K otázce obecného významu gramatických jednotek

Pavel Novák

[Articles]

(pdf)

К вопросу об общем значении грамматических единиц / Sur le sens général des unités grammaticales

Naše poznámky navazují na výklady M. Dokulila K otázce morfologických protikladů (SaS 19, 1958, s. 81—100). V této stati se Dokulil zabýval otázkou obecného významu gramatických morfémů, binárností protikladů a typy protikladů (poměrem členu příznakového a nepříznakového). Chceme hlavně podepřít jeho skeptické stanovisko k teorii obecného významu, avšak najdeme i příležitost k podpoře jeho kritéria substituce jako kritéria pro rozpoznání příznakového a bezpříznakového členu morfologického protikladu.

1. Obecný, celkový význam (allgemeine Bedeutung, Gesamtbedeutung) je, jak známo, stavěn proti významu částečnému, dílčímu (partielle Bedeutung, Sonderbedeutung).

Otázku obecného významu lze formulovat takto: Můžeme o každém gramatickém morfému (jako prvku jazykového systému) říci, že má ve všech případech svého užití týž (obecný) význam, jenž je v jednotlivých případech kontextem jen modifikován? Jisté typy takových kontextem podmíněných významů, pro které bychom byli schopni více méně přesně určit, za jakých kontextových (lexikálních a gramatických) podmínek se vyskytují, byly by pak významy dílčími.

Tu je ovšem nejdříve potřebí jednoznačně odpovědět na tuto otázku: Co znamená v uvedené otázce slovo morfém? Opravdu, slova ‚morfém‘ se v lingvistice užívá v mnoha významech: Význam ‚označované‘ (signifié) nepřichází při této příležitosti v úvahu. Užíváme-li slova morfém jen ve významu ‚označující‘ (signifiant), musíme odpovědět jednoznačně záporně, neboť existence gramatických homonym je nepochybná. Je-li však pro nás morfém ‚označující‘ i ‚označované‘, závisí odpověď na tom, podle jakých významových kritérií předběžně morfémy vymezíme. To ovšem opět závisí na tom, jaké máme představy o obecném významu.

2. K řešení složité problematiky obecného významu se přistupovalo způsobem, s nímž se v jazykovědě posledních desetiletí setkáváme velmi často, totiž uváděním analogií, paralel, mezi různými plány jazyka.

Tak byl předpoklad obecného významu podporován analogií mezi významem gramatického morfému a fonémem: dílčí významy jsou tak říkajíc kombinatorními variantami obecného významu.[1] „Fonologickému obsahu“ fonému, úhrnu jeho relevantních zvukových rysů, odpovídal by obecný význam morfému, vždy přítomný úhrn relevantních rysů významových.[2]

[82]Byly však uvedeny i jiné analogie. Holandský slavista C. L. Ebeling odpovídá na naši otázku záporně: tak jako nemůžeme mluvit o obecné formě, např. řeckého morfému patēr/pater-/patr-, nelze mluvit o obecném významu morfému vůbec.[3]

J. Zubatý odmítl hledat za každou cenu obecný význam pro pády, odvolávaje se přitom na běžnou lexikální polysémii.[4]

Uváděly se tedy v souvislosti s otázkou obecného významu alespoň tři již zmíněné analogie. Zatímco první dvě konfrontují jevy plánu významového s jevy plánu zvukového (v prvním případě s fonémem, v druhém případě s ‚označujícím‘), srovnává se v posledním případě plán gramatický s plánem lexikálním.[5] Nejdůležitější je ovšem to, že se na základě první analogie tvrdí pravý opak toho, co se tvrdí na základě obou ostatních.

3. Je na místě připomenout si metodologickou stránku podobných analogií. To nás nutí stručně zaujmout stanovisko k otázce tzv. isomorfismu,[6] o němž není, jak se zdá, jednotného názoru ani v sovětské jazykovědě: stojí tam proti sobě odmítavý postoj O. S. Achmanové[7] a bezvýhradný souhlas S. K. Šaumjana.[8]

Domníváme se, že žádný z extrémních názorů neobstojí. Podle našeho názoru je především nutno jasně rozlišovat alespoň tyto tři momenty: a) samo srovnávání mezi plánem zvukovým a významovým, b) jeho výsledky a jejich formulaci, c) tvrzení, že „les deux plans de la langue …, le plan plérématique (velmi zhruba plán významový — P. N.) et le plan cénématique (velmi zhruba plán zvukový — P. N.), offrent dans leur structure une analogie parfaite“.[9]

Ad a): Oprávněnost zásadního srovnávání plánu významového s plánem zvukovým je nade vši pochybnost.[10] Sahají k němu nejen kritizovaní, ale i kritizující. Můžeme od něho očekávat obohacení a zpřesnění našich znalostí o obou plánech jazyka.

Ad b): To je věc konkrétního bádání a výsledky srovnání podléhají verifikaci.

[83]Ad c): Kdyby nebylo slov „dans leur structure“, musili bychom takové tvrzení považovat za nesprávné a priori a musili bychom upozornit na opomíjení známé skutečnosti, že srovnáváním — z jistého hlediska — zjišťujeme shody i rozdíly a že tedy vedle isomorfismu zjišťujeme nutně i alomorfismus.[11] Avšak právě zaujetím jistého hlediska (např. zde slova „v jejich struktuře“) může být již dáno zanedbání některých rozdílů — ovšem také i shod — srovnávaných oblastí. (Jiná je otázka, co je míněno slovem „struktura“.)

Je jenom přirozené, že při srovnání obou plánů nemůže jít o zvuk a význam sám, nýbrž především o srovnání vztahů jazykových jednotek v obou plánech. Není pak vůbec žádných příčin k údivu, že se při srovnání mnoho shod skutečně objeví, zejména jsou-li to shody tak obecného rázu, jako vztahy koexistence, spoluvýskytu, které utřídila kodaňská škola.[12]

Setkáváme se tu s dvěma protichůdnými postoji: Jednak se takové shody podceňují; uvádění analogií mezi oběma plány se pak považuje za znásilňování jazykové reality apod. Jednak se přeceňují; pak se na jejich základě dospívá k názoru o plném paralelismu mezi plánem významovým a plánem zvukovým, což je neméně pochybené, neboť tyto shody mezi oběma plány nejsou ve své obecnosti pro jazyk ničím specifickým. Oběma krajním stanoviskům chybí dialektický pohled na věc.

4. Mnohdy se „isomorfismu“ dosahuje za cenu poněkud nejasných formulací.

Tak prof. Kuryłowicz vystoupil s tezí, že nepřímá úměrnost mezi obsahem a rozsahem užití (étendue de lʼemploi) platí nejen v plánu významovém, ale i v plánu zvukovém.[13] Potíž je však v tom, že se pod rozsahem užití rozumí v obou plánech něco jiného.

Mějme nějaký foném. Empiricky o něm můžeme zjistit alespoň tyto údaje: a) „fonologický obsah“ tj. úhrn relevantních zvukových rysů, b) kombinační schopnosti, distribuci, c) frekvenci v promluvách, d) frekvenci v slovníku.

Mějme nějaký morfém, pro jednoduchost s jedním významem (č. židl-). Empiricky o něm můžeme zjistit alespoň tyto údaje: e) významový obsah, relevantní znaky jevů reality, které označuje, f) rozsah, soubor jím označovaných jevů reality, g) kombinační schopnosti, distribuci, h) frekvenci v promluvách.

Snažme se nyní vystihnout pomocí těchto momentů Kuryłowiczovu teorii. Kuryłowiczův rozsah užití v plánu zvukovém odpovídá našemu b), kterému však v plánu významovém odpovídá naše g); to se však nerovná f),[14] pro které má podle vžitého názoru nepřímá úměrnost s e) platit.

Z druhé strany se poukazuje na to, že je nepřímá úměrnost, nikoli však důsledná, mezi a) a c) nebo d),[15] z nichž c) má v plánu významovém odpovídající h); to se však také nerovná f). Tyto nesnáze s obsahem a rozsahem v obou plánech ukazují na to, proč nemohla být otázka významového rozsahu morfému jasně položena, pokud se nešlo dále za analogii mezi a) a e).

[84]Tím se i do jisté míry vysvětluje, proč může Dokulilovo kritérium substituce jako kritérium rozpoznání příznakového i bezpříznakového členu morfologického protikladu působit překvapivě. Kdo však uznává stejné výchozí tvrzení jako Dokulil, nemůže nic namítat: Tvrdíme-li, že „jestliže kategorie I (příznaková — P. N.) označuje přítomnost (významového rysu — P. N.) A, neoznačuje kategorie II (bezpříznaková — P. N.) nepřítomnost A, tj. neříká, je-li A přítomné nebo ne“,[16] pak z toho a ze známého poznatku o nepřímé úměrnosti mezi (významovým) obsahem a (významovým) rozsahem jednoznačně plyne, že „možnost substituce jedné kategorie druhou není jen fakultativním symptomem bezpříznakového členu morfologické korelace, nýbrž nezbytnou podmínkou, abychom směli vůbec hodnotit takovou kategorii jako bezpříznakovou“.[17]

Podáním důkazu, že v nové češtině existují případy, na které se uznávaná definice členu příznakového hodí a které se dříve jako příklady neuváděly (antepréterium — préteritum, kond. minulý — kond. přítomný), i případy, na které se definice nehodí a které se jako příklady uváděly (pl.-sg. apod.), Dokulil dále dokázal, 1. že existují v jazykové realitě distinkce, o nichž se dříve nevědělo, a 2. že uznávaná definice členu příznakového a bezpříznakového není vzhledem k případům, pro něž byla míněna, adekvátní. Jde nyní jen o to, zachytit tyto poznatky terminologicky.

5. Vraťme se nyní k třem analogiím připomenutým v oddíle 2. Nejsou ani tak výsledkem podrobného, materiálem bohatě podloženého srovnání, nýbrž spíše jen náměty pro takové srovnání. I kdyby byly všechny tři uvedeny na podporu jednoho z názorů na obecný význam, přesvědčit by nemohly. Co platí v jedné oblasti, nemusí platit v jiné. Jinými slovy, analogie není, jak známo, argument. Otázku obecného významu gramatických morfémů nemohou vyřešit analogie, nýbrž konkrétní zkoumání gramatiky jednotlivých jazyků. Přitom může ovšem značnou úlohu mít i srovnání poměrů v gramatice s poměry ve slovníku. Toto srovnání, jako srovnání „uvnitř“ plánu významového, tedy mezi oblastmi nejbližšími, je pro naši otázku důležitější než srovnání s jinými oblastmi. Jak známo, na pozadí rozdílů vynikají shody a na pozadí shod vynikají rozdíly, a nás by právě mělo zajímat, nutí-li nás něco, abychom při popisu gramatických kategorií postupovali způsobem v zásadě odlišným od způsobu, jakým postupujeme při popisu lexika.

V lexikografii se běžně počítá s mnohoznačností morfémů a slov a pracuje se celkem jednotně s pojmy homonymie, polysémie a synonymie, aniž se činí pokusy konstruovat obecné významy pro konkrétní významy polysémních slov nebo dokonce pro homonyma. Vlivem typologie nejsou tyto termíny neznámé ani v gramatice a i zastánci teorie obecného významu přirozeně počítají s homonymií např. pádových koncovek, jako v češtině gen. dat. sg. hradu apod. Zajímavější jsou však pro naši otázku soubory synonymních koncovek a jiných afixů, jako např. instr. v sg. -em, -ou, -í atd. Tu usilovná snaha nalézt obecný význam může vyvěrat ze snahy zachránit jednotu takového souboru. Není-li jednota formy, nechť je aspoň jednota významu. Jednota takového souboru koncovek je však zaručena i bez obecného významu: a) čistě distribučně (jednotlivé koncovky jsou navzájem většinou komplementární), b) tím, že má každá z nich tytéž funkce a významy (místa, času, prostředku apod.) jako ostatní a nelze zjistit větší spojitost některé z koncovek s některou funkcí nebo významem.[18]

[85]Tvrdit, že takový soubor musí mít společný (obecný) význam, je stejně apriorní jako tvrdit, že jej mít nemůže. Je ovšem jistě užitečné v každém konkrétním případě se o jeho nalezení pokusit. Neuvádí se žádný obdobný příklad z lexika: byla by to v nejlepším případě jasná homonymie spojená se supletivismem; snad nedostatek takových případů souvisí s tím, že gramatické elementy, jež se od lexikálních významně liší vyšší frekvencí, snesou více „nepravidelností“. To však nemusí být na překážku tomu, abychom u zmíněných souborů afixů možnost polysémie nebo homonymie vylučovali.

Zvláště názorný je tento příklad z albánštiny. Albánština má čtyři adnominální partikule, tradičně (a mylně) zvané prepozitivní člen, i, e, së, të; tvoří zvláštní paradigma.[19] Střídají se podle jistých pravidel: např. i, jen předchází-li nebo následuje nom. sg. m. jména, e, předchází-li nebo následuje nom. sg. f. nebo předchází-li bezprostředně akus. sg. nebo nom. akus. pl. urč. apod. Užívá se jich: a) před jistým druhem adjektiv, např. i mirë „dobrý“, srov. mirë „dobře“; b) před adnominálně užitým pádem jména, srov. např. liria e popullit „svoboda lidu (gen.)“, srov. liri populit „svoboda lidu (dat.)“; c) před verb. substantivem, např. të qeshur „úsměv“, srov. qeshur, nefinitní tvar slovesa qesh „smát se“; d) před subst. označujícími příbuzenské vztahy, např. i biri „jeho, její, jejich syn“, srov. biri „syn (urč.)“; e) před jmény dnů v týdnu, např. e hënë „pondělí“, srov. hënë „měsíc“; f) před základními číslovkami, např. të dy „oba“, të tre „všichni tři“, srov. dy „dva“, tre „tři“; g) před některými zájmeny, např. i cili „jenž“, srov. cili „který?“ — Tu lze na společného jmenovatele převést jen a) a b): znak přívlastku. Každé další hledání obecného významu je zřejmě neúspěšné.

O takových případech, jako jsme právě uvedli, je snad možno říci, že jsou výjimečné a nejsou proto pro náš problém rozhodující. Jsou však ještě jiné věci, které nás nutí, abychom se na teorii o závaznosti obecného významu dívali s nedůvěrou. Nevíme, proč by pro posuzování lingvistických teorií měla platit jiná kritéria než při posuzování teorií v jiných oborech. Jak se teorie obecného významu osvědčuje v praxi, při popisu jednotlivých jazyků? Nemáme na mysli jistý druh líbivých popisů, nýbrž adekvátní vědecký popis, kterého se dá — po vhodných úpravách — k něčemu použít: k výuce cizích jazyků, normy spisovného jazyka, k sestrojení algoritmu pro strojový překlad apod. A tu vidíme, že jsou některé úkoly jazykovědy, a zrovna úkoly pro naši jazykovědu velmi aktuální, s pomocí teorie obecného významu zcela neřešitelné.

V češtině a ruštině je většina gramatických kategorií vybudována na stejných principech, rozdíly jsou spíše jen kvantitativního a stylistického rázu [většina jich se v odborné literatuře i v praktických příručkách běžně uvádí[20]]. Poučná je situace u gen. adnominálního: Na jedné straně se v ruštině užívá gen. přivlastňovacího více než v češtině, kde se dává přednost adjektivům přivlastňovacím,[20]) na druhé straně nestačí ruštině gen. v případech jako č. Závody V. I. Lenina, Jeník Ivo Žídka, srov. rus. Zavod imeni V. I. Lenina, Jenik v ispolnenii I. Ž.

Takové rozdíly však nelze vystihnout tím, že budeme pro ruštinu konstruovat jiný obecný význam genitivu než pro češtinu. Aby bylo jasno, nechceme zastávat názor, že bychom měli ustrnout na staré výčtové metodě. Jistě nevystihuje plně [86]stav věci pouhý výčet jednotlivých „druhů“ genitivu adnominálního, aniž se jasně konstatuje, že tvar gen. naznačuje jen to, že jde o vztah, kdežto o jaký vztah (přivlastňovací, partitivní atd.) jde, poznáme podle vztahu mezi lexikálními významy komponentů konstrukce.[21] Avšak právě srovnání s ruštinou ukazuje, že i tyto staré výčty a jejich terminologie mají svou cenu, neboť bez nich bychom některé rozdíly mezi oběma jazyky — a právě ty, které jsme uvedli — nemohli vůbec zachytit. (Zdá se naopak, že bychom pro podobné i jiné účely potřebovali obecnou klasifikaci vztahů. Pak bychom mohli prostě říci: v ruštině lze užít gen. při všech vztazích mezi jevy označenými příslušnými substantivy kromě vztahů a, b .., kdežto v češtině mimo vztahy a, e ..) Nepopíráme, že mnohdy nalézt obecný význam lze a že je možno s pomocí obecného významu snadno a jednoduše vystihnout rozdíl mezi jazyky nebo mezi různými obdobími jednoho jazyka (srov. např. ve slovanských jazycích rozdíly mezi subst. životnými-neživotnými, osobními-neosobními). Vědeckou porovnávací mluvnici, např. rusko-českou nebo rusko-slovenskou, důsledně založenou na teorii obecného významu si však představit neumíme.

6. K předcházejícím úvahám můžeme dodat, že tradiční výčty i konstruování obecných významů jsou pouze dva z několika možných postupů při popisu užívání gramatických elementů. Je-li úkolem jazykovědy — jak bylo již kdysi napsáno (srov. op. cit. v pozn. 1) — odhalit i vztahy, hierarchii různých významů, funkcí, jednotlivých gramatických elementů, pak je třeba zdůraznit, že oba uvedené postupy jsou právě postupy extrémními, které se mohou náležitě uplatnit jen v jistém procentu případů. Tradiční výčty mají ovšem tu výhodu, že jsou nezbytným stupněm k jakékoli další práci, a jak prozatím ukazuje mluvnická praxe, je možný spolehlivý popis gramatické stavby jazyka, poměrně dobře vyhovující dosud běžným potřebám, který se bez uvádění obecných významů obejde.

7. Únosnost teorie obecného významu by bylo ovšem třeba osvětlit i z jiných stran. Tyto souvislosti jsme však dnes schopni pouze programově naznačit.

Z metodologických otázek lingvistických je to především otázka, jak souvisí — teoreticky i prakticky — postoj k teorii obecného významu s uznáváním neutralizace morfologických protikladů, a to zvláště v jednom pojetí.

Vezměme si např. kategorii osoby v češtině. Jak známo, neužívá se vždy příslušných tvarů jen v souhlase s jejich základním významem (1. os. sg. = mluvčí atd.), nýbrž dochází k různým „posunům“. Necháme-li stranou případy, kde vlastně o posun nejde [musíš babičku (=mluvčí) poslouchat apod.], nýbrž spíše o použití jiné „sdělovací techniky“, totiž místo zájmena je substantivum, a posuny v osobách, k nimž dochází v různých formách společenského styku[22] a s nimiž dost dobře nelze počítat pro stanovení obecného významu, zbývá otázka, jak zachytit užívání příslušných tvarů ve větách s všeobecným (neurčitým) podmětem. Zastánci teorie obecného významu upraví patřičným způsobem formulaci o obecném významu jednotlivých tvarů. Je však možno na druhé straně říci, že je v takových případech významový protiklad osoby neutralizován a že v užívání různých tvarů jsou jen rozdíly stylistické, které lze patřičně popsat.

V obecné problematice metodologické bude nutno věnovat probírané otázce pozornost z hlediska vztahu teorie popisu a teorie vědeckého vysvětlení.

[87]Jde tu v podstatě o toto: Je-li dokázáno, že homonymie a polysémie existuje i u celých souborů synonymních gramatických afixů a partikulí (viz v oddíle 5), není pak v mnoha případech násilné hledání obecného významu vlastně pokusem vysvětlit, proč se takového souboru užívá ve dvou nebo více jasně odlišných významech, funkcích? V případě homonymie je ovšem vysvětlení z hlediska synchronie zásadně nemožné. Dochází tedy snad k matení popisu a vysvětlení.

Konečně se zdá prospěšné probrat otázku obecného významu z hlediska teorie definice.

Formulace, která má postihnout obecný význam, je totiž jistým druhem definice a je důvodné podezření, že teorie obecného významu souvisí s některými spornými, popřípadě i překonanými názory na definici a její úlohu ve vědě.

 

R é s u m é

К ВОПРОСУ ОБ ОБЩЕМ ЗНАЧЕНИИ ГРАММАТИЧЕСКИХ ЕДИНИЦ

Можем ли мы о каждой грамматической морфеме (как элементе языковой системы) сказать, что во всех случаях её использования ей присуще одно и то же (общее) значение, которое в отдельных случаях лишь модифицируется контекстом? Отдельные типы таких обусловленных контекстом значений, относительно которых мы были бы в состоянии с большей или меньшей точностью определить, при каких контекстовых (лексикальных и грамматических) условиях они реализуются, представляли бы собой частные значения. Этот вопрос пытались решать путём приведения аналогий между разными планами языка.

Скорее, чем аналогия со звуковым планом (см. примечания 1 и 3), может помочь здесь сравнение между грамматикой и словарём. Выясняется, что и в грамматике несомненно следует учитывать полисемию и омонимию, иногда у целых групп аффиксов, как например у албанского »препозитивного члена« i, е, së, të. Нет необходимости спасать единство такой группы конструкцией общего значения, ибо оно обеспечено: а) чисто дистрибутивно, б) тем, что каждый член группы обладает теми же функциями и значениями как остальные и что невозможно установить более тесную связь какого-либо из них с какой-либо функцией или значением (см. прим. 18). Утверждать, что такая группа должна обладать общим значением столь же априорно, как и утверждать, что она не может обладать таким значением. Однако несомненно полезно попытаться выяснить этот вопрос в каждом конкретном случае.

Имеются также другие факты, заставляющие нас отнестись с недоверием к теории об обязательности общего значения. Почему при оценке лингвистических теорий должны применяться другие критерии, чем при оценке теорий в других отраслях науки? Как оправдывает себя теория общего значения на практике, при описании отдельных языков? Тут выясняется, что невозможно себе представить научную сопоставительную грамматику, напр., русско-чешскую или русско-словацкую, последовательно построенную на теории общего значения. Существует много различий между чешским и русским, причем однако в обоих языках большинство грамматических категорий построено на одинаковых принципах и различия носят скорее количественный и стилистический характер; эти различия нельзя охватить посредством того, что мы сконструируем для этих языков разные общие значения грамматических категорий.

Традиционные перечисления отдельных значений и приведение общих значений представляют собой два из нескольких возможных способов описания использования грамматических элементов. Если задачей языкознания является выявление иерархии разных значений и функции отдельных грамматических элементов (см. прим. 1), то необходимо подчеркнуть, что оба эти метода являются экстремальными. Традиционные перечисления [88]обладают конечно тем преимуществом, что они являются необходимой ступенью для любой дальнейшей работы, и как пока показывает грамматическая практика, позволяют дать надёжное описание языка, сравнительно хорошо удовлетворяющее существующие потребности, описание, которое может обойтись и без приведения общих значений.

Автор высказывает также свою точку зрения на методологическую проблематику приведения аналогий между разными планами языка и подчёркивает старый принцип, что аналогия не является аргументом. Проблематика т. наз. изоморфизма является лишь частным вопросом, и в ней необходимо различать по крайней мере следующие три момента: а) само сравнение планов выражения и содержания, оправданность которого вне сомнения, б) результаты сравнения и их формулировку, что относится к области эмпирии, в) утверждение полной аналогичности обоих планов (см. прим. 9), утверждение, в аподиктичности своей неправильное.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 2, pp. 81-88

Previous František Trávníček, František Kopečný: Ještě k českým opsaným tvarům slovesným

Next Emanuel Michálek: Poznámky o využívání slovní zásoby v češtině humanistického údobí