O vědeckém poznání soudobých jazyků

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

О научном изучении современных языков / Sur l’étude scientifique des langues contemporaines

Sborník, který pod tímto titulem vydalo 1958 Nakladatelství ČSAV, shrnuje výsledky konference, kterou z podnětu pracovníků Orientálního ústavu pořádala VIII. sekce ČSAV ve dnech 26. XI.—1. XII. 1956 v Praze. Do sborníku byly pojaty referáty, koreferáty a zásadní diskusní příspěvky v plném znění, ostatní diskusní příspěvky byly shrnuty v stručných přehledech podle jednotlivých tematických okruhů konference. Zprávu o ní (K. Hausenblase a M. Helcla) přineslo SaS již v roč. 18, 1957, s. 111—116; snažím se zde neopakovat to, co bylo zaznamenáno tam — s výjimkou ovšem věcí, které tvořily jádro konference.

Potřeba konference o studiu soudobých jazyků vyplynula ze situace naší jazykovědy v letech, kdy se začalo korigovat krajně odmítavé stanovisko k naší jazykovědné tradici v důsledku jinak správného usilování o novou marxistickou orientaci. Nástup marxistické jazykovědy u nás vyznačoval se především kritickým zaměřením proti strukturalismu, který nedoceňoval historické studium jazyků. Oprávněná opozice proti tomuto strukturalistickému stanovisku vedla však do druhé krajnosti, k podceňování studia živých jazyků z hlediska funkčního a systémového. Konference o vědeckém poznání soudobých jazyků ukázala, že i tzv. jazykovědná synchronie má své oprávnění, že však nesmí být stavěna proti historickému studiu jazyků jako úplně samostatný vědní obor. Na základě konkrétních výsledků vědeckého studia nejrůznějších jazyků bylo pak ukázáno, že synchronní jazykověda tvoří nedílnou součást celkového vědeckého studia jazyků, jehož přirozený základ tvoří jazykověda historická. Konference si dále stavěla za úkol přispět k vyjasnění některých speciálních problémů vědecké mluvnice a také jazykového vývoje. Zvláštní pozornost byla věnována otázce překonávání tzv. gramatického tradicionalismu při studiu jazyků systémově odlišných od jazyků indoevropských.

Jednání konference bylo rozděleno do pěti tematických okruhů: 1. Zásady vědecké mluvnice a otázky jazykového systému. 2. Problémy jazykového vývoje a význam historického studia pro vědecké poznání soudobých jazyků. 3. Poměr slova a věty a otázky tvarosloví. 4. Tvoření slov a slovní zásoba. 5. Otázky skladby. Toto rozdělení zachovala ovšem i publikace. — Konferenci zahájil předseda VIII. sekce a ředitel Orientálního ústavu ČSAV akad. J. Průšek, výsledky konference shrnul v závěrečném projevu akad. B. Havránek.

Akad. J. Průšek v zahajovacím projevu osvětlil ve výstižné zkratce situaci naší jazykovědy v posledních desítiletích, zvláště pak v letech, kdy se usilování o marxistickou orientaci často měnilo v dogmatické deklarace a v citátový formalismus, zatížený kultem osobnosti. XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu a významné projevy sovětských a čínských státníků staly se i československým jazykovědcům oporou při překonávání dětských nemocí marxistické lingvistiky. Mohou se přitom opírat o slavné tradice naší jazykovědy, jejíž rozvoj byl těsně spjat s obranou jazyka a s bojem o národní svébytnost. (Sbor. s. 7—9.)

Z přednášek prvního tematického okruhu byla úvodní přednáška prof. K. Horálka věnována otázce možností uplatnění [150]popisné jazykovědy a zároveň se zabývala jejími úkoly (s. 13—17). Přednášející vyšel z these, že nejen historická jazykověda pomáhá budovat základy vědecké mluvnice (popisné jazykovědy), ale také vědecké studium živé jazykové skutečnosti pomáhá osvětlovat problematiku jazykového vývoje. Studium živé jazykové skutečnosti má také proti studiu historickému různé výhody, může se např. opírat o přímé pozorování jevů, které pro minulá období musíme složitou metodou rekonstruovat, někdy se také musíme spokojit pouhým jejich předpokladem.

Problematice systémovosti jazyka byl věnován referát prof. E. Paulinyho (s. 18—28). Byl založen na zjištění, že jazyk je možno zkoumat jen na základě materialistické noetiky, protože je sám na materialistickém chápání skutečnosti založen. Další základní these Paulinyho referátu zní: Jazyk se vytváří společným fungováním dvou relativně samostatných, ale vzájemně se doplňujících a podmiňujících systémů, zvukového a významového. Tato these připomíná pojetí jazyka, jak je zastávají kodaňští strukturalisté, ale prof. Pauliny dobře ukázal, že rozlišování systému významového od systému zvukového je nutné i na základě materialistické teorie jazyka. Podnětné byly i Paulinyho výklady o poměru lexikální a gramatické stránky ve významovém systému jazyka (o systémovém uspořádání lexikálních prostředků referent vyslovil pochybnosti) a o vydělení základních druhů slov. Některými diskutujícími byl hájen názor, že základní dvojstránkovost jazykového systému je třeba při jeho popisu modifikovat ve smyslu tradičního pojetí tří základních plánů (zvukového, lexikálního a mluvnického). Bylo také poukazováno na to, že sám pojem významu je jiný v mluvnici a jiný v lexiku.

Koreferáty prvního tematického okruhu byly věnovány speciální problematice několika neindoevropských jazyků (s. 29 a 33—40): K. Petráček se zabýval vnitřní flexí v semitských jazycích, J. Bartůšek tradicionalismem v čínské mluvnici a P. Poucha tradicionalismem v gramatikách tibetských jazyků. — Diskusní příspěvek Ľ. Nováka se zabýval vztahem jazyka k mimojazykové skutečnosti (s. 30—32). Zvláštní pozornost byla v diskusi, shrnuté ve sborníku K. Horálkem (s. 41—43), věnována existenci tzv. predikativ v slovanských jazycích. (Příspěvek Petráčkův je otištěn v Archivu orientálním 23, 1955, s. 1—5, ostatní zde.)

Touto otázkou se zabýval také úvodní referát druhého tematického okruhu akad. F. Trávníčka, otištěný v sborníku s. 47—57 (autoru dopravní nehoda zabránila referát na konferenci přednést, účastníkům konference byly dostupné pouze jeho teze). Akademik Trávníček v něm dosvědčuje důležitost poznatků historického zkoumání pro vědecké studium soudobých jazyků dobře vybranými příklady z české mluvnice; upozorňuje také na potřebu zachovávání některých ustupujících tvarů vedle tvarů nových z hlediska potřeb stylistiky. — Anglickými příklady doplnil problematiku J. Vachek, který přitom správně zdůraznil, že jazykovou synchronii nelze chápat jako jazykovou statiku, dynamičnost jazykového systému se jeví i v každém jeho vývojovém období (i kdyby byl jazykový systém sebevíce stabilisován) - s. 58—63. O významu historickosrovnávacího studia pro vědecký výklad soudobých jazyků íránských promluvil informovaně O. Klíma (s. 64—67). — V diskusi bylo poukazováno mimo jiné na to, že při studiu jazykového vývoje nesmí být zanedbáván zřetel k systémovému ustrojení jazyka. V závěru diskuse prof. Vachek, který také shrnul diskusi ve sborníku, s. 68—69, připustil, že čistě synchronní studium jazyka není nevědecké, zdůraznil však znova, že dynamiku jazykové soustavy lze poznat spolehlivě jen tehdy, srovnáváme-li vztahy jednotlivých složek v dané době i v obdobích minulých.

V dalším oddílu druhého tematického cyklu konference promluvili Vl. Skalička a P. Trost o příčinách jazykových změn (oba se zamýšleli hlavně nad zdokonalováním jazyka, s. 70—78) a akad. A. Salač věnoval zajímavou úvahu nové řečtině (s. 79—81).

V třetím tematickém okruhu přednesl prof. A. V. Isačenko úvodní referát s názvem Slovo a věta. Zabýval se v něm některými přechodnými jevy, které nedovolují slovo (resp. pojmenování) stavět do ostrého [151]protikladu s větou (s. 87—92). Problematikou morfologických protikladů se zabýval prof. B. Trnka — s. 93—104 — (rozváděl v podstatě teorii pražské školy); na jeho referát bylo v diskusi živě reagováno. O povaze vztahu slova a pojmu, věty a myšlenky uvažoval podnětně M. Dokulil (s. 108—112), o syntaktických dvojicích a o poměru větných členů k slovním druhům promluvil R. Mrázek (s. 113—115). O bantuském infinitivu přednesl koreferát K. F. Růžička (s. 105—107). Diskuse k prvnímu úseku třetího tematického okruhu byla živá, ale málo soustředěná, trpěla také neujasněností pojmů slovo a věta.

Do druhé části tohoto okruhu byly zařazeny referáty: K. Janáčka o slovesné flexi a kategorii slovesa z hlediska indoevropského, dále prof. A. Dostála o slovanském slovese a J. Kalouskové o slovese čínském; jsou vesměs otištěny (s. 119—136). — Diskutující se hlavně zaměřovali na otázky slovesa indoevropského a slovanského (někteří diskutující se vraceli i k otázkám obecnějším, jako jsou např. pojmové kategorie ve vztahu ke kategoriím mluvnickým), ale i na výklady o čínském slovese bylo živě reagováno, ukazovalo se např., že poznatky čínské mluvnice mají význam i pro obecnou teorii slovních druhů; viz shrnutí diskuse O. Klímou na s. 137—139.

V čtvrtém tematickém okruhu byla jedna část referátů věnována otázkám tvoření slov a rozhojňování slovní zásoby, druhá část lexikografické a lexikologické teorii. Oba hlavní referáty o tvoření slov (I. Poldauf a M. Dokulil, sb. s. 143—169) vycházejí ze zjištění, že jde o lingvistickou disciplínu, jež nemá dosud vypracovánu spolehlivou metodu; to se projevuje již tím, že zůstává stále ještě nevyjasněn poměr nauky o tvoření slov k morfologii. Oba referáty (zvláště Dokulilův) přispívají k vyjasnění teoretických otázek tvoření slov platným způsobem. — V diskusních příspěvcích, shrnutých Dokulilem na s. 174—176, byly jednak hlavní referáty doplněny poukazy na poměry v jazycích neindoevropských (K. Petráček mluvil o tvoření slov v jazycích semitských, V. Pořízka o rozhojňování slovní zásoby v hindštině), jednak byly probírány některé otázky speciální (M. Helcl se zabýval tvořením komposit; příspěvek otištěn na s. 170—173). V diskusi byla pak znovu probírána otázka systémového uspořádání slovní zásoby, otázka funkčního hlediska při budování obecné teorie tvoření slov aj.

V části věnované lexikografickým a lexikologickým otázkám má zásadní ráz společný referát B. Havránka a J. Filipce o stavbě hesla ve vědecky založených slovnících (s. 177—190). Opírá se o rozsáhlou lexikologickou literaturu, hlavně sovětskou, využívá zkušeností z lexikografické práce u nás i jinde a přispívá podstatným způsobem k prohloubení teoretické základny naší lexikografické praxe. Ve sborníku je referát J. Filipce otištěn jen ve výtahu; v plném znění, které ani nemohlo být pro rozsah celé předneseno, je otištěn v SaS 18, 1957, s. 129—150. Že u nás má solidní teoretickou bázi také práce na dvoujazyčných slovnících (k těm patří např. Velký rusko-český slovník), ukázal koreferát L. Kopeckého (s. 191—194). — Z diskusních příspěvků tohoto cyklu byl do sborníku zařazen výklad doc. V. Blanára K základním otázkám lexikologie (s. 195—197),[1] J. Zimy K problému expresivity slova (s. 201—206) a V. Pořízky K novým slovům v hindštině (s. 198—200). V dalších diskusních příspěvcích bylo mimo jiné zdůrazňováno, že každá dobrá lexikografická práce předpokládá dobrou vědeckou výzbroj, k čemuž je třeba přihlížet i při hodnocení lexikografické práce (viz shrnutí M. Helcla, s. 207—209).

V první části pátého tematického cyklu, který byl věnován otázkám syntaktickým, nejprve promluvil doc. dr. F. Kopečný o základních pojmech syntaktické souvztažnosti (s. 213—224). Bohaté zkušenosti z práce v oblasti české skladby jakož i pronikavá kritičnost dodávají Kopečného úvaze vysokou odbornou úroveň. Převedení základních syntaktických vztahů na parataxi a hypotaxi vedlo by však podle našeho názoru k přílišné formalizaci a sotva bude v lingvistické praxi přijato. Koreferát prof. L. Zatočila o některých otázkách skladby germánských jazyků měl zčásti obecný dosah, byl však málo [152]přizpůsoben české lingvistické tradici (s. 225—230). Promyšlený a podnětný byl společný referát M. Dokulila a F. Daneše o tzv. významové a mluvnické stavbě věty. Referenti zdůvodnili potřebu funkčního rozboru větné stavby podle zásady postupu od formy k funkci (s. 231—246).

K základním otázkám větné stavby se vztahoval také diskusní příspěvek R. Mrázka (s. 247—249), o vyjadřování aktuálního členění v angličtině promluvil J. Firbas (doplnil a prohloubil pojetí V. Mathesia, s. 250—252), o syntaktické synonymice promluvil M. Jelínek (s. 253—256), o polovětných vazbách a vedlejší predikaci na materiálu českého a ruského jazyka V. Hrabě (s. 259—263), o syntaxi vedlejších vět v jazyce hethitském V. Číhař (s. 264—269), o parataxi a hypotaxi při studiu souvětí s použitím českého a ruského materiálu J. Bauer (s. 270—276). V diskusi, shrnuté Fr. Danešem a J. Vachkem, s. 257—258 a 279—280, převažovaly příspěvky doplňujícího rázu nad příspěvky kritickými; bylo mimo jiné poukazováno na potřebu sjednocení pojmové základny při studiu syntaktických jevů.

V závěrečném projevu (s. 281—289) zhodnotil akademik B. Havránek výsledky konference a v hutné zkratce vyložil, co přinesla nového a v čem přispívá k rozvoji naší jazykovědy. Hlavní klad konference spočívá ve vyjasnění poměru synchronní a historické jazykovědy. Ta je zaměřena k poznání jazyka v určité jeho vývojové fázi, opírá se aspoň v celkovém pojetí o výsledky historického studia a musí respektovat skutečnost, že jazyk i jako systém vzájemně se podmiňujících složek je celek dynamický, nikoli statický. K positivním výsledkům konference patří také zkušenost, že spolupráce indoevropeistů s orientalisty může být při dobré organizační základně všestranně užitečná.

Otištění referátů a základních diskusních příspěvků spolu s tematickým shrnutím diskusí má cenu nejen svědectví o stavu našeho zamýšlení nad probíranou tematikou, ale i podnětného východiska k další práci. — Připojený věcný rejstřík bude velmi užitečný. — Je jen litovat, že nejsou v publikaci cizojazyčná resumé.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 2, pp. 149-152

Previous Otto Ducháček: Ze srovnávacího studia slovanského tvoření slov

Next Slavomír Utěšený: Dialektologická konference k připravovanému jazykovému atlasu východní Francie