Stylistika a rozvíjení myšlenkové linie

Josef V. Bečka

[Articles]

(pdf)

Стилистика и развитие линии мысли / La stylistique et le développement des pensées

Myšlenky, jež autor v jazykovém projevu vyslovuje, musí spolu nějak souviset, musí vytvářet souvislosti, které by čtenář nebo posluchač mohl sledovat, aby projevu vůbec rozuměl. Někdy potřebná souvislost vyplývá zcela přirozeně z povahy látky, leckdy však autor svým myšlenkám takovou souvislost teprve dává. Vytváření takové potřebné souvislosti nazýváme rozvíjením myšlenkové linie. Její jazykové vyjádření je důležité, aby záměr autora byl správně a plně vystižen a aby také čtenář text správně a plně chápal.

Rozvíjení myšlenkové linie se nezbytně projevuje i ve způsobu řadění vět a v jejich stavbě, ovšem jsou tu i možnosti různého výběru. Můžeme předpokládat, že se rozdíly v celkovém rázu souvislosti projevují i v rozdílech spojování a řadění vět i v různé možnosti výběru výrazových prostředků, především syntaktických. Studovat tyto rozdíly je věcí stylistiky.

S hlediska stylistického nás především zajímá to, jak se v jazykovém vyjádření projevuje různá míra a kvalita soudržnosti materiálu, který je v jazykovém projevu zpracován. Můžeme tu rozlišovat tři základní případy: 1. jevy jdou za sebou a jsou spolu spjaty časovým sledem, 2. jevy existují vedle sebe, 3. jevy spolu souvisí logicky a jsou spojeny příčinným sepětím.

V praxi se tyto tři základní případy ovšem často rozmanitě kříží a kombinují. Hlavní pozornost však věnujeme případům základním.

 

I. Vyjadřování souvislosti jevů spjatých časovým sledem

1. Základním případem souvislosti jevů spjatých časovým sledem je nějaká událost, příběh; jazykovým vyjádřením toho je vypravování.

Vezměme si nejprve nejjednodušší případ: prosté vystižení průběhu nějaké skutečné události. Jako příklad můžeme uvésti následující zprávu z novin, která je rozvedena v jednoduché vyprávění:

Horská služba se osvědčila

Před týdnem se snesla nad Radhoštěm prudká sněhová bouře a napadlo asi 40 cm sněhu. V tu dobu — bylo už k večeru — vracela se z Frenštátu s nákupem zaměstnankyně chaty [198]„U kaple“ Jurajdová. Zabloudila a konečně klesla vysílena na okraji lesa na hřebeni. Když se dlouho nevracela, vyšel jí naproti správce chaty Polach. Sám také ve vánici dvakrát zabloudil, ačkoli je v chatě už 17 let a zná v okolí každý kámen. Po třech hodinách, už za tmy, dostal se Polach na Pustevny, kde získal pomoc dvou zaměstnanců chaty, a konečně po dalších dvou hodinách se o případu dozvěděl oblastní vedoucí Horské služby Uhlář a zmobilisoval dvě skupiny členů HS. Jeden z nich našel konečně Jurajdovou už polozmrzlou. Po první pomoci byla dopravena ve tři ráno do chaty. Nebýt zásahu Horské služby, byla by zmrzla.

Jednotlivé děje události jsou tu vystiženy v tom sledu, jak ve skutečnosti probíhaly. Mezi průběhem události a jejím jazykovým vyjádřením je korelace, t. j. časová posloupnost složek jazykového projevu (jeho vět) vystihuje časovou posloupnost vyjadřovaných dějů. Souvislost vět vyplývá zcela přirozeně ze souvislosti dějového pásma. Následující věta navazuje na to, co bylo řečeno ve větě předcházející, a rozvíjí tak myšlenkovou linii postupem vpřed. Můžeme tedy mluvit o postupném rozvíjení myšlenkové linie; toto postupné rozvíjení je pro vyprávění velmi příznačné.

Charakteristickým znakem vyprávění je ukončenost. Vnímatel očekává, že vyprávěná událost bude dovedena až k rozuzlení; vypravování neukončené působí rozladění.[1]

Je-li ve vypravování jasné postupné rozvíjení myšlenkové linie se zřetelným zakončením, nabývá vypravování značné soudržnosti. Velká soudržnost je tedy výsledným charakteristickým znakem dobrého vypravování.

Soudržnost v rozvíjení myšlenkové linie vypravování je tedy dána již samou látkou a v praxi je zajištěna tím, že autor nevynechá z dějového pásma žádnou složku, která je nezbytně nutná k pochopení další souvislosti. Proto zpravidla ani není třeba souvislost zvlášť zdůrazňovat formálními prostředky. Pro formální stránku vyprávění má to tyto hlavní důsledky: Protože myšlenková linie je plynulá, nepociťuje se zpravidla zvláštní potřeba zdůrazňovat východiska výpovědi.[2] Do čela věty se dostávají pak členy spojovací části; velmi často to bývají různá časová určení. Přísudkové sloveso jako obsahové těžiště je jádrem výpovědi. Ve vypravování epicky širokém zpravidla je v jádru i některá přísudková determinace (předmět, příslovečné určení, nejčastěji způsobu nebo místa, někdy i doplněk); v tom případě přísudkové sloveso bývá na konci věty, jen když je na něm důraz, jinak věta obyčejně končí přísudkovou determinací, takže sloveso pak bývá uprostřed věty.

Posloupnost dějů ve vypravování není zpravidla jen časová, nýbrž i kausální. Avšak kausalita většinou jasně vyplývá z celkového kontextu, a proto jen zřídka je vyjadřována kausálními adverbii a spojkami.

Z těchto všech důvodů v prostém vypravování (t. j. bez výraznějších prvků popisných a úvahových) se neobjevují složité případy hypotaxe.

2. Tento ráz má v podstatě i prosté, nedialogické vypravování, a to i beletristické. Vizme na příklad tento úryvek, jenž je vyprávěním příhody při korunovačním průvodu Ladislava Pohrobka Prahou:

[199]Za obřadu na prázdném a jen u chodníku lidmi lemovaném rynku, když zástupy utichly a bylo slyšet jen rozechvělý hlas purkmistrův, začaly zvonit zvony týnské, jež přikázal na královo uvítání rozezvučet týnský farář, husitský arcibiskup Jan Rokycana. Při prvním úderu zvonu splašil se kůň, na němž seděl pan Jiřík, a vztyčiv se na zadních nohou, skočil směrem k zástupu, kde by byl pošlapal ženy a děti, kdyby ho byl pan Jiřík smělou rukou nestrhl zpět. Přitom byl by sám skoro vypadl ze sedla. Kůň, silný vraník s bílou hvězdou na čele, nezkrotl však pod ostruhami jezdce, skočil znovu dlouhým skokem ke skupině, kde král právě vracel purkmistrovi radniční klíče. Ze zástupu se ozvaly výkřiky. Pan Jiřík zrudl v tváři a hněvivě udeřil koně pěstí do boku. Kůň se jen zazmítal, ale nezastavil.

Vtom vyběhl do prázdného, stráží chráněného prostoru mladý muž a vrhl se koni do uzd. Stáhl hlavu koně až k sobě a očima pevně upřenýma upoutal krvavě rudé oči vraníkovy tak, že oř sklonil hlavu a tiše zařičel. Pak se vztyčil a utišený a pokorný zamával dlouhým černým chvostem.

Pan Jiřík se sklonil se sedla a podal mladému muži ruku ve vyšívané bílé rukavici:

„Děkuji ti! Kdo jsi, jinochu?“

„Jsem rytíř Jan Paleček ze Stráže, blázen a šašek lidu!“

(Fr. Kubka, Palečkův úsměv a pláč. Praha 1954, 212—3.)

Jádra jednotlivých dějových složek jsou vyjádřena převážnou měrou v přísudkových slovesech hlavních vět. Do vět vedlejších se dostala jen ta, která jsou průvodní, netvoří základní dějové pásmo, nýbrž je toliko vysvětlují (když zástupy utichly; kde král právě vracel klíče). Ostatní věty vedlejší determinují nominální části (kůň, na němž seděl pan Jiřík). Přechodník, který s výhodou pomáhá označovat děje průvodní, není v moderní naší próze v nedialogickém vyprávění častý (vztyčiv se na zadních nohou).

Avšak příliš převažující parataxe by vypravování drobila až nežádoucí měrou. Porušovala by také svou přílišnou jednoduchostí potřebu náležité pestrosti slohu. Myslím, že toto je jeden z hlavních důvodů, proč se ve vyprávění objevují i prvky popisné. Snad i z toho důvodu se ve vypravování občas objeví i nepravé věty vztažné (t. zv. vyprávěcí; na př. kde by byl pošlapal ženy a děti). Podobné důvody asi rozhodují o občasném užití věty účinkové (upoutal tak, že oř sklonil hlavu).

Vcelku možno říci, že v nedialogickém vypravování je v moderní české próze sklon nezdůrazňovat příliš hierarchii jednotlivých dějových složek, to znamená je sklon vyjadřovat je co možná hlavními větami. Zdá se, že tento sklon se v moderní próze projevuje výrazněji než v próze starší. Nápadně se pak projevuje ve srovnání s epickým slohem těch jazyků, v nichž se hojně užívá vazeb přechodníkových, jako v ruštině.

Kromě toho se v epickém slohu beletristickém uplatňuje ještě jeden sklon, a to nevyjadřovat ty členy věty, které se vyrozumívají z větné souvislosti, zejména nevyjadřovat podmět, a to někdy i tam, kde by podle gramatických zásad již vyjádřen býti měl (sr. věty: Přitom byl by sám skoro vypadl ze sedla nebo Pak se vztyčil …).

3. Prostou postupnou linii vypravování však autoři velmi často z věcných a stylistických důvodů různě pozměňují.

Někdy je souvislost dějové linie porušena tím, že do věty jsou vloženy prvky popisné, t. j. je bohatěji rozvit substantivní člen větný. Je-li takový člen na začátku, porušuje souvislost s předcházejícími větami; je-li uprostřed, příliš isoluje větný přísudek a ten pak nabývá někdy nežádoucího důrazu, zvláště není-li již dále determinován; je-li takový člen na konci, porušuje zase souvislost s větami následujícími. Věta získává popisnou názornost, ale ztrácí dějovou soudržnost; tuto soudržnost je pak třeba formálně upevnit.

Jak takové případy v praxi vypadají, ukazují tyto dva příklady z Jiráska:

[200]Stará Libovka, tlustá, širokých, mocných prsou, ve strakaté rouše kolem hlavy divně stočené, pihovatá, rtů masitých, tchyně Muňky fortníka, první bodla dívčinu ostrým slovem. Otce jí vyčetla, co vyvedl ten zuřivec, co že si myslil, jak tím prospěje.

(A. Jirásek, Mezi proudy II, kap. 2.)

A tam uprostřed ulice, kde však výhled od fortny se končil, objevila se divná postava mezi starým kamenným domem s divným arkýřem a mřežovanými okny a mezi zčernalým stavením proti němu, které jsouc ode dřeva mělo několik jako přilepených pavlačí a pavláček se sloupky divně vyřezávanými. Prve nežli ten muž se tu zjevil, bylo již slyšet jeho pronikavý hlas, který táhle vyvolával.

(ib.)

V prvém případě jádro věty, isolované silně rozvitým přístavkem, hned pokračuje v další souvislosti (Otce jí vyčetla). Tím je posíleno, jeho isolovanost přestává být nápadná a následující věta se těsněji připíná k předcházející. V druhém příkladě jádro věty (objevila se divná postava) zaniká ve středovém postavení před silně rozvitým příslovečným určením, jež vlastně patří do spojovací části. Přerušená souvislost je obnovena tím, že se celé jádro opakuje jako východisko následujícího souvětí (prve nežli ten muž se tu objevil).

Moderní autoři v takových případech užívají ještě jednoho způsobu. Silněji rozvíjející části, které by odsunovaly dějové jádro příliš do středového postavení, oddělují od věty jako osamostatněné větné členy (po př. jako věty jednočlenné). Na př.:

„Vidíš, Vašku, vidíš,“ říkával si v samotě karlínského bytu, „nikdy jsi vlastně ve svém životě neurčoval nic sám, všecko jsi dělal z ohledu na jiné. Pro Berwitze, pro Cirkus Humberto, kvůli Anežce, kvůli Heleně, pro Petra a pro Lidušku.

(Eduard Bass, Cirkus Humberto. 1955, s. 456.)

4. Jiným případem je, že se při rozvíjení dějové linie autoři vracejí zpět. Někdy je takový návrat zpět dlouhý, vytváří vlastní linii a původní linii plně přerušuje; o tom hovořit je věcí komposičního rozboru stavby díla. Někdy je však krátký a linii plně nepřerušuje. Na př.:

Paleček odcházel z krásného města Pasova vesel a spokojen. Potěšil mnohé a jemu samému se dařilo dobře. Přinesl kousek pozemského štěstí biskupu Oldřichovi a byl jím odměněn štědře a radostně.

(Fr. Kubka, o. c., s. 111.)

Tato zpětná vložka má charakter vysvětlivky, odůvodnění. Tak to cítí i čtenář, i když to formálně není nijak zvlášť vyznačeno. Formální vyjádření příčinného sepětí není, jak jsme již řekli, v epickém slohu oblíbeno a vyjádření předčasnosti plusquamperfektem není v češtině obvyklé.

Často taková zpětná vložka nabývá podoby řeči polopřímé, nebo v polopřímou řeč přechází. Na př.:

Vzkaz v Blansku vyřídila, jak si to rychtář přál. … vyběhla za město a byla ráda, že se vrací ve zdraví. V polích jí bylo volněji. Na ulici města se na ni tlačily zdi, opíraly se jí o duši. Cítila jejich tíhu a jejich šeď. Za nic by v těch oknech nebydlila, utekla by. Nevěděla, proč se lidem město tak líbí. Ani květů nemají za oknem, ani záclonek z krajky. A jak tvrdá je ve městě dlažba! Oč milejší jsou zelené louky a čerstvý mech!

Vběhla do lesa. …

(Alfred Technik, Mlýn na ponorné řece. Praha 1956, s. 30.)

Protože takové vložky s dějem souvisí, vysvětlují jej nebo jej odůvodňují, necítí se zpravidla jako přerušení dějové linie, nýbrž jen jako pozastavení. Podobně souvisí s dějovou linií vložky vyjádřené polopřímou řečí, jež vystihují náladu, úvahu nebo rozhodování jednající postavy, vzbuzené dějem, jenž je obsahem vypravování. Jsou buď přímým pokračováním dějové linie, nebo jejím organickým pozastavením. Autoři, [201]zvláště moderní, jich využívají velmi často, a to tím spíše, že t. zv. sekundární časové stupně je pomáhají jasně vyznačovat.

5. Zvláštním případem je vypravování dialogické, vyjadřující formou přímé řeči střetnutí různých názorů, projev vůle, přání jedné osoby a reakci na ně u jiných osob a pod. Linie je tu znásobena, a to tolikrát, kolik osob do dialogu účinně zasahuje. Řeč každého mluvícího má svou linii, s osobitým zabarvením, ale tato linie není samostatná, působí na linii jiných mluvčích a sama je na ní závislá.[3] Někdy i uvozovací věty vytvářejí vlastní kombinovanou linii, častěji však jsou jen doprovodem dialogu a těsně se váží na jejich linii.

Forma přímé řeči dává dialogickému vypravování zvláštní ráz, podstatně odlišný od formy vypravování nedialogického. Podrobně se tím nyní nebudeme zabývat. V podstatě však i dialogické vypravování podržuje charakteristické znaky postupného rozvíjení, jak jsme je ukázali v odstavcích 2 a 3, jen s tím rozdílem, že situace je tu obsahově i formálně složitější.

6. Někdy jdou děje za sebou, ale jsou spolu spjaty jen volně vnějším časovým rámcem, na př. průběh výletu, cesty, nějaké exkurse, prohlídka města a pod. Jazykové vyjádření takového dějového pásma má sice s vypravováním mnoho společného, ale také v mnohém se od něho liší. Časová posloupnost tu je, ale sepětí je tu jen vnější. Ukončenost tu je, ale mnohem méně výrazná a mnohem méně naléhavá. Proto i soudržnost je daleko slabší.

U obratného stylisty se však vystižení takového dějového pásma podstatně neliší od vypravování. Dějové napětí, jehož tu není, je nahrazeno subjektivním očekáváním, co přijde, a je-li toto očekávání vhodně naznačeno, úplně nahradí u čtenáře nedostatek skutečného dějového napětí. Soudržnost je pak i zde plně zajištěna. U méně zkušeného autora vynikne jen chronologický sled dějů, u stylisty neobratného se nadto projeví i nežádoucí stereotypní opakování časových adverbií potom, pak a pod., jež má upevnit uvolněnou soudržnost dějů.

Ale že vystižení pásma dějů spjatých jen vnějším časovým rámcem nevytváří skutečné vyprávění, vidíme z tohoto faktu: Vypravování skutečné události zůstává vypravováním, i když je zestručňujeme (viz stručné vyprávění, které jsme citovali na s. 197—198). Při maximálním zestručnění se změní ve zprávu, t. j. v celkové konstatování události bez vystižení jejího průběhu. Naproti tomu jazykové vyjádření dějového pásma s vnějším časovým rámcem se při maximálním zestručnění také mění ve zprávu, avšak při menším zestručnění nabývá charakteru, který je odlišný od postupného rozvíjení, jež je charakteristické pro vyprávění. Ukazuje nám to dobře tento příklad:

Projeli jsme Sovětským svazem téměř 10 000 kilometrů. Viděli jsme nejen evropskou část nesmírné sovětské země, k jejímuž projetí vlakem je třeba několika dnů i nocí, navštívili jsme Lvov a Oděsu, na zpáteční cestě i Kyjev, byli jsme na kouzelném a čarokrásném černomořském pobřeží, v Jaltě na Krymu i v Soči, překročili jsme „hranice“ mezi Evropou a Asií, projeli jsme divokým předhořím Kavkazu, vyšplhali jsme se několikahodinovou jízdou autokarem odvážnými serpentinami k horskému jezeru Rica, dny a hodiny jsme strávili v pověstně pohostinných a pohodlných sovětských hotelech, vlacích, na zámořských i říčních lodích …, projeli jsme Volžsko-donským průplavem, tímto jedinečným dílem sovětské techniky, okouzlilo nás lidskou rukou stvořené Cimljanské moře, jímž sovětský člověk ukázal celému světu, jak velkolepé projekty přeměny přírody umí a může uskutečňovat socialistická společnost.

(Úvodník ve Svobodném slově 14. X. 1956.)

[202]Časová následnost dějů není nijak vytčena, ba je i porušena, pásmo není ukončeno. Místo děje, jenž se vyvíjí, předvádí nám autor spíše obraz, v němž dějové složky figurují vedle sebe. Postupnou linii změnil ve výčet. (O výčtové linii podrobněji pohovoříme o něco dále.) Formálně zdůraznil výčet tím, že celý obraz cesty po SSSR vyjádřil v jediném, bohatě koordinovaném souvětí.

Vidíme tedy, že jazykové vyjádření takového pásma dějů nevytváří skutečné vypravování, nýbrž je v podstatě popisem; je to druh dějového popisu. Dějový popis tohoto druhu je možno rozvinout v postupnou linii (následnost dějových složek je vystižena nebo dokonce zdůrazněna) nebo v linii výčtovou (následnost složek není vystižena nebo dokonce je potlačena). V prvém případě následující věta navazuje na předcházející, ve druhém případě nikoli.

7. Ještě nápadněji se popisný charakter projevuje u dějového popisu, kterým se vystihuje dějové pásmo sice jedinečné, ale bez vnitřního příčinného sepětí a také bez zjevné dějové následnosti, tedy dějové pásmo, jehož děje jdou za sebou náhodně. Vidíme to na př. na tomto popise městského ruchu na ulici:

Chlapec před obchodem čekal s venkovskou trpělivostí a přihlížel divadlu dopravy.

Z vnitřního města jely na dráhu noviny, celý motorový průvod, otevřená nákladní auta s chlapíky, kteří sedí nohy do ulice a zubí se, a potkávaly se s poštou od nádraží, zatím co pod viaduktem projížděly nepřetržitě pragy a chevrolety a v nich naloženo sudů, pytlů, galonů oleje a benzinu, bandasek, košů zeleniny, vajec v klecovitých bednách, makulatury, železných tyčí na betonování, v jejichž řinkot jako by se vtělovalo prašné dusno města, a tadyhle se řítil obrovský válec kuky: až popeláři převrhnou neřád na Manina, přijdou ženy a děti paběrkovat. Muž zapřažený do ručního vozíku klidně si vezl stoleček a židle tím babylonem. Přenesl se pomalu, zachvívaje se, zavřený vůz s dekoracemi, podobný komediantskému. Pincgavští tahouni uhlí, mohutní předpotopně, přesahovali jako slon myši maličké aerovky, jež všude proklouznou, a motocykly davidsonky se směšným doutníkem po straně. Někdy jela tatra z daleka, zastříkaná od blatníků po okna, a jednou, možná, že to byl závodní vůz, světlý vůz tvaru torpeda, jehož značku Ondřej jakživ nespatřil na lhotecké okresní silnici. Křížem nad tím vším zabubnoval po mostě vlak, zakvílel po domově. … Roj motorů bzučel kolem Ondřeje. Hocha se zmocňovalo benzinové opojení.

(Marie Pujmanová, Lidé na křižovatce. Praha 1950, s. 20—21.)

Přestože je tu vystiženo dějové pásmo, není tu skutečná linie postupná. Jednotlivé děje následují za sebou náhodně; přehodíme-li je, nijak se tím nezmění jejich charakter, jako je tomu v postupné linii vypravování. Ani ukončenosti zde není. Autorka mohla skončit výčet dříve nebo naopak mohla jej ještě prodloužit. Větné celky přímo na sebe většinou nenavazují; pak se ovšem nemůže plně uplatnit ani kontextové členění větné. Spíše se tu projevuje zásada rozměrového pořádku slov; silněji rozvité nebo několikanásobné členy větné jsou na konci věty, aniž však tím porušují výčtovou linii. Není tu totiž ani soudržnosti, ani plynulosti postupné linie vyprávění. Celek působí spíše dojmem mozaiky. Jde tedy i zde v podstatě o výčet.

Slovesa, protože nevyjadřují skutečné dějové napětí, jsou dynamická spíše svou názorností, konkrétností nebo obrazností než dramatičností (zabubnoval vlak, zakvílel po domově; přenesl se pomalu vůz s dekoracemi; řítil se obrovský válec kuky).

8. Zbývá ještě posoudit popis dějů sice navzájem příčinně spjatých (jako je tomu ve vypravování), ale pravidelně nebo zákonitě se opakujících (ve vypravování jsou vystiženy události jedinečné). Jsou to zpravidla dějové popisy odborné, na př. popis průběhu chemické reakce, fysikálního nebo biologického jevu, popis pracovního nebo výrobního postupu. Na příklad:

[203]Požije-li člověk silně trichinosního vepřového masa, bývá stižen bolestmi břicha, zvracením, průjmy, které svou vodnatelností připomínají choleru, ale i zácpami. Dostavují se též neurčité bolesti v kloubech. Po týdnu se objeví kopřivka, otoky očních víček a obličeje; horečky dostupují až 40° a jsou provázeny hroznou žízní a bolestmi celého těla. Napadené svaly tuhnou, stávají se nehybnými a podle toho, které skupiny jsou zasaženy, nemocný buď těžce dýchá, obtížně mluví, špatně žvýká a polyká, nemůže pohybovati očima a pod. Krise nastává ve čtvrtém až šestém týdnu. 5—30 % případů končívá smrtí.

Dějové sepětí, ukončenost a soudržnost je tu jako u vypravování. Není tu ovšem konkrétních popisných a dějových detailů jako ve vypravování příběhu jedinečného; děj je vystižen obecně, schematicky. Protože se vystihuje děj pravidelně nebo zákonitě se opakující, častěji je výslovně vyjádřeno i příčinné sepětí, zejména podmínka. Děj je popisován zpravidla v mimočasovém présentu, proto je také potřebí častěji výslovně označit následnost dějů a odlišit tak děje následné od dějů současných (na př. adverbii pak, přitom, zároveň, nakonec nebo přesnějšími časovými údaji, jako za hodinu, za den).

Je tu však vedle shod a drobných rozdílů i jeden veliký rozdíl mezi vyprávěním a odborným dějovým popisem. Je sklon zdůrazňovat v odborném dějovém popise jednotlivé fáze děje, a to nezřídka na úkor dějové plynulosti. Vidíme to zřetelně na tomto příkladě, který není v odborné próze nijak ojedinělý:

Příprava materiálu

Při obyčejném pozorování (t. j. mikroskopem) vystačíme s jediným osvědčeným způsobem přípravy:

a) Podložené sklíčko položíme na bílou plochu po levé straně mikroskopu.

b) Doprostřed podložního sklíčka přeneseme tyčinkou z lahvičky kapku vody — jen jedinou kapku!

c) Pinsetou vložíme do této kapky připravený předmět.

d) Krycí sklíčko postavíme hranou na levou stranu kapky na podložním sklíčku a pomalým sklápěním je položíme, aby přikrylo kapku vody s předmětem uprostřed.

e) Zrevidujeme, je-li preparát v pořádku, abychom jej mohli položit na stolek mikroskopu. Preparát je v pořádku, když jsou splněny příkazy uvedené v dalším odstavci.

(Silvestr Prát, Rostlina pod drobnohledem. Praha 1952, s. 13.)

Již na první pohled je nápadné číslování dějových složek. Ukazuje, že dějový postup je — aspoň graficky — převeden ve výčet, typický pro vyjádření souvislosti jevů vedle sebe. Ale i formálně je k výčtovému uspořádání učiněn krok: každá fáze popisovaného pracovního postupu je koncipována poměrně dosti samostatně, a to tím, že je v každé větě téměř plně vyjádřeno východisko. Přitom můžeme pozorovat jev na první pohled paradoxní: Když je východisko v postupném rozvíjení výslovně vyjádřeno nad míru nezbytné nutnosti, je tím výslovně vyjádřeno i navázání jedné dějové složky na druhou; tím se každá složka stává formálně „soběstačnější“ a do větší nebo menší míry se osamostatňuje. Tím se však zastírá sjednocovací účinek dějového sledu, jeho přirozená soudržnost.

Krajním případem je pak nezastřená forma výčtu, v němž dějové fáze jsou uvedeny nominálně v heslech. Na příklad:

Postup při přípravě písemné reprodukce čteného literárního textu:

1. Krátký přípravný pohovor o textu. 2. Přečtení textu. 3. Výklad obsahu textu. 4. Výklad neznámých slov. 5. Sestavení osnovy. 6. Pokusná ústní reprodukce. 7. Písemná reprodukce. 8. Rozbor a oprava prací žáků.

(Následuje pak výklad jednotlivých bodů.)

[204]Že jde o dějové fáze, jež za sebou následují v daném pořádku, nevyplývá z formy výčtu, nýbrž z obsahové jejich souvislosti, která je nadto výslovně připomenuta slovem postup v úvodní větě.

 

II. Vyjadřování souvislosti jevů existujících vedle sebe

1. Velmi často je třeba vystihnouti jevy, které existují současně vedle sebe, na př. vlastnosti nebo části nějakého celku. Jazykovým vyjádřením takové souvislosti je prostý statický popis. Vezměme nejjednodušší případ, kdy obsahem popisu je jeden konkrétní objekt. V takovém popise vypočítáváme znaky, vlastnosti nebo části tohoto objektu, aniž výslovně vystihujeme jejich vzájemné vztahy. Vzniká výčet, jehož znakem je koordinace popisných prvků. Na příklad:

Jana měla tmavé, velmi výrazné oči s hustým obočím, tmavokaštanové vlasy s jemným, sotva znatelným odstínem do ruda, vysoké čelo, úzký nos, tváře mírně pohublé, malá ústa a drobnou bradu s důlkem uprostřed.

V pokoji byl uprostřed kulatý stůl s polštářovanými židlemi, u jedné stěny široký nízký příborník s hodinami a porcelánovými soškami, u druhé stěny velká knihovna, celá zaplněná knihami, v jednom rohu pohovka, v druhém u moderních nízkých kamen hluboké křeslo se stojatou lampou a u okna veliký psací stůl, pokrytý papíry, sešity a knihami.

Škola na Smetance v Praze XII je veliká dvoupatrová budova, vystavěná ve slohu konce minulého století, s širokým průčelím, korunovaným prostřed typickou kopulí a dvěma menšími čtverhrannými kopulemi v rozích, a se dvěma křídly, jež spolu se střední částí uzavírají velké obdélníkové nádvoří, rozdělené ve dvě části.

Ve všech třech ukázkách je výčtová forma zcela nezastřena. Můžeme tu mluvit o výčtovém rozvíjení myšlenkové linie. Koexistence popisovaných znaků a částí je formálně zdůrazněna tím, že popis je sevřen vždy do jedné věty (po př. do jednoho souvětí). Základní schema věty je tu stejné: Nejprve je uveden popisovaný objekt (osoba, místnost, budova), následuje přísudkové sloveso širokého formálního významu (měla, byl, je) a poté jde větný člen, který tvoří vlastní popis. Tento člen věty (v našich ukázkách je to předmět, podmět a přívlastek jmenné části přísudku) je několikanásobný a přitom je ještě dále bohatě rozvit (po př. i vedlejšími větami).

2. Tato forma popisu je zcela běžná, ale jen u popisů krátkých. U popisů delších je stylisticky nevýhodná, neboť není vždy snadné převést bez stylistické násilnosti větší množství popisných prvků pod jedno přísudkové sloveso. Někdy ani není dobře možná, na př. když popis zasahuje více objektů nebo když vlastnosti nejsou plně současné.

Srovnáváme-li popisy beletristické, vidíme tu dvojí tendenci. Uvolňuje se koordinace popisných složek uvnitř věty tím, že se převádí na koordinaci mezi větami (jinými slovy, popis se rozkládá do většího počtu vět). Zesiluje se dynamika popisných vět tím, že se v popisu uplatňují i plnovýznamná slovesa dějová. Obě tendence spolu do jisté míry souvisí a doplňují se.

Jako příklad popisu, kde se tyto tendence uplatňují ještě slabě, uvádíme z Raise:

Vešli do většího pokoje, jenž měl také jen trámové, ale čistě vybílené stěny.

Při levé stály dvě postele, vysoko vystlané, bílými, modře květovanými plenami zakryté, proti dveřím dubový prádelník z ohýbaného, vykládaného dřeva, s mosazným kováním, vedle ke koutku velká almara, také ze dřeva ohýbaného, žlutě leštěného, dále do světnice pokrytý stůl se čtyřmi židlemi prohnutých sedadel, napravo ode dveří staré piano, úzkého tmavého truhlíku a kláves jen černých, notně vytlučených.

Na stěnách viselo několik papírových obrazů v hnědých rámech, nad postelí dvoje housle a viola, na almaře stály dvě porculánové sošky svatých, na pokrytém prádelníku Panna [205]Maria, zlatého Ježíška držící v náručí, a kolem ní květináče s myrtou, rozmarinou, pelargoniemi, bazaličkou a muškátem.

Na pianě ležely partesy, v rohu byly dva sloupce knih a v koutě za dveřmi vedle malých kamen stojánek s notami a knihami.

(K. V. Rais, Zapadlí vlastenci. Praha 1946, s. 23—24.)

Popis je tu rozložen do několika výčtových souvětí, ale uvnitř jich je ještě bohatá koordinace, jaká je v ukázce popisu pokoje uvedené na s. 204. Slovesa jsou širokého formálního významu, a kde je to možné, jsou nevyjádřena. Osa popisu (pokoj) je silně zdůrazněna, všechny věty od ní vycházejí; protože je stále zcela jasná, není ani třeba ji výslovně uvádět: při levé stěně (t. j. pokoje), proti dveřím, na stěnách, v koutě za dveřmi (t. j. pokoje). Stavba vět je stereotypní: přísl. určení místa — přísudek — podmět, vyjadřující vlastní popis. Protože však je podmět vždy bohatě rozvit, nepůsobí tato stereotypnost větné stavby nijak rušivě. Bohatým rozvitím se jádra vět (jsou to podměty) dostávají dosti daleko od konce; nevadí to však, protože věty ve výčtové linii souvisí spolu jen volně (prostřednictvím osy) a přímo na sebe nenavazují. Není tu tedy takové nebezpečí porušení souvislosti jako u postupné linie vyprávění.

Jako příklad většího uvolnění vět i silnější dynamiky sloves uvádíme z Řezáče:

Na malém grünbašském nádraží vystoupil z vláčku o třech vagonech člověk pomenší postavy, v černých svátečních šatech z těžkého sukna a v černém klobouku s širokým okrajem dokola vzhůru zdviženým jako dešťový žlab. Pod ostrým bojovným nosem mu skrýval ústa zplihlý knír a odrážel se výrazně od vrásčité opálené tváře. I jeho šíje, obemknutá tuhým bílým límcem, byla tak osmahlá a zbrázděná hlubokými vrypy, jakoby vyrytými častými ručejemi potu. Na vestě, dopjaté tak vysoko, že sotva dopřávala místa ohmatanému uzlu černé, ke straně klouzající kravatě, se mu blýskal nad pasem zažloutlý, kdysi snad postříbřený hodinkový řetízek. V ústech svíral zčernalou dýmku, po jejímž víčku zbyl jen obrouček kolem hlavičky. Modré oči, jakoby vylouhované světlem, hleděly neústupně.

(Václav Řezáč, Nástup. Praha 1952, s. 160.)

V tomto popise se koordinace popisných prvků uvnitř věty uplatňuje celkem jen málo, zato tím více se uplatňuje mezi větami. Vět je již více a jsou kratší. Už ze zásady slohové pestrosti nebylo možno je stavět tak stereotypně, jak jsme viděli v popise Raisově, zejména je nápadné, že se popisné prvky dostávají i do větných členů na začátku věty. Slovesa jsou již silněji dějová (knír skrýval ústa, odrážel se od tváře, blýskal se řetízek, svíral dýmku, oči hleděly). Ale přes svůj dějový význam mají funkci popisnou. Výčtová linie není na první pohled již tak výrazná, ale přesto je nepochybná. Věty spolu souvisí volně, nenavazují na sebe přímo, nýbrž přes osu popisu (tou je osoba popisu), k níž všechny směřují.

Uveďme si ještě jeden příklad náladově zbarveného popisu:

Dům, přilepený k zbytkům někdejších městských hradeb, měl už nějaký starý, plesnivý letopočet, průjezd studeně páchl jak zahnívající studna, v tmu schodiště krvácela červená lampička jak vyslzené stařecké oko, zdi se za dnů oblevy slizce potily, po pavlačích a výklencích za noci tápal belhavě vítr a z děr kotlavé dlažby na malém, páchnoucím dvorku vylézaly v navečerech krysy.

(Fráňa Šrámek, Stříbrný vítr. Praha 1948, s. 69.)

Nápadná je tu silná dějovost sloves, náladově podbarvujících celý popis (vedle obou přirovnání). Vystupují tím nápadněji, že vyjadřují znaky nesoučasné. Vystihují silně náladové a dynamické vnímání autorovo. Osa popisu (dům) je pevná, ale při silné dynamičnosti a konkrétnosti popisných složek ustupuje poněkud do pozadí. Aby se tím popis nerozdrobil, zdůraznil autor jeho výčtovou formu (věty mají podobnou stavbu a tvoří jedno souvětí).

[206]Krajním případem je náladové líčení, které nemá pevnou osu, na př. líčení jarní nálady, večerní nálady. Je to opět výčtová linie, ale značně zastřená. Věty většinou spolu souvisí volně a spojuje je pouze onen dojem nálady, jejž ve čtenáři vzbuzují.

A na konec ještě jeden typ, který se liší ode všech, které jsme právě probírali, tím, že nerozvíjí ani jednu, ani druhou tendenci, jež jsme si uvedli (s. 204), tak, jak je tomu v těchto typech. Nejprve příklad:

Skutečně, je to … štika …

Podlouhlé tělo. Hřbet šedomodrý, břicho stříbrné. Všade velké i malé černé tečky. Krásná hlava, charakteristická hlava lososů. Tlama samý ostrý zoubek, maso fialově růžové.

(Jiří Mahen, Rybářská knížka. Praha 1956. s. 132.)

Popisný výčet je rozdělen v nominální věty s nedějovými substantivy; v našem příkladě jsou věty zcela krátké, ale jsou i případy s větami složitějšími. Sloveso je tu zcela potlačeno a uplatňuje se plně popisná platnost substantiv a adjektiv.[3a]

Můžeme tedy shrnout: Typickým případem souvislosti jevů vedle sebe (t. j. buď současných, nebo sice nesoučasných, ale bez vystižení jejich následnosti) je popis statický. Jeho adekvátní formou je výčtová linie. Věty výčtové linie na sebe zpravidla přímo nenavazují, souvisí spolu volně, a to prostřednictvím pojmu popisovaného objektu jakožto osy popisu. Soudržnost vět ve výčtové linii je menší než v postupné linii vypravování. Věty mohou být namnoze rozmanitě přeskupovány, aniž to má vliv na jejich platnost. Výčtová linie také není tak citlivá na plynulost. I silná determinace na začátku, uprostřed nebo na konci věty (pokud ovšem neodbočuje od osy popisu) je tu možná a neporušuje souvislost linie. Není tu také ukončenosti. Popis je buď bohatší, úplnější nebo chudší, méně úplný, ale nelze říci, že je ukončený nebo neukončený v tom smyslu jako vypravování.

3. Pro stručnost jsme tu neprobírali statický popis praktický a odborný. Ale i v nich se plně uplatňuje linie výčtová se svými základními znaky. Rozdíly jsou jen ve využití výrazových prostředků (na př. odborných termínů v odborném popise).

Volné sepětí vět ve výčtové linii dovoluje poměrně snadno zdvojovat linii popisu, jak si to leckdy vyžaduje potřeba srovnání dvou (řidčeji více) objektů. Známe dvojitý portrét obou lesních v Babičce Boženy Němcové, srovnávací popis pana Ryšánka a Schlegla u Nerudy. Časté jsou srovnávací dvojité popisy zejména v próze populárně vědecké.[4]

4. Je otázka, zda výčtová linie je jedině možná forma pro popis. Na to můžeme odpovědět, že nikoli. Máme i postupnou linii v popise, a to ve dvou typech.

[207]První typ může být representován tímto příkladem:

Z českých měst, jež vynikají mnoha historickými památkami, na předním místě je Litomyšl. V Litomyšli upoutá návštěvníka především rozlehlé náměstí, vroubené starobylými domy s podloubími a se zajímavými, namnoze původními fasádami. Krásou fasády nade všechny domy vyniká dům „U tří rytířů“. Tento dům se nazývá tak proto, že má ve fasádě půvabně provedené kamenné reliéfy tří rytířů. O původu těchto reliéfů se vypráví tato pověst : ......

Popis zde přechází z objektu na objekt, proto jedna věta nezbytně navazuje na druhou. Protože osa popisu není zřetelná, je třeba toto navazování vyznačit jasně i formálně: kontextové členění se projevuje výrazně, zdůrazněna jsou i východiska. Můžeme tu tedy skutečně mluvit o postupné linii popisné. Stylisticky výhodná není, její rozvíjení je zdlouhavé a značné nebezpečí stereotypnosti vět nutno stále překonávat pečlivou stylisací.

Popis je možno zasadit do děje. Vzniká druhý typ, popis s dějovým rámcem. Nejčastějším dějovým rámcem je chůze dějovým objektem (na př. procházka městem, provázení návštěvy továrnou). Někdy je děj, na nějž se popis váže, součástí dějového plánu. (Na př. v románě Mezi proudy I, kap. XIX Jirásek vypravuje, kterak si pan Jíra z Roztok pozval na hrad pražský bakaláře Jana. Vypravování, jak sluha vede Jana na Hrad, spojil Jirásek s popisem Hradu.) Často se však dějový rámec tvoří uměle, aby se vytvořila vhodná osnova pro postup popisu.

V tomto druhém typu se nevytváří žádná zvláštní postupná linie popisu, nýbrž popis se váže na postupnou linii vypravování. Přitom ovšem podle okolností a záměru spisovatele převažuje buď stránka výpravná a popis jen doprovází, nebo stránka popisná (pak často vzniká kombinace linie postupné s výčtovou).

5. Je otázka, zda výčtová linie je možná jen v popise. Viděli jsme, že je výčtová linie základní formou popisu, protože nejlépe vystihuje koexistenci jevů, což je podstatou statického popisu. Výčet se však může objevit i mimo popis. Ještě budeme mít příležitost zmínit se o výčtu ve výkladu a v pojednání. Také v úvaze leckdy se objeví výčet. Ale zde všude výčet není základní, adekvátní formou jako v popise, nýbrž jen formou, které se užívá podle potřeby.

Tyto případy výčtu mimo popis se formálně vyvíjejí odchylně od výčtu popisového. V odborném stylu velmi často dostávají podobu výčtu číslovaného. Na př.:

Takto vypravené a uspořádané vagony nebo celé soupravy slouží:

a) k přepravě mraženého zboží, zeleniny, ovoce i masa na velké i malé vzdálenosti,

b) k přepravě chlazeného zboží různých druhů,

c) jako stacionární chladírny nebo mrazírny, pracující automaticky,

d) k přepravě nárazových velkých množství potravin nebo zboží na velké vzdálenosti.

(Čas. Průmysl potravin, 1953, s. 368.)

Číslované výčty pro svoji přehlednost i pro svou stylistickou výhodnost (v případě potřeby lze i delší výčet sepnout dokonce v jediný větný celek, jak svědčí právě uvedený příklad) jsou v odborném stylu velmi oblíbeny a jsou také velmi časté.

Odborný autor často uvádí k vyslovené poučce, zásadě a pod. ilustrující příklady. Příklady uvádí prostě za sebou, většinou bez jakýchkoli spojovacích formulí, ba někdy i bez jakéhokoli gramatického spojení (na př. příklady na gramatická pravidla).

6. Zvláštní typ výčtové linie je forma, kterou bychom mohli nazvat rozvíjením paralelním. Vzniká tehdy, když autor rozvíjí myšlenku tak, že stále vychází od jedné představy a její pojmenování opakuje.

Někdy se tato představa doslovně opakuje jako společné východisko několika vět:

Alena věděla však velmi dobře, co všechno je nyní napsáno v matčiných očích. Stálo tam: Vím dávno, že nemáš smyslu pro mé starosti a pro mou práci. Vím dávno, že pošle-li tě [208]člověk někam, jdeš jako na zábavnou procházku a nakonec se rozežvaníš se Slávkem! A vím také, že je ti zcela lhostejné otcovo jubileum, ba že se potichu posmíváš všem přípravám!

(B. Benešová, Úder. Praha 1955, s. 31.)

Paralelní linií rozložila autorka složitý komplex ve tři části, tím je od sebe oddělila, ale společným východiskem je zase spojila. Doslovným opakováním spojující představu zdůraznila.

Paralelního způsobu rozvíjení užil Julius Fučík k vylíčení jara v začátku reportáže Černá lavina (Reportáže z buržoasní republiky):

Pan ředitel Kroegler miluje jaro v Italii. Rané jaro s mírným chladem, v němž vychutnáš všechnu vůni teplého větru, rané jaro, v němž po hlubinách modrého nebe táhnou ještě oblaka a klidné moře se bouří, takové jaro, kdy květy jsou na cestě mezi pupencem s poupětem a listy stromů jsou úzké a žluté do zelena.

Takové rané jaro v Italii miluje pan ředitel Kroegler a teď o něm sní …

Líčení jara se dostalo do přívlastkových vět (J. Fučík totiž záměrně začal svou reportáž ředitelem Kroeglerem), ale tento postup je stylisticky neúnosný. Proto výčtovou linii od základní věty oddělil a představu jara třikrát opakoval a po každé ji rozvedl částí popisu. Tím dosáhl toho, že v popředí zůstal ředitel Kroegler, ale představa jara, jak je Kroegler miluje, byla zdůrazněna.

Paralelního rozvíjení užil také Karel Čapek v tomto příkladě:

Největší překvapení cestovatele je, najde-li v cizí zemi to, o čem stokrát četl nebo co stokrát viděl na obrázku. Užasl jsem, když jsem v Miláně našel Milánský dóm nebo Kolosseum v Římě. Je to poněkud příšerný dojem, protože člověk má pocit, že už tu někdy byl nebo že to už nějak zažil, snad ve snu nebo kdy. Zarazí tě, že v Holandsku jsou opravdu větrné mlýny a kanály a že na londýnském Strandu je opravdu tolik lidí, že je ti z toho špatně. Jsou dva zcela fantastické dojmy: nalézt něco neočekávaného a nalézt něco hodně známého. Nuže, stejně jsem se podivil, když jsem nad Temží našel Parlament, na ulicích gentlemany v šedivých cylindrech, na křižovatkách dvoumetrové boby a tak dále. Byl to překvapující objev, že Anglie je opravdu anglická.

(Karel Čapek, Anglické listy. Praha 1947, s. 9—10.)

Autor zde užil paralelního rozvíjení k tomu, aby rozvedl svou úvahu o tom, že nás překvapí, když v cizí zemi skutečně najdeme to, co jsme v ní očekávali. Poslední věta je pak pointou celé úvahy. Synonyma slovesa překvapili (užasl jsem, příšerný dojem, zarazí tě, fantastické dojmy, podivil jsem se, překvapující objev) na začátku vět jsou formálním pojítkem celé pasáže. Tím, že neopakoval výraz byl jsem překvapen doslovně, Čapek paralelní rozvíjení jen poněkud zastřel, aniž porušil jeho účinnost.

Paralelní rozvíjení jest jen formální obměna čistě výčtového rozvíjení a může se s ním i kombinovat, jak to učinil G. Včelička v této ukázce:

Samozřejmě, dnes je možno spatřit už jenom zbytky těch starobylých, zavilých zdí. Předávno zmizely balvany městských hradeb, chránící kdysi Staré Město se strany půlnoční.

Navždy odešly všechny krabaté domy na Janském plácku.

Do nenávratna se propadla dřevěná ohrada „Na prádle“.

Celá ulice Porculánka.

Legendární Transporthaus.

Půlka ulice Řásnovky.

Dům „U stříbrného anděla“.

Ohrada s rozmilými chaloupkami Na poustkách.

(Géza Včelička, Pražské tajemství. Praha 1944, s. 14.)

Paralelní rozvíjení není běžný způsob vyjádření výčtové linie. Najdeme je nejčastěji v umělecké próze, a to spíše v pasážích popisných a úvahových než v pasážích [209]výpravných. Objevuje se i ve slohu essayistickém. V odborném stylu je řídký, nejspíše se vyskytne ještě v beletrisujícím slohu populárně vědeckém.

 

III. Sepětí logické. Vyjadřování souvislostí kombinovaných

1. Kromě souvislostí, o nichž jsme již hovořili, jsou ještě souvislosti dané logickým rozvíjením myšlenek, a to ve formě úsudků a důkazů. Nás zde především zajímají ty případy, kdy se logické rozvíjení projevuje bez kombinací s jinými typy souvislostí a kdy probíhá řadou vět za sebou.

Typickým případem je tu t. zv. důkazová úvaha, zejména v té podobě, jak se objevuje v matematice. Na př.:

Zvolme si rovinu ρ (třeba stěnu třídy, která je před vámi) a mimo ni bod A. V rovině ρ je jeden bod P, který je ze všech bodů roviny ρ nejblíže k bodu A. Spojme si body A a P přímkou p. V rovině ρ si veďme bodem P nějakou přímku q. Protože je bod P nejblíže k A ze všech bodů roviny ρ, je tím spíše bod P nejblíže k A ze všech bodů přímky q. Ale nejkratší spojnice bodu s přímkou mimo bod ležící je kolmice spuštěná z bodu na přímku. Proto stojí přímky p a q na sobě kolmo. Říkáme, že přímka p stojí kolmo na rovině ρ.

Spustíme-li s bodu A na rovinu ρ kolmici p a vedeme-li patou této kolmice v rovině ρ libovolnou přímku q, stojí tyto přímky na sobě kolmo.

(Eduard Čech, Geometrie pro I. třídu středních škol. Praha 1949, s. 54.)

Nebudeme rozbírat postup uvedeného důkazu, neboť to je věcí logiky. Nám jde o jeho jazykové vyjádření. Vidíme, že věty na sebe těsně navazují; je tu tedy postupné rozvíjení myšlenkové linie. Je však od postupného rozvíjení ve vypravování odlišné. Zde soudržnost větných celků je zajištěna logickým sepětím myšlenek. Ale logické sepětí myšlenek není tak průhledné jako časová následnost dějů ve vypravování. Předpokládá u čtenáře soustředěnější pozornost a je třeba je i formálně výrazněji označit. Vyjádření logického sepětí je tu nezbytné; proto se tu objevují zcela pravidelně věty příčinné, důvodové i podmínkové, po př. větné členy vyjadřující příčinné vztahy. Postupná linie vypravování má svůj pevný směr časového toku, který lze jen poměrně zřídka měnit. Postupná linie logická je zpravidla reversibilní, t. zn. lze postupovat od příčin k následkům, ale též opačně od následků k příčinám, od argumentů k thesím, ale též od thesí k argumentům (postup induktivní a deduktivní, důkaz progresivní a regresivní). Formální prostředky (spojky, adverbia vyjadřující kausální nexus) vyznačují jasně směr postupu. Zato ukončenost, jež je charakteristickým znakem postupné linie ve vyprávění, je znakem i postupné linie důkazové. Důkaz, má-li mít hodnotu, musí být proveden, t. j. dokončen.

Důkazová linie postupná se objevuje tam, kde je možno postavit bezpečné argumenty a kde lze postupovat od argumentů k thesi přísně logicky. Tak je tomu především v matematice.

2. Ve výkladu a v pojednání je situace složitější. Vystihují se v nich vztahy mezi jevy; někdy se tyto vztahy jen konstatují, někdy se dokazují. Někdy se vztahy stanoví na základě shody a rozdílů mezi znaky jevů; jevy se pak třídí nebo se od sebe oddělují nebo se spojují ve vyšší celky. Často se vyjadřuje příčinný vztah mezi nimi (příčina a následek, podmínka). Nejednou se vystihuje vztah finální (účel a prostředek, funkce jevu). Příčinou nebo následkem (po př. podmínkou anebo prostředkem nebo účelem) nemusí býti vždy jev jediný, velmi často jeden jev má více příčin nebo více podmínek nebo více následků nebo více prostředků, funkcí, které zase navzájem mohou býti v rozmanitém vztahu, na př. v prostém vztahu koexistence nebo ve vztahu příčinném, finálním. Není naším úkolem tuto rozmanitost zde rozbírat, chtěl bych jen poukázat na její důsledky v rozvíjení linie výkladů a pojednání.

[210]Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že se v myšlenkové linii výkladu a pojednání objevují a nejednou i prostupují prvky výčtu s prvky logického sepětí a s prvky sepětí příčinného. V praxi užití těchto prvků a jejich rozmanitá kombinace vytváří zvláštní formy myšlenkové linie. Uvedeme si některé jejich typy. Protože však postupy ve výkladu a pojednání nejsou dosud stylisticky prostudovány, učiníme tak spíš náhodně než systematicky.

3. Nejjednodušší je případ, když se ve výkladu jevy uváděné ve vztah prostě k sobě řadí. Je to obdoba popisu, ovšem s tím rozdílem, že se tu k sobě řadí jevy podle vztahu, o který jde, nikoli znaky a vlastnosti jednoho objektu. Na př.:

Dítě neroste rovnoměrně v průběhu roku, nýbrž měsíční přírůstky jsou nejmenší v pozdním jaru, největší na podzim. Příčinou nejsou poměry školské, protože týž vztah platí i pro děti mladší šesti let.

Růst závisí především na výživě. Všechny vlivy, jež mění výživu, mění zároveň děje růstu. Je to předně nedostatek potravy, dále nesprávné složení potravy, nepravidelné přijímání potravy (tedy vesměs částečné hladovění). Dětský organismus je zvláště citlivý na nedostatek vitaminů. Poruchy nastávají i při různých chorobách, jež snižují chuť k jídlu nebo poškozují děje trávicí a vstřebávací. Také vliv poměrů rodinných a vůbec sociálních, jež působí na růst (vliv počtu dětí v rodině, sociálních poměrů rodičů, obydlí, rozdíly mezi městem a venkovem atd.), jest vysvětliti jako původní vliv na výživu dítěte. I když jsou podmínky vývoje dítěte dobré, vznikají přesto ještě značné rozdíly individuální, hlavně následkem osobní konstituce dětí.

(Sborník Šťastné dítě. Praha 1941, s. 31.)

Formálně je tu linie velmi podobná popisovému výčtu, rozloženému do vět s mírně zdůrazněnou dynamikou slovesa (viz s. 205). Osou myšlenkové linie není objekt (jako je tomu v popise), nýbrž vztah (v naší ukázce vlivy působící na růst dítěte). Souvislost vypočítávaných vlivů však není tak volná jako souvislost popisných složek v popisném výčtu. Složky souvisí i mezi sebou, jejich pořadí je více motivováno než v popise a zpravidla je nelze měnit libovolně.

These vykládaného vztahu může být řečena hned na začátku; pak jednotlivé složky tuto thesi dokládají nebo ilustrují. These může být na konci, pak je souhrnem uvedených složek. Někdy nebývá zvlášť řečena a potřebný souhrn si učiní čtenář sám. Prvý případ je v odborném stylu velmi častý; these řečená na začátku pomáhá spínat v celek všechny další části a leckdy umožňuje i stručnější formulaci. Případ druhý se více blíží důkazu; je stylisticky náročnější, neboť směr myšlenek musí být pro čtenáře formulován jasněji a určitěji. Případ třetí je možný tam, kde these vyplývá z celkové linie tak jasně, že ani není třeba ji zvlášť uvádět.

V naší ukázce autor říká: růst dítěte závisí na ročním rytmu, na výživě a osobní konstituci dítěte. Tuto thesi však výslovně neříká, nýbrž spoléhá na to, že jasně vyplývá z celkového výkladu. Zato k vlivu výživy uvádí thesi, a to vpředu. (Růst závisí především na výživě. Všechny vlivy, jež mění výživu, mění zároveň děje růstu.)

4. Ve výkladu se často uvádějí ve vztah pojmy na základě shodných nebo rozdílných znaků, na základě shodné nebo rozdílné funkce. Formálně tu lze postupovat opět trojím způsobem.

Velmi častý a oblíbený způsob je ten, že se pojmy, o něž jde, uvedou vpředu a pak se uvádějí ve vztah. Na př.:

Z vlastního těla nervové buňky vybíhají četné výběžky, které jsou dvojího druhu: dendrity a neurity. Dendrity jsou rozvětvené výběžky délky několika mikronů, některé však jsou dlouhé i několik decimetrů. Vedou nervový vzruch vždy směrem k tělu neuronu. Naproti tomu jsou neurity výběžky neuronu vedoucí nervový vzruch vždy směrem od těla neuronu k výkonnému [211]orgánu (svalu nebo žláze). Z nervové buňky vychází vždy jen jeden neurit, kdežto dendritů vychází více. Dendrity i neurity vytvářejí mezi sebou spojení (synapse), která jsou vždy jednosměrná pro nervový vzruch.

(Alois Říha, Základní pojmy pavlovovské psychologie; cit. z rukopisu.)

Tento postup je oblíben proto, že dává čtenáři jasno hned od počátku, o čem se bude mluvit, společné základní znaky lze uvést hned v úvodní větě a pak je není třeba opakovat; tím vším je výklad spjat v těsnější celek.

Někdy se k těsnějšímu sepětí užívá jiného prostředku, a to číslovaného výčtu, jak to vidíme na tomto úryvku:

Uvádějí se obvykle tři hlavní typy (t. j. monopolů):

1. kartel, to je dohoda samostatných podniků o jednotných prodejních podmínkách (kartel kondiční) a o společných závazných cenách (kartel cenový), po př. dále o rozdělení trhu (rayonování) a někdy i o rozvržení výroby na účastníky kartelu (kontingentace); tu kartel již přechází v

2. syndikát, t. j. monopolní typ tužší centralisace: syndikované závody ztrácejí svou obchodní samostatnost, prodej (po př. i nákup) surovin obstarává ústřední kancelář, resp. syndikátní prodejní aparát, kontingentace bývá přísně prováděna, každý podnik vyrábí sice samostatně, ale jen kvotu (kontingent) syndikátem stanovenou;

3. trust, typ nejtužší monopolní koncentrace; podniky tu ztrácejí i svou výrobní samostatnost, jsou vlastně spojeny v jediný podnik jednotně centralisticky řízený.

(Jan Ulrych, Základy marxistické ekonomie. Praha 1949, s. 154.)

Třetí typ je nejvíce uvolněn. Souřadné pojmy uváděné ve vztah nejsou ani napřed vyjmenovány, ani nejsou uvedeny v číslovaný výčet, nýbrž jdou prostě za sebou. Kdybychom příklad z Ulrycha převedli do této formy, vypadal by takto:

Uvádějí se obvykle tři hlavní typy monopolů.

Samostatné podniky se dohodnou o jednotných prodejních podmínkách ..... Takovému monopolu říkáme kartel.

Závody ztrácejí svou obchodní samostatnost ..... Tento monopolní typ tužší centralisace se nazývá syndikát.

Podniky ztrácejí i svou výrobní samostatnost ..... To je nejtužší monopolní koncentrace, zvaná trust.

Pro názornost uvádím ještě příklad z Ulrycha tak, jak by vypadal podle prvního uvedeného typu:

Podle toho, jak silně je centralisována výroba a prodej, rozeznáváme obvykle tři hlavní typy monopolů: kartely, syndikáty a trusty.

Kartel je dohoda samostatných podniků ......

Syndikát je typ tužší centralisace: syndikované závody ztrácejí svou obchodní samostatnost ......

Trust je nejtužší monopolní koncentrace ......

Formální rozdíly mezi těmito třemi druhy jsou mnohem významnější, než se na pohled zdají. První typ dává jasný plán rozvíjení předem. Lze ho užít i při delších souvislostech, ale jak se zdá, osvědčuje se hlavně tam, kde třídění není příliš složité. Druhý typ těsně spojuje jednotlivé členy linie. Členů může být více, ale nesmějí býti příliš rozvedeny. Třetí typ je nejvolnější, působí dojmem plynulého rozvíjení linie; hodí se především tam, kde autor nechce příliš zdůrazňovat odborný ráz slohu.

5. Někdy autor neuvádí vztahy mezi jevy, nýbrž vztahy mezi názory o jevech, buď že uvádí shodu mezi názory, nebo odmítá nějaký názor a přijímá jiný nebo uvádí nový názor, svůj.

[212]Názory se někdy hodnotí logickým rozborem; odmítají se názory, v nichž je logický rozpor, přijímají se názory, které logicky lépe vyhovují. Postup je tu obdobný postupu, který jsme uvedli u důkazové úvahy. Jindy se názory hodnotí podle shody se skutečností. Pak vzniká situace, jejíž jedno řešení nám ukazuje tento příklad:

Je nesporné, že v Čapkově trilogii (t. j. v Hordubalu, Povětroni a Obyčejném životě) najdeme nejeden styčný bod s pragmatickou filosofií. Nedostatek odvahy k hodnotícímu pohledu na skutečnost, neustálé zdůrazňování, jak mnohoznačná je skutečnost a jak individuální lidské poznání je omezené, obavy před zjednodušujícím chápáním lidské osobnosti a světa — to vše vzbuzuje na první pohled domněnku, že Čapek odmítá objektivní pravdu, že je přesvědčen o nepoznatelnosti světa. Tento názor je však značně nepřesný. Zamyšlení nad složitostí lidské tragedie, mnohostranné hodnocení zločinu a viny, bohatá hra fantasie, rozvíjející se na úzké stezce několika málo faktů a složitá analysa „obyčejného života“ nesměřují k popření objektivní pravdy, ale k jejímu hlubšímu, všestrannějšímu a citlivějšímu poznání a hodnocení.

(Mojmír Grygar, Literární noviny, 1956, č. 48.)

Osou tohoto úryvku je rozvíjení myšlenky, zda Čapek byl pragmatista a do jaké míry. Myšlenka se tu skutečně rozvíjí, a proto větné celky na sebe navazují, vytvářejí postupnou linii. Autor přitom argumentuje poukazem na skutečnost (na to, které názory Čapek ve svém díle vyjadřuje); poukaz na skutečnost podává — jak ani jinak není možno — formou výčtu. Rozvíjená myšlenka má v sobě značnou soudržnost; výčty tuto soudržnost sice poněkud uvolňují, ale protože jdou stejným směrem, nepřerušují ji. Autor formu výčtů nijak nezastřel, ale nedal jim samostatnou linii, nýbrž vložil je do vět linie postupné.

To je jeden z možných postupů. Jiný postup by byl ten, že by jednotlivé jevy výčtu byly rozvedeny do samostatných vět. Myšlenková osa postupné linie by se tím velmi uvolnila, po př. by se ztratila. Jednotlivé části její by pak musily býti formulovány jinak, a to jako výchozí nebo shrnující these. Celek by pak nabyl zcela jiného rázu.

Kombinuje se tedy v tomto případě postupná linie, která vyjadřuje rozvíjenou myšlenku, s linií výčtovou, která tuto postupnou linii doplňuje ilustračním materiálem, doklady. Obě linie mohou býti navzájem v různém poměru, buď převažuje linie postupná a výklad má značnou soudržnost a jasnost argumentace, nebo převažuje linie výčtová a výklad je pak bohatý, rozrůstá se do šíře, ale ztrácí soudržnost.

6. Podobná situace jako sub 5 bývá i v úvahách, jen s tím rozdílem, že dokladové, ilustrační výčty tu bývají — vzhledem k samé povaze úvahy — řidší a kratší, zato sama postupná linie myšlenková se mnohdy komplikuje a košatí a tím se uvolňuje, zastírá nebo i rozšiřuje její soudržnost.

7. Uvedené příklady, i když nevyčerpávají celou problematiku rozvíjení myšlenkové linie ve výkladech, pojednáních a úvahách, přec jen snad stačí k tomu, aby ukázaly názorně to, co jsme řekli na s. 209. Různě se tu projevuje linie postupná, vyjadřující logické sepětí, příčinný vztah, a linie výčtová, vystihující vztah koexistence jevů. Není vždy snadné udržet náležitou souvislost v rozvíjení myšlenkové linie, ačkoli právě v naučných projevech je to velmi důležité. Proto autoři používají rozličných postupů, aby souvislost myšlenkové linie zajistili.

Především se snaží o to, aby bylo jasné, kam myšlenková linie směřuje. Proto také často říkají thesi hned na začátku nebo začínají roztříděním jevů a pod. Tím je tedy předem dán plán rozvíjení linie a její soudržnost je takto posílena.

Nebo se snaží těsněji sepnout členy myšlenkové linie tím, že je uvedou ve formě číslovaného výčtu.

Oba prostředky jsou v odborném stylu velice časté. Ve složitějších případech autoři je nejednou i kombinují, t. j. složitější thesi nebo roztřídění uvádějí předem ve [213]formě číslovaného výčtu, který pak mívá formu hesel, a potom jednotlivé body výčtu podrobněji rozvádějí.

Tyto prostředky pomáhají udržet souvislost linie postupné (vyjadřující logické, příčinné sepětí), kdykoliv je buď příliš složitá nebo — což je častější — je ohrožena nezbytnými prvky výčtovými. Krom toho účinně pomáhají spínat v těsnější celek i výčtovou linii samu, která, jak jsme již řekli, je vždy méně soudržná než linie postupná. Proto se často objevují i v odborných popisech.

Užitím těchto prostředků se styl odborný nápadně odlišuje od stylu uměleckého, kde se jich užívá jen zcela výjimečně. Zato naopak paralelní rozvíjení (viz s. 203) je v čistém odborném stylu vzácné.

 

IV. Případy uvolněných linií

Vyšli jsme z these, že myšlenky v jazykovém projevu musí vytvářet souvislosti, aby projevu vůbec bylo rozumět. Viděli jsme, že souvislosti mohou býti různé jakosti a různé síly a sledovali jsme tyto rozdíly v souvislosti s rozdíly v celkovém rázu látky. Nevšímali jsme si případů, kdy se autorovi potřebnou souvislost udržet nepodařilo, kdy se mu obsah při vyjádření rozdrobil tak, že sledovat myšlenkovou souvislost je značně ztíženo. Nechali jsme stranou případy, kdy autor souvislost úmyslně zastře; bývá to zejména v uměleckých projevech, na př. k vyvolání náladovosti, napětí, překvapení.

Rozbírali jsme různé formy rozvíjení myšlenkové linie v propracovaných písemných projevech, nikoli však v projevech mluvených. V nich mluvčí nemá čas předem si připravit rozvíjení myšlenek ani nemůže vyvinout takové úsilí, aby udržel linii pevnou, jako to může činit autor projevů psaných. Proto bývá tu linie často velmi uvolněna, nejednou se i stáčí od původního směru. Mluvčí se dá svést nějakou asociací a odbočí od hlavní myšlenky; někdy se k ní už vůbec nevrátí, někdy se k ní vrátí, až když vyčerpá obsah odbočky nebo když si své odchýlení uvědomí. Také v prudkém afektu se mluvčímu linie všelijak drobí. Jsou i případy pathologické, kdy mluvčí (po př. i pisatel) souvislou linii udržet ani nedovede.

Neuvažovali jsme ani o rozvíjení linie v psaných projevech lidí neškolených a stylistů nezkušených (v dopisech prostých lidí, ve školních úlohách, zejména v úlohách nedostatečně připravených), ačkoli i zde by se našlo velice mnoho zajímavého a poučného materiálu.

Z toho plyne, že zůstaly nerozebrány i ty případy, zvláště v umělecké próze, kdy autor záměrně napodobí uvolněnou linii mluvených projevů, rozdrobenou linii projevů silně afektivních nebo neumělých projevů psaných anebo nesouvislou linii projevů pathologických, ačkoliv i tyto případy jsou velmi zajímavé.

Uvádím všechny tyto případy jen proto, abychom si připomněli, že se v jazyce uplatňují dvě protichůdné tendence, a to na jedné straně tendence myšlenkovou linii uvolňovat (nebo přesněji řečeno nevyvíjet úsilí o pevnější soudržnost vět), na druhé straně pak tendence myšlenkovou linii těsněji spínat. První tendence je charakteristická pro řeč mluvenou, druhá pak pro projevy psané. První tendence se projevuje nápadněji ve výraze afektivním, druhá ve vyjadřování intelektuálním. Případy, které jsme v předešlých kapitolách rozbírali, týkaly se tendence druhé. V budoucnosti ovšem bude třeba probrat obě tendence v souvislosti, neboť je jisté, že mnohdy na sebe vzájemně silně působí a rozmanitě se kombinují.

 

Na závěr vedle shrnutí bych rád ještě uvedl několik zásad, které z našeho způsobu řešení problému myšlenkových linií pro stylistiku vyplývají.

[214]Rozborem některých typických případů v propracovaném psaném stylu jsme zjistili dva základní druhy linií, a to linii postupnou a linii výčtovou.

 

V linii postupné navazuje následující věta na větu předcházející. Linie se tedy rozvíjí postupem vpřed. Našli jsme tři typy postupné linie. Především je to postupná linie dějová. Rozvíjí se s rozvíjením děje; její osou je děj, událost, osa probíhá celou linií a vytváří její soudržnost. Nacházíme ji především ve vypravování nedialogickém a pak ve zvláštní formě ve vypravování dialogickém. Důležitým jejím znakem je ukončenost.

Postupná linie popisná je celkem řídká. Nemá pevnou osu; její soudržnost je vystižena především prostředky formálními (zejména silným zdůrazněním kontextového členění větného).

Třetí typ je postupná linie se sepětím logickým a příčinným. Objevuje se hlavně v důkaze. Osou, která touto linií prochází, je rozvádění logického nebo příčinného sepětí. I jejím důležitým znakem je ukončenost.

 

V linii výčtové se uvádějí jevy existující vedle sebe nebo jevy bez zření k časové posloupnosti nebo příčinné souvislosti. Tak je tomu především ve statickém popise a v některých druzích popisu dějového. Osa je pevná (popisovaný objekt), linií však přímo neprochází, nýbrž bývá v čele; věty linie se na ni připínají a spolu souvisí volně, většinou prostřednictvím osy. Zvláštním případem výčtové linie je linie s rozvíjením paralelním, v níž se ústřední, spojující představa opakuje v každé větě (zpravidla na začátku); nejednou se s ní setkáváme v úvaze. Zvláštní formou výčtové linie je číslovaný výčet, častý v odborném stylu. Jsou i výčtové linie bez zjevné osy (na př. náladová líčení); zde uvolnění je zvlášť nápadné.

Linie postupná i výčtová se v praxi nevyskytují vždy čisté. Postupná linie dějová je často uvolňována nebo i přerušována prvky popisnými, úvahovými nebo i vysvětlovacími zvraty v dějové linii. Zvlášť složité poměry jsou ve výkladech a pojednáních, v nichž se různě kombinuje postupná linie logického nebo příčinného sepětí s linií výčtovou. Vytvořily se tu i zvláštní stylistické postupy. Viděli jsme i případy, kdy je postupná linie dějová vyjádřena formou výčtu a naopak kdy výčtová forma popisu je zastřena formou rozvíjení postupného.

V tomto článku, který je jen konspektem podrobnější studie, jsem mohl pouze naznačit řešení důležitého stylistického problému, kterým rozvíjení myšlenkové linie beze sporu je. Šlo mi především o to, nalézt kriterium, podle něhož by bylo možné klasifikovat rozličné typy rozvíjení linie a srovnávat je. Hledal jsem je zprvu ve způsobu, jak na sebe věty formálně navazují (tedy především ve způsobu a míře využití kontextového členění větného), ale ten se neukázal vždy dosti výrazným, aby od sebe odlišil typy rozvíjení myšlenkové linie, které stylisticky zřejmě odlišné jsou. Kriterium klasifikace jsem pak hledal v tom, zda myšlenková linie je rovná či se stáčí, je-li jednotná či se rozdvojuje.[5] Toto kriterium je beze sporu důležité, ale i podle něho zůstaly neodlišeny některé typy stylisticky od sebe vzdálené. Jako nejúčinnější srovnávání se mi nakonec ukázala různá míra a kvalita soudržnosti vět v linii. Lze je aplikovat prakticky na všechny případy, odlišují nám jasně jednotlivé typy i jejich varianty a kombinace. Vysvětlí se jimi i různá míra, s jakou se uplatňují zásady kontextového členění větného, i některé případy, kdy se linie stáčí nebo rozděluje (ostatní případy patří zřejmě do studia stavby projevu a nejsou už jen věcí rozvíjení myšlenkové linie). Proto jsem soudržnost linie učinil základním kriteriem při klasifikaci a rozboru typů myšlenkových linií. Další, podrobnější rozbory ukáží, do jaké míry se tato metoda ukáže vhodnou a užitečnou.

[215]Při této metodě rozboru rozvíjení myšlenkové linie jsme se nemohli obejít bez zdůraznění těsného vztahu mezi její formou v jazykovém vyjádření a jejím obsahem. Látka (ovšem nikoli její konkrétní obsah, nýbrž její celkový ráz) se nám jeví jako činitel určující základní druh myšlenkové linie (na př. postupná linie je základním druhem linie ve vypravování). Rozličné varianty jsou pak zpravidla výrazem autorova výběru, ať už ten výběr je úmyslný, záměrný nebo je jen přikloněním k ustálenému zvyku; rozboru těchto variant lze pak užít k charakteristice individuálního slohu. Avšak stylistika rozvíjení myšlenkových linií vcelku tak, jak jsem ji v tomto článku naznačil, vychází ze základních slohových útvarů (ukázali jsme to na vypravování, popise, výkladu a zčásti i na úvaze).[6] Vyšli jsme ze slohových útvarů a rozborem způsobu rozvíjení myšlenkové linie v nich jsme zjistili některé ze stylistických znaků těchto útvarů, jimiž se mezi sebou liší. Podrobnějším rozborem bychom našli další znaky. Tím slohové útvary přestávají být jen předmětem stylistiky praktické, určené k osvojování slohové dovednosti, a stávají se také předmětem stylistické teorie.[7] Při podrobnějším zpracování by se nám ukázaly podstatné rozdíly ve způsobech rozvíjení myšlenkové linie v stylu uměleckém a odborném.

Na konec bych rád řekl několik slov o tom, jaké místo ve stylistických studiích by měl zaujímat problém rozvíjení myšlenkových linií. Jak jsme viděli, stylistika myšlenkových linií navazuje na stylistiku věty a dále ji rozvíjí. Uvádí v souvislost mnohé jevy, které jsme dosud vykládali příliš isolovaně. Není však pochyby o tom, že studium myšlenkových linií zasahá i do problémů stavby jazykového projevu neboli do studia komposice, nebo alespoň k tomuto studiu klade základ. Víme dobře, že mezi vlastní stylistikou, jež se zabývá otázkami výběru slov, slovních spojení a vět, a studiem komposice je stále zcela patrná mezera. Studium komposice stále nenavazuje přímo na stylistiku věty. Ani rozbor odstavců tuto mezeru nevyplnil, jen ji zúžil, a to často jen zdánlivě. Studium rozvíjení myšlenkových linií může podstatně přispět k tomu, aby se tato mezera vyplnila.

Musíme si ovšem stále být vědomi toho, že rozborem myšlenkových linií neřešíme otázky stavby celých jazykových projevů, nýbrž jen vyjádření souvislosti vět v kratších úsecích, z nichž se jazykové projevy, kromě těch, které jsou zcela krátké, nezbytně skládají. V románě na př. jsou takovými úseky jednotlivé epické scény a pak ty popisné pasáže, po př. i úvahové pasáže, které vytvářejí samostatné úseky a nejsou včleněny do scén epických. Je škoda, že dosud nemáme vhodného názvu pro tyto kratší úseky, značně by nám to usnadnilo práci a vzájemné porozumění. Skutečné studium komposice projevu by sledovalo rozložení a řadění těchto úseků v celém projevu, řešilo by způsoby, jak tyto úseky na sebe navazují, po př. jak do sebe přecházejí, v jakém pořádku za sebou následují atd. V oboru uměleckých slovesných děl koná takové rozbory — ovšem s hlediska své problematiky — především literární věda, kdežto ve stylistice jsou tato studia stále jen v počátcích. Problému rozvíjení myšlen[216]kových linií pak kromě některých jevů spíše okrajových se v stylistice dosud pozornost vůbec nevěnuje.[8]

Nemá významu uvažovat dnes o tom, zda studium rozvíjení myšlenkových linií vyvrcholuje oddíl o stylistice věty či je vstupním studiem oddílu o komposici. To bude záležet na tom, jak se bude toto studium rozvíjet. Chtěl jsem jen ukázat, že je nezbytným článkem stylistiky, a naznačit metodu, které by bylo možno při tom užít.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 4, pp. 197-216

Previous Zdeněk Tyl: Soupis vědeckých prací akademika Františka Ryšánka

Next Jan Chloupek: K našim současným dialektologickým monografiím (Příspěvek k diskusi)