Monografie o rytmickém zákoně v spisovné slovenštině

Vlasta Podhorná

[Rozhledy]

(pdf)

Монография о ритмической закономерности в литературном словацком языке / Monographie sur la loi rythmique en slovaque littéraire

Kniha Ladislava Dvonče Rytmický zákon v spisovnej slovenčine, kterou vydala r. 1955 Slovenská akadémia vied (Bratislava, 254 stran), je pokusem o řešení rytmického zákona v spisovné slovenštině, jeho zachovávání a porušování, které by respektovalo jak historický vývoj spisovné slovenštiny, tak současný stav jazyka, aniž by se zároveň stavěly překážky organickému vývoji rytmického zákona.

Historický vývoj rytmického zákona ve spisovné slovenštině sleduje Dvonč v gramatické literatuře od Štúra až po dnešní dobu. Dvonč studuje mluvnice celé, ne jen kapitoly, které se přímo týkají rytmického zákona; může proto korigovat některé podnes platné názory na dodržování a porušování rytmického zákona.

Poznatky z gramatik konfrontuje Dvonč s materiálem z Orla a jeho přílohy Slovesnosti, dále pak ze Slovenských pohľadů, a to pro období 1870—1905. Pro rozbor působení rytmického zákona v dnešním jazyce excerpoval Dvonč odborné publikace, a to především z oboru věd technických a zemědělských. Tuto svou volbu zdůvodňuje velkou důležitostí periodického tisku při rozšiřování spisovného jazyka. Zvláště pro kapitolu o porušování rytmického zákona v rámci tvoření slov byla tato Dvončova volba šťastná. Orol a Slovenské pohľady mu pomohly v některých případech ukázat rozdíl mezi gramatiky, kteří správně kodifikovali přirozený vývoj jazyka, zachycený v materiále zmíněných časopisů, a mezi svévolnými umělými zásahy do jazyka se strany jiných kodifikátorů; takové kodifikace zůstaly v jazyce časopisů většinou bez ohlasu. — Odborná terminologie novodobá nejen dobře charakterisuje působení rytmického zákona v současném jazyce, ale pomáhá Dvončovi také dokreslovat perspektivu vývoje výjimek z rytmického zákona do budoucnosti.

[103]V úvodě definuje Dvonč rytmický zákon jako pravidlo, podle něhož ve spisovné slovenštině nemohou následovat za sebou dvě dlouhé slabiky; v případě, že by k tomu mělo dojít, krátí se zpravidla délka druhé slabiky. Jako dlouhé fungují jak jednoduché slabikotvorné elementy vokalické nebo konsonantické, tak také diftongy.

V dnešní slovenštině je celá řada výjimek z rytmického zákona. Jejich počet v době od Štúra po vydání posledních pravidel (1953) značně vzrostl. Dvonč rozbírá působení rytmického zákona i postupné narůstání výjimek z něho ve vývoji spisovné slovenštiny nejprve při tvoření slov, potom při skloňování a časování. Platnost rytmického zákona v cizích slovech, ve jménech rodinných a zkratkových zkoumá Dvonč ve zvláštní kapitole.

V kapitole o tvoření slov probírá Dvonč nejpodrobněji otázku sufixu -ár/-iar u maskulin. Nesouhlasí s porušováním rytmického zákona v tomto případě, t. j. s ponecháváním dlouhého -ár po předcházející jednoduché délce, jak uvádějí všechna pravidla. Toto řešení je v rozporu se skutečným stavem kvantity tohoto sufixu jak v Orle a Slovenských pohľadech, tak v dnešním jazyce. I při tvoření nových slov se dnes užívá sufixu krátkého (zkracuje se také cizí sufix -ér po předcházející dlouhé samohlásce). Dvonč navrhuje opravu pravidel v tom smyslu, aby se po předcházející jednoduché délce zavedl krátký sufix -ar; po diftongu má zůstat sufix dlouhý, protože v takových případech se nezkracovalo ani v martinském období, ani se nezkracuje dnes. Také při alternantě -iar se rytmický zákon nezachovává. — Tu Dvonč po prvé naráží na skutečnost, že se diftongy chovají při rytmickém zákoně jinak než jednoduché délky. Pozoruje tento fakt i dále a vyvozuje z něho závěry.

V nejnovější době proniká délka u sufixu -ák a -ík. Při sufixu -ák jde zpravidla o slova původu slangového; Dvonč považuje i toto zachovávání délky za jistý důkaz slangovosti, t. j. nespisovnosti těchto slov (pancierák).

Zvláštní pozornost věnuje Dvonč substantivu umieráčik. U tohoto slova jde o porušování rytmického zákona v sousedství diftongu. Pro Dvonče je toto slovo důležité proto, že délka po diftongu je oporou pro požadavek zavést délku i při sufixu -ák, připíná-li se na kořenný diftong.

Řešení otázky rytmického zákona u feminin je ztíženo tím, že tu jde většinou o deriváty druhého i dalšího stupně. Takové deriváty představují jen kvantitativní rozmnožení výjimky, ne však výjimku novou (mliekár — mliekáreň).

Rytmickému zákonu podléhají slova na -anka a -ôčka. Při derivátech na -an se tedy neuskutečňuje původní dloužení v případě, že předchází dlouhá slabika. Nejde tu o dlouhý sufix, ale jen o délku, která je jen průvodním jevem, spojeným s připojováním sufixu -ka.

Neutra zachovávají rytmický zákon u slov na -stvo, -íčko, -ôčko. Při tvoření deminutiv na -ko, -ce je stejné rozkolísání jako v gen. pl., pokud jde o kvantitu vkladného vokálu: po předcházející délce se vkladné -ie- nahrazuje vkladným -e-. Je to jev, který patří do rytmického zákona. Pravidlá z r. 1953 připouštějí tvary krídiel, čísiel//krídel, čísel, ale zamítají vkladnou dvojhlásku ie u deminutiv. Dvonč ukazuje na rozpor v takovémto řešení a považuje za nutné připustit pak i tvary typu krídielko, krídielce.

Při odvozování slov předponami dochází k porušování rytmického zákona v tom případě, zůstává-li kvantita kořenného morfému nezměněna a přitom se prefix dlouží [námietka, výliatok]. Takovýto stav byl už v Orle a Slovenských pohľadech; uzákonil ho Damborský. Deriváty z předložených pádů jsou doloženy jen ojediněle; rytmický zákon se v nich porušuje (zákôrkár, zákôrník, zárečie); porušuje se také při prefixu sú- (súčiastka, súmiestny).

Podrobným rozborem různých typů složenin dostává se Dvonč k názoru, že složená slova rytmickému zákonu nepodléhají. Materiál starší i nový ukazuje, že o působení rytmického zákona lze hovořit jen v rámci jednoduchého, nesloženého slova. Tato formulace vyplývá z poznání, že dvě délky se setkávají vedle sebe v kterémkoliv typu složených slov na švu složeniny.

Pokud jde o skloňování, poměry jsou jednodušší než při odvozování.

Rytmický zákon se porušuje při tvoření 2. pl. feminin a neuter s pomocí vkladných hlásek nejnověji i tehdy, jde-li o vkladné o/e. Pronikání vkladného ie tu napomáhá ta okolnost, že [104]diftongy jsou pro slovenštinu zvlášť typické. Výjimku z rytmického zákona v gen. pl. feminin a neuter na -í zavedl Czambel. Ne svévolně, neboť materiál z Orla ukazuje, že už i tam začaly pronikat nezkrácené tvary, a to pravděpodobně proto, že zkrácený genitiv na -i se mohl považovat za nářeční 2. sg.

Nevyřešeno zůstává pronikání -ia- po dlouhém vokálu v 3. a 6. pl. (básniam, básniach).

U neuter na -ie- jsou podle dnešní normy pádové morfémy dlouhé i po předcházející délce. Tuto výjimku zavedl Czambel; vedlo ho k tomu přeceňování slova jako isolované jednotky, obával se ztotožnění tvarů siate, hriate s tvary příčestí trpného. Materiál z Orla a Slovenských pohľadů dokazuje, že se rytmický zákon porušoval, byl-li dlouhý vokál nebo diftong před diftongickou příponou, zkracovaly se však dlouhé vokály. Dvonč žádá, aby se znovu zavedlo zkracování jednoduchých dlouhých pádových přípon po předcházející jednoduché délce. Pokud však jde o diftongy, je podle něho třeba respektovat dnešní tendenci spisovného jazyka nezkracovat délky po předcházející dvojhlásce.

Rytmický zákon se podle Pravidel porušuje v celém sklonění přivlastňovacích adjektiv druhových (vtáčí). Tuto výjimku uvádí Damborský; Dvonč ji klasifikuje jako nesprávnou. Materiál Orla a Slovenských pohľadů ukazuje, že dlouhé morfémy se zkracovaly po jednoduché délce vždy, naproti tomu diftongy se zachovávaly.

V příčestí min. se zkracuje jednoduchá délka před koncovkou -vší, -všia, -všie; nezkracuje se pouze diftong -ia-: zasiavší. Tu jde o porušování rytmického zákona via facti, v žádné příručce se v rámci výjimek o tomto příčestí nehovoří.

U sloves na -ávať a -úvať se rytmický zákon dodržuje. Po předcházejícím diftongu tu však proniká délka. Slovesa na -ievať rytmický zákon porušují. Jsou podle Dvonče novým důkazem toho, že diftong je pevný při výstavbě tvarů a že rytmický zákon na něj nemá vliv. Stejná podoba jako v infinitivu se zachovává i v jiných tvarech (pret., imp., part. trpné, subst. verb., přech. přít., příč. přít.: cítieval, pálievaj, bránievaný, bránievanie, pálievajúc, pálievajúci). Je tedy nutno počítat s porušováním rytmického zákona i u těchto tvarů.

Rytmický zákon se porušuje v 3. pl. prés. s koncovkou -ia: kúpia; tuto výjimku kodifikoval podle skutečného stavu už Czambel.

U přech. přít. se podle dnešních pravidel rytmický zákon vztahuje jen na příponu -úc, ne na příponu -iac. Je tu tedy takový stav jako u dvojí koncovky v 3. pl. ind. prés. -ú/u a -ia. Jako výjimku uzákonil příponu -iac opět první Czambel, ale tento stav zná už i Štúr, a dokonce tu výslovně hovoří o porušování rytmického zákona. (Tím padá dosavadní mínění, že Štúr výjimky z rytmického zákona neznal.) Orol a Slovenské pohľady mají materiál, který přesvědčivě ukazuje, že spisovná slovenština brzy zde zkracování opustila.

U příč. přít. činného uzákonila Pravidlá z r. 1940 nezkracování délky v příponě -úci po předcházející dlouhé samohlásce (píšúci, tiahnúci, lámúci), ačkoli v přechodníku zkrácení nastává (píšuc, tiahnuc, lámuc). Dvonč tu vidí nedůslednost. Příčinu tohoto rozhodnutí nemůže najít. V celém období se v běžné praxi, dokonce i v středoškolských učebnicích, používalo tvaru zkráceného. Návrh pravidel z r. 1952 ruší tuto nepotřebnou výjimku a zavádí tvary píšúci atd. Tisk začal také hned zkracovat. Avšak Pravidlá z r. 1953 se vrátila k řešení z r. 1940. Dvonč tu podrobně polemisuje s Ružičkovým názorem na výklad slovesných tvarů, který přispěl k tomuto poslednímu řešení. Dvonč tu připomíná, že Stručná mluvnice Havránkova—Jedličkova hovoří o odvozování tvaru typu peroucí od přechodníku. Pro slovenštinu dokazuje Dvonč tuto souvislost kvantitativními poměry při súdia - súdiac - súdiaci, které předpokládají stejný stav při píšu - píšuc - píšuci. V starší fázi spis. slovenštiny se -úci zkracovalo; Štúr i Czambel tu rytmický zákon dodržují, materiál z Orla a Slovenských pohľadů právě tak jako ze současného jazyka přesvědčuje o správnosti Dvončova důrazného požadavku po odstranění této výjimky.

V tvarech typu chváliaci se rytmický zákon v celé historické době porušuje, stejně jako v 3. pl. ind. pres. a v přech. přít. u téhož typu.

U cizích slov platí rytmický zákon, jde-li o jednoduché délky: módny, parádi sa. [105]Diftongy (au, ou, eu) jsou co do kvantity neutrální, takže po nich zkrácení nenastává: faunský, olomoucký, seulský.

Rodinná jména nemohou být východiskem pro zkoumání platnosti rytmického zákona, protože mají nejrůznější původ. Ani pro slova zkratková rytmický zákon neplatí.

V oddíle nazvaném Výsledky podává Dvonč především přehled výjimek z rytmického zákona v gramatikách a Pravidlech. Tento přehled má tu výhodu, že zde můžeme sledovat působení rytmického zákona od ustanovení spisovné slovenštiny až po nejnovější dobu. Neméně důležité však je, že tu Dvonč neuvádí jen výjimky, o kterých autoři mluvnic výslovně hovoří, ale i ty výjimky, které do souhrnných pouček nezahrnují.

Dvončův výzkum ukázal, že rytmický zákon nebyl bezvýjimečným zákonem ani u Štúra (Štúr porušoval rytmický zákon ve čtyřech typech případů), takže Štúrova formulace tohoto zákona jako bezvýjimečného je spíš ideální schema než skutečný stav. Štúr měl těžkosti s otázkou diftongů v souvislosti s rytmickým zákonem, neopíral se o celý materiál a nemohl proto přijít k správným závěrům.

Czambel se většinou opíral o skutečný usus ve spisovném jazyce, o jazykovou praxi. Proto výjimky, které zavedl, vystihují většinou nový vývoj v oblasti rytmického zákona. — Stejně dobře dovedl pozorovat vývoj rytmického zákona i Damborský. — Usus Orla a Slovenských pohľadů především důsledněji dodržuje rytmický zákon než dnešní norma.

Dvončův rozbor dále ukázal, že není správné tvrzení, že se při derivaci kromě několika přípon rytmický zákon zachovává důsledně. Počet výjimek tu právě naopak stále vzrůstá. Ukázalo se také, že v jazyce existuje mnohem více výjimek z rytmického zákona, než se uvádí v gramatických příručkách. Dvonč tedy žádá uzákonění zdůvodněných výjimek a odstranění výjimek nezdůvodněných.

Nejprve žádá, aby se rytmický zákon zachovával při jednoduchých délkách. Výjimku tu mají tvořit jen gen. pl. na -í (básní) a substantiva s předponou sú- (súštátie). Délka po předcházejícím diftongu se má ponechat.

Dvončův návrh systematiky výjimek v dnešní spisovné slovenštině má tu výhodu, že respektuje živý usus. Při odvozování a skloňování substantiv a adjektiv se zachovává vztah mezi jednoduchou a diftongickou kvantitou; nezapomíná se na další perspektivu vývoje: výjimek v sousedství diftongů bude přibývat. Bude tu třeba počítat s těmito výjimkami: 1. u deminutiv typu krídielko, 2. u 2. pl. typu úradníčiek; 3. u sloves na -ávať po diftongu (podriemkávať); u sloves na -úvať po diftongu (preorientúvať sa).

Tu okolnost, že diftongy jsou povolnější vůči tlaku morfologického systému než jednoduché délky, vysvětluje Dvonč tak, že diftongy se staly fonologicky dlouhými jen proto, že v historickém vývoji nastoupily na místo původně jednoduchých, prostých, dlouhých fonémů.

Při řešení otázky příčin porušování rytmického zákona považuje Dvonč své vysvětlení tohoto jazykového dění jen za pokus; nečiní si nároky na jeho definitivní platnost.

Stejně jako Peciar odmítá i Dvonč vysvětlovat vznik výjimek na základě morfologické analogie. Jako jednu z příčin pronikání výjimek uvádí Dvonč vliv nářečí, v nichž se rytmický zákon nezachovává, a to hlavně pokud jde o porušování rytmického zákona v sousedství dvojhlásky, poněvadž v některých nářečích se rytmický zákon vztahuje jen na jednoduché délky. Dále působila též tendence po racionalisaci fonologického systému, chápané jako projev účelné činnosti hovořících, kteří jazyka záměrně užívají k tomu, aby byl nástrojem vzájemného dorozumívání.

Jistou úlohu tu hraje i písmo; v něm se střetnutí dvou diftongů nebo jednoho diftongu a dlouhé samohlásky nejeví jako porušení rytmického zákona.

U některých výjimek je možno mluvit také o příčinách zvláštních, jako je na příklad tendence po odstranění homonymity morfémů u 2. pl. (kázní, básní // nář. gen. sg. kázni, básni). V některých případech jde o nové tvoření podle existujících výjimek (kohútiar, drôtiak.)

[106]Shrneme-li výsledky, ke kterým autor dochází, můžeme konstatovat, že se mu podařilo přispět k lepšímu poznání starší gramatické literatury, jak bylo jeho úmyslem. Revidoval otázku porušování rytmického zákona u Štúra, správně zhodnotil kodifikování výjimek Czambelem a Damborským. Jeho výzkum ukázal, že je nutná nejen úprava systematiky výjimek z rytmického zákona, ale také revise některých pouček z kmenosloví a tvarosloví. Dalšímu bádání zůstávají otevřeny otázky, jichž se Dvonč dotkl, které však nemohl v rámci své práce dořešit. Je to otázka povahy slovenského ou, které Dvonč za diftong nepovažuje[*], pronikání -ia- po délce v 3. a 6. feminin a neuter; otázka délek u adj. typu vtáčí; povaha diftongů v cizích slovech*); příčiny vzniku porušování rytmického zákona.

Jako postulát zůstává soustavný výzkum současné spisovné výslovnosti se zřetelem k zachovávání nebo porušování rytmického zákona.

Metodické zpracování látky je u Dvonče názorné. Při zkoumání otázky, je-li některá slabika zkrácena podle rytmického zákona anebo jde-li o slabiku krátkou od původu, opírá se Dvonč o celý systém tvarů, v nichž před krátkou slabikou předchází také slabika krátká.

Dvončova práce vyvolá v slovenské jazykovědě jistě širokou diskusi, a to hlavně o těch typech, v nichž jde o revisi otázky zachovávání a porušování rytmického zákona, jak ji podávají Pravidlá z r. 1953. Taková diskuse pak může přinést i řešení těch problémů, které tu Dvonč jen nadhodil, a může přispět k řešení orthoepických pravidel, které autor navrhuje.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 2, s. 102-106

Předchozí Karel Horálek: Otázky strukturální jazykovědy na slavistické konferenci

Následující Oldřich Králík: K překladatelské teorii a praxi