K problému kvantitativního přívlastku v češtině

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

К проблеме количественного определения в чешском / Le problème de l’attribut quantitatif en tchèque

V tomto článečku chci stručně shrnout své stanovisko k otázce českého kvantitativního přívlastku a k otázce formálních příznaků adjektiva, k věcem, jichž se dotkla v minulém ročníku Slova a slovesnosti kritika Svobodova. Poněvadž jsem se ve své odpovědi K. F. Svobodovi soustředil na metodickou stránku kritiky, pokládám toto stručné zpřesnění svého stanoviska za velice potřebné[1] kvůli další diskusi.

Nejprve bych se chtěl difinitivně vyrovnat s problémem formálních příznaků adjektivnosti. Tyto příznaky vyplývají ze syntaktické funkce adjektiva; z potřeby vyjádřit sounáležitost k příslušnému substantivu. Adjektivum vyjadřuje tuto sounáležitost buď shodou anebo jen přimykáním při naprosté nesklonnosti. V slovanských jazycích je normálním tvarovým prostředkem adjektiva shoda, jen výjimečně neshoda. Ale tato neshoda, neflektivnost (na př. ve výrazech prima šaty nebo jeho šaty) je pak zrovna takovým důkazem jeho adjektivnosti jako jinde shoda. Nelze říci, že nikoli, poněvadž nesklonnost není pro naše adjektivum typická. Nesmějí se zaměňovat soudy asertorické s apodiktickými, termíny „normální“ a „podstatný“.

Právě jen z fakta, že uvedená slova prima a jeho adjektivy už jsou, si vysvětlíme, že mohou nabýt i těch posledních formálních příznaků, příznaků morfologických. Že se prima mění na primovní, že se původní possessivní genitiv jego vyrovnal, když se stal syntakticky adjektivem, s ostatními adjektivy i po stránce morfologické, srov. na př. srbocharvátské njegov, njegova, njegovo (podle possessivních adjektiv na -ov, -ova, -ovo), v lidové ruštině místy jevónyj, jevónaja, jevónoje, srov. podobně v lidové češtině skloňování jejichho nebo jejichího, jejichmu nebo jejichímu a pod. Není správné soudit, že na př. naše jeho není ještě adjektivem, protože ještě nenabylo těchto posledních, t. j. jen [86]morfologických příznaků. Jejich nabytí je jen svědectvím, že v pojetí tato adjektivisace dávno provedena je.

Příznaky morfologické jako nejméně relevantní mohou přistoupit právě až naposledy. Příznak syntaktické adjektivisace nemůže přece hledat především anebo dokonce jenom na rovině nižší, na rovině čistě morfologické. Je samozřejmé, že skutečnost, že possessivní jeho je adjektivum, musí být formálně vyjádřena, ale nemusí to být jenom právě příznakem z této nižší roviny. Adjektivum jeho opravdu také má své formální příznaky adjektivnosti, hned dva dokonce: slovosled a přízvuk.

Skutečný possessivní genitiv stojí vždy za svým substantivem, ale adjektivum jeho stojí jako každé jiné adjektivum normálně před ním, za substantivem stojí v týchž situacích a z týchž příčin, kdy stávají za substantivem i jiná adjektiva.

Skutečný possessivní přívlastkový genitiv je také vždycky nositelem přízvuku výrazu, srov. přízvuky výrazů střecha ^|domu, výška ^|Tater, ručička ^|tlakoměru a j. a j. Ale possessivní jeho není nikdy nositelem přízvuku výrazu.

Posledních, morfologických příznaků formálních může nabýt possessivní jeho jen velice nesnadno. Femininální protějšek její jich nabyl velice snadno, protože po provedení změny ie-í (jejie>její) velmi lehce vplynul do měkkých adjektiv. Jejich se alespoň agglutinačně dá skloňovat, ale zakončení jeho ztěžuje i takové skloňování. Jenže morfologické příznaky jsou nejmíň závažné.

O číslovkách typu pět, pěti v další části.

A nyní k výměru kvantitativního přívlastku: Vylučuji předem případy typu velký, vysoký člověk, široká řeka, dlouhá lavice. Tu adjektiva udávají znak předmětu, kvalifikují jej jako jiná adjektiva hodnotící. Ani po stránce formální se případy typu široká řeka neliší od třeba tichá řeka nebo splavná řeka.

Za kvantitativní přívlastek považuji:

1. základní číslovky (jakožto vlastní prostředky na vyjádření kvantity), a to

a) ať už nesporné případy typu čtyři jablka nebo nepřímé pády u číslovek vyšších s pěti jablky - tak i

b) případy typu pět, šest atd. jablek - zájmenně mnoho, málo jablek; kolik, tolik, několik jablek; zvláštní případ něco jablek (v záporu je genitiv jen u adjektivního typu nic dobrého, u substantiv je výrazný předložkový podílný pád: nic z toho).

2. Od případů typu pět, mnoho jablek třeba oddělit případy, kdy je kvantum udáno syntaktickým substantivem: tisíce, miliony pracujících; spousta jablek. Hranice mezi typem 1b a typem 2 je pro samu povahu věci plynulá a jsou typy přechodné: typ něco jablek byl už citován, daleko blíž k typu 2 je typ trochu jablek.

O případech typu 1a by nebylo třeba mluvit, jsou nesporné. Je jenom třeba výslovně upozornit, že číslovky podoby pěti, šesti atd. v nepřímých pádech výrazů typu od pěti chlapců, pěti chlapcům, o pěti chlapcích, s pěti chlapci jsou syntaktickými adjektivy. Plyne to jasně z tendence dodat jim normálnější, shodné podoby. Obvyklé je to v jazyce lidovém u instrumentálu (s pětima chlapcama nebo chlapcema), v nářečích východomoravských se najdou i pády ostatní, pjatim, pjatich.

Jde o stejný jev jako u výše zmíněného případu prima šaty, primovní šaty.

Sporné mohou být případy typu 1b, t. j. nominativní a akusativní výrazy typu pět chlapců. Tu je třeba dokázat, že přívlastkem v tomto typu je pět a nikoli chlapců.

Důkaz ten opírám o tyto důvody:

a) Výraz chlapců nemůže být přívlastkem proto, poněvadž přívlastek rozvíjí syntaktické substantivum, a tím číslovky typu pět (na rozdíl od stavu staročeského) nejsou. Syntaktické substantivum se chová jako substantivum, může mít shodný přívlastek („každé proč má své proto“: proč a proto jsou zde syntaktická substantiva) a je sklonné (o každém i nelze říci, že je spojka). Takovými substantivy číslovky typu pět nejsou, [87]jejich zájmenné podoby mnoho a málo lze rozvést adverbiem (velmi mnoho chlapců), nikoli adjektivem.

b) Základem výrazu je tu pád počítaného předmětu, chlapců, který nazývám numerativem a který je formálně shodný s genitivem;[2] o tom svědčí (přirozeně krom stránky obsahové) i skutečnost, že každý další přívlastek, dodaný k výrazu typu pět chlapců, může rozvíjet jen tento numerativ: pět našich zdatných chlapců.

c) Děláme-li z rozvité věty větu holou, odpadnou rozvíjející členy. Věta holá z věty na př. „pět našich chlapců stálo na chodbě“ může znít jen chlapci stáli. Nelze ji utvořit bez změny formy, beze změny morfologické - ale nejde tu o syntaktickou změnu, poněvadž (jak z předchozích dvou bodů plyne) numerativ je stejně syntakticky nominativem nebo akusativem, nemůže být vlastním genitivem (i když se s ním formou shoduje), protože není závislý na syntaktickém substantivu.

Mohou se přirozeně vyskytnout věty typu pět stálo a šest leželo. Tu jsou adjektiva pět, šest zrovna tak substantivisována elipsou základního substantiva jako třeba ve větě zelené jsou dražší než černé.

Srovnání se stavem starším, ještě staročeským, je velmi poučné. Ukazuje nám, že ve všech jiných pádech než v syntaktickém nominativu nebo akusativu se nahradil stč. genitiv (tehdy skutečný, adnominální genitiv) příslušným konstrukčním pádem. Ukazuje to na úplné přehodnocení původního obsahu, ovšem jen v pádech nepřímých. Přímé pády, nominativ a akusativ, ukazují jakoby residua staršího stavu. Ale mně se zdá tvrzení o přežívání formy, t. j. de facto o rozchodu formy a obsahu noeticky nesprávné. I formu je třeba (při materiálovém ponechání) jinak hodnotit, když se změnil obsah! A proto tu užívám termínu „numerativ“. Numerativ, partitiv a negativ (= gen. záporový), geneticky příbuzné (a mající východisko i ve vlastním genitivu i v jeho složce ablativní) je třeba z hlediska dnešního stavu odlišovat od vlastního genitivu. To se někdy děje, když jde o případy příliš nápadné, na př. o úplnou nominativisaci tvaru chleba v nářečích (chleba leží na stole) nebo v případech typu ubývá vody. Je však potřeba ukázat na tento problém v celé jeho šíři.

Těžké je rozhodnout, zda je třeba považovat za adjektiva i číslovky v podobě pět, šest. Sám je pokládám za adjektiva per analogiam k podobě pěti v jiných pádech než v syntaktickém nominativu nebo akusativu. Dále proto, že je nemůžeme považovat za syntaktické substantivum[3]. Numerativní tvar po těchto podobách není tu na překážku podobného pojetí.

Ale neumím tu podat důkaz přímý. Je tu možný i výklad jiný, který navrhl v jedné diskusi M. Komárek: Pro slovanské jazyky je patrně třeba připustit i syntakticky samostatný slovní druh číslovek[4] (na rozdíl od jiných jazyků, kde i vyšší číslovky mají povahu adjektiv, srov. decem milites, až na výrazně substantivní číslovky vysoké). Syntaktická autonomnost se pro[88]jevuje právě tím faktem, nutné, historicky podmíněné náhrady nominativu nebo akusativu numerativem. Sám tuto zřejmou možnost nerad přijímám, protože podoby typu pěti je nutno pokládat za syntaktická adjektiva a syntaktický druh číslovek by zůstal omezen jen na spojení typu pět chlapců. Ale věc už zřejmě tak nepohodlná a zapeklitá je. Pro školskou praxi bych se přimlouval za to, aby se výrazy typu pět chlapců dále nerozebíraly. Pro toto řešení mluví i důvody jiné (viz příspěvek Poldaufův). Do školské praxe se na jedné straně nemůže zanášet problematika tak obtížná, ani na druhé straně hrubá mechanistika, učící nesprávně vidět ve formě chlapců syntaktický genitiv. Uvítal bych, kdyby právě tento jedině skutečně sporný a těžký bod byl podroben náležité diskusi.

Případy typu 2 po mé odpovědi sporné nejsou. (To postřehuje ve svém příspěvku Poldauf a nepostřehl to Svoboda.) Když je kvantum vyjádřeno zřetelným syntaktickým substantivem, je partitiv formálně na něm závislý. Možno ho tedy pokládat za formální přívlastek tohoto kvanta v případech typu litr mléka, tucet košil, spousta lidí a pod. Pro školní praxi tu zbude potíž pro nevhodnost otázky jaký? - ale zdaleka ne taková jako pro typ pět chlapců nebo mnoho chlapců.

Obsahový poměr je tu ovšem převrácený. Obsahově se tento typ naprosto rovná typu 1b. Není tudíž divu, že se s ním vyrovnává někdy i formálně: ve většině případech (jako v pěti případech); s hromadu lidmi si neporadíš (je dokonce častější než s hromadou lidí; o plynulých hranicích byla už řeč); spousta lidí stálo kolem (jako pět lidí stálo …) a j. Také řidší případy shody podle smyslu (spousta lidí stáli na chodbách) se tím vysvětlují.

Vzhledem k tomu pokládám za šťastné řešení Klemensiewiczovo, který mluví u těchto případů o „převráceném přívlastku kvantitativním‘’.

Za povšimnutí stojí i řešení Trávníčkovo, který mluví u výrazů tohoto typu o určení množství (Mluvnice spisovné češtiny II, 1. vyd. s. 178). Jen by bylo třeba vztahovat slova „určení množství“ opravdu na udání množství a nikoli na partitiv na něm závislý.

Měl bych některé připomínky k důkladnému příspěvku Iv. Poldaufa (jehož rukopis mi svého času autor zaslal), ale zříkám se jich ve prospěch dalších účastníků diskuse.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 2, pp. 85-88

Previous Ivan Poldauf: Vyjadřování kvantity v češtině

Next František Ryšánek: S kornelem choditi