Nové prameny k dějinám novočeského verše

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

-

V novější době je právem zdůrazňována potřeba oživení zkoumání verše, hlavně v souvislosti s problematikou uměleckého mistrovství. Naskýtá se tu mimo jiné také potřeba doplnit i opravit dosavadní bádání o dějinách českého verše. Tato doplňující a revisní práce bude usnadněna některými novějšími edicemi starých textů, dále pokrokem v literární historii, bibliografickými pomůckami a j. Na několik důležitějších pomůcek a pramenů k dějinám českého verše chceme zde upozornit přímo v souvislosti s některými aktuálními otázkami.

Ve svých dějinách novočeského verše[1] upozornil akad. J. Mukařovský na skutečnost, že t. zv. stopový verš nepočíná v české poesii až poesií puchmajerovců, kteří se v tvorbě svých přízvučných veršů řídili prosodií Dobrovského, že „veršování, při kterém přízvučná slabika připadá vždy na dobu rytmicky důraznou (to znamená, kde mezislovní předěl se nevyskytuje před slabikami nedůraznými), nebylo neznámo již v dobách předchozích; tak na př. se výjimečně najde „pravidelná“ báseň trochejská i v almanachu Thámově“. Podle toho zde tedy nejde „o nahodilý přelom způsobený toliko vnějším teoretickým zásahem, nýbrž o vývojový fakt zdůvodněný dialektikou veršové formy samé. Dobrovského poučení mělo sice vliv na směr vývoje, ale nezpůsobilo jej, šlo tu v podstatě o reakci proti proteovské rytmické proměnlivosti verše sylabického, nikoli o nahrazení „horšího“ systému „lepším“; vždyť sylabický systém ovládá podnes na př. poesii francouzskou nebo polskou. Proto bylo nové pojetí vyhnáno do krajnosti: uskutečňování metrického schematu v jazykovém materiálu dospělo u puchmajerovců takové přesnosti a zároveň jednotvárnosti jako nikdy potom.“

V novější době zaujal však v této otázce akad. Mukařovský poněkud jiné stanovisko. V článku Dobrovského „Česká prosodie“ a prosodické boje jí podnícené (v časopise Česká literatura 2, 1954, s. 1—29) zdůrazňuje význam Dobrovského objevu českého přízvuku a stanovení pravidel přízvučné poesie způsobem daleko rozhodnějším. Dobrovský — podle tohoto článku — ukázal básníkům cestu, kterou by byli za daných historických podmínek našli až po delším tápání. Jak s tím srovnat skutečnost, že se již před Dobrovským vyskytovaly pravidelné přízvučné verše?

V básnické produkci z doby před vystoupením Dobrovského nejsou stopové verše žádnou vzácností. Vypjatou trochejskou tendencí vyznačují se již některé skladby staročeské 14. stol., na prvním místě Kunhutina píseň. Většina básnické produkce 14. století přízvučnou stopovost tlumí, ale v 15. století v husitské poesii stopový verš zase oživuje a skladby Budyšínského rukopisu[2] mají stopový verš takové podoby, že jej můžeme stavět hned vedle verše puchmajerovského a jeho pokračovatele v 2. polovině 19. století.[3]

V dobách následujících česká poesie na delší čas od stopového verše upouští. Nastává vláda sylabického verše, který sice bývá také stopově zaměřen, ale stopová tendence je tu tak slabá, že při čtení nebo poslechu nevytváří představu rytmické setrvačnosti, čtenář či posluchač vnímá jen nepředvídané střídání veršů trochejských, jambických, daktylotrochejských atd. Sylabické verše v české poesii rozhodným způsobem převládají i v době, kdy někteří básníci užívají časomíry (to je hlavně v 17. století). Verš s vystupňovanou tendencí stopovou žije však v této době v lidové poesii a odtud proniká do pololidové poesie, jak ji známe z kramářských tisků 18. století. Až se bude pracovat na podrobnějších dějinách českého verše, bude se muset i k těmto tiskům přihlížet. [232]Jejich studium bude nyní usnadněno „Knihopisem českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. stol.“, který vychází nákladem Československé akademie věd za hlavní redakce dr. F. Horáka, ředitele základní knihovny ČSAV. Pro dějiny verše má zde největší význam právě soupis písňových skladeb, jichž je tu jen v drobných tiscích zachyceno několik tisíc.[4]

Písně s vystupňovanou stopovostí objevují se v tiscích hlavně od počátku 18. stol. Zajímavým různotvarem jsou tu skladby daktylské, jež v staročeském stopovém verši nemají obdoby. Nejdůležitější daktylskou skladbou 18. století je známá balada o Vnislavovi a Běle, připisovaná do nedávna nesprávně Hněvkovskému, který ji ve skutečnosti přejal ze staršího kramářského tisku a pro vydání v Puchmajerově almanachu poněkud upravil. Studium verše této balady máme nyní usnadněno publikací B. Václavka-R. Smetany, České světské písně zlidovělé I (Písně epické), jež vyšla 1955 rovněž nákladem Československé akademie věd. V tomto souboru je balada o Vnislavovi a Běle otištěna jako číslo první, nejdříve z kramářského tisku, pak ve znění Hněvkovského, dále pak z lidového podání a podle pozdějších tištěných úprav a parodií.[5]

Skutečnost, že máme již r. 1765 (a vlastně již dříve, protože některé zvláštnosti tisku tohoto roku ukazují na existenci předlohy ještě starší) v české poesii dosti rozsáhlou skladbu s poměrně pravidelným daktylským rytmem, je fakt jistě velmi závažný. Je to doklad toho, že smysl pro hodnoty rytmické vedl básníky také v 18. století ke vzniku stopových přízvučných skladeb bez přispění teoretiků. S přihlédnutím k této skutečnosti se musí také hodnotit Dobrovského zásah do vývoje českého básnictví koncem 18. století. Nerozhodovaly zde pouze Dobrovského pravidla a rady básníkům, kteří chtěli podle jeho pravidel básnit, ale také některé anonymní básnické skladby, jak je máme zachovány v lidových tiscích, na prvním místě balada o Vnislavovi (původně Nislavovi) a Běle.

Na utváření puchmajerovského verše měla pak vedle kramářské písně vliv také poesie lidová, jež v 18. století pronikala někdy do lidových tisků a sloužila anonymním básníkům za podklad jejich vlastní tvorby podobným způsobem, jako tomu bylo u balady o Vnislavovi a Běle v adaptaci Š. Hněvkovského. Básníci Puchmajerovy družiny většinou ovšem básnili jinak, vedli si samostatněji a pomáhali si častěji překlady než předěláváním kramářských písní. Hněvkovský sám kramářskou píseň většinou parodoval. Následující generace šly zase podobnou cestou jako někteří anonymní básníci 18. století a přikláněli se k písni lidové, někdy více látkově, jindy zase formálně. To je vývojová řada Hanka-Čelakovský-Erben-Havlíček; všichni tito básníci svým způsobem pokračují v tradicích českého verše 18. století.

Mezi lidovými písněmi, jak nám je ještě stačili zachytit sběratelé 19. století, jsou také písně zlidovělé, jejichž tištěné prameny se nám někdy ani nezachovaly. Patří sem také písně pocházející z městského prostředí, jež nikdy ani tištěny nebyly; jsou to přechodné útvary mezi poesií knižní a lidovou. V hojné míře byly takové písně zachyceny Janem Kollárem a jeho pomocníky v Národních zpievankách. Mezi slovenskými písněmi jsou tu zachyceny i písně české, pocházející z prostředí českého i slovenského. Je velkou výhodou pro badatele o lidové písni i o českém (a ovšem také o slovenském) [233]verši, že byly Kollárovy Zpievanky, jedna z nejvzácnějších knih našeho obrození, znovu vydány.[6] Práci s touto jinak velmi pěknou a záslužnou edicí bude ztěžovat to, že mění původní uspořádání, takže odkazy starších sbírek a studií na původní vydání je nutno převádět na vydání nové pomocí připojeného rejstříku.

Významným příspěvkem k dějinám českého verše a zároveň k dějinám bádání o verši je Škarkova edice Komenského pojednání o české časomíře.[7] Toto malé, ale významné dílo Komenského je zachováno v leningradském sborníku Komenského prací a čekalo dlouho na vydání tiskem, když předčasná smrt zabránila uskutečnit připravovanou edici celého sborníku profesoru Masarykovy university J. St. Součkovi. Prof. Škarka svou edici doprovází důkladným výkladem historickým a filologickým rozborem. Postrádáme zde jen podrobnější ocenění Komenského teorie s hlediska vývoje českého verše. Oživené komeniologické bádání, jež dostává důležité podněty oslavami 300. výročí vydání souborného díla Komenského (Opera omnia, 1657), nemělo by zapomínat ani na otázku významu Komenského teorie i praxe básnické. Ta nás patrně donutí k tomu, abychom revidovali názor, že je časomíra produktem úpadkové kultury českého baroka.

Nová vydání i přetisky důležitých pramenů k dějinám českého verše měly by se státi příležitostí k oživení bádání teoretického, které má u nás tak bohatou tradici.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 231-233

Předchozí Jana Švehlová-Dvončová: Dvě stati A. G. Širokovové o češtině

Následující Jaromír Bělič: Český úvod do dialektologie