Na okraj nové publikace o české terminologii

Věra Vlková

[Kronika]

(pdf)

По полям новой публикации о чешской терминологии / A new publication on the terminology of Czech

Přestože se v posledních letech dostává odborný styl do popředí lingvistického zájmu, jsou výsledky tohoto zkoumání čtenářům většinou předkládány zatím jen ve formě dílčích studií a jednotlivých článků. Také monografické zpracování problematiky odborného stylu v naší lingvistické literatuře dosud chybí. Tuto mezeru částečně vyplňuje publikace O české terminologii autorů B. Poštolkové, M. Roudného a A. Tejnora (Praha 1983, 132 s.), která vyšla v Malé jazykové knižnici nakladatelství Academia.

Tato terminologická příručka navazuje na publikaci K. Sochora (1955) a do jisté míry zachovává i její obsahové členění. Zatímco cílem práce K. Sochora bylo podat základní poučení o českém odborném názvosloví, především usměrnit dosavadní poněkud živelné tvoření odborných názvů, přispět k normalizaci terminologie a poskytnout základní informace o sestavování odborných slovníků, soustřeďuje se recenzovaná publikace na otázky týkající se tvoření odborných názvů, péče o odborné názvosloví a jeho rozvoj a způsobu zpracování výkladových terminologických slovníků. Nabízí se též srovnání s terminologickou prací J. Horeckého (1956), která je však orientována více teoreticky. Terminologie se zde řadí do nauky o pojmenování a je zkoumána především z onomaziologického hlediska.

Těžiště práce B. Poštolkové, M. Roudného a A. Tejnora spočívá na kapitolách zaměřených na způsob tvoření termínů a jejich vlastnosti, na organizaci terminologické práce a přehled a stručnou charakteristiku jednotlivých druhů slovníků. Důležitým přínosem je především chápání terminologické práce jako součásti [69]jazykové kultury a dále pak i to, že požadavky kladené na termíny a na terminologii jsou vždy konfrontovány s praktickými zkušenostmi a se současnou situací v technické praxi.

Úvodní kapitola recenzované příručky podává klasifikaci funkčních stylů v českém jazyce; odborný styl je tu chápán jako funkční styl základní a ústřední v rámci čtyř základních funkčních stylů: odborného, uměleckého, publicistického a hovorového. Na základě tohoto vymezení je pak podána charakteristika slovní zásoby odborného stylu doplněná stručným přehledem o vývoji českého odborného názvosloví.

Kapitola o současném českém odborném názvosloví charakterizuje hlavní oblasti terminologické činnosti a klade důraz především na propracovávání a normalizaci terminologie. Široké spektrum terminologické práce, které je zde předvedeno, poukazuje k interdisciplinárnímu charakteru tohoto oboru.

Teoreticky náročnější je následující kapitola zabývající se definicí termínu a jeho charakteristickými znaky, rozlišením pojmenování na ose spisovnost - nespisovnost a dále pak definicí pojmu a vymezením vztahu mezi pojmem a pojmenováním (srov. též Roudný, 1977). V terminologické praxi se pojem často dosud zaměňuje s pojmenováním předmětu a nesprávně je chápán i rozsah a obsah pojmu. Z hlediska praktického užití, pro které je příručka především určena, je tato kapitola do jisté míry problematická. Postrádá rozvedení naznačených otázek a především názornější ilustraci příklady, ačkoliv jinak je pro tuto publikaci charakteristické, že se o hojné příklady opírá.

V rozsáhlé kapitole o utvářenosti termínů jsou podrobně probírány jednotlivé typy tvoření termínů. Pro názornější představu o struktuře českého odborného názvosloví jsou doplněny i statistické údaje o výskytu jednotlivých typů termínů.

Velká pozornost je v příručce věnována především morfologickému tvoření slov, zejména derivaci. Autoři velmi citlivě reagují na problémy, které se nejčastěji vyskytují v technické praxi — např. významové rozlišení přídavných jmen zakončených příponami -ný a -ní, rozlišování přídavných jmen účelových a dějových. Část týkající se kompozice slov by bylo vhodné vzhledem k praxi doplnit informací o pravopisu složených adjektiv, alespoň v rozsahu informace, kterou podává Slovník spisovné češtiny (s. 780—781).

Při řešení problematiky syntaktického tvoření termínů autoři v závěru poukazují na silné univerbizační tendence v terminologii. Bylo by však vhodné upozornit v této souvislosti na polysémii univerbizovaných pojmenování, především u pojmenování utvořených příponami -ák a -ka (např. dělicí nálevka — dělička, usazovací nádrž, usazovací zařízení — usazovák, pásový traktor — pásák) i mnohých dalších (např. primární, sekundární vinutí — primár, sekundár) a na nevhodnost jejich užívání v odborném projevu. Univerbizovaná pojmenování, která zůstávají za hranicemi plné spisovnosti, nejsou v technické terminologii zdaleka okrajovou záležitostí, jak bychom se mohli domnívat, ale představují značný problém dokonce i při tvorbě názvoslovných norem (Vlková, 1983).

V souvislosti s výkladem o sémantickém tvoření slov autoři upozorňují na nebezpečí narušování stability terminologie mechanickým kalkováním a ukazují, jak se mohou dostat do rozporu tendence k mezinárodní terminologické koordinaci a snaha o stabilitu národní terminologie.

Při přejímání odborných názvů z cizích jazyků jsou v praxi největší potíže spojeny s pravopisnou a zvukovou podobou přejatých slov a s jejich začleněním do kontextu, tzn. především se skloňováním jmen. Řešení otázek pravopisné a zvukové podoby přejatých odborných názvů je založeno na rozlišení odborného (teoreticky odborného) jazyka, kde bývá zpravidla ponechána původní grafická a zvuková podoba (s tím, že mezi těmito podobami zůstává zvláště při přejímání z angličtiny a francouzštiny většinou výrazný rozdíl), a jazyka běžně mluveného, ve kterém se zpravidla přejaté termíny počešťují.

Vlastnosti termínů jsou v publikaci analyzovány podrobně. Klade se tu důraz především na ustálenost a systémovost termínů, jejich ústrojnost a úkonnost, přesnost a nosnost a dále pak na to, aby v termínu nebylo přítomno subjektivní hodnocení nebo citové zabarvení a aby byl relativně (tj. v rámci daného oboru a v oborech s ním souvisejících) jednoznačný.

Pro terminologickou praxi má velký význam, že autoři kladou důraz na internacionálnost [70]odborného názvosloví a na růst internacionalizačních tendencí, protože v mnoha technických oblastech jazykový purismus zdaleka není mrtvým jevem. Výhody mezinárodních termínů, mezi něž patří především větší stálost a větší stručnost a v mnoha případech i větší nosnost, jsou natolik silné, že spolu s potřebami mezinárodní spolupráce a mezinárodní dělby práce vedou k jednoznačnému užívání mezinárodních termínů — především v oborech teoretických a novějších. Toto zjištění potvrzuje i zkoumání internacionalismů v názvoslovných normách, při kterém bylo zjištěno, že např. ČSN 73 1200 Názvoslovie v odbore betónu a betonárskych prác obsahuje u českého názvosloví 23,60 % termínů synchronně cizích, zatímco ČSN 34 5170 Názvosloví elektrických pohonů jich obsahuje již 43,02 %.

Recenzovaná práce podává i obsáhlý přehled terminologické činnosti z hlediska mezinárodního. Soustřeďuje se především na činnost Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO), v níž je dnes zapojeno ve 182 komisích již 89 států, a její terminologické komise ISO/TC 37.

Dojmem roztříštěnosti působí výklad o normalizační terminologické činnosti v Československu (zčásti v úvodní kapitole, zčásti v návaznosti na výklad o mezinár. terminologické činnosti). Bylo by třeba se ve stručnosti zmínit i o počátcích terminologické činnosti od r. 1922, kdy vzniká Československá normalizační společnost, jejíž činnost je zaměřena především na oblast hutnictví, strojírenství a elektrotechniky. Přestože názvoslovné normy vydávané touto společností neměly ještě závazný charakter, znamenaly pro tvořící se názvosloví těchto oborů značný přínos. Od r. 1951, kdy byl ustaven Úřad pro normalizaci a měření jako státní orgán, jsou vydávány normy závazné, které mají významný vliv na sjednocení a ustálení odborného názvosloví.

V této souvislosti by bylo vhodné alespoň ve stručnosti se zmínit i o normalizační práci v rámci RVHP, která rovněž významně ovlivnila terminologickou práci v ČSSR.

Na přehled o mezinárodní terminologické činnosti pak navazuje informace o způsobu zpracování odborných názvů v názvoslovných normách, která by si zasloužila zvláštní kapitolu a podrobnější zpracování. Především tu postrádáme rozsáhlejší informaci týkající se problematiky definice, která má pro normalizaci názvosloví zásadní význam. Člen autorského kolektivu M. Roudný zpracoval tuto problematiku přehledně např. ve sborníku Aktuální otázky technické normalizace (1979).

V závěru pak autoři podávají přehled různých druhů slovníků a jejich charakteristiku. Čtenáře poněkud zarazí, že tato kapitola má své samostatné závěrečné shrnutí, zatímco shrnující závěrečné slovo k celé publikaci chybí.

Publikace je doplněna ukázkami z názvoslovné normy a některých slovníků a publikací. Pro lepší praktické využití by bylo vhodné doplnit ji ještě rejstříkem.

Připojený seznam literatury není příliš rozsáhlý. Pro orientaci čtenářů-nelingvistů by bylo vhodné počet položek literatury rozšířit — alespoň o publikace, na které se odkazuje v textu (např. M. Dokulil, D. S. Lotte — k s. 27).

Pro narůstající zájem o odborný styl a otázky terminologie i vzhledem k rozsahu potřeb technické praxe patrně náklad prvního vydání této publikace nebude moci uspokojit všechny zájemce o tuto praktickou příručku. Pro další vydání by pak bylo vhodné odstranit některé nepřesnosti.

Např. z hlediska systémovosti odborného názvosloví i z hlediska potřeby jeho normalizace nepovažujeme za vhodné uvádět jako příklady názvy nenormalizované. Je-li však přesto z určitého důvodu třeba takový název použít, mělo by se současně poukázat i na jeho normalizovanou podobu. Jako jeden z příkladů se v textu uvádí termín kysličník dusičitý, přestože autoři v dalším textu uvádějí, že se vedle názvu kysličník stále častěji užívá termín oxid. Současné chemické názvosloví již pracuje pouze s termínem oxid (srov. Názvosloví anorganické chemie, 1980). Nevhodně zvolený příklad se v textu objevil i v případě plastických hmot (s. 18, 59). V ČSN 64 0001 Plastikářské a gumárenské názvosloví je zakotven pouze termín plasty, termíny plastické hmoty, umělé hmoty, popř. umělé látky se nepovažují za správné a jejich užívání se nedoporučuje. Jednoslovné pojmenování plasty je v souladu s terminologií mezinárodní.

Terminologická příručka B. Poštolkové, M. Roudného a A. Tejnora zaplňuje citelnou a dlouholetou mezeru v naší popularizační terminologické literatuře a přispívá nejen k ori[71]entaci v obsahu a rozsahu terminologické práce, ale i k řešení dílčích terminologických problémů. Bude proto důležitou a užitečnou pomůckou pro všechny, kdo v této oblasti pracují.

 

LITERATURA

 

HORECKÝ, J.: Základy slovenskej terminológie. Bratislava 1956.

NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE. Praha 1980.

ROUDNÝ, M.: Z historie českých definic odborného názvu. SaS, 38, 1977, s. 237—240.

ROUDNÝ, M.: Technické názvosloví. In: Aktuální otázky technické normalizace. Hradec Králové 1979, s. 25—45.

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY PRO ŠKOLU A VEŘEJNOST. Praha 1978.

SOCHOR, K.: Příručka o českém odborném názvosloví. Praha 1955.

TEJNOR, A.: Normalizace terminologie jako součást péče o kulturu spisovného jazyka. SaS, 29, 1968, s. 303—312.

VLKOVÁ, V.: Charakteristika slovní zásoby odborného stylu z hlediska kvantitativního. SaS, 37, 1976, s. 318—328.

VLKOVÁ, V.: Užívání odborných názvů v textu návrhů ČSN. Československá standardizace, 8, 1983, s. 265—267.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 1, s. 68-71

Předchozí Otakar Šoltys: Za profesorem Ivanem Poldaufem

Následující Ludmila Uhlířová: Poslední knížka Ivana Lekova