Předběžné poznámky k dílu Václava Zikmunda

Dana Konečná

[Discussion]

(pdf)

Предварительные замечания по поводу сочинений Вацлава Зикмунда / Observations préliminaires sur l’oeuvre de Václav Zikmund

„Osud novodobé české vědy od dob obrozenských nebyl bez jistých přímo tragických momentů. Na jejím počátku byly tu zjevy, nad něž větší nelze si ani myslit. Veliké, jedinečné monumenty vědecké výše i šíře — Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký, Pavel Josef Šafařík … Tak bylo v oněch prvních dobách nové české vědy, v její době heroické. Ale tím větší byl potom pokles české vědy, ..... Upadla přímo v malost. Geniové se již nerodí. … filologii po Dobrovském a Jungmannovi representuje — Václav Zikmund, historii po Palackém a Šafaříkovi — celá sice kohorta historiků, ale malých, malých vědecky a ještěvíce malých duchem. Ukázal se — rub první té slávy. Především rub toho, že tu nebylo vědecké organisace. To bylo předností oněch silných. Ti takovou svobodou získávají. Ale malí hynou.“ Tak píše Zd. Nejedlý,[1] kterému zde nejde o zachycení linie vývoje české linguistiky, ale české vědy vůbec. Avšak právě v linguistice se nám zdá situace nejzajímavější. Století 19. začíná velkými díly J. Dobrovského a ke konci století se objevují velká díla J. Gebauera. Co je mezi nimi? Setkáváme se v 50. nebo 60. letech, v době, kdy česká kultura a světová linguistika dosahují již tak vysoké úrovně, s linguistickým dílem, které je úměrné své době a tradicím, které dal české linguistice J. Dobrovský? Když Zubatý r. 1898[2] probírá vývoj českého jazykozpytu obecného a srovnávacího od r. 1848, píše: „Mužů, kteří badání jazykozpytné mohli si učiniti povoláním životním, bylo přirozeným způsobem po skrovnu … Není mezi pracemi našich krajanů posud děl, která významem svým byla by jaksi mezníky vyčnívajícími z vývoje vědy jazykozpytné … Význam české práce v historii jazykozpytu obecného i srovnávacího pak ovšem vzrůstá měrou tím utěšenější, hledíme-li při jejím oceňování i na díla, obírající se jazyky jednotlivými.“ V citovaném pojednání uvádí J. Zubatý jedinou komparatistickou práci z 50. let — Hattalovu rozpravu „O ablativě ve slovančině a litvančině“ (ČČM 31, 227n, 564n.). Z oboru obecného jazykozpytu z 50. let není v pojednání Zubatého uvedena ani jediná práce. Z 60. let považuje Zubatý za příspěvky k problematice obecné či srovnávací dvě práce Hattalovy, dvě práce Bohdana Jedličky, dvě práce Gebauerovy a jednu práci J. Horáka (i když tu jde o práce týkající se dílčích, někdy velmi úzce vymezených jazykovědných otázek). Význam obecných prací tedy velký není. Setkáme se v 50. a 60. letech s vzrůstajícím významem linguistické práce v dílech „obírajících se jazyky jednotlivými“ — nebo musel mít na mysli Zubatý, probírající léta 1848—1898, v oboru bohemistiky až léta 80., což je už období po Gebauerově příchodu na universitu. V. Flajšhans[3] jistě [229]správně považuje za představitele bohemistiky v 50. a 60. letech Václava Zikmunda a Martina Hattalu. Osobnost Martina Hattaly a jeho dílo je jistě otázka velmi složitá. Je možno právě v činnosti Hattalově vidět brzdu rozvoje naší linguistiky. Hattala byl na universitě — a skutečné bádání živořilo na gymnasiích a v emigraci.[4] „V. Zikmund, ačkoli nestoje nikterak na nejvyšším vrcholu soudobé vědy, velice platně posloužil své době úsilnou prací sběratelskou a důkladnou, poctivou snahou vyčerpati veškeren poklad jazykových starých památek.“[5] Tak bývá hodnocen druhý (spíše první) představitel bohemistiky v 50. a 60. letech. Stačí se však blíže podívat na několik momentů linguistické práce V. Zikmunda, abychom nezůstávali jen při obdivu jeho píle a poctivosti a uvědomili si i jiné jeho přednosti.

Připomeňme si k tomu několik nejnutnějších údajů. V. Zikmund se narodil 1. 3. 1816 v Šťáhlavicích na Plzeňsku. Studoval na gymnasiu staroměstském a malostranském, po dvouleté filosofii v letech 1836—37 se věnoval theologii. R. 1841 byl vysvěcen, v letech 1841 až 1842 byl prefektem studujících v arcibiskupském semináři. Po složení konkursní zkoušky byl jmenován adjunktem na staroměstském, t. j. Akademickém gymnasiu. Učil pak na Akademickém gymnasiu s přestávkou své učitelské činnosti v Písku téměř do své smrti r. 1873. Přednášel latinu, řečtinu, němčinu a někdy i logiku. Byl jedním z velkého počtu filologů, kteří působili na Akad. gymnasiu[6] a zpravidla z důvodů „nevědeckých“, pro školu a pro své žáky, věnovali svůj život tvorbě českých učebnic.[7] Nebudeme zde uvádět, kolik různých povolení a nařízení o češtině ve školách bylo v minulém století vydáno, neuskutečněno, zrušeno a zase znovu vydáno. Zajímá nás jen část ohlasu této situace, bohemistická práce 50. a 60. let. V předmluvě ke své Skladbě Václav Zikmund píše: „Bylo to léta 1849, když jazyk český do gymnasií českých zase zaveden a aby se z jazykův latinského a řeckého do češtiny překládalo, nařízeno. Věc tato s počátku spojena byla s nemalými nesnadnostmi. Pozbývalo se pořádné skladby. Což tehdejší grammatiky v té stránce podávaly, to velmi nuzné bylo a nedostatečné, i sám učitel, nepožívav žádného o té věci vyučování a znaje toliko jazyk český z domácího života, v přejedněch případech jako na vážkách zakolísal, nevěda co z pravidla jest a co není. Jazyk český byl v příčinách syntaktických ještě jako pralesem neprůhledným, necestným, nepřístupným. I nastala pilná toho potřeba proklestiti jej, cesty na vše strany položiti a upraviti, aby cestující bez rozpakův a obtíží mohl se v něm procházeti a porozuměti vnitřnímu jeho ústrojí a pravidelnosti. I nížepsaný pocítil této potřeby. A za tou příčinou jal se z českých kněh, kteréž po ruce měl, příklady vypisovati a vyhledávati zákonův, které se v nich na jevo staví. Z výpiskův těchto vyrostaly první ty rozpravy, které v ročních zprávách gymnasia Píseckého na světlo vydány jsou, a to léta 1851 o příčeští jazyka českého a latinského, léta 1852 o spojovacím spůsobu jazyka českého a latinského, léta 1853 o časích, jich moci a užívání, léta 1854 o přívlastkovém určení.“[8] Zikmund zde neuvádí dva články: Über den Genitiv im Böhmischen a O dativě v ČČM (oba z r. 1861). I ony, jako čtyři práce v předmluvě uvedené, představují nám jen přípravu k vydání Skladby. Připomeňme si, že „Skladba jazyka českého“ vyšla v r. 1863 a brzy po ní (1864, 1866) Zikmundova dvoudílná Grammatika jazyka českého pro nižší gymnasia.

Jaké mají tyto dvě knihy místo v bohemistice oné doby? Tomíčkovu „Českou mluvnici nově vzdělanou“ (1850) ostře odsoudil Schleicher,[9] Kunzova „Nauka o větách pro školu a dům“ (1859) bývá uváděna jako příklad knihy metodicky i vědecky podprůměrné.[10] [230]Flajšhans[11] tyto knihy hájí tím, že prý měly sloužit jen praxi. R. 1855 se objevila Skladba Hattalova a vyvolala odpor Franty-Šumavského a K. J. Erbena. V polemice[12] (Obrana z r. 1855) uhájil Hattala přesvědčivě jen rovnoprávnost dokladů z živého jazyka s doklady ze starých památek. O knížkách, jako na př. Mluvnice česká a větosloví (Plzeň 1865), píše Flajšhans,[13] že jejich velikou výhodou byla anonymita, nikdo nemohl být kritisován. Zikmundova Skladba byla přijata jinak. Hattala ve svém Brusu věnuje mnoho stránek „důkazům“, jak špatná je Zikmundova práce, a přece místy přizná kousíček pravdy: „řídě se … zásadou, dle níž ‚virtus etiam in hoste laudanda est’ … milerád přisvědčuji těm, kteří sobě Skladby Zikmundovy mnohem více váží než Tomíčkovy, jako na př. Miklosich, nedokládaje se této ve své srovnávací ani jednou, oné velmi často.“[14] Nechceme prokazovat vědeckou úroveň Zikmundovy práce ani srovnáním s Tomíčkem nebo Kunzem, ani se Skladbou Hattalovou. Prověřování Hattalovy kritiky v Brusu (i když je to nejrozsáhlejší kritika díla V. Zikmunda) byla by práce nesnadná, zdlouhavá a málo užitečná. Závažnější je pro nás to, že Zikmundova Skladba, kniha, která vlastně nebyla myšlena jako vědecké dílo, byla za ně považována (na př. u Miklosiche, Schleichera, Gebauera), že se stala v lecčems vzorem na př. Jindřichu Niederlovi (Mluvnice řeckého jazyka r. 1873),[15] že pro vědeckou bohemistiku bude mít vždy vetší cenu než na př. z téže doby Týnovo Časoslovo, kde autor v předmluvě zřetelně dává najevo, že nepíše školní knihu, nýbrž že si přeje, aby jeho spis „valného pro další badání přinesl užitku.“[16]

Nejdůležitější je ovšem svědectví Zikmundovy práce samé. Nebudeme se zde zabývat Zikmundovou volbou jazykového materiálu (hlavně jazyka 16. století), která jednak zase vyvolala mnoho protestů Hattalových,[17] jednak skutečně zavinila některé omyly v syntaktické kodifikaci (hlavně latinismy).[18] Zajímá nás šíře a hloubka Zikmundova linguistického zájmu a postřehu. Nenajdeme u něho žádná programová prohlášení, z nichž bychom pro tuto otázku mohli čerpat — ani citovat prameny nebylo v té době ještě vědeckou povinností. Originalita jeho Skladby není zatím vlastně ani dokázána ani popřena. Je jistě dílem samostatnějším než „Slovosklad (syntaxis) latinského jazyka“ od Václava Svobody (1853), kde autor poctivě své předlohy uvádí a věrně se jich drží.[19] Přitom předlohy Svobodovy nemohly být uznávanými a závažnými vzory pro Zikmunda, který je šíří a hloubkou linguistického výkladu překonává. Je otázka, kolik Zikmund převzal od Dobrovského a od Jungmanna. Hattala na mnohých místech vytýká Zikmundovi neúctu k práci Dobrovského a nazývá ho protivníkem Jungmannovým a přívržencem Nejedlého, ale tato otázka by vyžadovala důkladného zkoumání.

Pokusme se tedy říci — bez ohledu na vědeckou samostatnost — jak široké je pole Zikmundova vědeckého zájmu. Komparatistou Zikmund nebyl, v jeho pracích najdeme jen několik nezřetelných poznámek vzdáleně se dotýkajících otázek srovnávacích.[20] Časté a přesné je však u něho porovnávání dvou jazykových systémů, na př.: „Po některých časo[231]slovech jde jak v jazyku latinském tak českém místo pojislovce: aby spůsob neurčitý. Obyčejně se to stává v latinčině po časoslovech: studeo, tento, conor, intendo, a. t. d., ku př.: … Gratum se videri studet. Cic. Intrare studet. Nep. … Obět činíce, hříchy své smazati se vynasnažovali. Kom.“[21] Veliký byl Zikmundův zájem o některé otázky obecného jazykozpytu, především o vztah jazyka k myšlení a skutečnosti. Nesnažíme se tu zjistit Zikmundovu závislost na některém filosofickém směru. (Zdá se zatím, že přímá závislost tu nebyla.) Flajšhans říká, že Zikmund „hleděl si více zásad logických než psychologických“.[22] Nelze přitom říci, že Zikmund nevěnoval otázkám psychologickým dostatečnou pozornost. Uvnitř své skladby i gramatiky a ve svých linguistických článcích zůstává Zikmund opravdu v mezích logického a formálního třídění a vcelku čistě linguistického výkladu (zdá se, že úmyslně). Zato však v úvodu ke Skladbě a v článcích O mysli a její povaze a O rozumu a v čem se jeho moc a podstata na jevo staví[23] zajímá autora výhradně spojitost jazykových jevů s psychickými a se skutečností, proces poznání a vyjadřování poznatků. Zajímavá je metoda těchto článků. „V slovech mysl, paměť, rozum, smysl, vůle a pak v jiných nesčíslných způsobech mluvení, které se na slova a věci ty táhnou, zahrnut, uzavřen a zachován jest celý život duševný, obsaženo a udrženo jest všecko, cožkoliv praotcové naši v životě duševném na sobě učili a okusili.“[24] Autor pak vyšetřuje nejrůznější frazeologická spojení obsahující slovo mysl, rozum a p. a domnívá se, že tím „základ pravý k dušesloví položíme“. I když výslovné zmínky o tom nikde nenajdeme, uvedené články jistě představují jakousi přípravu k úvodu ke Skladbě. V tomto úvodu je obsaženo mnoho z toho, co z psychologie musí jazykovědce zajímat — a i když nedovedl vždy rozlišit mezi jevy jazyka a jevy myšlení (stejně jako v uvedených článcích), je tu mnoho správných, bystrých postřehů. Uveďme jako příklad výklad o citoslovcích: „… vlastně jsou to jen začátky řeči, nezavírajíce v sobě ještě, jako ostatní části řeči, představy věcí, vlastností, činností, jich vztahův a svazkův. Jsou to zvuky přítomnými pocity a hnutími, která se mysli zmocňují, spůsobené a, v jakém spůsobu a běhu mysl jest, okazující.“[25] Nesouhlasíme jistě jen s označením „začátky řeči“. Vcelku Zikmundovy výklady o jazyce a myšlení svědčí o šíři jeho linguistického zájmu a již na nich bychom mohli ukazovat, jak detailně a do hloubky každou otázku propracovává.

Zikmund byl ovšem především syntaktik, proto nás jistě hlavně zajímají jeho výklady syntaktické, jak je na příklad nalézáme v Zikmundově již vzpomenuté monografické práci „O přídatkovém určení jmen podstatných v jazyku českém“,[26] která představuje v r. 1854, v době, kdy ani světová linguistika neměla ještě v oboru syntaxe velké výsledky,[27] studii tak důkladnou, že v mnohém snese i dnešní měřítka. Autor tu probírá vztah mezi větným členem (částka) určujícím a určeným, uvádí, kterými slovními druhy se ten i onen vyjadřuje, vidí dvojí přívlastkový poměr (ulnulost — Inhärenzverhältniß, vyjádřenou shodou, a závislost — Verhältniß der Abhängigkeit, vyjádřenou flexí); v poznámce vykládá obšírně o shodě, zvláštní pozornost věnuje číslovkám. Je-li u substantiva několik přívlastků (resp. dalších rozvíjejících členů), rozlišuje přiřadění (př. pravé a věrné přátelství), vřadění (př. tvoji slavní skutkové) a podřadění (př. město okrouhle vystavené); všímá si přístavku k jménu vlastnímu, rodovému, k zájmenu. Jeho výklad o adnominálním genitivu se rozchází na př. s podrobným novodobým výkladem Šmilauerovým[28] podstatně jen v partii o genitivu mate[232]riae; uvádí také přívlastek infinitivní (moc ukřižovati), dativní (mým hříchóm odpuštění) a v předložkovém pádu s významem místním, časovým a dalšími. Můžeme říci, že Zikmund problematiku přívlastku v češtině rozpracoval skutečně do hloubky, třebaže několik nepřesností práce jistě obsahuje. Zajímavý je na př. výklad: „Všeliký přídatkový poměr věty počátek svůj béře od poměru výrokového … Tak na př. z vět mladost kvete, slunce je veliké, Priam byl král Trojanský … vznikne pojem: mladost kvetoucí, slunce veliké, Priam, král Trojanský …“²⁶) — Nechceme probírat Zikmundovu syntaktickou práci v celém rozsahu. Jeho uspořádání Skladby nám dnes jistě nevyhovuje. V tomto směru se novodobým skladbám podobá až skladba Bartošova (první vydání r. 1878), dílo Zikmundovo má na př. výklad o předmětu a přísl. určení (u autora častěji přísl. omezení) ukryt v „hlavách“ o pádech. Přitom je však pozoruhodné Zikmundovo dělení vedlejších větných členů na „doplňovací“ (předmět a doplněk) a „obmezovací“ (přívlastek a příslovečné určení).[29] Doplněk nazývá Zikmund „jménem výrokovým“, „výrokem“ a vykládá o něm dosti důkladně, na př.: „S mnohými časoslovy pojí se dva akkusativy, jeden jest předmětu a druhý jest jména výrokového aneb, jak se jinak praviti může, výroku odvislého t. j. výroku, kterým se předmětu přisuzuje co jest aneb jaký jest.“[30] I když našich termínů Zikmund přirozeně neužívá, najdeme u něho již hodně přesné rozlišování pojmů spona, přísudkové jméno, přísudek slovesný, doplněk. Právě v tom je možné vidět klad jeho práce — a podobných dobrých výkladů s přesnými pojmy za určitou rozkolísaností terminologickou bychom našli mnoho.

Abychom mohli náležitě zařadit Zikmundovo dílo do dějin české jazykovědy, bude třeba především důkladně rozebrat syntaktickou práci autorovu ve srovnání s možnými předlohami a vzory (hlavně s dílem Dobrovského a některými dobrými německy psanými latinskými syntaxemi), po případě pokusit se řešit i otázku jeho orientace filosofické. I když je to úkol těžký, má svůj význam a Zikmundova práce by si takového rozboru zasluhovala — aspoň k stému výročí vydání „Skladby jazyka českého“. Odvažujeme se v závěru svých celkem zběžně vybraných poznámek již předem říci, že sice nepovažujeme Václava Zikmunda za genia, že však v jeho době, kdy světové bádání syntaktické vlastně teprve začínalo, vidíme v něm nejenom poctivého sběratele a interpretátora materiálu, ale skutečného filologa.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 4, pp. 228-232

Previous Viera Budovičová: Sovietska práca o metóde historickoporovnávacieho štúdia indoeurópskych jazykov

Next Vladimír Skalička: Jazyk jako nadstavba