Významné dílo z oboru srovnávací slovanské jazykovědy

Jan Jahn

[Rozhledy]

(pdf)

-

Po druhé světové válce vyšlo několik cenných prací, které s hlediska srovnávacího podávají ucelený obraz vývoje slovanských jazyků a charakteristiku jejich současného stavu. Základem a podnětem aktivity na tomto poli je pokrok, který v řešení některých zásadních problémů srovnávací slovanské jazykovědy (na př. otázky párové měkkosti souhlásek, relativní chronologie, prosodických prostředků, stavby slovesa, vzájemných vztahů spisovných jazyků slovanských — o jejich vyjasnění se zasloužili hlavně N. van Wijk, N. S. Trubeckoj, B. Havránek a j.) byl učiněn za posledních zhruba dvacet let od dob, jejichž výsledky bádání zachycují mluvnice Vondrákova v druhém a Nahtigalova v prvém vydání.

Na úsilí o synthesu srovnávacího slovanského studia má významný podíl také česká věda obsáhlým dílem Karla Horálka Úvod do studia slovanských jazyků, Československá akademie věd, Praha 1955, 489 str.

Kniha byla napsána jako studijní příručka pro vysokoškolské studenty, ale její význam přerůstá okruh zájemců, jimž je určena. Horálek v článcích „Nové příručky srovnávacího studia slovanských jazyků“ v Slavii 24, 1955, s. 295—303, „O novou srovnávací mluvnici slovanských jazyků“ v Slavii 24, 1955, s. 380—389 velmi výstižně a kriticky zhodnotil srovnávací mluvnice slovanské, které byly vydány po druhé světové válce, ocenil jejich přednosti, vytkl nedostatky a vytyčil požadavky, jež by měly být uskutečněny ve srovnávacím studiu slovanských jazyků, a v předmluvě k Úvodu splnění některých těchto požadavků označil jako cíl své knihy. Horálek už vydal několik prací z oboru staroslověnštiny a srovnávací slovanské jazykovědy a jeho Úvod má hodnoty, které mu vyhrazují významné místo mezi cizojazyčnými příručkami a dávají jeho existenci hlubší zdůvodnění, nežli jsou jen potřeby školské, které podle autora byly hlavním podnětem k jeho napsání.

Úvod se odlišuje některými výraznými rysy od starších knih se stejnou thematikou. Je to v prvé řadě v největší možné míře uplatněný zřetel k systémovosti jazyka, systematické stopování základních vývojových tendencí, nejobecnějších sil, které udržují jazykový systém v rovnováze nebo dávají impuls k jeho posunu. Autor se nespokojil s atomismem, který svědomitě přihlíží k jednotlivostem, ale kterému obyčejně uniká celková perspektiva. Pravá realita je v obecných zákonitostech, nikoliv v osamocených jevech, proto Horálek lépe zachytil podstatu vývojové dynamiky a věrněji ukázal příbuznost slovanských jazyků, nežli se to daří metodě drobnohledné, jejíž postup dává spíše vyniknout rozdílům nežli shodám ve vývoji a stavu příbuzných jazyků. Je samozřejmé, že systémové hledisko nemohlo být uplatněno stejnou měrou, nejlépe je to možné v hláskosloví a tvarosloví, které jsou v tom směru nejdůkladněji propracovány, kdežto syntax a nauka o slovní zásobě takový ucelený pohled dosud neumožňují.

[223]Úvod je daleko více nežli kterákoli předešlá srovnávací mluvnice slovanská psána s posic marxistické jazykovědy a myšlenky i výsledky práce sovětské jazykovědy po r. 1950 jsou aplikovány zvláště v částech obecného rázu a v nauce o slovní zásobě. Že mnohé problémy zůstávají nedořešeny a jsou jen v hrubých rysech naznačeny, souvisí s dnešním stavem marxistické jazykovědy, která teprve ověřuje nebo staví některé své základní pilíře.

Rozsahem se Úvod ve všech svých oddílech, určených jednotlivým plánům jazyka, snaží zachytit jazyk jako celek; není však ve všech oddílech zcela vyrovnaný co do hloubky. Kromě hláskosloví a morfologie, na které se obyčejně omezují nebo hlavně soustřeďují výklady srovnávacích mluvnic slovanských, věnuje pozornost také skladbě a lexikologii, ale tyto dvě části netvoří tak pevně sepjatý celek; syntax obsahuje několik vybraných statí o některých otázkách slovanské skladby a hlavním thematem lexikologie je tvoření slov a obohacování slovního fondu jazyků slovanských z cizích zdrojů.

Autor se neomezil na to, aby seznámil čtenáře s výsledky vlastního i cizího bádání, ale kriticky hodnotí dosavadní vědecký vývoj a úspěchy, ukazuje na omyly a nedostatky a dává podněty k dalšímu bádání. Ba ve svém kriticismu někdy až zapomíná na didaktický cíl a vidí před sebou spíše odborníka než začátečníka v slovanské jazykovědě.

Konečně třeba zdůraznit, že Úvod je skutečným uvedením do studia slovanských jazyků. Má bohatou bibliografii nejen na konci knihy (zaujímá tu téměř 50 stran), která je obsáhlejší nežli ku př. bibliografický seznam u Nahtigala nebo de Braye, ale pramenný materiál cituje i v poznámkách k textu; přitom věnována pozornost zejména nejnovější literatuře, která seznamuje s problematikou a upozorňuje na další studijní pomůcky.

Jádrem knihy jsou výklady o vývoji hláskosloví, morfologie, syntaxe a lexika slovanských jazyků, t. j. kapitola IV—VIII, jejichž doplněním je kapitola IX. Charakteristice těchto šesti částí budeme v prvé řadě věnovat pozornost.

Souhrnný ráz má kapitola čtvrtá (Celkový přehled vývoje slovanštiny). Zabývá se především otázkou periodisace vývoje slovanských jazyků. Nemarxistická periodisace dnes nevyhovuje, marxistická je ovšem dosud v počátcích a aplikace dělení hospodářského a společenského vývoje na slovanské jazyky skrývá v sobě nebezpečí schematismu. Nestejný rozsah chronologických isoglos a nerevolučnost jazykových změn ztěžují přesné vymezení a důsledné dodržení hranic vývojových stadií. Horálek rozlišuje období předfeudální, t. j. v podstatě předhistorické, s dvěma nestejně dlouhými časovými úseky, dále feudalismus a kapitalismus. Ale toto základní trojčlenné schema nezachoval pro všechny jazykové plány, v praxi zůstal jen při dvou vývojových epochách, mezi nimiž je pro hláskosloví a morfologii mezníkem vznik třídní feudální společnosti, pro vývoj spisovných jazyků počátek kapitalismu, v syntaxi a lexikologii upustil prozatím vůbec od rozvržení látky do časových úseků. V obou vývojových epochách jsou ovšem, pokud to bylo možno, jazykové změny probírány v chronologickém pořádku. Zachovávání relativní chronologie patří k nemalým přednostem Úvodu.

Vynikající je Horálkův přehled hlavních vývojových tendencí slovanských jazyků. Je to charakteristika nejobecnějších příčin těch změn, které jsou vyloženy v následujících kapitolách, věnovaných hláskosloví, gramatice a lexikologii. Zde je nejlépe vidět přednosti postupu, který ukazuje vzájemnou souvislost jazykových změn, jejich vnitřní logiku a podmíněnost a netříští jazykový vývoj v nepřehlednou řadu drobných, na sobě nezávislých jevů. Pro studenta bude ovšem tato část obtížná, protože její obsah je konkretisován teprve v dalších výkladech. Autor si byl toho vědom, jak vyplývá z velmi četných odkazů na následující stránky.

Východištěm páté kapitoly (Historickosrovnávací přehled slovanského hláskosloví) [224]je stav hlásek v indoevropském prajazyce. Přechod od indoevropštiny k praslovanštině je zachycen v nejdůležitějších rysech (zjednodušení systému, značná redukce počtu hlásek). Hláskový vývoj v praslovanštině je ovládán etapovým organisováním slabiky, jehož konečným výsledkem je slabičná stoupavá linie sonornosti a slabičný synharmonismus. K tomuto stavu se dospělo řadou změn, zasahujících samohláskové i souhláskové fonémy: redukcí dvojhlásek, souhláskových skupin, zánikem koncových souhlásek, palatalisacemi samohlásek i souhlásek, odstraněním samohláskového násloví prothesí. Ve výkladech o vývoji prosodických prostředků Horálek zastává názor o defonologisaci indoevropské kvantity v slovanštině (přechod indoevropské kvantity v kvalitu charakterisuje s Trubeckým z valné části jako delabialisaci a redukci samohlásek), o restituci kvantitativní korelace slovanskými procesy krácení a dloužení samohlásek, o fonetickém původu slovanských intonací, o existenci intonačních rozdílů v nepřízvučné slabice, s čímž také souvisí posouvání přízvuku podle zákona Saussurova-Fortunatova, tradiční názor o Šachmatovově zákonu i vzniku intonace novoakutové a cirkumflexové. V tomto oddíle se málo přihlíží k přímo revolučním názorům Kuryłowiczovým (o morfologickém a pozdním původu slovanských intonací, o omezené platnosti t. zv. zákona Saussurova, o vzniku nových intonací a p.). Na počátku samostatného vývoje slovanských jazyků se zásadně mění sklad slovanské slabiky. Zanikají redukované samohlásky a objevují se souhláskové skupiny, které porušují stoupavost linie sonornosti. Vznik těchto skupin vede k nové redukci a k různým jevům asimilačním (v oboru vztahu znělosti, měkkosti, lokalisace a j.). Se zánikem jerů a nosovek souvisí vývoj párové měkkosti a prvá depalatalisace souhlásek. Vývoj jerů, nosovek, zánik ě (způsobený jeho asymetrickým postavením v systému) a y mají za následek zmenšení počtu praslovanských fonémů, mění se dále funkční využití fonémů, omezení jedněch a rozšíření druhých (palatalisace a depalatalisace samohlásek). V oboru prosodických prostředků nastává v různém rozsahu: zánik přízvukové polyfonie a fonologické kvantity, posouvání a stabilisace přízvuku.

Vývoj slovanské flexe s hlediska dvou základních směrnic: změn v systému gramatických kategorií a změn v systému jich formálního vyjadřování sleduje šestá kapitola (Přehled vývoje slovanského tvarosloví). Tyto dvě tendence jsou komplementární v tom smyslu, že kvantitativní růst jedné je provázen kvantitativním úbytkem druhé u jiného nebo téhož druhu slov. Důsledky jejich jsou osvětlovány v období předfeudálním i v období od počátků feudalismu až do současnosti zvlášť ve skloňování a časování. U jmen se projevily zejména přeorganisováním systému kmenového v systém rodový, podstatnějším rozlišením tvrdé a měkké flexe a splýváním obou typů. Při vysvětlování vzniku genitivu-akusativu zastává Horálek názor (na s. 165), že postupný rozvoj této kategorie byl závislý na sociálním uplatnění osoby substantivem označené, čemuž, jak se zdá, odporují historická fakta (srov. E. I. Kedajtene, Voprosy jazykoznanija 1955, 124—128). U sloves obě tendence zasáhly systém časů, modů, rodu a vidu. K morfologii jsou přiřazeny stati o pomocných slovech, které se omezují na výklady o stáří a původu těchto kategorií.

Syntaktické výklady jsou převážně zaměřeny na současný stav a historická perspektiva je zúžena na staroslověnštinu (kapitola sedmá: Vybrané kapitoly ze srovnávací skladby). Po obecné charakteristice hlavních vývojových tendencí větné skladby (jejího zpřesňování jako odrazu rozvoje logického myšlení), základních typů slovanské věty, polovětných konstrukcí a větotvorných prostředků následují historické pohledy do některých oddílů slovanské skladby: o slovanských infinitivních a participiálních konstrukcích, rozdílech v užívání slovesných určitých tvarů a pádů, o funkci slovosledu a členu, některých zvláštních typech vět a o hypotaxi. Největší význam v této kapitole mají bystrá samostatná autorova pozorování některých konstrukcí staroslověnských, [225]zejména infinitivních na straně jedné a na straně druhé nová pozorování vyjadřovacích rozdílů, aktualisovaných zejména při překladech z jednoho jazyka do druhého, a založená hlavně na srovnání češtiny, ruštiny a polštiny.

Do lexikologie v kapitole osmé (Základy srovnávací lexikologie) pojal autor i sémantiku a nauku o tvoření slov. Po přehledném pojednání o výstavbě slovníku, o změnách v jeho složení, o významu slova a vzniku pojmenování, doloženém příklady ze slovanských jazyků, poučuje autor o základních slovanských typech tvoření slov, o lexikálním složení praslovanštiny i vývoji slovní zásoby v historických slovanských jazycích, při čemž se přihlíží zejména k vlivům jiných jazyků na slovní zásobu slovanskou v souvislosti s vlivem hospodářským, sociálním a kulturním.

Historické oddíly IV—VIII dokresluje kapitola XI (Charakteristiky jednotlivých jazyků slovanských) o distinktivních vlastnostech slovanských jazyků, resp. jejich dialektů, které jsou výsledkem vývojové divergentní tendence ve všech plánech. Autor většinou postupuje tak, že nejdříve vytyčuje znaky, které má příslušný slovanský jazyk společně s tou jazykovou skupinou, k níž patří, neb s některým jazykem jiným, zvlášť sousedním, takže do popředí vystupují také příbuzenské vztahy jazyka, a posléze uvádí samostatné znaky, tvořící specifika jazyka. Předností této charakteristiky je, že se neomezuje jen na jevy hláskoslovné, jak se to obyčejně děje (převážně ku př. v polské příručce T. Lehr-Spławiński-Wł. Kuraszkiewicz-F. Sławski, Przegląd i charakterystyka języków słowiańskich, Varšava 1954), ale přihlíží i k rozdílům v tvarosloví, syntaxi a lexiku a vedle stereotypních rozdílů se uvádějí i zajímavé rozdíly jiné. Velmi výstižně je ku př. zachycen rozdíl ve využití fonémů se stejnou fonetickou realisací v češtině a slovenštině.

Zbývající kapitoly Úvodu mají ráz metodologický a doplňkový: osvětlují metodu práce, kreslí historickospolečenské pozadí vývoje spisovných jazyků slovanských, seznamují s rozvojem studia i s grafickými soustavami slovanských jazyků.

Příbuznost slovanských jazyků teoreticky zdůvodňují a prakticky dokumentují prvé tři kapitoly. O pojmu, podstatě, původu příbuznosti jazyků a historickosrovnávací metodě, na ní založené, poučuje prvá kapitola (Otázky jazykového příbuzenství a srovnávací studium slovanských jazyků). Příbuznost slovanských jazyků dotvrzuje jazykovými i historickými fakty, různé stupně jejich příbuznosti charakterisuje a vztahy slovanských jazyků k jiným jazykům se zabývá druhá kapitola (Slovanské jazyky v minulosti a přítomnosti). Horálek je tu velmi skeptický k výsledkům archeologického bádání. Otázce místa slovanských jazyků v rodině jazyků indoevropských, původu Indoevropanů, jejich rozchodu a otázce baltoslovanského společenství, opřené o existenci společných jazykových jevů, je věnována třetí kapitola (Indoevropský základ slovanštiny a otázka baltoslovanské jednoty).

T. zv. vnější dějiny spisovných jazyků slovanských osvětluje kapitola IX (Přehled dějin spisovných jazyků slovanských). Autor tu zdůrazňuje ve shodě se svým učitelem B. Havránkem existenci kulturních nářečí jako prvého stupně formování spisovných jazyků slovanských, sleduje souvislost vzniku spisovných slovanských jazyků se vznikem třídní společnosti u Slovanů a vývoj spisovných jazyků v těsném spojení s vývojem společnosti, věnuje pozornost vlivu krásné literatury, gramatické teorie a slovnikářství na rozvoj spisovných jazyků.

Vznik a vývoj obou slovanských písem i osudy latinky u slovanských národů jsou předmětem desáté kapitoly (Slovanské písmo). Prof. Horálek stojí na tradičním stanovisku o původu i stáří hlaholice. Rozvoj a pokrok slovanské jazykovědy od nejstarších dob až do přítomnosti zachycuje dvanáctá kapitola (Stručný nárys dějin srovnávací slovanské jazykovědy). Praktické ukázky všech slovanských jazyků přináší poslední, třináctá kapitola (Ukázky paralelního textu jednotlivých slovanských jazyků). Je tu [226]znění Lukášova evangelia XVI, 1—10 v staroslověnštině a moderních slovanských jazycích (jen v češtině také zachycena starší vývojová fáze biblí Kralickou). Místo biblického místa z makedonštiny uveden úryvek z Engelsovy Selské otázky a z knihy J. V. Stalina k Otázkám leninismu.

Tímto výčtem základních themat jsme přirozeně nemohli vystihnout celé bohatství knihy Horálkovy. Učebnice je velmi obsažná, ale přitom se nepouští do podrobností, protože chce a musí zachytit stav slovanské jazykovědy v základních faktech, kdežto na sporné otázky upozorňuje zejména v poznámkách a odkazech bibliografických. Svým kritickým zaměřením je to kniha plná nových podnětů. Bude proto velmi vřele přijata nejen studenty, kteří dosud neměli takovou příručku v jazyce českém, ale především mladými adepty vědeckými a odborníky u nás i v cizině, protože není příručky stejně hodnotné v odborné literatuře vůbec a v knize Horálkově najdou mnoho poučení i námětů k přemýšlení.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 222-226

Předchozí Lubomír Doležel, Viera Budovičová: K teoretickým a praktickým otázkám jazykové kultury

Následující Jana Švehlová-Dvončová: Dvě stati A. G. Širokovové o češtině