K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě

Josef Skulina

[Articles]

(pdf)

К вопросу о развитии городских диалектов в северовосточной Моравии / L’évolution du parler des villes en Moravie du Nord-Est

Otázce vzniku a vývoje mluvy v městech začíná se v naší jazykovědě věnovat právem zvýšená pozornost. Na význam studia této otázky upozorňuje se u nás soustavněji už od dob Bartošových,[1] avšak dosavadní práce, v nichž se konstatuje buď archaický ráz městské mluvy — zpravidla odlišný od nářečí okolních vesnic — nebo se zjišťuje pronikání obecné češtiny do moravských měst a odtud její vliv na utváření běžné mluvy v jejich okolí,[2] neposkytují nám ještě zcela dostatečný obraz o vzniku a vývoji městské mluvy na Moravě. Studium městské mluvy stává se dále tím více naléhavější, že se mluva v městech vyvíjí zpravidla rychleji než nářečí ve vesnicích; proto je třeba věnovat této otázce hlubší pozornost především ve speciálních pracích, v nichž je možno ukázat na složitost městského vývojového jazykového procesu. Přitom nelze si nevšímat také archaických městských jevů na jazykových mapách, které se drží zpravidla na okrajích měst.[3] V této souvislosti nelze se nezmínit o tom, že se na mapách dají dobře zachytit v nemenší míře městské jazykové jevy nové, které pronikají do okolních vesnic a působí na sousední nářečí, vyvíjející se nezřídka ve směru k městské mluvě. Tak na př. předběžný průzkum hanácké oblasti, jehož výsledky se zpracovávají v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český Čs. akademie [2]věd, ukázal, že v okolí měst Třebíče a Velkého Meziříčí, v jejichž mluvě převládly už obecně české jevy ej, ou (strejc, mouka), je vlivem jazyka těchto měst silně rozrušeno okolní hanácké nářečí.[4] Z této skutečnosti vidíme, že mluva těchto měst v posledních dvaceti letech pronikla silně do hanáckého nářečí, v němž už zvítězil na místě hanáckého typu é a ó typ obecně český ej, ou.[5] Naproti tomu poněkud jiná situace je v městech severovýchodomoravských. V některých severovýchodomoravských městech ležících v průchodu Moravské brány,[6] na př. v Lipníku nad Bečvou, Hranicích, Valašském Meziříčí - Krásně, udržuje se dodnes jazykový stav značně odlišný od nářečí okolních vesnic; v ostatních městech, na př. v Hustopečích nad Bečvou, Spálově, Starém Jičíně, Kelči, udržuje se naopak jazykový stav shodný s nářečím okolních vesnic. Poněvadž tu jde veskrze o města, která měla v historii našeho národa velký význam, chceme ukázat v tomto článku na vznik a vývoj mluvy v těchto městech a přispět tak k řešení otázky s širšího jazykovědného hlediska.

 

Srovnáváme-li dnešní stav městské mluvy v Hranicích a v Lipníku n. B. s dnešním stavem nářečí v okolních vesnicích, vidíme, že jsou tu podstatné rozdíly. Tyto rozdíly v městské mluvě hranické týkají se nezvyklé výslovnosti tvrdého ł — vyskýtá se nejen v mluvě obyvatel městského, ale také selského původu[7] —, setřeného rozdílu mezi i a y po retnicích, na př. miš, picha, midło a pod., krátké výslovnosti všech samohlásek a koncovky -iju // -yju v 3. os. množ. č. sloves typu choďiju, prosyju. Naproti tomu obyvatelé okolních vesnic rozlišují l a ł s fonologickou platností, na př. pluje // płuje (ł tvrdé vyslovují jako příslušníci ostatních moravských a lašských nářečí), výslovnost i a y s fonologickou platností, na př. 3. os. jedn. č. pichá : pycha, znají existenci kvantitativních rozdílů samohlásek (t. j. samohlásek krátkých a dlouhých) a v 3. os. množ. č. bývá v jejich mluvě zpravidla koncovka -í// -ý u sloves typu choďí, prosý. — Podobné rozdíly můžeme sledovat mezi mluvou města Lipníka n. B. a okolními vesnicemi. Obyvatelé Lipníka vyslovují veskrze l střední jako v obecné češtině, neznají rozdíl mezi i a y (podobně je tomu v Hranicích; srov. výše), samohlásky vyslovují veskrze krátce, v absolutním zakončení přídavných jmen typu dobrý bývá v mluvě starší generace městského původu nezřídka koncovka -ej, na př. hodnej, slušnej, a v 3. os. množ. č. vyskýtá se koncovka -iju // -yju u sloves typu choďiju, prosyju. Jinak je tomu v okolních vesnicích. Obyvatelé v nich rozlišují l střední a ł tvrdé s fonologickou platností, na př. bula (= boule) : buła (tu jde o nadávku), i a y rovněž [3]s fonologickou platností, na př. 3. os. jedn. č. pichá : pycha, a kvantitativní rozdíly samohlásek (t. j. samohlásek dlouhých a krátkých). Okolní vesnice ležící na jihozápad od Lipníku odlišují se od městské mluvy v Lipníku koncovkou -é u přídavných jmen typu dobré a koncovkou -ijó // -yjó v 3. os. množ. č. sloves typu choďijó, prosyjó, kdežto vesnice ležící na severovýchod od Lipníka mají proti městské mluvě lipnické koncovku -ý (-y) u přídavných jmen typu dobrý a koncovku -í // -ý v 3. os. množ. č. sloves typu choďí, prosý.

Z této stručné charakteristiky městské mluvy v Hranicích a v Lipníku n. B. na jedné straně a nářečí okolních vesnic na straně druhé vidíme, že rozdíly mezi nimi jsou zřetelné; nadto vesnice ležící na jihozápad a na severovýchod od Lipníka se některými jevy sbližují, na př. tu jde o rozdíl mezi l a ł, i a y a kvantitativní rozdíly, jinými jevy se zase od sebe odlišují, na př. v typu dobré : dobrý, choďijó, prosyjó : choďí, prosý. Při hlubším studiu městské mluvy v Hranicích můžeme vidět, že hranická mluva měla vliv na nářečí okolních vesnic. Tento vliv lze pozorovat ve ztrátě kvantity některých slov v sousedních vesnicích (Černotín, Zbrašov, Ústí, Velká) a v rozšiřování koncovky -ijú (-iju) // -yjú (-yju) v 3. os. množ. č. sloves typu choďijú (choďiju), prosyjú (prosyju), která se vyskýtá nejen v Lipníku n. B. a v Hranicích, ale také v Hrabůvce, Jezernici, Klokočí, Milenově, Podhoří, Slavíči a Drahotuších. Nesmíme tu však opomíjet skutečnost, že se v těchto vesnicích vyskýtá totiž v mnohem větší míře koncovka -í (-ý), o tom srov. výše. Jmenované vesnice, v nichž se vyskýtá koncovka -ijú (-iju) // -yjú (-yju), leží mezi Hranicemi a Lipníkem. Ve vesnicích na východ od Hranic setkáváme se s koncovkou -ijú (-iju) // -yjú (-yju) velmi zřídka; je tomu tak jenom u některých jedinců (na př. v Černotíně, Zbrašově). Z geografického rozsahu této koncovky můžeme tedy říci, že v prostoru Hranic a Lipníka bývá v 3. os. množ. č. sloves typu prositi koncovka -ijú (-iju) // -yjú (-yju) poměrně méně; mnohem častěji tu bývá u sloves tohoto typu koncovka -í (-i) // -ý (-y), která se vyskýtá pravidlem v ostatních vesnicích ležících na východ od města Hranic. Přízvukem na předposlední slabice se pak navzájem blíží nejen městská mluva ve zkoumaných severovýchodomoravských městech, ale také nářečí na celém severovýchodomoravském území.

 

Nyní jde o to, jak si vysvětlit tento rozdílný jazykový stav mezi městskou mluvou v Hranicích a v Lipníku n. B. a nářečím okolních vesnic. Na tuto otázku nám odpoví historický vývoj. Je nepochybné, že otázka vývoje městské mluvy v Hranicích a v Lipníku n. B. i v okolních vesnicích souvisí s osídlením obou těchto měst a celé oblasti. Podle historických zpráv byly Hranice založeny v 1. polovině 12. století mnichem Jurikem, který obdržel od olomouckého knížete Bedřicha místo nazvané Hranice (locum, qui Granice vulgo dicitur),[8] ornou půdu ve Špič[4]kách a darované území od říčky Žabník, vlévající se do Bečvy nedaleko Drahotuš, až k řece Odře. V té době byla založena na Hranicku také většina vesnic, na př. Heřmanice, Černotín, Hluzov, Opatovice, Bělotín, Kunčice, Jeseník a j.,[9] které byly osídleny vnitřní kolonisací, a to českým živlem. Teprve v 13. století byly některé z těchto vesnic, na př. Jeseník, Bělotín, Kunčice a j., kolonisovány živlem německým. Pokud jde o osídlení města Hranic, bylo toto město osídleno rovněž českým živlem.[10] Nejinak je tomu se založením a osídlením města Lipníka i jeho okolí. O povýšení Lipníka na město máme první historickou zprávu z roku 1287[11] — ačkoli nelze se nedomnívat, že k založení města Lipníka došlo už mnohem dříve — a nelze pochybovat o tom, že nejen město Lipník, ale i celý lipnický kraj byly osídleny českým živlem. V té době, kdy vznikla města Hranice a Lipník n. B., je třeba vidět vznik panství hranického a lipnického; obě panství byla z počátku údělem zeměpanským, avšak později se stala dominii biskupství olomouckého a českých pánů.

Při zkoumání jazykového vývoje na Hranicku je velmi důležité si ujasnit směr jazykových innovací a existenci archaismů na celém tomto důležitém pomezí, ležícím na rozhraní tří dodnes výrazných moravských nářečních oblastí — hanácké, lašské a moravskoslovenské. Srovnáme-li jazykový vývoj na Hranicku a Lipnicku, vidíme, že innovace typu dej, nejvječý, šířící se ze západního centra českého jazyka, pronikla nejen na Lipnicko, ale také na Hranicko. Při hlubším studiu obou těchto oblastí můžeme si zjistit, že se lipnická oblast vyvíjela se západním centrem českého jazyka v souvislosti těsnější než oblast hranická. Na tuto těsnou souvislost Lipnicka se západním centrem českého jazykového celku ukazují změny ú (v au) v ou v ó a ý v ej v é.[12] Tyto změny pronikly na Lipnicko s velikou pravděpodobností proto, že jim nebránila německá kolonisace ani feudální uzavřenost lipnického panství. Z této skutečnosti můžeme tedy soudit, že [5]ke změně ú (v au) v ou v ó a ý v ej v é došlo na území bývalého dominia lipnického v době, kdy feudální hranice bývalého dominia lipnického nebyly ještě zcela zpevněny. Změna ú (v au) v ou v ó pak působila na vznik morfologické koncovky -ijó (-yjó) v 3. os. množ. č. sloves typu choďijó, prosyjó, která se udržuje dodnes na celé jihozápadní části lipnického Záhoří. K těsné souvislosti jazykového vývoje na bývalém území panství lipnického se západním centrem českého jazyka přispělo dále v neposlední řadě husitské hnutí a úsilí českých pánů Pernštejnů a Žerotínů, kteří udržovali v době své vlády na Lipnicku živý styk s Prahou.[13] Naproti tomu jazykový vývoj na Hranicku se poněkud odlišil od jazykového vývoje na Lipnicku. Lze předpokládat, že ponenáhlu postupující německá kolonisace v 13. století v severní části Hranicka a vznikající panství hranické jako samostatný hospodářský celek s pevnějšími feudálními formami zabránily jazykovým innovacím — tu jde především o změnu ú (v au) v ou a ý v ej — šířícím se ze západního centra českého jazyka.[14] Staré hlásky ú a ý, které se udržely na Hranicku dodnes, ukazují na starší stav českého jazyka; ke konservaci starých hlásek ú a ý na Hranicku přispělo tedy v nemenší míře vytvoření hranického dominia s pevnější vnitřní feudální strukturou, než tomu bylo v dominiu lipnickém. Okrajová poloha Hranicka působila v neposlední řadě také na zachování starého morfologického tvaru v typech chodí, trpí (choďi, trpi). V souvislosti s okrajovou polohou bývalých dominií hranického a lipnického dá se také vysvětlit zachování rozdílu mezi l a ł, i a y a udržení kvantitativních rozdílů (srov. výše). Při zkoumání jazykových poměrů na Hranicku v době předbělohorské nelze opomenout ani tu skutečnost, že se na Hranicko v tomto období stěhovali v hojné míře řemeslníci z Krakovska, Bílska, Opavska i Těšínska, kteří se usazovali především v Hranicích a v Lipníku n. B.[15] Je nepochybné, že v souvislosti s přílivem nového obyvatelstva ze Slezska byly petrifikovány nejen četné archaismy v nářečích na Hranicku a Lipnicku (srov. rozdíl mezi l a ł, i a y, pylný, přízvuk na předposlední slabice), ale že se tu také šířily polské jazykové innovace (na př. ztráta kvantity, některé ojedinělé jevy, jako na př. žułtý, 2. p. množ. č. nuh).[16] Přitom některé z těchto jevů mají větší, jiné zase menší geografický rozsah. Tak na př. [6]ztráta kvantity pronikla jenom do městské mluvy Hranic a Lipníka, kdežto jevy typu žułtý a 2. p. množ. č. nuh vyskýtají se nejen v mluvě těchto měst, ale jsou rozšířeny také v nářečí vesnic na Hranicku. Nelze dále opomíjet skutečnost, že ztráta kvantity pronikla z městské mluvy hranické do nářečí okolních vesnic; ovšem s tím rozdílem, že ztráta kvantity byla provedena v městské mluvě hranické systematicky, kdežto v nářečí okolních vesnic (na př. v Černotíně, Ústí, Velké, Zbrašově) nesystematicky. Nejinak je tomu v okolních vesnicích Lipníka n. B. (na př. v Hlinsku, Lhotě). Nelze zapomínat ani na to, že k šíření výše uvedených jevů přispěl v neposlední řadě také pohyb obyvatelstva, k němuž došlo v době třicetileté války. Podle historických zpráv pobývala na Hranicku a Lipnicku značně dlouhou dobu polská vojska, která bojovala proti Turkům; v ozbrojených rotách pronikli do této oblasti také Valaši,[17] kteří dobyli pod vedením valašského vůdce Adama Čejkovského z Vickova hradu Helštýna. Lze se domnívat, že slovakisovaný valašský živel,[18] usídlený na bývalém panství valašskomeziříčském, pronikal na Hranicko z tohoto panství a působil nejen na konservaci archaických délek, ale také na petrifikaci archaických jevů typu ščrk, na ščrku, které se vyskytují dodnes na Hranicku ve značně rozptýleném stavu. Na druhé straně možno také připustit, že jevy typu ščrk, sčrkovisko, na ščrku dostaly se na Hranicko jako jevy nové ze sousední oblasti slovenské. Nasvědčuje tomu totiž skutečnost, že se na Hranicko přistěhovalo obyvatelstvo prchající z oblastí slovenských před Kuruci.[19]

Vývoj městské mluvy v Hranicích a v Lipníku n. B. nelze zkoumat ani bez přihlédnutí k přílivu německých obyvatel, kteří se usadili v těchto městech jak v době předbělohorské, tak pobělohorské. Němečtí osídlenci se tu přistěhovali z větší části z Horního Slezska a ve svém nářečním systému měli tvrdé ł, které vyslovovali jako u obalované nebo u redukované.[20] Lze se domnívat, že v důsledku míšení městského německého a českého obyvatelstva v Hranicích, v jehož mluvě existovalo tvrdé ł, vznikla hranická výslovnost tvrdého ł, které se artikuluje spodní částí špičky jazyka na horním patru. Dále nelze opomenout skutečnost, že po porážce na Bílé hoře vítězil ve velké míře v Hranicích živel německý, který se tu udržel až do konce 19. století.[21] K počešťování německého živlu do[7]cházelo v Hranicích na počátku 20. století. Není tedy nepravděpodobné, že německý živel, snažící se vyslovovat české l střední, vytvořil si onu zvláštní artikulaci ł, jak jsme se o ní zmínili výše.[22] Ve shodě s tímto asimilačním procesem mohlo také dojít k vědomému úsilí vyslovovat l střední v českém menšinovém prostředí, v němž se udržela pro okrajovou polohu Hranic archaická výslovnost tvrdého ł. K tomuto jazykovému procesu mohlo dojít pod vlivem zvýšené úkonnosti spisovného českého jazyka, jehož sféra úkonnosti se šířila v Hranicích teprve po první světové válce.[23] S touto nezvyklou výslovností tvrdého ł, jak jsme se o ní zmínili v městské mluvě hranické, nesetkáváme se už v městské mluvě lipnické, v níž už převládá veskrze výslovnost l středního. Z toho lze soudit, že jazykové poměry v Lipníku nebyly tak složité jako v Hranicích a že úkonnost mluvené formy spisovného jazyka tu byla mnohem větší než v Hranicích. Zvýšené úkonnosti mluvené formy spisovného jazyka v Hranicích a v Lipníku n. B. lze také připočísti setření rozdílu mezi i a y, které je nejpatrnější ve výslovnosti i úzkého po retnicích (vyslovuje se zde tedy miš, picha a pod.). Avšak vývoj městské mluvy v Lipníku n. B. byl složitější o to, že se v ní setkáváme u nejstarší generace původu městského s koncovkou -ej v absolutním postavení přídavných jmen typu dobrej (nikoli už strejc). Lze se domnívat, že koncovka -ej v typu dobrej pronikla do městské mluvy lipnické z obecné češtiny, která je považována u lipnických obyvatel městského původu za vyšší jazykový útvar. Naproti tomu koncovka -ej v typu dobrej nepronikla ještě do městské mluvy hranické; udržuje se v ní staré -ý (ovšem zkrácené), které ukazuje na archaický ráz městské mluvy hranické, shodný v tomto jevu se spisovným jazykem. Stojíme tu však před otázkou, jak bychom měli hodnotit dvojhlásku ej, s níž se setkáváme v neliterárních památkách z Hranicka z 1. poloviny 19. století, psaných veskrze lidovými písaři. Na její existenci ukazují totiž případy typu smejšlení (zpráva Gallašova z roku 1815), lístek teykající se káple (památka Ssubertova z r. 1824), v tey weyšce (list Dvořákův z r. 1824). Z existence této dvojhlásky v neliterárních památkách z Hranicka mohli bychom totiž usuzovat, že tu jde o jev obecně český, který pronikl do městské mluvy hranické už v 1. polovině 19. století. Avšak této naší domněnce odporuje skutečnost, že se dvojhláska ej nevyskýtá v dnešní městské mluvě hranické; místo ní je tu ý (srov. dobrý; ovšem zkrácené). Je proto pravděpodobné, že se dvojhláska ej dostala do neliterárních památek z Hranicka cestou literární tradice. Nebylo by však dále správné tvrdit, že dnešní městská mluva v Hranicích je zcela archaická. Při hlubším zkoumání jejího gramatického systému můžeme si zjistit, že je v něm obvyklá morfologická koncovka [8]-iju // -yju v choďiju, prosyju, která se vyskýtá také v městské mluvě v Lipníku n. B. a v několika vesnicích ležících v prostoru mezi Hranicemi a Lipníkem. Koncovku -iju // -yju možno považovat za koncovku interdialektickou, která v hláskových variantách -ijou // -yjou (nářečí kelečské) a -ijó // -yjó (nářečí hanácké) ukazuje s hlediska morfologického na jednotnou koncovku moravskou.[24]

Srovnáme-li tedy dnešní stav městské mluvy v Hranicích a v Lipníku, vidíme, že se v městské mluvě lipnické vyskýtá mnohem více innovací ze západního centra českého jazyka, než je tomu v městské mluvě hranické. Při hlubším zkoumání městské mluvy v Hranicích a v Lipníku n. B. můžeme si také zjistit, že v těchto městech má nemenší význam šíření spisovného jazyka. Zajímavé však je, že z nedostatečné znalosti spisovného jazyka vznikají v mluvě lipnických a hranických obyvatel nezřídka hyperkorektní tvary typu člounek, koura (= stromová kůra) a j.

Má-li být otázka vzniku vývoje městské mluvy na severovýchodní Moravě v prostoru Moravské brány pochopena v celé šíři, nelze opomenout studium městské mluvy v ostatních severovýchodomoravských městech, jako na př. v Hustopečích n. B., Valašském Meziříčí - Krásně, Starém Jičíně, Spálově a Kelči. Otázka vzniku a vývoje mluvy v těchto městech je poněkud jednodušší než v Hranicích a v Lipníku n. B. Zkoumáme-li totiž vznik a vývoj městské mluvy v těchto městech, vidíme, že se jejich mluva v podstatě neodlišila od nářečí okolních vesnic. Na podkladě dnešního stavu městské mluvy v těchto severovýchodomoravských městech a v okolních vesnicích můžeme říci, že městská mluva tu vznikla a vyvíjela se v těsné souvislosti s okolními nářečími, která se utvářela za konkrétních historických podmínek uvnitř historického vývoje českého jazyka jako jeho místní obměny, varianty. Můžeme proto dobře sledovat v Hustopečích n. B. a v okolních vesnicích, které tvořily v minulosti samostatný statek hustopečský, vzniklý drobením ze statku starojičínského, některé společné jevy, jako na př. koncovku -úf v 2. p. množ. č. podstatných jmen typu chłapúf, dubúf; koncovku -y v 7. p. množ. č. podst. jmen typu chłapy, kuřaty; koncovku -úf u přídavných jmen přivlastňovacích typu Zemankúf Franta, odlišné od okolních nářečních typů a městské mluvy v Hranicích, Valašském Meziříčí a j. Nejinak je tomu v městské mluvě kelečské a v nářečí okolních vesnic; setkáváme se tu s jevy typu soud; vouz; strejc; třejska, ukazujícími na innovace šířící se ze západního centra českého jazyka a na smíšený ráz obyvatelstva původního s obyvatelstvem nově přistěhovalým, které přijalo nenáležité difthongy ou, ej v typech vouz, klouč, plouca; třejska, plejca, klejč a pod. Poměrně stejný vztah mezi městskou mluvou a okolním nářečím nalézáme v prostoru Valašského Meziříčí, Starého Jičína a Spálova. Vývoj mluvy v těchto městech se dál v těsné souvislosti s vývojem nářečí v okolních vesnicích. Zvláště složitý vývoj byl v městské mluvě spálovské, [9]v níž vznikl smíšený vokalický systém; vyskýtají se v něm vedle obecně českých samohlásek ještě navíc samohlásky zúžené ẹ // ẹ́; ọ // ọ́, na př. dẹň, mlẹ́ko; dọma, dọ́jit. Pátráme-li hlouběji po vzniku tohoto složitého vokalického systému v městské mluvě spálovské, můžeme si zjistit, že k jejímu utváření přispělo v hojné míře míšení obyvatelstva původního s obyvatelstvem nově přistěhovalým ze Slezska a z vnitrozemí Moravy. Zbývá nám ještě se zmínit o vývoji mluvy ve Valašském Meziříčí-Krásně. V této části Valašského Meziříčí vyskýtá se ještě dodnes ztráta kvantity; jsou zde tedy samohlásky veskrze krátké. Naproti tomu ve Valašském Meziříčí a okolí jsou kvantitativní rozdíly (t. j. samohlásky krátké a dlouhé). Při studiu tohoto rozdílného stavu mezi mluvou Krásna a okolím si můžeme zjistit, že se do Krásna přistěhovali v hojné míře obyvatelé ze Slezska, kteří přispěli k rozšíření této innovace v krásenské městské mluvě. Rozšířila se tedy tato innovace v městské mluvě krásenské v důsledku přílivu slezského živlu; podobně tomu bylo také v Hranicích a v Lipníku n. B.

 

Snažili jsme se aspoň v hrubých rysech ukázat na vznik a vývoj městské mluvy v některých severovýchodomoravských centrech, ležících v průchodu Moravské brány. Mohli jsme vidět, že se městská mluva výše uvedených měst vyvíjela v těsné souvislosti s nářečím okolních vesnic, s nimiž tvořila zkoumaná města nedílný hospodářský a správní celek v době feudalismu. Raný vznik těchto feudálních celků působil pak na uchování archaického rázu městské mluvy a nářečí okolních vesnic. Avšak nebylo by správné tvrdit, že severovýchodomoravská města v období feudalismu tvořila s okolními vesnicemi hermeticky uzavřený celek. Rozmach řemesla za feudalismu způsobil, že se do některých z nich přistěhovali řemeslníci z Horního Slezska — srov. na př. příchod otce známého spisovatele Tobiáše Závorky Lipenského —, jejichž příliv působil na rozšíření některých polských jazykových innovací (na př. ztráta kvantity, ojedinělé jevy typu žułtý, 2. p. množ. č. podst. jmen nuh) i petrifikaci některých archaických jevů (na př. přízvuk na předposlední slabice, ojedinělé jevy typu pylný, staré hlásky ý a ú; ovšem zkrácené). Z této skutečnosti vyplývá tedy, že pro zkoumání městské mluvy v severovýchodomoravských městech má veliký význam studium jazykových poměrů v období feudalismu; jazykové poměry v severovýchodomoravských městech, vzniklé v epoše feudalismu, zachovaly se poměrně nezměněné i v epoše kapitalismu. Nebylo by však správné tvrdit, že se jazykové poměry v severovýchodomoravských městech a jejich okolí v době kapitalismu neměnily vůbec. V tomto období šířil se v nich spisovný jazyk — ze snahy o spisovnou češtinu vznikly tu četné hyperkorektní tvary —, méně obecná čeština. Úkonnost spisovného českého jazyka šíří se v městské mluvě na severovýchodní Moravě zvláště dnes; obecná čeština tu pak proniká některými jevy (především dvojhláskou ej), tedy nikoli jako hotový jazykový útvar. Záleží tu tedy na konkrétních místních podmínkách i na pohybu obyvatelstva, k němuž dochází uvnitř českého národního celku. Je tedy naléhavým úkolem současné [10]jazykovědy odhalovat tyto složité jazykové vývojové cesty a ukazovat na ponenáhlé odumírání nářečí[25] ve vzrůstající úkonnosti obecné češtiny a spisovného jazyka. Že tyto vývojové cesty jsou nadmíru složité a nedají se zkoumat bez přihlédnutí k vývoji městské mluvy, která působí na vývoj nářečí okolních vesnic, snažili jsme se aspoň zčásti ukázat v tomto příspěvku.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 1, pp. 1-10

Previous Karel Horálek: Doslov kritikův

Next Karel Horálek: O poměru jazykovědy k vědám příbuzným