Zpráva o konferenci věnované vědeckému studiu soudobých jazyků

Karel Hausenblas, Miloš Helcl

[Kronika]

(pdf)

Сообщение о конференции, посвященной научному изучению живых языков / Rapport sur la conférence dédiée à l’étude scientifique des langues contemporaines

Ve dnech 26. listopadu až 1. prosince 1956 uspořádala VIII. sekce ČSAV a její pracoviště Orientální ústav, Ústav pro jazyk český, Slovanský ústav, Československo-sovětský institut a Kabinet pro moderní filologii konferenci o vědeckém studiu soudobých jazyků evropských a orientálních. Ke konferenci dali podnět naši orientalisté a jejím cílem bylo vyjasnit a zpřesnit metody vědeckého zkoumání, popisu a výkladu jazyků současných, mezi nimiž jsou skupiny jazyků značně odlišných struktur; u některých neznáme vůbec (nebo známe jen velmi málo) jejich historický vývoj. Zvláště ve studiu jazyků orientálních (ale i jiných) panuje značná různost názorů a nepropracovanost metodických postupů, přežívá tu mnoho nevhodného tradicionalismu, přenášejí se často jednotlivé poznatky i celá schemata z jednoho jazyka, známějšího, do jiného, i když jsou strukturně hodně odlišné, přestává se mnohdy na mechanickém popisu a filologickém konstatování zjištěných faktů.

Vzhledem k vytčeným cílům byl rozvržen program jednání během šesti dnů na tyto úseky: (1) zásady mluvnického popisu a výkladu živého jazyka, povaha systému v jazyce a mluvnický tradicionalismus, (2) poměr k vývojovému zkoumání jazyka, (3) morfologie, (4) tvoření slov, (5) lexikologie a vědecká lexikografie, (6) syntax.

(1) Konferenci zahájil a o důležitosti její thematiky promluvil akad. J. Průšek: zdůraznil zejména potřebu volné diskuse bez jednostranného dogmatismu. Úvodní referát k prvnímu bodu přednesl prof. dr. K. Horálek o zásadách vědecké mluvnice t. zv. deskriptivní. Ukázal, že je zde třeba zaměřit se na odhalení systémové povahy jazykové stavby a na studium živého jazykového dění. Metodická nejistota pramení hlavně z toho, že se dosud obecně nedospělo k názoru, že je nejen možný, ale i nutný synchronický popis a výklad jazyka, opřený ovšem s výhodou — tam, kde je to možné — o studium vývojové. Speciální pozornost věnoval referent zvukové stránce jazyka. — Prof. dr. E. Pauliny ve svém referátu o systému v jazyce ukázal na nutnost chápat jazyk jako systém, který ovšem vyrůstá z běžného lidského chápání, a ne z logické dedukce; rozebral základní plány jazykové a jejich nejdůležitější vztahy. Systémovost má různou povahu v jednotlivých složkách jazykové stavby. Zabýval se hlavně vztahem mezi zvukovou a významovou stránkou jazyka. Vzájemnou skloubenost a podmíněnost jejich objasnil na problematice slovních druhů. — Orientalistické koreferáty k těmto thematům přednesli J. Petráček (o povaze systému v semitských jazycích), J. Bartušek (o dějinách čínského mluvnictví) a J. Poucha (o tradicionalismu v tibetské mluvnici).

Bohatá diskuse se soustředila na několik thematických okruhů: O vztahu jazykového systému ke skutečnosti promluvili Ľ. Novák a Vl. Skalička: ten a J. Filipec rozebírali pak systémové vztahy lexikální, J. Vachek a J. Bauer metody srovnávání, B. Havránek zdůraznil metodický význam rozboru jazyka současného i pro zkoumání vývojové. Příspěvek V. Blanára se týkal dynamiky v systému a hierarchie jeho složek, příspěvky A. Lamprechta, K. Hausenblase, Ľ. Ďuroviče, O. Švarného a V. Poláka kriterií pro určování slovních druhů, Fr. Daneše a M. Romportla zkoumání zvukové stránky jazyka.

[112](2) Akad. Trávníček nemohl bohužel svůj referát o významu historického studia pro vědecké poznání soudobých jazyků pro vážnou nehodu po cestě do Prahy na tuto konferenci přednést. — Prof. dr. J. Vachek vyložil na anglickém materiálu, do jaké míry je nutný k vystižení dynamické stránky určitého stavu jazyka výklad historický. Zdůvodnil však zároveň, že nestačí jen najít genetickou souvislost (příčinnou), ale že je třeba též určit místo, jaké zaujímá jazykový jev v systému jazyka v daném období. — Prof. dr. Vl. Skalička v referátu o příčinách jazykových změn položil důraz na stabilitu jazykové stavby, rozlišil kromě jiných změny nekompensované (zvl. v slovní zásobě) a kompensované (zvl. v hláskové a mluvnické stavbě). Příčiny změn jsou jednak vnější, vyvolané dorozumívacími potřebami a historickou situací, dále změny motivované proměnami systému, a pak též změny jiné povahy, v nichž se projevuje variabilita jazyka, oscilace mezi jednotlivými složkami (tak na př. stojí proti sobě snaha o artikulační úsporu a snaha po větší jasnosti). — Doc. dr. Trost se na přehledu vývoje flexe v germánských jazycích zabýval obtížným problémem „zdokonalování“ mluvnice: tuto (jespersenovskou) thesi nelze ovšem zjednodušeně přijímat, ale ani zásadně odmítat. Se skepsí je záhodno se stavět k možnosti vyložit jazykový vývoj jako řetězec nutných změn: výhodnější je odhalovat „uzlové body“ vývojové. Vedle výkladu jednoho stavu jazyka jiným předcházejícím nebo jinými předcházejícími, je možno a nutno postupovat též na základě jiného principu, totiž výkladu části z celku (a celku z částí). — Význam historickosrovnávacího studia pro vědecký výklad soudobých jazyků íránských osvětlil ve svém koreferátě dr. O. Klíma. V diskusi Ľ. Novák v připomínkách k referátu Skaličkovu zjišťoval, jak se vnější vlivy a podněty obrážejí v jazykové struktuře. O. Ducháček vidí přední rys dějin jazyka nikoli ve stabilitě, ale naopak ve stálém vývoji. Podle názoru J. Šimka zjednodušování morfologie nemluví ještě pro pokrok ve vývoji jazyka. Krajčovic připomenul úlohu hláskové alternace jako zdroje změn a vliv vývoje osídlení, J. Bauer naznačil stylistické rozlišení některých prostředků ve staré češtině. V. Schwanzer hájil názor, že historické hledisko je nutné i ve výkladu současného stavu jazyka. Naproti tomu Fr. Kopečný, K. Horálek a B. Havránek položili při určování vztahu mezi synchronií (chápanou ovšem dynamicky, ne staticky) a diachronií důraz na to, uvědomovat si specifičnost obou pohledů.

(3) K třetímu úseku přednesli základní referáty prof. Isačenko, Trnka a Janáček. Referát prof. dr. A. Isačenka se zabýval slovem a větou a rozborem jejich vztahů. Ukázal, že věta není jen mechanickým součtem významů slov, z nichž se skládá, není ani slovu nadřaděnou jednotkou. Slovo pojmenovává, věta vypovídá, ale přitom vyjadřují slova i něco víc, své vzájemné vztahy. Jako jednotka pojmenování je slovo prvkem na větě zcela nezávislým, ale jeho gramatické významy nejsou jeho primárními vlastnostmi, nýbrž slovo jich nabylo teprve ve větě. Má proto také syntaktická funkce primát při vzniku slovních druhů a pro vyjasnění poměru mezi slovem a větou je podle referenta především důležitý stupeň sémantické a formální soběstačnosti slova ve větě. — Prof. dr. B. Trnka v svém referátě o morfologických kategoriích vymezil rozdíl mezi slovem jako nejmenší významovou jednotkou schopnou přemístění ve větě a morfémem jako nejmenší významovou jednotkou vázanou na slovo a tudíž ve větě nepřemístitelnou. Věnoval se pak rozboru morfologických protikladů, jichž se v daném jazyce účastní morfologické báze, aniž při tom mění svůj vlastní význam, a jimiž jsou jen zasunovány do větných vztahů nebo do jistých kategorií. Ukázal to na protikladu singuláru a plurálu v dnešní angličtině. Jako všecky morfologické živly musí mít složku významovou (tou je zde neurčenost co do mnohosti nebo ne-mnohost a mnohost) a její fonologickou realisaci. Zjišťováním těchto realisací se zabývá strukturní morfologie a tak dospíváme k výsledku, že každý jazyk vede linie významové diakrise morfologické a její fonologické realisace jinak, že tedy nemůže být brán jeden jazyk za normu jazyků jiných. Důležitým kriteriem pro třídění morfologických systémů je to, zda se morfologické protiklady uplatňují v celém jazykovém systému nebo [113]zda se potlačují [neutralisují]. Důležité je i nalézt příčiny morfologické neutralisace. V závěru tohoto svého referátu, vycházejícího důsledně jen z isolovaného rozboru morfologických protikladů, všiml si přednášející stručně i problému slovních druhů: pro jejich rozlišení je významný úhrn morfologických kategorií, jichž se jejich báze účastní. — Thematem referátu prof. dr. K. Janáčka byly slovesné kategorie a slovesná flexe s hlediska indoevropského. Pro indoevropské sloveso — pokud to vůbec můžeme na základě jen hypotetických tvarů i funkcí tvrdit — je charakteristická kumulace významů v koncovce, stoupající paradigmatičnost, snaha po pravidelnosti, autonomie slova a v něm autonomie kmenů. Za gramatické kategorie slovesné lze považovat jen ty, které jsou formálně vyjádřeny; nejsou ovšem neměnné, na př. stavový význam perfekta přechází z présentu do préterita, i u modů jsou přechody z jednoho do druhého, vid je v slovanštině a řečtině přímo součástí slovesa, ale prostředky jeho vyjádření jsou různé; slovesným rodem bývalo jen aktivum a medium, pasivum se vyvinulo z neosobního užití media, dříve se vyjadřovalo jen lexikálně. Také infinitiv je jako slovesná kategorie pozdní a jeho původ je pestrý, neboť vznikl z různých pádů. — Komparatistický pohled na indoevropské sloveso podrobněji rozvedl a specifikoval na slovanském slovese prof. dr. A. Dostál. Slovanské sloveso se mu jeví ve srovnání s indoevropským značně přebudováno a zjednodušeno, a to již v nejstarších poznatelných fázích. Ukázal pak konkrétně řadu jevů slovanského slovesa, které v jisté obdobě nacházíme také v slovese indoevropském, ale ve větší šíři nebo v jiné platnosti, a řadu jevů, které slovanské sloveso proti indoevropskému nezná nebo z nichž má jen slabé stopy. — Orientalistický koreferát, a to o čínském slovese, přednesla dr. J. Kalousková a zdůraznila v něm znovu myšlenku, že nelze přenášet z jazyka na jazyk jednotlivé kategorie a ztotožňovat kategorie indoevropské (na př. slovní druhy) s čínskými: na př. čínské sloveso nelze časovat. — Další koreferát dr. K. F. Růžičky vyložil infinitiv v bantuských jazycích. Je v nich substantivem 15. třídy a vyjadřuje kategorii děje nebo stavu, lze jej však vytvořit prefixem ku- z každého slovesného kmene. — Diskusní příspěvky k tomuto okruhu themat přednesli M. Dokulil (o charakteru souvztažnosti polarity slovo - věta a pojmenování - výpověď k polaritě pojem - myšlenka a dále o původu slovesného vidu), Fr. Kopečný (o poměru stránky významové a zvukové u slov) a R. Mrázek o syntaktických dvojicích a o poměru větných členů k slovním druhům, zejména pak o sporném slovním druhu, predikativu.

(4) Základní referát o tvoření slov měl prof. dr. I. Poldauf. Tvoření nových slov splňuje potřebu sdělení, je však vždy ještě třeba, aby kolektiv nové slovo přijal. Slova se tvoří podle hotových modelů, takže vznikají celé trsy jich se stejnou složkou, ale nastává i rozrůzňování a splývání způsobů tvoření. V každé době má tak jazyk k disposici slovní zásobu, která je soustavou možností a postupů. Popíšeme-li je, nevyčerpáme však ještě slovní zásobu, neboť ta má ještě slova značková, poskytující základové morfémy pro další tvoření. Slovo se však projevuje jako složitý útvar, jen jsou-li jeho části v jazyce významově dosud platné. Morfém je nejmenší složka slovního útvaru spojená s významem, který sám nebo s jinými prostředky zprostředkuje význam nebo i použitelnost slova. Jsou určované a určující, spojující nebo charakterisační. Gramatický morfém však přestává určovat význam slova, morfémy určující změny slovního druhu jsou věcí lexikálně gramatickou. Morfém ovšem není jen sled zvuků, nýbrž celá realisace (na př. i rozdíly kvantity). Vazebná složka morfému, t. zv. pasport, otvírá mu cestu do celého slova a jeho povaha je důležitá pro charakter jazyka. Stanovení významu určujících morfémů je úkolem gramatiky, základových morfémů pak úkolem lexikologie, úkol soudobé nauky o tvoření slov však není jen klasifikační, nýbrž i hodnotící (stanovení produktivity, popis obecných principů tvoření slov). Soudobý stav slovní zásoby musí být podáván jako výsledek vývoje v minulosti a základ budoucnosti, pro diachronní studium tvoření slov však musí být podkladem studium synchronní. — Ukázkou synchronního postupu při studiu tvoření slov v nové češtině byl obsáhlý koreferát dr. M. Dokulila, [114]přinášející metodicky plodné rozlišení pohledu na vznik slova od pohledu na jeho ustrojení, t. j. aspektu genetického a funkčně popisného. Při tvoření slov rozlišuje postupy vlastní (pravidelné) a nevlastní (mimořádné) a od odvozování ve vlastním smyslu odděluje konversi, t. j. přeřazení z jedné lexikálně gramatické kategorie do jiné beze změny kmene. Slovotvornou analysu nelze ztotožňovat s prostým členěním slova na morfémy. Morfologická analysa zahrnuje pak analysu slovotvornou, morfémovou a tvarotvornou. Jako odvozené hodnotíme slovo tehdy, jestliže jeho prvotní kmen existuje ještě aspoň v jednom slově daného jazyka, ať již volně, nebo vázaně. — Koreferáty o tvoření slov v dnešních jazycích indických a semitských přednesli dr. V. Pořízka a dr. K. Petráček. V bohaté diskusi k tomuto thematickému okruhu byl oceněn přínos referátu, že odmítl při morfologické analyse pouhou disekci jazyka (Krámský), i koreferátu, že rozlišil dvojí analysu a že naznačil i metodologické základy slovotvorné analysy funkčně strukturní (Ďurovič, Hausenblas a Doležel) a důsledně synchronické (Komárek). Na nutnost odlišovat případy s nulovou příponou od dekomposice a deprefixace upozornil Fr. Kopečný, na homonymitu morfémů Ľ. Novák a na význačnější místo dekomposice upozornil Ig. Němec. O skládání slov jako významném slovotvorném postupu promluvil M. Helcl, na užitečnost zavedení pojmu „morfém brisé“ upozornil K. Petráček. Akad. Havránek rovněž souhlasil s tím, že nutno rozlišit skladbu slova a proces vytváření slova, připomněl však, že nesmíme přehlížet fakt, že existují neuzavřené slovotvorné řady a že vedle minulosti existuje i potenciálnost, dále pak, že z žádné práce nelze eliminovat jazykové povědomí, ne ovšem individuální, nýbrž obecně subjektivní.

(5) Významné místo bylo na této konferenci přiznáno problematice lexikologie a vědecké lexikografie. Zde měl první referát doc. V. Blanár o základních otázkách lexikologie a druhý dr. J. Filipec o lexikálně sémantické výstavbě hesla jako ústřední otázce lexikografické práce, jejž uvedl akad. B. Havránek. — Doc. dr. V. Blanár se zabýval způsoby, jak se uspokojují v jazyce neustálé pojmenovávací potřeby. Jsou dva: užití existujícího slova v novém významu a tvoření nových slov. Všeobecným zákonem lexikálně sémantického vývoje je pro něho vyrovnávání mezi polysémií a polylexií, ježto rozvětvování základního významu vede až k homonymii, neboť hromadění významů se neudrží natrvalo. Ono vyrovnávání je různé podle jazyků i podle potřeb společnosti. V synchronickém pohledu na strukturu slovní zásoby (členění podle hlediska sémantického, stylistického, slovotvorného a tvaroslovného), rýsují se mu pak tři okruhy jejího členění podle vztahů pojmenovací jednotky, jež vytvářejí řady synonym, antonym, paronym, homonym a dublet, a podle vztahů lexikálních, souvisících s členěním slovní zásoby na slova značková, popisná, domácí a přejatá. Lexikální změny jsou svérázné procesy, které mají příčiny mimojazykové i jazykové a které mají v každém jazyce svéráznou formu podle jeho morfologického systému a podle lexikálních vztahů, které slovo vytváří. — Úvod akad. B. Havránka k referátu dr. J. Filipce vyzdvihl význam lexikologického bádání a potřebu jeho vyvedení z počátečních stadií. Dotkl se hlavně dvou věcí, poměru plánu zvukového a významového a otázky systému v slovní zásobě. Pro jeho zjištění je třeba mít širokou materiálovou základnu v úplném popise slovní zásoby, a proto zde lexikografie má lexikologii „pomoci z jejího přešlapování na místě“. Bylo proto cílem referátu dr. J. Filipce ukázat strukturu slovníkového hesla v souvislosti s otázkami pojmoslovnými, s otázkami lexikálních jednotek a jejich významu v kontextu i mimo něj, dále v souvislosti s otázkou polysémie a konečně v souvislosti systémových vztahů lexikálně sémantických jednotek k ostatním prvkům slovní zásoby. Šlo v něm i o vymezení a charakteristiku lexikálně sémantického systému, o konkrétní ukázku řešení těchto otázek a o zhodnocení literatury týkající se jich. Referát uzavřel opět akad. Havránek rozlišením a vymezením úkolů slovníku současného jazyka a slovníku historického. — Koreferát o aktuálních otázkách dvojjazyčného slovníku přednesl prof. L. V. Kopeckij. Soudí, že pokud neexistuje soustavný popis systému slovní zá[115]soby, může jej nahradit dobrý slovník výkladový, naznačí-li různé vztahy existující uvnitř lexikální soustavy a vychází-li z promyšleného učení o slově, jeho povaze v daném jazykovém systému a věnuje-li zvláštní pozornost tomu, co nezachycuje ani morfologie ani skladba. Tuto úlohu může mít i velký dvoujazyčný slovník při zpracování výběru slov, takže se na něj díváme jako na inventarisaci slovní zásoby s všestrannou charakteristikou složité struktury každého slova a jeho sémantisací pomocí adekvátního překladu. Specifičností dvoujazyčných slovníků při výběru hesel je poslání, a thematika, nikoli kvantitativní typ, při zpracování hesel různý postup podle povahy slova (slova s nominativní funkcí, slova služebná, gramatická a konečně příslovce a částice). Posláním a thematikou se určuje i výběr pramenů k excerpci. Protože žádný slovník nemůže zaručit ekvivalenty pro všechny případy užití, musí to nahradit zevrubným zpracováním a všestrannou charakteristikou. — V diskusi promluvil o problému expresivity slova J. Zima. Vymezil jako její dominantní znak nápadnost a snahu o výraznost, nikoli jen emocionalitu, a ukázal, že má v lexikologii dvojí aspekt: jednak je patrná z podoby slova, jednak vyplývá z jeho užití. — I. Poldauf žádal, aby se oceněním lexikografické práce zabránilo tomu, že by v budoucnosti vědečtí pracovníci odmítali dělat práce slovníkové. Z otázek nadhozených referátem probíral poměr slovního významu ke kontextu — oceňuje pokrok, k němuž tu dochází proti starší práci bez kontextu, ale varuje před nebezpečím rozpitvávání významu, event. před přeceněním individuálního užití slov. — O. Ducháček zdůraznil důležitost řešení různých sémantických a onomasiologických problémů též pro přípravu různých speciálních slovníků, pokusil se o ujasnění pojmu sémantického pole a upozornil na význam afektu pro sémantický vývoj slov. I v sémantice je podle něho nutné doplňovat pohled současný aspektem diachronním a přimlouvá se o vyhrazení termínu homonyma pro slova etymologicky rozdílná. — K. Hausenblas měl obecné připomínky k pojetí systému (tvoří jej jednak vztahy paradigmatické a synonymní, jednak vztahy syntagmatické) a k metodě zjišťování systému v slovní zásobě: upozornil na to, aby se nezaměňovaly souvztažnosti věcí, pojmů a pojmenovacích jednotek.

Po závěru obou referentů vysvětlil ještě akad. Havránek, proč nebylo referováno o práci na historických slovnících a jak on se dívá na poměr kontextu a jazykového povědomí. Jde tu o kontrolu mezi nimi navzájem; připomněl, že systém v lexiku je něco jiného než v gramatice, jde spíše o systémovost, o souvztažnost mezi slovy; isolovaná jsou jen vlastní jména. Hledání měřítek oné souvztažnosti je teprve v počátcích, práce se rozvíjí a je jí nezbytně třeba, aby se linguistika dostala kupředu. Vztah k praxi není pro vědu nic ponižujícího, a tedy ani pro jazykovědu, a proto je třeba i u nás vrátit lexikografii její cenu, tak jako ji oceňují všude jinde.

(6) Hlavní referát o syntaxi přednesl doc. dr. Fr. Kopečný na thema Základní pojmy souvztažnosi syntaktické. Vyšel z rozlišení parataxe a hypotaxe a vyložil podstatu tří hlavních vztahů, koordinace, determinace a predikace; podrobněji pojednal o styčných a pomezních jevech sem náležejících, zejména o různých odstínech vztahu determinačního (kde se vydělují zvláště určení rekční a volná); nejsložitější jsou spojení s kvantitativním významem (typu pět jablek), kde dochází ke změně směru určení. — Souvětné problematice byl věnován koreferát dr. J. Bauera Otázka parataxe a hypotaxe při studiu souvětí. Při analyse souvětné souřadnosti a podřazenosti probral některé komplikované typy a zpřesnil výklad o tom, že hypotaxe historicky vznikla z parataxe, v tom smyslu, že jak hypotaxe, tak parataxe se vyvinuly postupně z původního volného navazování vět. Svůj výklad doplnil srovnáním, jak se v češtině a v ruštině různě vyjadřuje vedlejší predikace. — Dr. V. Čihař se zabýval málo dosud prozkoumanou syntaxí vedlejších vět v jazyce hethitském, který je dnes nejstarším jazykem alespoň zčásti indoevropského charakteru a který vyniká bohatým využitím různých partikulí, mezi nimiž se krystalisují již souřadicí i podřadicí spojky. — Dosud ne dost stabilisovanému pojmu „polovětných vazeb“ byl věnován koreferát věd. asp. Vl. Hraběte. Vedlejší predikace zahrnuje jednak věty [116]vedlejší, jednak jiné syntaktické konstrukce polovětné, kam referent počítá jmenné aposice, volný doplněk, vazby participiální, přechodníkové a infinitivní. Podrobil je rozboru s hlediska toho, jak se v nich vyjadřují kategorie času, modality a vztah k osobě. Po stránce významové tvoří polovětné vazby podružné, ale samostatné jádro, stojící vedle hlavního jádra výpovědi. — Prof. dr. J. Vachek se dívá na t. zv. polovětné vazby jako na zvláštní případ „větných zhušťovatelů“, jimiž jsou všechny větné členy, jejichž užitím se ušetří jinak nutná věta vedlejší. Srovnáním češtiny a angličtiny ukázal, že angličtina dává přednost větným zhušťovatelům, kdežto čeština skutečné větě vedlejší (s verbem finitem): to spojuje Vachek se známým faktem bohaté dějové dynamičnosti českého určitého slovesa: vývoj obou jazyků tu šel do značné míry opačnými cestami.

V diskusi M. Dokulil, Fr. Daneš a K. Hausenblas vytkli potřebu rozlišovat problematiku věty od problematiky výpovědi: M. Dokulil přitom vyložil nutnost postupovat při rozboru jak věty, tak i výpovědi dvojím směrem: jednak od celku k jeho členění, jednak od stavebních prvků k jejich kombinacím různého stupně. Fr. Daneš promluvil o tom, jak se podílí intonace na stavbě věty a výpovědi, K. Hausenblas o soubežnosti a disproporcích mezi syntaktickými závislostmi a sémantickými determinacemi mezi větnými členy. J. Firbas hovořil o různých prostředcích aktuálního členění v angličtině, J. Dubský o polovětných vazbách ve francouzštině, R. Mrázek o potřebě prohloubit pojetí některých větných členů, M. Jelínek o synonymitě skladebních prostředků, I. Poldauf rozebral podrobněji některá kvantitativní spojení a ukázal na konstitutivní funkci slovesa ve větě, V. Blanár a J. Bauer se zabývali málo prozkoumanými vztahy přičleňování a t. zv. přimykání, J. Kalousková promluvila o kvantitativních spojeních v čínštině.

Konferenci uzavřel akad. B. Havránek. Zhodnotil podrobně průběh jednotlivých dní jednání a vytkl jeho klady i zápory. Uvítal, že došlo ke konfrontaci názorů na tak široké základně. Ukázalo se přitom, že synchronní studium soudobých jazyků má nejen svou praktickou důležitost, ale i teoretické oprávnění, ani historické studium nemůže existovat bez zřetele k systémovosti, ani synchronní pohled nemůžeme chápat staticky, ale právě v živé dynamice ve vztahu prvků odumírajících a nově vzrůstajících. Pro další úspěšný rozvoj je potřebí jak nově shromážděného materiálu a jeho výkladu, tak i nových teoretických studií, které se snaží zjišťovat principy vývoje i stavu jazyka. Metodicky je třeba se vyhýbat jak každému dogmatismu, lpění na nevyhovujících již principech, tak i simplifikaci ve výkladu jevů složitých. Jako jeden z hlavních nedostatků vytkl, že bylo málo pozornosti věnováno metodám srovnávání (resp. porovnávání) jazyků i nepříbuzných mezi sebou. — Kupředu povede nikoli isolace osobní i jednotlivých oborů, ale činná spolupráce a živý vzájemný zájem.

Přednesené referáty i souhrn diskuse vyjdou jako zvláštní publikace v nakladatelství ČSAV.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 2, s. 111-116

Předchozí Oldřich Králík: K překladatelské teorii a praxi

Následující Rudolf Zimek, Ladislav Pallas: Československá konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků