K překladatelské teorii a praxi

Oldřich Králík

[Rozhledy]

(pdf)

К теории и практике перевода / La théorie et la pratique de la traduction

V posledním čísle tohoto časopisu reagovala H. Jechová na můj posudek Nad novým překladem ze Słowackého (SaS 17, 1956, s. 152-160) Několika poznámkami o překládání romantické poesie (SaS 18, 1957, s. 42—50). Zdá se, že bude užitečné pokusit se o vyjasnění základních pojmů z teorie překládání a o precisování kritických soudů o dvou nových překladech ze Słowackého.

V několika poznámkách čteme: „Chápání uměleckého díla je objektivní, ale i subjektivní, a to subjektivní se stanoviska jednotlivých epoch, ale i jednotlivých čtenářů. Z toho vyplývá, že překlad je vyjádřením objektivních hodnot díla, ale i jejich subjektivního chápání.“ Je samozřejmé, že u každé věci můžeme provést fenomenologickou analysu. Na smutečním oznámení čítáváme: „Bolestí sklíčeni oznamujeme, že umřel náš syn, manžel, otec, švagr, strýc, bratr … XY“. Je to týž člověk, ale v běžné stylisaci parte bývá vyjádřena nebo naznačena síť příbuzenských vztahů, v kterých nebožtík stál k příslušníkům rodiny. Člověk se jeví jinak svým dětem, jinak svým rodičům. A rozšíříme-li pozornost na ostatní vztahy lidské, je jasné, že se týž člověk jinak jeví svým učitelům, jinak svým žákům atd. Sedmdesátiletému starci se jeví třicátník mladíkem, desetiletému dítěti pomalu starcem, ale pořád je to týž člověk. Odlišnost pohledu a chápání se zřetelně projevuje v podobiznách téhož člověka, existují ikonografická díla o podobiznách Goethových nebo Verlainových atd. Je nesmírný rejstřík, jak postihnout podobu člověka, od monumentální jezdecké sochy ke karikatuře třebas v Simplicissimu. A toto druhové rozrůznění portrétu je znásobeno nesmírnou proměnlivostí kvality v dílech jednotlivých portrétistů. Fenomenologickou analysu můžeme provést také u uměleckého díla, přesto však nemůže být pochyby, že dílo má objektivní realitu, stejně jako člověk, který je předmětem ikonografie.

V tomto časopise vyšel průkopnický příspěvek F. Vodičky o konkrétisaci básnického díla. Bylo v něm ukázáno na zákonitosti, které ovládají čtenářskou a kritickou realisaci básnického díla v různých dobách a u jednotlivých vnímatelů. Mutatis mutandis platí výsledky Vodičkova zkoumání také pro překlady. Bylo by jistě pochybené redukovat umělecké dílo na součet kon[107]kretisací čtenářských, kritických a překladových, agnosticky odkázat samo dílo do nepoznatelné říše „Ding an sich“. Básnické dílo má stejně reálnou a objektivní realitu jako člověk, i když jako člověk vstupuje do složitých vztahů. Bylo by ovšem pošetilé připisovat dílu zkamenělou, statickou, nehybnou objektivnost: dílo je výtvorem umělcova subjektu, je vnímáno a přetvářeno nespočetnými subjekty čtenářskými, vykladačskými a překladatelskými. Ale ani vznik z tvůrčího subjektu ani zabarvování subjekty receptivními a přetvářejícími nemění základní fakt objektivní platnosti díla.

Jde nyní o to, abychom osvětlili proces překládání, poměr překladu k originálu a ostatní zákonitosti překladu. Překládání je tvůrčí činnost v zásadě totožná s vytvářením původního díla, psaní přeložených básní vyžaduje tytéž schopnosti jako psaní básní původních. Konvečním slovem lze říci, že překlad musí být básnické dílo, že překládat básně může jen básník. H. Jechová, počínajíc názvem svého příspěvku, snaží se vnést do teorie překládání kategorie vědecké specialisace, ale asi neprávem. V literární historii může být prospěšná specialisace na stříbrnou dobu římské literatury nebo na novou attickou komedii, na perský sufismus nebo francouzský symbolismus, ale umění je daleko svobodnější a universálnější. Není zvykem, aby se malíř specialisoval na portréty osmnáctiletých dívek dinarského typu nebo na plavovlasé pětadvacetileté muže. Škála podobizen Dürerových nebo Rembrandtových je nesmírná, podobně Goethe nebo Pasternak, Vrchlický nebo Hora prokázali, že velký básník dovede mistrovsky překládat díla nejrozmanitějších epoch a nejodlišnějších individualit. Z praktických důvodů ovšem dochází při překládání k jisté specialisaci, uplatňují se tu přirozeně jazykové potíže s originálem, na př. u orientálních básní působí na př. též tradice, že u nás díla řecké a římské literatury překládají převážně klasičtí filologové. Překážky jazykové se však dají odstranit a hojně bývají odstraňovány pomocnými překlady prozaickými (podstročniky), tradice překladů z péra klasických filologů nebývá vždy šťastná (Šohaj, O. Jiráni). Jechová si představuje poměr mezi originálem a překladatelem takto: „V ideálním případě by měl být překladatel stejných psychických vlastností, stejného vkusu i stejných zkušeností jako autor originálu.“ To je velmi sporná these, nebezpečné psychologisování. O. Vaňorný nepřekládal zajisté Iliadu z toho důvodu, že měl stejné psychické „vlastnosti“ jako Homér, nýbrž proto, že byl klasický filolog a měl rád hrdinskou epiku. Podobně sotva můžeme předpokládat u B. Mathesia nějaké psychické spříznění s čínskými básníky, které tak sugestivně překládal. Překládání není transfuse krve, abychom zjišťovali krevní skupiny a různé faktory, je to tvůrčí činnost. Rozumně můžeme žádat po básníku, který překládá cizí dílo, aby měl básnickou schopnost stejné nebo podobné síly jako původní básník. Básnická schopnost je ovšem bez dalšího vymezení pojem neurčitý, liší se však od filologických znalostí. Opsal bych pojem básnické schopnosti básnickým viděním, t. j. silou obrazného poznání, a vládou nad jazykem. Překladatel nemusí být zvláště hluboký znalec jazyka, z kterého překládá, ale nezbytně musí být mistrem jazyka, do kterého překládá, musí být básníkem ve svém jazyku. Protože se jazyk nedá trhat od myšlení, vláda básníkova (a překladatelova) nad jazykem je nutně podmíněna schopností vidět, chápat, obrazně poznávat realitu života a světa.

Historická zkušenost ukazuje, že žijí jen ty básnické překlady, které pořídili skuteční tvůrci, Amyotův Plutarch, Wielandův Lukian, Schleglův Shakespeare atd. Jechová se snaží vnést do teorie překládání zřetel historisující: „Překládáme-li tedy z jednoho literárního období do jiného, je nutno překládat z jednoho literárního směru do druhého, na př. z romantismu do socialistického realismu?“ Soudím, že historické kategorie jsou užitečné pro literárního historika, ale spíše škodlivé pro překladatele. Překladatel nepřekládá romantické ani klasicistické dílo, nýbrž překládá především dílo básnické. Ani čtenář nemá zájem, aby poznal dokument francouzského romantismu z r. 1830 nebo ruského realismu z r. 1880, nýbrž chce číst knihu, která mu má co říci v přítomné chvíli. Nemůže být pochyby, že se umění nevyčerpává etiketami jako romantismus nebo naturalismus, že každý velký tvůrce přerůstá rámec dobového ismu. Bylo by záhubné, kdyby se překladatelé soustředili na napodobení dobové patiny originálu a neusi[108]lovali vyrovnat se s tím, co v překládáném díle přečnívá dobový rámec, co má obecnější platnost.

Konkrétně v sporném případu dnešního stylu českých překladů ze Słowackého nadhazuje Jechová nezávazně možnost, že by se polský romantik překládal lexikálními prostředky napůl Máchovými, napůl dnešními. Někteří překladatelé tuto ideu sledovali důsledněji a odvážněji: Eisner přeložil německé básně Máchovy prostředky vzatými z jeho českých veršů, existuje dále překlad Dantovy Božské komedie, pořízený v XIX. stol. jazykem starofrancouzské poesie. Myšlenka těchto experimentů je ta, převést Máchovy básně tak, jak by je byl napsal sám autor, kdyby byl použil češtiny místo němčiny, přeložit Danta tak, jak by byl býval přeložen v současné Francii, nebo jak by Božská komedie vypadala, kdyby ji byl básník psal od počátku francouzsky. Nemohu posoudit výsledek experimentu se starofrancouzským Dantem, ale pokus Eisnerův v Okusech je nutno považovat za nezdařený. Eisnerovy Okusy stejně nejsou autentickým textem Máchovým, nezbytně zrcadlí dnešní pojetí Máchova díla, myšlení, jazyka, dokonce reminiscence na známé české texty Máchovy působí u Eisnera rušivě. Přeložit Słowackého tak, jak by jej byl přeložil K. H. Mácha, je představa ilusorní a neuskutečnitelná, leda ve formě hříčky.

Nemíním se pouštět do žádných umělých konstrukcí, chtěl bych pouze konstatovat samozřejmý fakt literární historie, že každý překlad je součástí národní literatury, do níž byl uveden, a to literatury té doby, kdy vznikl. Překlady Ř. Hrubého z Jelení patří do literatury českého humanismu, překlady Jungmannovy do literatury obrozenské, překlady Vrchlického do literatury lumírovské atd. Je dostatečně známo, jak těsně souvisí Čapkovy překlady s vývojem české poesie v dvacátých letech, nepochybně i poslední překlady ze Słowackého náleží do let, kdy vyšly, a musí být měřeny dnešní českou poesií.

Dnešní překlad ze Słowackého je nutně českou básní z padesátých let 20. stol., nemůže se schovávat za žádné výklady o romantismu. Také romantismus by bylo možno fenomenologicky analysovat, pravděpodobně by se ukázalo, že romantismus, kterým operuje Jechová, je vágní literárně historická abstrakce. Můžeme se však omezit na rozbor básně Poslední vzpomínka.

Jechová tu zřejmě přeceňuje význam biografického pozadí básně, obsáhle mluví o ženě, která inspirovala Słowackého verše. Dále Jechová přehání rozdíl mezi čtenářem českým a polským, považuje za podstatnou přednost, že polský čtenář má při Poslední vzpomínce bohaté asociace, neboť zná básníkův životopis. Myslím, že poučenost o básníkově biografii může spíše vadit než prospívat, aspoň v daném případě. Jechová se pozastavuje nad tím, že jsem ženský zjev v Poslední vzpomínce považoval za „démonickou postavu“. Zřejmě zapomněla na okolnost, že — smíříme-li se s jejím způsobem vyjadřování — „při překládání je třeba poznávat dvojí realitu, totiž realitu objektivní a realitu viděnou básníkem originálu“. Mluvil jsem přirozeně o realitě básnické a také překladatelka by si jí měla více všímat a nerozptylovat se skutečnostmi z básníkovy biografie.

Překladatelka klade nepochopitelně velký důraz na fakt, že hrdinka Słowackého básně byla v reálném životě „o několik let starší“ než básník, že básníka „stále považovala za dítě“. Tato biografická podrobnost není snad zcela zbytečná pro pochopení básně, ale rozhodně není nezbytná. Z textu originálu jsem poznal, že děckem se nemíní žádný desetiletý tvor, nýbrž že tu mluví básník o sobě. Napsal jsem původně: „Báseň Słowackého je drama dvou milenců, děcko v něm nemá vůbec co hledat, jen dětský, nevinný ruměnec.“ Naopak je pochybné, zda český čtenář pochopí, že jde o samého básníka ve verších Jechové: „Vidíš, jak děcku pohasly líce / všude, kde jen dech tvůj vanul?“ Slovo všude naprosto zavádí čtenáře, Jechová nyní zakrývá své nedopatření matnými všeobecnostmi: „Pozměnit by tu bylo možno pouze začátek druhého verše, ale to proto, že je oslaben užitím slov významově chudých.“

Nebezpečnost vnějškově chápaných informací pro překladatele je ještě patrnější v druhém případě, v pojetí druhé strofy Poslední vzpomínky a v překladu začátku třetí strofy. Jechová pokládá druhou strofu za nihilistickou a říká výslovně: „Takových míst naprosté negace najdeme u Słowackého více … Není třeba se obávat, že by každý projev nihilismu poškodil [109]jeho dobré jméno, a za každou cenu jej vymycovat nebo skreslovat.“ To je typický postoj některých literárních historiků, kteří nejsou schopni vidět jednotu tvorby a uměle dělají z básníků tříčtvrteční optimisty, nebo občasné pesimisty. Słowacki prožil před napsáním básně tragiku erotického rozchodu, byl nešťastný, ale to není záležitost nihilismu, nýbrž životní reality, v druhé řadě citlivosti. Snad každého člověka potká neštěstí, ale proto ještě není nihilistou. Dalo by se namítnout, že člověk zklamaný v lásce nemusí psát básně, mluvit o svém neštěstí. Słowacki hluboce postihuje svůj vnitřní stav po rozchodu s první láskou, ale naprosto se v něm nekochá, zřejmě by si přál z něho jakkoli uniknout. Ani básníkův postoj k reálnému neštěstí životnímu nelze tedy pokládat za nihilistický, označit jej za projev „naprosté negace“ je zřejmé neporozumění.

Smysl druhé strofy je zhuštěn na začátku další strofy ve slově strętwialość, kterým básník jednoznačně říká, že se ho zmocnila ledová hrůza — souhlasně je vnitřní stav básníkův dokreslen bezprostředně následujícím obrazem zimny kamień. Jechová nepochopila při překládání smysl Słowackého slov a obrazů, přeložila ono klíčové slovo matoucím výrazem zpuchřelost. Nyní v Několika poznámkách prozrazuje bezděčně, jak k tomuto hrubému pokroucení smyslu originálu došlo: „… jde vlastně o narážku dvojí. Polské slovo strętwialość neznamená pouze znecitlivění, anestesii, jak se domnívá Králík, ale velmi často i ochromenost, neschopnost určitých reakcí jak u člověka, tak u celé společnosti … U Słowackého je zde zřejmá narážka na obojí a domnívám se, že vyjádřením pouze jeho vlastní nečitelnosti bych skreslila verš více než obecnějším vyjádřením „zpuchřelosti“, která se může vztahovat na různé projevy v lidském životě.“ Jechová není korektní v reprodukci mého výkladu, což by nebylo tak zlé, ale není přesná v tlumočení básníkova textu, což je horší. Napsal jsem v původní recensi tuto charakteristiku druhé strofy Poslední vzpomínky: „…vnitřní stav člověka, který je postaven mimo život a smrt, který je necitelný k radosti i bolesti, který je ochromen v základním postoji ke skutečnosti.“ Myslím, že je dokonale zbytečné, aby mě Jechová poučovala o „ochromenosti“, když jsem sám toho slova užil před ní, aby důležitě mluvila: „neschopnost určitých reakcí“, když jsem předtím napsal: „necitelný k radosti i bolesti“ — ponechávám čtenáři k rozhodnutí, čí formulace je jasnější.

Nejhorší na věci je nápad Jechové, že v Słowackého slově strętwialość je dvojí narážka, nejen na vlastní zkamenělost, nýbrž i na „zpuchřelost společnosti“. Ze sebe ovšem Jechová tento nápad nemá, nýbrž pravděpodobně z nějaké literární příručky. Nejdříve nějaký literární historik zkonstruuje u básníka nihilismus a pak vinu za něj svalí na společnost, „zpuchřelou“ společnost. Překladatel příliš podléhající literární historii nepřekládá nakonec konkrétní báseň Słowackého, nýbrž jakýsi umělý fantom Słowackého a posléze čiře abstraktní představu „romantismu“. Na štěstí skutečná báseň Słowackého je daleko prostší než dohady některých literárních historiků a bylo by užitečné, kdyby se překladatelka vrátila od fiktivního dramatu, které do Słowackého ex post vkládá literární historie, k skutečné erotické tragedii, která fakticky v Poslední vzpomínce je vyjádřena.

Zabývat se jednotlivými poznámkami Jechové k otázkám jazyka a stylu překladového pokládám za zbytečné. Proniká dnes obecněji vědomí o nezbytnosti vyšší kultury překladové, odkazuji zvláště na dva články, Valjův a Vladislavův. První napsal zásadní příspěvek Tvůrčí problémy našich překladatelů, cituji aspoň jednu větu: „Stadium bezbarvého anonymního, šedivého neutralismu v průměru či spíše podprůměru našeho dnešního překladatelství už zvolna překonáváme“ (Nový život, 1956, s. 176). Vladislav napsal glosu k novému překladu z Někrasova pod názvem Pravá tvář básníka a pranýřoval v něm sklon některých interpretů básnického díla: „. se bez hanby snaží živou, lidskou postavu básníka upnout do předem vyměřené a ušité uniformy své mrtvé představy o poesii“ (Světová literatura, 1956, s. 247). Byl by to ovšem vděčný úkol konfrontovat názory Jechové s její překladatelskou praxí, ukázalo by se, že obojí pevně souvisí. Jestliže jsou Jechové některé mé výtky nesrozumitelné, svědčí to asi, že nedostatky jejího překladu nejsou náhodné, nýbrž vyplývají z celkové nevytříbenosti [110]jazykového cítění. Jestliže prohlašuje, že v originálu „je hlavní důraz na adjektivu … a ne na slovese“, koresponduje to s její tendencí k epithetičnosti. A jestliže se jí zdá se otvírala prozaičtější než se rozevírala, vysvětluje se tím, proč zvolila druhý výraz: chtěla mít překlad poetický, chtěla, aby zněl a vypadal hodně básnicky. To právě je základní nedostatek překladu Jechové, že vnějškově usiluje o navození dojmu básnickosti, že její překlad je vypočten na formální účin a v malé míře je skutečným básnickým činem, který by rostl zevnitř, z vidění života a reality. Posuzovat báseň je vždy nesnadný úkol, ale posuzovat překlad je úkol dvojnásob nesnadný. Překlad se jednak něčemu podobá, jednak něčím je. Především se podobá originálu, dále se svými formálními znaky obecně podobá básnickému dílu. Ale tato podobnost, tato imitativnost přeložené básně nestačí, překlad nezbytně musí být básní ještě sám o sobě. Při hodnocení překladů musíme co možná přesně rozlišovat mezi obojím, podobat se a být. Ostatně při překladu Jechové i ta podobnost k originálu je tak řídká a děravá, že sotva zakryje nedostatečnost básnické kvality, aby totiž překlad byl tvůrčím dílem.

Jediná věc snad zasluhuje podrobnějšího výkladu, totiž rýmová technika při překládání.

Jechová soudí nepříznivě o rýmech Holanova překladu: „… právě v nich se vyskytuje velmi často dodávání dalších představ a rozdíl mezi Holanem a jinými překladateli je v tom, že Holan dodává kvůli rýmům slova nápadná, často patřící jasně do jeho vlastního básnického slovníku“. Konkrétně se Jechová domnívá, že u Holanova slova vratká „jde prostě o rýmové slovo k matka“, že spojení leželo si je „nevhodné“, že „Holan užívá tohoto způsobu zřejmě z důvodů rýmových k cosi“. Jechová v této věci podlehla dost rozšířenému názoru na rýmy, speciálně na rýmy v překladech. Bylo leckdy zjišťováno, že Vrchlický sahá místy ve svých překladech k „nápadnějším“ rýmům, než jaké měl originál. V Nezvalových překladech Rimbauda byly konstatovány velmi nezvalovské rýmy. Skutečně se dá většinou zjistit, které slovo z rýmové dvojice bylo určeno originálem a které navozeno teprve potřebou rýmovou — opravdu jasné je to u dvojice matka:vratká. Dá se do velké míry souhlasit i s míněním, že takové „nápadné“ rýmy jsou specifickým jevem v překladech. Ale evidentně to není výhradně důsledek překladatelských obtíží, důsledek překladatelského t. zv. štěrkování nebo vycpávek. Tytéž rýmové krkolomnosti a násilnosti byly týmž básníkům, Vrchlickému a Nezvalovi, vytýkány nejen v překladech, nýbrž i v původních jejich básních. Myslím, že Nezval ve svém úvodě k Mahenovým básním dostatečně obránil „nápadné“ rýmy, ale pro jasnost bych si přece povšiml znovu oněch dvou rýmových dvojic Holanových, které, jak jsem se přesvědčil, nelíbí se mnoha čtenářům, nejen Jechové.

Znovu opakuji, že není těžko uhodnout, co bylo primární a co druhotné v dvojici matka:vratká. Ale tím, že básník potřeboval slovo vratká z důvodů zvukových, není předem řečeno, že slovo je významově zbytečné a rušivé. Spojení brána vratká o pohřební kapli je nezvyklé, ale naprosto není nesmyslné — přívlastkem básník říká, že existence člověka je vratká, že labilní je hranice mezí životem a smrtí. V druhém případě je nutno zdůraznit dva momenty: jednak rýmy typu leželo si : cosi patří k prostředkům moderní poesie české (asi od V. Dyka), jednak je nesprávné chápat zájmeno si jen emocionálně („vnáší význam libosti“) a přehlížet jeho funkci zintensivňující. Sloveso ležet bylo dáno už originálem, není tedy překladatelskou vycpávkou. A vznik leželo si z primárního leželo nedá se objasnit jen výpočtem eufonickým, nýbrž hlavně jako významové umocnění. Studium rýmové techniky u básnických překladatelů jako J. Vrchlický vede k výsledku, že tito tvůrci potřebou rýmovou byli pravidelně provokováni k ideově obrazivým pointám. Je to poněkud překvapující skutečnost, aby byla běžně průhledná, ale je fakt, že čím větší je básníkova „tíseň“, tím smělejší bývá jeho „píseň“ — abych použil jednoho velmi rozšířeného rýmu.

Lituji velice, že ta část mé recense, kde srovnávám překlad Jechové s Holanovým, „působí trapně svou zřejmou stranickostí“. Nechtěl jsem v posudku stranit osobám, stranil jsem a straním poesii. Jechová radí básníkovi „nepřekládat nikdy to, kde by musel vedle tváře [111]autora originálu ukazovat i výrazně odlišnou tvář vlastní“. Myslím, že neškodí, když se v českém překladu Rimbauda ukáže výrazná tvář Nezvalova, v českém překladu Słowackého nebo Mickiewicze výrazná tvář Holanova a Halasova. Naopak se obávám, že není na prospěch české literatury, když se v překladech ukazují tváře nevýrazné, že škodí „bezbarvý, anonymní, šedivý neutralismus“.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 2, s. 106-111

Předchozí Vlasta Podhorná: Monografie o rytmickém zákoně v spisovné slovenštině

Následující Karel Hausenblas, Miloš Helcl: Zpráva o konferenci věnované vědeckému studiu soudobých jazyků