Polopřímá řeč v moderní české próze

Lubomír Doležel

[Articles]

(pdf)

Несобственно-прямая речь в новейшей чешской прозе / Le style indirect libre dans la prose tchèque moderne

Základním úkolem stylistického rozboru epického literárního díla je podrobné sledování rozdílu, shod a vztahů mezi dvěma základními plány díla, textem vypravěče (v dalším: text V) a textem postav (v dalším: text P).[1] Jazykově slohová výstavba epického díla je založena na těchto dvou diferencovaných plánech, které jsou ve vyšší slohovou jednotu spjaty organisující silou textu V.

V moderní próze se vztah mezi oběma texty velmi zkomplikoval. Zatím co v „klasické“ literatuře existovaly oba plány vedle sebe, i když ne isolovaně, tedy přece přesně a jasně ohraničeny, v moderní próze vznikl široký přechodný pás, v němž se text V „mísí“ s textem P.

V této studii nechci řešit problém vztahů mezi textem V a P v celém rozsahu; soustředím se na analysu zmíněného přechodného pásu, v němž spatřuji jeden ze základních specifických rysů jazykově slohové výstavby moderního epického díla. Podstatu tohoto pásu tvoří slohový postup, který je u nás znám pod názvem polopřímá řeč (v dalším: Pp řeč). Otázka polopřímé řeči je tedy dílčí otázkou komplexní problematiky vztahů mezi textem V a P v moderní epice. Lze ji správně řešit jen v této širší souvislosti. Na druhé straně její rozbor může podstatnou měrou přispět k osvětlení komplikovaných vztahů mezi textem V a P v moderním díle.

Polopřímá řeč není pro jazykovědu a literární vědu jevem neznámým. Pozornost na ni byla soustředěna nejen pro její mnohotvárné využití v moderní próze, ale také proto, že se hned od svého „objevení“ stala trvalým jablkem sváru mezi ně[21]meckými a francouzskými (přesněji: ženevskými) lingvisty.[2] Obě strany vykládaly podstatu, původ i zdroj Pp řeči zcela rozdílně. Tyto rozpory jsou důsledkem různého přístupu k problému, důsledkem rozdílnosti metod.

Hlavní německé práce o polopřímé řeči vzešly ze školy Vosslerovy. Posuzovaly ji z hlediska estetického a literárně psychologického. Tento přístup naznačují už samy německé termíny — „verschleierte Rede“, „erlebte Rede“, „Rede als Tatsache“. Literárně psychologická stránka má u německých jazykovědců rozhodující význam při vymezování pojmu Pp řeči. Tak pro Lorcka je jí výpověď postavy prožitá autorem; podle E. Lercha se v ní podává řeč postavy ne jako výpověď nebo myšlenka postavy, ale jako skutečnost (E. Lorck, cit. dílo s. 36; E. Lerch, cit. studie, GRM 6, s. 472). Základním nedostatkem německých prací je, že při tomto přístupu k věci nemohly postihnout konstituující, tj. jazykově slohové znaky Pp řeči. Na druhé straně však tento přístup umožnil ukázat aspoň částečně smysl a poslání Pp řeči ve výstavbě epického díla a přijít na stopu jejího přetváření v moderní próze.

Badatelé francouzští se naproti tomu pokoušeli vymezit pojem Pp řeči z hlediska lingvistického a ukázat její nejdůležitější znaky jazykové. Pro Ch. Ballyho je od počátku zvláštním gramatickým prostředkem „reprodukce“, který se řadí k řeči přímé a zvláště k řeči nepřímé (odtud i termín Ballyho — „style indirect libre“ na rozdíl od „style indirect subordonné“). Toto pojetí Ballyho rozpracovala M. Lipsová, která zkoumá Pp řeč jako osobitý prostředek řeči postav („reproduction“), odlišený od řeči přímé i nepřímé. Podrobněji si Lipsová všímá jejího poměru k „řeči autorské“ („énonciation“), nepokročuje však dále než Bally ve stanovení jejích specifických jazykových znaků. Pro pojetí Ballyho a jeho školy je nejdůležitější these, že Pp řeč je prostředkem „reprodukce“, který se jen svou mluvnickou formou, ale nikoli svou funkcí liší od řeči přímé a nepřímé; ještě ve své poslední práci o tomto problému (ve sborníku Jespersenově) Bally v polemice proti Lerchovi a Spitzerovi důrazně trvá na tom, že Pp řeč je „gramatický prostředek čisté reprodukce“ (s. 331).

Česká literatura o Pp řeči je chudá. V článku J. Hallera Řeč přímá, nepřímá a polopřímá (Naše řeč 13, 1929, s. 97—107, 121—130) byl vyložen tento prostředek po prvé na českém materiále. V duchu koncepce Ch. Ballyho a M. Lipsové staví Haller Pp řeč po bok řeči přímé a nepřímé a vymezuje její znaky právě vzhledem k těmto prostředkům „reprodukce“. Haller snesl materiál z české prózy 19. a počátku 20. století. Je přirozené, že otázka Pp řeči v české próze vyžaduje dalšího zkoumání a analysu novějšího materiálu; zatím však máme o ní jen stručné zmínky [22]v souhrnných pracích mluvnických, zvláště syntaktických,[3] které přirozeně nemohly prohlubovat poznání tohoto jevu a přinášet nový materiál. Proto bývá sama podstata Pp řeči u nás nejasná.[4] To ovšem velmi ztěžuje stylistickou analysu naší moderní prózy.

Pro metodický postup své stati přijímám jako základní princip pojetí Pp řeči jako osobitého slohového postupu, jehož podstatu je možno pochopit jedině podrobným rozborem jeho znaků jazykových. Pp řeč má stránku mluvnickou, slohovou i sémantickou. Ve výstavbě literárního díla pak Pp řeč plní určité úlohy a ty tvoří její stránku funkční. Úplná charakteristika Pp řeči musí zahrnout rozbor všech těchto stránek.

 

I. Mluvnická povaha polopřímé řeči

Mluvnická (a slohová) stránka Pp řeči byla v literatuře cizí i naší popisována vždy vzhledem k řeči přímé a nepřímé. Dosud uváděné znaky tohoto prostředku můžeme shrnout takto:

1. Má „posun“ mluvnických osob jako řeč nepřímá; na rozdíl od nepřímé řeči má Pp řeč vždy osobu třetí (Lipsová, Haller, Trávníček);[5]

2. má týž čas, jako by měla řeč přímá (Haller);

3. imperativ se mění v indikativ s ať (Trávníček);

4. zjišťovací otázky mají povahu otázek závislých (Trávníček);

5. obsahuje znaky identifikující mluvící subjekt: oslovení, hovorové obraty (Bally);

6. bývá uvozena, ať přímo nebo „nepřímo“, podobně jako řeč přímá a nepřímá (Bally, Lipsová, Haller, Trávníček).[6]

Jak vyplyne z podrobného výkladu, můžeme za mluvnické znaky Pp řeči považovat jen znaky 1 a 2. Všechny ostatní souvisí s její výstavbou slohovou. Při rozboru mluvnické stránky nebudu Pp řeč porovnávat s řečí přímou a nepřímou, jak se dělo dosud, ale budu zachovávat ten metodický princip, který jsem vytkl v úvodu studie: zkoumat Pp řeč jako dílčí problém vztahů mezi textem V a P, jako postup, jehož podstatu lze pochopit jen na pozadí rozdílů mezi oběma texty.

 

Systém mluvnických osob v polopřímé řeči

Základní rozdíl mezi textem V a P je v systému mluvnických osob. Text P má tři mluvnické osoby: první — přisuzující slovesný děj mluvčímu projevu, druhou [23]— přisuzující děj posluchači a třetí — přisuzující děj slovesa objektu projevu,[7] (tj. osobě nebo věci, o níž se mluví). Volba mluvnické osoby je určována vztahem k individuálnímu mluvčímu (mluvící postavě). Tento systém osob vyplývá z charakteru textu P, jehož základ tvoří dialog. Dialog je oním základním „modelem“ jazykového projevu, v němž se realisují všechny tři vztahy jazykového sdělování, vztah k mluvčímu, k posluchači i k osobě nebo věci na projevu přímo nezúčastněné (dále objekt projevu).[8]

Naproti tomu text V má charakter monologický. V každém monologu jsou zmíněné tři vztahy redukovány na dva, totiž na vztah k mluvčímu a vztah k objektu projevu. Avšak text V je zvláštní typ monologického projevu; vedle anulování vztahu k posluchači anuluje se zde rovněž vztah k mluvčímu projevu (vypravěči). V textu V tedy zůstává pouze vztah k objektu projevu.[9] Slovesný děj může být proto přisouzen pouze objektu projevu; proto je v textu V pouze osoba jedna, totiž mluvnická osoba třetí, vyjadřující vztah k objektu projevu. Pro pochopení naší otázky pak má zvláštní důležitost to, že v textu V jsou objektem projevu mimo jiné též postavy (jejich jednání i řeč).

Přihlédneme-li z tohoto hlediska k Pp řeči, zjišťujeme na prvý pohled, že se v systému mluvnických osob zásadně liší od textu P. Srovnejme si jednoduchý dialog textu P vyjádřený přímou řečí s dialogem v Pp řeči.

„Co chceš?“ řekl Honza nepřátelsky.
„Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“
„Mě vynech. Žádné baráky už nestavím.“
„Neblázni, tady jde o něco jiného“ (F, 288).

Muž smekl. Pán je cizí? // Ano, to jest, cizí, právě se nastěhoval a nezná to tu ještě, bude tu trvale bydlet. // Pak ovšem, usoudil mužík oživeněji, bude potřebovat tu a tam vyprat prádlo. Sehnal si už v Dolině nějakou ženu, která by mu prala? // Vida, podivil se Šimon, na to dosud ani nevzpomněl, a je to důležitá věc (V, 56).[10]

Srovnáme-li oba dialogy po stránce mluvnických osob, zjišťujeme podstatný rozdíl: V dialogu textu P jsou jimi rozlišeni tři účastníci mluvního aktu, mluvčí, posluchač i objekt projevu; volba mluvnických osob je určována vztahem k mluvící postavě. Naproti tomu v polopřímém dialogu mluvčí, posluchač a objekt projevu pomocí mluvnických osob rozlišeni nejsou; vztah k mluvčímu, posluchači i k objektu projevu se vyjadřuje stejným způsobem, třetí osobou. Mluvčí a posluchač se tedy ztotožňují s objektem projevu. Tuto důležitou věc je třeba podrobněji vyložit a také doložit rozborem materiálu. Ukáže se, že situace je poněkud složitější, než jak se podle dosavadních výkladů zdálo.

[24]1. Osoba mluvčího se v Pp řeči vyjadřuje mluvnickou osobou třetí (v sg. i v pl.):

(Torgler) chlácholil doktora Sacka. Děkuje oběma pánům srdečně za dobrou vůli; ale ví, že jeho spor je v nejlepších rukou, a prosí doktora Sacka, aby za něho jednal, jak uzná za vhodné (PH, 99).

(Ráž:) Ten pitomec Falta! Neměl mu věřit, neměl se spoléhat. Raději na to už nemyslet, nemá-li se zalknout ošklivostí (Ot, 125).

(Vojáci) V jejich očích svítilo očekávání. Snad má pán několik párů bot, které si nestačil očistit v těchto mizerných dnech, vycídili by mu je tak, že by se leskly jako zrcadlo. Nechtějí za to peníze, ale byli by vděčni za trochu chleba, nebo kdyby měl pán zbylý hltánek mléka, včera vyčistili tuhle kousek nahoře u pana hajného chlév a dostali mléko. … (V, 382).

2. Mluvnickou osobou posluchače je v Pp řeči rovněž osoba třetí; neexistuje tu rozdíl mezi tykáním a vykáním:

„Jak se máte, Eržiko?“ řekl vesele mužský hlas.
Ne, nemusí se bát, nejde služebně, slyšel jen, že má Eržika po muži nějaké medvědí kožišiny a rád by švakrovi do Čech nějakou poslal (Ol, 147).

A on (strážmistr) jim slíbil a zároveň pohrozil. Přivedou-li mu Nikolu, dostanou pálenku. Ne-li, půjdou ihned k odvodu a na frontu (Ol, 33).

3. Mluvnickou osobou objektu projevu je, přirozeně, osoba třetí (jak v sing., tak v plur.):

(Brych) spatřil na nároží Ondřeje, jak opatrně našlapuje na posněženou dlažbu, zachumlán do zimníku. Proč přichází pěšky? Obvykle se objevil pod jeho okny v černém bavoráku (Ot, 30).

Václav viděl už večer, že s otcem ani s matkou nepořídí. Postaví si hlavu a provedou svou. Rodiče by zasloužili! A zač? Naopak! Není od nich správné, že mu přihrávají? (PP, 51).

Rozbor materiálu tedy potvrzuje, že v Pp řeči existuje jediná mluvnická osoba (ve dvou číslech), vyjadřující mluvčího, posluchače i objekt projevu. Projevy, v nichž se objevuje jiná mluvnická osoba, nelze považovat za Pp řeč.[11]

Jen v jednom zvláštním případě nalézáme v Pp řeči slovesné tvary v jiných mluvnických osobách. Je to ve větách s neurčitým (všeobecným) podmětem. Ve svém materiálu mám doklady na dva typy vět s všeobecným podmětem (kromě obvyklého typu s podmětem „člověk“, který ovšem z hlediska mluvnických osob nemá žádné zvláštnosti). Je to především typ s 2. os. sg.:

(Ráž) Znal ji. Je citlivá, proměnlivá jako jarní počasí, výbušná a vzápětí zasněně zjihlá. A tvrdohlavá! Přímým bojem neprorazíš, ale znáš-li ji, hraješ na klávesnici jejích nálad a slabůstek jako mistr. Je dětsky bezelstná, dobré slovo v pravý okamžik, vlídný pohled a máš ji na dlani. Takovou ji měl rád, jihnoucí, křehkou, bezmocně oddanou (Ot, 93).

Ojediněle též s 1. os. pl.; i takové případy můžeme vykládat jako věty s neurčitým podmětem:

(Šimon:) Jak je to možné, docela by byl zapomněl těm lidem do Prahy něco poslat. Kozák odvrátil pohromu, náramnou trapnost, přejme mu za to jeho výdělek (V, 77).

V obou případech soudíme na Pp řeč podle okolního kontextu. Je však třeba připomenout, že některé takové případy mohou být sporné.

Tu a tam nalézáme v Pp řeči i jiné, avšak jen zdánlivé zvláštnosti ve využití mluvnických osob. Ukazují to případy tohoto druhu:

(Vlásek:) Mnoho toho není. Za to je dnes kráva. No, řekněme: dvě (Ol, 78).

(Lékař vzpomínal) na své cesty rozbředlým sněhem, na Šuhajovy horečné oči a na jeho nádherný [25]hrudník. Zvorec se to, myslím, jmenovalo. Proč na něho tenkrát neposlal četníky? (Ol, 223).

(Kameník:) Předevčírem v noci zde dokonce Triebwasser byl, zajel sem hned, jak to pozvání dostal, to víme, všelijak se teď musí se všemi těmi pány domluvit, aby chod závodu docela neuvízl, také s ním zde, aby nebyli nakonec namočeni oba (V, 352).

Tvary řekněme, myslím, víme jsou však jen zdánlivým narušením využití osob v Pp řeči. Není jich zde totiž užito jako tvarů slovesných, ale ve funkci adverbiální. Právě jejich forma v Pp řeči ukazuje, jak daleko pokročila adverbialisace těchto tvarů.

 

Ukázali jsme si, že v Pp řeči existuje pouze jedna mluvnická osoba slovesa a příslušných zájmen. To však platí jen pro běžný, normální typ vyprávění, vyprávění v třetí osobě. Zvláštní rysy vykazuje v tomto ohledu Pp řeč v „rozprávění“ (ve vyprávění v 1. osobě).[12] To je poměrně vzácný případ Pp řeči a jeho rozbor nebyl dosud proveden ani v naší ani v cizí literatuře; je však pro poznání mluvnické povahy zkoumaného prostředku velmi poučný. Použiji k jeho analyse materiálu z románu E. Valenty Jdi za zeleným světlem, kde se střídá vyprávění s „rozprávěním“ (v kapitolách nazvaných Intermezza). Spolehlivý materiál poskytují jen polopřímé dialogy.

Mezi Pp řečí ve vyprávění a v „rozprávění“ existuje podstatný rozdíl ve využití mluvnických osob. Zatím co Pp řeč ve vyprávění má jen jednu mluvnickou osobu, v rozprávění je využití osob složitější. Při analyse tohoto typu rovněž musíme vyjít z rozlišení osoby mluvčího, posluchače a nezúčastněného objektu; situace se však komplikuje tím, že je třeba odlišit mluvčího a posluchače totožného s vypravěčem (nazvu je mluvčí-vypravěč a posluchač-vypravěč) od mluvčích nebo posluchačů jiných (ti. postav, o nichž se vypráví).

 

V podrobnostech se užívá mluvnických osob v tomto typu Pp řeči takto:

1. Osobou mluvčího-vypravěče je první osoba singuláru; skupina, jejímž členem je mluvčí-vypravěč, se vyjadřuje první osobou plurálu.

Děkuji, zatím nehladovím, jak vidí, pan Pohořelý se o mne znamenitě stará (s. 152).

Rychle jsem dojedl. Vyprovodím ho do Zálesí k vlaku (s. 447).

Projevil jsem obavu, že budeme budit dítě a paní Karhanovou. Mohli bychom se potom přestěhovat dolů ke mně, kde nebudeme nikoho rušit (s. 130).

2. Osoba mluvčího jiného než vypravěč je vyjadřována mluvnickou osobou třetí. Tu jde tedy o stejnou osobu jako v normálním typu Pp řeči:

Přece si však Tereba neodpustil několik chladných slov údivu, že obrazu chybí rám. Domníval se, že kupuje zboží kompletní (s. 297).

(Hajný:) Hrávají vždycky v sobotu nebo před svátkem, když se nemusí nazítří vstávat, liciťáčka, licitovaný mariáš. Domovník Kozák a Fiala. Ví dobře, že jsem šachista, dokonce prý mistr, hledím tedy možná svrchu na tak prostinké hry jako mariáš — nehrají ostatně o peníze, jenom to píšou, a je to tak, ani bych snad neřekl, skoro zajímavější (s. 129).

3. Osoba posluchače-vypravěče je vyjádřena mluvnickou osobou první. Není tu rozdílu mezi tykáním a vykáním:

[26]Nemám-li volné chvilky na vymýšlení, řekla (Blanka), měl bych obálku aspoň ovázat nějakou stužkou nebo nařídit Blance, aby to udělala (s. 67).

(Tereba:) Dovolím-li tedy, abychom nezapomněli na účel mé návštěvy, přesvědčí se především o čísle mého límečku a o rozměrech mého pasu a rukávu (s. 297).

Zajímavý jev nalézáme v množném čísle. Skupina, jejímž členem je posluchač-vypravěč, vyjadřuje se vždy první osobou množ. čísla. Tak splývají v Pp řeči dva různé případy. V prvém (A) jde o skupinu posluchačů, jejímž členem je vypravěč, tu odpovídá 1. osoba Pp řeči 2. osobě pl. řeči přímé (ty a ty). V druhém případě (B) jde o skupinu, do níž je zahrnut mluvčí projevu a posluchač vypravěč; 1. osoba pl. Pp řeči zde odpovídá 1. os. pl. řeči přímé (já a ty):

A. Pak jsme spolu (Šimon a Blanka) chvátali … k nejbližší policejní strážnici, kde nás nějaký starý dobrák … utěšoval, že všechno dopadne dobře … Teď jenom je hlavní věc, abychom nebyli příliš přísní, až se vrátí … Ostatně to dají hned ráno do rozhlasu, chceme-li. Rozhodně máme ihned zatelefonovat, jak přijde domů, aby se nestarali zbytečně (s. 72).

B. Eliška hlásila z Prahy z hovorny na poště, že by přijela, ovšem nemám-li nic proti tomu, dnes odpoledne … Dvě a půl hodiny bychom měli pro sebe, prostudovala to v jízdním řádě (s. 329).

4. Mluvnickou osobou posluchače jiného než vypravěč je osoba třetí, opět jako v normálním typu Pp řeči:

Běžel jsem ke garáži. Nemohla by paní Slávka klepnout za krk nějakého pěkného králíčka? … Nemá paní Slávka nějaký košík na hřiby, který by mohla nějaký den postrádat? (s. 330).

5. Konečně, jak můžeme očekávat, mluvnickou osobou objektu projevu je osoba třetí, a to v sing. i v plur.:

(Tříska) Zamyslil se. Je člověk neučený, taky všichni říkají, že fronta je velice daleko. Ale což, když přece jednou přijde, za rok, za dva, co pak? Takové vojsko se valí cesta necesta, vjedou s tanky na pole, koně poženou rovnou přes obilí (s. 152).[13]

Rozbor materiálu ukázal, že v „rozprávění“ má Pp řeč jiné využití osob než ve vyprávění. Tam jsme konstatovali, že jedna mluvnická osoba (třetí) vyjadřuje jak mluvčího, tak posluchače, tak i objekt projevu. V „rozprávění“ se užívá dvou osob, osoby první a osoby třetí. Osoba první vyjadřuje vztah děje k vypravěči, a to jak k mluvčímu-vypravěči, tak k posluchači-vypravěči. Osoba třetí vyjadřuje vztah k jiným postavám vyprávění, opět v obou jejich úlohách, mluvčích i posluchačů. Dále je třetí osoba přirozeně vyjádřením vztahu k objektu projevu. Neexistuje zde osoba druhá.

Porovnáme-li výsledek našeho rozboru mluvnických osob Pp řeči s využitím mluvnických osob v textu V, zjišťujeme zásadní shodu. Text V v „rozprávění“ užívá dvou mluvnických osob. V první osobě se vypráví o postavě totožné s vypravěčem: Pracoval jsem na své zeleninové zahradě, někdy jsem i celé hodiny plaval v rybníce, chodili jsme s Idou na hřiby … s. 325; v třetí osobě se vypráví o postavách ostatních: Hajný upadl trochu do rozpaků a přihladil si špatně oholenou bradu — s. 130. Tento systém mluvnických osob je podmíněn samou formou „rozprávění“: postava vypravěče je mluvčím projevu (vyprávění), a proto vztah slo[27]vesného děje k této postavě je vyjadřován osobou první; jiné postavy jsou objektem projevu, a proto se jim slovesný děj přisuzuje osobou třetí.

I když jsme ve využití mluvnických osob zjistili podstatný rozdíl mezi Pp řečí ve vyprávění a v „rozprávění“, přece můžeme konstatovat, že základní princip obou typů je stejný. Spočívá v tom, že využití mluvnických osob v Pp řeči je totožné s využitím mluvnických osob v textu V. Tím je také určen základní mluvnický znak Pp řeči a její vztah po této stránce k textu P a k textu V. Svým základním mluvnickým znakem (využitím mluvnických osob) patří Pp řeč do textu V a zásadně se odlišuje od textu P. Tuto důležitou okolnost je třeba mít stále na mysli, chceme-li pochopit podstatu zkoumaného prostředku.

 

Slovesné časy v polopřímé řeči

Otázka rozdílu mezi textem V a textem P ve využití slovesných časů je poměrně složitá. Obecně můžeme říci, že text V je založen na plánu „epického“ času, je to vyprávění o minulých dějích. Proto je základním časem textu V vypravovací préteritum. Na věci nic nemění tzv. historický présens; to je zvláštní stylistický prostředek, jehož účinnost je právě založena na rozporu présentní formy a préteritální funkce. Préteritální časový plán textu V tím tedy nijak není narušen.

Využití slovesných časů v textu P je založeno na jiném principu. Čas je zde výrazem vztahu k individuální „časové posici“ mluvící postavy. Vzhledem k této časové posici se pak současnost děje vyjadřuje présentem, předčasnost préteritem a následnost futurem. Existují tedy v textu P tři časy, jejichž užití je určováno časovou posicí mluvící postavy.

Přihlédneme-li z tohoto hlediska k Pp řeči, zjišťujeme, že v celé řadě případů je tu využití slovesných časů totožné s využitím časů v textu P. Nalézáme zde présens, préteritum a futurum vyjadřující přítomnost, minulost a budoucnost vzhledem k individuální časové posici mluvící postavy:

(Vlach) nabídl Stáňovi křeslo a cigaretu, zapálil i sobě a udělal dlouhý, dobře uvážený baf. Gamza má přirozeně kritickou svobodu ve své divadelní rubrice. Vlach je dalek toho, aby mu do ní zasahoval. Chce jen kolegu na něco přátelsky upozornit (PH, 166).

(Jura) myslí na dnešní jitro … Byli zrazeni a měli být zavražděni. Nikola měl býti zavražděn (Ol, 162).

(Šimon) poděkoval a rozloučil se. Prádlo přiveze co nejdříve (V, 57).

V uvedených případech je tedy Pp řeč využitím slovesných časů shodná s textem P. Avšak v moderní próze nalézáme i řadu případů odchylných, které nemůžeme vykládat jen jako „výjimky“; aspoň několik příkladů:

(Nikola:) „Otec je v poli?“
(Matka:) Ne, byl doma … (Ol, 28).

(Stanislav) došel až k sestře. Ach, tma byla stejně lepší k tomu, nač se chtěl ptát (PL, 79).

Toufar na ni pohlédl úkosem a v půli kroku se zastavil; ještě ho mohla vzít za ruku, ještě na něho mohla zavolat (PP, 121).

(Rosenstam:) Ale snad to byla jen hypochondrie, ta jeho nynější vztahovačnost. Snad se mu to jen zdálo (PH, 247).

(Matka) seděla a hleděla na dceru jako zkamenělá. Tak tohle byla Růža … To byla její Růženka, na které si kdysi zakládala (PŽ, 176).

Ve všech těchto případech nalézáme v Pp řeči préteritum, ačkoli jde o děje, které vzhledem k časové posici mluvící postavy jsou současné. Pp řeč tu tedy není svým časem shodná s textem P, nýbrž zařazuje se do časového plánu textu V, při[28]jímajíc jeho čas, vypravovací préteritum. Děj současný vzhledem k časové posici mluvící postavy je tím transponován do „epického“ času textu V.

 

Moderní Pp řeč má tedy dvojí využití slovesných časů:

1. tři časy shodné s časy v textu P;

2. préteritum s dvojí funkcí (současného i předčasného děje), odpovídající vypravovacímu préteritu textu V.

Vzhledem k tomu nemůžeme využití slovesných časů považovat za mluvnický znak moderní Pp řeči. Je možný výběr mezi présentem nebo préteritem; proto je slovesný čas pouze slohovým znakem Pp řeči. Závěry, které z toho plynou pro výstavbu Pp řeči, je tedy třeba formulovat v následující kapitole našeho výkladu.

 

II. Slohová výstavba polopřímé řeči

Ukázal jsem, že se Pp řeč po stránce mluvnické neodlišuje od textu V. Ve využití mluvnických osob je s ním shodná. Rovněž slovesný čas není diferenčním mluvnickým znakem Pp řeči; v moderní próze se stal jejím znakem slohovým. Mezi Pp řečí a textem V není rozdílů mluvnických. Odlišení Pp řeči od textu V záleží tedy jen v diferenčních znacích slohových a sémantických. Postihnout tyto diferenční znaky Pp řeči a ukázat jejich vztah k slohovým a sémantickým rozdílům mezi textem V a P, to je úkol dalšího našeho rozboru.

Při zkoumání slohové stránky Pp řeči jde o zjištění těch jazykových prostředků, jimiž se slohová výstavba Pp řeči liší od slohové výstavby textu V. Tyto znaky nazveme slohovými signály Pp řeči. Z dosavadního rozboru již víme, že důležitým slohovým signálem Pp řeči je slovesný čas, présens nebo futurum, odrážející se od préteritálního pozadí textu V. Již tu pak je zřejmé, že slohovým signálem Pp řeči je znak textu P; toto konstatování, jak uvidíme, má obecnější platnost.

Mluvnické znaky Pp řeči vystoupily na pozadí mluvnických rozdílů mezi textem V a P. Při zkoumání slohových signálů Pp řeči zachovám týž postup: budu je analysovat na pozadí slohových rozdílů mezi textem V a P. Tyto slohové rozdíly jsou v zásadě trojího druhu:

 

1. Slohové rozdíly vyplývající z rozdílnosti poměrů situačních. Text V nemá mimojazykovou situaci, je to projev nesituační. Naproti tomu projevy textu P jsou situačně zakotveny, mají svou mimojazykovou situaci.[14] Ve slohové výstavbě se tento rozdíl projevuje v prostředcích deixe. V textu V není možná deixe k mimojazykové situaci, nelze tu tedy užít prostředků „demonstratio ad oculos“ (viz K. Bühler, cit. dílo, s. 102n.). Naproti tomu v textu P je možná deixe k mimojazykové situaci a prostředky této deixe jsou proto důležitým diferenčním znakem slohové výstavby textu P.

 

2. Slohové rozdíly vyplývající z rozdílnosti jazykově komposičních forem textu V a P. Text V, jak jsme již řekli, je osobitý monolog, který nevyjadřuje ani vztah k posluchači, ani vztah k mluvčímu. Z toho vyplývá, že text V nemá apelovou ani expresivní funkci.[15] Pro slohovou výstavbu textu V nejsou tudíž charakteristické jazykové prostředky vyjadřující [29]apel a subjektivní emocionalitu. — Naproti tomu projevy textu P jsou buď dialogy, nebo vnitřní monology, proto se v nich silně uplatňuje i apelová i expresivní funkce. Prostředky apelu a prostředky vyjadřující subjektivní emoce jsou tedy dalšími diferenčními znaky textu P, které odlišují jeho slohovou výstavbu od textu V.

 

3. Slohové rozdíly vyplývající z rozdílnosti slohových rovin textu V a P. Osnovu textu V tvoří písemný (knižní) styl. Naproti tomu text P směřuje k slohové rovině hovorové. Proto se v jeho slohové výstavbě uplatňují jako diferenční znaky prvky hovorového stylu (v širokém slova smyslu).[16]

Text P se tedy od textu V odlišuje po stránce slohové řadou diferenčních znaků. Jsou jimi tyto jazykové prostředky, příznačné pro slohovou výstavbu textu P:

1. jazykové prostředky deixe k mimojazykové situaci;

2. jazykové prostředky vyjadřující apelovou funkci projevu;

3. jazykové prostředky subjektivní emocionality;

4. jazykové prostředky hovorového slohového zabarvení.

Ve slohové výstavbě textu V je nenalézáme vůbec, anebo jen ve zvláštních funkcích stylistických.

Vrátíme-li se po této předběžné úvaze k problematice slohové výstavby Pp řeči, musíme předem konstatovat, že Pp řeč nebyla po této stránce dosud soustavně zkoumána. Uváděly se zatím jen její znaky nejnápadnější, totiž prostředky emocionální a hovorové. Avšak tyto znaky nestačí k odlišení Pp řeči od textu V ani teoreticky, ani při rozboru konkrétního díla. Zvláště prostředky hovorového zabarvení, uváděné mnohdy jako podstatný rys slohové výstavby Pp řeči, mají v moderní próze malou diferenční hodnotu; vždyť i do textu V proniká, jak jsem již poznamenal, velmi mnoho prvků hovorového stylu.

Jako důležitý znak Pp řeči se často uvádí též uvození (uvozovací větou nebo „nepřímo“, v kontextu). Uvození jistě jednoznačně určuje Pp řeč. Avšak je to vlastně prostředek „pomocný“, který nadto není specifický jen pro Pp řeč. V moderní próze pak zřetelně převažuje Pp řeč neuvozená a na ni proto soustřeďuji pozornost. Jde mi o to, postihnout ty znaky, které konstituují Pp řeč v ní samé, v její slohové výstavbě a které umožňují vyložit i Pp řeč neuvozenou. Chceme-li tyto znaky zjistit aspoň v hrubých rysech, musíme prozkoumat, jak se ve slohové výstavbě Pp řeči odrážejí uvedené slohové rozdíly mezi textem V a P.

 

1. Prostředky deixe k mimojazykové situaci v Pp řeči. Řekli jsme, že v textu P existuje deixe k mimojazykové situaci, zatím co v textu V možná není. Jejími prostředky jsou adverbia, adverbiální výrazy a ukazovací zájmena. Tyto prostředky se ve funkci deixe k mimojazykové situaci velmi výrazně odlišují od týchž prostředků ve funkcích jiných: jsou významově určené jen ve spojitosti s mimojazykovou situací projevu, k významové determinaci vyžadují doplnění situací. Deixe k mimojazykové situaci vychází z bühlerovského „souřadnicového systému“, jehož středem jsou pojmy „zde“ a „nyní“. Vzhledem k tomuto středu, danému vždy posicí mluvící postavy, tedy individuálně, uskutečňuje se deixe na obou souřadnicových osách, na souřadnici prostorové i souřadnici časové.

Přihlédneme-li z tohoto hlediska k Pp řeči, zjišťujeme, že výrazným rysem její slohové výstavby jsou prostředky deixe k mimojazykové situaci. Pp řeč se tedy v tomto ohledu shoduje s textem P.

 

[30]a) Deixe prostorová. Základními prostředky prostorové deixe jsou adverbia, zvláště: zde, tady, tu, tuhle, sem, tam, odtud, tudy:

Nikolova hlava opět pracuje …
Jistě se z toho dostane … Nebo má čekat až ve Volovém nebo v Chustě, kde jeho postavení bude o hodně horší než zde? (Ol, 76).

Barborku mohl vzít čert. Dvacet let je tady, dvacet roků tu hospodaří a najednou ji bude někdo učit! (PH, 14).

(Ondřej:) Co se s ním asi stalo, s bledým lepičem Miškeříkem, za kterým se Ondřej sem vydal, tenkrát jako zelený nováček bez přístřeší (PL, 262).

(Voják:) Není to nic vážného, zasmál se. Karl tam sedí s ostatními pod plachtou a hrají karty (V, 380).

(Voják:) Mohli by odtud zavolat, aby tam na to místo přijel náklaďák nebo aspoň motocykl? (V, 380).

(Šimon) Opřel se konečně o mokrou kunu zadní branky. Ale proboha, tudy přece nemůže domů, stezka je pod vodou (V, 403).

Funkci prostředků prostorové deixe plní rovněž ukazovací zájmena ten, tenhle, tento.

(Šimon:) Má rybníček vůbec nějaké jméno? Ten potok je zřejmě jeho potok a zavede ho po proudu zrovna domů (V, 62).

(Irena) si vzpomněla při řeči na Javoří, na tátu a Vaška — čím jí ho tenhle hranatý člověk připomíná? (Ot, 199).

Gamza se paní představil … Tento průkaz, který by jinak nebylo radno ukazovat po Berlíně, už paní zajisté několikrát viděla (PH, 64).

b) Deixe časová. Základními prostředky deixe časové jsou rovněž adverbia a adverbiální výrazy. Východiskem této deixe je pojem „nyní“, daný okamžikem pronášení projevu. Nejdůležitější prostředky jsou tyto:

Teď: Nikolovi se žene do hlavy krev a tepny ve spáncích mu buší. Vyskočit, chopit se pušky, hned, teď, jít, běžet a bíti zbabělce a vrahy! (Ol, 128).

Nyní: (Šuhaj:) Jak bylo možno s kouzelnou větvičkou v ruce žíti tak bídně a uboze? Či působila jen za války a nyní už její síla pominula? (Ol, 62).

Dnes: (Rosenstam:) Byly dnes u slečny Kazmarové propuštěné přadleny? To má na svědomí Rosenstam (PL, 287).

Letos: (Voják:) Otec býval hostinským nedaleko Kolína nad Rýnem, tam se po druhé přižeňil; letos v dubnu dostali pumu a nenašli z nikoho ani kousek (V, 383).

Včera: Vlastně si chtěl Jelínek promluvit se ženou o tom klukovi, kterého zastal s Jarmilou — včera když šel s korekturou na poštu — a pranic se mu nelíbil; včera na hovor nebylo kdy, teď je dost času až zpátky (PP, 72).

Zítra, pozítří: (Beer:) Konečně! Zítra nebo pozítří půjde Petru Šuhajovi oznámiti, že jeho, Šuhajova louka jest vlastně loukou jeho, to jest Abrama Beera (Ol, 73).

Uvedené příklady stačí k tomu, aby osvětlily úlohu prostředků deixe k mimojazykové situaci, které patří k nejvýraznějším slohovým signálům Pp řeči. Mají značný význam pro její určení v kontextu. Pro postižení její obecné povahy pak má velkou důležitost to, že slohovým signálem Pp řeči je tu opět znak textu P. Slohová výstavba Pp řeči je tedy v tomto bodě shodná se slohovou výstavbou textu P.

 

3. Vyjádření apelové funkce v Pp řeči. Charakteristickým rysem projevů textu P je to, že mají, vedle funkce zobrazovací a expresivní, též funkci apelo[31]vou. Apel je signál k posluchači, který „řídí jeho vnitřní nebo vnější jednání“ (K. Bühler, cit. dílo, s. 28). Apel tedy předpokládá posluchače, proto je vlastní jazykovým projevům dialogickým, které tvoří podstatnou složku textu P.[17] Naproti tomu text V nemá apelovou funkci, neboť je to projev svou povahou monologický. Apel je tu možný jen jako zvláštní stylistický prostředek, zakládající se na záměrném porušení povahy textu V.

Apelová funkce se v jazykovém projevu vyjadřuje určitými apelovými prostředky.[18] Nejdůležitější z těchto prostředků, které jsou také závažné z hlediska našeho thematu, jsou rozkazovací věty, tázací věty a oslovení. Zkoumáme-li tyto prostředky v Pp řeči, zjišťujeme u nich některé svérázné rysy.

 

a) Rozkazovací věty. S využitím mluvnických osob v Pp řeči souvisí to, že zde není možné vyjádřit rozkaz jeho nejvlastnějším prostředkem, imperativem 2. osoby. Rozkaz se zde vyjadřuje tzv. opisným imperativem (s ať):

(Václav:) Ať jí Jarmila také poděkuje, paní byla tak laskava … a dovezla Václava na poštu do Hradce (PP, 107).

(Prababička:) Jen ať se Nella přesvědčí, babička dobře přiklopila kahánek (PH, 23).

Tento rozkaz se svou povahou zřetelně liší od rozkazu v textu P. Tam jde o přímý apel k posluchači, zde jde o jakýsi rozkaz nepřímý, který by bylo možno podle jeho slohového účinu označit jako rozkaz „ztlumený“, „zastřený“.

 

b) Tázací věty. Základní typy tázacích vět možno nepochybně řadit k apelovým prostředkům, neboť „každá otázka předpokládá odpověď, tj. právě určitou reakci, v daném případě jazykovou“.[19] Přitom si však musíme být vědomi toho, že vedle funkce apelové má otázka též význam modální a emocionální. Tyto významy jsou dominantní u otázek deliberativních, které v podstatě nepředpokládají reakci — odpověď.

S apelovou funkcí otázky souvisí nepochybně to, že vlastní otázky zjišťovací a doplňovací jsou Pp řeči poněkud cizí. Takto lze vysvětlit, proč v starší próze měly polopřímé otázky často podobu otázek závislých (Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 750). V moderní próze nalézáme sice v Pp řeči jak otázky zjišťovací, tak otázky doplňovací, avšak jejich apelovost je, podobně jako u vět rozkazovacích, „ztlumena“:

(Beer:) Mohl by mu Jasinko přivézti asi čtyři fůry dříví? (Ol, 214).

(Nella:) Jenže kam odhodila (prababička) hořící sirku? (PH, 23).

(Ida:) Umírala strachy, že se mu něco stalo …; co se s ním dálo vlastně? (V, 354).[20]

Jestliže tyto „apelující“ otázky nejsou v Pp řeči příliš běžné, jsou zato charakteristickým znakem její slohové výstavby otázky deliberativní. Ty však nemají v podstatě apelovou funkci, a proto je probíráme v jiné souvislosti.

 

[32]c) Oslovení. V Pp řeči neexistuje přímé oslovení vyjadřované zpravidla vokativem; oslovení zde má formu nominativu. To ovšem určuje jeho zvláštní ráz: je to oslovení „nepřímé“, „zastřené“:

(Rosenstam:) Ví slečna Kazmarová, že protestní schůze proti výpovědem u Kazmara byla původně svolána do Úlů …? (PL, 287).

(Doktor Sack:) Přijela Torglerova matka; dovolí předseda soudu, aby byla přítomna přelíčení? (PH, 93).

Tyto případy však nejsou jednoznačné. Oslovení v Pp řeči splývá s označením posluchače, které je zde často nutné, jak ještě podrobněji vyložím. Analysa apelové funkce a jejích prostředků ukazuje svérázné rysy slohové výstavby Pp řeči. Polopřímé projevy dialogické mohou mít apelovou funkci, v tom je zásadní shoda mezi Pp řečí a textem P. Na druhé straně však existuje též podstatný rozdíl: Zatím co v textu P jde o apel přímý, umožněný užíváním 2. osoby, v Pp řeči nalézáme jen apel „nepřímý“. Příčinou toho je využití mluvnických osob v Pp řeči, důsledkem pak modifikace apelových prostředků. Ta se projevuje jednak v tom, že apelové prostředky Pp řeči jsou zčásti odlišné od textu P (imperativ, oslovení), zčásti v tom, že mají menší frekvenci než v textu P (zjišťovací a doplňovací otázky). Touto stránkou své slohové výstavby se tedy Pp řeč odlišuje od textu P. Neztotožňuje se však s textem V, neboť ten vůbec nemá apelovou funkci. Proto můžeme apelové prostředky (zvláště rozkazovací a tázací věty) považovat za slohové signály Pp řeči. Nemají však takovou důležitost jako signály jiné, již proto ne, že jsou omezeny jen na projevy dialogické.

3. Prostředky subjektivní emocionality v Pp řeči. S povahou textu P souvisí to, že v něm jsou vyjadřovány subjektivní emoce mluvících postav. Tuto expresivní funkci má také Pp řeč. Nejběžnějšími prostředky vyjádření subjektivních emocí jsou v lexikální oblasti citoslovce, v oblasti syntaktických prostředků zvolací věty.

Z interjekci patří k prostředkům subjektivní emocionality jen citoslovce „expresivní“, nikoli citoslovce „apelová“, která souvisí s apelovou funkcí projevu. (Viz A. V. Isačenko, cit. studie, s. 55.) Úlohu expresivních citoslovcí v slohové výstavbě Pp řeči ukážeme na dvou příkladech:

(Lékař:) Fuj! Přece by se s ním raději zase shledal tu na pitevním stole než v Chustě (Ol, 223).

(Häusler:) Ale co si měl, pro boha, počít, když mu ta holka udělala? (PL, 400).

Expresivní citoslovce jsou výrazným prostředkem subjektivní emocionality, a proto i výrazným slohovým signálem Pp řeči. Tyto signály jsou však poměrně vzácné. Zato velkou frekvenci má v Pp řeči jiný prostředek subjektivní emocionality, zvolací věty. Již Bally a po něm Lipsová poukázali na zvolací věty jako na charakteristický prostředek Pp řeči; musíme si však být vědomi toho, že o zvolacích větách platí totéž, co o ostatních prostředcích její slohové výstavby: nestačí samy o sobě k určení Pp řeči, jsou jen jedním z jejích slohových signálů:

Brzy si (četníci) ujasnili: Jaký nesmysl! Tři lidé v pralese?! Koho ta najdou? (Ol, 93).

Opona odolávající ohni! Že na to nevzpomněli dřív! … Té se Ondřej nastahoval! (PL, 270).

Vedle vět zvolacích patří k syntaktickým prostředkům subjektivní emocionality věty přací:

Ach, kéž by také oni mohli bohatým bráti a chudým dávati! Kéž by také oni mohli mstíti lidskou křivdu! (Ol, 251).

Mezi prostředky vyjádření subjektivních emocí zařazujeme dále deliberativní otázky. Jsou to otázky, v nichž se mluvčí obrací k sobě samému. Vedle emocio[33]nálního významu vystupuje u nich do popředí též význam modální. Deliberativní otázky nevyžadují odpovědi, je však možná:

(Ondřej:) Co udělá, až jí poví, že ji opustí? Pohne řasami, zbledne, budou se jí chvět ruce, jako za vánoční jízdy do Nechleb? A kdo ví, jestli ji tehdy nemátla Ondřejova blízkost? (PL, 179).

(Nikola:) Děje se něco? Ulétá Eržika? Ano, něco se děje (Ol, 147).

Lexikální i syntaktické prostředky subjektivní emocionality jsou opět znaky textu P, které mají funkci slohových signálů Pp řeči. Tyto signály jsou charakteristické zvláště pro Pp řeč vyjadřující vnitřní monolog. Nelze však v nich vidět jeden ze základních znaků Pp řeči.

 

4. Prostředky hovorového slohového zabarvení. Text P se vyznačuje jinou slohovou rovinou než text V. Můžeme říci, že text P má tendenci k hovorové výstavbě, text V k výstavbě knižní. Toto konstatování ovšem zdaleka nepostihuje celou složitost věci; jsou zde velké rozdíly podle dobových i individuálních stylů. Do slohové výstavby textu P pronikají často knižní prvky textu V, a naopak, text V mívá mnoho prvků hovorových.

Pp řeč se v tomto ohledu ztotožňuje s textem P. V její slohové výstavbě nalézáme mnohdy prostředky hovorové slohové vrstvy nebo prostředky lidového a obecného jazyka. Avšak úlohu těchto prostředků jako slohových signálů Pp řeči nelze přeceňovat, jak se dosud často dálo. Jejich diferenční hodnota je malá zvláště u těch autorů, u nichž i do textu V silně pronikají hovorové prvky.

Vlastním rozborem těchto prostředků se nemusíme zabývat podrobněji. Jde tu zřídka o prostředky hláskové a tvarové, častěji o prostředky lexikální a syntaktické. Uvedeme jen několik příkladů na využití hovorových syntaktických konstrukcí v Pp řeči. Jde o souřadné přiřazování, člen postavený mimo větu, aposiopesi a anakolut:

Učitel pokračoval. Je zdejším učitelem, jednotřídka — měl před svatbou, dokonce už i nábytek — jmenovala se Anežka (V, 81).

(Kazmar:) Autostrády, ty jim Hospodář záviděl (PH, 244).

(Irena:) Ale vždyť je to ten starý Ondra a má ho ráda … vždyť … (Ot, 86).

(Pohořelý:) On — tady je tolik práce, shánění, na dědině čte knížky jenom pan učitel (V, 19).

Z lexikálních prostředků mají značnou diferenční hodnotu prostředky jazykové charakteristiky. Jazyková charakteristika je vyjádřením „individuální“ slohové roviny postavy. Proto se zakládá hlavně na prostředcích charakterisovaných sociálně. Pro názornost stačí uvést jeden příklad za mnohé. Jde o Pp řeč Růženy Urbanové (Häuslerové) z trilogie M. Pujmanové:

Neznámý zapadne do víru velkoměsta, a do smrti se neshledají (Pl, 235). Ale paní Ró si přeje něco stylového, vždyť to říká (PH, 8).

Lexikální a syntaktické prostředky hovorové spolu s prostředky jazykové charakteristiky jsou běžným slohovým signálem Pp řeči. Pro obecný výklad Pp řeči je pak opět velmi důležitý ten fakt, že funkci jejích slohových signálů plní i v tomto případě prvky textu P.

Analysu slohové výstavby Pp řeči lze nyní zakončit stručným shrnutím. Snažil jsem se postihnout jen její rysy obecné. Konkrétní rozbory ukáží, jak se v detailech liší slohová výstavba Pp řeči v různých funkcích a u různých autorů. Tu jsem jen naznačil, že např. pro Pp řeč dialogickou jsou charakteristické prostředky apelové, zatím co pro Pp řeč ve vnitřním monologu prostředky subjektivní emocionality. Dosti značné rozdíly v slohové výstavbě Pp řeči bude možno zjistit u jed[34]notlivých autorů. Svérázné rysy slohové výstavby tohoto prostředku jsou důležitou složkou individuálního autorského stylu.[21]

Obecně však platí, že slohová výstavba Pp řeči je založena na určitých slohových signálech, které diferencují Pp řeč od textu V. Zjistili jsme, že to jsou:

1. présens nebo futurum slovesa;

2. prostředky deixe k mimojazykové situaci;

3. prostředky apelové;

4. prostředky vyjadřující subjektivní emocionalitu;

5. prostředky hovorového slohového zabarvení.

Musíme však zdůraznit, že žádný z těchto signálů sám o sobě nestačí k diferenciaci Pp řeči od textu V. Slohová výstavba Pp řeči je založena na kombinaci těchto signálů, na jejich větší či menší koncentraci; jen dostatečně diferencující kombinace slohových signálů vytváří Pp řeč.

Pro pochopení podstaty Pp řeči má pak zásadní důležitost ten fakt, že všechny uvedené slohové signály (s výjimkou prostředků apelových) jsou totožné s prvky textu P. Úlohu slohových signálů Pp řeči plní prvky textu P, prostředky, jimiž se text P po stránce slohové liší od textu V. Tak se nám slohová výstavba Pp řeči, podobně jako její stránka mluvnická, zařazuje do širší souvislosti rozdílů mezi textem V a P. Zároveň se touto cestou dostáváme k pochopení samé podstaty Pp řeči, její vnitřní protikladnosti: Pp řeč se mluvnicky shoduje s textem V, slohově však s textem P. Pp řeč je tedy prostředek vnitřně rozporné povahy, jehož podstata je založena na smíšení protikladných prvků. Pro úplné pochopení tohoto vnitřního rozporu je však ještě nutná analysa sémantické stránky Pp řeči.

 

III. Sémantická stránka polopřímé řeči

Rozbor slohové výstavby Pp řeči ukázal, že tento prostředek je od textu V diferencován určitými slohovými signály. Úlohu těchto signálů mají takové jazykové prostředky, které se v textu V buď vůbec neobjevují, anebo jsou tam jen sporadicky ve zvláštních stylistických funkcích. Vedle signálů slohových nalézáme však v Pp řeči též diferencující signály sémantické. Tu mám na mysli takové jazykové prostředky, které se sice vyskytují i v Pp řeči i v textu V, avšak v jejich významové stránce se jeví v tomto dvojím užití určité rozdíly.

Chceme-li postihnout podstatu sémantických signálů Pp řeči, musíme se opět předběžně zamyslit nad otázkou širší, otázkou sémantických rozdílů mezi textem V a P. Když akad. Mukařovský vypočítával podstatné rysy dialogu, uvedl mezi nimi též prolínání různých „významových kontextů“ (Dialog a monolog, Kapitoly I, s. 134n.). Tento postřeh lze rozšířit i na sémantický vztah mezi textem V a P. Text V je rovněž specifický „významový kontext“, který se prolíná s „významovým kontextem“ textu P, jenž je ovšem zase vnitřně diferencován na řadu „významových kontextů“ individuálních. Stručně lze říci, že sémantická výstavba textu V je založena na objektivním aspektu vypravěče, kdežto v textu P jsou vyjádřeny individuální aspekty jednotlivých mluvících postav.[22] Na každém roz[35]hraní mezi textem V a textem P pak vzniká významový zvrat, který lze porovnat s významovým zvratem na rozhraní jednotlivých replik dialogu.

Sémantické rozdíly mezi textem V a P nejsou způsobeny rozdíly ve výběru jazykových prostředků, nýbrž rozdíly v jejich stránce významové. Jde tu o zvláštní akcesorní významové složky, kterých nabývá jazykový prostředek v kontextu a které na „dramatickém slově“ postřehl V. V. Vinogradov: „Dramatické slovo reprodukuje odraz skutečnosti ve vědomí různých charakterů, různých postav. Vyjadřuje nejen rozdíly předmětů, ale také rozdíly hledisek jednajících postav.“[23] Tyto rozdíly hledisek, rozdíly aspektů vyjadřují nejen jazykové prostředky dramatu, ale také epiky. Ve významu „epického slova“ je obsažen buď aspekt vypravěče, nebo aspekt mluvící postavy. Jinými slovy, jazykové prostředky textu V se sémanticky odlišují od jazykových prostředků textu P; prvé vyjadřují hodnocení vypravěčovo, druhé pak hodnocení postav.

Není zatím možné provést úplnou analysu sémantických rozdílů textů V a P, již proto ne, že metody sémantického rozboru jazykových jednotek vyšších než slovo nejsou dosud vypracovány. Můžeme však postřehnout dva základní rozdíly, rozdíl hodnocení věcného a rozdíl hodnocení modálního. Rozdílnost věcného hodnocení spočívá v tom, že v textu P je vyjadřován individuální, osobní vztah mluvících postav k jiným postavám, dějům, událostem atd., zatím co v textu V jde o vztah „objektivního“ vypravěče. Rozdílnost modálního hodnocení je pak založena na tom, že v textu V jde o modální hodnocení z hlediska vypravěče, který „všechno ví“, zatím co v textu P se uplatňuje individuální modální hodnocení ze stanoviska jednotlivých postav.[24]

Zkoumáme-li na tomto pozadí Pp řeč, zjišťujeme brzy, že se sémanticky ztotožňuje s textem P, vyjadřujíc individuální aspekty postav. To obecně postihují některé dosavadní charakteristiky Pp řeči. Tak Ch. Bally uvádí jako „obsahový“ znak Pp řeči to, že myšlenky a city v ní vyjádřené jsou „neslučitelné s tlumočníkem“ a nelze je pochopit jinak než ve vztahu k mluvícímu subjektu (GRM 6, 1914, s. 420). Fr. Trávníček poznamenává k jednomu příkladu Pp řeči: „Co je výpravná část a co je polopřímá řeč, je patrné podle smyslu“ (Fr. Trávníček, Mluvnice II, s. 138). Podrobný rozbor dvou sémantických signálů Pp řeči (kausálních obratů a vět s neurčitým podmětem) podnikl L. Spitzer.[25] Ukázal, že v těchto větách jde vždy o „myšlenky ve smyslu zobrazených postav, o důvody, na něž se odvolávají“ (cit. studie, s. 187). To tedy znamená (vyjádříme-li tento fakt z hlediska našeho pojetí Pp řeči), že sémantickými signály Pp řeči jsou významové prvky textu P. Ukázat některé z těchto sémantických signálů na materiálu moderní české prózy je úkolem dalšího rozboru.

 

1. Věcné hodnocení v polopřímé řeči. Základní složkou sémantické výstavby Pp řeči je individuální věcné hodnocení a vyjádření osobnho vztahu k zobrazovaným postavám, dějům, k vysloveným myšlenkám atd. Zde si všimneme jen některých lexikálních prostředků, které vedle svého věcného významu mohou v kontextu vyjadřovat také věcné hodnocení označovaného jevu anebo osobní vztah mluvčího k němu. Nejvýraznějšími prostředky věcného hodnocení jsou kvalifikující adjektiva a adverbia. Jde tu o adjektiva v úloze přívlastku i pří[36]sudku a o adverbia ve funkci příslovečného určení způsobu. Několik příkladů nejlépe ukáže, v čem je podstata věci:

(Svozil:) Je tak úžasně sladká! (Ol, 149).

(Nella:) A vždyť by se na smrt styděla cizího muže, který je ke všemu takový dobrý známý a hodný člověk (PL, 61).

(Václav:) Ta drzá žába! Jako by nebyla s Václavem na den stejně stará (PP, 24).

(Šimon:) Ohavná věc, a přece musí ještě dnes zajít k Idě (V, 391).

(Nikola:) Jak bylo možno s kouzelnou větvičkou žít tak bídně a uboze? (Ol, 62).

Adjektiva hodný, drzý, ohavný, sladký a adverbia bídně, uboze vyjadřují individuální věcné hodnocení jevů a dějů z hlediska mluvící postavy. Jejich lexikální význam obsahuje nejen označení, vlastnosti nebo okolnosti, ale též kladné nebo záporné hodnocení, které je určováno postojem mluvící postavy k předmětu nebo ději. Mnohdy se na toto věcné hodnocení „navrstvuje“ hodnocení emocionální a pak je signál individuálního aspektu ještě výraznější.

(Vrátný:) Proklatí cizinci! Němec by tohle neudělal (PH, 117).

(Brych:) Zatracený život. Už aby byl tím pánem! (Ot, 16).

(Šimon:) Nemusí se teď vůbec pustit do tak prašivé věci; jenom ať si to Emil hezky vyžere (V, 353).

Adjektiva a adverbia jsou typickými prostředky věcného hodnocení. Naproti tomu individuální osobní vztah k označovanému jevu vyjadřují především substantiva; výrazně se to jeví zvláště u těch, která v kontextu svým lexikálním významem vyjadřují osobní vztah mluvící postavy k jiným postavám. Jednu jejich skupinu tvoří názvy pro vztahy příbuzenské, jako otec, táta, maminka, syn, dcera, muž, žena, tetka apod. Dokladů na sémantickou signalisaci Pp řeči těmito názvy mám ve svém materiálu mnoho, stačí však uvést jen několik příkladů:

(Jura:) Otec také uteče. Odvede dobytek na poloninu, matku s malými dětmi nechá někde tam a odejde do Polska nebo do Rumunska (Ol, 141).

(Růža:) Maminka ze všeho nadělala. Jako by Růžena neměla rozum z lidí (PL, 226).

(Hostinský:) Za takových okolností si ovšem knížku rád přečte, on i jeho žena, chlapci taky (V, 20).

Další skupinu substantiv, která vyjadřují osobní vztahy, tvoří hypokoristika. Dokladů je opět dosti, vybírám z nich jen dva:

(Ondřej:) Něco povídala Liduška, že prý je (Miškeřík) v drachovském blázinci (PL, 262).

(Irena:) Ale vždyť je to ten starý Ondra a má ho ráda … (Ot, 86).

Avšak substantiva nevyjadřují jen vztahy rodinné a příbuzenské. Složkou lexikálního významu substantiva může být vyjádření jakéhokoli osobního vztahu mluvící postavy k postavě jiné (sympatie nebo nesympatie, vztahu přátelského nebo nepřátelského atd.). Tak např. v Olbrachtově Nikolu Šuhajovi je Šuhaj v polopřímých řečech četníků nazýván bandita, vrah, loupežník, zločinec, avšak v polopřímých řečech vyjadřujících vnitřní monology lidového kolektivu je Šuhaj Nikolka, sokol Nikola apod. V těchto lexikálních prostředcích je výrazně vyjádřen osobní vztah mluvících postav k Šuhajovi.

Jak již ukazují některé uvedené příklady, mohou být prostředky vyjadřující osobní vztah zesíleny zabarvením emocionálním. Taková substantiva jsou pak velmi výrazným sémantickým signálem Pp řeči:

(Lékař:) Dal se fascinovat jménem Nikola Šuhaj, stejně jako všichni ti hlupáci zde (Ol, 223).

(Prababička:) Aby se Nella neujímala té maškary! (PH, 21).

(Ondřej:) Co asi ted dělá, chudák, ten blázen, který ho vyvedl aprílem? (PL, 202).

[37]Uvedené lexikální prostředky jsou jen příkladem sémantických signálů věcného hodnocení. Ukazují však dostatečně povahu této signalisace a její význam pro určení Pp řeči.

 

2. Modální hodnocení v polopřímé řeči. Modálním hodnocením zde rozumím jen hodnocení děje mluvčím jako skutečného, neskutečného, možného, podmíněného, chtěného, nutného, potřebného. Od modálního hodnocení odlišuji jak hodnocení emocinální, tak i ty jazykové jevy, jejichž podstatu určuje apelovost. Rozbor modální stránky Pp řeči vede k zjištění, že Pp řeč je založena na modálním hodnocení individuálním, podávaným ze stanoviska jednotlivých mluvících osob. Pp řeč se i po této stránce shoduje s textem P a odlišuje od textu V. Individuální modální hodnocení je tedy sémantickým signálem Pp řeči. Nejmarkantněji se projeví tato úloha modálního hodnocení tam, kde modální hodnocení podané v Pp řeči je v rozporu s modálním hodnocením obsaženým v textu V: (Šimon:) Ten potok je zřejmě jeho potok a zavede ho po proudu zrovna domů. Za čtvrt hodiny vyšel z lesa a stál před Dolinou, ale docela v jiném koutě; byl to jiný potok (V, 61—62).

Jaká je podstata tohoto sémantického signálu Pp řeči? Pp řeč zde opět, podobně jako v případě hodnocení věcného, není signalisována modálním prostředkem samým. Vždyť modální prostředky[26] (slovesné mody, konstrukce s modálním slovesem a s neosobní slovesně jmennou predikací, modální slova a partikule, modalita v souvětí aj.) jsou stejné v Pp řeči i v textu V. Také jejich základní modální význam je stejný (realita, možnost aj.). Signalisace Pp řeči je tu tedy opět záležitostí akcesorní kontextové složky významu, která vyjadřuje přisouzení modálního hodnocení určité postavě. V tom smyslu je tedy sémantickým signálem Pp řeči opět prvek sémantické výstavby textu P.

 

Nejdůležitější případy individuálního modálního hodnocení v Pp řeči jsou tyto:

Děj se hodnotí z hlediska mluvící postavy jako skutečný:

(Nikola) cítil, jak se plně rozkročenýma nohama opírá o zemi a jaká síla z ní do něho proudí. Má v sobě boží moc. A ta ho nezradí (Ol, 135).

Návštěvník počal Šimona trochu zajímat. Ten mužík zřejmě něco chce (V, 357).

(Gamza:) K obhajobě se už Gamza nedostane, to je jasné (PH, 107).

Děj se hodnotí z hlediska mluvící postavy jako možný, pravděpodobný:

(Toufar) nižší než jindy (to bude tenisovými střevíci) ustupoval k mlýnu (PP, 29).

(Kapitán) zuřil. Ach, zbabělci! Patrně je nechtěli najít! Patrně jim bylo velmi příjemno, že banditi stále střídají místa (Ol, 167).

(Růžena:) Třeba se od žabáka něco doví o Karlovi. Třeba se žabák o ní podřekne samým nadšením Karlovi … (PL, 338).

Děj se hodnotí z hlediska mluvící postavy jako podmíněný:

(Eržika:) Řekla-li to majdanská čarodějnice, je to pravda (Ol, 150).

(Šimon:) Teď doprava, a pak by přišel k dálnici … (V, 60).

Děj se hodnotí z hlediska mluvící postavy jako chtěný, nutný, potřebný:

(Brych) mlčel. Prostě — netouží po tom, chce mít klid k práci a nic víc (Ot, 31).

(Šimon:) Nemůže mlčet, musí aspoň něco podotknout (V, 82).

[38]Ve všech těchto případech je modální hodnocení individuální, vycházejíc od mluvící postavy. Proto je výrazným sémantickým signálem Pp řeči.

 

Rozbor věcného a modálního hodnocení vedl k odhalení některých základních sémantických signálů Pp řeči. Chceme-li pochopit jejich význam pro výstavbu Pp řeči, musíme si znovu uvědomit dvě důležité okolnosti:

1. Pp řeč se nevytváří jedním sémantickým signálem, nýbrž kombinací signálů sémantických se signály slohovými. Na různé koncentraci a na různé výraznosti těchto signálů záleží stupeň diferenciace Pp řeči od textu V.

2. Sémantickými signály Pp řeči jsou prvky sémantické výstavby textu P. Jazykové prostředky signalisují Pp řeč tou akcesorní složkou významu, která vyjadřuje individuální aspekt věcného nebo modálního hodnocení, která ukazuje k určité postavě jako původci tohoto hodnocení. Tak se sémantické signály svou povahou přiřazují k signálům slohovým, vytvářejíce na mluvnickém pozadí textu V sémanticky a slohově odlišený kontext, který nazýváme Pp řečí.

Nyní tedy můžeme v plné šíři postihnout onu rozpornou povahu Pp řeči, o níž jsme se již několikrát zmínili. Pp řeč kombinuje ve svébytnou jednotu prvky dvou diferencovaných textů, textu V a P. V Pp řeči se mluvnické znaky textu V spojují se slohovými a sémantickými znaky textu P. Můžeme tedy Pp řeč definovat jako vnitřně rozporný kontextový prostředek epické literatury, který je dostatečně diferencován kombinací slohových a sémantických signálů, totožných se znaky textu P, zatím co svou stránkou mluvnickou se shoduje s textem V.

Vnitřní rozpornost Pp řeči je nejen zdrojem jejího slohového působení, ale má závažné důsledky i pro poměr mezi textem V a textem P v moderní próze. Pp řeč se stala jakýmsi přechodným pásmem, které spojilo oba texty, umožnilo jejich těsné prolínání a nakonec i „míšení“. Moderní próza prohloubila vnitřní rozpornost Pp řeči a na tom založila využití tohoto prostředku ve výstavbě epického díla.

 

IV. Využití polopřímé řeči v moderní próze

Pp řeč je jedním ze základních jazykových prostředků výstavby moderního epického díla. V této souvislosti nemohu postihnout všechny mnohotvárné funkce Pp řeči v epické struktuře. Půjde o to, ukázat, jak moderní próza využila rozporné povahy Pp řeči a učinila z ní prostředek spojující text P a text V.

V cizí literatuře byly již častěji zkoumány ty funkce Pp řeči, jimiž se podílí na výstavbě textu P, vyjadřujíc jeho základní slovesné elementy, dialog a vnitřní monolog (zvl. v pracích M. Lipsové, E. Lercha, L Spitzera a W. Günthera). Co se týče moderní české literatury, ukázal můj podrobný rozbor románu J. Otčenáška Občan Brych, že Pp řeč je obvyklým prostředkem vyjádření vnitřního monologu (Naše řeč 40, 1957, s. 1—15). Na druhé straně však je možné konstatovat na základě materiálu této studie, že Pp řeč je v moderní české literatuře též prostředkem vyjádření dialogu (tak zvláště ve Hře s ohněm M. Pujmanové nebo v románu E. Valenty Jdi za zeleným světlem). V moderní české próze slouží tedy Pp řeč k vyjádření jak vnitřního monologu, tak i dialogu; v těchto funkcích konkuruje vlastním prostředkům textu P, zvláště přímé řeči.[27]

O činitelích určujících využití konkurujících si prostředků byla vyslovena dvě rozdílná mínění. M. Lipsová soudí, že základním činitelem je tu významová závažnost; pasáže textu P významově závažnější bývají v řeči přímé, významově [39]méně důležité části bývají vyjádřeny Pp řečí. Naproti tomu L. Spitzer se domnívá, že volba toho či onoho prostředku závisí na činitelích emocionálních; projev silněji emocionální bývá v řeči přímé, projev emocionálně tlumenější bývá v Pp řeči. Domnívám se, že oba tyto výklady si neodporují, že je lze spojit. V některých případech je Pp řeč prostředkem oslabení významového, v jiných emocionálního.

Avšak užití Pp řeči může být motivováno i jinak. Třeba přihlédnout k širší souvislosti, ke vztahu Pp řeči k textu V a P. Poněvadž je Pp řeč mluvnicky spjata s textem V, může být využita jako prostředek těsnějšího sepětí textu P s textem V. Jde zde hlavně o dvojí využití, svou povahou odlišné, avšak obojí umožněné rozpornou povahou Pp řeči.

1. Pp řeč je prostředkem postupného, „měkkého“ přechodu mezi textem V a P. Pp řeč zde plní úlohu jakéhosi spojovacího článku mezi oběma texty. Zdá se, že moderní próza využívá Pp řeči hojně právě v této funkci. Může pak jít o dvojí přechod: V — Pp řeč — P; P — Pp řeč — V.

Můj materiál však naznačuje, že jen první případ je běžný; druhý je buď velmi vzácný, anebo se nevyskytuje vůbec.

Vnitřní monolog je posunem Pp řeč — P rozdělen na dvě části:

Vašek ho upřeně pozoruje, neřekne ani slovo. Tatík ho vůbec nepřekvapil, taky na to pomyslel. Co na to říci? Nic // To se uvidí, rozmyslím si to cestou (Ot, 56).

U dialogu se může postupný přechod uskutečnit dvojím způsobem. Prvý (A) je analogický přechodu u vnitřního monologu: posun Pp řeč — P je záležitostí jedné repliky, která se štěpí na dvě části; druhý (B) spočívá v tom, že přechod je rozložen na dvě repliky, z nichž první je vyjádřena v Pp řeči, druhá v řeči přímé:

A: (Prababička) dlouho mlčela, než odkašlala, kolikrát odkašlala, než promluvila. Paní radové a slečně učitelce by přišlo líto, kdyby tu prababička nezůstala! bude společná hostina. Pan kontrolor slíbil, že něco zahraje, a také by ho to urazilo. Prababička nemá ani pořádný klobouk. Přece nepojede v šálu, jako ňáká ženská. // „Víš co, Nellinko, přivez mi tu housku sem …“ (PH, 137—138).

B: Prosili ji, ať s nimi posedí. Nenechala by je raději vzhůru? Stejně neusnou. //
„To ti ráda věřím,“ opáčila Cilka (PP, 112).

Ve všech uvedených případech Pp řeč „změkčuje“ přechod mezi textem V a P. Zatím co v přímém přechodu nastává na švu obou textů současně zvrat v slohové, sémantické i mluvnické výstavbě kontextu, v přechodu přes Pp řeč se tento zvrat rozkládá do dvou etap. V první etapě (V — Pp řeč) dochází k posunu slohovému a sémantickému, v druhé (Pp řeč — P) pak k posunu mluvnickému.

2. Pp řeč je prostředkem prolínání textu V a P. Projevy textu P, zvláště vnitřní monology, se v moderní próze často velmi rychle střídají s textem V. V takových případech bývají vyjádřeny Pp řečí, neboť ta je těsně spjata s textem V. Dochází k prolínání Pp řeči s textem V. Prvním stupněm tohoto prolínání je prudké a dynamické střídání textu V a Pp řeči, stálé skoky z jedné slohové a sémantické roviny do druhé:

Někdo vraždí na jeho účet? Někdo se zbaběle schovává za jeho záda? Nikolovi se žene do hlavy krev a tepny ve spáncích mu buší. Vyskočit, chopit se pušky, hned, teď, jít, běžet a bíti zbabělce a vrahy! Ale ruce, na nichž se chtěl pozvednout, se pod ním lámou (Ol, 128).

V ochablém zapotácení nahmatal roh stolu a sevřel hranu pevně. Je to tu. Znovu. Po tolika měsících! Nemoc neodešla. Je to tedy přece ve spojitosti s nervy. Srdce mu zacloumalo hrdlem uprostřed výstražné dávivé kyselosti. Nesmí to přijít. …

Úzkostlivě zaostřil pohled na Steina, rozmazaného a kolébajícího se s celým pokojem. Má pořád [40]ještě hlavu na stole, je to v pořádku. Nesmí nic vidět. Dva kroky ke skříni — ale vždyť láhev stojí na krbu, nechal ji tam stát, jak nalil vojákům. Pomalu se natáčel tím směrem. V pravém uchu lehce hučelo a tu a tam se přidal vysoký přervávaný pískot. Ohavná věc, a přece musí ještě dnes zajít k Idě, nemůže to již odkládat, po tomto teprve ne (V, 390—391).

Toto prolínání Pp řeči s textem V je umožněno právě tím, že mezi nimi neexistuje mluvnická hranice, že přechod je zde pouze posunem slohovým a sémantickým. Celý kontext, třebas se v něm střídá dvojí slohová i sémantická rovina, je velmi plynulý, není v něm prudkých zvratů, jaké by nastaly, kdyby vnitřní monolog byl vyjádřen řečí přímou.

Avšak prolnutí Pp řeči s textem V může být ještě intimnější. Pp řeč často přechází v text V nebo text V v Pp řeč v rámci jedné věty:

Pane! žít v Americe, kde dávno řídí hoši, jako on, ukázal by, co je to závodní tempo ženě namalovaných úst, která tu seděla na píď vedle něho v zimním oblečení u topícího motoru uprostřed benzinových par a vyzařovala to svoje, to, co způsobovalo, že seděl jako zakletý a mlčel jako zařezaný v soumraku jízdy (PL, 133).

Ředitel Vykoukal přehlíží armádu generálským okem, modrým hněvem, něco ho dnes hněte, něco soukromého, syn je pro zlost, co je komu po tom (PL, 311).

Tenhle pramínek, kde by Jarmila krásně mohla chytit do rukou slunka, kdyby nepospíchala, slib je slib, a Toufar je tak sám a sám, a proto také je zlý, tenhle pramínek, bublající mezi zelenými vůněmi, teče od Modlivého dolu (PP, 93).

V těchto případech již těsnost prolnutí Pp řeči s textem V dosahuje nejzazší možné meze. Pp řeč vstupuje v přímý kontakt s textem V a odtud je už jen krok k nejdůležitějšímu jevu ve využití Pp řeči v moderní próze, k jejímu míšení s textem V.

 

V. Míšení Pp řeči s textem V

V předcházející kapitole jsem ukázal, že Pp řeč je prostředkem vyjádření projevů textu P, dialogu a vnitřního monologu. Její užití je motivováno jednak činiteli významovými a emocionálními, jednak její schopností sepnout projevy textu P plynuleji a těsněji s textem V.

Avšak v moderní próze nezůstala Pp řeč pouze prostředkem vyjádření projevů textu P. Její rozporná povaha, její příslušnost jak k textu V (znaky mluvnickými), tak k textu P (znaky slohovými a sémantickými) má své závažné důsledky i pro její funkční využití. V moderní próze přestává být Pp řeč jednoznačným prostředkem vyjádření projevů textu P a nabývá nové, podstatně odlišné funkce.

Tuto novou funkci Pp řeči v epické struktuře nepostřehl její objevitel Ch. Bally. Pro Ballyho, jak jsem již naznačil, je Pp řeč prostředkem „čisté reprodukce“, prostředkem, který stojí zcela paralelně vedle řeči přímé a nepřímé. Bally prohlašuje rigorosně, že všechny tyto prostředky jsou charakterisovány „přísným rozlišováním toho, kdo myslí nebo mluví, a toho, kdo tlumočí projevy a myšlenky“. Přímá, nepřímá i polopřímá řeč jsou „fonografickým tlumočením myšlenek a projevů určitého subjektu“ (GRM 6, s. 421, 422).

Nesprávnost této teorie o „jednoznačnosti“ Pp řeči musila postřehnout sama žačka Ballyho, M. Lipsová. Ta ukázala ve své monografii, že velmi běžným typem Pp řeči je typ „dvojznačný“ (cit. dílo, s. 57n., 101n.). Tu jde o takový kontext, u něhož nelze jednoznačně rozhodnout, zda je projevem postavy nebo vypravěče, zda patří do textu P nebo do textu V.[28]

Avšak nejde jen o dvojznačnost. Hlouběji postihl tento jev L. Spitzer ve zmíněné již studii Pseudoobjektive Motivierung bei Charles-Louis Philippe (Stilstudien II, s. 166—207). Spitzer [41]analysoval některé typy důvodových vět a vět s neurčitým podmětem ve Philippově románu Bubu z Montparnassu. Ukázal, že tyto věty, třebas jsou součástí autorského vyprávění, vyjadřují „myšlenky ve smyslu jednajících postav, důvody, na něž se tyto postavy odvolávají“ (s. 187). Spitzer nazývá tento prostředek „pseudoobjektivní řečí“ a staví ho do blízkosti Pp řeči; tak poukázal po prvé na jeden z nejpodstatnějších rysů moderní prózy, totiž na „míšení“ textu V a P, na jejich vzájemné prostupování. Viděl však jen velmi úzký výsek tohoto jevu, a proto nemohl cele postihnout jeho podstatu a smysl.

Z jiné strany osvětlil tento rys moderní prózy V. V. Vinogradov.[29] Při rozboru stylu Vojny a míru zjišťuje: „Jazyk autora se neustále mění ve svém expresivním zabarvení, jako by jím prosvítaly prostředky myšlení, vnímání a vyjadřování popisovaných hrdinů; tím se stává sémanticky mnohobarevným a zároveň — při syntaktické celistvosti jediného stylistického systému — nabývá neobyčejné hloubky a složitosti významové perspektivy.“ Vyprávěcí styl Vojny a míru je „masa“, „ve které se autorské hledisko, autorský jazyk střídá, mísí, sráží s oblastmi řeči a myšlení postav“ (s. 170, 171). Vinogradov spojuje tento jev s vnitřním monologem a ukazuje na konkrétních příkladech přechod od vnitřního monologu k autorské řeči proniknuté „expresivitou“ vnitřního monologu. Tento postřeh je velmi správný, avšak v detailech Vinogradov nerozlišuje přesně „smíšenou“ autorskou řeč od vnitřního monologu vyjádřeného Pp řečí. To proto, že nevyložil pojem Pp řeči a nepodal její rozbor ve stylu Tolstého. Proto také nemohl spojit popsané „míšení“ s problematikou Pp řeči.

Pokusím se nyní osvětlit tento problém šíře, opíraje se o koncepci Pp řeči, kterou jsem právě vyložil. Ukázal jsem, že Pp řeč je po stránce mluvnické totožná s textem V, je proto velmi těsně s textem V spjata. Odlišení Pp řeči od textu V je záležitostí slohovou a sémantickou, Pp řeč vzniká tím, že do textu V vniknou určité slohové a sémantické signály textu P. To tedy znamená, že přechod textu V k Pp řeči je jen jakýmsi slohovým a sémantickým posunem, že tu jde o změnu v slohovém a sémantickém „zabarvení“ kontextu. Intensita slohového posunu pak může byt velmi různá; to závisí na hustotě a na výraznosti signálů. Je-li signálů více a jsou-li dostatečně výrazné, vzniká jednoznačný typ Pp řeči, který jsme až dosud v podstatě analysovali. Avšak jsou-li signály po textu V jen sporadicky roztroušeny, vzniká nový typ Pp řeči, kontext, který osciluje mezi Pp řečí a textem V. Je to kontext smíšený, obsahující jak znaky textu V, tak signály Pp řeči.

 

Předpoklady ke vzniku tohoto smíšeného typu jsou dány v samé povaze Pp řeči. Vniknutí signálů Pp řeči přímo do textu V bylo nepochybně umožněno hlavně intimním prolínáním Pp řeči s textem V, o němž jsme pojednali v předcházející kapitole. Zrušení intonační hranice mezi oběma rovinami uvolňuje kompaktnost slohové výstavby Pp řeči a umožňuje volné a neznatelné přechody Pp řeči v text V a naopak.

Avšak možnost míšení byla dána ještě jedním zvláštním rysem slohové výstavby Pp řeči. Zmínil jsem se již o tom, že v Pp řeči se mnohdy objevuje zvláštní označení mluvčího nebo posluchače jazykového projevu. Toto označení je totožné s označením jednotlivých postav v textu V. Příklady to ukáží názorně; označení mluvčího:

(Jura:) Ano. Juraj přišel k Nikolovi a zůstane u něho (Ol, 141).

(Domovník:) Domovník se ptá ostatně jen proto, kdyby měl snad pan profesor v Praze známé … (V, 75).

[42]V uvedených příkladech nacházíme též označení posluchače. K tomu ještě připojujeme:

(Beer:) Mohl by mu Jasinko přivézti asi čtyři fůry dříví? (Ol, 214).

(Šimon:) Prádlo ovšem panu konšelovi svěří a přiveze mu je (V, 24).

Někdy nalézáme aposiční označení mluvčího vedle označení osobním nebo přivlastňovacím zájmenem:

(Brych:) Ale on, Brych, nemůže (Ot, 216).

(Beer:) Starému Šuhajovi by se nebál říci, že je jeho, Šuhajova louka vlastně jeho, Beerovou loukou, ale jak se zbavit mladého? (Ol, 66).

Vniknutí tohoto prvku textu V do slohové výstavby Pp řeči je podmíněno právě tím rysem, který má Pp řeč společný s textem V, totiž redukcí mluvnických osob na osobu jedinou, třetí. Tato osoba je proto v Pp řeči mnohoznačná. Je-li nutné odlišit mluvčího nebo posluchače od objektu projevu, je tak možno učinit jen přímým označením posluchače nebo mluvčího. Důsledky toho pro slohovou výstavbu Pp řeči jsou jasné: do její slohové výstavby vniká prvek textu V a tím dochází k prvnímu, zatím zcela spontánnímu míšení obou rovin.

Tento zvláštní rys v slohové výstavbě Pp řeči je ovšem jen nutným důsledkem její mluvnické povahy. Ukazuje však, že možnost slohového míšení Pp řeči s textem V je dána v samé její rozporné povaze. Když moderní próza této latentní možnosti vědomě a důsledně využila, vytvořila nový typ Pp řeči, odlišný od původního typu jak slohovou výstavbou, tak funkčně. Pokusím se nyní stručně postihnout povahu tohoto typu v obou jeho specifických odlišnostech.

Ukázal jsem, že výstavba Pp řeči je vlastně kombinací určitých znaků textu P, které vytvářejí kompaktní kontext jiné slohové, sémantické (a také funkční) roviny, než je text V. Úplné setření hranic mezi Pp řečí a textem V však může vést k rozložení kompaktní slohové výstavby Pp řeči. Slohové a sémantické signály Pp řeči nemusí tvořit souvislý a ohraničený kontext, ale mohou být sporadicky roztroušeny po textu V. Jinými slovy, může dojít ke skutečnému míšení Pp řeči s textem V, míšení, jehož východiska jsme si naznačili v předchozím výkladu. Dochází k úplnému prostupování dvou slohových rovin, slohové roviny textu V a slohové roviny Pp řeči. Kontext, který takto vzniká, nemůžeme již nazvat Pp řečí v tom smyslu, jak jsem vyložil. Nemůžeme však také tento jev od Pp řeči odtrhnout, neboť je založen na stejném principu. Proto z hlediska celkové teorie Pp řeči považuji i tento smíšený kontex za Pp řeč, avšak označuji jej jako Pp řeč „rozloženou“. Rozložená Pp řeč je tedy konstituována roztroušenými slohovými a sémantickými signály, které ovšem jsou totožné s těmi signály, jež konstituují Pp řeč „kompaktní“.

Mohl bych nyní podniknout podrobný rozbor těchto signálů, ale na tomto místě to již není nutné. Stačí, když odkážu na podrobnou analysu znaků Pp řeči v druhé kapitole této studie a když zde vyberu z materiálu několik názorných příkladů, které ukáží nejběžnější způsob signalisace rozložené Pp řeči. Jde hlavně o tyto slohové a sémantické signály:

 

1. Présens a futurum slovesa, označující časovou perspektivu děje z hlediska časové posice postavy:

Jen vytáhli (babička s Nellou) paty z branky, zahýbal k dřevěnému domu jezdec na motocyklu. Byl všecek v kůži. O je, už zastavuje, a zrovna u nich. Spustil nohu v kožené holeni na zem (PL, 158).

[43]Dali se Husovou třídou vzhůru a maličko, budou doma (PL, 31).

2. Výrazy deixe k mimojazykové situaci, vyjadřující „demonstratio ad oculos“ z posice určité postavy:

Nikola opět hledí do kraje. Tam dole leží Koločava: roztáhlá řada drobtů, jež by bylo možno smésti rukama na hromádku a vzíti do misky dlaně (Ol, 163).

Tak bylo od počátku stvoření; a právě si (otec a matka) zapalují cigaretu míru. Jiskra radosti přeskočila na Stanislava (PL, 82).

3. Lexikální a syntaktické prostředky vyjadřující subjektivní emoce:

Oblaka se měnila a třpytila jako tah racků vracejících se v podjarní čas. Ach, slunovrat! Jak nové byly barvy! (PL, 163).

4. Prostředky hovorové, zvláště prostředky jazykové charakteristiky:

V Stanislavovi zbyl nepokoj. Přítel byl jednou nohou jinde, druh se mu ztrácel na předělu let. A byl to kamarád vzácný, o rok starší a takový, který si vede tajně a samostatně a nepodobá se nikomu z jejich klády a z celého gymplu (PL, 156).

Když Helenka dodělávala praktikum na ortopedii, ležel na sále mladý člověk, který si zlomil stehenní kost. Taková běžná fraktura femoru, žádný zajímavý případ (PH, 24).

5. Vyjádření osobního vztahu a věcného i emocionálního hodnocení z hlediska určité postavy:

Koločava je prokletá obec. Tak trochu podobná sibiřským vesnicím. Žije se tu jako v obsazeném území, pohledy lidí jsou posupné a výsměšné zároveň a od té doby, co byla Koločavě za podporování bandity uložena kontribuce třicetitisíc korun, je zde ne jeden Šuhaj, ale sta (Ol, 148).

A státní návladní také nemá ustláno na růžích. Sesmolil žalobu v potu tváře, spřáhl Nizozemce s pronárodem z Balkánu a s bolševikem Torglerem, jak stojí v protokolech psáno; ale teď mu ta mezinárodní sběř střečkuje, když ji pustili živou do soudní manéže a ne a ne zabrat pod jednou zápřeží. Což bulharský světoběžník je prohnaný chlap, mazaný všemi mastmi, vyzná se v tlačenici. A svatoušek Torgler také není dnešní (PH, 111).

6. Vyjádření individuálního hodnocení modálního:

Ne, nic se mu nemůže státi ani v této zšeřené jizbě s velkou pecí, se čtverečky svítící zeleně a se skřípěním a dřevěnými údery stavu. Olenino kouzlo bylo mocné, ale jeho síla je větší (Ol, 127).

Záře vycházela z hocha s elektrickou lampičkou; nutno být v střehu. Reflektor vržený na silnici uspí zajíce, a vůz ho přejede. Není radno důvěřovat lidem (PL, 76).

Také matka synů odsouzených na smrt lámala chléb a jedla; vyhladoví jako každý člověk a snad ji přemůže únava a v noci spí; nelze člověku bdít rok; dokonce, možná, ti uvěznění hoši … že i ti někdy usínají, a jakými asi sny! (PL, 104).

Uvedené příklady také ukazují, že v kontextu může být i několik signálů Pp řeči různého druhu. Jakmile však je těchto signálů více, přechází kontext spíše ke kompaktnímu typu Pp řeči. Mezi kompaktním typem Pp řeči a typem rozloženým existuje tedy postupný přechod; proto často nelze jednoznačně určit, ke kterému typu ten či onen kontext patří. Oba typy jsou vykrystalisované póly téhož jevu, založeného na stejném principu. Rozdíl mezi nimi je jen kvantitativní, je dán hustotou a výrazností signálů.

Všimněme si nyní druhé stránky rozloženého typu Pp řeči, jeho funkcí v epické struktuře. I tu zjišťujeme, že mezi typem kompaktním a typem rozloženým existuje podstatný, ale nikoli principiální rozdíl. Kompaktní Pp řeč je, jak jsme již [44]uvedli, prostředkem vyjádření projevů textu P, dialogu a vnitřního monologu. Naproti tomu Pp řeč rozložená směřuje i touto svou stránkou k textu V. Je prostředkem vypravování, které má velmi osobitou povahu. Nejde tu již o vypravování z aspektu vypravěče, nýbrž z aspektu určité postavy, tedy vypravování „individualisované“. Povahu tohoto jevu nám zase nejlépe osvětlí příklady:

Individualisované vyprávění: Matka, když chlapec vyšel ze dveří, vyhodila tu chamraď do smetí. Na nutné neměla místa. Svou kudlu na štěstí, znamenitou kudlu s magnetickým želízkem, která ho nikdy neopouštěla, svíral Ondřej pěstí v kapse, a provázen kolika chlapci a zaprodán dvěma ženám, matce, a sestře, vytáhl na nádraží (PL, 14).

Byl to veselý člověk, první radní, sršatec jinak, věčný rýpal, ale buď mu to odpuštěno za jeho dobráctví, kolikrát zajel do Zálesí sem a vysedával u pana Pohořelého; ještě na podzim mu prodal konev terpentýnu a bílý lak, právě na hlavní dveře, to všechno za předválečnou cenu (V, 13—14).

Individualisovaný popis: Cinkaly mince u pokladny, klapaly páky automatů. Jeden — co maminka pokoušela se zapřít jablka a tvaroh muži u potravní daně — byl skvostný. Sklem mu bylo vidět do samých útrob, jak myslí a tráví. Pán vhodí korunu, popud v stroji se podráždí a hne, kotouč se porozvine, nůž bez ruky utne z kotouče lístek a stroj ho vyplivne (PL, 19).

V „individualisovaném vypravování“ se projevuje účast určité postavy, její individuální pohled na děj, popisovanou krajinu, postavu atd. Rozložená Pp řeč tedy již nevyjadřuje projev nebo myšlenku postavy, nýbrž pouze její účast na ději, její aspekt. Tak umožňuje realisovat základní rys moderní románové komposice — střídání individuálních aspektů při rozvíjení děje.[30]

 

Pokusím se nyní o stručné shrnutí své analysy Pp řeči v moderní české próze. Ukázalo se, že Pp řeč je specifický nadvětný jazykový prostředek, jehož podstatu určuje vnitřní rozpor. Tento rozpor je dán tím, že v jazykové výstavbě Pp řeči se účastní elementy protikladné povahy, jednak prvky textu V, jednak prvky textu P. Celá má studie měla jen jeden smysl a poslání: odhalit tuto vnitřní rozpornost Pp řeči a ukázat, jak je tím podmíněno její využití v moderní próze. Moderní próza plně uvolnila latentní napětí, které v sobě Pp řeč obsahuje. Tím silně dynamisovala nejen tento prostředek sám, ale i celou epickou strukturu.

Uvolněním vnitřního napětí se v samé Pp řeči vykrystalisovaly dva póly. První z nich lze po stránce slohové a sémantické výstavby a po stránce funkční charakterisovat takto:

1. Pp řeč vytváří kompaktní a poměrně uzavřený kontext, jehož výstavba je určována koncentrací slohových a sémantických signálů textu P. Tímto pólem směřuje Pp řeč k textu P a mívá i další společný znak s prostředky textu P, totiž uvození.

[45]2. Po stránce funkční je tento typ kompaktní Pp řeči prostředkem vyjádření projevů textu P, totiž dialogu a vnitřního monologu. Vstupuje tedy i funkčně po bok a v konkurenci s řečí přímou.

Naproti tomu druhý pól Pp řeči má tuto charakteristiku:

1. Pp řeč prostupuje text V v podobě signálů textu P, sporadicky roztroušených po textu V. Pp řeč je tu tedy smíšena ve větší nebo menší míře se slohovými a sémantickými znaky textu V. Jde tu o stálé prostupování dvou rovin. Tímto svým pólem ukazuje Pp řeč k textu V.

2. Funkčně se tato její povaha projevuje tím, že rozložená Pp řeč je prostředkem specifického druhu vyprávění; v tomto vyprávění se projevuje účast určité postavy. Proto mluvím o „individualisovaném vyprávění“.

Mezi oběma těmito póly Pp řeči existuje plynulý přechod. Povaha těchto přechodných kontextů je určována větší nebo menší hustotou a výrazností slohových a sémantických signálů. Jsou-li signály hustší a výraznější, blíží se kontext spíše k Pp řeči kompaktní, jsou-li řidší, má spíše charakter Pp řeči rozložené.

Tato dynamisace Pp řeči v moderní próze má závažné důsledky i pro poměr mezi textem V a P. Vždyť slohové a sémantické signály Pp řeči nejsou nic jiného než znaky výstavby textu P. Celá oblast Pp řeči, jak jsme ji nyní vyznačili, je tedy z tohoto hlediska přechodným textem, který by bylo možno označit jako text VP.

Schematicky lze přechod od textu P k textu V v moderní próze vyznačit takto: text P — Pp řeč kompaktní — Pp řeč rozložená — text V. Tpto schéma ovšem, poněvadž může být jen statické, nevystihuje skutečnou povahu přechodu, který je dynamický. Využití Pp řeči umožnilo setření hranic mezi textem V a P, umožnilo stálou výměnu, stálé proudění slohových a sémantických signálů z jednoho textu do druhého. Statický poměr dvou kompaktních, navzájem v podstatě uzavřených rovin, se tak změnil v dynamickou polaritu. Jeden její pól, pól V, představuje pásmo minimální diferenciace, druhý pól, pól P, je pásmem maximálního zhuštění diferenčních znaků slohových, sémantických i mluvnických. Mezi těmito póly probíhá stálý pohyb, stálé zhušťování nebo ředění diferenčních znaků. Text moderního epického díla můžeme přirovnat k vlnění, které se vypíná hned k pólu P, hned k pólu V. Dynamisace epické struktury tak dosáhla maximálního stupně.

 

R é s u m é

LE STYLE INDIRECT LIBRE DANS LA PROSE TCHÈQUE MODERNE

Le style indirect libre (dans le texte suivant SIL en raccourci), ne représente un phénomène inconnu ni pour la linguistique, ni pour la science littéraire. Son interprétation, toutefois, est loin d’être unanime. Les linguistes de l’école de Genève (Ch. Bally, M. Lips) l’interprètent comme un procédé grammatical de reproduction, qui se place au même rang avec le style direct et le style indirect subordonné, n’en étant différencié que par sa forme grammaticale. Les travaux allemands provenant en général de l’école de Munich (E. Lorck, E. Lerch, L. Spitzer et autres) se distinguent par un point de vue esthétique et psychologique. E. Lorck, par exemple, définit le SIL comme l’énonciation du personnage „vécue“ par l’auteur. De cette manière, le problème du SIL fait part du problème plus vaste, celui du rapport entre la langue de l’auteur et les énonciations des personnages.

Et c’est aussi ce point de vue qui inspire notre propre conception du SIL: nous le traitons comme une question particulière du rapport entre la langue de l’auteur et les énonciations des personnages. Ce qui, toutefois, nous sépare profondément de l’école allemande, c’est la méthode d’analyse. Nous essayons d’appliquer à ce problème la méthode fonctionnelle et structurale [46]d’analyse linguistique du texte. Notre étude du SIL est fondée sur les oeuvres de bons prosateurs tchèques contemporains, en particulier sur les romans de I. Olbracht, M. Pujmanová, J. Otčenášek et E. Valenta, qui se prêtent d’une manière excellente à nos recherches.

La structure stylistique d’une oeuvre épique est basée sur deux plans contextuels opposés, que nous désignons de „texte du narrateur“ (texte N) et de „texte des personnages“ (texte P). L’opposition des deux textes se manifeste dans leur construction et dans leur organisation stylistique; nous y trouvons un nombre considérable de signes distinctifs. Ce sont les signes distinctifs de l’ordre grammatical (l’emploi des personnes et des temps du verbe), de l’ordre stylistique (l’emploi particulier de la deixis, de l’appel, et de l’expressivité) et, enfin, de l’ordre sémantique (le texte N exprime le point de vue „objectif“ du narrateur, tandis que la sémantique du texte P est basée sur le point de vue „individuel“ des personnages).

Le SIL est un procédé stylistique, dont la substance est constituée par la soudure des éléments des deux testes, texte N et texte P. Par ses signes grammaticaux, le SIL est identique avec le texte N, tandis que, par les signes stylistiques et sémantiques, il s’identifie avec le texte P. Le SIL est donc un procédé contradictoire en lui-même; c’est une catégorie hétérogène, „mixte“, qui lie les éléments de deux phénomènes opposés dans une unité complexe. Nous pouvons définir le SIL comme un procédé du style épique constitué par une concentration suffisante des signaux stylistiques et sémantiques du texte P sur la base grammaticale du texte N.

Dans la prose moderne s’aiguisa cette contradiction interne du SIL qui, de ce fait, devient fort dynamique. Le SIL se disloque et se transforme en un phénomène bipolaire:

1. Une concentration frappante des signaux stylistiques et sémantiques du texte P forme un pôle du SIL dit „compact“, qui est clairement distinct du texte N. Celui-ci fonctionne comme un moyen de reproduction et, ainsi, il se range du côte du style direct et du style indirect subordonné.

2. A l’autre pôle se forme le SIL dit „décomposé“; les signaux du texte P sond sporadiquement disséminés dans le texte N. Dans ce type du SIL, il s’agit d’un „entrecroisement“, d’une pénétration réciproque des signaux stylistiques et sémantiques des deux textes. (Notre interprétation du phénomène est un aprofondissement de l’analyse donnée pour la première fois par V. V. Vinogradov et, indépendement de lui, par L. Spitzer.) Le SIL „décomposé“ n’est point un moyen de réproduction. Il exprime une forme spécifique de narration, dans laquelle se manifeste la part, l’attitude d’un certain personnage, qui fournit à la narration une nuance personnelle. C’est pourquoi nous l’appellons „narration individualisée“.

Entre les deux pôles du SIL, il y a une transition continue. La nature du contexte est déterminée par une concentration plus ou moins grande des signaux stylistiques et sémantiques, par leur valeur distinctive plus ou moins claire. C’est pour cette raison là que le SIL devient une zone de transition entre le texte N et le texte P. Ainsi, le rapport entre les deux parties fondamentales de la structure épique devient for dynamique. Déjà le SIL „compact“ désagrège la limite grammaticale entre les deux textes; il se forme la transition: texte P — SIL — texte N. Cette transition est encore plus compliquée par l’existence du SIL „décomposé“; son schéma est le suivant: texte P — SIL compact — SIL décomposé — texte N. Comme dans tout le schéma, le phénomène est saisi d’une manière statique; en réalité, la nature de cette transition est au plus haut degré dynamique.

Le SIL met en mouvement les éléments fondamentaux de la structure épique. Le rapport rigide des deux textes compacts, clairement différenciés entre eux et relativement indépendants, se convertit en une polarité dynamique. Le pôle du texte N représente l’extrémité d’un minimum de différenciation, tandis que, sur le pôle du texte P, il y a une concentration maxima des signes distinctifs grammaticaux, stylistiques et sémantiques. Entre ces deux pôles, nettement distincts oscillent les contextes transitoires et ambigus. Ce sont ces contextes là qui représentent la spécificité de la structure stylistique de la prose moderne. Cette ambigüité a fini par distinguer essentiellement la structure épique moderne du type „classique“, qui reposait sur une différenciation exacte et claire des textes N et P.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 20-46

Previous Pavel Trost: Poznámky o metonymii

Next Bohuslav Havránek, Karel Horálek: Osmý mezinárodní kongres lingvistů v Oslo