Německá věta jako „pole napětí“

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Немецкое предложение как »поле напряжения« / La phrase allemande en tant que „champ de tension“

Boostova kniha o stavbě německé věty[*] chce prolomit tradiční syntax se stanoviska mluvního aktu, určovaného protikladem napětí a uvolnění. Napětí vzniká mezi mluvícím a posluchačem, a to tím, že mluvící ví, co chce říci, kdežto posluchač to ještě neví. Mluvní projev napětí uvolní, rozdvojení mluvícího a posluchače pomine.

Napětí mezi mluvícím a posluchačem podle autora vytváří řád věty. Věta je jednotka napětí; uvnitř věty se však váže a uvolňuje několikeré dílčí napětí, konečně i věta jako celek uvolňuje zpravidla jen dílčí napětí: věta je jen relativní jazyková jednotka. „Věta vzniká z rozdílné situace mezi mluvícím a posluchačem, ale na společné basi, je to útvar celostní, provede řád a zakládá novou danost, t. j. novou společnou basi.“ První zákon německé věty zní u autora asi takto: Německá věta zachovává napětí, vytvořené prvním slovem, podle možnosti až doposledka a uvolňuje je na konci. Předběžnému uvolnění se vyhýbá.

Struktura věty je dvoudílná: po tázacím „thematu“ (co je dané) následuje odpovídající „rhema“ (co je nové). Dvojdílná (kvůli napětí) je také struktura přísudku s prvky k němu těsně příslušejícími (infinita, direktiva, zápor) i skupiny podstatného jména s členem nebo předložkou. Z principu napětí lze vyvodit nejen slovosledy v němčině závazné, nýbrž i volné, nevázané. „Sled jednotlivých prvků je určován jejich sdělovací hodnotou; nejvyšší hodnota se klade co nejblíže ke konci věty.“ Při tom podstatné jméno nedeterminované má přirozenou převahu nad determinovaným, podstatné jméno nad zájmenem a slovesem. „S hlediska vázání a uvolnění napětí mizejí úplně gramatické kategorie.“ V popředí stojí jen přísudek, ovládající větu, protože „sbírá v sobě všechny vztahy.“

Boostova kniha není bez zásluh, ale je přece jen jednostranná. Jedno hledisko — vztah mluvícího k posluchači — se tu přeceňuje na úkor jiných. Z obecného principu vyvozuje se určitá — německá — struktura věty. Aktuální členění větné musí být chápáno ve vztahu k členění formálnímu.

Boostova kniha, usilující o nový popis jazyka jazykem nepokleslým v prázdné formulky, je bohatší na nové formulace než na nové poznatky. Formule, že neurčitý člen slouží k označení „obecného jednotlivého“ (generelle Einzelerscheinung, s. 20) není sice nesmyslná, ale nemá valnou poznávací hodnotu (spíše označení jednotliviny neztotožněné). Operativní pojetí věty a predikace (hier ist eindeutig festzustellen, dass der Satz eine Ordnung vollzieht, wobei auf das „vollziehen“ der Ton zu legen ist, s. 21) se nehodí podle obsahu na všechny druhy vět (predikace se dá spíše chápat jako determinace, jež tvoří centrum věty, a věta jako jednotka rozčleňování skutečnosti). Právem autor ukazuje, že příslovečné určení může být stejně nutným doplněním slovesa jako [58]předmět. Tím pak vysvětluje, že se říká na př. ich lege ein Buch auf den Tisch místo ich lege auf den Tisch ein Buch, jak by odpovídalo thesím knihy (pro vyšší sdělostní hodnotu nedeterminovaného podstatného jména, s. 44). Ale za prvé lze říci obojí, za druhé není v knize vysvětleno, proč je „svaz“ takového směrového určení („direktiva“) se slovesem těsnější, než je „svaz“ přímého předmětu.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 1, s. 57-58

Předchozí Petr Sgall: Sovětský úvod do srovnávacího studia indoevropských jazyků

Následující Stanislav Králík: Příspěvek k rozvoji česko-polských vztahů