Český úvod do dialektologie

Jaromír Bělič

[Kronika]

(pdf)

-

Zesnulý brněnský profesor Adolf Kellner se vedle konkrétního zkoumání různých nářečí, z kterého vyplynula řada studií a několik významných knižních monografií, zvláště v posledních letech života hodně zabýval také obecnými otázkami dialektologickými, dialektologickou teorií. Vyvrcholením jeho práce na tomto úseku je posmrtně vydaný Úvod do dialektologie, který vyšel roku 1954 v Státním pedagogickém nakladatelství jako celostátní vysokoškolská učebnice. Nepřihlížíme-li k programové stati Bohuslava Havránka z roku 1924 K české dialektologii (Listy filologické 51, s. 263 n.), jejíž první část upozorňuje na výtěžky evropské dialektologie s hlediska metodologického, je Kellnerův Úvod první české systematické uvedení do problémů a metod dialektologické práce. Na 114 stranách se zde vymezuje dialektologie jako vědní obor, pojednává se o poměru nářečí a jazyka, zvláště o postavení nářečí v rámci národního jazyka, dále o druzích nářečí (místních a sociálních) a o jejich vztahu k jazyku spisovnému, konečně pak o poměru dialektologie k historii a etnografii a o významu dialektologického bádání.

Ilustrační materiál, kterého Kellner používá ve svých výkladech, je především český a slovenský, hojně se však přihlíží též k materiálu polskému a ruskému, zčásti i ukrajinskému, běloruskému, jihoslovanskému a lužickosrbskému, kromě toho pak také německému, francouzskému, španělskému, italskému a rumunskému.

Je samozřejmé, že v kompendiu tohoto druhu nejde a ani nemůže jít všude o samostatné badatelské výsledky Kellnerovy, nýbrž z velké části o svod a utřídění různorodých poznatků cizích, ba v některých partiích dokonce jen o parafrázi použité obsáhlé literatury, jejíž užitečný soupis je v knížce na s. 99—106. Celkový synthetický pohled, který kniha přináší, je ovšem Kellnerův vlastní, o vlastní autorovy práce materiálové se opírají též mnohé postřehy detailní a vlastní Kellnerovo je také úsilí o marxistický přístup k veškeré problematice, i když se tu samo[234]zřejmě rovněž těží zejména z výsledků sovětské jazykovědné diskuse a z jiných prací sovětských i našich badatelů.

Vydavatelé publikace, Kellnerovi žáci Josef Skulina a Antonín Vašek, celkem pietně zachovávají autentický text autorův, třebaže v předmluvě poznamenávají, že předčasná smrt Kellnerovi nedovolila provést poslední revisi rukopisu. Tento postoj ovšem u vysokoškolské učebnice sotva lze považovat za správný, zvláště když se některé problémy řešené v knize dále ujasňovaly s marxistického hlediska teprve po Kellnerově smrti (a vlastně pořád ještě ujasňují), takže by bylo žádoucí přihlédnout i k studiím novějším, kterých Kellner již použít nemohl. V některých drobnostech bylo třeba Kellnerovy vývody přímo korigovat, jinde alespoň doplnit materiál. Proto i na vrub vydavatelů je nutno přičíst různé detailní nedostatky; běží tu sice většinou o věci nepodstatné, které nesnižují celkovou hodnotu Kellnerovy učebnice, ale jejich opravením by byla kniha nesporně získala.

Za takovou drobnou závadu je třeba považovat na př. hned skutečnost, že v prvním oddíle (s. 5) se jmenují nejstarší dialektologické práce slovanské, jejichž vznik souvisí s rozvojem historickosrovnávací jazykovědy, avšak u t. zv. jazykového zeměpisu jsou uváděni jeho skuteční zakladatelé němečtí a francouzští; protože u prací orientovaných směrem historickosrovnávacím se o neslovanských badatelích vůbec nemluví, může to u čtenáře vzbudit nesprávný dojem, jako by zakladateli této metody dialektologického zkoumání byli Slované. Kromě toho na několika místech Kellner zdůrazňuje, že hlavním úkolem dialektologických studií je zkoumání historického vývoje nářečí (viz na př. na s. 9), ale ve skutečnosti (ačkoli on sám pracoval především tímto způsobem) věnuje problematice dialektologických prací historickosrovnávacích mnohem méně pozornosti než synchronní metodě jazykově zeměpisné. Vedle uvádění také neslovanských badatelů v oboru jazykového zeměpisu se to projevuje i tím, že poměrně velmi obšírně (na s. 35 až 60) se v knize pojednává o různých jazykových atlasech a o významu jazykového zeměpisu vůbec, kdežto nikde se vlastně nemluví o tom, jak vypadají nebo jak by měly vypadat dobré dialektologické monografie historickosrovnávací. Tento nedostatek bylo možné poměrně snadno napravit vsunutím alespoň drobné kapitolky.

Ještě snáze se daly odstranit takové nepřesnosti, jako je na př. tvrzení na s. 9, že hlavně v posledních letech jsme u nás svědky toho, jak se nářečí mění pod tlakem spisovného jazyka. Je sice pravda, že se proces vplývání nářečí do celonárodního jazykového útvaru s nástupem k budování socialismu zrychluje, ale tento proces sám probíhal se značnou intensitou už dříve, od postupné likvidace řádu feudálního a s rozvojem kapitalismu. Je třeba též zdůraznit, že je to proces dlouhodobý, při kterém několik málo let nemá zvláštní váhu. Nesprávná je též Kellnerova formulace na s. 81, že v naší společnosti už neexistuje třídní antagonismus a že už byla zcela odstraněna nerovnost ve společenském životě a společenských vztazích; cíle, ke kterému se budováním socialismu směřuje, nebylo přece ještě dosaženo, ba zčásti se ho ani nemůže dosáhnout již ve společnosti socialistické, nýbrž teprve v komunismu. Korigovat bylo třeba i jiné zjednodušující formulace Kellnerovy, na př. o rozšíření spisovného jazyka za kapitalismu (82), o tom, že prý nářečí obrážejí poslední etapu v přirozeném vývoji jazyka (97), a j. Mezi drobnější závady, které bylo lze snadno odstranit, patří i celá kapitolka o nářečních prvcích v staré češtině (s. 88—93); taková pasáž by jistě měla své místo v speciální dialektologii české, avšak v obecném úvodu do dialektologie znamená jisté vybočení.

Poněkud složitější by bylo odstraňování některých nesrovnalostí v Kellnerově knížce, které souvisí s nedostačující dosud ujasněností příslušné problematiky. Na př. na s. 13 Kellner správně poznamenává, že měřítka pouze jazyková nerozhodují o tom, co je v daném případě považovat ještě za dialekt a co již za jazyk. A už předtím zdůrazňuje (s. 12), že o poměru jazyka a nářečí rozhoduje sociální dosah, stupeň úkonnosti jednotlivých útvarů, t. j. eventuální nadřazenost jednoho a podřízenost druhého. Nepromyslil však tento vztah do důsledků, že totiž tato kriteria [235]platí na pomezí příbuzných jazyků i v tom smyslu, že rozhodují, ke kterému z obou sousedních jazyků to nebo ono přechodné nářečí patří: nezáleží tu, jak je patrno na pomezí česko-slovenském nebo i česko-polském, ani tak na stupni většího nebo menšího počtu shodných znaků s tím nebo oním jazykem, jako spíše na historicky podmíněné podřízenosti jednomu nebo druhému jazyku spisovnému, který příslušníci daného nářečí považují za svůj a směrem k němuž se pak nářečí stírá. Kellner, jak se zdá, by tento závěr, plně odpovídající faktickému stavu, sám uznával, přesto však na s. 21 píše, že česká a moravská nářečí proto vytvářejí všechna dohromady český národní jazyk, že mají k sobě blíže než na př. k sousedním nářečím polským. Na s. 28 pak poznamenává, že je téměř nemožné vést hranici mezi němčinou a holandštinou nebo mezi francouzštinou a italštinou; ve skutečnosti tato nemožnost mizí, použijeme-li uvedených kriterií.

Ne dost zřetelné se mi zdá u Kellnera také rozlišování dvou zcela rozdílných věcí u t. zv. nářečí sociálních (s. 76 n.), totiž výraziva profesionálního, nezbytného k dorozumívání v příslušném pracovním odvětví, a výrazů skutečně slangových nebo argotických, které více méně mají vždycky přídech jazykově pathologický. Kellner sice na s. 81 citátem z S. Ožegova obojí vrstvu rozlišuje, ale předtím pojednává nediferencovaně o profesionálních výrazech hornických, rybářských, právnických i jiných a o někdejším argotu východomoravských nunvářů, o slangu studentském atd. Důsledné rozlišení je však nutné pro správné hodnocení těchto rozdílných jevů.

Nedostatky, které jsem tu uvedl, nikterak nechtějí snižovat význam našeho prvního úvodu do dialektologie. Běží spíše o to, aby se v druhém vydání, ke kterému jistě časem dojde, vydavatelé neostýchali zasáhnout do textu zesnulého autora a aby opravili věci, jež by jistě on sám opravil, kdyby byl na živu. Jinak je třeba i vydavatele pochválit za pečlivou korekturu (pouze na s. 56 jsem našel chybné znění jihoslovanským badatelům místo jinoslovanským …) a za praktický rejstřík jmenný a věcný.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 233-235

Předchozí Karel Horálek: Nové prameny k dějinám novočeského verše

Následující Jiří Daňhelka: Nové vydání Nejedlého Dějin husitského zpěvu