Co je však liší od prací jiných (na př. čistě gramatických, stylistických a pod.), je právě specifické zaměření, snaha o „vědomé pěstění spisovného jazyka“.[6] Jde tu tedy o takové teoretické zkoumání a poznání spisovného jazyka ve všech jeho složkách, které pomáhá spisovnému jazyku, „aby měl pohotově dosti bohatých a rozmanitých prostředků pro všechny své potřeby, pro všechny úkoly, které se na něj kladou“.[7] A je to dále taková jazykovědná práce, která přímo podporuje zvyšování jazykové kultury v praxi pedagogické i v praxi uživatelů spisovného jazyka.

S tohoto hlediska je třeba se také zamyslet nad samým termínem „kultura řeči“. Vždyť tu nejde jen o kulturu jazykových projevů různých uživatelů spisovného jazyka, ale (v prvé řadě) o kulturu spisovného jazyka samého jako normovaného souboru vyjadřovacích prostředků. Termín „kultura řeči“ by mohl vést k směšování jazykové kultury s praktickou stylistikou. Zdá se nám proto vhodnějším u nás užívaný termín „jazyková kultura“, kterým lze označit jak kulturu spisovného jazyka, tak kulturu spisovných jazykových projevů.

Do recensovaného sborníku jsou však zařazeny stati, které nesledují základní zřetele jazykové kultury vůbec nebo je sledují jen v míře zcela nepatrné. Patří k nim především článek Levinův o obecné problematice uměleckého jazyka a příspěvek Koftunové, věnovaný, jak autorka sama zdůrazňuje, obecné problematice syntaktické. Jen zčásti se stýkají s kulturou jazyka stať N. G. Korteljanu a příspěvek Reformatského. Sborník tedy nevyřešil otázku smyslu a obsahu pojmu „kultura řeči“ prakticky, svým uspořádáním. Neřešil ji však ani teoreticky, poněvadž si ji vůbec nepoložil.[8] Jen v úvodu se vypočítává, že při jazykovědném zkoumání problematiky jazykové kultury jde o rozpracování „otázek každodenní jazykové praxe, otázek stylistiky a teoretických základů normalisace spisovných jazyků“ (3). Zásadně nelze souhlasit se zařazením stylistiky do oblasti „kultury řeči“. Stylistika je samostatná linguistická disciplina, která se stýká s jazykovou kulturou stejným způsobem jako jazykovědné discipliny jiné, na př. gramatika nebo nauka o slovní zásobě.

Naproti tomu lze právem považovat za základní teoretickou otázku kultury jazyka otázku „normalisace“ spisovného jazyka. Správně zdůrazňuje S. I. Ožegov v úvodním článku, že práce v oblasti „normalisace“ spisovného jazyka závisí na obecném pojímání spisovné normy. Sám Ožegov přispívá k vyjasnění tohoto pojmu hlavně tím, že poukazuje na některé základní charakteristické znaky spisovné normy. Je to v prvé řadě historická podmíněnost jazykových norem, dále jejich objektivní platnost, specifická povaha norem v různých složkách jazykové stavby a konečně jejich společenská povaha. Tuto charakteristiku pak Ožegov doplňuje pracovní definicí normy, podle níž je norma „souhrn pro potřeby společnosti nejvhodnějších („správných“, „přednostně užívaných“) jazykových prostředků, který se vytváří jako výsledek výběru jazykových prvků (lexikálních, [217]výslovnostních, morfologických a syntaktických) z prvků koexistujících, nově tvořených nebo přebíraných z pasivní zásoby minulosti se zřením k sociálnímu (v širokém smyslu) hodnocení těchto prvků“ (15).[9]

Tato definice, stejně jako výše uvedené znaky normy, by vyžadovala podrobnějšího osvětlení, tím spíše, že se Ožegov, jak se nám zdá, neztotožňuje s pojímáním jazykových norem ve smyslu „právním“. V této souvislosti pak by nabyl nového obsahu i termín „normalisace“ spisovného jazyka, běžný v sovětské linguistice. Byl by totožný s naším termínem kodifikace, t. j. „fixace norem“.[10] Ožegov se ve sborníku nepouští do rozboru složitých teoretických otázek spjatých s kodifikací spisovného jazyka, avšak celá druhá část jeho stati je vlastně příspěvkem k některým základním problémům kodifikace současné spisovné ruštiny.

Tu jsou nejspornější otázky orthoepické. Jim je proto ve sborníku věnována zvláštní pozornost. Ožegov nastiňuje obecnou problematiku a právem odmítá nehistorický fetišismus starých výslovnostních norem vytvořených na konci 19. stol. hlavně na scéně moskevského Malého divadla. Tyto normy prodělaly již značné změny, avšak scénická výslovnost moskevských divadel, jak ukazují podrobným rozborem I. S. Iljinskaja a V. N. Sidorov, je značně konservativní a nejednotná. V pěvecké výslovnosti se pak projevuje často manýrovitost, proti níž se obrací v druhé části své stati A. A. Reformatskij. Je nespornou zásluhou sborníku, že si sporných otázek orthoepie spisovné ruštiny všímá v takové šíři a že naznačil také jejich správné řešení. Toto řešení musí vycházet z poznání historičnosti orthoepických norem, nikoli z idealisace a konservování staré výslovnosti, zřejmě ustupující.

Významným způsobem může jazykověda napomáhat zvýšení jazykové kultury jazykovou kritikou. Bylo by žádoucí zamyslet se znovu nad obecnými principy jazykové kritiky, zvláště kritiky projevů uměleckých. Recensovaný sborník přináší jen praktickou aplikaci jazykové kritiky otiskem projevu akad. Vinogradova na 2. všesvazovém sjezdu spisovatelů. Vinogradov nespatřuje (na rozdíl od některých zjednodušujících prací) jádro nedostatků uměleckého jazyka v nadměrném užívání dialektismů, profesionalismů a pod., nýbrž v chybách jiných: v slohové jednotvárnosti, v šedosti, standardnosti jazyka autorského a zvláště jazyka zobrazených postav; ve sklonu k banální okrasnosti a vnější rétoričnosti; v neznalosti věcí a z ní pramenících chyb ve výběru slov. Zvláště důrazně varuje Vinogradov před neblahým vlivem stylu rétorického, novinářského, ba až úředního, který se projevuje hlavně v řeči kladných hrdinů. Řeči postav chybí živé barvy běžného rozhovoru, není v ní obraz osobního života, není v ní individuální citové zabarvení.

Tu však již stať Vinogradovova, dotýkajíc se závažných otázek uměleckého mistrovství, překračuje hranice „kultury řeči“. Plně za těmito hranicemi je pak thematika studie Levinovy, v níž se autor snaží vyvrátit časté tvrzení, že jazyk umělecké literatury je jedním ze stylů spisovného jazyka. Svou argumentaci si Levin usnadňuje tím, že na samém počátku svých úvah vymezuje dva základní znaky jazykového stylu: 1. existence specifických slohově zabarvených jazykových prostředků, 2. poměrná stylistická „uzavřenost“, t. j. nemožnost užívat jazykových prostředků s cizím stylovým zabarve[218]ním. Při takto vymezeném pojmu „jazykový „styl“ je ovšem Levinovi snadné dokázat, že umělecký jazyk stylem není. Očividně nemá druhý z uvedených znaků; otázku t. zv. poetismů jako specifické „slohové vrstvy“ uměleckého jazyka pak Levin anuluje tím, že poetismy prohlašuje velmi zjednodušeně za „archaismy“. Avšak při vymezení pojmu „styl jazyka“ nemají zásadní význam znaky uvedené Levinem, nýbrž dva momenty jiné: 1. specifičnost funkce odpovídající vyhraněné oblasti užívání jazyka; 2. slohové normy určující výběr a užívání jazykových prostředků v daném stylu. Teprve na třetím místě je možno uvést „stylovou vrstvu“, t. j. soubor specifických slohově zabarvených jazykových prostředků. To, že jazyk umělecké literatury má svou specifickou funkci, funkci estetickou, zdůrazňuje sám Levin. O existenci slohových norem v uměleckém jazyce svědčí pak to, že využití prostředků různých stylů není libovolné, nýbrž zákonité. „Mnohostylovost“ uměleckého jazyka je tedy jen zdánlivá.

Velmi důkladně Levin vykládá podstatu estetické funkce uměleckého jazyka. Tato estetická funkce, vlastní uměleckému jazyku vedle funkce komunikativní, spočívá v podřízení jazyka ideovému a uměleckému záměru spisovatele. Jazyk je v uměleckém díle „nejen formou vyjádření myšlenky, ale i materiálem, z něhož se modeluje umělecký obraz“ (78). Proto je nerozlučně spjat s jinými stránkami uměleckého díla, systémem obrazů, komposicí, sujetem. Z toho vyplývají důležité závěry pro metodiku rozboru uměleckého jazyka. Tento rozbor „nemůže být odtržen od rozboru ideového obsahu díla, od jeho systému obrazů“ (98); předpokládá odhalení té spojitosti, té závislosti, která existuje mezi obsahem díla a jeho stránkou slohovou. Přístup k jazyku uměleckého díla musí být „funkční“. Při takovém přístupu se však ukáže, že stylistické pojmy a kategorie, jichž se užívá při rozboru „neuměleckého jazyka“, při analyse uměleckého jazyka nevyhovují. „Slohově stejnorodá fakta mohou zaujímat různé místo a plnit různé funkce, a to nejen u různých spisovatelů nebo v různých dílech jednoho spisovatele, ale i v rámci jednoho uměleckého díla, ba dokonce jedné jeho uzavřené samostatné části. Ukazuje se nutnost nových kategorií a pojmů, které … by vytvořily takové uskupení jazykových jevů, jež by odrazilo tyto slohové vztahy“ (99).

Nemůžeme se pouštět do rozboru všech problémů, které se snaží řešit recensovaný sborník, zvláště proto ne, že většina těchto problémů se nedotýká podstatných stránek jazykové kultury. Chceme však ještě upozornit na stať I. I. Koftunové, v níž se autorka snaží zpřesnit pojem syntaktické synonymity. Tento pojem vnesl do ruské jazykovědy Peškovskij,[11] avšak nepokusil se o jeho jasné vymezení. Správné je východisko Koftunové: základem syntaktické synonymity nemůže být význam věcný, nýbrž společný význam gramatický. Ten však autorka definuje jen povrchně a příliš úzce jako „typ vztahů mající speciálního gramatického ukazatele pro své vyjádření“ (126). Za ukazatele se tu považují spojky a předložky. Syntaktická synonyma se pak vyznačují tím, že vyjadřují odstíny téhož gramatického významu, zachovávajíce „gramatický paralelismus“ (blíže nevysvětleno). Autorka odmítá považovat za syntaktická synonyma takové konstrukce jako: udělal jsem to jen dík tvé pomoci — udělal jsem to jen dík tomu, že jsi mi pomohl. Tyto konstrukce totiž nevyjadřují různé odstíny významu příčinnosti a nejsou gramaticky paralelní. Domníváme se však, že za synonyma nelze považovat jen takové konstrukce, které vyjadřují odstíny téhož gramatického významu prostředky paralelními, ale i takové, které vyjadřují v podstatě týž gramatický význam prostředky gramaticky různými — na př. větným členem, polovětnou vazbou, vedlejší větou. Jen v tomto smyslu bude syntaktická synonymita odpovídat synonymitě lexikální a bude umožněno sledovat ji v plné šíři. Autorka však trvá na tom, že za syntaktická synonyma lze považovat jen konstrukce gramaticky paralelní. Co tím [219]míní, vyplývá z nemnohých příkladů, které uvádí: Дилетантам наука недоступна, потому что между ними и наукой стоит их личность. — Дилетантам наука недоступна, ибо между ними … (a podobně se spojkou так как i beze spojky). Tu však zřejmě nejde vůbec o synonymiku syntaktickou; tyto varianty jsou založeny na lexikální synonymitě spojek.

Sborník Voprosy kuľtury reči I je nadějným příslibem další práce sovětských jazykovědců v oblasti jazykové kultury. Není však pochyb o tom, že praktická pomoc jazykovědy při zvyšování jazykové kultury bude účinná jen tehdy, bude-li se opírat o promyšlenou a ucelenou teorii. Recensovaný sborník tu v mnohém přináší velmi závažné myšlenky. Zdůraznění objektivní platnosti a historické podmíněnosti jazykových norem je v tomto směru momentem nejvýznamnějším. Na druhé straně nelze zastírat, že některé závažné otázky zůstaly nezodpověděny, ba nebyly vůbec položeny: podstata a smysl „kultury řeči“, vztah mezi „normou“ a „normalisací“, vztah mezi normami spisovnými a normami nářečními a j. Můžeme však očekávat, že další práce sovětských jazykovědců bude postupně přispívat i k objasnění těchto otázek. Sovětský příklad by měl být povzbuzením i pro nás, abychom nezanedbávali problémy jazykové kultury, které u nás mají plodnou a živou tradici. Na druhé straně by i sovětským jazykovědcům přineslo prospěch, kdyby přihlíželi také k výsledkům, jichž v této oblasti již dosáhla linguistika československá.

Lubomír Doležel

 

Na poli kultúry jazyka nestoja pred jazykovedcami len problémy teoretické. Práve tu sa jazykoveda stýka najtesnejšie s praxou a preto na tomto úseku majú jazykovedci veľkú zodpovednosť. Ich úlohou je zostavovanie praktických príručiek jak pre účely pedagogické, tak pre potreby širšej verejnosti. Tieto praktické príručky musia i napriek svojmu praktickému zameraniu odpovedať výsledkom súčasnej jazykovednej teórie a musia zachovávať nutnú mieru presnosti pri výklade jazykovedných pojmov. Pozrime sa, ako tomuto cieľu slúži nová praktická príručka Kultúra slovenského slova, ktorej autorom je pracovník Ústavu slovenského jazyka SAV Ján Horecký.

V úvode svojej knihy autor stručne načrtáva vývoj spisovnej slovenčiny a konštatuje známy fakt, že v súčasnej dobe prežíva spisovná slovenčina obdobie nebývalého rozmachu. Uplatňuje sa na všetkých úsekoch hospodárskeho, politického, kultúrneho a vedeckého života na Slovensku. Tieto vzrastajúce úlohy kladú na spisovný jazyk zvýšené požiadavky, preto sa vo zvýšenej miere prejavuje snaha o uvedomelé a cieľavedomé pestovanie spisovného jazyka — snaha o jazykovú kultúru. Autor si v recenzovanej knihe vytyčuje dve základné úlohy: priblížiť a osvetliť čo najširšiemu okruhu používateľov spisovného jazyka niektoré základné problémy jazyka, opierajúc sa o výsledky bádania marxistickej jazykovedy, a poučiť o správnom používaní spisovnej slovenčiny vo všetkých jej zložkách.

V úvodnej kapitole Jazyk a jazyková kultúra sa autorovi podaril stručný, prístupný a pritom výstižný výklad niektorých všeobecných jazykovedných otázok ako: podstata jazyka, funkcie jazyka, miesto jazyka medzi spoločenskými javmi, vzťah jazyka a myslenia. Menej presný a tým i menej jasný a inštruktívny je výklad pojmu jazyková norma a samého pojmu jazyková kultúra. Horecký vytyčuje tri predpoklady jazykovej kultúry: 1. správne používanie spisovného jazyka; 2. snahu vyberať najkrajšie jazykové prostriedky — orientáciu na krásu jazyka; 3. aktívny boj proti nesprávnostiam. Všetky tieto požadavky sa týkajú používania spisovného jazyka. S tým by sme však pri vymedzovaní pojmu jazykovej kultúry nevystačili. Treba prihliadať i ku kultúre spisovného jazyka samého, k jeho vytríbenosti, bohatosti, štýlovej a významovej diferencovanosti, ktorá je výsledkom uvedomelého a činného používania spisovného jazyka. Pochybnosti vzbudzuje požiadavka orientácie na krásu jazyka. Je otázka, ktoré jazykové [220]prostriedky sú „krásne“ a či možno vôbec hovoriť o kráse jazykových prostriedkov samých. Čo sa potom týka využitia jazykových prostriedkov, tu možno klásť estetické požiadavky len na umelecký štýl.

Ešte menej presný sa nám zdá výklad základného pojmu jazykovej kultúry, pojmu spisovnej normy. Je na škodu, že autor zamieňa termíny ako norma, kodifikácia a ustálenosť, termíny, ktoré sú v našej jazykovednej tradícii už diferencované a ich rozlíšenie sa ukázalo plodným.[12] V príručke sa definuje jazyková norma ako „súhrn predpisov a poučiek o správnom, pre všetkých záväznom používaní slov a tvarov“ (s. 11). Takto si autor znemožňuje rozlíšenie normy ako objektívne jestvujúcej v jazyku od kodifikácie, t. j. súhrnu pravidiel, ktoré vystihujú, popisujú a fixujú jazykovú normu. Že autor problém dôsledne nedoriešil, ukazuje aj to, že popri vyššie citovanej definícii normy nachádzame i také formulácie ako: „Táto jazyková norma sa ustaľuje, upevňuje v gramatikách a slovníkoch“ (s. 11), čo naznačuje zasa chápanie normy ako jestvujúcej objektívne. Chýba ďalej objasnenie vzťahu medzi jazykovou normou a jazykovými zákonmi. V kapitole venovanej jazykovým zákonom nie je tento vzťah naznačený. Sama specifičnosť jazykových zákonov nie je podľa nášho súdu vysvetlená dost srozumitelne, keď sa hovorí, že „na rozdiel od zákonov napríklad fyzikálnych nemožno jazykové zákony chápať ako zákony o nevyhnutnom pôsobení určitých zásad“ (s. 14). Jazykové zákony, ako prírodné a spoločenské zákony vôbec, sú svojou podstatou objektívne a pôsobia nevyhnutne.[13] V príručke o kultúre spisovnej slovenčiny by bol nepochybne na mieste podrobný výklad o vzťahu medzi spisovným jazykom a miestnymi dialektami, založený na rozlíšení normy spisovnej od noriem nárečových. Bolo by treba vyložiť, že národný jazyk je súbor noriem v tom zmysle, že nielen spisovný jazyk, ale i každé nárečie má svoju vlastnú normu. Osvetlenie pomeru normy spisovnej k normám nárečovým by bolo práve v práci o kultúre slovenčiny veľmi potrebné a aktuálne, pretože sa názory slovenských lingvistov na pomer spisovného jazyka k nárečiam rozchádzajú. Tak isto by bolo žiadúce naznačiť problematiku vzťahu medzi spisovnou normou a rozličnými vrstvami t. zv. profesionalizmov s ohľadom na to, že vplyv profesionalizmov na spisovný jazyk je dnes značne silný.

V príručke postrádame podrobné vymedzenie samého pojmu spisovného jazyka s jeho špecifickými znakmi, ktoré práve vyžadujú jeho vedomé pestovanie. Takúto kapitolu, ktorá by odôvodnila potrebu a nutnosť kultúry spisovného jazyka, považujeme v príručke o jazykovej kultúre za nezbytnú. Rovnako nutné by bolo načrtnúť obraz štýlovej diferenciácie spisovného jazyka. Čitateľ bude postrádať osobitný výklad o najdôležitejších štýloch spisovného jazyka, zvlášť keď uvážime, že autor má často príležitosť používať termíny ako odborný štýl, hovorový štýl, knižný štýl atď. Tým, že autor nevyložil systém štýlov spisovného jazyka, nemohol založiť ani klasifikáciu slovníkových vrstiev na presne vymedzených kritériách.

Jadro príručky však nie je vo všeobecnej kapitole o jazyku a jazykovej kultúre, ale v ďalších troch častiach, venovaných výkladom o slovnej zásobe, gramatickej stavbe, pravopise a výslovnosti spisovnej slovenčiny. Kapitola o slovnej zásobe je zameraná nielen na jazykovú prax, ale snaží sa poučiť čitateľa i o najdôležitejších pojmoch lexikológie. Vykladá sa tu napríklad o základnom slovnom fonde a o rozvrstvení ostatnej slovnej zásoby. Celkom právom sa venuje zvýšená pozornosť odbornej terminológii, no príliš nakrátko sa odbavujú iné slohové vrstvy slovnej zásoby. Plne súhla[221]síme s Horeckého názorom na slová nárečové. Proti niektorým jazykovedcom, ktorí preceňujú význam nárečových slov pre spisovnú slovenčinu, ukazuje Horecký, že nárečových slov, ktoré sa ujímajú ako spisovné, nie je v súčasnej dobe mnoho. Spisovný jazyk na obohatenie svojej slovnej zásoby využíva v oveľa väčšej miere svoje vlastné prostriedky, ako je tvorenie nových slov z existujúcich základov, združovanie slov do ustálených spojení a prenášanie významov. Za dôležitý prameň obohacovania slovnej zásoby spisovného jazyka pokladá Horecký aj preberanie slov z iných jazykov. Proti nezdravému lexikálnemu purizmu odôvodňuje potrebu preberania cudzích slov, zvlášť z jazykov príbuzných, češtiny a ruštiny. Uvádza konkrétne príklady slov (riadiť, jazdiť a pod.), ktoré umožňujú presnejšie významové rozlišovanie a nemôžu byť v plnej miere nahradené slovami domácimi. Naproti tomu upozorňuje autor na to, že sa nepreberajú z češtiny slovotvorné prípony, napríklad prípona -čí (v type dozorčí, výpravčí). Bolo by potrebné zdôrazniť, že otázku cudzích slov nemožno posudzovať jedine z hľadiska t. zv. „čistoty“ jazyka, ale z hľadiska potrieb rozvoja spisovného jazyka. Cudzie slová, pokiaľ slúžia potrebám jazyka, nijako neohrozujú jeho samobytnosť a svojskosť.

V niekoľkých kapitolkách sa venuje pozornosť otázkam významu slova. V teoretickom výklade sa význam slova de facto ztotožňuje s pojmom. Autor má totiž na mysli väčšinou slová terminologické, u ktorých je väčšia paralelnosť s pojmom ako pri slovách bežnej reči. Veľmi cenné sú výklady praktického rázu, v ktorých sa na bohatom materiáli vysvetľuje používanie slov v správnom význame. Objasňuje sa nielen význam jednotlivých slov, ale i významy slovotvorných prípon. Tieto výklady sú v mnohom nové a poučné najmä preto, že autor vyberá vždy tie najaktuálnejšie a najpáľčivejšie prípady, ktoré pôsobia v praxi ťažkosti. Lexikologickú časť knihy doplňujú výklady o polysémii, o významových zmenách, o synonymách a ich štylistickom využití a o frazeológii.

Kapitola o gramatickej stavbe je zameraná prevážne prakticky. Autor si kladie za úlohu objasniť kolísanie, odchylky a nejasnosti v používaní gramatických prostriedkov spisovného jazyka. Morfologické a syntaktické výklady splývajú dohromady, ale tomu sa v príručke takéhoto rázu ani nemožno vyhnúť. Je na mieste, že sa viac pozornosti venuje výkladom syntaktickým, hoci autor neodôvodňuje tento postup. Treba uvítať, že pri hodnotení niektorých špecifických gramatických prostriedkov spisovného jazyka (na pr. pasíva, prechodníkových vazieb) sa autor stavia proti úzkoprsému purizmu, ktorý tieto prostriedky zamietal. Práve tu sa ukazuje, že spisovný jazyk si vytvára pre svoje zvláštne potreby celý rad takých gramatických prostriedkov, ktoré neexistujú v ľudovom jazyku. Tento fakt treba hodnotiť ako znak vyspelosti spisovného jazyka.

Na druhej strane nachádzame niektoré príliš stohé formulácie tam, kde by bolo treba zaujať opatrnejšie stanovisko k určitým vývojovým tendenciám normy spisovného jazyka. Máme tu na mysli napríklad pravidlo o postavení príklonky sa, si. Postavenie príklonky je závislé na celkovej rytmickej a významovej výstavbe vety a nepodriaďuje sa mechanickému pravidlu, ako je formulované v príručke.

V tretej, pomerne krátkej časti o pravopise a ortoépii nájde čitateľ stručné, ale výstižne podané poučenia o hlavných pravidlách pravopisných a výslovnostných, ktoré sa neodchyľujú od Pravidiel slovenského pravopisu z r. 1953. Nevenuje sa však dostatočná pozornosť spisovnej výslovnosti napriek tomu, že je tu celý rad veľmi sporných otázok, aktuálnych práve teraz, keď hovorená forma spisovného jazyka nadobúda mimoriadneho významu. Hlavné zásady slovenskej ortoépie nemožno vyložiť na štyroch stránkach, ktoré sú ešte neorganicky vsunuté do výkladov pravopisných. Tu sa prejavuje všeobecný nedostatok knihy, totiž malá usporiadanosť jednotlivých kapitol. Štruktúra knihy nie je dôkladne premyslená. Bolo by žiadúce, aby sa v popularizačnej [222]príručke kládol mimoriadny dôraz na usporiadanosť a prehľadnosť výkladu, ktorá by mala byť zvýraznená aj typografickou úpravou.

Celkove možno knižku hodnotiť ako vydarenú prácu, ktorá iste upúta čitateľa, vzbudí záujem o otázky jazyka a hlavne pomôže v jazykovej praxi. Je nesporným kladom, že autor posudzuje otázky jazykovej správnosti a kultúry spisovného jazyka vôbec z nepredpojatého hľadiska skúseného teoretika, ktorý má stály styk s potrebami praxe. Treba skutočne privítať, že sa objavuje prakticky zameraná kniha, ktorá v zásade vychádza s ponímania spisovnej slovenčiny ako vyspelého a kultúrneho jazyka, ktorého vývoj nemožno pútať žiadnymi úzkymi a brzdiacimi meradlami.

Viera Budovičová

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 215-222

Předchozí Josef Hrabák: Neumannova povídka o Krásné Mageloně a její předloha

Následující Jan Jahn: Významné dílo z oboru srovnávací slovanské jazykovědy