Dialektologická konference k připravovanému jazykovému atlasu východní Francie

Slavomír Utěšený

[Chronicles]

(pdf)

Диалектологическая конференция по подготовке лингвистического атласа восточной Франции / La Conférence de dialectologie à propos de l’atlas linguistique de la France d’Est en voie de préparation

Dne 21. a 22. IV. 1956 konala se ve středisku románské filologie na štrasburské universitě za mezinárodní účasti dialektologická konference, na níž byla pronesena řada závažných metodologických přednášek k projektu oblastního jazykového atlasu východní Francie (Atlas linguistique de l’Est). Všechny projevy, k nimž přibylo ještě kriticky zamýšlivé úvodní slovo ředitele střediska, P. Imbse, byly rok poté souborně uveřejněny, jistě k prospěchu dialektologické práce i mimo okruh romanistiky.[1]

Na konferenci se řečníci většinou soustředili na zkušenosti z dosavadních románských a germánských jazykově zeměpisných anket. Přednesené názory vycházející v jádře z dlouhodobé tradice románské dialektologie nebyly ovšem zdaleka jen tradiční, ba nebyly někdy s touto tradicí ani právě konformní. Jedním z nejzajímavějších referátů byl projev autora jazykového atlasu lyonského, P. Gardetta (Le questionnaire des atlas linguistiques régionaux de France), který hájil proti staršímu rigorismu v kladení otázek ankety v podstatě metodu řízené konverzace. Protiklad mezi fonetickým a fonologickým přístupem k nářečnímu materiálu reprezentovaly další dvě přednášky, výklad J. Straky, Etendue et limites de l’enquête phonétique, zaměřený konkrétně na projekt východofrancouzského atlasu, a obecnější, na německém materiálu demonstrovaná úvaha J. Fourqueta, Phonologie et dialectologie.

Co se týče metody dotazování, rozhoduje podle našeho soudu při volbě mezi přísnější, a tím pochopitelně i úspornější, a mezi volnější, a tím i časově náročnější metodou, často sama povaha zkoumané oblasti. Pro české poměry nepovažujeme např. za vhodné, a často ani za možné uplatňovat přímou protokolární výslechovou metodu, ba nedoporučujeme ani zdůrazňovat při výzkumu vlastní jeho cíl. (Docela [153]jiná je situace v konzervativních nebo dvoujazyčných oblastech, kde je naopak i laikovi samozřejmé, zajímá-li se někdo zevrubně o jeho řeč.[2]

Projev Gardettův, a stejně tak později projevy E. Schulze, E. Legrose a E. Beyera těžily především z bohaté zkušenosti anket v podstatě regionálního typu, vždy však jiného charakteru, daného buď odlišným zaměřením (švýcarská korespondenční anketa slovníková), nebo odlišnou místní situací (okrajové území walonské, dvojjazyčná oblast alsaská). Jádrem Gardettova projevu byla kritika Dauzatova dotazníku pro oblastní atlasy Francie, jenž v podstatě pouze upravuje dotazník Gilliéronův. Regionální dotazníky mají však být (podobně jako dotazník Gardettův nebo Nautonův pro Centrální masiv) ucelenější, logicky uspořádanější, bohatší (2500 až 3000 otázek proti přibližně 1300 otázkám Dauzatovým) a konečně přizpůsobenější povaze venkovského života. Proti Dauzatovu dotazníku, který uvádí hesla uvnitř kapitol v nevhodném abecedním pořádku (tak následují za sebou na počátku hesla aiguille, allumer, anse du pot … — od jehly, k škrtání zápalek a uchu od hrnce je však vždy velký skok), uvádí Gardette jako ukázku soustavného postupu kapitolku o chlebě ve vlastním dotazníku lyonském, s pododdíly příprava, pečení, druhy, části, ukládání chleba. V závěru vyzvedá požadavek, aby nový jednotný dotazník regionálních atlasů Francie měl co možná nejvíce společných a plně porovnatelných otázek a vedle toho aby byl co nejvíce přizpůsoben povaze venkovského života, i zvláštnostem daného kraje.

Projev E. Legrose shrnuje zkušenosti prvního většího regionálního atlasu románského vůbec, totiž Haustova jazykového atlasu valonského. Koriguje zvláště některé výtky Jabergova článku Grossräumige und kleinräumige Sprachatlanten (Vox Romanica 14, 1954, s. 1—64), který charakterizoval jinak správně rozdílně založené dva základní typy jazykově zeměpisné práce, nedocenil však průkopnický přínos Haustův. Haust totiž vlastně vytvořil svou hustou sítí v bohatě diferencované okrajové zóně valonské první průlom do gilliéronovské koncepce atlasu, čin to na svou dobu jak odvážný, tak též dobře teoreticky podložený a prakticky provedený.

E. Beyer uvádí ve své přednášce zajímavé zkušenosti z výzkumu německých nářečí v Alsasku, který se provádí na základě francouzského dotazníku, tedy zásadně dvojjazyčně. (Proti tomu např. při současném výzkumu kašubských nářečí, jenž probíhá v podmínkách do jisté míry obdobných, se využívá druhého jazyka, tj. němčiny, jenom jako jazyka pomocného.) Alsaský atlas tvoří významný přechodný článek mezi oblastí románskou a germánskou: po stránce jazykové se musí co nejtěsněji přimknout k sousedním anketám německým a švýcarským, po stránce věcného obsahu více k anketám francouzským, protože je s touto oblastí civilizačně těsně spjat. (Ve styčných oblastech nepříbuzných jazyků je ovšem možno rozdíly v příslušnosti k různým kulturním a jazykovým společenstvím stanovit poměrně spolehlivě, mnohem těžší je to na pomezí mezi jazyky příbuznými, zvláště ve sférách kulturně nepříliš diferencovaných. Tu pak jistě není bez významu poznatek, že kulturní a jazykový vývoj v takovýchto zónách neprobíhá stejným tempem.) Velmi zajímavou část Beyerova výkladu představuje pak ukázka postupného zlepšování dotazníku během výzkumu. Rozdíly mezi redakcí [154]dnešní a původní jsou velmi značné a týkají se všech stránek sestavení dotazníku a formulace otázek.

Příspěvek E. Schulze přináší zajímavé podrobnosti o kombinaci korespondenčních a přímých anket, které daly teprve za dobu celých padesáti let solidní základ k slovníkovému thesauru nářečí románského Švýcarska. Slovníková práce má sice zcela jiný charakter než práce na atlase, obě se však navzájem nevylučují, nýbrž doplňují, a teprve spojením obou vzniká důkladné poznání nářečí. Sestavování článků slovníku vyžaduje dokonalé znalosti předmětu po dialektologické i encyklopedické stránce, a více než kde jinde je tu zapotřebí kritické obezřetnosti vůči materiálu získanému tak různorodými cestami. Práci dopisovatelů při sbírání slovníkového materiálu hodnotí přitom Sch. vysoce kladně. Zvláště to platí o lidové frazeologii a podobně se dobře dají získávat i údaje o jevech syntaktických (obojí ovšem jen od vskutku dobrých dopisovatelů). — Nedůvěra ke korespondenčním anketám, plně oprávněná po stránce fonetické, není tedy, jak patrno, jinak zcela na místě ani v oblastech nářečně velmi pestrých. Tím spíše se proto můžeme odvážit tvrzení, že kombinace přímého a nepřímého výzkumu, jak ji dnes praktikuje především česká dialektologie, má velké přednosti: Přímé metody se dá využít jako metody v podstatě intenzivní a získat tak podrobná a přesná data v poměrně nečetných bodech, druhé metody je možno využít extensivně a značná hustota sítě pak umožní eliminaci nesprávných odpovědí. Nejde ovšem jen o protiklad intensivní a extensivní metody, ale také o rozdíl v tom, k jakému účelu data získáváme. Při sběru pro slovník se může korespondenční metody užívat vcelku bez omezení, protože data zpracovávaná v jednotlivých článcích nemusejí být tak plně souměřitelná jako data zpracovávaná pro atlas.

V řadě takovýchto problémů, které vyvstávají v souvislosti se způsobem výzkumu, je jistě důležité rozhodnout, jak hodnotit a registrovat zvukovou stránku nářečí. Zabýval se tím už referát J. Straky, který odpověděl na dvě základní otázky: zda připravovaný atlas východofrancouzský bude spíše povahy fonetické či lexikální, a zda a do jaké míry se má při výzkumu uplatňovat instrumentální fonetika. Anketa se sice (jako dosud prakticky u všech regionálních francouzských atlasů) zaměří převážně na slovník, to však neznamená, že při ní nebude žádoucí využít nejmodernějších fonetických registračních metod. S. se tu snaží překlenout starý rozpor a ukázat, že obojí řešení se principiálně nerozchází: v lokální a regionální práci je záhodno provádět co nejdetailnější fonetické šetření; proti tomu je nutno souhlasit s Gilliéronem, že ve velkých anketách pro národní atlasy nelze jít do takových detailů. Podobně jako kdysi Millardet reklamuje však S. i pro širší oblastní výzkum co největší možnou detailnost fonetického popisu, a vedle toho doporučuje i užívání aspoň jednoduchých instrumentálních metod. Ačkoli souhlasíme s jeho závěrem, že není dobré fonetiky bez dialektologie a naopak, přece se nám zdají některé jeho požadavky v dialektologické praxi těžce splnitelné, a přijímali bychom je spíše v tom smyslu, aby dialektolog a fonetik těsněji spolupracovali.[3]

Projev J. Fourqueta o poměru fonologie a fonetiky měl spíše obecně teoretický ráz. Fonologii chápe F. jako funkční fonetiku a pathos jeho projevu se tu nese vcelku směrem zdůrazňování zásad a vytyčování požadavků strukturální dialektologie.[4] Tímto celkem programovým zaměřením se Fourquetův referát liší vůbec ode všech ostatních projevů, jež jsou založeny na více méně bohatých zkušenostech z předchozího bádání. Odráží se to i v závěrečných tezích, jež svěřují úkoly strukturního výzkumu nářečí bez bližší specifikace vlastně až vzdálenější budoucnosti. — Je ovšem otázka, zda bude vůbec kdy možno provést v románské dialektologii tak obrovskou práci, jaká byla např. vynaložena na zjištění [155]územní diferenciace gramatické a hláskové struktury pro atlasy ruských nářečí. Převážně lexikologicky a etnograficky založené atlasy románské mají proto značný dosah především pro zkoumání celonárodní i regionální kulturní historie; pro zjišťování vývoje jazykových struktur však plně nedostačují, protože je v nich vlastnímu gramatickému systému i obecnějším hláskovým zákonům věnováno málo místa.[5]

Jako přínos Fourquetova referátu je třeba ocenit zvláště jeho rozvržení dialektologické práce do tří okruhů podle jejích základních, hierarchicky postupně obsáhlejších, složitějších a integrovanějších aspektů. F. tak rozlišuje monografickou dialektografii (popis synchronního systému nářečních jednotek), práci jazykově zeměpisnou (studium územní deferenciace jazykové struktury daného území) a historickou dialektologii (sledování vývoje souboru nářečí v rámci jisté relativně jednotné jazykové struktury — románské, slovanské apod.). Vůči dosavadním nářečním monografiím, zvláště německým, jež jsou stavěny, pokud se týče hláskosloví, zpravidla jako tabulky korespondencí mezi starohornoněmeckými grafémy a jejich dnešními nářečními reflexy a naopak, tedy po výtce abstraktně diachronicky, má F. značné výhrady. Vývojové otázky by se měly řešit konkrétněji, především na základě jazykově zeměpisných údajů, a vždy v širším rámci, tedy jako třetí, vrcholná fáze studia dialektů. Naproti tomu čistě lokální monografie má v prvé řadě popsat a vyložit funkční sepětí a rozvrstvení živých jazykových prostředků, vytvářejících systém daného místního nářečí. Vůči dosavadní jazykově zeměpisné praxi je F. rovněž dost kritický, uvádí však na správnou míru paušální, a často ne dost zasvěcené výtky, jako by jazykový zeměpis představoval už samou svou podstatou izolacionistický, atomistický a v jádře nejazykovědný přístup k jazyku a nářečí: Pokud pak jazykové mapy zachycují v řadě případů opravdu jen izolované jevy, nesmí se zapomínat na to, že vedle jevů kategoriálních je v jazyce i dosti jevů jednorázových; právě ty pak spoluvytvářejí značnou část souboru nejproměnlivějších prvků jazykové stavby, a jsou tedy nutně i důležitým činitelem nářeční diferenciace. Při souhře řadových a jednorázových prvků je důležitá také ta okolnost, že oblastní vývoj, postupující z různých středisek u různých prvků nerovnoměrně, vytváří vedle životných, aktivních, strukturně vyrovnanějších zón i pasivní, strukturně zpravidla daleko nepravidelnější okrajové a přechodové pásy. Jde přitom vždy samozřejmě zároveň i o souhru vnitřních a vnějších činitelů. Všímal-li si pak dosavaní jazykový zeměpis, zvláště např. škola Fringsova, především vnějšího kulturně historického podmínění interdialektického vývoje, je třeba věnovat podobnou pozornost i vnitřním silám jazykové struktury, a to zvlášť v aktivních nářečních jádrech. Je-li tedy oblastní jazykový vývoj složitou výslednicí vnitřních a vnějších podmínek, je jistě třeba integrovat oba aspekty i při jeho studiu.[6] F. vyzdvihuje tento po[156]žadavek hlavně v třetí části přednášky, věnované problematice historické dialektologie v rámci určitého jazykového společenství. Proti Fringsovu v jádře historickozeměpisnému postupu, realizovanému např. v jeho Grundlegung einer Geschichte der deutschen Sprache, by se tak daly řešit třeba otázky celkového vývoje německého vokalismu po r. 1300 i v rovině čistě strukturní, jako zkoumání jednotlivých typů řešení redukce hypertrofické sestavy samohlásek v jednotlivých aktivních oblastních vývojových jádrech.[7] V budoucnu tu F. předpokládá rozvoj zvláštní disciplíny, která se má zabývat otázkami zeměpisného společenství jazykových systémů.

Zabývali jsme se v závěru Fourquetovým projevem poněkud zevrubněji proto, že se dotkl řady problémů aktuálních i v naší dialektologii, zvláště v minulosti jistě silně poplatné mladogramatickým vzorům dialektografie německé. Ale i celkové srovnání obsahu štrasburské dialektologické konference s naší dialektologickou konferencí z listopadu r. 1955 (viz SaS 16, 1956, č. 2) se tu místy silně nabízí: Bohatá tradice a zkušenost románské dialektologie se příznačně pojí se zaujetím pro postihnutí současného jazykového dění v celé jeho šíři a hloubce. Proti tomu u nás se v dialektologickém studiu stavějí do popředí závažné úkoly historické, jež se jistě budou moci lépe řešit až na základě atlasů českých a slovenských nářečí a na základě bohatší sítě soustavných lokálních monografií. V jednom jsme si však před kolegy z románské dialektologie jisti svou výhodou: při výzkumu a studiu nářeční struktury budeme moci uplatnit systémová celostně funkční hlediska mnohem šíře, než jak jim to dovoluje jejich tradice, a přineseme tak bohdá do pokladnice světové dialektologie poctivý nový vklad.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 2, pp. 152-156

Previous Karel Horálek: O vědeckém poznání soudobých jazyků

Next Čestmír Nováček, Edvard Lotko: K nové fonetické studii o slabice a její podstatě